Antonie Jankovcová

Rozhovor

Mládí

Antonie Jankovcová se narodila 6. listopadu 1943 v Levínské Olešnici na Semilsku.

„Maminka se jmenovala Antonie Skoková, rozená Šolcová a tatínek Vratislav Skok. Otec byl sice vyučený pekař, ale pracoval na dráze jako závorář, pak přešel do dolů a pak se zase vrátil na železnici jako drážní dělník. Maminka byla v domácnosti, protože se starala o celkem devět dětí, já jsem byla pátá v řadě. Myslím ale, že během války chvilku pracovala v Praze ve zbrojovce. Otec byl za války nasazený do Německa, dokonce máme doma fotografii, kde stojí před katedrálou v Kolíně nad Rýnem. Nebyl tam ale asi dlouho.“

Skokovi bydleli v Borovnici u Nové Paky, kde Antonie Jankovcová prožila celé dětství.

„Otec byl komunistický činovník, strašně tomu věřil a my jsme s ním o tom vždycky horlivě diskutovali. Rodiče byli přesvědčení, že právě ta strana jim dá všechno, co ve válce nebylo, že budou mít všeho dost.“

Do páté třídy chodila Antonie Jankovcová v Borovnici, pak jezdila do měšťanky do obce Mostek. Na měšťance zaujala učitele tím, jak dobře kreslila.

„Vzpomínám si, že jsme si měli najít větvičku a tu pak nakreslit. Já jsem malovala větvičku s bílými bobulkami. Když jednou přišel do třídy pan ředitel, má kresba ho zaujala a od té doby jsem měla u něj malinkou protekci. Na to, že jsme byli vlastně docela chudí, tak měl otec pro mé kreslení pochopení. Dva roky jsem chodila k malíři Havlatovi, který byl tehdy docela známý, nechal mě obkreslovat obrázky a občas také malovat olejem. A docela jsem měla pak díky tomu vykreslenou ruku. Skončila jsem v osmičce a tam jsem měla výbornou paní učitelku, která mi sdělila, že by bylo škoda, kdybych nešla studovat školu s výtvarným zaměřením.“

Od kamarádky Bohumily Jandové se dozvěděla o Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě. Rozhodla se jít na talentové zkoušky, ty se jí vydařily a od roku 1958 do roku 1962 na této škole studovala obor Rytí skla.

„Já jsem asi už tenkrát měla takový jakoby sochařský cit. K rytí skla patřilo také modelování. My jsme na tento předmět měli pana profesora Háska, to byla velká osobnost. A ten, když mě viděl modelovat, tak se rozhodl ze mne udělat velkou sochařku! Jenže, bohužel, zemřel, takže jsem ve druhém ročníku ve svých rytinkách pokračovala sama. Ještě během studia byla dokonce jedna moje práce, vázička, vyslána na nějakou mezinárodní přehlídku a tam jsem dostala ocenění.“

Vysoká škola

Úspěch na střední škole Antonii Jankovcovou povzbudil, a proto se rozhodla, že se připraví na zkoušky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

„Měli jsme udělat portrét, hlavu a reliéf podle přírodniny. Talentové zkoušky jsem udělala a šest let studovala obor Sklo a glyptika v ateliéru docenta Václava Plátka a později profesora Stanislava Libenského. Osobnost pana profesora Libenského jsem už znala, byl v době mých středoškolských studií ředitelem železnobrodské školy. A zaujala mne tehdy jeho tavená plastika. On už tenkrát pracoval s Jaroslavou Brychtovou a společně začínali s malými tavenými plastikami. Pan profesor byl skvělý člověk a úžasný vypravěč. V jeho ateliéru jsme modelovali, dělali figury i portréty. Chodili jsme dokonce do zoologické zahrady studovat zvířata a vytvářeli jejich plastiky.“

 

Antonii Jankovcovou rovněž ovlivnil český sklářský výtvarník, glyptik, medailér a pedagog Jiří Harcuba.

