Miloslav Štěpánek

Rozhovor

Mládí

Jaroslav Štěpánek, syn plukovníka Miloslava Štěpánka, se o válečné kariéře svého otce dozvěděl až ve věku kolem šestnácti let. O tom, že byl jeho otec za války v Anglii a bojoval proti nacistickému Německu a jeho spojencům se totiž v rodině nemluvilo.

„Narodil jsem se v roce 1948, kdy už bylo otci přes třicet sedm let. Když jsem začal všechno kolem sebe víc vnímat, tak už bylo otci přes čtyřicet, a tak si ho pamatuji už jen s bílou hlavou. Z fotografií ve článcích, které o něm vyšly, ale vím, že byl fešák.“

Jeho otec, plukovník Miloslav Štěpánek, se narodil 18. června 1911 ve Vilémově u Rokytnice nad Jizerou. Otec Jaroslav pracoval jako tkalcovský mistr, matka Marie, rozená Krykorková, rovněž tkala a zároveň byla ženou v domácnosti. Měl o dva roky starší sestru Jarmilu. Rodina žila v továrním domku v Pasekách nad Jizerou.

„O jeho dětství a mládí moc nevím, ani jaké měl koníčky a tak. Vím ale, že chodil do obecné školy v Jablonci nad Jizerou. Pak docházel do měšťanské školy, nato studoval dva roky textilní školu v Rokytnici nad Jizerou a nejvyšší textilní vzdělání dosáhl na Vyšší textilní škole v Brně. Po maturitě se rozhodl pro vojenské povolání a absolvoval dvouletou důstojnickou školu v Prostějově. V roce 1933 nastoupil do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Po jejím dokončení byl v červenci 1935 vyřazen jako poručík letectva.“

Miloslav Štěpánek poté začal sloužit coby pilot u Leteckého pluku 1 na letišti v pražských Kbelích. O rok později absolvoval kurz výcviku v povětrnostní službě u Vojenského technického a leteckého ústavu a při Státním ústavu meteorologickém. Od podzimu roku 1937 pak začal zastávat funkci velitele povětrnostní ústředny 1.

Válečná služba

Při zářijové mobilizaci sloužil Miloslav Štěpánek jako velitel hlavní polní povětrnostní ústředny 91 Velitelství letectva Hlavního velitelství ve Vyškově. Jelikož se s následnou okupací vlasti v březnu 1939 nehodlal smířit, utekl v létě ještě téhož roku do Polska, kde se v Krakově přihlásil do zahraničního odboje. Od 29. srpna 1939 pak začal sloužit u polského vojenského letectva.

„V době, kdy pracoval ve Kbelích, začal studovat meteorologii. Následně se dostal do Vyškova, kde se stal velitelem tamní povětrnostní služby. V letních měsících roku 1939 po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava ilegálně překročil hranice a dostal se do polského Krakova. Dne 2. září 1939, den po napadnutí Polska Hitlerem a začátku 2. světové války, pro otce začala a zároveň skončila jeho letecká činnost.“

Při intenzivním německém bombardování strategicky důležitého polského letiště v Dęblinu utržil následkem výbuchu jedné z leteckých pum těžká poranění.

„Otec byl zasypán, jeho kamarádi ho ale naštěstí včas vyprostili. Táta utrpěl těžké zranění, protržení ušních bubínků. V Londýně pak vyšel článek nazvaný Czechoslovak, kde na tento nepěkný zážitek vzpomíná. Zápisky pak zpracovala v měsíčníku Větrník a v článku Přistřižená křídla Marie Ďoubalíková z Vysokého nad Jizerou.“

Jak připomíná Jaroslav Štěpánek, polská strana nebyla připravena na intenzivní, moderní válku a po několika týdnech její odpor skončil. Stalo se tak i kvůli napadení Polska ze strany Sovětského svazu, jehož armáda překročila východní hranice 17. září 1939. Polsko se tak dostalo pod německou a sovětskou okupační správu, většina československých vojáků byla internována Sověty. Stejný osud postihl také Miloslava Štěpánka, který se s některými letci z Dęblinu dostal na Volyň do Českého Kvasilova.

