Jiří Dostál

Rozhovor

Mládí

Jiří Dostál se narodil 1.října 1945 v podkrkonošském Podlevíně u Nové Paky. Na svět přišel v domě, kde se narodila i jeho matka Františka Dostálová, rozená Tulková. Otec Josef Dostál se po svatbě do Podlevína přistěhoval. Když bylo malému Jiřímu pět let, zemřel jeho otec na rakovinu. Bratrovi Josefovi bylo tehdy šest let a těsně po otcově smrti se narodila ještě sestra Hana. Matka zůstala na výchovu a na práci v domě prakticky sama. Starala se o krávy a také o políčko, které měla rodina na přilepšenou.

„Pomáhala jí pouze její sestra Marie, která před znárodněním v roce 1948 vlastnila spolu s manželem Václavem Halířem zámek a textilní továrnu v nedaleké Levínské Olešnici. A pamatuji si na paradox, že můj strýc, někdejší továrník, byl velmi šťastný, když si po roce 1948 mohl koupit obyčejný turistický salám. Když se ale dívám zpět, tak si myslím, že jsem měl i tak velmi krásné dětství. Navzdory tomu, že do našeho života vpadly perzekuce a prohlídky estébáků. Někdo totiž o tetě Marii řekl, že si odnesla zásoby lněného textilu z její bývalé textilky do naší chalupy v Podlevíně. Při prohlídce na začátku padesátých let našli příslušníci Státní bezpečnosti na půdě za trámem dědovy flinty, které mu kdysi daroval kníže Harrach. On byl totiž knížecí hajný. A dá se říct, že náš dům byla vlastně hájovna, všude byly parohy a další lovecké trofeje. Maminka ale o zbraních vůbec nevěděla. Ovšem odsoudili ji. A že půjde do vězení a my do dětského domova, a to byla sestra tehdy ještě maličká. Prý, že se postarají o slepice a další hospodářská zvířata. Naštěstí jí dal soud milost. V té době to bylo pro matku a tetu nesmírné trápení. Nechtěly nás ale ničím zatěžovat, a tak můžu říct, že jsme měli opravdu hezké dětství.“

Jak dál v nadsázce vzpomíná Jiří Dostál, děti dostali výchovu hajného. Hrály si v lese a na loukách, znaly hlasů ptáků, květiny a stromy. Už v šesti letech uměl malý Jiří sekat trávu, řezat na cirkulárce, prořezávat a porážet stromy. Spolu s bratrem Josefem chodili na ryby. Maminka je o to často prosila, aby bylo doma co jíst. Se sourozenci rovněž jezdili na lyžích a na kole.

„Bratr Josef vystudoval technickou vysokou školu, stavěl cukrovary v Iránu, později mi pomáhal zrealizovat několik zakázek z nerezu. V roce 1976 to bylo například sousoší Architektura molekul u současné Farmaceutické fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové nebo socha Pocta kosmu z roku 1988, která stojí na libereckém sídlišti Kunratická.“

Dědeček z matčiny strany Václav Tulka byl bratrem malíře generace Národního divadla Josefa Tulky. Josef Tulka je autorem pěti fresek v lunetách lodžie Národního divadla s názvy Poesie dává lidstvu bohy, Láska mateřská a láska milenců, Poesie, štěstí a žal, Píseň utlačené svobody a Vlastenectví. Fresky se po požáru Národního divadla zachovaly, nicméně malíř propadl osobní krizi, odešel nejprve na Moravu s úmyslem vstoupit do kláštera a nakonec se vydal do Itálie.

„Poslední dopis napsal svým sestrám z Terstu, já ho mám a je tudíž velmi vzácný. V dopise sliboval, že se vrátí domů, že jde jenom pozdravit staré renesanční mistry, ale už se nikdy nevrátil. Než odjel, napsal mému dědovi Václavovi, aby mu z pražského ateliéru převezl do Podlevína kresby a osobní věci. Byly dlouho v Podlevíně na půdě, opatrovaly se, protože nikdo nevěděl, jestli se z Itálie nevrátí. Až jedni příbuzní postupně všechny věci odvezli a ztratilo se to. Nicméně pro nás byl Josef legendou. Byl jsem vychováván k úctě k tomuto malíři. Jeho maminka, která se jmenovala Mádlová, pocházela z vedlejší vesnice Ždírec, bydlela ve mlýně a maminka nám vyprávěla, že k ní chodila babička a hrála na harfu. Z toho mlýna pocházelo hodně malířů. A tam jsem zřejmě získal výtvarný impuls, který se možná dědil. Moje maminka uměla rovněž hezky kreslit, stejně jako její sestry Anna a Markéta, mám jejich kresby a všechny jsou pěkné. Sestra Hana zdědila ze strany rodiny Tulkovy, hudební nadání. Malíř Josef Tulka totiž hrál skvěle na housle a jeho bratr Hynek vystudoval dokonce konzervatoř. Má sestra se nakonec věnovala zpívání ve sboru. Žije stejně jako bratr Josef v Hradci Králové.“

Do první a druhé třídy základní školy chodil Jiří Dostál v Levínské Olešnici. Bydlel tehdy u tety Marie, a to až do doby, než tetu komunistický režim donutil k tomu, aby se z vlastní továrny, která měla i obytné patro, vystěhovala. Když otec Jiřího Dostála umíral, tak mu teta Marie slíbila, že se o děti své sestry postará, protože vlastní potomky neměla. Hodně podporovala Jiřího v jeho malířské zálibě. V páté třídě mu zařídila, aby se mohl učit v ateliéru novopackého malíře Jana Pavlovce malovat olejovými barvami a dělat akvarel.

„V době, když jsem byl na základní škole, zrovna jsem nezlobil, nelítal s kluky, nebyli jsme v lese, nekradli kedlubny a nelezli po třešních, tak jsem chodil ven a maloval. Vesničané na mě dost koukali. Někteří mi moc nefandili, hlavně kvůli tomu, že teta vlastnila továrnu. Párkrát jsem dokonce dostal klackem po hlavě. Maminka musela tehdy zajít za ředitelkou školy, aby zjednala nápravu. Ale byli tam i báječní lidé. Třeba sedláci. U nás totiž nebylo nikdy JZD, stále tam lidé samostatně hospodařili, protože to byla vesnička taková roztroušená a se složitým terénem, takže zcelit pole bylo velmi těžké. Sice nás přesvědčovali, abychom naše políčko do JZD dali, ale maminka k tomu nikdy nedala souhlas.“

O tom, co se dělo v zemi po komunistickém převratu v roce 1948, o kolektivizaci, která přinášela spoustu nespravedlností, o zinscenovaných procesech s političkou Miladou Dr. Horákovou, Rudolfem Slánským a dalších lidech, se Jiří Dostál dozvídal od matky, tety a strýce, kteří přišli o továrnu a spoustu informací měli z rozhlasové stanice Hlas Ameriky. Hodně informací získal také od sochaře Ladislava Zívra, ke kterému chodil. Sochař koupil v roce 1963 mlýn ve Ždírci na břehu řeky Olešky, ze kterého pocházela prababička Jiřího Dostála. V mlýnici si zřídil ateliér a v mlýně bydlel až do konce života.

„Teta mi jednou řekla: Jiříčku, půjdeš čtyři kilometry přes kopec, najdeš ten mlýn, s panem Zívrem je vše domluvené. Od té doby jsem tam chodil, půjčoval mi knížky, já jsem mu sháněl knížky, a musím říct, že jsem tam prožíval jakési druhé dětství. A spolu s manželkou Jituš mě tak trochu vychovávali. Mne doma totiž nevychoval žádný chlap, byť jsme měli na vesnici souseda, který nám pomáhal na poli. U Zívrů jsem dostával výchovu v jiném gardu. Půjčovali mi například knížky o přírodě. Ladislav Zívr totiž z přírody čerpal náměty a mne také bavila. Pamatuji si, jaké krásné chvíle jsme prožívali při čtení Básní z Jestřábí věže od Robinsona Jefferse. Měl jsem rád i knížky od Jana Vrby, Jindřicha Šimona Baara nebo Karla Klostermanna. Ladislav Zívr mi půjčoval i severskou literaturu, třeba knížku Věčně zpívají lesy od Trygve Gulbranssena. Měl rovněž odborné knihy o mikropřírodě. Dívali jsme se mikroskopem na rozříznuté rostliny. Hvězdářským dalekohledem jsme si prohlíželi Měsíc a on nakonec ten Měsíc vymodeloval. Vznikl tak krásný a slavný reliéf.“

Po dvou letech základní školy v Levínské Olešnici přešel Jiří Dostál na základní školu a pak na gymnázium v Nové Pace.

