Katalog KVKLI

Otto Pavlů

28. 12. 1915 Dolení Paseky - 28. 4. 1943 La Manche

odbojář letec sokol

Medailon

Jest velmi dobrým a houževnatým stíhačem denním a nočním a zkušeným velitelem roje. Do konce prosince 1941 nalétal přes 70 operačních hodin převážně s úkoly doprovodů námořních konvojů. Dosud byl vyznamenán čs. válečným křížem 1939, čs. medailí Za chrabrost a francouzským válečným křížem.“

 

Otto Pavlů se narodil 28. prosince 1915 v Dolních Pasekách na ještědském hřebeni jako šesté dítě v rodině místního obuvníka. Obecnou školu vychodil v blízké Světlé pod Ještědem. Poté začal docházet do Českého Dubu, ve kterém navštěvoval nejprve školu měšťanskou a následně pokračovací, na které se vyučil krejčím. V polovině třicátých let nastoupil v rámci akce „1000 pilotů republice“ do Školy leteckého dorostu v Prostějově, po jejímž absolvování v roce 1937 odešel k 48. letce Leteckého pluku 4 v Pardubicích. Jako stíhací pilot sloužil až do 25. března 1939, kdy byl z armády propuštěn. Krátce nato utekl do sousedního Polska, kde se přihlásil do československého zahraničního odboje. V srpnu 1939 odplul do Francie, ve které se v dalších měsících přeškoloval na letišti v Chartres na francouzských stíhacích strojích. Od března 1940 sloužil u Grupe de chasse GC II/3 jako stíhač. V květnu a červnu 1940 se aktivně zapojil do leteckých bojů o Francii. Po její kapitulaci odplul do Anglie, kde vstoupil do RAF. Od počátku října téhož roku sloužil u 1. britské perutě, se kterou se zúčastnil bitvy o Británii proti německé Luftwaffe. V letech 1941–1942 aktivně bojoval v několika dalších britských perutích, než se v květnu 1942 opět navrátil k 1. peruti a zúčastňoval se nočních útoků na nepřátelské bombardéry. Do 310. československé stíhací perutě přibyl v březnu 1943. Českoslovenští stíhači v té době vykonávali hlídkovou činnost nad Anglií a kanálem La Manche a rovněž doprovázeli spojenecké bombardéry. Jako stíhací pilot sloužil Otto Pavlů do 28. dubna 1943, kdy byl při leteckém útoku na početný nepřátelský konvoj zasažen protiletadlovou palbou přímo do kabiny a zřítil se do moře. Jeho jméno je zvěčněno v leteckém památníku Runnymede, připomínajícím 20 547 padlých letců Britského impéria, kteří nemají oficiální hrob.

Mládí

Otto Pavlů se narodil 28. prosince 1915 v Dolních Pasekách na Ještědském hřebeni jako šesté dítě v rodině místního obuvníka. Obecnou školu vychodil v blízké Světlé pod Ještědem. Poté začal docházet do Českého Dubu, ve kterém navštěvoval nejprve školu měšťanskou a následně pokračovací, na níž se vyučil krejčím. Již v době své školní docházky musel v rodině vypomáhat s různými pracemi, neboť jeho otec zemřel, když mu bylo pět let. Ve volných chvílích se pak věnoval především tělesným cvičením a sportu. Aktivně působil v sokolské jednotě v Horních Pasekách, v níž se mimo jiné formovalo i jeho vlastenecké cítění. Právě láska k vlasti, zájem o techniku a touha po dobrodružství jej v roce 1935 přivedly k letectví. V rámci celostátní akce „1000 pilotů republice, za níž stály Masarykova letecká liga a Aeroklub republiky Československé, se přihlásil na Školu leteckého dorostu v Prostějově, kterou absolvoval v letech 1935–1937. Poté nastoupil k vojenskému letectvu Československé branné moci, v němž sloužil u 48. letky Leteckého pluku 4 v Pardubicích. V meziválečném období dosáhl hodnosti desátníka letectva a jako stíhací pilot působil až do začátku okupace a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava.