„Co mám útržky z vyprávění v rodině z mládí nebo jsem občas někde zaslechl, tak vím, že ve Volyni byli naši vojáci i v rodinách. Otec dokonce nějaké lidi učil hrát na housle.“

V březnu 1940 se volyňská skupina scelila s hlavní částí podplukovníka Ludvíka Svobody a byla odtransportována do Oranek, respektive Suzdalu. V internaci v Sovětském svazu zůstal Miloslav Štěpánek do konce června 1940, kdy v rámci druhého transportu zajatých letců odplul z Oděsy do Istanbulu a dále na Střední východ. Odtud pak pokračoval kolem celé Afriky přes Kapské Město až do Liverpoolu. Ihned nato vstoupil do Royal Air Force. Při vstupní prohlídce se ale ukázalo, že vlivem zranění utrpěných v Polsku nemůže být minimálně na půl roku začleněn mezi operační piloty. Dvacátého osmého října 1940 se tak stal součástí Československého výcvikového a náhradního leteckého tělesa v Cosfordu, které organizačně a technicky zabezpečovalo působení československých letců ve Spojeném království. Na počátku května 1941 pak lékaři dospěli definitivně k názoru, že není schopen výkonu operačního pilota. Od června 1941 proto působil Miloslav Štěpánek na Inspektorátu československého letectva v Londýně. Dne 21. července 1941 mu velitel polských jednotek začleněných do RAF generál Stanislaw Ujejski předal polský Válečný kříž. Od srpna 1941 zastával pozici referenta meteorologa u studijní skupiny Inspektorátu československého letectva, kde shromažďoval zkušenosti s leteckou meteorologií, které by mohly být využity při následném poválečném budování armády. Chystal rovněž příručky pro výcvik letců a připravoval předpisy a odborné studie. Od začátku října 1943 studoval na letišti Kilburnu kurz pro letecké meteorology.

„Táta byl výborný letecký meteorolog a říkalo se, že díky němu se mnoho vojáků šťastně vrátilo z operačních letů na domovské letiště.“

Jak připomíná Jaroslav Štěpánek, jeho otec uměl mluvit plynně anglicky a německy. Ovládal i ruštinu a polštinu. V Anglii se vypracoval na vynikajícího meteorologického důstojníka. Na začátku posledního roku války si ještě rozšiřoval své meteorologické znalosti na RAF Meteorological Station v severoskotském Tainu. Od prvního února 1945 působil na velitelství 44. skupiny meteorologického výcviku v Exeteru a na konci války zastával post hlavního meteorologa na základně Czech Air Force Transport v Harrow nedaleko Londýna.

Návrat do vlasti

Jakmile skončila 2. světová válka, vrátil se Miloslav Štěpánek do Československa. Již v hodnosti štábního kapitána byl zařazen do funkce staršího referenta povětrnostní služby. Později už jako podplukovník zastával funkci přednosty skupiny povětrnostní služby a od roku 1947 byl přednostou oddělení povětrnostní služby Velitelství letectva Hlavního štábu. Navíc začal dálkově studovat meteorologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.

„Měl vojenský byt na pražské Bertramce. V listopadu 1945 si pak vzal mou maminku Marii, rozenou Svárovskou, se kterou byl zasnoubený už od roku 1939. Celou válku na něj maminka v Jesenném na Semilsku čekala. Maminka byla učitelkou domácích nauk. V roce 1947 se narodil bratr Miloslav a o rok později já.“

Po nástupu komunistů k moci v únoru 1948 byl Miloslav Štěpánek jako účastník západního odboje odeslán nejdříve na nucenou dovolenou, poté na dovolenou s čekaným a nakonec jej armáda ze svých řad propustila. Státní bezpečnost posléze Štěpánka zatkla a soud bývalého příslušníka západního odboje ve vykonstruovaném procesu odsoudil ke ztrátě dosažené vojenské hodnosti a k šestiměsíčnímu nepodmíněnému odnětí svobody. Trest si odpykal ve vězení na Borech v Plzni na přelomu let 1949–1950.

„Jak jsem se později dozvěděl, nejprve ho estébáci odvezli neznámo kam. Maminka s námi dětmi čekala v Praze na Bertramce, co se bude dít. Po výslechu byl otec obviněný a nakonec odsouzený.“

Po propuštění z vězení v roce 1950 musel Miloslav Štěpánek opustit Prahu. Odjel proto i s rodinou do Zlaté Olešnice. Zaměstnání našel v textilce Seba Tanvald.