„Vzpomínám s láskou na některé učitele, například na pana Mizeru. Jeho syn se mnou také chodil do školy a stal se z něho sochař. Pan učitel nás měl na botaniku a ruční práce. A naučil mě jednu velmi důležitou věc, uklízet nářadí. A pokaždé, když po jakékoliv práci uklízím a čistím nářadí, tak si na něj vzpomenu. A když někdo z rodiny uklidit nářadí zapomene, tak mu říkám: Ty jsi nechodil k panu učiteli Mizerovi na ruční práce! Na gymnáziu pak byl senzační profesor Jan Machytka, velký vzdělanec a učil nás také Jan Pavlovec, k němuž jsem chodil jako malý kluk malovat.“

Středoškolská studia

Jiří Dostál se rozhodl studovat Střední uměleckou školu sklářskou v Železném Brodě. V přijímacích zkouškách se umístil na prvním místě, i když na ně, jak s úsměvem připomíná, přišel pozdě.

„Řekli nám, ať nakreslíme zpaměti koně. Zatímco někteří uchazeči s tímto námětem dlouho zápolili, já jsem byl hotový za pět minut. Koně jsem totiž rád kreslil v dětství, až mi maminka vyčítala, ať se věnuje taky jinému tématu. Teď jsem za pár minut k obrázku koně přikreslil jeho zapřažení k ruchadlu a byl jsem hotový. Paní profesorce Kolínské se má kresba líbila, a vyzvala mě, ať jdu chodbu, když už jsem hotový. Takže já přišel pozdě a byl jsem hotový dřív než ostatní. Všichni si mysleli, že mě snad od těch zkoušek vyhodili, když jsem přišel pozdě, ale já byl v té chvíli nejlepší a přijali mě.“

Na železnobrodské škole měli studenti všeobecné předměty, jako je čeština nebo ruština, ale také dějiny umění, nejrůznější technologické předměty, kreslení, modelování a dílny, které Jiřího Dostála bavily.

„Vzpomínám na učitele Josefa Rendlovského, který nás měl na kreslení a modelování. Uměl výborně reliéfy a perfektně mě na tvorbu reliéfů a plastik připravil. Na škole vyučoval rovněž akademický sochař Jan Černý. Když jsem mu při přijímačkách řekl, že maminka pochází z rodiny slavného malíře Josefa Tulky, tak mě překvapil informací, že dělal velkou bronzovou desku na rodném domě Josefa Tulky v Nové Pace. A od té doby jsem to u něj měl výborné.“

Jiří Dostál konstatuje, že má v sobě ve svém nitru Josefa Tulku trochu zasunutého. A cítí nesmírnou lásku k výtvarnému umění, stejnou jako měl slavný malíř

„Samozřejmě v generaci Národního divadla byla kresba základem. Ostatně tak tomu byla i v době mého studia v Železném Brodě nebo později na vysoké škole UMPRUM v Praze. Mám pár Tulkových kreseb, které jsou senzační. A samozřejmě bych byl šťastný, kdybych se podrobněji seznámil s jeho životem v Itálii. Vím, že chtěl jít do kláštera, snad v něm i žil. Přesně to věděl Julius Zeyer, s kterým byli kamarádi a zřejmě se v té Itálii potkali. Zeyer ale nic o Tulkově životě v Itálie nikdy neprozradil. Slíbil to Tulkovi, který chtěl zůstat v zapomnění. A já, když jsem se po letech stal ředitelem jablonecké střední uměleckoprůmyslové školy, tak jsem devatenáct let jezdíval se studenty do Itálie, a měl jsem velké přání. Najít po Josefu Tulkovi nějakou stopu. Znám teď Florencii líp než Prahu. Ve Florencii byl Tulka na studijní cestě, když vyhrál soutěž na lunety v Národním divadle, existují dopisy, ve kterých o tom píše. A najednou jsem do té Florencie jel i já. A to jsou ty Tulkovy ozvěny, ovlivnil mě tamním inspirativním prostředím. To je tedy ten odkaz, který v sobě mám. K té Itálii, renesanci, nové době, která rozsvítila Evropu a nabídla neuvěřitelné možnosti v malířství, sochařství i architektuře.“

Na čtyři léta studií v Železném Brodě, na své spolužáky a na učitele vzpomíná Jiří Dostál velice rád. Jeho spolužák nejen ze střední, ale později i vysoké školy, z ateliéru Stanislava Libenského, vynikající sklář Václav Machač, uměl skvěle modelovat skleněné hlavy cyklistů a horolezců. V Libenského ateliéru se znovu potkal také s dalším spolužákem, slovenským výtvarníkem z Belanských Tater, Jánem Zoričákem, který později odešel do Paříže a stal se významným sklářem a pedagogem. S Pavlem Mizerou, se kterým Jiří Dostál chodil do školy od třetí třídy, studovali stejný obor kovorytectví a na UMPRUM u profesora Libenského sochařskou část ateliéru skla. Studoval tam i známý slovenský sklář Josef Tomeček, výtvarnice Eva Švestková a Jana Hodíková, která pracuje pro Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze.

„Při vyjmenovávání osobností nesmím samozřejmě zapomenout na profesora Stanislava Libenského, který v době mého studia na železnobrodské škole byl jejím ředitelem. Když jsem odmaturoval, tak odešel učit na UMPRUM, kam jsem po roce šel studovat a dalších šest let jsem strávil v jeho ateliéru.“

Jiří Dostál maturoval na Střední průmyslové škole sklářské v Železném Brodě v roce 1963. Kromě všeobecných předmětů maturoval z odborného předmětu kovorytí.

„Vytvořil jsem přívěsek, který vypadá jako oblázek, velký asi pět centimetrů, udělal jsem raznice a ty jsem zamontoval do sklářských kleští. S nimi se odmáčklo sklo. Chtěl jsem, aby bylo topasové, v tom oblázku byl pík, takový bizon, a celý obrázek byl v kovovém rámečku.“

UMPRUM v Praze

Profesor Libenský a studium na UMPRUM v Praze ovlivnilo Jiřího Dostála na celý život.

„U každé významné práce se mnou profesor Libenský je, myslím na něj. Byl to mimořádný pedagog, učit ho ohromně bavilo a my jsme to cítili. A motivoval mě, když jsem se později stal ředitelem školy. V celkovém přístupu k studentům byl pro mne ohromným vzorem. Jezdil dokonce k nám, do hájovny v Podlevíně, maminka tehdy ještě žila. Měli jsme tam velký sad s jabloněmi, a on měl ohromně rád jablka, tak si pro ně jezdil. A já zase jezdil k němu a jeho ženě Jaroslavě Brychtové. Pojilo nás velké přátelství. Dokonce jsem ho po jeho smrti modeloval na medaili. Nechám ji teď odlít do bronzu.“

Profesor Stanislav Libenský měl podle Jiřího Dostála fantastickou vlastnost. Nikdy nikomu neřekl, že něco dělá špatně.

„On si na té výtvarné práci vždy našel nějaké místo a řekl: Jirko, tady to je výborné a tady, koukej, to by šlo udělat takhle. Začal vždy na místě, které signalizovalo naději zdárného dotvoření díla. Vždycky nás jakoby pochválil. Nikoho nesrazil. A to v nás zůstávalo. A když jsem pak učil modelování a kreslení, tak jsem tuhle metodu rovněž používal.“

V ateliéru Stanislava Libenského a jeho asistenta Karla Vaňury, který pocházel z Hořic, studoval Jiří Dostál šest let. Všichni spolu mimo jiné sdíleli lásku k motocyklům. Přátelil se také s aspirantem a pozdějším asistentem Jiřím Harcubou. Ve čtvrtém ročníku vysoké školy vyhrál Jiří Dostál spolu s Jiřím Harcubou soutěž vyhlášenou Národní bankou na pětadvacetikorunu s tématem Jana Evangelisty Purkyně.