„Já jsem se pak hodně zaměřila na rytinu, ryla jsem například talíře. S docentem Plátkem jsme třeba dělali šperk do horského křišťálu, což byly malinké kamínky, které jsem zapasovala do stříbrného plechu a pojala jsem to jako závěs. Tato práce byla dokonce vystavená na přehlídce skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. A pak ve třetím ročníku jsem udělala velkou rytinu na talíř. Odkoupilo ji jablonecké Muzeum skla a bižuterie, takže z toho byl první honorář.“

Antonie Jankovcová ráda vzpomíná na šedesátá léta, kdy studovala vysokou školu. V Praze zažívala období politického a společenského uvolnění, které vyvrcholilo takzvaným pražským jarem.

„Profesor Jiří Harcuba třeba tehdy mohl vyjet do Anglie. A my jsme si mohli poprvé dovolit uspořádat majáles. Museli jsme samozřejmě získat povolení od městského národního výboru. Uspořádali jsme průvod, vytvořili několik různých hodně volných uměleckých děl. Pamatuji si, že náš ateliér šel v průvodu jako zabedněnci. Měli jsme velkou krabici a pod ní jsme kráčeli ulicemi Prahy. Já jsem tam dokonce chodila v kostýmu jako biletářka. A pak jsme uspořádali soutěž Miss Majáles, já byla za Miss Jižní Afrika.“

V rámci diplomové práci navrhla a vytvořila nápojový soubor a kolekci rytin.

„Když jsem Vysokou školu uměleckoprůmyslovou skončila, tak jsem si řekla, že půjdu do Nového Boru. Už jsme se totiž znali s mým budoucím manželem, malířem skla a pedagogem novoborského sklářského učiliště Janem Jankovcem. On se učil malbu skla ještě u německých sklářů, u mistra Knolleho, protože tehdy ještě žádná sklářská učiliště nebyla, ta vznikla později. A tam ho vzali jako nadaného a šikovného malíře skla. Jan mi hodně pomáhal, dokonce obstaral rytecký stroj, takže jsem u něj mohla v domě dělat rytiny. Manžel vychoval mnoho malířů, sklářů a brusičů. Díky němu se řada talentovaných studentů dostala na střední sklářské školy a také na vysokou školu. Učil malbu skla a měl opravdu k výtvarnému umění velmi blízko. Později byl jmenovaný uměleckým řemeslníkem.“

Jak dál dodává Antonie Jankovcová, její manžel nasměroval na vyšší formu studia budoucí velmi známé sklářské výtvarníky, jako byl Josef Kochrda, Karel Vaňura, František Vízner, Jan Vančura a Bohumil Eliáš.

Designérkou skla

V roce 1968 se Antonie Jankovcová vdala a začala pracovat jako designérka skla ve Výzkumném ústavu skla v Novém Boru, později se ústav stal součástí státního podniku Crystalex Nový Bor.

„V Novém Boru jsem pak prožila srpnovou okupaci pěti armád komunistických států v čele se Sovětským svazem. My jsme tu hrozbu vnímali ještě před 21. srpnem 1968. S manželem jsme jeli do východního Německa nakupovat a u hranic jsme zahlédli skupiny vojáků. Už se tam na nás chystali. Mysleli jsme si tehdy, že to je součást nějakého vojenského cvičení, ale bohužel, byli tam už na nás připraveni.“

Zaměstnanci výzkumného ústavu chtěli na začátku okupace přestat pracovat, ale starší skláři jim řekli, ať jdou normálně do práce.

„Tanky, ty se ale nedaly přehlédnout, všichni jsme z nich byli vystrašení. Přepadlá jsem byla rovněž z faktu, že nás okupovali léta deklarovaní bratři. Pak přišla normalizace, kterou jsme museli taky přežít. Ale můžu vám říct jednu takovou hezkou příhodu z výzkumného ústavu. Ona tam se mnou pracovala Evička Švestková, a my dvě jsme si tenkrát naivně myslely, že vstoupíme do komunistické strany, abychom poměry v našem ústavu změnily. Komunisté nás ale nevzali, protože pro nás neměli dost dělníků. Tenkrát muselo být ve stranické organizaci na každého nového člena deset dělníků a ti v té naší nebyli.“

Ve výzkumném ústavu vymýšleli sklářští výtvarníci nové tvary i techniky.