„Byl pokorný a hodně se zaměstnával prací. Sám si třeba doma sestavil ruční tkalcovský stroj, na kterém vyráběl ze starých hadrů, které mu lidé přinášeli, koberce, takzvané hadráky. Byl zručný i jinak. Když například někdo ve vesnici potřeboval pomoc s opravou elektrického vedení nebo pračky, tak to udělal.“

Jaroslav Štěpánek vzpomíná, že otec oba syny vedl k sportu, zejména k lyžování. Často je brával do rodného Vilémova k babičce a na turistické výšlapy. Mimoto Jaroslav Štěpánek vzpomíná, že v jejich výchově panoval určitý vojenský řád. Otec si zakládal na tom, aby byli svědomití a čestní.

„Když jsme třeba nepřišli včas domů, byl otec hodně přísný, což asi nebylo na škodu. Dneska se to už moc nenosí, ani doma ani ve škole. Dneska už je to ubližování. Dřív panoval určitý respekt, a to nejenom k učitelům, ale třeba i k policii.“

Miloslav Štěpánek také spolupracoval s Vlastivědným muzeem ve Vysokém nad Jizerou, které získalo rozložený vzácný pohyblivý mechanický betlém Jana Metelky ze Sklenařic a nikdo ho neuměl zprovoznit.

„Tatínek se do toho pustil a trvalo celý rok, než ho dal dohromady. Chybějící díly si dělal v práci, tenkrát to šlo. Měl doslova zlaté české ručičky a nejenomže zprovoznil betlém Jana Metelky, ale jeden pohyblivý betlém udělal i pro nás. Kolem jesliček s Ježíškem byl takový pás a na něm se točili apoštolové. Byli v něm i trkající kozy a kominík, který vymetal komín. A pro zajímavost, jedna z vyřezaných figurek měla podobu mého bratra Miloslava. Ten si údajně, když byl malý, nasadil na hlavu nočník a nemohl ho sundat. Takže bráška v tom betlému legračně cvičil!“

Betlém se podle Jaroslava Štěpánka nedochoval. Byl uschován na půdě domu ve Zlaté Olešnici, který se musel prodat.

„Měl čtyři vlastníky, byl jsem to já, bratr a dva bratranci, synové matčiny sestry. Já jsem se té čtvrtky vzdal ve prospěch bratra, protože jsem měl dům po prarodičích v Haraticích a opravil jsem si ho. Nicméně nedošlo k dohodě, kdo v domku ve Zlaté Olešnici bude bydlet a ostatní vyplatí. Tak se dům prodal, i s betlémem na půdě, což je škoda.“

Jaroslav Štěpánek rád na tátu vzpomíná nejen jako na skvělého řemeslníka, ale i jako na muzikanta. Hrál na housle a také učil děti z okolí na tento nástroj mezi lety 1955–1960 hrát.

„Nás otec přihlásil do hudební školy. Bratra na housle a lesní roh, tedy aby hrál jako on. Mě dal na klavír a lesní roh, abych hrál jako maminka, a každé vánoce jsme pak muzicírovali všichni společně.“

Později měla rodina Štěpánkova další problémy s komunistickým režimem, starší syn Miloslav měl potíže se studiem na střední škole. A opět kvůli tomu, že byl jeho otec příslušníkem západního odboje.

„Na gymnázium bratra sice přijali, ale kádrovák z podniku Seba ho nechal vyškrtnout. Táta, že se znal s Ludvíkem Svobodou, pozdějším československým prezidentem, za ním zašel, zda by mu nějak nepomohl. Ten ale prohlásil, že s tím nic neudělá, a když je táta voják, tak ať bojuje. Nakonec zabojoval můj bratr. Nejprve se začal učit zedníkem, pak ho mistr doporučil na stavební průmyslovku do Liberce a později vystudoval architekturu na stavební fakultě ČVUT. Žil nějakou dobu v Hradci Králové a později až do své smrti v Liberci.“

Jak dál vzpomíná Jaroslav Štěpánek, jeho otce občas ve Zlaté Olešnici navštěvovali kamarádi z doby jeho působení ve Velké Británii.

„Byl to stíhací pilot Josef Koukal, který byl sestřelen a utrpěl v hořícím letadle popáleniny. Měl plastiky obličeje a jako děcko si vybavuji, že na něj nebyl kvůli těm plastikám příjemný pohled. A také k nám jezdil pilot Otakar Hrubý. Bohužel, jako dítě jsem nevnímal, o čem se s tátou bavili.“

Jak připomíná Jaroslav Štěpánek, z regionu, kde jeho rodina žije, pocházeli další váleční letci RAF.