Po propuštění z armády 25. března 1939 se na krátký čas navrátil do rodné vsi ke své matce. V té době se Dolní Paseky nacházely v Říšské župě Sudety. Z Pasek pak putoval zpět do Protektorátu, z něhož se mu u Moravské Ostravy podařilo uprchnout do sousedního Polska a přihlásit se k československému zahraničnímu odboji. Jelikož byl Otto Pavlů již vycvičeným letcem, patřil k přednostně odesílanému leteckému personálu do Francie. Všichni sem směřující Čechoslováci však napřed museli souhlasit se vstupem do Cizinecké legie, u níž by v případě nezahájení válečného konfliktu sloužili pět let. Jednalo se o jediné možné východisko v dané situaci, kdy i nadále trval mírový stav a Francie si nemohla dovolit vytvářet československé zahraniční vojsko na svém území. Platil pouze ústní slib, že v případě vypuknutí války mezi Francii a Německem dojde k převedení československých vojáků z Cizinecké legie do jejich národní armády. Otto Pavlů se společně s několika sty dalšími československými letci a vojáky tomuto návrhu podvolil a 17. srpna 1939 odplul na lodi Kastelholm z polské Gdyně do Francie. O čtyři dny později se vylodil v severofrancouzském přístavu Calais.[1]

V boji o Francii

Na Place Ballard posléze vyčkával na vyřízení žádosti o vstup do Cizinecké legie. Dne 24. srpna 1939 byl vtělen do výcvikové skupiny jako soldat a v brzké době se měl přesunout do Alžíru.[2] K tomuto záměru ale již nedošlo, neboť v září 1939 vypukla druhá světová válka a Francie vyhlásila válku hitlerovskému Německu. Otto Pavlů byl namísto severní Afriky odeslán do Chartres jihozápadně od Paříže, kde 11. září 1939 nastoupil k leteckému výcviku, jenž trval do 8. března 1940. Do této doby měl odlétáno 280 hodin, ve Francii pak při seznamování se s novou technikou odlétal 31 hodin a 19 minut.[3]

V březnu 1940 se již v hodnosti caporal přemístil ke Grupe de chasse GC II/3 v Connantre.[4] Společně s ním odešli českoslovenští stíhači Jaroslav Gleich a Václav Cukr, který na odjezd na frontu zavzpomínal ve svých pamětech:

„Máme dobrou náladu, jako bychom jeli na svatbu. Však jsme se na tento okamžik načekali. Nyní je to tady. Jedeme na frontu. Nic nás nedojímá, nic nás nerozčiluje, cítíme v sobě příjemnou pohodu, jako za jasného letního rána u tiché řeky. Takový okamžik jsem naposled prožil tehdy, kdy jsem byl jako pilotní žák po prvním samostatném letu.

ze vzpomínek Václava Cukra[5]

U jednotky se nově příchozí sešli s dalšími Čechoslováky, piloty Antonínem Mikoláškem, Stanislavem Peroutkou, Karlem Körberem a mechanikem Miroslavem Krejčím.[6] Peruť nejprve disponovala stíhačkami Morane-Saulnier MS-406, které v polovině května vyměnila za v té době nejlepší francouzské stíhací letouny Dewoitine D-520C.I.[7] Zahájení německé ofenzívy „Fall Gelb 10. května 1940 zastihlo Ottu Pavlů na dovolené. V prvních dnech se proto opět společně s dalším dovolenkářem Peroutkou a navrátilcem z belgické internace Cukrem narychlo snažili dostihnout svou jednotkou.

„Vzbudila mne prudká protiletadlová palba. Už je to tady. Němci napadli Holandsko a Belgii. Díváme se, jak se nám germánské letouny prohánějí nad hlavou. Létají na amsterodamské letiště, které rozbíjejí. Nadešel okamžik našeho osvobození ze zakleté pevnosti. Stálo nás to hodně dlouho prošení a vysvětlování, než nás velitel pevnosti pustil na svobodu. Udělal to nakonec obřadnými slovy: „Dosáhněte svých jednotek, jak můžete!. Inu, poradit uměl. Šel jsem na vlastní pěst. V rekordním čase dosahuji Mantrege. V sedmi hodinách jsem použil auta, vlaku i vlastních nohou. K tomu jsem se ještě stačil zastavit se v Mons na nějakou čtvrtku vína a oslavit tak svoje osvobození. V jednu hodinu po půlnoci jsem se dostal na naše letiště Maubeuge-Elesmes u belgických hranic. Dovídám se, že moje letka je pryč. Je prý ve Vittel ve Vogézách. Setkávám se však s Pavlů a s Peroutkou, kteří jedou z dovolené. Jedeme společně do Paříže a odtud do Vittel. Avšak ani tam naše letka není. Odjela prý včera do Le Luc, asi 30 kilometrů od Cannes. Tam má být celá naše peruť přezbrojena. Dostaneme Dewoitiny 520. Znovu tedy přes Paříž dohánět svou peruť. Dostihli jsme ji. Můj návrat vzbudil údiv a dává důvod k napití.