„V té době vznikalo odstředivé lití, takže jsme měli možnost udělat nějaké návrhy, které se pak touto technikou realizovaly. Vysvětlím vám princip. Umíte si představit starou rotační pračku? Nu, a někoho napadlo, že by bylo dobré takový stroj vyrobit, kápnout do něj sklo, které se pak vlastně odstředivou silou roztáhne po stěnách. Na této technice hodně pracovali rovněž sklářští výtvarníci Jiří Šuhájek nebo Ivo Rozsypal. Pak jsme se přeorganizovali pod Crystalex a já pracovala v inovačním oddělení. Měli jsme možnost vytvářet prostřednictvím nové techniky i nápojové sklo. Ve spolupráci s manželem například vznikla sklenička, na jejíž nožku jsme namalovali barevné pruhy. Skleničky pak byly vystaveny v Jablonci nad Nisou. Vznikaly i nové tvary váz, Crystalex některé využil a jiné skončily v depozitu.“

Některé soubory jejího nápojového skla ze sedmdesátých let jsou ve Sklářském muzeu v Novém Boru. Navrhovala rovněž vázy a malovala.

„V roce 1978 jsem se rozhodla, že zůstanu na volné noze. Měla jsem opět velkou podporu v manželovi. Byl tvořivý typ, stále něco zkoumal a vynalézal. Dokonce si své zlepšovací návrhy nechal patentovat. Řemeslo znal úplně dokonale.“

Autorská tvorba

Pro individuální autorskou tvorbu Antonie Jankovcové se staly typickými skleněné závěsné obrazy na opakním skle. Jejich technologii vyvinula společně se svým manželem, významným malířem skla a pedagogem Janem Jankovcem. Do dnešních dnů je tato technologie světově ojedinělá.

„Než jsem odešla na volnou nohu do svého ateliéru, tak jsem hledala, čím bych se do budoucna zabývala. A protože můj muž byl takový tvořivý a úžasný člověk, tak jsme se rozhodli, že bych mohla zkusit ploché sklo. Také jsem si říkala, že bych mohla vytvářet nějaké obrazy. Ty by mohli lidé rádi kupovat. Prodávala jsem obrazy přes tehdejší Dílo, musela jsem chodit s každou věcí na komise a obhajovat to, co dělám. Hodně jsem se zaměřila na kosmické motivy a říkala jsem si kolikrát, když mi něco vytýkali, co proti tomu mají. Vždyť se v té době vesmírem hodně žilo!“

Kvalitní ploché sklo s manželem objevili ve Svoru u Nového Boru. Zjistili, že sklo rozřezané na desky je krásně opakní, zbarvené do zelena a že se dá dobře tvarovat.

„Mohla jsem pod to podložit cokoliv, a ono se to reliéfně projevilo. A pak jsem zjistila, že na tom vycházejí úžasně rezináty kovů.“

Termín rezináty se obvykle vztahuje na preparáty zlata a platiny používané v keramice a sklářství, kde se nanášejí na povrch a následně vypalují při vysokých teplotách, aby se dosáhlo dekorativního efektu. Jde o roztoky obsahující kovy ve formě sloučenin rozpuštěných v organických rozpouštědlech, jako jsou éterické oleje a terpentýn.

„Vytvářela jsem také bronzové, rubínové, modré a zelené listry, které vytvářely efekty na skle.“

Listry jsou organokovové sloučeniny, konkrétně kovové pryskyřičné soli, které se používají k dekoraci skla, keramiky a dalších materiálů. Nanášejí se na povrch a po vypálení v peci, obvykle při teplotě 500–650 °C. Zanechávají tenkou kovovou vrstvu s různými barvami či kovovými odlesky. Antonie Jankovcová při práci s nimi používala sklářské barvy, které v kombinaci s kovy vytvořily další efekt.