„Je to Otakar Žanta ze Stanového a pan Karel Kopal z Tříče. První z nich se bohužel domů nevrátil, zemřel ve válce. Mají teď ve Vlastivědném muzeu ve Vysokém nad Jizerou vlastní vitrínku. Návštěvníci muzea se tak seznamují s jejich životem a jsou tam také obdržená vyznamenání. My jsme muzeu také věnovali otcova vyznamenání.“

Otec Jaroslava Štěpánka Miloslav Štěpánek zemřel nečekaně v roce 1979 v šedesáti osmi letech.

„Na pohřeb mu šli jeho kamarádi a promluvil na něm major Adolf Černý. Ten nesloužil na západní frontě, ale na východě. Pamatuji si na medaile mého otce spočívající na podušce...“

Miloslav Štěpánek byl plně rehabilitován až po sametové revoluci v roce 1989.

„Dostali jsme odškodnění od britské ambasády a tatínek byl in memoriam povýšen do hodnosti plukovníka.“

Jaroslav Štěpánek

Syn plukovníka Miloslava Štěpánka Jaroslav Štěpánek se narodil 1. října 1948 v Praze. Maminka se jmenovala Marie Štěpánková, za svobodna Svárovská.

„Maminka byla hodná a dobrosrdečná, taková, jak se říká, mamina. Osud manželky perzekuovaného bývalého zahraničního vojáka nesla výborně. Byla se mnou a bratrem poměrně dlouho doma. Pak tatínek přišel, že se to z jednoho platu nedá utáhnout, a tak šla také pracovat do podniku Seba, kde dělala pomocné práce. Vyučovat jako před svatbou už kvůli perzekucím nemohla.“

Po základní škole vystudoval Jaroslav Štěpánek obor tkalcovství na Střední textilní škole v Jilemnici.

„Po maturitě a po vojně jsem vlastně mohl vystřídat v podniku Seba Tanvald otce. Toho vzal komunistický režim víceméně trochu na milost a mohl vykonávat funkci mistra vzorkovny. V roce 1970 jsem pracoval na vývojovém oddělení. Jinak za komunistů jsem neměl v podniku vůbec šanci kariérně postoupit. Odmítl jsem totiž stranickou legitimaci. V Sebě jsem ale vydržel dvacet let až do sametové revoluce. My jsme s maminkou sametovou revoluci sledovali v televizi, také jsme cinkali klíči a maminka byla ráda, že komunisté skončili. Já o to víc.“

Krátce po sametové revoluci začal Jaroslav Štěpánek podnikat. Měl k dispozici ruční tkalcovský stav, který vyrobil ještě jeho otec.

„A taková zajímavost z doby totality. Měli jsme předsedu národního výboru Metelku, který umožňoval, aby mohli lidé s povolením národního výroby pracovat na sebe. My jsme se věnovali tkalcovství, ve vesnici byl ale třeba i kovář nebo tesař. Spoustu peněz jsme sice odváděli výboru, ale vyplatilo se to. Získané zkušenosti mi totiž v roce 1990 pomohly v začátcích opravdového podnikání.“

Jaroslav Štěpánek přikoupil další tkalcovský stav, pracovali u něj tři lidé. Podniká stále, i když je už v důchodu, a moc ho to baví. Říká, že je to asi tím, že vztah k tkalcovství měl v rodině. Jednak díky otci a také díky dědovi Josefovi Svárovskému, který pracoval v textilním průmyslu jako obchodní náměstek v továrně v Plavech a měl pro obchod talent.

„V rodině se tradovalo, že když se jelo na veletrh, tak než se vyskladnilo zboží, oběhl děda všechny stánky a zjistil ceny u konkurentů. O pár halířů pak zboží pana továrníka snížil a všechno rychle prodal. Pan továrník si ho moc vážil a dobře ho platil. Bohužel, skoro o všechny nastřádané peníze během měny v padesátých letech děda přišel.“

Rok 1968

Jaroslav Štěpánek vzpomíná i na to, jak prožil osudné dny invaze vojsk Varšavské smlouvy vedených Sovětských svazem do Československa 21. srpna 1968.

