Stanislav Přibyl

Rozhovor

Mládí

Stanislav Přibyl se narodil 16. listopadu 1971 v Praze. S rodiči a prarodiči z matčiny strany bydlel v dětství a mládí ve vilové zástavbě v Praze – Strašnicích. Otec, který zemřel v roce 2004, byl hudebníkem z povolání. Matka, vyučená prodavačka, prodávala v cukrárně a v lahůdkách, pracovala rovněž ve školní jídelně. Stanislav Přibyl má o tři roky mladšího bratra.

„Když jsme byli malí, tak s námi dětmi byla maminka doma. I babička byla v domácnosti. Takže já jsem zažil harmonické a šťastné dětství. Odehrávalo se v domku, na zahrádce, v podstatě jako bychom ani nežili ve velkém městě.“

Dědeček Stanislava Přibyla Josef Veselý vystudoval obchodní akademii a celý život až do důchodu pracoval v pražské Feroně v různých administrativních pozicích.

„Stal se náměstkem generálního ředitele, aniž byl komunistou. V naší rodině má pověst spravedlivého člověka. Jenom škoda, že zemřel uprostřed mého dospívání, takže jsem si ho nemohl déle užít. Z jeho moudrosti jsem ale dlouho čerpal a dodneška se na něj odkazuji.“

Otec Stanislava Přibyla stavěl několik let svépomocí družstevní byt, který byl asi dva kilometry od domu prarodičů. Děti v té době viděly otce stále odcházet z práce a do práce. Do mateřské školy chodil Stanislav rok před základní školou.

„Pamatuji si, že pro jedno děvčátko jezdil autem takový známý pán z televize a vždy si ji po obědě odvezl domů. Ten dědeček byl herec František Filipovský a ta dívka byla jeho vnučka, moderátorka a redaktorka Pavlína Wolfová. V šesti letech se naše rodina odstěhovala do nového bytu. Hned potom jsem začal chodit do první třídy. A tady bych řekl, jestli já jsem neměl pana Zdeňka Svěráka v kapse, protože můj tatínek, který nebyl v KSČ, skončil nakonec se svým hraním ve strašnickém krematoriu. Takže já, když vidím Kolju, vidím i to, co jsem zažíval jako dítě. V té čtvrti ve Strašnicích navíc bydlelo hodně diplomatů, takže jsem chodil do školy třeba s Maďarkou, Arabkou, a domů jsem chodil kolem vily Karla Gotta. A o blok dál bydlela herečka Regina Rázlová. Takže zajímavé prostředí, kde žili slavní lidé.“

Do první třídy chodil Stanislav Přibyl se svými spolužáky do menších dřevěných pavilonů v Malešicích, které stály vedle rozlehlé školy pro tisíc dětí. Připadal si, jakoby vlastně chodil do „Obecné školy“.

„Topilo se tam v kamnech, chodili jsme pro dřevo, a pamatuji se, že jsem už v pololetí uměl číst a dostal jsem knížku o Pinocchiovi. V druhé třídě jsme pak už přešli na velikou školu, což pro mne byl docela šok. Na základku jsem chodil s Mílou Stinglem, což byl syn slavného cestovatele, a rovněž s vnukem spisovatele Františka Kožíka Honzou Mertlem. Pamatuji si, že jsme u starého pána několikrát byli a viděli, jak se spisují knihy.“

Otec chtěl mít jako profesionální hudebník ze Stanislava rovněž muzikanta. Hudebníkem byl totiž už jeho dědeček Stanislav Přibyl.

„Dědeček byl za první republiky četníkem. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci od četnictva odešel. Hrál nejdříve po hospodách na harmoniku. Naučil se ovšem jako samouk hrát na violu a dostal se do Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. S dirigentem Václavem Smetáčkem sjezdil celý svět. Nezapomenutelná je pro mě například jejich nahrávka Rejchova Te Deum z roku 1969.“

Stanislav Přibyl se v dětství učil hrát na klavír. Jak vzpomíná, hraní ho bavilo do doby, dokud mu šlo samo. Když měla nastoupit systematická dřina, tak doslova, jak konstatuje, odpadl.

„Pro mě i pro paní učitelku, otcovu někdejší spolužačku, absolvovat moje hodiny klavíru bylo trauma. Ona si mě nakonec dávala na osm večer a myla u toho v té hudební škole chodby. A z té chodby na mne křičela: Co to tam hraješ? A mě, když jsem měl jít na hodinu klavíru, bylo vždycky špatně od žaludku. Vydrželi jsme to oba spolu osm let. Dneska jsem jí ale hodně vděčný. Dala mi základy systematické práce.“

Ve třinácti letech ho uchvátily varhany. Kromě jiného proto, že obdivoval Otto Nováka, který hrál v krematoriu.

„Když se podíváte na oscarový film Kolja, tak v něm uvidíte, jak to řemeslo varhaníka v krematoriu vypadalo. To byl člověk, který zahrál cokoliv na ty varhany, vše, co si lidi přáli. Od operních árií přes symfonické básně až po šlágry. Tatínek také šel občas hrát s kolegy do kostela na mši. A jak jsem se později dozvěděl, naši se do sebe zamilovali v kostele po Rybovce, kde tatínek hrál a kam maminku pozval.“

Stanislavu Přibylovi se hra na varhany líbí proto, že lze na nich skvěle improvizovat. Že není nutné vždycky hrát přesně podle not, a že varhaník může hudbu vytvářet sám, aniž by bylo zapotřebí tolik technického umu. Dodnes lituje, že si na studium hudby neudělal víc času. Od patnácti let ale už často hrál po kostelích.

„První mše, na které jsem 1. listopadu 1985 hrál, to byla z mého pohledu ostuda. Říkal jsem si tehdy, že už nikdy víc. Ale lidi ke mně přišli a gratulovali mi. Dostal jsem tehdy dokonce od jedné starší paní pomeranč. Pak jsem se už rozehrál na koledách, ty přece jenom člověk dobře zná. Zjistil jsem, že hudba je úplně jiná, když doprovázíte zpěváky. Chce ještě jiné dovednosti, než když člověk hraje a počítá si do tří nebo do čtyř. Že musíte ty lidi poslouchat, nepovolit jim ve všem. Ale zase nemůžete být arogantní, musíte je nechat nadechnout a neutéct jim. To je vlastně další druh umění, A to mě bavilo.“

Hudbou k církevnímu životu

Stanislav Přibyl se dostal do komunity lidí, kteří tvořili hudbu. Spolupracoval se sborem a místním farářem. To vše ho drželo v kostele a tak dospěl k rozhodnutí stát se knězem. Jak připomíná, z matčiny strany byli všichni věřící.

„Maminka s babičkou chodily a chodí do kostela, děda také, i když méně často. U mne mše v dětství trochu válčila s tehdejším nedělním televizním vysíláním Studia Kamarád. Na mši se mi nechtělo, protože kluci si druhý den ve škole o Studiu Kamarád povídali a já nic nevěděl, protože jsem byl v kostele. Nebýt hudby a mého hraní na varhany, tak bych byl pravděpodobně pouze sváteční katolík. Díky hudbě jsem se ale seznámil s denním provozem kostela, s mnoha kněžími a poznal řadu církevních stánků, kde jsem od šestnácti let pravidelně hrál. A dostávalo mě to blíží a blíž k církvi.“

Po dokončení základní školy vystudoval Stanislav v Přibyl Střední průmyslovou školu zeměměřičkou. I když, jak s úsměvem dodává, studium bylo pro něj jen „nutné zlo“ ke všem jeho koníčkům. Za zázrak pokládá, že udělal maturitu napoprvé a za jedna, dva a tři.

„Já jsem si říkal, jestli přežiju tři věci v životě, tak to bude zázrak. Byly to taneční, maturita a vojna. Všechno dopadlo dobře. Taneční mě nějak minuly a moc jsem je v životě nepotřeboval. Maturita dopadla, jak jsem říkal, docela dobře. A vojna? V podstatě už v sedmnácti letech jsem se rozhodl, že budu knězem. A počítal jsem s tím, že na vojnu půjdu po dokončení studia teologie. Odmaturoval jsem v roce 1990, šel jsem na vojenskou správu a požádal o odklad kvůli studiu na vysoké škole. Tam mi řekli: Počkejte si. A pak mi přinesli povolávací rozkaz do Hranic na Moravě. Já říkám: Ale já chci studovat, už jsem udělal přijímačky. Ta úřednice prohlásila: To nejde, nemám tu vaši školu v seznamu. Jediné, co jde, že mi podepíšete, že z důvodu svědomí nemůžete vykonávat vojenskou službu. Tím se to vyřešilo a šel jsem později na civilku.“

V roce 1990 vstoupil Stanislav Přibyl do kláštera. Chtěl se stát knězem – redemptoristou. Jak vysvětluje, jedná se o řeholní řád, v němž se klade důraz na Krista Vykupitele. Od slova Redemptor čili Vykupitel je odvozeno i jméno řeholního řádu. Vznikl v první polovině 18.století v Neapoli, založil ho právník Alfons z Liguori, který se nakonec stal knězem, biskupem a svatým. Byl to renesanční člověk, polyhistor, architekt, hudebník, básník, filosof a teolog. Napsal kolem sto dvaceti knih, z nichž některé se dodneška překládají a vydávají.

