Richard Lukáš

Rozhovor

Mládí

Richard Lukáš se narodil 27. dubna 1953 v Liberci do právnické rodiny. Jeho otec Karel Lukáš byl soudcem v civilním senátu a matka Egida Lukášová, rozená Žáková, advokátkou v oblasti trestního práva. Dědeček z otcovy strany pracoval jako projektant, jeho bratr Josef Lukáš byl profesorem medicíny a dlouhodobým primářem v pražské porodnici u Apolináře. Druhý bratr JUDr. Jaroslav Lukáš emigroval po komunistickém převratu v roce 1948 do Austrálie. Otcův bratr pak v roce 1968 odešel do Švédska. Oba rodiče Richarda Lukáše byli členy Komunistické strany Československa až do normalizačních prověrek po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, při kterých invazi odsoudili. Pro svůj negativní postoj museli opustit své funkce, a na místo toho se stali podnikovými právníky.

„My jsme byli před rokem 1948 ze strany maminky mého otce docela bohatá rodina, která vlastnila v Praze několik nemovitostí. Ty už ale nestojí. Mí rodiče vstoupili do strany už v roce 1948, což mou babičku pravděpodobně šokovalo. Protože to byli právě komunisté, kteří ji připravili znárodněním o majetky. Já si sice z dětství pamatuji velmi málo, ale uvědomuji si, že u nás doma bylo velmi přísno. Hodnotil se pouze absolutní úspěch, samé jedničky, jinak byl průšvih. Sestra Magda se z tohoto důvodu brzy od celé rodiny odtrhla. Na základní školu jsem chodil na Kailův vrch v Liberci. Tam si pamatuji několik vynikajících učitelek, jako byly paní učitelky Věra Nálevková a Fantová, která nás učila angličtinu a paní učitelka Bočková, co učila češtinu. Všechny to byly příjemné dámy.“

Dramatické události 21. srpna 1968 v Liberci po vpádu sovětských vojáků do města přímo nezažil, byl tehdy na prázdninách v Krkonoších. O všem, co se tehdy ve městě pod Ještědem dělo, ví ze vzpomínek svých starších kolegů z liberecké nemocnice.

„Ošetřovali těžce zraněné a zavedli v podstatě v Liberci válečnou chirurgii. Ten mladík, co ho vojáci sestřelili z lešení, byl stejně starý jako já. A paní Eva Livečková, kterou postřelili, a na následky těžkého zranění o dva dny později zemřela, byla zdravotní sestřička, co zrovna šla z noční. Devět lidských životů to stálo.“

V září roku 1968 nastoupil Richard Lukáš do prvního ročníku gymnázia v Jeronýmově ulici v Liberci. Starší studenti hned na začátku školního roku zorganizovali stávku proti sovětské okupaci.

„Byl to velký odboj, tak jak ti puberťáci umí odbojní být. Všechno se to ale brzy na gymnáziu urovnalo, a nikdo potrestaný nebyl.“

Richard Lukáš rád vzpomíná na profesora fyziky Vladivoje Technika, který měl ve fyzikální posluchárně mosaznou cedulku s řeckým nápisem Panta rhei – všechno plyne.

„Vůbec nic jsme tehdy o této platónsko-aristotelské filosofii nevěděli. A jsem rád, že na gymnáziu jsem díky řadě vynikajících pedagogů nabyl spousty podobných užitečných vědomostí. My jsme byli krajská matematická třída, měli jsme spoustu hodin matematiky a fyziky. Ale nakonec z více než dvaceti studentů šel nakonec tyto obory studovat na vysokou školu jediný spolužák. Jinak nás je hodně lékařů a také techniků. A i po padesáti letech se scházíme, naše přátelství za ta léta vůbec nezkornatělo.“

Richard Lukáš založil na gymnáziu spolu s několika kamarády z kapelu Collegium Silencii. Hráli a zpívali skiffle country písně i písně Karla Kryla.