ze vzpomínek Václava Cukra[8]

Po dosažení perutě v Le Luc-en-Provence, kde letci převzali nové stroje, se Otto Pavlů společně s dalšími Čechoslováky od 4. letky zapojil do bojů o Francii. Stíhači podnikali jak letecké souboje, tak podporovali francouzské jednotky při pozemním boji. Od 30. května 1940 se peruť zúčastnila letecké bitvy nad Dunkerque, ve kterém posléze uvíznul britský expediční sbor.[9] Drtivý nápor nepřítele pokračoval v nemenší intenzitě v průběhu dalšího měsíce, ve kterém se Pavlů zapojil opět do řady menších bitev, třeba i několikrát za den. K těžkým bojům došlo například 8. června 1940, kdy peruť GC II/3 nejprve brzy ráno kryla prostor pozemních bojů mezi Rouenem a Forgeles-Eaus, odpoledne se střetla mezi Conde-sur-Aisne a Vailly-sur-Aisne se dvěma skupinami střemhlavých bombardovacích Junkers Ju 87B a osmi stroji od I./Stg. 2 Immelmann a večer pak následoval další střet s německými letci ve vzdušném prostoru mezi městy Soissons a Attigny. Této poslední bitvy dne se za československé stíhače zúčastnil již jen Otto Pavlů. Letouny ostatních Čechoslováků utržily četná poškození v dřívějších střetech a Václav Cukr byl těžce zraněn.[10] O několik dní později padl Jaroslav Gleich, takže u 4. letky zůstal Pavlů již jen jediným Čechoslovákem. S perutí se postupně přesouval čím dál tím více na jih, až nakonec 20. června 1940 zbytky útvaru přelétly přes Středozemní moře do Alžíru a usadily se v Relizane. Zde československé letce o pět dní později zastihla francouzská kapitulace. Po demobilizaci a zproštění služby u francouzského letectva se Pavlů společně s dalšími přeživšími Čechoslováky přemístil do Casablanky a odtud odplul na lodi Royal Scotsman do Gibraltaru. Z britské skalnaté pevnosti pak 21. července 1940 vyplul na lodi David Sivingstare do Anglie.[11] Ve francouzském letectvu dosáhl Otto Pavlů hodnosti caporal-chef a získal jednu účast na sestřelu nepřátelského letounu. [12]

Účastníkem Bitvy o Británii

Na anglickou půdu vstoupil Otto Pavlů 5. srpna 1940 v Cardiffu, odkud odjel na krátký čas do zámeckého parku v Cholmondeley, kde se soustřeďovaly evakuované útvary československé armády z Francie. Poté se přesunul na základnu Britského královského letectva (RAF) v Cosfordu, v němž vznikl Československý depot RAF. Do královského letectva byl přijat 14. srpna jako dobrovolnická záloha AC2 a zařazen do 5. O.T.U. (operační výcvikové středisko). O měsíc později obdržel hodnost Sgt (Sergeant) a stal se operačním pilotem. Dne 4. října 1940 se ve skupině československých pilotů přesunul k 1. britské peruti RAF, ve které se zapojil do letecké bitvy o Británii. U příležitosti výročí vzniku Československa obdržel 28. října 1940 československou hodnost rotného letectva v záloze.[13]

Do května 1941 přibylo u 1. perutě tolik československých stíhačů, že mohli vytvořit vlastní A letku, jejíhož velení se ujal F/Lt Antonín Velebnovský. V rámci letky působil rovněž Otto Pavlů, který se 16. června 1941 zúčastnil leteckého boje nad kanálem La Manche, během kterého se československým stíhačům podařilo sestřelit tři nepřátelská letadla jistě a jedno pravděpodobně, přičemž společně s dalšími letci 1. perutě získali navíc podíl na zničení německého hydroplánu.[14] V průběhu června začala peruť přebírat nové Hurricany Mk.IIC a 1. července 1941 se přemístila na letiště Tangmere v hrabství Sussex, kde obdržela nový úkol bránit přístavy Porthsmouth a Southampton před nočními nálety Luftwaffe. Stíhači se proto začali přecvičovat na noční létání. V srpnu pak začali plnit také ofenzivní úkoly, během nichž napadali nepřátelské lodní konvoje u francouzského pobřeží. Ve stejném měsíci byl již F/Sgt (Flight Sergeant) Otto Pavlů přemístěn k 54. peruti, u které létal do poloviny listopadu 1941, než se přesunul k 222. peruti.[15] Další přesun jej čekal 6. ledna 1942, kdy přešel k 65. peruti, u které obdržel 4. března 1942 hodnost P/O (Pilot Officer).[16]