„Alfons chtěl všechny tyto schopnosti dát do služby lidem na neapolském venkově. V Neapoli bylo kněží až příliš, říká se, že v té době každý třetí obyvatel tohoto města byl duchovní. Představte si, že by při sto tisících obyvatelích jako má Liberec, bylo ve městě třicet tisíc duchovních! Samozřejmě všichni neměli práci, takže se živili, jak mohli, a byli mezi nimi i loupežníci. Alfons z Liguori byl šlechtickým synem, jeho otec byl námořní kapitán, to že se stane knězem, si vytrucoval. Se skupinou kněží a přátel se později dostal na venkov, pár hodin cestou jízdy na oslu a zjistil, že tam – nebudu přehánět – v životě neviděli kněze a že se místním lidem nikdo nevěnuje. Šlo to ruku v ruce rovněž se vzděláním. Tak se se skupinou šlechticů a kolegů právníků rozhodl založit komunitu, která by mezi těmi chudáky na vesnici žila a věnovala se jim.“

Komunita se postupně etablovala jako řeholní kongregace, která se z Neapolska dostala až do Říma. V roce 1785 vstoupili k redemptoristům první cizinci. Klement Maria Hofbauer ze Znojma a Tadeáš Hýbl z Čermné ve východních Čechách. Dnes má kongregace asi sedm tisíc členů ve více než sedmdesáti státech světa.

„Tak jako v jiných oblastech církve se těžiště života redemptoristů přesunulo z Evropy do Jižní Ameriky a do Asie. Mí spolubratři spravují největší poutní místa na světě, jako je třeba brazilská Aparecida. Nebo působí v Rusku, Kazachstánu, Africe, v Thajsku a ve Vietnamu, kde je velmi početná komunita. A vždycky je to stejné. Jít mezi lidi a podat jim evangelium nebo víru stravitelným způsobem, který ale není primitivní. A to je něco, co mi od začátku konvenovalo, a co mě fascinuje dodneška. Podat složitou věc složitě, to si člověk vyrábí akorát auru chytrého člověka, ale to je někdy dost k ničemu. Ovšem podat složitou věc jednoduše, aby ji každý pochopil, a přitom zůstala zachována komplexnost víry, tak to je výzva, která mě stále nepřestává bavit.“

Jak Stanislav Přibyl dál připomíná, redemptoristé přišli do Čech v polovině 19. století z Vídně a patřili až do 2. světové války k největším řeholním společenstvům v Československu.

„Tehdy bylo v zemi několik set redemptoristů. Jak římskokatolíci, tak i řeckokatolíci, na Podkarpatské Rusi, sloužící v byzantském obřadu. Někteří z redemptoristů dokonce přestoupili ze západního římského obřadu, který známe z našich kostelů, do obřadu byzantského, aby mohli pracovat na Východě. Dnes to jde kombinovat, ale tehdy to byla volba na celý život, kdy nebylo cesty zpět. Do druhé světové války se tak podařilo vykonat poměrně velké dílo. Po válce to ještě chvíli šlo, ale redemptoristé z východního Slovenska byli často považováni za špióny banderovců a já nevím ještě koho, a byli velmi krutě pozavíráni. Ve vykonstruovaném monstrprocesu s představnými řádů byli v roce 1950 souzeni dva redemptoristé. Jeden západního obřadu, Jan Blesík, a pak Ivan Mastiliak, kterému hrozil trest smrti, protože kromě jiného studoval na ruské koleji v Římě. To je dnes naprosto běžné, tehdy to ale znamenalo nebezpečí smrti. Ivan Mastiliak byl nakonec odsouzen na doživotí, později mu byl trest zmírněn na 25 let, nakonec strávil ve vězení patnáct let.

Vstupovat do řeholních řádů v době komunismu bylo velmi riskantní. Někteří členové byli přesto přijímáni tajně. Redemptoristé v Čechách se ale rozhodli tajně nepřijímat nové kandidáty, a tak počet členů řádu klesal.

„Já, když jsem se s redemptoristy seznámil, tak to byli faráři na vesnicích, kteří mě oslovili právě tím, že víru vykládali sympaticky, jednoduše, a přitom ne zjednodušeně. A uměli to s lidmi. A v tom jsem měl v roce 1990 jasno. Že chci být jeden z nich. Bylo nás tehdy asi sto deset. Většina z nich ale už byla ve věku kolem sedmdesátky. Mně bylo osmnáct, ještě tam byl někdo dvacetiletý a třicetiletý, ti postupně skončili, a já tam z těch prvních mladých skončil sám. S tím, že mezi námi byla čtyřicet nebo pětačtyřicet let pauza.

Stanislav Přibyl vstoupil v roce 1990 do noviciátu v polské Lubaszowé. Jak zdůrazňuje, během rok trvajícího noviciátu si má člověk vyzkoušet, do čeho jde, jestli na kněžství stačí a jestli to riskne. Po noviciátu se skládají nejprve jen časné sliby. To znamená, že má člověk až devět let na rozhodnutí, zda se k tomuto způsobu života zaváže na celý život.

„Poslali mne do Polska proto, že u nás v roce 1990 realita života hrubě nekorespondovala s čtyřicet a více let starou představou o tom, jak má vypadat noviciát. V polské Lubaszowé byli tehdy nejen Poláci, ale také Slováci i někdo z Ukrajiny. Byli jsme tam dva Češi. Výhodou byla podobnost jazyků a také to, že jsme nepotřebovali vízum, stačilo pozvání. Naučil jsem se polsky, a také žít ve větším kolektivu, protože nás tam bylo celkem třicet. A mám vlastně z té doby dodnes kamarády.“

V roce 1991 se Stanislav Přibyl vrátil do Prahy, složil slib čistoty a zavázal se tím k celibátu. Složil rovněž slib chudoby. Zavázal se tedy k tomu, že nebude disponovat svým majetkem. V neposlední řadě složil i slib poslušnosti. Ve stejném roce začal studovat na Univerzitě Karlově katolickou teologii.

„To byla taky jedinečná doba. Jak jsem říkal, přijímačky jsem udělal už v roce 1990 a pak jsem šel k redemptoristům do Polska. Studenti, kteří se nechtěli stát redemptoristy, tak měli své noviciáty buď v jiných řádech, anebo chodili do takzvaného nultého ročníku, který byl v té době v Litoměřicích. Tam se učili kromě jiného latinsky a řecky a takové ty základní věci, protože přišli z různého prostředí. Doba, kdy se šlo na kněze z klasického gymnázia, ta byla už dávno pryč. Musel jsem hodně dohánět, protože jsem vystudoval Střední průmyslovou školu zeměměřickou, obor geodézie, kde jsem neměl latinu, ale hodně ruštiny, trochu angličtiny a dějepisu. A spoustu matematiky, tu ovšem při teologii moc neužijete, a navíc jsme ani s tou matematikou nebyli přátelé. V teologii víte, že Bůh je jeden, to je důležité číslo. A že je ve třech osobách, Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý. Vysoká matematika, ta se tam ale zpravidla nekoná. Takže mi adaptace na humanitní způsob studia nějakou dobu trvala. I když v noviciátu jsem samozřejmě základy teologie a latiny dostal. Ovšem přes polštinu, takže jsem tem mnohdy nevěděl, o čem jde řeč. A tím pádem občas docházelo i k veselým situacím.“

Stanislava Přibyla začala teologie čím dál víc bavit. V Praze byl ubytován v arcibiskupském kněžském semináři. Jak připomíná, seminář se v roce 1991 čerstvě vrátil z „vyhnanství“. Během komunistické totality totiž museli teologové z Prahy odejít a uchýlili se do Litoměřic. Vrátili se do Prahy až v roce 1990. Získali nakonec zpět původní budovu teologické fakulty a semináře v Dejvicích.

„Za socialismu byla v té budově redakce časopisu Svět míru a socialismu. Ve skutečnosti zde byly vlastně buňky jednotlivých komunistických stran z celého světa. Komunisté, nebo já nevím kdo, celý dům těsně před sametovou revolucí zrekonstruovali. A asi po roce ho museli vrátit zpět církvi. Takže my jsme přišli do moderní budovy, kde byly nejrůznější technické vymoženosti, třeba telefonní ústředna. Ta ovšem v té době zabírala půlku jednoho patra. V monumentální budově bylo čtyři sta metrů chodeb na každém patře. Když jsem přišel do svého pokoje, tak jsem měl nebývalý luxus – vlastní telefonní linku. A když jsem otevřel šuplíky psacího stolu, tak jsem v nich našel hlavičkové papíry Komunistické strany Sýrie. Takže své první poznámky jsem si dělal na tenhle papír.“

Na začátku devadesátých let studovalo podle Stanislava Přibyla teologii hodně lidí. Hlásili se na ni i starší muži, kteří dříve nemohli z kádrovými důvodů studovat. Jak s úsměvem vzpomíná, byl mezi nimi i traktorista a lidé z nejrůznějších dalších oborů. Ve třídě bylo celkem pětatřicet studentů, přednášky byly dopoledne a odpoledne následovalo doplňkové studium. Všichni se učili a bydleli v jedné budově.