„V někdejším S klubu na tehdejším Gottwaldově, dnešním Soukenném náměstí, jsme měli i celovečerní program pro rodiče, kantory a kamarády. Dokonce jsme byli na festivalu chrámové hudby ve východním Německu a hráli jsme tam Truvérskou mši. Scházeli jsme se ve sklepním prostoru v Mozartově ulici v Liberci a hodně diskutovali. Měli jsme názor na všechno, na vývoj lidstva i na politiku, která nám už tehdy v sedmdesátých letech přišla zvláštní.“

V roce 1971 nesměla kapela dokonce několik měsíců vystupovat, protože její repertoár podle normalizátorů neodpovídal tehdejším požadavkům režimu.

„Já jsem byl vždycky skeptický vůči komunistům a obviňoval jsem je za spoustu omezení i nízkou úroveň vybavenosti, například v nemocnicích. To jsme cítili zvlášť v Liberci, který byl na tom vždy hůř než tehdejší severočeské krajské město Ústí nad Labem. A když mne do KSČ lanařili, samozřejmě jsem odmítl.“

Studium na lékařské fakultě

Po vystudování gymnázia se Richard Lukáš hlásil na hradeckou lékařskou fakultu, ze které mu však odepsali, že nebyl přijat pro velký počet uchazečů. Mohl se ale domnívat, že to bylo také kvůli protiokupačním názorům rodičů. Požádal proto o pomoc vlivného příbuzného, profesora Josefa Lukáše, který byl proděkanem lékařské fakulty a vedl gynekologicko-porodnickou kliniku u Apolináře v Praze.

„Asi opravdu jsem se díky jeho protekci nakonec na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové dostal. A vystudoval ji s červeným diplomem. A přidám perličku, profesor Josef Lukáš se někdy v padesátých letech zasazoval o to, abychom my, doktoři, nedostávali titul MUDr., ale jen promovaný lékař. Nepodařilo se mu to a titul MUDr. naštěstí dostávají lékaři dodneška.“

Richard Lukáš pracoval na univerzitě jako pomocná vědecká síla na gynekologické klinice. Uspěl ve studentské odborné soutěži i s vědeckými pracemi v tomto oboru. Na gynekologickou kliniku, jak si přál, ho ale po promoci nepřijali, a tak nastoupil v roce 1978 na chirurgii do liberecké nemocnice. Brzy však musel jako absolvent nastoupit na roční základní vojenskou službu do Liptovského Hrádku.

„Tam byl útvar zvlášť tajné důležitosti, vysoká škola raketového vojska. Byl jsem tam lapiduchem. Hned třetí den po nástupu mne ale přivedli pod samopalem, protože jsem se zamotal někde mezi ploty a tam na mne narazila hlídka. A ta pak za mé dopadení dostala opušťák. A já zaracha. Vzápětí zjistili, že jsem politicky nespolehlivý živel a vyexpedovali mne odtamtud. Převeleli mne do Bratislavy do Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda, byli tam politruci z celé Československé armády. Všichni pod armádním velením sovětských generálů. No řeknu vám, to byla ale intelektuální úroveň! A dobře, že to trvalo jen jeden rok.“

V roce 1979 se vrátil na chirurgii do Liberce, a jak zdůrazňuje, musel se vše učit od píky, protože z vysoké školy si přinesl především teoretické znalosti.

„Věnoval jsem se úrazové chirurgii, pan doktor Václav Cihlář mi brzy umožnil, že jsem mohl operovat, sám mi asistoval. Mým učitel byl rovněž doktor Stanislav Taller, velmi systematický a pečlivý lékař. Nepodceňoval v té chirurgické práci vůbec nic. A byl odvážný. Pustil se do traumatologie osového skeletu, to znamená, že začal operovat páteře a pánve. To mi přišlo před rokem 1989 jako velká odvaha, protože jsme neměli špičkové vybavení jako nemocnice na západ od nás.“

Liberecká traumatologie

Dne 9. listopadu 1989 složil Richard Lukáš druhou atestaci ze všeobecné chirurgie. O několik dní začala sametová revoluce.