„Oba jsme byli první, Jiří Harcuba, který mě učil medaile, a já. Vznikla pak medaile, na jejíž první straně je Harcubův námět a já mám zajímavou druhou stranu. Společně jsme pak byli v mincovně v Kremnici, protože v tehdejším Československu se mince razily na Slovensku. Byla to pro mne ohromná škola. Hodně jsme se přátelili a po jeho smrti udržuji přátelství s jeho ženou Zdeňkou.“

Po vítězství v této soutěži si Jiří Dostál koupil u motocyklového a automobilového závodníka Antonína Vitvara v Nové Pace svůj první motocykl Jawa ČZ 175 Sport.

„Byli jsme spříznění přes mého bratra, který si vzal jednu z jeho dcer za manželku. A pro zajímavost, majitelkou motocyklu byla Františka Dostálová, důchodkyně. A to proto, že účet ve spořitelně, kam mi poslala banka za vítězství v soutěži honorář, měla jen matka. K té pak chodily i pokuty za rychlou jízdu.“

Od roku 1988, kdy si pořídil svůj první motocykl, měl a má řadu dalších silných strojů, například Hondu Dominátor nebo BMW R 1150 GS Adventure. Jezdit ho učil sám Antonín Vitvar, který Jiřího Dostála dokonce vozil v pondělí do školy do Prahy svým vozem Fiat 600. Jezdil s ním i na závody, například na Tři sta zatáček Gustava Havla do Hořic v Podkrkonoší. Antonín Vitvar tehdy trénoval závodníky Gustava Havla a Františka Šťastného. Na motocyklu Jiří Dostál procestoval Itálii, byl na něm i v Dolomitech. A nezapomene na jízdu z Prata na Passo dello Stelvio s dvoukilometrovým převýšením na dvaceti pěti kilometrech, kde se pořádají slavné cyklistické závody Giro d´ Italia. Od té doby jel na této trase i několikrát na kole.

Šestileté vysokoškolské studium v Praze přineslo Jiřímu Dostálu nejen hodně poznatků pro jeho uměleckou činnost, ale i řadu přátel.

„Bydlel jsem nějaký čas na koleji, potom na privátě, kde jsem měl ateliér. Tehdy jsem se hodně přátelil s architektem Antonínem Polonym, který vyhrál výběrové řízení na stavbu letiště v indonéské Jakartě. Kvůli nějakému převratu v Indonésii se ale vrátil. Chodili jsme spolu do kina, pamatuji se, že jsme byli třeba na filmu Tenkrát na západě, kupovali jsme knížky, chodili jsme i do hospůdky, kam chodil Pavel Kohout. Spolu s Antonínem Polonym jsme pak navrhovali osvětlovací systémy, díky němu mám velký obraz v Sokolově a v Karlových Varech. A na Božím Daru jsem měl i skleněnou plastiku.“

Jiří Dostál zmiňuje další přátele, keramika Pavla Ryklovského, keramičku Jindru Vikovou, sochaře Pavla Mizeru nebo výtvarnici Alenu Bílkovou, za svobodna Koblencovou.

„Po prvním roce studia jsme udělali v lomu sv. Josef u Hořic první sochařské sympozium v této republice. A město zorganizovalo i výstavu vytvořených soch. Psal o nás tehdy časopis Mladý svět. Dělali jsme ještě další dva ročníky. Uskutečnily se na Boháňské skále, to je místo, kde kdysi bylo pohanské božiště, pod ním jsou vykopávky z doby bronzové. A pamatuji si, že vesničani v Boháňce a nedaleké Skále jsou na toto místo náležitě pyšní, je to teď dokonce národní kulturní památka.“

Rok 1968

Jiří Dostál se se spisovatelem, dramatikem a básníkem Pavlem Kohoutem vídával díky kamarádovi Antonínovi Polonymu ve vinárně U Golema v pražské Maiselově ulici.

„Tonda Polony znal tehdejší přítelkyni Pavla Kohouta, Jenku. Několikrát jsme tedy s oběma ve vinárně poseděli. Bylo to těsně před invazí vosk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Nicméně my tehdy politiku moc neprožívali, bavili jsme se tak nějak povšechně. A vzpomínám, že nám, studentům, Pavel Kohout koupil pečené kuře. Když pak přišla invaze, párkrát jsme se ještě setkali, tehdy žil na švýcarské ambasádě. Později, když odešel do exilu, jsme se už, bohužel, vídat nemohli.“

Politickou situaci v šedesátých letech, kdy docházelo k postupnému uvolňování společnosti i ve společenské a kulturní oblasti, Jiří Dostál spolu s kolegy zpočátku neřešil.

„Byli jsme posedlí uměním, tak jsme se tím moc nezabývali. Řešili jsme politiku jen tehdy, když jsme se třeba dozvěděli, že někteří umělci vystavovat můžou a někteří z politických důvodů nemůžou.“

V době, kdy vstupovala sovětská, polská a další vojska armád Varšavské smlouvy do Československa, 21. srpna 1968, byl Jiří Dostál se spolužáky a učiteli na výměnném pobytu v Moskvě a v někdejším Leningradě.

„Tehdejší období Pražského jara jsme hodně prožívali, mohli jsme se tenkrát bavit svobodně o všem. Mohli jsme říct třeba, komunisté, jděte třeba do pr… A nic se nedělo. V červnu 1968 se uskutečnilo velké vojenské cvičení Šumava, na které se sjely armády Varšavské smlouvy. A my pak v létě sedli do vlaku a jeli do Moskvy. Ve vlaku byla spousta ruských důstojníků. My, jak jsme na chodbě kouřili a uměli ze školy rusky, tak jsme se bavili s jedním z nich a v naší diskusi se hodně skloňovalo slovo kontrarevoluce. My jsme mu říkali, že u nás kontrarevoluce není, že je u nás je svoboda. A že můžeme říkat úplně všechno. Oni se jen tak podivně usmívali… Vím, že jsme pak s Pavlem Jarkovským, který později učil na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, v jednom leningradském parku popíjeli vodku a jedli konzervu. Přišel tam jeden Rus se slečnou, pozvali nás taky ještě na jednu stoličnou a domluvili jsme se, že se další den opět sejdeme a popijeme. Po půlnoci k nám ale přišel na pokoj na koleji nějaký pedagog a řekl: Kluci, je to špatné, u nás je invaze. A to jsme věděli, že je průšvih. Ráno nám přidělili nějakého komisaře, měl v aktovce malý samopal, stále s námi chodil a kontroloval nás. A někteří naši starší spolužáci, kteří byli v obraze říkali: Kluci to je špatné, to je nadlouho! A vzpomínám, že jsme šli do Ermitáže, kde nás provázela velmi hezká, vysoká Ruska a ta nás po dokončení prohlídky shromáždila ve vestibulu, kde byla spousta návštěvníků a řekla nám: To, co se stalo předevčírem u vás v Praze, za to já se hluboce stydím. A vedle ní stál ten komisař s aktovkou. A já na tu báječnou paní často vzpomínám, protože její omluvu slyšela spousta lidí. A tak by mě zajímalo, jak dopadla.“

Studenti UMPRUM a Akademie výtvarných umění, kteří v Sovětském svazu byli, absolvovali pak 25. a 26. srpna 1968 problematickou cestu domů.