„Ubytování jsme měli jedno nebo dvě patra po schodech nad přednáškovou síní. Ven jsme mohli jít na delší dobu jen jednou za týden. Tím se ta vojna, kterou jsem neabsolvoval, maličko nahradila. Bydleli s námi i profesoři, takže jsme se setkávali kromě poslucháren každý den i na obědě nebo na večeři a také při práci. Hodně nám pomáhali. Mohli jsme se rovněž věnovat svým koníčkům. Tehdy se mi hodilo, že jsem se věnoval hudbě. Zjistili jsme záhy, že dáme dohromady orchestr a sbor. Měli jsme v něm například prvního hobojistu z Národního divadla, který s tím praštil a šel studovat na kněze. Byl u nás i violista a houslisté. Violoncellista s akademií. Myslím, že tam byl i flétnista a trumpetista. A tyhle lidi zase nabalovali další. Takže jsem po týdnu zjistil, že v kapli hrají na bohoslužbě hudebníci na tak vysoké úrovni, jako když můj tatínek hrál v kostele.“

Seminaristé hráli na bohoslužbách a jednou za měsíc na takzvaných duchovních obnovách, kdy míval jeden z kněží přednášky o duchovním životě, a při obědě a večeři se nemluvilo, aby mohli účastníci rozjímat. Ale hudebníci mohli hrát. Jak vzpomíná Stanislav Přibyl, dříve hrál v jídelně magnetofon, v době jeho studia teologie se ale dělala živá hudba.

„V jídelně jsme otevřeli okna, kde byla taková oratoř. Když studenti a profesoři začali jíst polévku, tak jsme začali hrát. Všichni se rozhlíželi, odkud se hudba line. Byly to úžasné zážitky. Samozřejmě jsme jezdili i na „kšefty“, protože o nás měli lidé zájem. Stali jsme se jako budoucí faráři, kteří hrají a zpívají, raritou. Tím jsme si vlastně přivydělávali na studia. Vzpomínám například, jak jsme byli na kurzu němčiny v Regensburgu. Ve městě jsme si vydělali poměrně velké peníze, protože si nás lidé hodně zvali do kostelů. Slýchávali jsme od nich: To jsou ti z toho postkomunistického Československa, kteří studují na kněze! A zahrnovali nás svou přízní. Tam jsem si třeba koupil díky tomu kazetový magnetofon nebo zobcovou flétnu, na kterou jsem se pak naučil hrát. Moc mě to bavilo. A vedlo to až k nešvarům. Když jsem měl třeba psát státnicovou písemku, přijel jsem o hodinu později z nějakého takového hraní, a kolegové na mě volali z okna: Dělej už to hodinu píšeme! Pan profesor nebyl úplně rád, ale nějak jsem to udělal.“

Studenti dokonce v roce 1996 natočili cédéčko, které podle Stanislava Přibyla dodnes hudebně obstojí.

„Teď vlastně vyšla jeho reedice, takže lze říci, že je o naši hudbu zájem i po pětadvaceti letech. Byli jsme mladší, měli víc vlasů, ale ta muzika byla, bych řekl, dost dospělá. A vlastně se tím člověk vlastně naučil něčemu, co se mu u toho farářování bude hodit – být jakýmsi národním buditelem. Prostě dokázat nalákat lidi, aby měli ochotu něco si poslechnout a vejít tak do kontaktu s náboženstvím.“

Stanislav Přibyl oceňoval na teologické fakultě hlavně kvalitu profesorského sboru složeného z několika generací učitelů. Jak upřesňuje, za prvé to byli staří bardi, kteří přišli z Litoměřic. Bylo jim už okolo osmdesáti let, učili už za první republiky nebo těsně po válce a znali ještě legendární církevní osobnosti, teology a překladatele bible ve třicátých nebo čtyřicátých letech. Na fakultě působila také generace vzdělaných lidí, kteří nemohli za komunismu vyučovat a nyní přišli na vysokou školu plní síly. Na škole vyučovala i generace učitelů, kteří vystudovali v Římě po roce 1945. Později se ale nemohli do komunistického Československa vrátit, protože by byli perzekvováni. A tito šedesátníci pak přišli v roce 1990 do Československa se světovou zkušeností po téměř čtyřiceti letech praxe.

„Měli jsme tam například knihovníka Lateránské univerzity, který dělal mnoho let návrh filatelistického programu Svatého stolce. Nebo jsme tam měli rektora papežské koleje Nepomucenum, který byl úžasným filosofem, pak profesora z Tridentu, který nás učil Bibli. Jezdil po světě, z Jeruzaléma znal archeologické vykopávky, což bylo v tom devadesátém roce pro nás naprosté novum. A tito páni profesoři byli skvělí i v tom, že s námi jedli, modlili se v kapli, prostě jsme byli přátelé. A oni do nás lili i peníze. Dar sehnat peníze měl například monsignor Karel Vrána, filosof a někdejší rektor papežské koleje. Měl nesmírné množství přátel po celém světě a díky tomu tu kolej tehdy v exilu za komunismu držel nad vodou. Sociálně slabší studenty, kteří třeba odešli z práce a neměli nárok na nějakou finanční podporu, financoval často ze své kapsy. Historik monsignor Jaroslav Polc nás zase třeba dvakrát vzal na dva tři týdny do Itálie. Bylo nás asi padesát a on to všechno platil. A neměli jsme se vůbec špatně, poznali jsme dokonce vinné sklípky! A pan profesor Josef Krejčí, který za nás učil jeden semestr v Tridentu a jeden u nás, nám například zaplatil vydání skript, která spolu s dalšími sám psal či překládal. Od nich všech jsme chytli takový ten závan světové církve a zapálení pro věc. A také pocit, že není jen věda a škola, že je třeba navazovat vzájemné vztahy a být přáteli. V neposlední řadě nás také učili, že to, co jsme zadarmo dostali, bychom měli rovněž zadarmo dávat dál.“

Pro Stanislava Přibyla bylo největším vyznamenáním, když profesor Polc vyslovil přání, aby studoval církevní dějiny a časem nastoupil na jeho místo. Tehdy ho nevyslyšel, protože jeho představení měli s čerstvě vystudovaným teologem jiné plány. Profesor Polc v pětasedmdesáti letech náhle zemřel a zůstala po něm nedokončená práce o Janu z Jenštejna, třetím pražském arcibiskupovi. Stanislav Přibyl se rozhodl, že se pokusí jeho dílo nějak dokončit. Také proto nyní studuje dějiny umění.

Římskokatolickým knězem

Pět let studií teologie označil Stanislav Přibyl za úžasné období, kdy se seznámil se spoustou zajímavých lidí, škola ho všestranně připravila na funkci kněze, jít mezi lidi, zaujmout je a předat jim své znalosti. V roce 1996 byl pak v nejvýznamnějším českém chrámu, ve svatovítské katedrále, vysvěcen na kněze.

„Jako v tom Járovi Cimrmanovi, ani tady nebyla o náhodu nouze. Kdybych se jmenoval Franta Novák nebo Josef Dvořák, tak by bylo možné, aby se objevilo při vysvěcení několik lidí stejného jména, ale abychom před kardinálem Miloslavem Vlkem stanuli dva Stanislavové Přibylové, notabene, když naši tatínkové spolu hráli v krematoriu a on je o pět let a dva dny starší, tak to je prostě rarita! Museli nás rozsadit, asi aby si nás kardinál Vlk nepopletl. (…) Kněžské svěcení bylo to úžasné v tom, že si člověk uvědomil, že vstupuje na jedinečnou dráhu s obrovským závazkem. Že sice nevíte, co bude dál, ale člověk je plný nadšení. I přes zkušenost, předchozích generací kněží, kteří začínali tak jako my v relativní pohodě, ale skončili nakonec v kriminále nebo dokonce na popravišti. Člověka to může zavát i někam do světa. Čili je možné úplně všechno. Byl to prostě velmi zodpovědný okamžik.“

A jak dodává Stanislav Přibyl, i se slibem že budete žít až do své smrti v celibátu, který dáváte ve svých pětadvaceti letech.

„Ale já jsem od té doby nikdy nezalitoval. A pak ten zážitek v té krásné katedrále plné historických souvislostí, muzika nádherná, okolo vás lidi, kteří vás mají rádi. A pak ti, kteří ve vás vkládají důvěru, to je také velmi důležité. Že vám fandí a očekávají od vás činy.“

Stanislav Přibyl přijel na Hradčany metrem jako nekněz a za dvě hodiny odjížděl stejným metrem domů už jako kněz.

„Všichni se ptali, jaké to bylo, co si prožíval? Já jsem odpovídal: Bolela mě záda. Bylo to proto, že kázání bylo poměrně dlouhé a sedadlo bylo bez opěradla. Asi se mé odpovědi divili. Domnívali se možná, že člověk prožívá nějaké mimořádné pocity. Ale zároveň jsem si uvědomoval: Jsi tady a teď, a co jako? Myslím si, že ta podvojnost – že se dotýkáte velkých věcí, ale zároveň zůstáváte obyčejným člověkem, který může jet s úlevou metrem a ztratit se v davu, tak to je něco, co mě také hodně baví. A pak první mše – primice. Pamatuji si, že to bylo 26. června 1996, zrovna se hrálo mistrovství Evropy ve fotbale a já jsem jel domů poprvé v životě taxíkem, protože jsem nepobral všechny ty květiny a dary, už to nešlo tím metrem. Pamatuji si, že ten taxikář sledoval to mistrovství. Byl to zajímavý dotyk toho vznešeného, posvátného, slavnostního s tím docela obyčejným, a to je to, co mě na tom rovněž baví.“

První mši, primici měl ve své rodné farnosti v Praze-Strašnicích v novém chrámu, který byl postaven pár desítek metrů od kostela, kde hrál v mládí na varhany. Druhou primici odsloužil na Svaté Hoře, kam po vysvěcení nastoupil na místo farního vikáře.

