Zdeněk Pokorný

Rozhovor

Mládí

Zdeněk Pokorný se narodil 16. června 1932 v Kolíně. Matka Anna Pokorná, rozená Štorchová, byla podle něj dobrý duch jeho dětství a dalšího života. Otec Jaroslav Pokorný byl magistr farmacie. První tři roky prožil Zdeněk Pokorný v jihočeských Vodňanech, kde otec provozoval lékárnu. V roce 1935 ji prodal a rodina se přestěhovala do Kolína.

„Což byla velká radost zejména pro mou maminku, protože se vracela do rodného domu, který milovala. Tatínek tam pak měl lékárnu na kolínském náměstí U Černého orla. Musel hodně pracovat, protože lékárnu splácel. Tehdy navíc vrcholila světová hospodářská krize, takže v rodině panovalo napětí, jak to všechno zvládneme, a to mě dost poznamenalo. Stále jsem se bál o maminku, což mě pak doprovázelo další léta mého života.“

Do první třídy obecné školy nastoupil Zdeněk Pokorný v září 1938.

„Bylo to příznačné, brzy se měla odehrát jedna z nejhorších československých, potažmo českých dějinných kapitol, podepsání Mnichovské dohody mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií o postoupení pohraničních území Československa Německu. To bylo 29. září 1938. A 15. března 1939 nás začali nacisté okupovat. Já si vzpomínám, jak maminka plakala u rádia, a když jsem vyhlédl z okna ven ke gotickému kostelu sv. Bartoloměje, tak jsem viděl náměstí plné německé vojenské techniky a spoustu cizích vojáků.“

Pro Zdeňka Pokorného to znamenalo jako pro většinu dětí konec bezstarostného dětství. Začal fungovat lístkový systém, a tak se musel spokojit jen s tím nejnutnějším.

„Nemohl jsem mamince říct, prosím kup mi v obchodě párek. Na to jsme lístky neměli. Výhodou ale je, že mě to naučilo skromnosti a dodnes nemám rád, když se s něčím plýtvá.“

Zdeněk Pokorný zažil rovněž období strachu z toho, co se bude dít zítra. Nejhorší pro něj bylo období heydrichiády. Pamatuje si na to, jak po domech chodili policisté a ukazovali fotografie kola, které zůstalo po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942 v pražských Holešovicích. V den, kdy zrádce Čurda šel udat své druhy, mu bylo právě deset let.

„S hrůzou jsem na radnici četl červeně psané seznamy lidí, kteří byli kvůli atentátu na Heydricha zastřeleni. A já si říkal, co když přijdou taky k nám? Útěchou mi tehdy byly slepičky a králíci, které jsem dostal od dědy. Můj táta pocházel z rolnické rodiny ze Slánska. Dvoreček a malá zahrádka mezi domy byl můj ráj celou válku. Jako kluk jsem si samozřejmě hrál většinou sám, neměl jsem sourozence. Občas jsme s jedním kamarádem prolézali nedaleký pivovar. Těšil jsem se tehdy také ze sbírání známek a rád jsem se jimi zabýval.“

Zdeněk Pokorný zažil během války celkem tři nálety na Kolín, a to 28. prosince 1944, 15. března a 18. dubna 1945.

„Toho 15. března to bylo nejhorší, přišlo celkem sedm náletových vln. Nejintenzívnější byly ve chvíli, když jsme už chtěli vylézt ze sklepa, kde jsme se před náletem schovali. Měli jsme v domě rozbitá okna. Jedna bomba zničila nedaleko nás čtvrtinu gotického děkanství u kostela sv. Bartoloměje a také okolní domy. Bylo poškozena i městská část Zálabí za nedalekým mostem, tam stála totiž takzvaná Vákumka, o niž zřejmě spojencům šlo, protože se tam zpracovávaly oleje na motorová mazadla. To byla strategická surovina. Vedle pak stála vagónka, která taky pracovala pro válku. Blízko byl i hřbitov, kde bomby vytvořily krátery, spousta hrobek byla zničená, všude byly rozházené kosti a i náš rodinný náhrobek byl rovněž poškozený od střepin.“

V době Pražského povstání 5. května 1945 poslouchal volání Československého rozhlasu o pomoc.

„Já jsem strávil pátého a šestého května v Kolíně na náměstí, byla tam spousta lidí, přicházeli na něj českoslovenští důstojníci v uniformách, skauti i sokolové a odzbrojovali se tam Němci. Od těch lidí, co se do toho pustili, to bylo nesmírně odvážné, protože na padesát Němců šli s jedním revolverem a jednou puškou. Přijížděla tam i nákladní auta s věcmi, někteří lidé je rabovali. Prostě, stále se něco dělo.“

Nejhorší byl podle Zdeňka Pokorného podvečer 7. května 1945, kdy do lidí shromážděných na náměstí a oslavujících rozhlasem oznámenou kapitulaci Německa, začali střílet příslušníci SS v černých uniformách. Zemřelo celkem šestnáct lidí.

„Vlastně se vše odehrávalo před našim domem. Němci vnikli i do některých domů, které neměly zamčené vchodové dveře a v jednom nebo dvou případech někoho zabili. Tatínek byl po infarktu, všichni jsme byli ve sklepě a najednou jsme slyšeli, že nad námi v lékárně někdo chodí. Viděli jsme vojáka, jak stojí venku na větrací mřížce od lékárny, byli jsme vyděšení. Tatínkovi se udělalo špatně, takže jsem se odhodlal nahoru. Naštěstí tam nikdo nebyl. Zjistili jsme, že ten hluk dělali Češi, kteří utíkali před střelbou z okolních domů a skákali po střechách.“

Druhý den viděli, jak bylo všude plno krve a věci zabitých lidí. Zavraždění měli tryznu o dva dny později, když jejich rakve byly před radnicí zakryty československými vlajkami.

„Tehdy bylo v Kolíně spousta Němců. Jednak příslušníci legendární miliónové Schörnerovy armády, pak Němci v lazaretech, které byly zřízené ve školách. Z té naší Západní školy udělali nacisté sklady. Pak tam byla ještě obchodní akademie, kam Němci umístili Hitlerjugend. Ti kluci to tam pak, když museli odejít, rozmlátili. A všichni ti Němci prchali na nádraží, aby co nejdříve odjeli. Zřejmě se báli, že je Češi nenechají z Kolína odjet. Proto tak zběsile stříleli do našich lidí, kteří se radovali, že se dožili konce války. Bohužel, ji ale nepřežili.“

Devátého května 1945 začali jezdit ruské kolony od Kutné Hory, auta, tanky i koňské povozy přes náměstí. Kolíňáci jásali.

„Já jsem začal odstraňovat z naší lékárny nápis Apotheke, vyvěšoval jsem rovněž československou vlajku. Pak někdo řekl, že ji máme odstranit, tak jsem ji sundal, abych ji později znovu vyvěšoval. Všude bylo velké nadšení. Radost z konce války však kalila starost o tatínka. Táta měl ve čtyřiceti osmi letech infarkt. Tenkrát neexistovala záchranka, sháněl jsem doktora sám, všechno to bylo tehdy náročné a nehezké.“

Rozhlas v Kolíně začal hlásit výzvu, aby lidé nahlásili volné pokoje pro ubytování důstojníků Rudé armády. Rodina Zdeňka Pokorného měla volný pokoj po babičce, musela jej pronajímat, a tak ho nahlásila.