„V ukrajinském Kyjevě jsme museli vystoupit z vlaku, nahnali nás do čekárny, celý vlak. Museli jsme celou dobu stát, venku hlídali vojáci se samopaly. V té čekárně se už nedalo dýchat. Najednou jsme všichni začali zpívat píseň Černý muž pod bičem otrokáře žil. A oni si uvědomili, že máme nějakou sílu, otevřeli nám okna, protože už někteří skoro omdlévali. Nakonec jsme se v pořádku dostali domů. Já jsem šel pak z Levínské Olešnice od vlaku pěšky do rodného Podlevína. Tehdy jsme si se spolužáky nakreslili pastelkami na košile a bundy trikolóry. Hrdě jsem šel domů s tou trikolórou na hnědé vojenské bundě, vůbec jsem tehdy nevěděl, co se u nás děje. A cestou mě zastavil jeden člověk a upozornil mě: Hele, mladej, to je nebezpečné!“

Doma ho blízcí varovali také, takže při cestě do Prahy na UMPRUM už byl opatrnější. Zvlášť, když viděl v centru hlavního města tanky, rozstřílené Národní muzeum na Václavském náměstí a poničené domy na tehdejším náměstí Krasnoarmějců, nyní Palachově náměstí a v blízkosti domu U Demartinky, kde bydlel na privátě, hlídkoval ruský voják s kulometem.

„Najednou jsem slyšel Karla Kryla, jak zpívá své úžasné písničky a od té doby ho obdivuji. Mám jeho knížku a vážím si všech jeho zásad, všech jeho textů.“

Jiří Dostál viděl v roce 1969 z oken budovy UMPRUM i pochod k uctění upáleného Jana Palacha.

„Bylo to nesmírně silné. Později jsem vytvořil ze dřeva reliéfy, které jsem nazval Modrá nahoře. Dole bylo zdevastované lidské tělo a nahoře přecházelo patinované dřevo do modrého skla. Reliéf jsem věnoval právě Janu Palachovi. Byl motivem i mých kreseb. V Ústí nad Labem jsem měl výstavu, kde jsem je prezentoval. Tehdy to ještě prošlo. Za nějaký čas jsme měli výstavu v ústeckém nakloněném kostele Nanebevzetí Panny Marie, a tu už nám zavřeli. Měl tam své věci i Jirka Nepasický, Jan Vančura, Vašek Bendů a Vláďa Komňacký. Já jsem tam měl například obraz Zátah, zachytil jsem na něm pohled do krásné krajiny, jejíž polovina byla černá. Pak jsem tam měl obraz, který představoval průhled do krajiny a v mraku byla červeno-modro-bílá barva představující trikolóru.“

Období normalizace

Na UMPRUM v ateliéru skla Jiří Dostál promoval v roce 1970. V závěrečné práci vytvořil zavěšenou skleněnou plastiku ve formě vitráže. Jednalo se o taveninu vsazenou do červeného rámu, kterou vyrobil v národním podniku Železnobrodské sklo.

„Kromě toho jsem dělal skleněné mísy, formy jsem vytvořil sám a foukalo se to v desenské sklárně. Ty mísy byly na tři pomeranče, na jablka a pět švestek. Před časem jsem dokonce ve sbírkách Severočeského muzea v Liberci ten talíř objevil. Kurátor Oldřich Palata mě tenkrát poprosil, zda bych ho barevně nerekonstruoval. A vím, že byl pak vystaven jako Exponát roku.“

V rámci závěrečné práce na UMPRUM vytvořil Jiří Dostál ještě nápojový soubor, dva větší obrazy, oleje s názvy Moje vesnice v zimě a Moje vesnice na podzim a pod nimi byla plastika z lipového dřeva, která se jich barevným segmentem dotýkala. Po dokončení vysokoškolských studií v roce 1970 Jiří Dostál na rok narukoval na vojnu.

„Velel jsem motostřelecké četě. Byl jsem absolvent, který měl za sebou vojenskou přípravu už na vysoké škole a na samotnou vojnu si vůbec nemůžu stěžovat. Mohl jsem dokonce během ní i malovat. Když šel velitel roty na dovolenou, tak jsem velel rotě, dosáhl jsem hodnosti, myslím, kapitána. Později jsem ještě musel chodit na vojenská cvičení do Dukly.“

Období normalizace v sedmdesátých letech prožil Jiří Dostál v Jablonci nad Nisou. Jak připomíná, nestál o to, aby se ho politická situace nějak dotýkala. Maloval obrazy a chodil do práce.

„Když jsem studoval na vysoké škole, tak jsem dostával 800 korun stipendium, protože by to jinak maminka neutáhla. A musel jsem proto po dokončení studia a po vojně jít pracovat do podniku Skleněná bižuterie. Uvázal jsem se na deset let. Pracoval jsem jako návrhář skleněné bižuterie, což bylo velice zajímavé. Poznal jsem spoustu technologií a lidí. Nakonec jsem se rozhodl jít na volnou nohu, vyhrál jsem u soudu i právní spor s tím podnikem, ale neznepřátelil jsem si ho. Na volné noze jsem byl až do doby, než jsem začal vyučovat na jablonecké Střední uměleckoprůmyslové škole.“

Po celou dobu normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století měl Jiří Dostál svůj ateliér, tvořil obrazy a pracoval na nejrůznějších zakázkách, například i pro architekty. Poznal tehdy také svou manželku Vlastu, rozenou Skrbkovou, která pochází z krkonošských Stromkovic. Je rovněž absolventkou železnobrodské střední sklářské školy a pracovala jako vzorkařka ve Skleněné bižuterii.

„Já jsem jednou dostal od tety knížku, kterou napsal Jaroslav Skrbek, jmenovala se Světlem a stínem, byly to malířovy vzpomínky. A teď jsem se seznámil se Skrbkovou.“

Svatbu měli v roce 1975 v kostele v Nové Pace a civilní sňatek uzavřeli na radnici v Jilemnici. Nejdříve bydleli v Nové Vsi v domě, která patřil podniku Skleněné bižuterie. Jiří Dostál měl malý ateliér na půdě. Později se přestěhovali do Jablonce nad Nisou, kde se jim postupně narodili dva synové.

„Tehdy jsem byl členem Svazu výtvarných umělců a členem komise výtvarného fondu. A byl na mne vyvíjen tlak, abych vstoupil do Komunistické strany Československa. A já, který pocházel z komunisty nemilosrdně pronásledované rodiny, které skoro úplně vykradli dům, tetě vzali fabriku v době, kdy dávala spoustě lidem práci, a zůstala nakonec chudá, tak já, abych se dal ke komunistům, to bylo pro mě naprosto nestravitelné, nemožné.“

Tlak na Jiřího Dostála byl tak velký, že spolu s manželkou dokonce uvažovali o tom, že se odstěhují až na Slovensko.

„Navštívil jsem tehdy ve Vidonicích u Pecky sochaře Vladimíra Janouška, který je známý například obří sochou na Strahovském stadionu nebo svým dílem pro světovou výstavu v japonské Ósace v roce 1970. Profesor Stanislav Libenský tam tehdy dělal slavnou Skleněnou řeku a Vladimír Janoušek vytvořil symboliku vpádu železných monster přes tu skleněnou řeku. Symbolizovalo to samozřejmě invazi v srpnu 1968. V době normalizace pak byl Vladimír Janoušek spolu s dalšími umělci pronásledován režimem, říkalo se jim tehdy Galuškovci. Podle Miroslava Galušky, který byl generálním ředitelem českého pavilónu v Ósace. A ten Janoušek už pak nesměl nic dělat. K těm Janouškům jsme pak jednou jeli s kamarádem Janem Nízkým, tehdy žili v bývalé škole. Cestovali jsme k nim autem v noci. A Janoušek nám říkal: Hoši, počítejte s tím, že do týdne vás navštíví estébáci. Povídali jsme o všem, i o politice, občas se kvůli možnému odposlouchávání pustila voda. Fízláci totiž měli naproti buňku a přesně věděli, co se u Janoušků odehrávalo. A skutečně do týdne u mne v ateliéru někdo zazvonil, stáli tam dva pánová a ptali se: Je tady firma ta a ta? Já odpovídám: Ne, není. A oni: A co vy tady děláte? Jsem sochař, mám tu ateliér, odpovídám. A já jsem měl v tom ateliéru v jedné skříni krásnou Masarykovu bustu od sochaře Josefa Mařatky. Tehdy byl Masaryk pro komunisty nepřípustné téma stejně jako trikolóra. Tak jsem nenápadně do dveří skříně kopnul, aby se zavřela. Nic. Potom odešli, a já říkám mé ženě Vlastě: Teď to začne, budou mě pronásledovat. V té době jsem byl na vojenském cvičení v Dukle, velel jsem místo velitele na dovolené celé rotě. Byl tam tehdy politruk, v té armádě velké zvíře, a za mnou přišel nějaký rotný a požádal mne: Pane poručíku, můžete mi podepsat vycházkovou knížku? Já na to, samozřejmě, nech ji tady. A přišel ke mně ten politruk a křičí: Soudruhu poručíku, vy si necháváte říkat pane? To jsem ještě neslyšel, to tedy bude velké řízení! Přišel jsem domů, říkám, že to bude průser, problém s kontráši! No, ale za chvíli přišel 17. listopad 1989.“

Jiří Dostál pracoval od roku 1970 až do roku 1978 jako návrhář pro národní podnik Skleněná bižuterie, který měl své další závody od Smržovky až po Hraničnou. Vyráběla se v nich bižuterie nejen ze skla, ale i z plastu. Produkci tohoto národního podniku, a rovněž výrobky podniků Kovová bižuterie a Železnobrodské sklo, prodával Jablonex, podnik zahraničního obchodu.