„Já jsem měl ze sametové revoluce velkou, i když, jak to teď vidím, trošku naivní radost. Jezdil jsem demonstrovat do Prahy na Václavské náměstí. Vzal jsem si starý kabát a kartáček na zuby a jel jsem dělat revoluci. A byl jsem svědkem projevu Václava Havla na Melantrichu a taky jsem byl u toho, když tam zpíval legendární Spiritual kvintet. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem byl na Václavském náměstí už v roce 1969 po našem vítězném hokejovém zápase na mistrovství světa ve Stockholmu nad Sovětským svazem. Lidé měli vlajky a také mávali zapálenými novinami jako pochodněmi. My jsme tenkrát šli z divadla v Hybernské ulici a automaticky jsme se k tomu pochodu přidali. U toho, jak někdo raboval kanceláře sovětské letecké společnosti Aeroflotu, jsme nebyli.“

Společně se Stanislavem Tallerem začátkem devadesátých let usilovně pracovali na rozvoji liberecké traumatologie a v podstatě i v celém státě. Akutní operace páteře se z počátku prováděly pouze v Brně. Profesionální mezioborová spolupráce neexitsovala. Oba o ni společně usilovali. Když doktor Taller onemocněl, Richard Lukáš ho na dva roky úspěšně zastoupil.

„V roce 1994 jsme uspořádali v Liberci celorepublikové sympozium na téma traumatologie osového skeletu. Pak přišel neurochirurg Petr Suchomel se svými vynikajícími úspěchy v neurochirgii, který naši nemocnici ještě víc proslavil.“

V Česku ovšem stále chyběl komplexní systém péče o pacienty s těžkými úrazy a poraněnou míchou. To se změnilo po vstupu do Evropské spinální společnosti v roce 1998, o což se Richard Lukáš zasloužil společně s Petrem Suchomelem. O rok později spolu založili Českou spondylochirurgickou společnost, která měla za cíl zkvalitnit péči o pacienty s úrazem páteře a vytvořit centra, takzvané spinální jednotky, aby pacienti dostávali komplexní péči, od operace přes rehabilitaci až po psychologickou pomoc. A jak s hrdostí Richard Lukáš dodává, na přelomu tisíciletí se liberecká neurochirurgie dostala v ošetřování úrazů na světovou špičku.

„Už tehdy jsme měli dostupnou magnetickou rezonanci 24 hodin denně. Zachránili jsme stovky pacientů před ochrnutím. Péči o ně jsme výrazně zlepšovali. Operovali jsme velmi rychle po tom, co k nám záchranáři pacienta dopravili, připomenu, že v případě utlačené míchy rozhoduje pár desítek minut. Jsme šťastní ve chvíli, kdy můžeme konstatovat, že pacient může po operaci nakonec odejít po svých. A naštěstí tyhle zázraky už teď nejsou vůbec výjimečné.“

Ve spolupráci přednosty Jaroslava Šráma a doktora Stanislava Tallera byla v Liberci vyvinuta excelentní dlaha na ošetření zlomenin v oblasti jamky kyčelního kloubu.

„To je v podstatě součást pánevního kruhu a tam se podařilo vytvořit neskutečně skvělou, logickou a naprostou unikátní technologii, která nemá doteď obdoby, pokud je nám známo. A ta metoda spočívá v tom, že se provede CT vyšetření, elektronicky se porovnává zraněná a zdravá strana. A ten tvar se dá rekonstruovat s velkou přesností. Podle něj se vytvaruje dlaha, která se voperovává z vnitřní strany pánevního kruhu. A je to uspořádáno tak, že, když dlaha nesedí, tak je to příznak toho, že zlomenina není správně napravena. Takže se pak musíme vrátit zpátky a ty úlomky znovu srovnat, aby vše sedělo, jak má. Jedná se o individualizovanou medicínu, pro každého pacienta se tvarování provádí extra.“

Liberečtí traumatologové jezdili operovat pacienty také do nemocnic v Brně a v Pardubicích.

„Tento typ operace se neprovádí urgentně, pacient se musí důkladně připravit. Stabilizuje se u něj krevní obraz a tlak a pacient musí být oběhově stabilní, aby se operaci mohl vůbec podrobit. A i těm zkušeným našim klukům to pak trvá půl druhé hodiny. Operační postup je ale perfektně zvládnutý a jen s velmi malými krevními ztrátami.“

Richard Lukáš vzpomíná na to, jak se dřív u řady zlomenin sádrovalo. Pacienti se zlomenou stehenní kostí měli dlouhou dobu nohu zavěšenou na extenzi, na závaží. Řada z nich měla proleženiny a umírali na komplikace, nejčastěji na zápal plic.