Svatá Hora

Po vysvěcení na kněze v roce 1996 byl Stanislav Přibyl tři roky farním vikářem na Svaté Hoře, významném barokním areálu a poutním místě. Až do roku 2008 vykonával na Svaté Hoře i funkci faráře. Podílel se na obnově této národní kulturní památky.

„Svatá hora je asi nejzajímavější a nejhezčí poutní místo v Čechách a asi i nejživější. Jedná se o nádherný raně barokní areál. A je zajímavé, že tři čtvrtiny mých prarodičů pocházejí z okolí Příbrami. Maminčini rodiče měli k Svaté Hoře osobní vztah. Pradědeček tam například vodil procesí. Když jsem hledal ve starých dokumentech, tak jsem tam našel jeho jméno. Rodina ze strany tatínka nebyla věřící, tam se něco muselo stát, nepřišel jsem na to co, ale na přelomu 19. a 20. století všichni vystoupili z církve. A rodina ze strany babičky, otcovy maminky, která pocházela z jižních Čech, založila v 19. století jednu z prvních komunit Církve adventistů sedmého dne. Žili na vesnici a byla to od nich obrovská odvaha, že ve většinové katolické společnosti, které to bylo hodně proti srsti, udělali tento krok. Pro dědečka z otcovy strany, který se narodil na Dobříšsku, byla Svatá Hora doslova pojmem navzdory tomu, že nebyl věřící.“

Z rodinného vyprávění Stanislav Přibyl ví, že v roce 1978 areál Svaté Hory vyhořel, a že otcova strana, ač nevěřící, považovala poničení poutního místa za rodinnou tragédii.

„Takže já jsem najednou nastoupil na místo, kde jsem byl jakoby doma nebo tam, kde to patřilo do života mé rodiny. Ale zase babička a další členové rodiny říkali: To jsme si nemysleli, že ty tady skončíš! Takže člověk k tomu přistupoval jakoby ke známé skutečnosti, ale zároveň to byla jakási posvátná záležitost.“

Na poutě na Svatou Horu chodily v devadesátých letech podle vzpomínek Stanislava Přibyla desetitisíce lidí. Dnes, v době, kdy se všechno mnohem víc individualizuje, tomu už tak není.

„Nastoupil jsem do velkého kolektivu, myslím, že tam bylo osm kněží, a bylo stále co dělat. Zároveň jsem k tomu vykonával civilní vojenskou službu. Takže jsem měl ráno nejprve pořadové cvičení s panem farářem, ten mě třeba poslal hrabat listí, pak jsem šel zpovídat věřící, potom jsem připravoval například snoubence na svatbu a věnoval se řadě dalších prací.“

Stanislav Přibyl si nejprve všechna kázání psal, a pak je při bohoslužbě četl. Jeho nadřízený P. Josef Břicháček, který se stal pro mnoho lidí jakýmsi lidovým a milovaným kazatelem, ho ale vyzval, aby se naučil mluvit bez papíru. Ze začátku to bylo těžké a trochu s trémou, dnes mnohem raději mluví zpaměti.

„Pak tam byl úžasný člověk, Páter Karel Bříza, to je v katolických kruzích rovněž pojem. Byl to kněz, hudební skladatel, varhaník, varhanář a člověk nesmírně mladého a všestranného ducha, navíc velmi vtipný. Přišel na Svatou Horu po nucené přestávce, na začátku sedmdesátých let odtamtud musel odejít, mezitím byl po dvou mrtvicích, takže špatně chodil a mluvil, ale výborně hrál a zpíval. Ta mrtvice jakoby odešla, když se vyjadřoval hudbou. Kolem něj se shromáždili lidé, kterým bylo kolem roku 1968, než byl ze Svaté Hory nuceně odejit, osmnáct, dvacet let. Nyní přivedli i své děti. Takže tam najednou byla obrovská parta mladých lidí a jejich rodičů, dělala se skvělá muzika a bylo nám spolu dobře.“

Od Karla Břízy se Stanislav Přibyl mnohé v hudbě naučil. Jak říká, fušoval mu dost do řemesla, takže to asi ne vždy nesl libě, protože pro něj představoval konkurenci. Skvělé ale bylo, že si mohli vypomáhat.

„Od Karla Břízy jsem se naučil, že hudba není frajeření před lidmi, což se někdy v těch studentských letech u nás mladých projevovalo. Za studií jsme totiž hráli se špičkovými profesionály. Teď jsem se naučil, že je třeba, aby se interpretací hudby sloužilo lidem. Že mnohem cennější, než vyseknout koncertní číslo, je umět dobře zpěváky hudebními nástroji doprovodit. Aby si řekli: Jejda, to jsme si krásně zazpívali, tak to my zase příště přijdeme! Takže já jsem první dva a půl roku na Svaté Hoře kromě civilky, kdy jsem dělal, co bylo potřeba, zažil úžasná léta osobního rozvoje.“

Jak Stanislav Přibyl popisuje, byla to také léta takzvaného přitesávání. Musel si zvyknout, že v létě neexistuje mít dovolenou. Že není možné, aby měl člověk v neděli volno, protože se slouží lidem. Že je sice potřeba mít někdy volno, ale v momentě, kdy někdo zaklepe na dveře, tak to volno končí.

„Ti staří bardi měli ve službě tah na branku a z nich jsem si bral příklad. Samozřejmě, že se mi kolikrát nechtělo. Nejhorší byla neděle po obědě, když mi po jídle žaludek ztěžkl a rád bych si dal šlofíka. A zrovna někdo něco chtěl a už po sto desáté se zeptal na něco, co už jsem xkrát ten den vysvětloval. Takže to byla i zabíračka na trpělivost.“

Osmadvacetiletý Stanislav Přibyl nakonec dostal po onemocnění pátera Josefa Břicháčka a jeho odchodu na odpočinek řízení provozu Svaté Hory na starost. Jak vzpomíná, nebyla to obyčejná farnost s jedním jasným šéfem, ale komunita kněží, z nichž každý to často viděl jinak. Pod sebou měl dvacet zaměstnanců, na jejichž platy bylo nutné sehnat peníze. Čekalo ho navíc zařizování velkého počtu technických záležitostí, se kterými neměl doposud žádné zkušenosti.

„Pamatuji si, když jsem byl první den farářem na Svaté Hoře a byl jsem tři hodiny pryč, tak, když jsem viděl, že areál na kopci po mém návratu svítí a nic nespadlo, tak jsem si hodně oddechl. Samozřejmě, že tenhle obrovský pocit odpovědnosti musel časem otupět, ale po letech konstatuji, že to byla ode mne drzost a zároveň od druhých odvaha, že mi Svatou Horu svěřili.“

V pozici faráře působil Stanislav Přibyl na Svaté Hoře devět let, až do roku 2008. Organizoval opravy poutního místa, naučil se pracovat s miliónovými částkami a také s tím, že se jedná o národní kulturní památku.

„Měli jsme štěstí, že jsme nemuseli za případné chyby při realizaci evropského projektu platit žádnou pokutu. Tehdy byla Česká republika čerstvě členem Evropské unie, my jsme čerpali peníze ze Společného regionálního operačního programu SROP, jednalo o úplně první evropský grant ve Středočeském kraji a povedl se. Pak přišla řada dalších projektů.“

Snem Stanislava Přibyla bylo, aby měla Svatá Hora velké varhany. V roce 2007 byly postaveny nejprve malé přenosné varhany za zhruba dva a půl miliónu korun, dají se rozebrat a vynést kamkoliv do areálu. Velké varhany za více než dvacet miliónů korun se nakonec v bazilice instalovaly v roce 2018. Hrají na nich dnes varhaníci z celého světa. U srdce pak podle kněze hřeje, že se na ně složili lidé, město a kraj, že se je podařilo pořídit bez nějakých větších dotací.

„Varhany jsou moje radost, která by mě mohla přežít. A když se mě jednou ptali, jak jsem to dokázal, tak má odpověď zněla: Zasnil jsem se! Kolega mne pak v žertu vyzval, že bych měl jenom spát, aby takové sny přicházely stále.“

Stanislav Přibyl má radost i z moderního oltáře a vybavení kněžiště z bílého mramoru a z částečně stříbřeného bronzu, jedná se o dílo akademického sochaře Otmara Olivy.

„Myslím, že je to hodně odvážné dílo a zároveň vkusné. Je ale třeba říci, že po mně přišli na Svatou Horu další, kteří získali další evropské peníze na obnovu, tentokrát z Regionálního operačního programu ROP. Takže se tam v letech 2014 až 2015 proinvestovalo necelých 200 miliónů korun a popojelo o velký kus dál. Prostě jsem jen předal štafetu.“

Prezidentem Arcidiecézní charity Praha

Na Popeleční středu 25. února 2004 byl Stanislav Přibyl jmenován prezidentem Arcidiecézní charity Praha. Tato křesťanská organizace už více než sto let pomáhá lidem v nouzi jak v České republice, tak v rozvojových zemích světa.

