Jaroslav Skuhravý

Rozhovor

Mládí

Jaroslav Skuhravý se narodil 1. března 1943 v Nymburce. Otec Josef Skuhravý byl vyučený obchodní příručí, vlastnil obchod, který mu komunisté po roce 1948 znárodnili. Pracoval pak v knihkupectví a zelinářství, byl také několik let vedoucím kulturního střediska v České Kamenici. Matka Milena Skuhravá, rozená Krylová, učila na klavír, hrála na varhany a prodávala knihy.

Jaroslav Skuhravý zažil konec války jako dvouletý, takže si nic z dramatických událostí osvobozování Československa v roce 1945 nepamatuje. Vyprávěli mu ale o tom jeho rodiče.

„Máti říkala, že bylo málem po mně, když u nás američtí hloubkaři stříleli. Stačili se mnou jen tak tak zaběhnout do domu.“

V roce 1948 se rodina Jaroslava Skuhravého přestěhovala do České Kamenice, kde měl jeho otec, stejně jako v Nymburce, zpočátku také obchod. Do obecné školy a do měšťanky proto Jaroslav Skuhravý chodil zde.

„Co mě bavilo? Já jsem rád cvičil a věnoval se sportu, dělal jsem atletiku, běh. Byl jsem asi mezi deseti nejlepšími v kraji. Bavilo mě i kreslení. Chodil jsem k soukromému učiteli, malíři Škachovi. Maloval jsem akvarely, pastely, olejovými barvami jsem ztvárňoval domy, krajinky i mého dědu, který se dožil devadesáti dvou let.“

V roce 1957 začal studovat Střední sklářskou školu v Kamenickém Šenově, která byla o pět let dříve rozhodnutím krajského národního výboru zrušena, avšak později se někteří jeho členové zasadili o znovuotevření školského ústavu.

„O její obnovu se zasloužil pan profesor Josef Khýn. První rok škola ještě působila jako pobočka sklářské školy v Novém Boru a ředitelem byl profesor Špaček. Profesor Khýn byl v tomto roce vedoucím malířského oddělení, ve kterém jsem byl žákem i já. V dalším roce se škola osamostatnila a ředitelem se stal profesor Khýn. Podařilo se mu přivést na školu mnoho sklářských odborníků a pedagogů. Spolutvůrcem rozkvětu školy byl profesor Čabla, měl i malířskou praxi. Za působení ředitele Khýna se škola zdárně rozvíjela. V době, kdy jsem byl ve škole, tak zde byla tři sklářská oddělení. Kromě malířského ještě oddělení broušení skla, konstrukce a tvorba svítidel. Později došlo k rozšíření o obor Rytí skla. Dnes je na sklářské škole ještě víc oddělení. Musím konstatovat, že tahle škola mi dala úžasný rozhled do profesního života. V rámci praktické maturitní práce jsem vytvořil kolekci provedenou technikou sítotisku a úspěšně odmaturoval.“

Na povinnou základní vojenskou službu nastoupil v roce 1962 do Brna. Původně chtěl jít jako atlet do Dukly Lipník, ale nevyšlo mu to.

„Přijímač jsem absolvoval v Jincích. Pak nás rozdělili a já putoval k vnitřní stráži, tedy k politickému vojsku do Brna. Vůbec nechápu, jak jsem se tam dostal. Bylo to velmi nepříjemné. Měli jsme vycházky jen občas, navíc tam bylo víc důstojníků než záklaďáků. Pěstovalo se navíc hodně nepříjemné mazáctví. Příjemné byly jen občasné návštěvy brněnských divadel. Zábavy v hospodách mě nebavily, většinou totiž končívaly špatně.“

Práce v Borském sklu

Po vojně v roce 1964 nastoupil Jaroslav Skuhravý do státního podniku Borské sklo, přesněji do oddělení vitráží. Tam pracoval až do roku 1984. V Borském skle spolupracoval s řadou vynikajících sklářských výtvarníků jako byl René Roubíček, Ludvika Smrčková, Karel Wünsch, Vratislav Šotola, Ivo Rozsypal nebo Ladislav Oliva.