„rtm. let. Pavlů Otto, brit. squadrona 65

který jest velmi dobrým a houževnatým stíhačem denním a nočním a zkušeným velitelem roje. Do konce prosince 1941 nalétal přes 70. operačních hodin převážně s úkoly doprovodů námořních konvojů. Dosud byl vyznamenán čs. válečným křížem 1939, čs. med. Za chrabrost a franc. vál. křížem“

citace k udělení druhé čs. medaile Za chrabrost[17]

Znovu ke své první bojové jednotce ve Velké Británii se dostal 7. května 1942. Stalo se tak poté, co se Karel Kuttelwascher z 1. perutě snažil získat československé stíhací letce pro noční operace „Intruder, které spočívaly v nočních útocích na bombardovací letadla Luftwaffe při přistávání na jejich základny ve Francii.[18] V průběhu března až května 1942 se mu podařilo získat šest Čechoslováků, mezi nimi i Ottu Pavlů.[19]

Poslední let

Po odlétání předepsaných letových hodin absolvoval Otto Pavlů No 1529 BAT Course ve dnech 12. – 25. července 1942. Poté se navrátil k 1. peruti do Croydonu, v jejíchž řadách sloužil až do počátku února 1943. Mezitím obdržel 1. října 1942 hodnost F/O (Flying Officer).[20] Poslední perutí, u které během druhé světové války Otto Pavlů létal, se stala 310. československá stíhací peruť. V době, kdy vstoupil do jejích řad, působila v Exeteru v hrabství Devon. Mezi její úkoly patřila hlídková činnost nad Anglií i La Manche a také doprovázení spojeneckých bombardérů.[21] Této činnosti se Pavlů věnoval až do osudného 28. dubna 1943.

V tento den doprovázelo čtyřiadvacet Spitfirů Mk.VB/VC od 310. a 313. československé stíhací perutě čtveřici dvoumotorových bitevních letadel Whirlwind od 263. peruti při útoku na nepřátelský konvoj, který byl dříve spatřen nedaleko Les Sept Isles. Němečtí námořníci se proti vzdušnému ataku spojeneckých letadel bránili zuřivou protileteckou palbou, která znesnadňovala jejich zacílení. Jednomu z obránců se při tom podařilo zasáhnout Spitfire Mk.VC EE635 (NN-C) pilotovaný Ottou Pavlů přímo do kabiny. Mladý letec by nejspíše okamžitě mrtev a se svým strojem se zhruba třicet dva kilometrů severně od Les Sept Isles zřítil do moře.[22]

„Zápis o letu 28. 4. 1943, Exeter, 310. čs. peruť“

Zamračený den, nízké mraky, pozdě odpoledne, déšť. Ráno se zúčastnila peruť operace velitelství 10. skupiny (grupy) Roastead. Dvanáct Spitfirů VB a C s dlouhým doletem, vedených F/Lt Hrbáčkem, odstartovalo v 10,15 h z Exeteru a setkalo se nad základnou v 5000 stopách s dvanácti Spitfiry téhož typu 313. perutě a se čtyřmi whirlwindy (bombardéry) 263. perutě. V 10,20 h nasadily všechny kurs na moře a těsně nad hladinou směřovaly k Francii. Wing vedl W/Cdr František Doležal. 310. peruť je zajišťovala shora o 1000 stop výše. Asi 10 mil západně od Sept Iles spatřili letci konvoj osmi lodí, plující na východ ve dvou liniích rychlostí asi 8 uzlů za hodinu. Bylo 10,56 h. Konvoj se skládal z minolovek třídy M-Class a z ozbrojeného trawleru. W/Cdr Doležal upozornil velitele bombardérů na konvoj na „devíti hodinách“ (tj. vlevo). 310. peruť přešla do útoku jako prvá a střelbou z kulometů i kanónů zaznamenala zásahy. 313. peruť přeletěla lodě v 1000 stopách. Nepřítel zahájil na Spitfiry intenzivní palbu lehkého i těžkého kalibru a zasáhl Spitfire VB EE635 pilotovaný F/O Ottou Pavlů, který se zřítil do moře. Bombardéry se soustředily na zadní lodě konvoje: shodily bomby, zaznamenaly zásahy – černý dým z některých lodí, ale podrobné výsledky nebyly pozorovány. Po útocích se 310., 313. peruť a bombardéry zformovaly a zamířily do Anglie. Jeden z bombardérů byl poškozen protiletadlovou palbou, takže ho na mateřskou základnu doprovázel roj 313. perutě. Ve 12,58 hodin všichni přistáli v Exeteru. Přídavné benzinové nádrže byly odhozeny těsně před zahájením útoků. Výsledek: Ve spolupráci se 263. perutí byly poškozeny tři minolovky třídy M-Class.