„Já jsem 2. srpna 1968 narukoval na vojnu do Hranic na Moravě. Nevím tedy, jak to táta prožíval doma, ale muselo to být asi pro něj velké zděšení, protože on zase tak proti Sovětskému svazu nic moc neměl. Bojoval proti fašismu a ti Rusové také. Takže jsem od táty nikdy neslyšel na bolševika jediné špatné slovo. Možná, že by stejně jako naše generace, pocítil zášť vůči těm Rusům později, ale nedožil se toho.“

Vojáci v Hranicích na Moravě nekladli podle vzpomínek Jaroslava Štěpánka vůči okupantům žádný odpor.

„Vzhledem k tomu, že jsem byl u raketového vojska, kromě nás bylo raketové vojsko v Československu ještě v Rokycanech a Martině, tak tam nás obstoupily tanky hned. To si Rusové dobře pohlídali. Ale v té době, když bylo člověku dvacet, tak jsme z toho měli spíš legraci, než abychom byli vystresovaní a něčeho se obávali. (…) Celý den jsme trávili na fotbalovém hřišti. Já byl třetí týden v přijímači, a ten začátkem okupace v podstatě skončil, protože se nevědělo, co bude velení armády dělat. Pak jsem se následně dostal do poddůstojnické školy do Martina a ještě i tam byla vojna taková mírná. Později se ale víc a víc utužovala.“

David Štěpánek o pradědovi

První vzpomínka na pradědečka, plukovníka Miloslava Štěpánka má David Štěpánek z roku 2017, když se s dědečkem Jaroslavem Štěpánkem zúčastnil výstavy připravené provozovatelem Muzea českého a slovenského exilu 20. století Janem Kratochvílem v Brně.

„Měli jsme doma nějaké věci, které pradědečkovi patřily, třeba slavnostní uniformu nebo vycházkový kabát, tak jsme je panu Kratochvílovi zapůjčili. Jak jsme si víc a víc povídali o hrdinech 2. světové války, tak jsem si postupně uvědomoval význam osobnosti mého pradědečka.“

David Štěpánek se narodil se 3. srpna 2003 Jaroslavu a Janě Štěpánkových. Chodil do základní školy v Plavech na Jablonecku a v roce 2023 maturoval na gymnáziu v Tanvaldu. V současnosti studuje bakalářský obor Zdravotnický záchranář na Fakultě zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Osud jeho pradědečka ho natolik zajímal, že začal překládat jeho zahraniční zápisky a deníky. Psal je v jazycích, které ovládal.

„Překládal jsem jeho texty v rámci znalosti těch jazyků, odbornost na to nemám. Šlo často o Social English, o konverzaci s vojáky, kolegy, kteří češtině nerozuměli. V zápiscích byly také jeho odborné poznatky. Celý život miloval přírodní vědy, měl lásku v přírodě v krvi a možná proto se z něj stal úspěšný meteorolog. (…) Praděda se v anglické odborné terminologii stále zlepšoval, a díky tomu se mohl věnovat i psaní odborných textů zaměřených na meteorologii. V zápiscích nejsou zmínky o době, ve které v Anglii za války působil. Mám pocit, že jeho osobní soukromé zápisky se k nám nedostaly, možná záměrně. Deníky s meteorologickými výrazy byly volně přístupné proto, že nebyly tak vypovídající.“

Podle Davida Štěpánka byly v denících popisy přírodních jevů, se kterými se Miloslav Štěpánek při své meteorologické práci setkal.

„Deníky jsou si dost podobné, liší se jen ve výběru jazyka. V angličtině byly texty nejrozsáhlejší a byla z nich patrná snaha, jak se praděda snaží tento jazyk co nejlépe zvládnout, což bylo důležité pro jeho další kariéru meteorologa. Přiznám se, že jeho rukopis bylo velice těžké rozluštit. My totiž v naší rodině většinou vynikáme krasopisem. V něm vynikaly v našem rodě hlavně ženy, když psaly domácí kuchařky.“

Pro Davida Štěpánka, který chce dál pokračovat v překladech pradědových zápisků a deníků, je důležité připomínat i to, jak se plukovník Miloslav Štěpánek popral se svým poválečným osudem. K soudním spisům, které dokumentují vykonstruovaný proces a jeho odsouzení, se podle něj rodina nedostala.

„Víme, že byl vyslýchán v Praze na Loretě, a že byl vězněn na Borech v Plzni. Záznamy ze soudního procesu jsme nenašli. Buď pořízeny nebyly, nebo nejsou zatím veřejnosti přístupné.“

 

Ivana Bernáthová