„Píšu o tom ve své poslední knížce Psí ulička. Přidělili nám důstojníka z Kavkazu, byl to provianťák. Najal si české kluky, kteří mu do pokoje nanosili bedny s vínem a mošty, ty tam pak jediné zůstaly, protože mošty nikdo nepil. Měl tam také, a to jsem do té doby nikdy neviděl, metrové kolo ementálu a velké plechovky se šunkou. Kromě toho i pytel s anglickou slaninou. Jednalo se o kořist od Němců.“

Spolužití s novými hosty ovšem nebylo bezproblémové.

„Pokaždé chodil do pokoje jiný důstojník. Nakonec se jich u nás scházelo víc, popíjeli a vodili si tam zadržené Němky. Maminka se bála. Chodila proto přes střechu na terasu, aby obešla důstojníkův pokoj. Bála se i magistra, která pracovala v tátově lékárně, doslova se v ní zabarikádovala. Já jsem to tam v podstatě musel řídit. Rusové u nás pobyli asi deset dní. Když jsme pak do pokoje přišli, se zděšením jsme hleděli na zbytky jídla smíchané s popelem z cigaret a na ubrus, který jsme jim dali na stůl a teď byl úplně k nepoznání. Podlaha byla špinavá a mastná, umazané byly i zdi do výšky půl metru! Museli jsme pak podlahu ohoblovat a vše zrenovovat.“

Zájem o veřejné dění se u Zdeňka Pokorného rozvíjel i během třetí republiky.

„Situaci jsem s některými spolužáky sledoval s napětím. Když jsme měli jet s kolínským gymnáziem do Orlických hor na ozdravný lyžařský pobyt, tak jsem se z rádia dozvěděl, že část vlády podala demisi. To bylo 20. února 1948. Na horách jsme byli v zapadlé chatě, bez elektřiny, tam jsme se nic o dění v naší republice nedověděli. Při návratu z hor jsme v Rychnově nad Kněžnou na nádraží žasli, jak se za těch několik dní změnily některé noviny, a co psaly. Doma mi pak naši řekli, že komunisté jsou všude a zabavují i některé obchody.“

Mezi postižené živnostníky a podnikatele se záhy nato připojili i strýc z matčiny strany Otakar Štorch, vlastnící nakladatelství Aventinum, a také Jaroslav Pokorný se svojí lékárnou.

„Začátkem roku 1949 vznesli soudruzi požadavek, aby tatínek předal lékárnu národnímu podniku Medika. Trvalo to sice několik měsíců, než se to zrealizovalo, nicméně, co táta budoval celý život a splácel, přišlo vniveč. Mezitím měl další infarkt… Byl dlouho v nemocnici a ani po návratu na tom nebyl dobře. Ještě se pokoušel pracovat, ale šlo mu to špatně. Jeho životní práce a boj s dluhy za lékárnu byla v troskách. Trpěl i psychicky a k tomu nelehký život tehdy. Dostal s maminkou invalidní důchod ve výši šest set korun! Pak přišla ještě další rána – měnová reforma. Otec začal trpět i cukrovkou a v roce 1959 ve věku 63 let zemřel na chodníku před svou bývalou lékárnou.“

Matka Zdeňka Pokorného poté pobírala vdovský důchod ve výši čtyři sta šedesát korun. Dům v Kolíně jí byl v roce 1961 bez náhrady odebrán. V sedmdesáti letech se proto musela odstěhovat do garsonky.

Středoškolské studium

Zdeněk Pokorný se po náročných přijímacích zkouškách dostal na osmileté gymnázium v Kolíně. Tehdy se pro studium musel rozhodovat již v jedenácti letech.

„Bylo to za protektorátu, Němci zrušili pátou třídu obecné školy, tak jsem šel na rok na měšťanku a pak jsem se hlásil na osmileté gymnázium. V Kolíně se otevřel jen jeden první ročník gymnázia, Němci neměli zájem o českou inteligenci. Chlapců se hlásilo sto čtyřicet a brali jich pětatřicet, děvčat jen pět. Přijímací řízení trvalo pět dní, bylo několik vylučovacích kol, museli jsme škole předložit různé doklady, včetně rodných listů dědečků a babiček nebo fotografií členů rodiny. Účastnil se všeho i rozhodoval i rasový poradce. Nakonec jsem se na gymnázium dostal.“

Po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 se podle vyprávění Zdeňka Pokorného začali na gymnáziu projevovat takzvaní pravověrní svazáci.

„Nebylo jich sice moc, ale měli vliv. Obcházeli třídy a dávali před nás přihlášky do Českého svazu mládeže – ČSM. Někteří mladší historikové si myslí, že budovatelské nadšení bylo mezi námi všemi velké, skutečnost byla ale jiná. Spousta lidí byla proti komunistickému režimu. Ano, na první máj se vylepily na okna praporečky a většina lidí šla do průvodu, jinak hrozilo, že budou mít potíže v zaměstnání, nebo že jejich děti budou mít problémy s přijetím na střední nebo vysokou školu. V té naší třídě tehdy přihlášku do ČSM nepodepsal nikdo. Nicméně nám vyhrožovali, že se nemusíme dostat na vysokou školu. Nejvíc ohroženi byli ti, co pocházeli z neproletářské rodiny, jako já. Přihlášku do ČSM jsme proto asi po půl roce raději podepsali všichni. Další pobyt na gymnáziu byl bez toho nemyslitelný.“

Nejfanatičtějšími měli být členové svazu mládeže z vyšších ročníků.

„Byla to skupina příznivců Pavla Kohouta. Později jsem mu jako reakci na jeho článek napsal dopis a on mi odpověděl. Já dnes uznávám, že Pavel Kohout si to vše později odsloužil, nicméně pro nás byl tehdy symbolem našeho znásilňování a jeho říkanky a halekání úplně odporné. Rok před maturitou naši třídu rozpůlili a stejně tak osmou C a promíchali. Dověděli jsme se, že u nás nebyl nikdo, kdo by donášel a v Céčku bylo několik všehoschopných svazáků. Ti nás kádrovali, spolužáci. Všechno u někoho bylo dovoleno“.

Maturitu Zdeněk Pokorný zvládl dle svých slov lépe, než se čekalo. V oktávě se učení začal opravdu věnovat. O studiu učitelství tehdy příliš neuvažoval, protože si byl vědom svého nedělnického původu.

„Zajímal jsem se ale hodně o literaturu, souviselo to i s mým strýcem Otakarem Štorchem, o kterém jsem pak napsal před dvěma lety knihu, když měl výročí 120 let od narození. Nakonec jsme našli dvouletou vysokou knihovnickou školu, na kterou jsem se přihlásil. Dělal jsem na filosofické fakultě pohovory, přinesl jsem tam stovky výpisků z přečtených knih.“

Zdeněk Pokorný miloval cestování po republice, říkal tomu tulácké výpravy. Po přijímacích zkouškách si naplánoval třítýdenní cestu na východní Slovensko, musel ji ale zkrátit. Dozvěděl se totiž, že ho na školu nepřijali.

„Tehdy se na vysokou školu z našeho gymnázia nedostala polovina studentů. Jeden spolužák, svazák z naší školy, jehož táta se stal předsedou národního výboru, mi řekl, že mám poznat dělnickou třídu. Tak jsem si hledal místo ve fabrikách. Našel jsem ho v národním podniku Frigera zaměřeného na chladírenskou techniku a zaučil jsem se soustružníkem revolverářem.“

Dělnickou třídu, jak líčí Zdeněk Pokorný, ale moc nepoznal. Ti, co byli politicky aktivní, působili podle něj ve vyšších stranických funkcích a v továrně se s nimi téměř nesetkal.