„Jako jediný vysokoškolák jsem tam byl jako taková zvláštní bílá vrána. Navrhoval jsem například mačkané knoflíky, brože, dózy, osvětlení. A zajímavé je, že, když jsme něco kopali na zahradě, která je vlastně na pozemku bývalé knoflíkárny v Loučné, kde jsem před vysokou školou pracoval, tak jsme vykopali knoflík, pro který jsem jako rytec v tom roce 1963 dělal razničku. Z ověsů, které jsem vytvořil, pak vznikl lustr, který má doma jeden můj bývalý kolega.“

Jak dodává Jiří Dostál, se sklářskými a bižuterními podniky pracoval i v době, kdy byl na volné noze. Jeho první zakázkou byl pomník horolezci Františkovi Kroupovi.

„Měl odjet na expedici do Peru, ale předtím tragicky zahynul ve Vysokých Tatrách. Jeho manželka si přála vybudovat jeho náhrobek na Hrubé Skále.“

Kromě toho se věnoval výtvarné činnosti, sochařství v architektuře a technickému designu. Pro podnik Nisasport navrhoval například sjezdařské kompaktní vázání, za které obdržel v roce 1983 ocenění za vynikající průmyslový design. Zajímal ho i design krabic. Začal navíc spolupracovat s podnikem Elektropraga, který se později přejmenoval na ABB. A vymyslel slavný zaoblený vypínač Tango, kterých se vyrobilo na sto miliónů kusů.

„První řada vypínačů, které jsem navrhl, se jmenovala Klasik. Tango vzniklo až později. Inspiroval mě ještě za socialismu Němec, který parkoval nedaleko mého ateliéru. Tehdy u nás brázdily silnice hlavně hranaté škodovky, a mně zaujal zaoblený tvar kapoty jeho vozu. Kluci v ABB mé návrhy pak rozpracovali do různých modifikací. Toho Tanga se vyrobilo více než sto miliónů. Tehdy jsem si vybral za svůj návrh vyplacení honoráře, i když jsem měl možnost být placen za každý prodaný kus. Nikdo tenkrát nevěděl, jestli se tenhle nápad chytne, a tak jsem volil jistotu.“

Oficiálně byla řada ABB Tango představena na Mezinárodním stavebním veletrhu v roce 1995. Tam získal návrh Jiřího Dostála ocenění.

„Ani jsem o tom zpočátku nevěděl, na veletrh mě nepozvali. Až po delší době si najednou někdo uvědomil, když se našly nějaké ty smlouvy, že jsem vlastně já autorem Tanga. Takže dnes z toho mám jen ideovou radost.“

Spolu s výtvarníky Jiřím Nepasickým a Janem Vančurou mimo jiné vytvořil Libereckou skupinu.

„V Liberci byli vynikající architekti, kteří se sdružovali kolem Karla Hubáčka a Miroslava Masáka, k nim se připojili právě Jirka Nepasický s Honzou Vančurou, v Jablonci pak působili Vratislav Novák a Jan Lukáš, A najednou k nám začali jezdit lidé z Prahy, i architekt Polony z Karlových Varů, byli u nás i teoretici. Pořádali jsme ve vinárně Venuše umělecké Čtvrtky. Doktor Kříž mi pak uspořádal v osmdesátých letech výstavu v Praze v Nerudově ulici. Liberecká galerie pak měla vynikající kunsthistoričku Naďu Řehákovou, která to klima libereckého kultovního centra, jak jsme mu říkali, velice ovlivňovala, organizovala výstavy a psala katalogy.“

Jedna ze společných výstav se uskutečnila v Kopřivnici, umělci ji instalovali mezi vystavenými historickými a moderními automobily. S Jiřím Nepasickým a Janem Vančurou je totiž spojoval i kladný vztah k technice.

„Já jsem třeba v té době, v sedmdesátých, osmdesátých letech, obdivoval designy, které se objevovaly na fotografiích z vesmíru a které byly popsané computerovým písmem. Členem této naší „ideové“ skupiny byl i Jaroslav Malina, výborný malíř. Vančuru bavily lokomotivy a Nepasického letadla. Mne nejvíc zajímala krajina, kde se objevovaly technické prvky. Maloval jsem Podkrkonoší, Trosky, Ještěd, Sněžku a oblékal jsem je do technického hávu, nemaloval jsem olejem, ale epoxidovými barvami, kupoval jsem je přímo v hostivařské továrně po pikslách. Zaměřil jsem se přitom hlavně na velkoplošné rozměry.“

Sametová revoluce

O tom, jak zasáhly československé bezpečnostní složky 17. listopadu 1989 proti studentům na Národní třídě se dozvěděl od bratra, když byl u matky v Podlevíně.

„A vyjádřil přesvědčení, že je s komunistickým režimem definitivně konec. Když jsem pak jel do Jablonce, tak jsem se setkal s vynikajícím fotografem Miloslavem Kalíkem. On fotil přímo na Národní třídě, fotografie měl hotové hned druhý den a my jsme okamžitě ty snímky vystavili ve výkladní skříni prodejny obuvi na jablonecké pěší zóně. Já jsem tam zároveň namaloval znak českého lva, který už nemá nad hlavou pěticípou hvězdu, ale Kriváň. A zároveň jsme Mílovi řekli, že je třeba obléct radnici do trikolóry.“

Zašli za tehdejším předsedou Městského národního výboru v Jablonci nad Nisou Janem Mikulčíkem a požádali ho, zda mohou radniční věž ovinout jeden a půl metru širokou trikolórou, aby všichni věděli, že ta vlna z Prahy dorazila už do Jablonce nad Nisou. K nim se přidali místní horolezci, kteří pomohli s instalací trikolóry a vlajky.

„Pak tam byly ještě diskuse, zda odstranit sochu jabloneckého partyzána, zvlášť když žádný partyzán neměl nic moc s osvobozením Jablonce v roce 1945 společného. Ale to už organizovali jiní lidé. Já jsem s manželkou později odjel do Prahy a sledoval vše, co se týkalo zvolení Václava Havla prezidentem. Tehdy jsem mu přivezl špendlík na sako, takového stříbrného lva. Později přijel už jako prezident do Jablonce, tehdy se otvírala nová část nemocnice. Já jsem dostal pozvánku na setkání s prezidentem, které bylo v liberecké Ypsilonce. Byl jsem ale zrovna po operaci a šla tam místo mne manželka. Seděla vedle Václava Havla, byli tam i lidé kolem architektů Karla Hubáčka a Miroslava Masáka spolu s manželkou Jana Vančury Lídou Švarcovou.“

Pedagogická dráha

V roce 1990 začal Jiří Dostál pracovat jako pedagog na Střední uměleckoprůmyslové škole v Jablonci nad Nisou a v letech 1991–2012 byl jejím ředitelem.