„My jsme spolu s doktory Tallerem začali tyto pacienty operovat tzv. osteosyntézou, čili jsme šroubovali nebo nahrazovali odlomený krček takzvanou hemiartroplastikou, což je v podstatě polototálka. Dáváte do přirozené jamky kyčelního kloubu umělou hlavici. Od té doby, co osteosyntézu provádíme, se hodně zlepšil osud pacientů, kteří by kvůli nutnosti znehybnění týdny leželi na extenzi. Tímto způsobem jsme začali léčit i zlomeniny dolních končetin. Rutinou bylo hřebování zlomenin stehenní kosti, to dělal pan profesor Küntscher už před 2. světovou válkou. My jsme pacienty ošetřovali dlahami, šrouby nebo hřeby zlomenin bérců. Nemuseli jsme už sádrovat a znehybňovat, pacientovi po operaci zlomeného kotníku jsme už dávali pouze elastické obinadlo a byl veden k tomu, aby cvičil a zapojoval svaly, takzvanou svalovou pumpu, která zrychluje krevní oběh v končetině a tím brání vzniku trombóz, smrtelných vmetků do plicnice.“

V liberecké nemocnici začali využívat peroperační rentgen, nejdříve měli starší přístroj, který pak nahradilo kvalitní C rameno polské výroby, díky němuž chirurgové rychle zjistili, jak vypadá stav zlomeniny během operačnímu výkonu, například jestli jsou všechny kovy správně uložené. Kontrola zmenšila nutnost reoperací.

„Začali jsme se zabývat také otevřenými zlomeninami, které se dříve sádrovaly metodou podle Ohra. Například otevřená zlomenina bérce se sádrovala, do sádry se udělalo okénko a tou se rána ošetřovala. V podstatě se jednalo o válečnou medicínu. My jsme začali používat zevní fixatéry z kladenské Poldi a pacienti se rychleji uzdravovali.“

Traumacentrum

V polovině devadesátých let získala liberecká traumatologie statut traumacentra, zdravotníci ho opakovaně na základě vysokého počtu a šíře operací obhájili.

„Stanislav Taller se začal úspěšně zabývat navigovanými operacemi, perfektně zvládl osteosyntézu nebezpečné zlomeniny druhého krčního obratle, říká se jí katovská. Název je odvozen od toho, že prstenec obratle se rozlomí na přední a zadní polovinu, a při tom dochází při zákonné popravě oběšením k porušení prodloužené míchy. Při operaci vkládají chirurgové pomocí CT navigace šrouby, které zafixují. Pacient může chodit jen s „límcem“ a nemusí mít tzv. minervu, sádrový krunýř horní poloviny těla. Pak se dělala i speciální vesta. To jsou ovšem metody, které mají úzkou indikaci, velmi zřídka se teď používají. A to díky tomu, že se chirurgie páteře ať už pro nemoci nebo úrazy dostala na naprosto špičkovou úroveň. O tom jsme mohli začátkem devadesátých let jen snít!“

Navigované operace tým doktora Tallera prováděl i u zlomených pánví. Jak Richard Lukáš popisuje, přistupovali k nim při porušení spojení mezi lopatou kosti kyčelní a kostí křížovou, tzv. sakroiliakálního skloubení.

„To je vazivové spojení, které, když se poruší, tak je nutné ho zpevnit. Takže jsme tam dávali pomocí navigace na počítačovém tomografu CT šrouby. Doktor Taller dokonce vytvořil speciální přístroj, který nám pomocí elektronicky měřených úhlů umožňoval šrouby velice přesně zavádět. Museli pacienta nejdříve dopravit na CT a ověřovat postupně každý krok. Zavést drát, po tom drátu vrtat a zase kontrolovat. Pak vyřezat závit, a všechno se to opakovalo. Dnes je navigace samostatná lékařská disciplína, a je úžasné, co špičkoví odborníci dokážou.“

V devadesátých letech v Liberci vymýšleli raritní operační postupy, které postupně přebíraly další pracoviště v České republice i v zahraničí.