„Pak tam byli mistři a soudruzi, kteří pracovali na automatizovaných mašinách a takzvaně nasazení, byli to většinou úředníci a bývalí živnostníci. Vedle mě pracoval berní úředník, byl jedním ze šedesáti šesti tisíc úředníků, které komunisté poslali pracovat do výroby. Materiál nám vozil bývalý čalouník, starý milý pán. U vrtaček pak bylo spousta mladých holek. Kolínsko bylo hodně zemědělské, byli tam kovozemědělci, děvčata chtěla většinou v zemědělství zůstat a pak se vdát. Jenže přísný pracovní úřad rozhodoval podle příkazů, ten jim v žádném případě nedovolil doma zůstat. Holky tak dělaly znuděné a bez zájmu. Byly tam i ženy z domácnosti, které si jen bez velkého nadšení chtěly vydělat.“

Práce v továrně byla náročná, pracovalo se na tři směny, v sobotu do deseti hodin večer a v neděli se ve stejnou dobu již znovu nastupovalo na celý týden na noční směny.

„Měl jsem úplně rozházené biorytmy. Navíc mašiny byly z války hodně opotřebované. Často jsme stáli a čekali na opraváře, nebo chyběl materiál. V březnu 1953, když zemřel Stalin, tak jsme byli vyhnaní z fabriky na kolínské náměstí, kde jsme měli přísahat věrnost Stalinovi. Já jsem nepřísahal! Za týden se to opakovalo, přísaha věrnosti Gottwaldovi. Taky jsem mu nebyl věrný.“

Myslel si, že po roce práce v továrně dostane doporučení na vysokou školu, ale podnikový kádrovák mu ho nedal. Nakonec ho Pokorný díky přímluvě předsedy závodního výboru ROH po dvou letech získal a přihlásil se na Vysokou školu pedagogickou v Praze.

„Jel jsem na zkoušky přímo z noční směny. Nakonec mi přišlo, že mě kvůli vysokému počtu uchazečů nepřijímají. A teď musím ocenit tatínka, který byl už velmi vážně nemocný, že se s odvoláním sám na školu vypravil. Nakonec mě díky tehdejšímu rektorovi, profesorovi Jaroslavovi Charvátovi, uznávanému znalci světových dějin, vzali. Slyšel jsem ještě, že kvůli mně a jedné dívce byl rozruch na stranické skupině. Prý jsem výjimečně pohovor absolvoval a přesto kádrovák žádal nepřijetí. Na národní výbor v Kolíně pak přišel ještě dopis od kádrováka vysoké školy, jednalo se o pokus, jak mě z té školy vyhnat.“

Zdeněk Pokorný připomíná, že to, že se na školu dostal, nebylo zadarmo. Celé dva roky vždy, když měl po práci volno, pilně čtyři hodiny denně studoval.

„Měli jsme doma velkou knihovnu. Zajímal mě T. G. Masaryk, četl jsem i o revolucích a Stalina, Otázky leninismu... Díky tomu jsem byl pak schopný u zkoušek říci i to, co oni chtěli slyšet. Studoval jsem i umění, které se mi stalo milovaným průvodcem životem. Měl jsem prý nejlepší výsledky z přijímacích zkoušek. Nejvíc jsem exceloval při otázce na téma Michelangelo, kterým jsem se dříve s nadšením zabýval.“

Vysoká škola

Zdeněk Pokorný studoval Vysokou školu pedagogickou, nacházející se v centru Prahy. Dojížděl tam z Libně, kde bydlel v podnájmu.

„V té době ještě vládl všude stalinismus, i když byli oba komunističtí pohlaváři Stalin a Gottwald už po smrti. Doznívalo to tak do roku 1955. I když přišel onen neslavný Chruščovův nápad s kukuřicí a masivní kampaň na její pěstování i tam, kde to nešlo, tak přece jen byla jeho politika o trochu lidštější. Tvrdý komunismus tu však stále zůstával.“

Zdeněk Pokorný patřil ve studijní skupině čtyřiceti vysokoškoláků mezi nejstarší. Mezi jeho kolegy patřili i takzvaní Ádékáři, čili dělničtí kádři, kteří studovali předtím jen rok místo střední nebo jiné školy.

„Většinou to byli původně tvrdí soudruzi. Naštěstí ale nebyli prohnaní a hnusní. Jeden z nich šel po ukončení studia dělat rovnou školního inspektora, a zajímavé je, že v roce 1968, kdy vrcholily pokusy o reformy socialismu, stál v čele tohoto úsilí v jižních Čechách. To se mu po následné okupaci vojky Varšavské smlouvy nevyplatilo, a po zbytek pracovního života musel pracovat jako zelinář. Tak to chodilo.“

Studijní výsledky měl Zdeněk Pokorný většinou výborné či velmi dobré a sám se snažil o studium navíc. Chodil do divadel a miloval návštěvy výstav či galerií. Jelikož rodiče žili z nízkého invalidního důchodu, žil velmi skromně a přivydělával si jako demonstrátor v knihovně katedry dějepisu.

„Žil jsem doslova jako puritán. V neděli mi maminka vždy něco zabalila, v týdnu jsem chodil v poledne do menzy a k večeři jsem měl polévku z kostky, většinou hrachovou. Pil jsem tehdejší Bikavu, meltu s mlékem, a k tomu přikusoval chleba. Maminka zavařovala a tak jsem si na něj mazal marmeládu, ale bez másla.“

I během vysokoškolských studií rád cestoval. Při svých „tuláckých cestách“ se však setkával i s tvrdou skutečností života v totalitním státě.

„V Pardubicích jsem fotil zámek a zadrželi mě. Sebrali mi fotopřístroj a já nevěděl, jak jsem se provinil. Řekli mi, ať si pro něj příští týden přijedu a když jsem vlakem znovu přijel, tak mě tahali za nos, že to nemají ještě zkontrolované. Zjistil jsem, že ten taneček se odehrál proto, že za místem odkud jsem fotografoval, stál prvorepublikový hotel a ten byl teď zabrán krajským sekretariátem KSĆ. Špionománie byla tehdy přímo šílená a všudypřítomná. Taková magořina to tehdy byla! Ve Slavonicích mě zadržela pohraniční stráž. Dostal jsem se prý do pohraničního pásma. Zadrželi mě se psem v tomto krásném, tehdy sešlém a pustém městečku. Musel jsem vybalit ruksak. Pomohlo mi mé tvrzení, že jsem na studijní cestě. Měl jsem již některé záznamy a musel jsem jim je přečíst. Pak mě do odjezdu vlaku internovali na nádraží a pokutovali. Tím jsem ze svých skromných prostředků přišel o 2 večeře.“

Procestoval rovněž severní Čechy, kde v podstatě mapoval poválečnou situaci po odsunu Němců. Poté jel na Moravu a na západní i východní Slovensko až k sovětské hranici. Během dalšího života se vydával všude, kam to jen právě šlo. Ještě v pětaosmdesáti letech poznával podrobně Salzbursko. Všechno toto toulání ovlivnilo jeho knihu Tulák, kterou od 20 let až do 80 znovu a znovu přepisoval.

Svou diplomovou práci psal Zdeněk Pokorný v době dramatických událostí padesátých let na tehdy neobvyklé téma. U svého profesora Arnošta Klímy si prosadil Karla Havlíčka Borovského.

„Pan profesor z toho nebyl nadšený, jeho zájem byla oblast sociální a manufaktury. V roce 1956 to navíc na fakultě dost vřelo. Bylo po XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, který odsoudil kult Stalina. Na fakultě se snažili, aby kritické hlasy zůstaly pod střechou. Já jsem se toho všeho stranil, protože jsem věděl, že systém nemá žádnou naději na vylepšení. Navíc jsem těžce prožíval tehdejší vpád sovětských tanků do Maďarska.“

Zdeněk Pokorný se věnoval ve své diplomové práci hlavně názorům a postojům Karla Havlíčka, které jsou podle něj moderní a stále nadčasové. Prostudoval jeho novinářskou tvorbu a sepsal dvou set stranou diplomovou práci.