„Stal jsem se prezidentem Arcidiecézní charity Praha zřejmě proto, že jsem působil nekonfliktně a byl jsem ochoten to vzít. V charitě se v té době totiž občas stávalo, že byly nějaké strkanice. Funkci mi nabídl současný ředitel Arcidiecézní charity Praha Jaroslav Němec. Má chalupu v Sedlčanech a s manželkou a šesti dětmi často jezdili na Svatou Horu.“

Jak vysvětluje Stanislav Přibyl, prezident není výkonný představitel charity, tím je ředitel, který řídí provoz organizace. Prezident je oficiální představitel charity, má za úkol například navazovat v rámci charitativních projektů potřebné kontakty s církevními partnery nebo mluvit za charitu na veřejnosti.

„Oslovilo mě, jak charita funguje. Chtěl jsem navíc, aby Svatá Hora měla nějakou charitní dimenzi. Poutní místa ve světě jsou totiž místy jakéhosi milosrdenství. Jen si vezměme třeba Lurdy, kde se lidé starají o nemocné. Tehdy začínala paliativní péče, tak jsem měl sen, aby se na Svaté Hoře postavil hospic. V něm by lidé v krásném prostředí, na čistém vzduchu, u lesa mohli dožít své poslední dny. Takže jsem to vzal i s touto představou.“

Stanislav Přibyl zároveň zjistil, že k funkci prezidenta patří dělat také prostředníka mezi faráři, arcibiskupem a managementem charity, protože charita chce být zároveň empatická a profesionální. A to podle něj někdy bývalo v církevních kruzích těžko pochopitelné. Farnost se často, jak dodává, chápe jako dobrovolný spolek, a když do něj vstoupí profesionální element, kde jsou různé standardy, výkony a platby, tak může docházet k různým nedorozuměním.

„Jezdil jsem mezi kolegy faráře, kteří se také věnovali charitě. S panem kardinálem Vlkem jsem slavnostně otvíral nová zařízení charity. To byla činnost na půdě pražského arcibiskupství. Pak byla ještě další důležitá kapitola, zahraniční pomoc.“

Arcidiecézní charita Praha už od devadesátých let provozuje systém Adopce na dálku. To znamená, že konkrétní lidé platí vzdělání dětem z partnerských zemí. Mezi ně v té době patřila Indie, Bělorusko, Litva, Uganda, později Tanzánie a Kongo. Sponzoři a adoptivní rodiče měli podle Stanislava Přibyla největší zájem o podporu afrických zemí a Indie.

„Já jsem se hodně angažoval v Ugandě, kde se nám podařilo financovat nejen školy a vzdělání dětí, ale také postavit nemocnici. Tu jsme otvírali v roce 2006, tehdy tam přijel i kardinál Vlk a byla to veliká událost. Jezdil jsem na stavbu nemocnice, pamatuji to místo od zelené louky. Tehdy jsme si všichni museli dávat kvůli hadům velký pozor, kam šlapeme, hada jsem ale nepotkal. Nechci říct, že jsem dělal stavební dozor, ale jak jsme se shodli s ředitelem charity, jezdili jsme tam hlavně kontrolovat pravé úhly. Prostě, aby to fungovalo, aby šly dveře zasadit do futra, tak musel někdo občas přijet a udělat bububu. A je důležité setkat se i s místním biskupem. Uganďané dají hodně na to, že člověk je odněkud a zná se s kdekým a má něco zvláštního. A tak největší informace, která je dostávala doslova do vytržení, byl fakt, že u nás na Svaté Hoře máme zvonici s osmi zvony. Takže to bylo stále: Eight bells, impossible! A v tu chvíli jsem byl u nich král a měl jsem u nich své slovo.“

V Ugandě byl Stanislav Přibyl celkem devětkrát a má v této africké zemi přátele dodnes. Asi nejvíc se přátelil s arcibiskupem hlavního města Kampaly, který v roce 2021 v březnu na Velký pátek ve věku 68 let náhle zemřel.

„Byla to pro mne rána a osobní ztráta. Když si člověk prohlédl fotografie a viděl, co všechno jsme společně zažili a vykonali. Nebo, co on udělal a my jsme mu u toho pomáhali. Uvědomil jsem si, že jsem stál opravdu vedle velkého člověka. A teď si představte, že on taky jednou přijel za mnou. Měl jsem kromě Svaté Hory na starosti ještě farnost ve Višňové, to je ta slavná Třešňová z televizního seriálu Chalupáři. Když otevřete dveře toho kostela, tak od oltáře vidíte pomník sovětským vojákům, takže na vás kouká srp a kladivo. Byla to hodně postkomunistická vesnice, bych řekl. A do této vesnice přišel arcibiskup z Ugandy. To bylo pozdvižení! Měl tam bohoslužbu, byl černý jako bota a s těmi lidmi se skvěle bavil. Najednou ti lidé měli pocit, že patří do světové církve.“

Příběh ugandské církve, jak popisuje Stanislav Přibyl, začal v jisté náboženské toleranci mezi muslimy, anglikány a katolíky na konci 19. století. Situaci pak zdramatizoval místní král, který se rozhodl zdecimovat svou osobní gardu z důvodů víry. Byli to křesťané, chlapci z vesnic, kterých se najednou na základě různých fám začal obávat. Nechal je například upálit. Mezi umučenými byli tehdy jak katolíci, tak anglikáni. V šedesátých letech minulého století je svatořečil papež Pavel VI.

„A já se dnes setkávám s jejich vnuky a pravnuky. Největší ugandský světec se jmenuje Karel Lwanga a arcibiskup, s nímž jsem se přátelil, se jmenoval Cyprian Kizito Lwanga, všechno je to příbuzenstvo. Ukazovali nám na fotografiích své současné svaté a národní patrony, jako my máme třeba svatého Václava. Je to úplně jiný zážitek církve, něco nového, mladého, v rozvoji, a je to oboustranné obohacení. Ne, že my jako Evropané jim ukážeme pravé úhly v nemocnici a jak se to dělá. Oni nám totiž zase ukážou, co to znamená žít na dotyk nějakému utrpení a víru neprožívat jen jako tradici, ale jako něco, co se žije, z čeho se žije a za co se někdy i trpí. To bylo mé angažmá v charitě a dodneška mám k charitnímu dílu velký a blízký vztah a snažím se stále pomáhat.“

Angažmá Stanislava Přibyla v Arcidiecézní charitě Praha a v dalších pozicích skončilo 1. ledna 2009 jeho jmenováním generálním vikářem v Litoměřicích.

Generálním vikářem v Litoměřicích

Na počátku všech mých angažmá jsou příběhy, zdůrazňuje Stanislav Přibyl. Než byl jmenován generálním vikářem, byl v Litoměřicích pouze jednou. Když jel do města po svém jmenování podruhé, tak minul na dálnici výjezd a vracel se přes Lovosice.

„Byla sobota 4. října 2008. Kolega, který byl na Svaté Hoře na návštěvě, mi řekl: Podívej se na internet, je tam zajímavá zpráva! Podíval jsem se a čtu: Jan Baxant jmenován biskupem v Litoměřicích. Tak jsem to chtěl hned zvěstovat dalším kolegům a pamatuji se, že jsem se praštil o futro a odřel jsem si temeno hlavy. Takže jsem měl na tuhle úžasnou zprávu ještě pár dní vzpomínku. A říkal jsem si: Jan Baxant, výborný člověk, kterého znám, je biskupem, to mám radost. Najednou telefon, Jan Baxant. A povídá: Jedu z Litoměřic přes Prahu a teď jsem u Národního muzea na magistrále. Chci, abys byl mým generálním vikářem.“

Stanislav Přibyl byl v té době kromě jiného provinciálem řádu redemptoristů. A jak připomíná, nebylo ho za koho vyměnit.

„Tak jsem mu narovinu sdělil: Vy jste se zbláznil! A on ne, já to chci a když to Pán Bůh bude chtít taky, tak to půjde. Tak se ptám kolegy a on na to: Zkus to a uvidíš! Místo toho, aby řekl, že jsem blázen. Tak jsem to zkusil s tím, že pokud to generální představený redemptoristů v Římě povolí, tak to vezmu. Generální představený byl tehdy na vizitaci v Brazílii. A apoštolský nuncius, velvyslanec Svatého stolce mi říká: Já pojedu do Říma a vyjednám ti to. Představený byl ale v té Brazílii, nesetkal se s ním. Říkal jsem si tedy, že z toho asi nic nebude.“

Nakonec mu v noci 23. prosince 2008 zástupce generálního představeného odpověděl emailem, že, když neodstoupí z funkce provinciála redemptoristů, tak může do Litoměřic nastoupit.