„My, jakmile jsme dostali přístroj na elektronickou navigaci, tak jsme ho hned začali používat. Vím, že na jiných pracovištích ho měli dlouho opřený o zeď. A jsme pyšní na naše mladé doktory, kteří se toho hned chopili, umí počítače i virtuální realitu. Při velmi raritních neurochirurgických operacích dokonce dokážou vkládat pomocí navigace šrouby do úzkých částeček krční páteře zezadu s menší než milimetrovou přesností. A umějí zahájit operaci do deseti minut, v podstatě než se umyje přivolaný operatér. Doktor Pavel Barsa z libereckého Neurocentra už má za sebou spoustu úspěšných operací a přednáší o tom po celém světě. Teď nedávno jsme tu měli pacienta, který spadl v opilosti z třímetrové výšky na hlavu, doslova si vykloubil krční páteř, normálně se při tom ochrne, ale on zázračně ochrnutý nebyl. Při operaci bylo nutné udělat zezadu úkony, aby při tom napravování nedošlo k poškození míchy. Čili vyndat ploténky a zašít. Pak obrátit pacienta na břicho, zezadu odhalit klouby, zreponovat, zafixovat pomocí šroubů, zašít a opětovně pacienta obrátit. Do těch prostor, odkud byly vyndané ploténky, se pak dávají kostní štěpy nebo jiné materiály. A přes to jde ještě dlaha. Tomu se říká třistašedesátistupňová fúze. Pan doktor přijde na operační sál v sobotu z domova ve čtyři odpoledne a v jedenáct večer odchází. A mezitím tomu člověku, který to pravděpodobně vůbec neocení, vrátí zdraví. Nebude sice třeba úplně do maxima tím krkem otáčet, ale to je poměrně malá cena za to, co horšího se mohlo přihodit. A někdy jsou fakt zapotřebí i strážní andělé, kteří kolem tohoto pacienta létají.“

Založení spinální jednotky

V roce 2000 vznikla Česká spondylochirurgická společnost, kterou Richard Lukáš zakládal s neurochirurgem Petrem Suchomelem. Richard Lukáš byl čtyři roky ve výboru Evropské spinální společnosti, neurochirurg Petr Suchomel ji dokonce vedl. V roce 2003 vznikla v Liberci spinální jednotka, oddělení zaměřené na zajištění komplexní léčebné, rehabilitační a ošetřovatelské péče o pacienty po úrazech páteře s poškozením míchy. Další dvě spinální jednotky vznikly i v Praze a Ostravě. Liberecká spinální jednotka, kterou Richard Lukáš vedl řadu let, se dostala do evropské špičky.

„Spádová oblast naší spinální jednotky je dva a půl miliónu obyvatel, zahrnuje Liberecký, Ústecký, Královéhradecký a Pardubický kraj.“

V roce 2007 se stal Richard Lukáš přednostou nově založeného Traumatologicko-ortopedického centra se Spinální jednotkou v Liberci. Podařilo se vytvořit fungující oddělení, kde všechny postupy péče o pacienty po úrazech páteře na sebe dokonale navazují. Důležité přitom je, aby lékaři zraněného člověka operovali co nejdříve. Pacienty do centra nejčastěji dopravuje záchranářský vrtulník, který přistává na osvětleném a vyhřívaném nemocničním heliportu. Z něj se pacienti převážejí přes lávku přímo na urgentní oddělení, bez nutnosti ho vozit výtahem. Vše trvá maximálně deset minut. Po operaci traumatologové předávají pacienta do péče fyzioterapeutů a nastává nutná etapa rekonvalescence.