„Havlíček mě doprovázel celý život jako velký vzor, protože vždy hledal a prosazoval pravdu a šel do věcí naplno. Věnoval jsem mu i svou zatím poslední desátou publikaci nazvanou Havlíček zůstává naším programem. Čtyřicet procent z ní jsou Havlíčkovy myšlenky a vím, že kniha našla odezvu i u mladých lidí. Myslím si, že bychom asi těžko našli současného politika, který by dokázal tak jasně a přesně své myšlenky formulovat jako Karel Havlíček.“

Po obhajobě diplomové práce se dostal Zdeněk Pokorný v roce 1957 na umístěnku, kterou musel stejně jako ostatní studenti podepsat už před zahájením studia, na jedenáctiletku v České Lípě.

„Důležitý tam byl soudruh ředitel Václav Müller. Byl to člověk patřící do skupiny lidí, s nimiž jsem se už nikdy později nechtěl setkat. Byl to velký soudruh a navíc bezcharakterní. Musel jsem pod ním pracovat čtrnáct let. Vždycky líbezně hovořil s ostatními soudruhy a sotva položil telefon, následovalo třeba: Ta kráva! Navíc s námi seděl ve sborovně a stále kouřil, takže v místnosti to bylo stále jako v mlze, špatný příklad pro žáky. Když přišly děti za učiteli do sborovny, tak se na ně vyvalil hustý kouř. Já měl kvůli tomu zdravotní problémy, protože jsem trpěl na průdušky. Měl mi za zlé, že jsem v roce 1967 nepřijal nabídku do KSČ a svedl jsem to na špatnou politiku strany. Zajímavý postoj měl v době pokusů o demokratizaci společnosti v roce 1968, kdy si místo soudruhu řediteli, nechal říkat pane řediteli. A když politická situace po okupaci v roce 1968 mířila k normalizaci, tak se v místním tisku, v novinách Nástup, po dubnu 1969, kdy nastoupil do vedení komunistické strany Gustáv Husák, objevilo jeho prohlášení a omluva za jeho postoj v roce 1968. Sypal si hlavu popelem, jak pochybil, že nepoznal pravý stav věcí a nechoval se dostatečně v duchu marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu. Dala by se o něm napsat kniha. Takoví demoralizovali českou společnost.“

Zdeněk Pokorný vzpomíná na dlouhé školní porady, které začínaly ve dvě odpoledne a končívaly i v osm večer. Naslouchat záležitostem jednotlivých tříd od prvňáků až po ty nejstarší žáky muselo čtyřicet kantorů a dalších zaměstnanců školy. Porady zabraly spoustu času, stejně tak jako další školení a schůze ROH a SČSP. Samostatnou kapitolou byly tehdy stále se opakující školní brigády. Spočítal si, že za dobu, co na jedenáctiletce vyučoval, strávil se studenty na brigádách nejméně celý rok.

„Nejvíc jsme jezdili na brambory. Nezapomenu, jak jsme na příklad za českolipskou pekárnou tahali po deštích brambory z bláta. Byli jsme také na mrkvi, řepě, lnu, máku a na senách. Česali jsme a zaváděli chmel. Brigády během školního roku nesmírně narušovaly výuku. Já jsem chtěl dosáhnout se studenty dobrých studijních výsledků, ale kvůli brigádám, kdy jsem tu kterou třídu třeba tři týdny neviděl, to samozřejmě bylo zvlášť obtížné a ovlivňovalo to naší práci velmi negativně.“

Pražské jaro a rok 1968

V roce 1967 rostlo v Československu politické napětí, které vyvrcholilo Pražským jarem. Ve dnech 19. – 21. prosince 1967 se sešel ústřední výbor KSČ, jehož větší část členů vystoupila s kritikou metod práce a způsobu řízení prezidenta a prvního tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného.

„Stalo se to zrovna, když jsme jeli za mou maminkou do Kolína na Vánoce. Vím, že to jednání ústředního výboru nebylo dokončeno. Prý, aby si soudružky napekly na Vánoce. A když jsme se ze svátků vrátili domů, tak přišla zpráva, že byl místo Novotného zvolen do funkce prvního tajemníka Alexandr Dubček. Novotný zůstal prezidentem do 22. března 1968, kdy byl přinucen odstoupit i z tohoto úřadu. Byl jsem rád, že se něco děje, ale vzhledem k tomu, že jsem politickou situaci pozorně sledoval i jako historik a vývoj společnosti ve dvacátém století studoval a mnohé četl, včetně Stalina a znal jsem dobře komunistickou minulost, tak jsem nevěřil tomu, že se zásadní změny ve společnosti podaří. Nejednalo se o všelidové hnutí, protože v jeho čele stáli současní i bývalí komunisté a společnost byla za ty pohnuté roky jako svázaná. Lidé si za léta soustředěné komunistické propagandy nebyli jisti ničím. Cítili, že se jim většinou lže. A najednou mnozí hovoří jinak. Jak to myslím? Třeba Josef Smrkovský, který patřil v roce 1968 k oblíbeným politikům, byl známý z Pražského povstání v květnu 1945, kdy odmítl pomoc Vlasovců, stejně jako postup americké armády na Prahu. V roce 1948 pak organizoval ozbrojené dělnické milice. Většina lidí v roce 1968 přesto žila s nadějemi, že už nebudeme mít tak tupý komunismus jako dříve. Optimismus navozovala i Dubčekova představa o socialismu s lidskou tváří, i když si asi každý pod tím představoval něco jiného.“

Toto období se podle Zdeňka Pokorného z pohledu některých historiků, hlavně těch, co toto období nezažili, hodnotí víceméně tak, že za pražským jarem šel celý národ. Do jisté míry to byla pravda, i když představy byly především iluze vycházející z krutých zkušeností padesátých let. Zdálo se, že je hrstka tvrdých skalních soudruhů zanedbatelná. Nakonec se za pomoci sovětských tanků stali vítězi.

„Důvod byl ten, že my poznali ta nejhorší padesátá léta, s tupou svévolí a násilím, vražděním a zabíráním majetku. Příklad z naší rodiny. Nám v bytě postupně komunisté zabírali jednu místnost za druhou, až maminka skončila v nevětrané kuchyni. Naše pocity byly rozporuplné. Většina lidí u nás si odvykla politicky myslet. Od roku 1938 byla politika vždy něčím deformovaná. Najednou lidi uvěřili, že právě my budeme předvojem budoucích skvělých časů a snad i příkladem pro celý svět.“

O jarních prázdninách v roce 1968 se Zdeněk Pokorný s manželkou ocitli blízko tehdejšího Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze-Holešovicích, kde se sešlo kolem deseti tisíc lidí na diskusním fóru. Přijeli tam diskutovat ti, kteří stáli v čele kritického proudu ve straně i společnosti, mezi nimi i Gustav Husák.

„Ten mně připadal spíše jak schlíplý podúředník. Rozhodně nebyl tak bojovný, jak jsme ho znali později, kdy do davů vykřikoval svá komunistická moudra. V té Juldě Fuldě tehdy všichni požadovali, aby Antonín Novotný odstoupil i ze své prezidentské funkce. Mohli jsme se utleskat. Atmosféra byla bouřlivá i nadějná, že se u nás něco s nástupem nového stranického vedení zlepší. Věřili jsme, že ti největší bolševici sovětského typu, jako Vasil Biľak nebo Alois Indra, z toho vypadnou. Byli jsme tam hodně dlouho, až někdy do dvou hodin v noci.“

O invazi vojsk Varšavské smlouvy a událostech 21. srpna 1968 se Pokorní dozvěděli na zájezdě do někdejší Jugoslávie.