„Já jsem na škole začal učit kreslení a modelování, za mne tam byl výborný pedagog sochař Zdeněk Linka. A já se rychle ve škole adaptoval, protože jsem měl tyhle obory na střední a vysoké škole.“

Jiří Dostál a jeho kolegové stáli před problémem. Škola fungovala v jedné budově z větší části jako průmyslovka a z menší jako umělecká škola. Snažili se proto uměleckou školu osamostatnit.

„Škola byla postavena v roce 1880 Němci jako geniální vzdělávací ústav pro potřeby místního řemesla, bižuterního a sklářského průmyslu. Perfektně ji vybavili, měla velké knihovny a sbírky modelů až z Říma nebo Paříže. Škola přežila dobu předválečnou a válečnou. Za komunistického režimu ji zrušili, protože si mysleli, že ženy bižuterii nosit nebudou, že je budou zdobit montérky. Pak zase nastartovala, protože nebylo možné nevychovávat mladé lidi pro tento druh lukrativního průmyslu. Tak to nějakou dobu žilo v té očesané podobě. Objevili se tam pak strojaři, protože je potřeboval automobilový průmysl, hlavně tehdejší jablonecký LIAZ. Školu se ale nakonec podařilo osamostatnit.“

Od roku 1995 je to Střední uměleckoprůmyslová a Vyšší odborná škola, která vychovala řadu významných osobností české umělecké scény a je významnou institucí, která se podílí na kulturním dění Libereckého kraje. Jiří Dostál se stal ředitelem školy už v roce 1991, původně jím být neměl. Navržený kandidát ale post odmítl a kolegové Jiřího Dostála přemluvili, aby funkci ředitele vzal. Jak vzpomíná, čekalo ho vyřešení mnoha těžkých úkolů.

„Neměli jsme zpočátku ani pořádnou ředitelnu, protože původní kancelář zůstala strojařům. Ředitelnu jsme udělali ze šatny u dámských toalet. Nábytek pocházel z původní německé školy. Bylo to trochu symbolické. Navázali jsme totiž kontakt se školou v Neugablonz v Německu, kde žili Němci vysídlení po válce z Jablonce nad Nisou. V podstatě jsme měli hodně společného, hlavně tu původní německou školu v Jablonci založenou v roce 1880. Naše partnerství pak přerostlo v partnerství obou měst.“

V roce 1995 nabídla studentům škola nové obory: Ražená medaile a mince a Propagační design. Do té doby studenti měli na výběr tři obory: Kovorytectví, Pasířství a Povrchové zušlechťování.

„Nový obor Ražená medaile a mince souvisí s rozdělením Československa na Českou a Slovenskou republiku. V době společného státu jsme měli mincovnu pouze ve slovenské Kremnici. Tam jsem několikrát byl, protože jsem už měl za sebou několik návrhů medailí. A po vzniku České republiky bylo jasné, že bude nutné mít vlastní českou mincovnu. Zmínil jsem se o tom před generálním ředitelem tehdy ještě národního podniku Bižuterie Miroslavem Jotovem a později jsme o tom mluvili i s jeho náměstky Janem Vízkem a Jaroslavem Bahníkem. V Jablonci nakonec v roce 1993 vznikla Česká mincovna.“

Pro Českou mincovnu navrhl logo a první medaili, kterou obdrželi všichni účastníci slavnostního zahájení provozu mincovny v roce 1993. Na tuto akci přijeli mimo jiné i zástupci řady evropských mincoven.

„A lidem z vídeňské mincovny se medaile tak moc líbila, že jsme začali přátelit. Nakonec poskytli našim studentům stáže. Jezdili často i k nám. Prezident vídeňské mincovny mi dokonce věnoval krásnou velkou akcii Harley Davidson.“

Zavedení nového oboru Propagační design na Střední uměleckoprůmyslové škole a Vyšší odborné škole v Jablonci nad Nisou souviselo s nastupující krizí bižuterního průmyslu. Bylo jasné, že průmysl bude potřebovat odborníky schopné grafiky, výtvarníky a techniky pro tvorbu propagačních materiálů. Škola reagovala stejně jako v případě zavádění oboru Ražená medaile a mince na výzvu ministerstva školství a obor akreditovala. Propagační design nabízí obecné výtvarné a kreslířské vzdělání, studenti se seznamují s grafickou a výpočetní technikou, tvorbou plakátů, obalové grafiky, ilustrací, základy animace, grafickou úpravou knih a časopisů i se zpracováním firemního loga. Najdou pak uplatnění v oblasti reklamního a marketingové průmyslu.

„Při zavádění nového oboru jsme sbírali zkušenosti po celé republice, nám hodně pomáhala pražská škola v Hellichově ulici, zaangažoval jsem do toho i mého syna, který to velmi dobře uměl s počítačem a jenž nám poradil s výběrem výpočetní techniky a zařízením interiérů.“

Peníze na vybavení škola získala od vnuka Ferdinanda Porsche Rakušana Ferdinanda Karl Piëcha. Jiří Dostál se k němu dostal díky vytvořené medaili s portrétem jeho dědy, slavného automobilového konstruktéra. Ferdinand Karl Piëch, který zemřel v roce 2019, byl předseda dozorčí rady skupiny Volkswagen.

„Chtěli jsme mu předat tu medaili a on nám napsal, že přijede do pražského Kongresového centra na zasedání Mezinárodního měnového fondu v roce 2000. A k nám, že z Prahy přiletí. Ptal se, kde může přistát svým tryskáčem. V Jablonci ani v Liberci ovšem taková letištní plocha není, tak nakonec přijel autem v koloně, za doprovodu policistů až k nám do školy. Bylo to, jakoby přijela vládní delegace. Měl u nás být tři čtvrtě hodiny, nakonec ve škole strávil několik hodin, a byl nadšený. Hlavně tím, že do školy chodil jeho děda Ferdinand Porsche. Zapsal se do kroniky a nakreslil k tomu Volkswagena Brouka. Díky němu škola dostala peníze na potřebné vybavení. Chtěli jsme ten obor pojmenovat po něm, ale pochopili jsme nakonec, že se chce držet hodně v pozadí, a tak jsme to neudělali.“

V symbióze s Českou mincovnou založil Jiří Dostál novodobou tradici české medailérské školy.

„Je unikátní. I vzdělávací program je výborně sestavený. Díky tomu, že medailérskou raznici už měla předchozí rytecká škola. Chodil do ní třeba medailér a sochař Otakar Španiel, autor prvních československých mincí a významný pedagog na Akademii výtvarných umění. My jsme mu na škole mimochodem zhotovili bronzovou pamětní tabuli, kde je nejen připomínka, že do školy chodil, ale můžete na ní vidět i jím navrženou československou korunu. A zajímavé je, že už v té době byl v někdejší německé škole stroj, kterému se říká redukcírka a jenž vlastně redukuje zhruba dvaceticentimetrový model navržený sochařem do razicího materiálu, do ocele, na velikost tři až čtyři centimetry. Tuhle už dost opotřebovanou mašinu jsme za tři sta tisíc korun od České mincovny zgenerálkovali, upravili jsme pro ni speciální místnost, dodnes funguje a umí to samé, co stroje v mincovně. A jsem pyšný na to, že můj syn Vojta na škole vyučuje a na tom stroji i s další technologií pracuje. Dost se od něj dnes i já učím.“

Medailérem

Řadu medailí vytvořil Jiří Dostál k významným politickým a sportovním událostem. Jako milovníka silných závodních strojů ho nadchla možnost vytvořit medaili s portrétem dvojnásobného mistra světa Formule 1 Mika Häkkinena.

„Práce to byla náročná, protože jsme ho museli ztvárnit v detailech, tedy i s reklamami na autě, pneumatikách, závodní kombinéze a přilbě. Na té ražbě jsou pneumatiky drobné jako čočka, co ji dáváte do polévky. Navíc je na nich značka, která se musí nechat přečíst. A to vše se nám muselo na medaili vejít. Vznikly dokonce medaile dvě, protože Mika byl mistrem světa dvakrát po sobě.“

Jiří Dostál se s automobilovým závodníkem a jeho ženou, modelkou Erjou, setkal v roce 1998 v Praze.