„Slavíme hodně úspěchů. Nicméně některá zranění bývají natolik rozsáhlá, že ani včasná operace nedokáže narušení míchy napravit a pacient skončí na vozíčku, případně má jinak omezenou hybnost. V tom případě je na spinální jednotce dispozici psycholog, který pomáhá pacientovi, aby se situací vyrovnal a co nejvíce mu usnadnil návrat do života. Máme štěstí u nás na spinální jednotce na lidi. Vytvořil se perfektní tým ošetřovatelek, paní Kyriánová je u nás dodneška staniční sestrou, jsou tam vynikající rehabilitační pracovníci a fyzioterapeuti. Všichni jsou velice lidští a soucitní, velmi se starají o to, aby vylepšili život ochrnutých lidí. A když se náš pacient dostane na rehabilitaci do Kladrub, tak tam vždycky s úsměvem konstatují: Jé, ten z Liberce bude zase rozmazlený!“

Za skvělou práci získal spinální tým liberecké nemocnice v roce 2020 jako dosud jediný v České republice a jako čtvrtý v Evropě prestižní ocenění Centra excelence spinální chirurgie a zařadil se do světové špičky v oblasti léčby polytraumat, páteřních úrazů, nádorů, zánětů a degenerativních onemocnění. Richard Lukáš teď usiluje o vytvoření celorepublikového registru pacientů, kteří prošli spinálními jednotkami.

V čele liberecké nemocnice

V roce 2013 se Lukáš stal lékařským náměstkem Krajské nemocnice v Liberci, od roku 2017 je jejím generálním ředitelem. Richarda Lukáše vybrala při tajném hlasování s převahou desetičlenná výběrová komise. Přesvědčil ji svou vizí rozvoje vysoce odborné a specializované péče v liberecké nemocnici, odkud by pacienti mohli být vraceni do dalších nemocnic kraje k jejich doléčení. Jeho další prioritou bylo zlepšení postavení sester a ostatního nemocničního personálu. Ekonomickou oblast by chtěl mít jako nový ředitel výdaje pod přísnou kontrolou. U komise zcela jistě zapůsobilo i samotné jméno Richarda Lukáše, které je celoživotně s libereckou nemocnicí spojeno. Kolegy je Lukáš uznáván jako kapacita. Jeho hlavním úkolem ale je komplexní modernizace nemocnice a výstavba plánovaného Centra urgentní medicíny. Moderní pavilon bude mít centrální příjem, kardiocentrum, centrální laboratoře, přestěhuje se do něj transfuzní a radiologické oddělení, a také ARO a JIP.

„Představuji si, že liberecká nemocnice budoucnosti už nebude, jako doposud, roztříštěná v řadě objektů, ale budou v ní moderní a prostorné budovy propojené nadzemně i podzemně, s dostatečným počtem operačních sálů. Objekty budou koncipované tak, aby se mohly přizpůsobit pokrokům medicíny i za padesát let. A rád bych, abychom se stali součástí sítě českých fakultních nemocnic, kdy by naši lékaři s akademickými tituly mohli mediky vzdělávat nejen po teoretické, ale i praktické stránce. Představuji si také, že budeme mít i kardiochirurgii, a budeme moct zavádět přes cévy umělé srdeční chlopně. U této neinvazivní operace musí být kardiochirurg k dispozici. Kdyby se něco nenadálého stalo, tak musí otevřenou operací pacienta zachránit. A chci, aby byla nemocnice přátelská nejen k pacientům, to už, věřím, je, ale i k zaměstnancům. Abychom měli dostatek vynikajících lékařů a zdravotnického personálu. A rád bych, abychom jednou dosáhli úrovně špičkového nizozemského zdravotnictví.“

Své vyprávění Richard Lukáš odlehčuje popisováním rituálů, které velmi často psychicky traumatologům pomáhají.

„Chirurgové bývají pověrčiví a dodržují své rituály prostě proto, že jim pomáhají ve víře, že se operace, která je před nimi, podaří. Typické je klepání na dřevo. Já jsem v jednom období začal kupovat dřevěná prkénka a vypisovat na ně operace, kdy jsme na smrtku vyzráli. Každý, kdo se takhle proslavil, si svůj úspěch na tenhle totem zaznamenal sám. Z druhé strany se psaly operace, které se, bohužel, nepovedly. Teď aktuálně mají mladí doktoři vlastní soutěž o co největší počet ošetřených ambulantních pacientů, vítěze pak vyhlašují vždy na konci roku.“

Richard Lukáš lpí na tom, aby v liberecké nemocnici převládala atmosféra náročnosti, aby se neodpouštěly a nezamlouvaly chyby.