„Jeli jsme zrovna zpět z pobytu organizovaného Červeným křížem na jihu Jugoslávie. Byli jsme v černohorské Budvě. Zastavili jsme někde v Bosně kvůli načerpání benzínu a tam jsme slyšeli, že k nám dorazily sovětské tanky. Ve všech, samozřejmě, hrklo a rozhodli jsme se co nejrychleji jet do Bělehradu. Tam lidé vybraní ze zájezdu, včetně mne, šli na československé velvyslanectví. Byl tam tehdy i československý ministr zahraničí Jiří Hájek. Dostali jsme naši vlajku a zúčastnili se druhý den protestu Bělehraďanů proti invazi. Sepisovali tam i muže, kteří měli vojenskou knížku. Byli jsme také na sovětském velvyslanectví, podivná návštěva. Řekli nám tam, že budeme zase přáteli. My jsme tomu nechtěli věřit. Pozvali nás i do Borby, to byl jugoslávský stranický deník, něco jako naše Rudé právo. Dělali s námi rozhovor a fotografovali nás jako příslušníky národa, který byl invazí poroben.“

V kempu, kde bydleli, sledovali televizi a zprávy z Prahy, dramatické události u Československého rozhlasu v Praze a na Staroměstském náměstí. Měli strach, protože nejstarší syn pobýval u babičky, která bydlela nedaleko Staroměstského náměstí. Druhý tříletý syn pak byl v České Lípě.

„Moc nás to vzalo. Navíc jsme neměli žádné informace o blízkých, nemohli jsme nikomu zatelefonovat. Byli jsme nakonec rádi, že po několika dnech se vedení zájezdu rozhodlo vrátit do Československa. Ale to byla také epopej. Vyrazili jsme 30. srpna, dojeli do Mariboru, tam jsme přespali, protože tam byla řada našich krajanů. Ráno jsme jeli z Mariboru přes Rakousko, kam se normálně nesmělo. Na cestě do Jugoslávie jsme museli jet přes Maďarsko, teď Rakušané pouštěli bez problémů. Dojeli jsme do Dolního Dvořiště, kde nás varovali, ať nejezdíme dál, že se tam ještě včera střílelo. Řidič a vedoucí zájezdu rozhodli, že přesto pojedeme. V jižních Čechách tábořili okolo silnic Rusové, plápolaly tam ohně, některé tanky stály i na silnici, takže jsme projížděli kolem jejich hlavní. Před půlnocí jsme dorazili do Prahy a na Pankráckém náměstí viděli ohně. Tábořili zde rudoarmějci, byla jich spousta. Zastavila nás Veřejná bezpečnost, abychom zmizeli, že není bezpečno. V Holešovicích rozsvítil řidič celý autobus a několik lidí hledalo dlouho zavazadla a vystupovali. Já dostal hysterický záchvat, ještě před chvílí nás SNB varovalo, že se tu včera ještě střílelo a my tady teď stojíme s osvětleným autobusem. Byli by nás snadno sejmuli všechny. Naštěstí se nic nestalo a ve dvě ráno jsme dorazili do České Lípy. Za několik hodin začínal nový školní rok a my měli zahajovat vyučování. Náš prvorozený syn Petr šel do 1. třídy.“

Jak dál vypráví Zdeněk Pokorný, zpočátku to vypadalo, že se z chystaného socialismu s lidskou tváří něco zachrání.

„Postupně se začali vyměňovat straničtí funkcionáři. Najednou bylo vidět, jak se kdo zachoval, někteří byli bojovní, jiní najednou zjistili, že to zas až tak nebylo špatné, že Sověti přišli. Následovaly prověrky členů KSČ, a vylučování ze strany těch, co s invazí nesouhlasili. Mne jako na nečlena se taky vyptávali, a už zase zkonsolidovaného ředitele školy zajímalo, jak to bylo s mou přednáškou v Socialistické akademii o Karlovi Havlíčkovi. Rozčílil jsem se, z čeho mě obviňují, když jsem vyzýval k aktivitě a to nakonec přece chtělo i takzvané listopadové plénum. Byla to hrozná doba plná ubohosti.“

Jak připomíná Zdeněk Pokorný, z počátečního nadějného světla se politická situace víc a víc nořila do tmy. On si ale nechtěl s režimem zadat.

„Nikdy jsem při hodinách dějepisu třeba nevyřkl Vítězný únor, vždycky jsem mluvil jen o únorových událostech. Udal mě pak jeden kolega, že nedodržuji osnovy. Proč jsem to dělal? Protože tam byly šílenosti. Studenti se ode mne dovídali jen suché údaje o sjezdech strany, to potřebovali i ke zkouškám na vysoké školy, ne však hloupé řeči, kterých byly plné tehdejší učebnice. Hodně jsme se věnovali také zásadními historickými myšlenkami a umění. To mělo pro studenty trvalou cenu.“

Sametová revoluce

Informace o průběhu sametové revoluce měl Zdeněk Pokorný z první ruky od syna, který studoval žurnalistiku a měl psát článek do Lidové demokracie o průvodu studentů k uctění památky studenta Jana Opletala.

„Syn šel s průvodem z Albertova až na Národní třídu, a protože pospíchal dát článek do tisku, naštěstí nebyl při vyvrcholení brutálního zásahu všeho schopných bezpečnostních složek proti studentům na Národní třídě. Já sám jsem zažil v lednu v 1989 Palachův týden, kdy začala série nepokojů proti režimu. Byl jsem zrovna v Praze s Kruhem přátel umění. Můj syn se zúčastnil i protestů 21. srpna a 28. října 1989. Víme, že mnozí účastníci dopadli špatně, že je estébáci vyvezli za Prahu a tam vyhodili. On nám tehdy nedal zprávu, co se s ním děje, a tak jsme byli s manželkou vyděšení, jestli se mu něco nestalo. Dostal vyhubováno, a proto nám 17. listopadu 1989 kolem půlnoci zatelefonoval a přesně nás informoval o všem, co se na Národní třídě dělo.“

Zásah pohotovostního pluku se odehrál v pátek. Již o dva dny později se v České Lípě v manželské poradně zakládalo Občanské fórum. Zdeněk Pokorný byl zvolen do jeho vedení.

„Následně v pondělí svolal soudruh ředitel ve škole učitele, pozval si také ideologického tajemníka a začali nám číst z Rudého práva nesmysly o událostech na Národní třídě. Hned jsem vyskočil a řekl, že přesně vím, co se tam stalo a že to bylo jinak, než píše Rudé právo. Přidala se ještě jedna kolegyně. Ostatní vyčkávali, jak byli ostatně za komunistického režimu zvyklí. Načež ideologický tajemník prohlásil, že se nediví tomu, jak ti studenti v Praze vyváděli, když je učili tací jako soudruh Pokorný. Pokládal jsem to za velkou pochvalu. Načež jsem se pak dozvěděl, že soudruh ředitel prohlásil, že mě nechá ve škole nejvýš měsíc. Pak začala blokáda školy. Jedna má kolegyně, výrazná soudružka, která se měla stát ředitelkou Domu politické výchovy v České Lípě, a byla zástupkyní ředitele, tak postupně doslova izolovala gymnázium. Přijížděli k nám totiž naši absolventi, kteří studovali na vysokých školách v Praze, aby současné studenty informovali o studentských stávkách. Neuvěřitelné bylo, že ke mně do školy nepustili ani dceru, která studovala na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Já pak v tomto rozbouřeném čase v hodinách diskutoval se studenty o dříve zakázaných tématech, aby byli co nejvíce v obraze.“

Mezitím v České Lípě proběhla řada manifestací. Zdeněk Pokorný se posléze zúčastnil i generální stávky a rovněž moderoval setkání obyvatel se zástupci komunistů a tehdejších funkcionářů v kulturním sále na českolipském sídlišti Špičák.