Ztráty: F/O Oto Pavlů nezvěstný“ [23]

Podrobnosti o útoku tohoto dne si zaznamenal rovněž velitel československého wingu W/Cdr. František Doležal:

„Roadstead 60. Hned z rána poprask. Dva destroyeři najely na veliký konvoj u Ushantu, něco potopily a jeden byl poškozen. Chráníme je po cestě zpět a hned jedou dva lodní průzkumy, aby zjistily, co je s konvojem. Mezitím již sedá šest Whirlibombrů opumovaných jak se patří a připravených na nejhorší. Průzkum se vrací se zprávou, že nikde nic není. Grupa přesto nařizuje letět. Já si osobně myslím, že je to dobré, protože když průzkumy přiletěly, konvoj vyjel. A tak startujeme. Vedu 313. jako top, 310. jako anti-flak. Bohužel, veliteli Whirlibombrů nenaskočila mašina a jednomu zhasl motor na startu, takže šli jenom čtyři. Šli jsme na Guerney a zatočili na Sedm ostrovů a již zatáčeli doprava na Batz, když jsem na osmi hodinách uviděl konvoj. Upozornil jsem Whirli-leadera a už jsme si to sypali na ně. Bylo to osm lodí asi stejné velikosti 1500–2000 tun. 310. peruť obklopila poslední, byl to asi minesweeper, na něhož šli také dva Whirli. Lodě spustily pěknou baráž, přičemž to asi naplno dostal P/O Pavlů, jehož Spitfire se otočil na záda a vletěl do vody hned u přídě lodi. My jsme vystoupali do 1000 ft., ale nenašli žádnou leteckou opozici, zato vodní, tj. baráž jako hrom. Létalo to kolem nás dost dlouho po cestě domů. Samozřejmě, po přistání byl poprask. Takový konvoj nebyl dlouho viděn. A tak se Whirli hned stěhují domů a hned jdou znova. K nám je objednána a asi za dvě hodiny přistává peruť Bombphoonů, což vzbudilo zděšení v řadách 266. perutě, která byla určena jako anti-flak! Naštěstí pro ně vše dobře skončilo, protože druhá parta již konvoj nenašla a počasí se zhoršilo. Celkový výsledek: P/O Pavlů missing, 2 Spitfire, 1 Whirlwind cat. E a jeden Minesweeper jistě, dvě lodě pravděpodobně potopeny.[24]

Tělo zabitého pilota již nevyplavalo, a tak nedošlo ani k jeho pohřbu. Památku Otty Pavlů proto ve Velké Británii připomíná jeho jméno na pamětní desce v Památníku v Runnymede. Celkem je zde uvedeno 20 547 jmen letců, kteří padli za druhé světové války a nemají oficiální hrob. Po ukončení světového konfliktu obdržela letcova matka Milada Pavlů oficiální potvrzení o úmrtí svého syna od inspektora československého letectva ve Velké Británii divizního generála Karla Janouška.

 „Vážená paní Pavlů,
 

s největším politováním Vám potvrzuji zprávu, kterou jste pravděpodobně obdržela telegraficky. Podporučík letectva Oto Pavlů byl jedním z prvních, kteří již ve Francii zasáhli do účinného boje proti nepříteli a když Francie podepsala příměří, odejel podporučík Pavlů spolu s ostatními do Anglie. Prodělal předepsaný přeškolovací výcvik, načež byl zařazen jako jeden z prvních k československé stíhací peruti. Tato peruť si získala svými úspěchy vedoucí jméno a podporučík Pavlů se v ní umístil jako jeden z nejlepších. Vykonal celou řadu operativních letů nad obsazené území a zúčastnil se leteckých soubojů s nepřátelskými stíhači nad Anglií. Dne 28. dubna 1943 se nevrátil z operačního letu.“[25]

Otto Pavlů byl posmrtně povýšen v roce 1947 na nadporučíka, roku 1991 pak na plukovníka. Za bojové zásluhy v boji za svobodu mu byly uděleny dva Československé válečné kříže 1939, dvě Československé medaile Za chrabrost, Československá medaile Za zásluhy I. stupně, Pamětní medaile československé armády v zahraničí se štítky F a VB a dále francouzský Coix de Guerre a britské Defence Medal, Air Crew Europe Star a 1939–1945 Star se sponou Battle of Britain.[26]

 

Jan Hnělička


[1] Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha (VÚA – VHA Praha), f. letecké karty čs. příslušníků RAF, Otto Pavlů, nar. 1915; BULÍŘ, Vladislav. Vzpomínka na plukovníka v. v. Ottu Pavlů 28. 4. 2013. In: Sdružení rodáků a přátel Karoliny Světlé. 2013, roč. 37, č. 67, s. 6-7; KAMENSKÝ, Josef. Pilot Otto Pavlů. In: Hlas revoluce, 1977, roč. 31, č. 42, s 7.