„Nejvíc jsem ale používala zlato, dalo se všelijak upravovat, ředit a ještě spojovat s jiným listrem. A vznikaly tak úžasné barevné kombinace. Rozhodla jsem se, že si udělám výstavu, uspořádala jsem ji přes Dílo v galerii ve Vodičkově ulici v Praze. Byla velmi úspěšná, skoro se vyprodala. A dostala další objednávky, například na vázy, které prodával Skloeport a obchod se sklem Erped na Staroměstském náměstí v Praze.“

Od samého začátku se věnovala i technice vysokého smaltu, známou i jako reliéfní smalt. Jedná se o tradiční způsob zdobení skla, který spočívá v nanášení silných vrstev barevných smaltů a zlata na zlatý podklad. Tento proces vytváří plastický a velmi odolný dekorativní povrch. Tuto techniku, která má své kořeny ve starověku, dodnes používají umělečtí skláři na Novoborsku. Antonie Jankovcová vytvářela rovněž unikátní skleněné závěsné obrazy na opakním skle, které se přes podnik Dílo prodávaly po celé zemi.

„Připomenu, že opakní sklo je jen částečně průhledné, my jsme průhled zastavili tím, že jsme ty obrazy celé podlepovali tmavou barvou nebo podle toho, jaký jsem tomu chtěla dát odstín, tak jsem je podlepila odpovídajícím barevným papírem. Inspirovala jsem se benátskými zrcadly, na něž skláři taky lepili papír a tím všechno pospojovali v jeden celek. A dobře se to spojovalo se dřevem, který sloužil jako rám. A když to bylo podlepené tím papírem, tak jsem obraz spojila s rámem. Museli jsme taky najít svůj způsob adjustace, na rámy jsme hodně používali dural, mosaz nebo dřevo.“

Antonie Jankovcová realizovala ve své tvorbě i řadu projektů do architektury.

„Během toho mého svobodného výtvarného života jsem měla příležitost realizovat jednu velkou plastiku v sídlišti v Železném Brodě. Byla zhotovena z betonu, s realizací mi pomohl bratr Vratislav Skok. Na vrchu plastiky byla skleněná koule byla zasazená do mosaze. Stále na sídlišti stojí, jen to sklo rozbili. A pak jsem dělala realizace spíš do interiéru, velké malované obrazy. Jednu realizaci, stylizovanou sovu jsem, dělala do prodejny knihy v Novém Boru, byla z tmavého skla zasazená do mosazné montáže.“

Antonie Jankovcová dál zmiňuje, jaké technické zařízení si do své dílny pořídila. Opět jí v tom velice pomáhal manžel.

„Nejdůležitější byla vypalovací pec. Crystalex občas prodával staré pece, takže mám doma jednu velmi starou. Tu jsem si mohla dovolit koupit jedině přes Dílo, tehdy soukromníkovi nic oficiálně nemohly podniky prodat. Od Crystalexu jsme koupili i sklářské barvy. Potřebné další barvy jsem také nakupovala ze specializovaných obchodů pro malíře skla. Koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let se řada sklářů a taky výtvarníků začala osamostatňovat, pracovali ve vlastních dílnách a ateliérech, takže se sortiment těch speciálních obchodů také rozšiřoval. A pak jsme taky ze staré kůlny vybudovali ateliér, kde jsem mohla vypalovat a malovat.“

Antonie Jankovcová nespolupracovala pouze s Dílem, ale také s Artcentrem a Skloexportem.

„Skloexport prodával do zahraničí nejen nápojové a další užitkové a umělecké sklo, ale měl také galerii, kam chodili nakupovat především zákazníci ze zahraničí. Díky tomu jsem se dostala do světa. Do Japonska, Singapuru, USA, Německa a dalších zemí. Artcentrum také spolupracovalo s cizinou, bylo zaměřené na umění, takže jsem se dostala ven i s uměleckým sklem.“

Antonie Jankovcová spolupracovala i s ostatními sklářskými návrháři. Vystavovala s nimi v zahraničí, hlavně v tehdejším západním Německu.

„Dohromady jsme se dali na mé výstavě v Novém Boru. Přijeli do muzea jako návštěva, viděli ty mé věci a zvali mne pak na společné výstavy. Bylo to skvělé, tehdy bylo totiž obtížné dostat se s výstavami ven, když jste byla na volné noze. Některým lidem se to podařilo, ale myslím si, že měli tak trochu stranickou protekci.“

Antonie Jankovcová byla členkou Svazu československých výtvarných umělců.