„Bylo to strašné. Byl jsem z toho po několika hodinách úplně vyřízený. Lidé, a bylo jich asi sedm set, neměli s nějakou soudružkou z okresního národního výboru nebo s kýmkoliv ze stranických pohlavárů zájem vůbec debatovat. Ale chodili k mikrofonu a sypali odsud stížnosti třeba na to, proč tak strašně vypadají českolipská sídliště, a jaká je všude špína. Moderátorsky se to nedalo udržet. Byla to lavina. Pak jsem se ještě zúčastňoval mnohých diskusí, mítinků a setkání, například v kinokavárně. Mým heslem bylo: Musíme být lepší.“

Řada lidí z městského národního výboru byla nucena odejít. Někteří noví lidé byli kooptovaní, ale většina tam zůstala až do prvních svobodných komunálních voleb v listopadu 1990.

„V nich vyhrálo Občanské fórum OF, ale i komunisté se tam taky dostali. Tři dny po volbách ke mně přišli tři zástupci OF, že chtějí, abych byl starostou České Lípy. Že prý nikoho jiného vhodného nemají. Ten, co s ním počítali, se ukázalo, že byl spolupracovníkem StB. Vzal jsem si tři dny na rozmyšlenou a zvažoval, zda tuto výzvu přijmu. Nebylo to lehké rozhodování, ale uvědomil jsem si, že v takovéto chvíli jsou třeba činy a ne jen řeči a cítil jsem, že mám příležitost realizovat mnohé, o čem jsem celá desetiletí přemýšlel. Měl jsem pro svůj souhlas jedinou podmínku, abych si mohl nechat pár hodin na výuku – nechtěl jsem totiž úplně své studenty opustit. Starostou jsem pak byl zvolen na Mikuláše 1990. Hned jsem se pustil do práce a bylo jí na všech stranách nepočítaně.“

Starostou České Lípy

Zdeněk Pokorný jako první polistopadový starosta České Lípy zvolený v demokratických volbách, chtěl ve své práci pro město zúročit vše, co nastudoval během uplynulých let. Inspiraci hledal i při svých cestách nejen u nás doma, ale také v zahraničí. Měl nyní možnost vydávat se tam, kam tak dlouho nesměl. Navštívil celkem více než padesát zemí světa.

„Při cestování po městech v zahraničí jsem se díval, jak v cizině řeší koncepci městských aglomerací. Vnímal jsem architekturu měst ve Francii, Itálii nebo Španělsku. Musel jsem se zbavit městského architekta, který tvrdil, že českolipské sídliště Špičák je nejkrásnější v republice. Byl to člověk malé fantazie a starých zvyků. V České Lípě nabobtnala holá sídliště. Přitom to byly stereotypy, často nedodělané a zeleně málo. Česká Lípa měla tehdy být metropolí československého uranu a přibývali lidé ze všech konců země, tím pádem i domy. Vše bylo ve varu. Bohužel, strašně se všude kradlo. Vysázeli jsme například stromy a keře a do rána zmizely, nebo je kdosi polámal a zničil. Česká Lípa bylo v roce 1990 zpustlé město. Historické centrum bylo odepsané, soudruzi tam stačili zbořit celé ulice.“

Na českolipské radnici tehdy pracovalo devadesát lidí.

„Převládaly ženy, byly hodné a napsaly na psacím stroji, protože tehdy počítače nebyly, jen to, co se jim řeklo. Musel jsem některé zaměstnance vyměnit. Nebyli zvyklí pracovat samostatně a aktivně. Vedoucí odborů nechtěli mít odpovědnost a házeli problémy jeden na druhého, a tak jsem jim řekl: Vy jste, vážení, tady od toho, abyste problémy vyřešili. Musel jsem všechno neustále kontrolovat, což jsem dělal ve starostenské funkci celých sedm let. Scházel jsem se pravidelně s vedoucí odboru rozvoje, jezdili jsme po městě a zjišťovali, co je třeba zlepšit, opravit, postavit. Jakou barvu budou mít lavičky, ploty i kandelábry, a taky vybudovat parky, prolézačky a atrakce pro děti. Byl jsem v práci od sedmi od rána do sedmi, osmi do večera. V sobotu jsem měl navíc svatby. Bylo to náročné. Byl jsem nepřítelem jakéhokoliv povrchního stereotypu. Vymyslel jsem i takzvané výjimečné večerní svatby v bývalém klášteře s hudbou a poezií. Mám za sebou devět set třicet šest svateb! Všechny byly vlastně originál, můj projev byl přizpůsoben dvojici, která stála přede mnou. Byla to zajímavá přehlídka lidskosti.“

I když rozpočet města nebyl pro realizaci potřebných investic dostatečný, snažil se Zdeněk Pokorný město nezadlužovat. Během sedmi let jeho působení tak Česká Lípa sjednala pouze dvě půjčky. Opravy se dočkalo hlavní českolipské náměstí, základní přestavbou prošla řad a historických ulic, rekonstruovány byly rovněž školy a úprav se dočkal i veřejný prostor se zelení.

„Smutný jsem byl ale z vandalismu. Kolikrát, co se opravilo a natřelo, tak to někdo počmáral. Bojoval jsem stále s graffiti, s těmi, co často ničili nově opravené omítky budov. Prodávali jsme domy. Ty s ubytovací kapacitou byly převedeny na město. Domy na náměstí si město nechalo jako jakýsi poklad. Dnes už je většina z nich také prodaná. Byli jsme tehdy velmi opatrní, podvodníci byli totiž velmi aktivní. Při prodeji jsme volili nejrůznější formy prodeje: výběrová řízení, aukce i obálkové metody. Při prodeji domů byl základ pro výběr nejlepšího zájemce o koupi předmět podnikání. Mnohé v České Lípě tehdy chybělo. Tak třeba nové květinářství, které bylo v České Lípě dlouho jen jedno. Dali jsme zájemci i podmínku, že musí květinářství v domě provozovat minimálně sedm let. Leda, že by se s městem domluvil jinak. Deset let dům nesměl bez svolení města prodat. Byli jsme si totiž vědomi toho, že různí gauneři v té době skupovávali městské nemovitosti a pak s nimi všelijak podivně nakládali. Tomu se nám podařilo téměř zabránit.“

Jak podotýká Zdeněk Pokorný, město Česká Lípa nemělo na starosti všeobecnou privatizaci, za tu zodpovídala okresní privatizační komise.

„Ti, co nemovitosti koupili, je museli také do roka opravit. Česká Lípa pomalu, ale jistě zkrásněla. Rozhodl jsem se také vyhnat popelnice z ulic. Pořádek byl za komunistického režimu mimo hlavní zájem. Odpadky byly všude. Trvalo to tři roky, než se problém pořádku podařilo vyřešit. Objevila se řada koumáků, kteří tvrdili, že když to tak šlo celá léta a před tím to nikomu nevadilo, nemusí si starosta něco dalšího vymýšlet a otravovat. Zřídili jsme městskou policii a zrušili jako málo efektivní technické služby. Nahradili jsme je specializovanými společnostmi, které vyhrály výběrové řízení. Dostaly na starost úklid města a péči o zeleň.“

Město také vydalo knihy o historii České Lípy i pohlednice. Zdeněk Pokorný inicioval vhodné přebudování památníku na náměstí Osvobození a stavbu památníku proti násilí u bývalého židovského ghetta.