„Že to budu já, se všichni dozvěděli na svatého Štěpána 26. prosince v katedrále. Tehdy mě zarazilo, že následoval velmi dlouhý potlesk. Až jsem si myslel, že toho bylo moc. Ona tam byla tehdy komplikovaná situace, tak to asi lidé brali jako úlevu. Ale nikdo mě prakticky neznal. Možná pár kněží, co jezdili na Svatou Horu. A pak jsem tam přijel, tuším 5. ledna, ukázat se zaměstnancům, následně 6. ledna na Tři krále jsem předal Svatou Horu svému nástupci, kterého jsem musel narychlo stáhnout z Králík ve východních Čechách a 7. ledna jsem nastoupil, abychom s biskupem Janem Baxantem 8. ledna jeli do Kolína nad Rýnem. Takže jsem se ani neohřál a už se jelo hned pracovně do ciziny.“

Pro Stanislava Přibyla představovala funkce generálního vikáře úplně jinou práci než doposud. A jak dodává, z dnešního pohledu se jednalo o velkou výzvu. Po čtyřech letech jakéhosi bezvládí bylo nutné vybudovat novou strukturu biskupství, postupně opravit všechny budovy, sehnat nové lidi, ekonomy a právníky. A do toho přišly restituce.

„Měli jsme rok na to udělat rešerši všech církevních pozemků, zdůvodnit to historicky a doložit listinami. A vcelku se to povedlo. Přišli jsme asi jen o jeden pozemek tím, že jsme ho nějak opominuli. V podstatě to byla velmi úspěšná práce především díky kolegům.“

Rekonstrukce Horní Police

Legenda vypráví, že v Horní Polici v roce 1523 vyplavila řeka Ploučnice na břeh dřevěnou sošku Panny Marie. Lidé ji odnesli do původního gotického farního kostela, jehož existence je doložena už z roku 1291. K vystavené sošce pak přicházeli poutníci z celého okolí. Samotný barokní poutní areál pak pochází z 18. století. A angažmá Stanislava Přibyla v Horní Polici opět začíná příběhem.

„Já jsem Horní Polici vůbec neznal. Ani jsem tam do té doby nejel moc okolo, i když jsem byl tím generálním vikářem. Ale jednoho krásného dne zazvonil telefon, a hornopolický farář mě poprosil: Přijeďte nás navštívit! Já jsem si vás našel v seznamu kněží, my vás ještě neznáme. A kromě pana faráře tam byla i jeho pravá ruka Mařenka Večeřová. A to byla taková popichovačka v dobrém slova smyslu, bylo slyšet, jak farářovi napovídá, kdy mám přijít a tak. Takže jsem byl v podstatě vybrán panem farářem, to byl ten první kontakt, a po pár návštěvách mi říkal: Vy se mi líbíte, já bych k vám chtěl chodit ke zpovědi. Protože oni už ve svém věku ven nevycházeli, neměli ani jak někam dojet, tak jsem za nimi jezdil zpovídat. A pak bylo Boží tělo, Vánoce, prostě náročnější bohoslužby, pan farář, arciděkan, velmi těžce chodil, takže jsem za něj náročnější věci bral. Před jeho smrtí jsem tam jezdil pravidelně, jedno z posledních setkání byly Vánoce kdy on už jen ležel, zpívali jsme spolu koledy, bylo to moc hezké, protože byl duchem mladý. Když zemřel, tak se rozhodlo, že tam budu jezdit i nadále, dokud se nenajde někdo jiný.“

Poutní areál v Horní Polici potřeboval nutně rozsáhlou opravu. Od roku 2014 hledal Stanislav Přibyl možnosti, jak sehnat na rekonstrukci finanční prostředky.

„Je potřeba říct, že oni to tam opravdu udržovali ve stavu, kdy se to nevykradlo, a že to nespadlo. Takže jakkoliv to vypadalo žalostně, tak to mělo šanci ještě pár let přežít, i kdyby se nic nestalo.

Stanislav Přibyl narychlo odhadl, že by oprava barokního areálu měla stát kolem devadesáti miliónů korun.

„Nevím, kde jsem si to číslo vycucal z prstu, ale začal jsem to všude říkat. Samozřejmě, takové peníze by člověk musel někde vyhrát nebo se stát miliardářem. A najednou se objevily evropské fondy IROP a ukázalo se, že existuje jakýsi indikativní seznam národních kulturních památek a že se na něj Horní Police dostala. A že tyto památky mohou být finančně podporovány jako národní kulturní památky nebo památky pod UNESCO. Tedy do výše čtyř miliónů eur, tehdy to bylo asi 123 miliónů korun“

Před Stanislavem Přibylem byla volba, zda do rozsáhlé rekonstrukce jít. Devadesát pět procent cizích prostředků byla lákavá nabídka, ale přece jen pět procent vlastních prostředků ze 123 miliónů korun, stále bylo nad finanční možnosti farnosti.

„Když jsem tam přišel, tak se v kostele mezi lidmi vybralo čtyři sta, pět set korun za neděli. Tak jsem si říkal, to budeme sto let vybírat, než opravíme jedny historické dveře. Ale řekli jsme si, že to zkusíme, a když to nevyjde, budeme hledat jinou cestu. A vyšlo to, protože všichni chtěli. I Liberecký kraj, to už byl v jeho čele hejtman Martin Půta. Tehdy Horní Police ještě nebyla národní kulturní památkou, jezdili k nám památkáři z České Lípy. Všichni tomu fandili a našel se výborný architekt i stavební historik. Všechno se to nakonec pěkně poskládalo.“

Jak vzpomíná Stanislav přibyl, šlo o velmi hektickou dobu. Výzva byla vypsána v listopadu a v březnu se už měl podávat projekt. Stavba přitom ještě ani nebyla zaměřena.

„A to jsme měli mít už stavební povolení. Všechny ty úřady mají své lhůty. Ale všichni nám vyšli vstříc. Takže jsme evropský projekt podali asi hodinu před koncem lhůty ve 23 hodin. Povedlo se!“

Farnost požádala o menší částku, o 107 miliónů korun, protože nebyly doměřené některé části stavby. Poté stavbu doměřili a zjistilo se, že je vyhlášené ještě druhé kolo. A projekt IROP vyšel i na podruhé. Biskupství vypomohlo v první řadě důvěrou, že se farnost může do realizace projektu pustit, a navíc poskytlo půjčku. Díky kontaktům Stanislava Přibyla z předchozího působení se podařilo získat také pomoc od dvou německých diecézí, z Eichstättu a Augsburgu. Liberecký kraj projektu udělil přes tři milióny korun a pomohla i řada dalších lidí. Nicméně stále chybělo přibližně čtyři a půl miliónu korun. Dodatečně se totiž zjistilo, že krovy kostela jsou v horším stavu, než se předpokládalo, a že budou nezbytné vícepráce. Pomoc nakonec přišla z Nadace PPF.

„My v Praze chodíme na obědy s kolegy z České biskupské konference do budovy PPF Gate, tam je podniková jídelna pro pracující v tomto domě. Tehdy mě napadlo, když je PPF tak bohatá společnost, tak že napíšu vedení firmy dopis. Dozvěděl jsem se navíc, že Petr Kellner pochází z České Lípy. Tak jsem si říkal, že by mu to mohlo konvenovat. Chvilku jsem tomu dával šanci, pak už ne, protože rok a čtvrt se nic nedělo. Nakonec se ozvala nějaká paní, která měla pro případnou podporu udělat audit našeho projektu. Tak jsme jí všechno ukázali a dopadlo to tak, že jsme dostali od Nadace PPF pět miliónů korun. Nadace podporuje projekty, které lidé vlastními silami rozjeli, hodně už na nich udělali, ale aby je dotáhli, potřebují pomoc.“

Jak dál vypráví Stanislav Přibyl, potěšily je nejen peníze, ale i důvěra nadace. Když se pracovníci nadace přijeli do Horní Police podívat, tak řekli, že nebudou dotaci nijak podmiňovat a budou financovat to, co je prostě potřeba.

„Dokonce ani nechtěli být někde zveřejňováni, nebo jen okrajově, proto nikde ani není na Horní Polici cedule, že peníze darovala Nadace PPF. Tahle nenucenost pomoci se nám velmi líbila. V této souvislosti se nás samozřejmě velmi dotklo, když Petr Kellner tragicky zahynul. Protože jsem podporu vyjednával s jeho nejbližšími spolupracovníky, viděl jsem, jak je jeho ztráta pro ně těžká. Všichni jsou to opravdu srdcaři. Jedna z dalších krásných věcí byla, že mi paní, která má na starosti Nadaci PPF, řekla: My chceme, aby se naši lidé, kteří vlastně generují zisk, z něhož se podporují tyto projekty, s nimi nějak hlouběji identifikovali. My přijedeme na brigádu. Takže lidé z PPF, bylo jich asi dvacet, přijeli v montérkách a před otevřením obnoveného areálu nám výrazně pomohli vlastníma rukama. A myslím si, že pokud by nebyl v té době Covid, tak by těch lidí přijelo klidně sto. Ale i takto se udělalo dost!“

Konstatuje Stanislav Přibyl a věří, že bude možné podobnou akci ještě zopakovat. Hodlá navíc lidem, kteří pomáhali, ukázat areál za provozu a v plném lesku. A je rovněž vděčný svému týmu, který na obnově areálu pracoval.