[2] Jednalo se o ekvivalent československé hodnosti vojína.

[3] RAJLICH, Jiří. Na nebi sladké Francie. Cheb: Svět křídel, 2008, s. 132.

[4] Jednalo se o ekvivalent československé hodnosti desátníka. V rámci hodnostního systému československé armády obdržel Otto Pavlů 2. října 1939 hodnost četaře. VÚA – VHA Praha, f. letecké karty čs. příslušníků RAF, Otto Pavlů, nar. 1915.

[5] CUKR, Václav. S trikolorou Francie na letounu: deník československého stíhače z bitvy o Francii 1940. Praha: Orbis, 1946, s. 12.

[6] ŠMOLDAS, Zdeněk. Českoslovenští letci v boji proti fašismu. Praha: NV, 1987, s. 111.

[7] RAJLICH, Jiří a Jiří SEHNAL. Českoslovenští letci na letounech D-520, In: Letectví + kosmonautika. 1987, roč. 61, č. 15 (27. 7. 1987), s. 570–571.

[8] RAJLICH, Jiří. Na nebi sladké Francie, s. 485.

[9] RAJLICH, Jiří a SEHNAL Jiří. Českoslovenští letci na letounech D-520, In: Letectví + kosmonautika, s. 571.

[10] RAJLICH, Jiří. Na nebi sladké Francie, s. 818–826.

[11] BULÍŘ, Vladislav. Vzpomínka na plukovníka v. v. Ottu Pavlů 28. 4. 2013. In: Sdružení rodáků a přátel Karoliny Světlé, s. 8.

[12] ŠMOLDAS, Zdeněk. Českoslovenští letci v boji proti fašismu, s. 93, 166. Na stíhacích strojích Dewoitine D-520 létalo v květnu a červnu 1940 devatenáct československých pilotů ze stíhacích skupin GC I/3, II/3 a III/3. V leteckých bitvách sestřelili 15 letounů jistě a 1 pravděpodobně. RAJLICH, Jiří a SEHNAL Jiří. Českoslovenští letci na letounech D-520, In: Letectví + kosmonautika, 1987, roč. 61 č. 15 (27. 7. 1987), s. 570.

[13] VÚA – VHA Praha, f. letecké karty čs. příslušníků RAF, Otto Pavlů, nar. 1915.

[14] RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu: válečný deník československých letců ve službách britského letectva 1940–1945. 1. část 1940. Cheb: Svět křídel, 1999, s. 227–228; RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu 7. část, Černá kronika československého letectva v RAF 1940–1945. Cheb: Svět křídel, 2005, s. 205.

[15] Hodnost F/Sgt obdržel 1. března 1941. O šest dní později byl jmenován rotmistrem letectva v záloze. VÚA – VHA Praha, f. letecké karty čs. příslušníků RAF, Otto Pavlů, nar. 1915.

[16] VÚA – VHA Praha, f. letecké karty čs. příslušníků RAF, Otto Pavlů, nar. 1915.

[17]  Sborník důvěrných výnosů a nařízení Ministerstva národní obrany, č. 7, 5. 5. 1942.

[18] K osobnosti Karla Kuttelwaschera více DARLINGTON, Roger. Noční jestřáb. Cheb: Svět křídel, 1993, 188 s.

[19] RAJLICH, Jiří a Jiří SEHNAL. Naši letci na Hurricanech Mk.IIc. In: Letectví + kosmonautika. 1990, roč. 64, č. 21 (10. 10. 1990), s. 811.

[20] Dne 28. října 1942 byl jmenován podporučíkem letectva v záloze. VÚA – VHA Praha, f. letecké karty čs. příslušníků RAF, Otto Pavlů, nar. 1915.

[21] BULÍŘ, Vladislav. Vzpomínka na plukovníka v. v. Ottu Pavlů 28. 4. 2013. In: Sdružení rodáků a přátel Karoliny Světlé, s. 6–10.

[22] RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu. 1. část 1940, s. 681.