„Tam by se dnes kvůli hrůzám, co se dějí ve světě, mělo klečet denně. Jako historik jsem si uvědomoval, jak je důležité neztratit paměť. I o to má město dbát. Smutný jsem byl z toho, že krátce po odhalení busty Milady Horákové, někdo pomazal sochu kolomazí. Bylo to varovné! Bylo vidět, že v našem městě jsou i lidé plni nenávisti, a někteří stále vyznávají to nejhorší, co přinesl komunismus.“

V České Lípě se také měnily názvy mnohých ulic. I v tom bylo podle Zdeňka Pokorného nutné udělat pořádek. Změnily se zejména názvy ulic, které nesly jména komunistických pohlavárů. Zdeňkovi Pokornému se například nelíbil ani název ulice Atomových vědců na sídlišti Špičák. Řešily se ale i ulice na dostavovaném sídlišti na Ladech, které byly zmateně značené.

„Zachraňovali jsme také Vodní hrad a musím ve vší skromnosti zdůraznit, že kdyby nebyl starosta Pokorný, tak by už v centru České Lípy dnes žádný hrad nebyl. Celý prostor byl zavalen sutinami a odpadky a navíc tam chaoticky vznikly nehezké garáže. Sehnal jsem nějaké peníze od sponzorů a nechal vyhrabat ze sutin vše, co z bývalého historického hradu zbylo. Po čtyřiceti letech se tak odkrylo jeho gotické podzemí. Ukázalo se, že část klenby má originální řešení. Několikrát jsme vše ukázali občanům a byl o to velký zájem. Dnes po třiceti letech mě zaráží, že celá tato v pravém slova smyslu záchrana staletého Vodního hradu chybí v dnešním propagačním letáku i v reprezentační knize o České Lípě.“

Jak dál vypráví Zdeněk Pokorný, podzemí hradu bylo zpřístupněno, vyrobil se propagační materiál a později se hrad otevřel kulturním programům. První akce organizoval starosta Pokorný ze sponzorských darů. Mnozí zastupitelé měli s podporou záchrany Vodního hradu problém, když bylo podle nich třeba zachraňovat celé město. V roce 1992 starosta Zdeněk Pokorný nakonec souhlas s rekonstrukcí hradu od městských zastupitelů obdržel.

„Pak jsme každý rok za městské peníze zachraňovali další části Vodního hradu. Dělal se také celkový archeologický průzkum, který přinesl mnoho objevného. Právě toto místo je historický počátek města, a to by podle mne měli občané i turisté vědět.“

Zdeněk Pokorný rovněž založil v objektu za hotelem Merkur Dům humanity pro bezdomovce v těžké situaci. Za přesně stanovených podmínek se tam mohli ubytovat, umýt a dostali polévku. Pro ženy, které se ocitly v nouzi, zřídil v jedné části Dům rychlé pomoci. Podporoval také Klub důchodců, pro seniory se pořádaly přednášky i zájezdy. V různých částech města organizoval Hovory s radnicí, kam přicházeli občané se svými podněty, kritikou i pochvalou. Založil několik parků, například na prostranství před kulturním domem Crystal. Z jeho popudu se upravil Křížový park u historického hřbitova a opravila se vstupní novorenesanční hřbitovní budova. V průchodu se zřídilo novodobé kolumbárium, vydláždila se cesta ke hřbitovu a upravilo celé prostranství před hřbitovem. Zpustlý dávný hřbitov kolem Mariánského kostela byl parkově revitalizován, stejně jako zpustlá původní empírová hrobka významné podnikatelské rodiny Wedrichů. Před restaurací Střelnice byl kultivován a vydlážděn přilehlý pozemek.

Jak dál Zdeněk Pokorný připomíná, všechny stavební akce schvalovalo českolipské zastupitelstvo.

„První zastupitelstvo bylo celkem vstřícné, i když ne samozřejmě všichni zastupitelé. To druhé bylo konfliktnější. Někteří zastupitelé tehdy přemýšleli o tom, že by se mohli dostat na nějaký výhodný flek nebo k nějakému kšeftu. To byla ostatně celostátní tendence. Já jsem to ale zásadně odmítal. Problémy se tak vyhrotily, že jsem z druhého porevolučního zastupitelstva před koncem mandátu odešel. Všeobecně, konec devadesátých let byl v celé republice plný různých všiváren. Mnozí měli za cíl kšeft, a to někdy za každou cenu. Ukázalo se například, že můj zástupce, inženýr Engel, který byl kdysi mým žákem a s jehož rodinou jsem se dobře znal, a zezačátku jsme spolu výborně spolupracovali, tak ho to nějak posedlo. Začal vrchol klausovské doby, a on chtěl být starostou. Přitom mu bylo pouhých 26 let. Rozešli jsme se ve zlém... A potom tam byl ještě pan Skokan, který chtěl být taky starostou. A tihle dva se dohodli, že ten, kdo dostane víc hlasů, tak bude starostou. Pak dostali oba skoro stejně a nastalo dohadování, kdo starostou bude. Po volbách jsem byl účastník jejich vyjednávání a nebylo to hezké. Já jsem měl na politiku zásadně jiný názor. Zdálo se to tehdy neřešitelné. Nakonec mě většina zastupitelů požádala, abych ve starostování pokračoval.“

Zdeněk Pokorný původně kandidoval za Občanské fórum. V roce 1991, kdy se začaly tvořit nové politické strany, se přiklonil k Občanské demokratické straně.

„Doprovázel jsem v České Lípě i tehdejšího předsedu ODS a ministra financí Václava Klause. Zaplnil svými příznivci hotel Merkur, opojen ovacemi a bouřlivým sálem. Před volbami pak přijel jako premiér i s manželkou Livií. Doprovázel jsem ho celý den. V roce 1996 a 1997, když vyvrcholil tlak mladých adeptů na starostenství, jsem už necítil v ODS žádnou oporu a z této strany jsem odešel. Zbytek starostenství jsem působil jako nezávislý.“

Klub přátel umění

Zdeněk Pokorný se po celý život s oblibou věnoval tématům, které měl rád, především kultuře a umění. Výtvarné umění pro něho bylo velkou životní inspirací, obzvlášť v době před sametovou revolucí.

„Během normalizace jsem zažíval šedé časy. Nikdo skoro nic nemohl a abych se nezbláznil, tak jsem začal přednášet v Socialistické akademii. Tato činnost se brzy rozrostla, protože jsem mohl nabídnout velkou řadu zajímavých témat. A tak často, alespoň jeden večer v týdnu, jsem někde na vesnici, či v internátě přednášel, mnohdy velmi rozmanité společnosti, třeba o Florencii nebo slovenských horách. Často jsem také promítal své diapozitivy. Velkou kapitolou v těchto letech byl pro mne i mé studenty na gymnáziu Kruh přátel umění.“

V Socialistické akademii a po sametové revoluci v Akademii Jana Ámose Komenského přednesl desítky přednášek na široký okruh námětů a pozval na tři sta významných osobností do České Lípy. Pro Kruh přátel umění shromáždil gramodesky, knihy a diapozitivy.