„Projektový tým tvořilo čtyři, pět lidí, přes varhany tam byl organolog z Litoměřic, jinak žijící v Praze, přes účetnictví a veškerou tu finanční administraci paní z Děčína, praktickou manažerkou byla kolegyně z Ústí nad Labem, manažer projektu je z Liberce, prostě dělali jsme to všechno vlastně na dálku. Já z Prahy a oni z toho svého místa. Čili tento tým bych rád vyzdvihl. Pokud se pan hejtman Martin Půta rozhodl vyznamenat hejtmanským dukátem mne, tak já to chápu jako ocenění celé té skupiny lidí, která odvedla úžasnou práci.“

A Stanislav Přibyl nahlas uvažuje, co by se asi stalo, kdyby projekt dělal sám.

„Pravděpodobně by to dnes bylo u soudu, a možná bychom vraceli peníze, protože jeden člověk všechno zkrátka neuhlídá. Spočítal jsem, že se obnovy účastnilo asi 170 lidí z různých společností, za nimi je opravdu velká práce. Samozřejmě – prožívali jsme i horké chvilky dané především horším stavem stavby, než se předpokládalo, také určitými turbulencemi s dodavtelem, který měl o způsobu realizace zpočátku poněkud jiné představy. Než jsme si to vyjasnili, nějaký ten měsíc to trvalo.“

Stanislav Přibyl se obával, že koronavirová krize stavbu zastaví. Paradoxně se podle něj ale zrychlila. A to pravděpodobně proto, že se stala obnova poutního areálu pro stavebníky prioritou.

„Podařilo se nám dodržet rozpočet, nic nám neuniklo, nevraceli jsme ani halíř zpátky. Podařilo nám stavbu dokončit na den přesně, což si myslím, že nebývá úplně zvykem ani za normálních okolností. Ještě musím podotknout, že my, křesťané věříme ve věčný život, a tedy i v to, že nám pomáhali lidé „seshora“.

Stanislav Přibyl je přesvědčený o tom, že lidé, kterým bylo toto místo velmi drahé, pomáhají i po své smrti. A zmiňuje tři osobnosti. Za prvé to podle něho byla investorka poutního místa v Horní Polici, jedna z nejvýznamnějších šlechtičen barokního období v Českém království Anna Marie Františka Toskánská. Jak Stanislav Přibyl smutně upozorňuje, mnoho úžasných staveb, které financovala, skončilo v propadlišti dějin. Některé i tragicky, například kostel svatého Martina v Lidicích, který vypálili a zbourali nacisté.

„Víme, že Horní Police byla její srdcovka. Tak jsme se rekonstrukční práce snažili dělat tak, jak by je asi dělala ona. Byli jsme schopni to jednak vycítit, ale také dokonce najít v historických pramenech. My jsme za ni modlili a já věřím, že, když chtěla mít před nějakými třemi sty lety takový poutní areál, tak by ho chtěla ve stejném lesku i teď.“

Jak připomíná Stanislav Přibyl, hornopolický poutní areál nebyl od doby svého vzniku nikdy kompletně zrekonstruován. A věří, že jeho současná obnova představuje historický milník.

„Věřím-li v život po smrti, tak jsem přesvědčen, že nám Anna Marie Františka Toskánská pomáhala, že byla součástí projektového týmu. Dalšími pak byli oni dva staříčci, po kterých jsem převzal štafetu, a kteří posledních šedesát let svého života až do smrti prakticky dělali vše pro to, aby poutní místo přežilo. Oni chtěli kostel opravit, ale prostě to tehdy nešlo. Nejdřív tomu nepřál režim, potom jim už třeba ubývaly síly, a samozřejmě v devadesáti do takého projektu nepůjdete, i kdyby existoval. Ale určitě si myslím, že se seshora dívali a chtěli to. My jsme se nejen za ně modlili, podporovali jsme celý projekt i duchovním úsilím.“

A co se týká Anny Marie Františky Toskánské, konstatuje s radostí Stanislav Přibyl, že ta má v Horní Polici ještě jeden pomníček, a to tři zvony, které se jmenují Marie, Anna a František.

„Samozřejmě ona byla Františka a ne František, ale jména zvonů odkazují na ni. V křesťanské ikonografii je samozřejmě nejdůležitější Marie, protože se jedná o mariánské poutní místo a jí je tedy věnován největší zvon, ale opravdu jediným důvodem pojmenování zvonů bylo jméno někdejší investorky. Vzhledem k tomu, že zvony jsou na staletí, tak tam má památníček přinejmenším do další velké opravy.“

Slavnostní požehnání a otevření obnoveného poutního areálu v Horní Polici se uskutečnilo 27. června roku 2020. Hlavním celebrantem byl Mons. Jan Baxant, biskup litoměřický, koncelebroval apoštolský nuncius v České republice arcibiskup Charles D. Balvo.

„Byla to velká sláva. Pro mne trošku komplikovaná, protože mi lékaři v té době našli dvakrát nádor. Byl jsem tehdy asi deset dní po operaci, a navíc před chemoterapií, na kterou jsem nastupoval hned po slavnosti. Díky tomu jsem neměl ani čas se bát. Vše ale dobře dopadlo, vlasy opět narostly a dneska jsem zdravý. Nechci spojovat ten projekt se svými zdravotními potížemi, lékaři říkali, že to mělo s velkou pravděpodobností zcela jiné důvody. Byla to další etapa na horské dráze života.“

Na slavnostním otevření obnoveného poutního areálu byl také liberecký hejtman Martin Půta, krajská radní pro kulturu Květa Vinklátová a bývalý rektor liberecké univerzity Zdeněk Kůs. A jak poznamenává Stanislav Přibyl, už tam se začalo vymýšlet, že by z toho mohlo být hejtmanské ocenění.

„Já si toho ocenění vážím jako skoro nejvíc v životě. Je krásné být oceněn svými, ale když vaši práci ocení ještě někdo zvenku, a pochopí, o co se člověk snaží a není to třeba ani tolik vidět, například o propojení veřejnosti s církví, protože já jsem občan stejně jako kněz, tak to je úžasné.“

A ještě jednoho ocenění si Stanislav Přibyl velmi váží. Není zhmotněno žádnou medailí, je duchovní, slovní a přišlo z Izraele.

„Já jsem byl ve Svaté zemi neboli v Izraeli několikrát. Měli jsme tam židovského průvodce, který se v Izraeli narodil, mluvil tak trochu komickou češtinou, ale byl skvělý. A ten měl říct někomu: Ten váš kněz, ten je snad opravdu věřící. Když se od sekulárního Žida v Izraeli, kterého vidíte poprvé v životě, dozvíte, že vás má za věřícího, zní to až bizarně, ale pro mě je to jedno z největších ocenění, kterých se mi dostalo. Když někdo zvenku ocení člověka vlastností, která jakoby měla být samozřejmá, ale tak úplně není, protože být věřící není úplná samozřejmost, je to velká pochvala.“

Jak upozorňuje Stanislav Přibyl, Horní Police má ale ještě hodně práce před sebou. V roce 2021 se realizuje druhá etapa evropského projektu IROP, která spočívá v obnově ambitu, polokryté chodby kolem kostela, kde jsou fasády zvenku téměř zničené. Uvnitř jsou kaple se štukovou výzdobou. Ze šesti kaplí se kvůli zvýšení cen stavebních prací nakonec obnoví jen jedna, a to v růžovo-bílé barvě.

„Jsou to barvy z doby Anny Marie Františky Toskánské, které jsme jednak na fasádě našli, ale navíc se ukázalo, že to byly i její oblíbené barvy. Teď se zrovna opravuje její zámek v Kácově, a tam je to podobné, růžová, lomená bílá a šedá barva.“

Poutní areál v Horní Polici by ještě potřeboval zhruba padesát miliónů korun, důležité je ale promyslet využití jednotlivých částí areálu.

„Co bychom chtěli udělat, to je zázemí pro návštěvníky, toalety a informační centrum, kde by si mohli lidé něco koupit. Část fary by bylo možné přeměnit na minipenzion, kde by mohlo v jednolůžkových pokojích přespat alespoň pět lidí, nebo kdyby spali po dvou, tak by se tam vešel jeden mikrobus. Potom je tam stodola, kde by se dalo přespat třeba ve spacáku v takzvané kočárovně. Mohla by tam být i společenská místnost a kuchyň v zahradě. Co se nám může ještě letos povést je zahájení obnovy fasády budovy fary-arciděkanství. Dostal jsem už návrh barevného provedení, zase to vypadá na růžovo-bílou. Bude to hezký zámeček, který zapadne do areálu.“

Do Horní Police už teď míří stovky turistů. Stanislav Přibyl si myslí, že by bylo dobré, aby v poutním areálu zůstávali déle. V úvahu připadá spolupráce s podnikateli nebo obcí. Nabízí se také zámek, který je v tuto chvíli nevyužitý.

„Myslím si ale, že doba zatím nenazrála. Žádný podnikatel se zatím nenašel a obec, řekl bych, má jiné starosti. Navíc obnova zámku je nad finanční možnosti obce, i když její vedení, pan starosta a místostarosta jsou výborní lidé, kteří se snaží o dobro Horní Police. Tak bych jim přál, aby to, co se povedlo nám, se povedlo jednou i jim, když už máme tu jednu společnou velkovévodkyni.

Stanislav Přibyl poutní areál neustále propaguje. S kolegy vydal dva CD nosiče s varhanní hudbou. Hotový je už rukopis knihy, která by měla do vánoc 2021 vyjít v české mutaci a do příštího června v německé. Knížka se bude jmenovat Mariánské poutní místo v Horní Polici v souvislostech víry a ducha.