„Vyzývali nás na všechny možné výstavy, které svaz pořádal. Vzpomínám na hodně velkou výstavu skla v Mánesu v Praze. Sklo bylo v osmdesátých letech velmi populární. Takže, kdo pracoval se sklem, tak měl docela velké možnosti. Se svazem jsme dokonce jeli do Anglie, do Holandska a Německa. Prošli jsme tam řadu úžasných galerií a muzeí, mohli si prohlédnout nejslavnější výtvarná díla.“

Sametová revoluce a nová doba

Antonie Jankovcová měla během sametové revoluce v listopadu 1989 strach o svou dceru Karolínu, která v té době studovala vysokou školu v Praze.

„Studenti proti brutálnímu zásahu proti pokojné studentské demonstraci na Národní třídě v Praze revoltovali. Přespávali na škole a já o ni měla starost, protože se tam nachladila, jak spali na zemi. Jinak jsme tomu ale strašně s manželem fandili a byli jsme šťastní, že se do naší země vrátila demokracie. Podpořili jsme to i účastí na demonstracích.“

Nová doba pro ni znamenala třeba i to, že nemusela jezdit se svými díly do komisí.

„Už jsem nemusela zažívat, jak po mne občas soudruzi šlapali, když se jim moje věci ideologicky nezdály. Protože jsem nedělala socialistický realismus, ale zaměřila jsem se na abstraktní tvorbu. Po sametové revoluci jsem se i nadále držela svých oblíbených výtvarných témat – kosmu, živlů, květů a různých kompozic.“

Antonie Jankovcová popisuje, jakým směrem se profesně ubíraly její dcery. Karolína vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Tereza dokončila pedagogickou fakultu s výtvarným zaměřením. Pedagogice se věnovala i Antonie Jankovcová. V letech 1996–2003 působila jako odborná učitelka výtvarných předmětů na sklářské škole v Novém Boru, kde vychovala řadu významných umělců a sklářů.

 „Přišla jsem k tomu náhodou. Zašla jsem se totiž zeptat do sklářské školy v Novém Boru, zda tam nemají nějaké místo pro dceru Terezu. A pan ředitel Zatloukal mne informoval, že na škole zahajují vyšší pomaturitní studium a že by potřeboval učitele v oborech, jimž se věnuji já. Učilo se tam broušení, rytí, malba, vitráže i tavená plastika. Tak jsem na nabídku kývla. Studentům jsem stále opakovala, jaký skvělý obor si vybrali. Že je sklo úžasný materiál pro uměleckou tvorbu. Umí být optické, opakní, dá se na něj malovat, rýt, může se brousit. A z barevných skel se navíc dají skládat vitráže. A musím se pochlubit, že jsme na té škole spolu se studenty dokonce vytvořili technikou lehání portréty hereckých osobností z filmu Pupendo.“

Na škole vyučovala pět let. V roce 2009 zemřel manžel Antonie Jankovcové, a aby jí nebylo tak smutno, dcera jí doporučila, aby šla učit malbu a kresbu do Domu dětí a mládeže v Novém Boru.

„Měla jsem zpočátku na starosti děti a dospělé, později už jenom dospělé, kteří měli jako koníčka malování. Byla to zajímavá práce. Oni se chtěli každou chvilku učit novou techniku, takže jsme obsáhli pastel, akvarel i temperu. Bylo rovněž důležité, aby pochopili perspektivu, která je pro kresbu nesmírně důležitá. Nakonec jsem z jejich vydařených dílek nechala udělat kalendář.“

Do roku 2021 stále pracovala ve svém ateliéru a prodávala svá díla v galeriích. Vytvářela vázy, talíře i legendární závěsné obrazy.

Antonie Jankovcová se rovnšž zúčastnila několikrát Mezinárodního sklářského sympozia IGS v Novém Boru.

„Byla jsem vyzvaná celkem třikrát, naposledy jsem v roce 2015 vytvořila pyramidu z lehaného skla. Využila jsem přitom hydroglazuru, která se v té době používala i ve sklářském průmyslu. Takže jsme třeba některou věc, která byla broušená, jednobarevná nebo jenom trochu zabarvená, tou hydroglazurou dokončovali. Mohli jsme jí dát jakýkoliv barevný tón. Vypalovali jsme sklo jenom při nízké teplotě do dvou set stupňů.“

 

Ivana Bernáthová