„Na gymnáziu na Komenského náměstí v České Lípě jsem měl pracovnu, kde se dalo promítat, pouštět desky a tak. Mohl tam v sedm ráno přijít každý a chodily desítky studentů a studentek. Snad se i oni hledali v tehdejší duchovní bídě. Mám o programu přesné záznamy. Třeba v letech 1983–1984 ve dvanáctém ročníku našeho Kruhu přátel umění jsme pouštěli spirituály a balady ze staré černošské americké tradice. Když jsme měli na programu Symfonii dojmů a krásy z ostrova Capri, tak jsem spolu s hudbou promítal i své diapozitivy. Velmi často jsem spojoval výtvarné náměty s hudbou. Pozval jsem vynikajícího herce Martina Růžka. V divadle jsem měl program i s Miroslavem Horníčkem, hercem Františkem Filipovským či vynikajícím člověkem, spisovatelem Františkem Nepilem. Pouštěl jsem také Enrica Carusa, na programu jsme měli i japonskou hudbu a kulturu. Při hledání poezie a básníků jsme si povídali o Janu Nerudovi. Uvedl jsem také Intimní zpovědi Otty Pavla v podání herce Jiřího Sováka.“

Zdeněk Pokorný pokračuje ve vyjmenovávání dalších hostů, které si do akademie pozval.

„Základem byl českolipský historik, dlouholetý pracovník Vlastivědného muzea v České Lípě, vynikající Ladislav Smejkal, se kterým jsem hodně spolupracoval. Přijel k nám Antonín Sum, osobní tajemník někdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka, evangelický farář Miloš Reichert, biskup Václav Malý, politolog Jiří Pehe, prozaik a publicista Ludvík Vaculík, malíř Vladimír Komárek a několikrát také všestranný spisovatel Pavel Kosatík a mnoho a mnoho dalších.“

Na gymnáziu zavedl i výchovu k rodičovství. Celý život studoval a sledoval zákruty a tajemství mezilidských vztahů. Doba byla tehdy tak sevřená do tichého přežívání, že každá jiná aktivita byla pro Zdenka Pokorného těžko přijatelná. V této oblasti se mohl plně rozvinout. Výsledkem bylo asi sedm set přednášek a diskusí.

„Důraz jsem dával nejen na sexuální výchovu, v jejímž rámci jsem pozval také lékaře, ale rovněž na výběr partnera, což považuji za základ. Dělal jsem zároveň řadu průzkumů a v některých jsem měl až tisíc respondentů. Mé pedagogické čtení na toto téma bylo celostátně oceněno v Uherském Brodě.“

Zdeněk Pokorný uspořádal od devadesátých let třicet šest výstav v celkem devíti českých městech. Fotografování úzce souviselo s jeho vášní, cestováním. Postupně se profiloval na zachycení fotografického detailu.

„Já jsem chtěl vždycky objevovat krásu. Není to fráze. Byl jsem rád v přírodě, tak jsem vymyslel fotografický cyklus Stromy. Postupně jsem se zaměřoval na umělecký detail, ať už v architektuře nebo sochařství a užitém umění. Jednalo se o desítky výstav v České Lípě, v Liberci, Kolíně, v Teplicích, Ústí nad Labem nebo Roudnici. Byly doprovázené texty, řada lidí je považovala za velmi originální. Hodně se líbila výstava Island ve stádiu stvoření, kterou jsem uspořádal krátce po svém návratu z tohoto ostrova. Pořádal jsem také cyklus Hledání krásy, v roce 2005 jsem měl výstavu Itálie, líbezná paní, další velká kapitola byla Norsko, má láska, výstavu jsem měl v Česku i v Norsku. Česká Lípa za mne měla partnerství s norským městem Molde. Norové nám chtěli po pádu komunismu pomoct, bylo to opravdové partnerství, a ne jako s někdejší NDR, kdy se soudruzi přijížděli hlavně opíjet. My jsme několikrát v Norsku byli, tři dny jsme měli přednášky a diskuse a pak jsme jeli na den do jejich fantastické přírody. Já sám jsem byl ještě na severu Norska a přivezl i odtud zajímavé fotografie. Měli jsme pak zeměpisně laděné výstavy, jako Jaro v Nizozemí či řecké Kyklády s antickými památkami. Udělal jsem rovněž výstavu Česká Lípa jako, když ji nemáme rádi, kde jsem fotografiemi i texty názorně ukázal, co Českou Lípu hyzdí a nemělo by tu rozhodně být. Byl to takový pamflet o nápravě.“

Publikační činnost

Tvorba byla, jak zdůrazňuje Zdeněk Pokorný, místnost uvnitř jeho osobnosti. Nejdříve psal básně. Na úpatí mládí, jak zdůrazňuje, v nejtěžších dobách padesátých let, to byly básně především o svobodě. Věnoval se i knihám o České Lípě a okolí. Nejdříve to byla informační publikace Nalézání Českolipska. V dnes neuvěřitelných tři a půl tisících výtiscích vyšla v roce 1994 jeho kniha Intimní Českolipsko.

„Ta měla velký ohlas, lidé ji dokonce sháněli. V roce 2014 jsem vydal knihu Sny, což je poněkud nadrealistická záležitost. To, co člověk nemohl říci, a přece řekl. Něco z toho se už v roce 1968 četlo v pražské Viole. V roce 2015 vyšel Tulák. Nejen inspirovaný mými tuláckými cestami naší vlastí. Šedesát let jsem ho několikrát přepisoval. Je o věčném hledání a touze po naplnění života. V roce 2016 jsem vydal knihu Listopadání, což je jakýsi výbor mé poezie z dlouhých časů. A v roce 2018 Devadesátá léta v České Lípě. Líčí období, kdy jsem stál v čele České Lípy. Mou knihu Demoralizace nikdo nechtěl vydat. Rozebírám v ní případ, kdy komunistický režim zapříčinil smrt jednoho mého studenta, který zemřel v pouhých 22 letech. Pocházel ze Zákup a v jedné hospůdce zpíval Jdi domů Ivane! To v roce 1968 symbolizovalo výzvu, ať Rusové z Československa odejdou. Byli tam tehdy nějací sovětští důstojníci, někdo ho udal a soud ho odsoudil na čtyři měsíce nepodmíněně. To ho hodně sebralo. Pak byl vyloučen ze školy. Mohl nakonec jít jen na sklářské učiliště, i když měl daleko na víc. Před vánoci 1975 ho našli na pracovišti mrtvého. Měl vypít lučavku královskou. Pitva ukázala, že sám od sebe si to nemohl vzít, nikdo ale nic nevyšetřil. Jeho sestra s manželem a třemi dětmi musela v rámci programu „Asanace“, vyhánění nepohodlných lidí, opustit Československo a odjela do Francie, kde žije dodnes. V knize mám tu smutnou trapnost a ubohost nejen doby, ale i mnohých lidí. Hemží se to udavači. Normalizace demoralizovala značnou část národa.“

V roce 2020 vydal Zdeněk Pokorný ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím v edici Masarykova knižnice – České drama. Byla to vzpomínka na jeho strýce Otakara Štorcha-Mariena. V roce 2022 pak následovala kniha o domě U bílé labutě. Jde o konkrétní dům v Kolíně, který spoluvytvářel dětství Zdenka Pokorného. Autora fascinovalo, že na stejném místě lidé žijí osm set let. Kniha zachycuje skutečné, často velmi pohnuté lidské osudy.

„ V tom domě žili lidé od založení města, tedy od 13. století. V podstatě se tam odehrál kus českých dějin.“

Poslední kniha, kterou Zdeněk Pokorný vydal v roce 2023, se jmenuje Havlíček zůstává naším programem. Kniha představuje Havlíčkovy myšlenky, které, jak Zdeněk Pokorný dokazuje, mají i po dvou set letech až překvapivou aktuálnost.

 

Ivana Bernáthová