„Už mi vyšla knížka o Karlově mostě a Mariánském sloupu na Staroměstském náměstí v Praze a vyzkoušel jsem si, že jsou to čtenářsky oblíbená témata. V knížce najdou čtenáři historii místa, průvodce a také vysvětlení, co které umělecké dílo zobrazuje a symbolizuje, za jakých okolností vzniklo a dojdeme až k osobnosti, která stavbu zaplatila i s jejím příběhem. Takže je to velmi živé čtení.“

Lidé se například dozvědí souvislost Horní Police s palácem Goltz-Kinských na Staroměstském náměstí. Dočtou se také, jaké má Horní Police strašidlo, jak se vyrábějí zvony nebo z čeho se skládají varhany. Velmi zajímavý příběh je život Anny Marie Františky Toskánské, stejně jako život Václava Špačka nebo Karla Moraviniho.

„Zjistili jsme spoustu informací o malířích, kteří malovali pro Horní Polici a o nichž se doposud málo vědělo Vypátrali jsme je paradoxně ne u nás, nýbrž ve světě. Je to mix zajímavých, ale zároveň seriózních informací, tedy žádné zkazky ze zámku, opravdu se jedná o historicky doložené údaje. Kniha bude doplněna bohatou fotografickou přílohou, protože jeden z dalších mých koníčků je fotografie. Takže je to víceméně autorské dílo.“

Jak dodává Stanislav Přibyl, o rekonstrukci areálu v Horní Polici vznikl film. Na 18. září 2021 je pak v Horní Polici naplánován první koncert festivalu Lípa Musica a je zájem využít areál k trvalému pořádání koncertů. Ve spolupráci s Akademií múzických umění v Praze se v kostele pořádají mezinárodní varhanní kurzy a plánují se odborné konference. Turisty láká také expozice na ochozech kostela Navštívení Panny Marie. Jsou na ní vystaveny obleky duchovních, obrazy a tři ze šatů sošky Panny Marie, která pochází ze 16.století. Jak vysvětluje Stanislav Přibyl, v barokním období se u takzvaných milostných soch ustálil na poutních místech zvyk sochy oblékat podle liturgických barev. Během církevního roku se střídají radostná a bolestná období s obdobími k zamyšlení. A vše má symboliku barev. Doplnění garderoby sošky Panny Marie byla a je zároveň příležitostí obdarovat poutní místo. Hornopolická Panna Marie má už velmi pestrý šatník, tvoří ho téměř sto šatů, které pocházejí z osmnáctého až jednadvacátého století.

„Máme střih, tak kdyby někdo chtěl, může pro sošku rovněž šaty ušít. Skládají se ze tří částí, které se navazují na tkalouny. Na výstavě jsou na ukázku troje šaty oblečené na maketách sošky. Makety byly vytištěny 3D tiskem. Je na nich prezentováno jedno oblečení z 18. století, druhé z 19. a třetí z 20. století. Některé kousky jsou dokonce památkově chráněné. Tím Horní Police dýchá na záda takovému významnému poutnímu místu jako je Svatá Hora, která má k dispozici kolem sto třiceti šatů. Nejvzácnější kousky dostala Svatá Hora od Marie Terezie, její dcery Marie Antonie či od Eleonory z Mantovy, manželky císaře Svaté říše římské a krále českého a uherského Leopolda I.

Generálním sekretářem České biskupské konference

Dne 1. října 2016 se Stanislav Přibyl vrátil z Litoměřic do Prahy. Dostal nabídku vykonávat funkci generálního sekretáře České biskupské konference, která zastřešuje činnost katolické církve v České republice.

„Když se stal biskupem v Plzni Tomáš Holub, tak mi volal ze setkání biskupů pan biskup Baxant, zda bych nechtěl být místo Mons. Tomáše Holuba generálním sekretářem České biskupské konference. Ptal se tehdy: Vzal bys to? Tak jsem řekl, že to beru a tím pádem jsem se v roce 2016 vrátil do Prahy. Efekt mého litoměřického působení je ten, že jsem si nesmírně tuto diecézi zamiloval. Mám ji rád pro krásu přírody, pro její rozmanitost. Je to doopravdy devatero hor a devatero řek. Mám rád sever Čech i pro úžasné lidské osudy a hrdinské činy našich předků i současníků. Pro zvláštní víru lidí, kteří se nemají za koho schovat, a proto jsou velmi silní a jsou tady sami za sebe. Během více než sedmi let pobytu na Litoměřicku jsem pronikl i do historických souvislostí, které mě do dneška nepřestávají fascinovat a jsou pro mě klíčem k obnově.“

Stanislav Přibyl vysvětluje, co funkce generálního sekretáře České biskupské konference obnáší. Je to podle něj kromě jiného administrativní práce. Česká biskupská konference je shromáždění katolických biskupů na území jednoho státu, jako generální sekretář je jediný v České republice, ale má kolegy po celém světě. Jeho úkolem je vést sekretariát České biskupské konference, kde vede agendu, která je pro všechny biskupy společná. Proto je nutné veškerou činnost koordinovat v rámci celé republiky, Evropské unie, Evropy a ostatních kontinentů.

„Dělám pro biskupy jakýsi servis. Každý z nich má odpovědnost za určitou oblast, někdo má na starosti kulturu, jiní teologii, právo nebo ekonomiku. A my v sekretariátu všechny agendy připravujeme. Biskupové pak jednotlivé záležitosti projednávají a schvalují. Dalším naším úkolem je reprezentace české katolické církve v zahraničí. Někdy jde i o prezentaci. Nedávno jsme například prezentovali církev v době koronaviru a zabývali jsme se také problematikou církevních škol. Na starosti máme i krizovou komunikaci. Neřešíme jen vlastní průšvihy, ale někdy také problémy, které přijdou ze světa a stanou se velkým tématem. Musíme ho nějakým způsobem pojmout a zpravidla do problému pronikáme hlouběji než novináři, protože se dostáváme k zdrojovým informacím.“

Do sekretariátu České biskupské konference například chodí informace ze Svatého stolce, někdy jsou embargované, takže se biskupové dozvídají detaily s předstihem a více v souvislostech.

„Čili je to práce velmi rozmanitá a vyžaduje tisíc a jedno řemeslo. Doufám, že to nevyzní, že vlastně člověk nedělá nic pořádně. Naopak, jsme tým asi pětadvaceti lidí z celé republiky a každý je ve svém oboru špičkou. Stačí v podstatě vygenerovat problém, předat informace určeným lidem a ti pak už pracují samostatně. Ve valné většině nemusíte téměř nic nikomu říkat a popohánět ho.“

Generální sekretář rovněž organizuje jednání biskupů, čtyřikrát za rok se koná plenární zasedání konference, a také často jezdí do zahraničí. V době koronakrize se navíc rozšířila setkání on-line. Existuje i množství dalších aktivit.

„Jednou z aktivit, které zastřešuje Česká biskupská konference, je prostudování náboženských dějin české reformace a rekatolizace, kde jsme si my křesťané zasadili navzájem mnoho ran. Zaměřili jsme se při této práci například na ekumenické pojetí událostí 17. století, období Bílé Hory, popravy představitelů českého stavovského povstání, náboženského exilu a rekatolizace. Děláme to jednak proto, abychom my, křesťanské církve, měly mezi sebou jasno a potom, abychom společnosti vysvětlili, že to pro nás už není takové trauma, a že by bylo dobré se posunout od těch nejedlovsko-jiráskovských konstruktů dál. Že třeba Jan Hus je ten, kdo nás teď už spíše spojuje, než rozděluje, a že Bílá Hora byla tragédií jen v jistém slova smyslu.“

Stanislav Přibyl se svými kolegy rovněž spoluorganizuje mezinárodní akci nazvanou Červená středa čili Red Wednesday. Je zaměřená na podporu lidí pronásledovaných pro víru.

„Děláme konference napříč kontinenty, organizujeme společnou židovsko-křesťanskou modlitbu, v Praze pak postupně navštěvujeme synagogu, protestanský a katolický kostel. Církevní stavby jsou ten den červeně nasvícené. V roce 2021 k programu přidáváme benefiční koncert, abychom pomohli tam, kde kvůli pronásledování pro víru vypukl válečný konflikt. Letos chceme podpořit obnovu Iráku.“

Když Stanislav Přibyl rekapituluje svůj dosavadní život, tak říká:

„Určitě můj život určuje jakýsi existenciální postoj. Když se mě lidé ptají, jak se mám, tak v žertu odpovídám, že jsem chronicky spokojený člověk. Můžu říct společně s básníkem, že čím jsem byl v životě, tím jsem byl rád, a možná to může být i mým mottem v dnešní době, která je taková kritická, ufňukaná a s neustálými výhradami vůči něčemu. Snažím se, myslím, že mi to i jde, abych byl spokojený, a přitom ne naivní nebo povrchní. A tato spokojenost pramení z vědomí, že nás má Pán Bůh rád a dal nám toho víc, než nám sebral.“

Dne 23. prosince 2023 papež František jmenoval Stanislava Přibyla jedenadvacátým biskupem Diecéze litoměřické.

 

Ivana Bernáthová