„Tehdy se o ně staral herec Martin Dejdar. Vezl jsem šperk určený krásné závodníkově ženě. Navrhl ho Martin Pouzar, šperkař a také pedagog. A měl jsem z ní zpočátku takový pocit, jakoby si říkala, co asi chceme a o co nám jde. A když jsme jí dali ten šperk, tak z toho byla úplně hotová. Samé zlato a briliant. A bylo vidět, že na ni šperk silně zapůsobil.“

K vítězným medailím se Jiří Dostál vrátil o několik let později, kdy vytvořil investiční mince s portréty olympijských a paralympijských medailistů. Jak zdůrazňuje, navrhovat medaile, na kterých jsou ztvárnění žijící osobnosti, je velmi napínavé.

„Protože se mnohdy na té medaili vidí jinak, než je vidí výtvarník. Ten vytváří jejich portrét podle toho, jak na ně ty osobnosti působí. Musím ovšem zdůraznit, že právě sportovci jsou naprosto senzační lidé. Malinký problém se sportovcem měl pouze syn Vojta, když vytvářel návrh medaile horolezce Radka Jaroše. Já mám ale se sportovci ty nejlepší zkušenosti. Musím je ovšem vidět, když je ztvárňuji. Dlouho je kreslím. Když už je pak nevidím, tak mám jejich fotografii a v podstatě se je učím nazpaměť. Vždy, když to bylo možné, jsem jim nakonec mnou vytvořený reliéf daroval. Bezvadné byly oštěpařka Bára Špotáková a snowboardistka Eva Samková, ta sice u mne osobně nebyla, ale přišel její trenér, grafik, který studoval na UMPRUM jako já. Setkal jsem se několikrát s rychlobruslařkou Martinou Sáblíkovou a jejím trenérem. Přáteli jsme s paralympionikem, cyklistou Jiřím Ježkem. On mi všechno pochválil. Byl nadšený, jak jsem ho do detailu na tom kole ztvárnil. Výborně jsem si rozuměl také s hokejovým brankářem Dominikem Haškem. Naprostá hvězda je judista Lukáš Krpálek, s ním jsem se setkal v Praze na veletrhu. Mohli jsme ho se ženou detailně fotit a ještě se ptal: Mám se podívat čelně nebo z profilu? Krpálek pak ještě ke mně přišel s paralympionikem Arnoštem Petráčkem. A bylo zajímavé je pozorovat. Malý Petráček s mohutným Krpálkem, oba byli skvělí!“

Když Jiří Dostál pracoval v roce 2008 na portrétu českého prezidenta Václava Klause, neměl možnost se s ním před ražbou setkat. Když ho pak prezident po vyražení zlaté čtvrtuncové medaile pozval spolu s ředitelem České mincovny na Pražský hrad, musel trochu čelit jeho výtkám.

„Říkal mi, že jsem ho udělal přísného. Povídám mu, ale že na mne tak působí. Ještě měl výtky k šíři nosu, ale to jsme si nakonec vyjasnili. Protože, když se ten člověk vidí v zrcadle, tak je to úplně jiné než, když si ho prohlíží výtvarník. Ten musí brát v potaz stavbu kostí, svaly a kůži, prostě se na to dívá z pohledu anatomického.“

Jiří Dostál vytvořil celou sérii návrhů medailí amerických prezidentů. V roce 2009 to byla zlatá a stříbrná medaile Baracka Obamy.

„Věděli jsme dopředu, že americký prezident přijede do Prahy. Ale byl to stejně fofr. Musel jsem si sehnat prezidentovy fotografie a vymodelovat jeho tvář podle nich. Šlo to ale kupodivu dobře. Udělal jsem ho trochu skloněného, protože to nebyl prezident, který by přehlížel lidi dole. A snažil jsem se, aby z něj vyzařoval dar komunikace s lidmi, který mi byl dán do vínku. Když jsme medaili odevzdali, tak se na nás obrátilo Velvyslanectví USA ještě jednou s prosbou, abychom zhotovili ještě druhou medaili Baracka Obamy, která bude určena pro Bílý dům. Ředitel České mincovny Jan Vízek mne pak pochválil: Vidíš, jsi už zastoupený i ve sbírce Bílého domu.“

V roce 2010 zhotovil Jiří Dostál návrh stříbrné medaile Johna Fitzgeralda Kennedyho.

„Ta jeho hlava byla dost těžká. A vzpomínal jsem, jak jsme prožívali dobu, když ho v roce 1963 atentátník zavraždil. A jak byl u nás v té době komunistický režim pro lidi v mnoha souvislostech nepříjemný. Kennedy byl pro nás legenda. A bylo to pro mne velká čest, že jsem mohl na jeho medaili pracovat, stejně jako na medailích dalších amerických prezidentů jako byl Abraham Lincoln nebo George Washington.“

Vznikla i série medailí československých a českých prezidentů v čele s prvním československým prezidentem T. G. Masarykem.

„Když jsem dělal sérii komunistických prezidentů, jako byl Klement Gottwald nebo Antonín Zápotocký, tak jsem se musel oprostit od negativních emocí, musel se na portréty dívat z anatomického a uměleckého pohledu, jinak bych s tím musel seknout.“

Když tvořil pamětní medaili k 40. výročí upálení studenta Jana Palacha, mrazilo ho. Vzpomínal přitom na jeho pohřeb, který viděl v lednu 1969 z okna vysoké školy, kde tehdy studoval. Na lícové straně medaile ztvárnil mladého Jana Palacha v typické rozhalence odhalující hruď, ve které tepalo srdce. Na rubové straně ztvárnil českého lva bez korunky symbolizujícího češství, Palachovo statečné srdce a tehdejší dramatickou dobu.

„Chtěl jsem, aby z medaile čišela česká hrdost a síla. Protože síla, kterou Jan Palach předvedl, připomíná ztvárněnou heraldickou šelmu. Dělal jsem v edici národních hrdinů ještě jednoho Palacha společně s Janem Zajícem, který se také upálil na protest proti potlačování svobod v Československu a smíření společnosti s okupací vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Jsou teď na jedné medaili oba, vedle sebe.“

Sochařská tvorba

Umělecká tvorba Jiřího Dostála se rozvíjela nejen v medailérství, ale i v malířství, kresbě a sochařství. Jak sám přiznává, v době, kdy se věnoval volné tvorbě a posléze i pedagogické činnosti, neměl na sochařskou tvorbu příliš času.

„Moc těch soch není, protože to byl vždy proces na rok nebo dva, sochy nelze dělat jako na běžícím pásu. Nicméně jsem dělal v sedmdesátých a osmdesátých letech v intravilánu měst ve východních a severních Čechách několik sochařských realizací.“

Rád vzpomíná na jednu z nich, na nerezovou high-tech plastiku s názvem Architektura molekul, která stojí od roku 1976 před vojenským doškolovacím ústavem v Hradci Králové. Jak se uvádí v publikaci Srdce v lázních vydané Oblastní galerií Liberec z roku 2016, tvar Architektury molekul vychází ze základní molekulární soustavy podle teorie Linese Paulinga. Zdůrazňuje niterný vztah mezi architekturou a plastikou a současně rozehrává působivý monumentální symbol dnešní doby,

„Zajímavé bylo, že některé sochařské návrhy ze soutěže umísťovaly před ten vojenský doškolovací ústav srp a kladivo nebo partyzány, já jsem ale navrhl abstraktní realizaci a myslel jsem si, že mě kvůli tomu vyhodí ze soutěže. Nicméně jeden generál mi pak řekl, že se na tom místě nikdy neodehrál žádný boj, ani partyzáni tam nebyli. Připomněl, že v doškolovacím ústavu pracují vědci a pozval mě, abych věděl, co tam vlastně dělají. Tam mi půjčili knihu od amerického vědce Linese Paulinga, který přišel na stavbu molekul a vznikla nakonec i má Architektura molekul. Nerezovou konstrukci dělal můj bratr se svým společníkem Jaroslavem Husákem.“

V roce 1988 vznikla v Liberci na sídlišti Kunratická nerezová plastika na betonovém podstavci nazvaná Ve vesmíru. V Jablonci nad Nisou vytvořil Jiří Dostál v roce 1989 plastiku Paprsek provedenou v kombinaci žula, syenit, sklo, carrarský a slivenecký mramor. Ve městě ještě stojí jeho pro Jablonec symbolické Jablko z vračanského mramoru, které Jiří Dostál realizoval společně s Jiřím Nepasickým. V Nové Pace, kam chodil Jiří Dostál do gymnázia, pak vznikla jeho žulová plastika nazvaná Kniha.