„Vitrážní dílny jsme měli tam, kde je teď zdravotní středisko v Novém Boru. Nějakou dobu se mnou pracoval Ivo Rozsypal, můj spolužák ze střední, později šel studovat vysokou školu. Láďovi Olivovi jsem pomáhal s formami a odléváním při tvorbě plastik do Bruselu. Podobně jsem spolupracoval i s mnoha dalšími designéry. Pro René Roubíčka jsme skládali různé skleněné plastiky a stromy, které vyráběl mistr sklář Josef Rozinek. Měl jsem Reného velice rád, byl to úžasně akční člověk, který se vyznal ve světě a věděl, co chce. A dělal úžasné věci. Na to, jak byl drobný člověk, tak toho zvládl za svůj dlouhý život strašně moc. To oddělení vitráží v Borském skle mi velice pomohlo v mém řemeslném a uměleckém rozvoji. Kromě úžasné kreativity byla v dílnách i velká legrace, a to až taková, že jsem musel od kolegů, kamarádů kolikrát odejít, abych se mohl věnovat své práci. Vedení podniku drželo nad naším oddělením vitráží docela ochrannou ruku, nechali nám volnější režim, brali nás tak trochu za bohémy.“

Díky práci v Borském sklu mohl Jaroslav Skuhravý cestovat i do zahraničí. Do japonské Ósaky a dalších atraktivních destinací na světové výstavy ale vybíralo vedení jiné skláře.

„Nedělalo to občas dobrotu. Já jsem třeba do Ósaky letět měl, nakonec dostal přednost starší kovář Žaloudek, prostě jsem byl ještě moc mladý. Byl jsem ale v roce 1970 na Československé výstavě skla v Moskvě, na ní jsem spolupracoval se sklářskou výtvarnicí Ludvikou Smrčkovou. Na výstavě jsem skládal a aranžoval i korále Reného Roubíčka, který tam tehdy nebyl. V roce 1980 jsem byl v Moskvě ještě jednou, instaloval jsem tam vitráž s motivem zvětšené ruky. Návrh vitráže byl od vynikajícího novoborského sklářského výtvarníka Karla Wünsche.“

V Borském skle získal Jaroslav Skuhravý mnoho řemeslných dovedností. Naučil se zde všem potřebným technikám pro výrobu vitráží včetně speciální malby na ploché sklo pro vitráže.

„Aby člověk uměl vitráže kompletně udělat musí umět i malovat, bez toho nejdou všechny vitráže a skleněné objekty dělat. Je nutné umět techniku malby i na ploché sklo. Navíc si musíte kolikrát ten způsob malby vymyslet, aby se to dalo vůbec udělat. Je také třeba znát které barvy lze smíchat. Někdy je zapotřebí malbu několikrát vypálit a musíte vědět na jakou teplotu to udělat. Základy malby na sklo jsem znal už ze školy, ale pro toto řemeslo jsem se musel hodně zdokonalit.“

Mezi jeho první restaurátorské práce patřily obnovy chrámových vitráží.

„Zpočátku jsme opravovali vitráže v kostelích jako melouch. Faráři tehdy neměli na rekonstrukce moc peněz, my jim to dělali levněji. Najezdili jsme se koncem šedesátých let strašně moc. Dělali jsme například na kostele sv. Martina v Nejdku a rovněž na chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře.“

V Kutné Hoře ho 21. srpna 1968 zastihla okupace armád zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem.

„V jednu hodinu v noci nás vzbudila na faře, kde jsme spali, s pláčem varhanice. Že nás přepadli Rusové, hlásil to Československý rozhlas. My jsme tyto dny dělali vitráže na vnitřních oknech chrámu sv. Barbory a pan děkan nás prosil, ať to doděláme. Takže jsme pracovali a kolem nás jezdily sovětské tanky. Do jedné ze zahrad se jeden z tanků dokonce převalil. Sověti tam ty své vojáky nechali a jeli dál. Kdyby jim nedali naši lidé najíst a napít, tak kdoví, jak by skončili.“

Když se vrátil z Kutné Hory domů do Nového Boru, pomáhal kamarádům vytvářet různé protiokupační nápisy.