[23] EYCK, Manuel F. van a František FAJTL. Zemřeli jsme pro Anglii: Piloti 310., 312. a 313. československé perutě, kteří bojovali a zemřeli pro Anglii: 1940–1945. Praha: Naše vojsko, 1993, s. 92–93.

[24] RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu: válečný deník československých letců ve službách britského letectva 1940–1945. 4. část 1943. Cheb: Svět křídel, 2005, s. 175.

[25] KAMENSKÝ, Josef. Pilot Otto Pavlů. In: Hlas revoluce. 1977, roč. 31, č. 42 (22. 10. 1977), s. 7.

[26] VÚA – VHA Praha, f. Karta vyznamenání, Otto Pavlů, nar. 1915; [Pietní akt na počest Oty Pavlů]. In: Sdružení rodáků a přátel kraje Karoliny Světlé. 2005, roč. 29, č. 51, s. 11–14. BULÍŘ, Vladislav. Vzpomínka na plukovníka v. v. Ottu Pavlů 28. 4. 2013. In: Sdružení rodáků a přátel Karoliny Světlé, s. 10.

Místa působení

Výběrová bibliografie

Knihy

BOROVAN, Václav. Slavná letecká bitva o Británii: památce československých letců padlých a nezvěstných na frontách druhé světové války. Praha: Svaz letců, 1990, 45 s.

CUKR, Václav. S trikolorou Francie na letounu: deník československého stíhače z bitvy o Francii 1940. Praha: Orbis, 1946, 53 s.

ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě: (1939–1945). Praha: Mladá fronta, 1997, 534 s. ISBN 80-204-0609-3.

ČEJKA, Eduard. Zlomená křídla. Praha: Nakladatelství dopravy a spojů, 1991, 515 s. ISBN 80-7030-107-4.

DARLINGTON, Roger. Noční jestřáb. Cheb: Svět křídel, 1993, 188 s. ISBN 80-85280-16-7.

EYCK, Manuel F. van a František FAJTL. Zemřeli jsme pro Anglii: Piloti 310., 312. a 313. československé perutě, kteří bojovali a zemřeli pro Anglii: 1940–1945. Praha: Naše vojsko, 1993, 134 s. ISBN 80-206-0321-2.

FAJTL. František. Bitva o Británii. Cheb: Svět křídel, 1991, 64 s. ISBN 80-85280-03-5.

HAVEL, Josef. Nikdy se nevzdávat: životní příběh brigádního generála v. v. Zdeňka Škarvady. Praha: Ostrov, 2007, 271 s. ISBN 978-80-86289-54-0.

HESS, Alexander. Byli jsme v bitvě o Anglii. Praha: Naše vojsko, 2001, 110 s. ISBN  80-206-0587-8.

KUDRNA, Ladislav. Když nelétali: život našich letců v Polsku, Francii a Británii za 2. světové války. Praha: Libri, 2003, 254 s. ISBN 80-7277-198-1.

LOUCKÝ, František. Mnozí nedoletěli. Praha: Naše vojsko, 1989, 287 s. ISBN 80-206-0053-1.

MAJER. Petr. Na perutích RAF: plukovník in memoriam Antonín Velebnovský. Jablunkov: Sdružení pro rozvoj Třinecka a Jablunkovska, 2016, 80 s. ISBN 987-80-270-0052-4.

MICHL, Jan. Cizinci v RAF: stíhači z okupované Evropy v bitvě o Británii. Praha: Ares, 2006, 121 s. ISBN 80-86158-48-9.

RAJLICH, Jiří a Jiří SEHNAL. Stíhači nad Kanálem. České vyd. 2., V Našem vojsku 2. Praha: NV, 2003, 381 s. ISBN 80-206-0696-3.

RAJLICH, Jiří. 310. stíhací peruť. Plzeň: Mustang, 1994, 165 s. ISBN 80-85831-28-7.

RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu: válečný deník československých letců ve službách britského letectva 1940–1945. 1. část 1940. Cheb: Svět křídel, 1999, 709 s. ISBN 80-86158-17-9.

RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu: válečný deník československých letců ve službách britského letectva 1940–1945. 2. část 1941. Cheb: Svět křídel, 2000, 553 s. ISBN 80-85280-66-3.

RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu: válečný deník československých letců ve službách britského letectva 1940–1945. 3. část 1942. Cheb: Svět křídel, 2001, 711 s. ISBN 80-85280-77-9.

RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu: válečný deník československých letců ve službách britského letectva 1940–1945. 4. část 1943. Cheb: Svět křídel, 2005, 722 s. ISBN 80-85280-84-1.