„Když jsem byl v chirurgickém týmu já, pamatuji se, že při pravidelných pátečních rentgenových vizitách, na nichž se probírají všechny případy, které řešíme a kdy rentgen vždy ukáže pravdu, nebylo nikdy co okecávat.“

Richard Lukáš si myslí, že traumatologie je tak trochu nevděčný obor. Ortoped má operace, naplánované, a ví přesně, kdy a co bude operovat. Traumatolog neví ani to, co ho čeká dnes v noci.

„A tento epický průběh traumatologické profese některé lékaře odrazuje. Od té medicíny se čím dál víc čeká. Jsem často svědkem toho, že se lidé diví, že se také umírá. Ten stres u nás je permanentně! Mnozí ho snášejí, někteří se ovšem začnou věnovat jiné medicíně. Traumatologů je u nás asi jen tři sta. Ale skvělé je, že jsme v evropské špičce. Existuje švédský institut, který na základě čtyřiceti osmi kritérií hodnotí kvalitu a efektivitu zdravotnictví v Evropské unii. První jsou nejčastěji Holanďané a Francouzi, skvělí jsou i na Islandu, v Norsku a Švýcarsku. Česká republika je přesně v geometrickém středu. Jsme z roku na rok jednou třináctí, jindy patnáctí nebo čtrnáctí. Před námi je Francie nebo Belgie, za námi Španělsko či Velká Británie. Skoro nedostižné je Nizozemsko. Jsme ale nejlepší z bývalých socialistických zemí. Ve srovnání s úspěšnými zeměmi máme na medicínu proporcionálně méně peněz, pouhých sedm procent hrubého národního produktu. Sousední a velikostí s námi srovnatelné Rakousko má zdravotnictví srovnatelné s námi, ale k dispozici třináct procent rakouského HDP. Takže efektivitu můžeme v Česku vyučovat na Sorbonně! Samozřejmě na některá vyšetření se u nás může déle čekat, ve farmakoterapii jsou některé zóny, které nejsou úplně v pořádku, někde jsou v nemocnicích, třeba i u nás, ještě šestilůžkové pokoje. Prostě máme rezervy a nějakou dobu ještě mít budeme. Ale co se týká kvality ošetření pacientů, v tom jsme málokomu dlužní. Velkou zátěží byl samozřejmě covid. Musím ale konstatovat, že naše zdravotní sestry a naši lékaři to zvládli.“

Richard Lukáš vzpomíná na to, že dříve traumatologové, jako on, Stanislav Taller, Jaroslav Šrám nebo mladší lékař Martin Křivohlávek, ještě sloužili na všeobecné chirurgii.

„Já jsem například laparoskopicky odoperoval na sto padesát žlučníků. Jednou jsem dostal na operační stůl i pacienta s rakovinou žaludku. Úspěšně jsem mu žaludek zresekoval a ten pacient pak přišel po pěti letech k nám na traumatologii se zlomeninou krční páteře, kterou si způsobil úrazem. Jindy jsem operoval úraz páteře pacienta po autonehodě, který byl vzadu ve voze připoután dvoubodovým pásem. Utrpěl zlomeninu páteře, kterou jsem po jeho přijetí do nemocnice odoperoval. A dalo se předpokládat, že u něj mohlo dojít i k zranění břicha. Na oddělení JIP byl proto pacient proto bedlivě sledován. A skutečně začal mít silné bolesti břicha, takže jsem znovu nastoupil. Při operaci jsem zjistil, že má otvor v tenkém střevě. Zašil jsem ho a pacient přežil. Chci tím zdůraznit to, že úrazová chirurgie je opravdu komplexní obor, řeší nejen páteř, pánev a kosti, ale i břicho, hlavu, kůži čili všech sedm tělních systémů. Zkrátka bylo skvělé, že jsme měli úrazovou chirurgii jako nadstavbu na dvě atestace z chirurgie všeobecné.“

Spolupráce s libereckou univerzitou

Krajská nemocnice v Liberci už řadu let spolupracuje s Fakultou zdravotnických studií na liberecké Technické univerzitě. Richard Lukáš přitom usiluje o to, aby se prohloubila. Studenti by měli podle něj chodit do nemocnice na praxi a stáže, případně i na placené odborné programy.