„Z oddělní vitráží nás pak nařkli, že jsme protistátní živly. Dokonce za námi zašel i ředitel Borského skla Žíla, ať toho necháme, jestli chceme dál existovat. Naštěstí to byl odchovanec od Bati, takže to bral docela dobře. Nepamatuji si, že by z toho někdo měl vyloženě následky.“

Jaroslav Skuhravý později odjel i na další zakázku, pracoval na vitrážích v největší mešitě islámského světa v alžírském městě Constantine.

„Tuto zakázku jsem měl celou na starosti. Tehdy jsme vyhráli výběrové řízení nad francouzskou firmou. Ta mešita ještě nebyla dostavěná, neměla střechu, ale postranní chodby už byly jakž takž vcelku. Přesto jsme museli vitráže do oken osadit. Při výrobě vitráží jsme tehdy museli zvolit specifický postup při jejich skládání. Jednalo se o ornamenty, na vitráže jsme museli dávat zpevňovací kovové výztuhy. A oni chtěli, aby ty výztuhy nebyly vidět, takže jsme je museli do plochy vitráží nenápadně zapravit. A vím, že to byla strašná práce, kolikrát jsme pracovali až do noci. Celé čtyři měsíce. Když jsem se ráno vzbudil, měl jsem úplně tuhé ruce, musel jsem vždycky všechny prsty pořádně rozhýbat. I na montáži jsme toho měli opravdu dost, stále tam něco nebezpečného lezlo po zemi, málem jsem šlápl na škorpiona, takže jsme si museli dávat pořádně pozor. Když jsme měli volný den a jeli k moři, tak nám vykradli auto i s nakoupenými dárky pro rodiny. Já jsem tenkrát kolegy varoval, ať se střídáme v hlídání, škoda, že nad tím mávli rukou. Bylo zde různé nebezpečí, ale zase to byla pěkná práce.“

Na volné noze

Jaroslav Skuhravý dospěl později k názoru, že v Borském sklu už nemá možnost růstu a odejde. Nejdříve si našel dílnu v Kutné Hoře, plánoval, že půjde na volnou nohu právě tam.

„Pak ten plán krachl a já odešel do Prahy. Jednu dobu jsem dokonce dělal obyčejného sklenáře v Počernicích. Spal jsem přímo ve sklenářství, večer jsem si zametl stůl a na něm se vyspal. Pracoval jsem tři dny v Praze a pak zbytek týdne jsem u sebe doma v Janově u Novém Boru prováděl restaurování vitráží přes podnik Dílo Praha. Od roku 1984 jsem pracoval jen na sebe a fakturoval přes Dílo. Začátky byly těžké, nebylo nářadí, nebylo nic, všechno jsem musel složitě shánět, objezdil jsem kvůli vybavení dílny celou republiku. Poblíž Klatov jsem sehnal starý protahovací stroj potřebný na olověné profily z roku 1924 vyrobený v Německu. Ten jsem musel nechat vybavit dalšími díly. Časem jsem si pořídil i několik vypalovacích pecí. Před několika roky se mi podařilo koupit starší protahovací stroj který je již plně vybavený. Ten byl vyroben v sedmdesátých letech v tehdejším západním Německu a tehdy přišel na 450 000 Kč.“

Kvůli zakázkám musel chodit ke komisi restaurátorů, která rozhodovala, jestli je dostane nebo ne.

„Byl to někdy problém tou komisi projít. Nakonec se mi to vždy podařilo. S odstupem doby jsem si uvědomil, že na jednu stranu to mělo tehdy výhodu v tom, že k restaurování se nedostal kdekdo jako je tomu mnohdy dnes!“

I za normalizace se ale dostal do zahraničí. Dostal například nabídku práce v Tunisku.