RAJLICH, Jiří. Na nebi hrdého Albionu 7. část, Černá kronika československého letectva v RAF 1940–1945. Cheb: Svět křídel, 2005, 859 s. ISBN 80-86808-12-2.

RAJLICH, Jiří. Na nebi sladké Francie: válečný deník československých letců ve službách francouzského letectva 1939-1945. Cheb: Svět křídel, 2008, 1443 s. ISBN 978-80-86808-51-2.

SEHNAL, Jiří a Jiří RAJLICH. Stíhací pilot: [Osudy válečného pilota Leopolda Šroma]. Praha: Naše vojsko, 1991, 190 s. ISBN 80-206-0264-X.

SITENSKÝ, Ladislav a Zdeněk HURT. Stíhači. Cheb: Svět křídel, 1993, 184 s. ISBN 80-85280-17-5.

SVOBODA, Gustav a Tomáš JAKL. 1. československá divize ve Francii (1939–1940). Praha: Ministerstvo obrany ČR – Prezentační a informační centrum MO, 2010, 297 s. ISBN 978-80-7278-541-4.

ŠMOLDAS, Zdeněk. Českoslovenští letci v boji proti fašismu. Praha: Naše vojsko, 1987, 492 s.

VÁŇA, Josef a Jan RAIL. Českoslovenští letci ve Francii 1939–1940. Praha: AVIS, 2005, 109 s. ISBN 80-7278-248-7.

VÁŇA, Josef, John SIGMUND a Emil PADIOR. Příslušníci československého letectva v RAF. Praha: Avis, 1999, 272 s. ISBN 80-86049-58-2.

WEISWNHÖFER, Miloš. Kronika bitvy o Británii. Brno: Návrat, 1991, 119 s. ISBN 80-85432-07-2.

 

Studie

RAJLICH, Jiří. Českoslovenští letci – účastníci bitvy o Francii. In: Historie a vojenství. 2000, roč. 49, č. 1, s. 135–179. ISSN 0018-2583.

RAJLICH, Jiří a Jiří SEHNAL. Českoslovenští letci na letounech D-520, In: Letectví + kosmonautika. 1987, roč. 61, č. 15 (27. 7. 1987), s. 570–571. ISSN 0024-1156.

RAJLICH, Jiří a Jiří SEHNAL. Naši letci na Hurricanech Mk.IIc. In: Letectví + kosmonautika. 1990, roč. 64, č. 21 (10. 10. 1990), s. 810–812. ISSN 0024-1156.

RAJLICH, Jiří. Českoslovenští účastníci bitvy o Británii. In: Historie a vojenství. 1999, roč. 48, č. 4, s. 873–906. ISSN 0018-2583.

RAJLICH, Jiří. Spitfire, jejich osud. Českoslovenští letci padlí a zahynulí na letounech typu Spitfire. In: Historie a vojenství. 2007, roč. 56, č. 4, s. 132–134. ISSN 0018-2583.

RAJLICH, Jiří. Šest týdnů v Exeteru. Osobní deník Wing Commandera Františka Doležala. In: Historie a vojenství. 2009, roč. 58, č. 4, s. 74–101.

 

Články

[Pietní akt na počest Oty Pavlů]. In: Sdružení rodáků a přátel kraje Karoliny Světlé. 2005, roč. 29, č. 51, s. 11–14.

KAMENSKÝ, Josef. Hákový kříž na Horce. In: Hlas revoluce. 1977, roč. 31, č. 5 (5. 2. 1977), s. 7. ISSN 0231-8164.

KAMENSKÝ, Josef. Pilot Otto Pavlů. In: Hlas revoluce. 1977, roč. 31, č. 42 (22. 10. 1977), s. 7. ISSN 0231-8164.

MAREK. Jindřich. Muži se srdcem Ikarů: Letci z českého severu na frontách druhé světové války. In: Průboj. 1985, roč. 37, s. 253 (26. – 27. 10. 1985), s. 12. ISSN 1804-5782.

Hrdina je mrtev. In: Stráž severu. 1945, roč. 1, č. 66 (14. 8. 1945), s. 1. ISSN 2336-419X.

BULÍŘ, Vladislav. Vzpomínka na plukovníka v. v. Ottu Pavlů 28. 4. 2013. In: Sdružení rodáků a přátel Karoliny Světlé. 2013, roč. 37, č. 67, s.  6-10.

Citace

Hnělička Jan. Otto Pavlů. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2021. Datum aktualizace 28. 04. 2021, [cit. 2021-11-30]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:31289