„Naši lékaři na Technické univerzitě v Liberci vyučují. A já usiluji o to, aby se u nás v nemocnici testovaly třeba i špičkové nanomateriály vyvinuté na univerzitě, které se mohou využívat k terapeutickým účelům. Získali jsme docenta Lukáše Čapka, biomechanika, který má spoustu zkušeností s experimentálními programy v biomechanice. Ve spolupráci s lékaři liberecké nemocnice například vyvinul náhrady poškozených lebečních a obličejových kostí na míru. Nová technologie spočívá v tom, že se tvarování kostí provádí na základě dat z počítačové tomografie. Díky docentovi Čapkovi jsme zřídili oddělení klinické biomechaniky, to nemají ani ve Švýcarsku! V Drážďanech něco takového je, ale jedná se spíš o komerční záležitost. Zaplatíte třeba sto eur, a vědci vám zjistí, jestli chodíte po operaci kyčle správně.“

Liberečtí lékaři by pomocí podobných programů chtěli zjistit, jestli správně rehabilitují pacienty po mrtvici, po operacích páteře, kloubů atakdále. Další forma spolupráce nemocnice s univerzitou je v oblasti 3D tisků a individualizované medicíny.

„Když se musí v čelistní chirurgii resekovat část kosti, tak se doplňuje umělým materiálem, který se tiskne podle toho, co ukáže obraz na počítačové tomografii CT. Pacient pak po této operaci vypadá, jakoby se znovu narodil. A je tu i naděje na vytváření individualizovaných implantátů v cervikokraniálním přechodu, tedy napojení hlavy na krční páteř. Tam jsou náročné biomechanické parametry, nedá se to ošetřit nějakým prefabrikovaným implantátem.“

Jak Richard Lukáš zmiňuje, nově byl docent Lukáš Čapek osloven univerzitou ve španělské Seville, kde tisknou objekty z biokeramických materiálů, například z minerálu hydroxyapatitu, který je horkým favoritem při přípravě materiálu vhodného pro ortopedické implantáty i zubní aplikace. Jeho přispění by mělo spočívat ve vývoji metody, jak pro tento 3D tisk připravit data z rentgenových vyšetření. Jde o vysoce prestižní záležitost.

„A vypadá to tak, že na rehabilitačním oddělení bude prostor vybavený kamerami, vyšetřovaní pacienti budou mít na sobě elektrody, protože se u nich bude provádět telemetrická elektromyografie. Budou mít na sobě i čidla, která budou snímána kamerami. A my budeme zjišťovat, jestli ti pacienti nenapadají na nohu, a pokud ano, co vlastně dělají při chůzi špatně, abychom je to naučili správně. A za tři měsíce zkontrolovali, jestli si chůzi vylepšili. V komerční oblasti, například u sportovců, budeme moct zase zjistit, jestli je v rámci určitého sportu pohyb sportovců optimální.“

Richard Lukáš o sobě tvrdí, že řídit lidi se pořád učí. Ví o sobě, že těžko snáší lež a zastírané lajdáctví. A jako lékař vyvyšuje odbornost a um, pracovitost a pokoru.

 „A nabádám k tomu své kolegy. Ti, kteří se vůči té pokoře proviňují, to se mnou nemají lehké.“

Dodává Richard Lukáš, který se kvůli roztroušené skleróze ocitl na invalidním vozíku. Diagnózu mu lékaři sdělili už na vysoké škole, ale protože neměl mnoho let zdravotní problémy, závažné onemocnění si nepřipouštěl. Intenzívně se věnoval traumatologii, operoval, přednášel na kongresech a sympoziích, vyučoval, řídil zdravotnické týmy a spoluzakládal odborné společnosti. Ve volném čase lyžoval a jachtařil. Teprve v roce 2015 přestal operovat. O rok dříve obdržel Poctu hejtmana Libereckého kraje za významný přínos v oblasti medicíny.

Ivana Bernáthová