„V otevřené knize je mezera a přesně tou mezerou jsou vidět Krkonoše. Jedná se o cestu, po které jsem chodil z Podlevína do školy v Levínské Olešnici.“

Díky kamarádovi ze studií architektovi Antonínovi Polonymu, který pracoval na rekonstrukci Hadích lázní v Teplicích, se dostal k realizaci sochařské výzdoby před bazénem a v interiéru lázní.

„Koupil jsem slivenecký mramor, venku jsem zrealizoval leštěnou mramorovou kouli, na které se leskne obloha. Druhá je také koule, u ní jsem vytvořil žlab s nerezovou hubičkou, ze které vytéká voda. Jednu kouli jsem dělal v ateliéru v Jablonci a druhou u mamky v Podlevíně. Dělal jsem všechno sám, dřel jsem na soše jako Michelangelo na Mojžíšovi. Měli jsme tehdy malého Ondru, a když se koule vezla do Teplic na korbě auta, tak si všiml, že náklaďák, co jede před námi, se nějak kymácí. Tak jsme ho zastavili a zjistilo se, že má uvolněné kolo. Tak jsme tehdy možná někoho zachránili.“

Řadu realizací ve spojení se sklem má Jiří Dostál v Karlových Varech a Sokolově. V Koramu Kolín pak vytvořil plastiku spojenou s olejovými barvami, které se v podniku vyráběly.

Část tvorby Jiřího Dostála představila v roce 2016 výstava v Oblastní galerii Liberec. Dostala název Jiří Dostál + 21/ Srdce v lázních.

„Číslo dvacet jedna znamenalo, kolik let jsem vyučoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Jablonci a že tam navíc vystavuje jednadvacet mých studentů. Já jsem měl v galerii pět srdcí z různého druhu mramoru, proto se celá výstava jmenuje Srdce v lázních.“

Jak píše v katalogu kurátorka Oblastní galerie Liberec Zuzana Štěpanovičová, Jiří Dostál naplňuje vrchovatou míru přání Michelangela, jež mu vložil do úst český spisovatel Karel Schultz – ohnout kámen do tvaru srdce. Vytvořil přitom několik variant, bílé srdce z černodolského mramoru, černozelené z hadce a červené s černým ze sliveneckého mramoru. Tvarovou dokonalost a částečně leštěný povrch plastik vyvažují místa, jež jsou ponechána neopracovaná, odřená, poškrábaná a odlomená. Dokonce jsou přitom využívány vady kamene a praskliny, aby se podpořilo napětí mezi oběma póly, to znamená mezi konkrétností spojenou s definitivním tvarem a přirozenou hrubostí a amorfností. Pro největší plastiku s tímto motivem použil Jiří Dostál podobně jako Michelangelo velký nepotřebný kus mramoru původně určený k zavážce.

Malba a kresba

Jiří Dostál se rovněž věnuje malbě a kresbě. Své obrazy vystavoval na řadě míst České republiky, v Praze, Trutnově a v Kopřivnici. Spolu s profesorem Stanislavem Libenských se zúčastnil i zahraničních výstav.

„Profesor Libenský vymyslel v Severočeském muzeu v Liberci projekt Libenský a jeho pokračovatelé. Projektu se kromě mě zúčastnil rovněž Pavel Ježek, první porevoluční ředitel sklářské školy, Marián Karel, spolužák z UMPRUM, který učí na pražské technice, sklář Václav Macháň, který vytvořil už jednou zmíněné hlavy cyklistů a horolezců. Naše společná výstava obkroužila svět od Ameriky až po Japonsko. Měl jsem tam tehdy pouze dva obrazy. Sklo mě tehdy nebavilo.“

Jiří Dostál ukazuje na jeden ze svůj nejoblíbenějších obrazů nazvaný SVO – Stromy, vítr, obloha. Je na něm ztvárněno krkonošské návrší, kudy zamlada chodil od své budoucí ženy přes tzv. Vrcha až na místo, odkud se vracel zpět k matce do Podlevína. V současné době vytváří Jiří Dostál cyklus obrazů, jejichž společným tématem jsou ptáci, kteří mají ostrozrak, tedy sokoli, sovy, orli a další dravci. S jejich malováním začal v době, kdy se musel podrobit operaci šedého zákalu.

„Tím skládám poklonu těm, co mají skvělé oči. A když je kreslím, tak se dostávám do dětství, vzpomínám, jak mi o dravcích vyprávěla maminka a babička. A dělá mi to dobře.“

Jiří Dostál svými výtvarnými díly přispívá i na charitu, některé obrazy věnoval Nadaci Euronisa, která z výtěžku dražeb podporuje projekty neziskových organizací v sociální, zdravotní, vzdělávací a kulturní oblasti.

Jiří Dostál je členem Asociace umělců medailérů České republiky. Spolupracoval s Českou národní bankou v komisi pro posuzování návrhů na české peníze.

„Se vznikem České mincovny bylo nutné vytvořit v bance komisi, která by rozhodovala o výtvarné úrovni soutěžních návrhů. Protože banka vydává i pamětní mince, které jsou zároveň uměleckými díly, je nutné, aby o nejlepším návrhu, kterých se sejde i padesát, rozhodli odborníci.“

Obnova válečných památníků a pamětních desek

V posledních letech se společně se synem Ondřejem podílel na obnově řady válečných památníků a pamětních desek na Jablonecku.

„Tady na Jablonecku bylo po válce zničeno hodně hrobů a památníků z první světové války, některé jsou velmi významné. Vznikla proto myšlenka některé hroby obnovit. Po dohodě s městem Jablonec nad Nisou jsme s Ondrou obnovili nejprve památník v Rýnovicích. Jeho autorem byl v Čechách narozený a německy hovořící stavitel, architekt Robert Hemmrich. Jeho podoba byla známá jen z fotografie. Na pomníku, který je na zdi rýnovického kostela, jsou nejen jména padlých Jablonečanů bojujících v rakousko-uherské armádě, ale také jména nezvěstných a lidí, kteří zemřeli po válce na různá zranění.“

Jiří Dostál se synem navrhli v roce 2018 nejen podobu obnoveného památníku, ale i grafické zpracování nápisů na deskách. V jabloneckém Mšeně pak vytvořili na zdi kostela Nejsvětější trojice pamětní desku se jmény obětí první světové války, obnovení se dočkal i monumentální památník v jabloneckých Tyršových sadech, na kterém je uvedeno 863 jmen válečných obětí.

„Syn Ondřej dokázal najít písma z té doby, správný typ kříže jsme pak našli na kostele Nejsvětějšího srdce Ježíšova na jabloneckém Horním náměstí.“

Další památníky dále obnovili ve Vrkoslavicích a v Jabloneckých Pasekách. Jiří Dostál rád vzpomíná i na svou práci na bustě stavitele jablonecké radnice Karla Wintera.

Jiří Dostál žije s rodinou v Loučné nad Nisou. Syn Vojtěch rovněž navrhuje mince a medaile pro Českou mincovnu, jeho první realizací byla pamětní medaile PEKING 2008 pro Český olympijský výbor. Druhý syn Ondřej je někdejší juniorským mistrem republiky v běhu na lyžích a pomáhá svému otci s grafickou prací.

Za celoživotní přínos v oblasti výtvarnictví obdržel akademický sochař Jiří Dostál v roce 2020 Poctu hejtmana Libereckého kraje. Od roku 2014 je také nositelem nejvyššího jabloneckého vyznamenání, ceny Pro Meritis, jejíž podobu navrhl. Na realizaci grafického listu, který se k ceně přikládá a na vyrytí jména držitele na rubové straně medaile se navíc podíleli i jeho synové.