„Bohouš Eliáš se mě zeptal, jestli bych mu nepomohl s prací v Bourguibově muzeu v Tunisu. Pěkně si nás tehdejší bezpečnostní složky prokleply, než nás tam pustily. Vzpomínám, že nás jeden chlap, zřejmě estébák, hlídal. Dělali jsme plastiky z řezaných skel. Bylo to tam zajímavé. Podívali jsme se dokonce do historického Kartága. Museli jsme si ale všude dávat pozor kvůli zlodějům. Znal jsem to již z Alžíru, takže jsem si nechal od ženy udělat do trenek kapsy, kde jsem měl peníze. Jeden kolega ze Železného Brodu, který si nedal říct a nebyl opatrný, přišel o peníze i o pas.“

Jaroslav Skuhravý má za sebou řadu významných restaurátorských projektů na historických objektech v České republice. Jeho práce zahrnuje vitráže v kostelech, klášterech, historických budovách i zámcích. Jeho restaurátorské zásahy jsou známé svou precizností a citlivým přístupem k historickým dílům. Sklář připomíná významné zakázky na Buchlovském hradě, na zámečku Lešná, v Uměleckém muzeu v Brně, v kostele svatých Janů v Brně nebo v Mikulově, kde opravoval vitráže na zámku v hrobce rodu Dietrichsteinů. Restauroval všechny vitráže chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, kostele sv. Ducha v Hradci Králové nebo vitráže na chrámu sv. Víta v Praze.

„Spávali jsme různě. Na ubikacích, někdy v hotelích, na Buchlově jsme bydleli přímo na hradě, kde měli restaurátoři vyčleněné místnosti na spaní. V Lešné jsme byli ubytování rovněž přímo na zámku. Pracoval jsem tam tehdy i s manželkou Milenou, ona je vyučená rytečka skla. Uměla dělat špičkové rytiny na mědi. Musela ale té práce nechat, kvůli vysokým normám a velkému nasazení si zničila ruce a lokty, byla to nemoc z povolání a proto odešla. Chvíli pracovala ve školce, ale protože neměla pedagogické vzdělání, musela skončit. A tak začala pracovat se mnou.“

V době socialismu šly všechny zakázky přes organizaci Dílo Praha, které Jaroslavu Skuhravému zpracovávalo i účetnictví.

„Úžasná výhoda. Navíc mi půjčovali peníze na nákup materiálu. To si současní výtvarníci vůbec nedokážou představit. Záviděli nám i skláři z ciziny, říkali, ať si toho vážíme, že takovou možnost nikde nemají. Aby jim někdo dal dopředu peníze na nákup materiálu a pak mu je jenom strhnul z honoráře.“

Sametová revoluce

Sedmnáctého listopadu 1989, kdy pokojnou studentskou demonstraci na Národní třídě v Praze tvrdě potlačily bezpečnostní komunistické složky, pracoval Jaroslav Skuhravý s manželkou na zámku v Lešné.

„Tehdy jsme se ženou po zakázkách hodně cestovali. Děcka hlídala tchýně. Když jsme pak byli 19. listopadu v Červených Janovicích na faře, tak jsme se dívali z oken, jak tam lidé manifestují za demokracii. Když už se pak mohlo svobodně podnikat, tak se pro nás změnilo strašně moc. Měl jsem hodně zakázek. Do Francie jsem dělal práce pro jednoho doktora, zakázky jsem měl v Rakousku, a dokonce i v Barmě, kam jsem vyrobil vitráže pro jednoho chudáka, který měl diamantové doly. Pro něj jsem dělal impozantní vchodové dveře s motivem, který se velice líbil.“

Jaroslav Skuhravý se stále specializuje především na restaurování vitráží. Při opravách dbá na zachování jejich historické hodnoty a původního vzhledu. Používá tradiční metody, což mu umožňuje obnovit i velmi staré a zchátralé vitráže, aniž by došlo k jejich poškození. Když chce získat zakázku, musí se přihlásit do soutěže. Problém podle něj je, že se soutěží jen na nejnižší cenu.

„Chci dělat svou práci dobře a kvalita něco stojí. Nemůžu jít s cenou dolů jako někdo, kdo chce zakázku za každou cenu dostat. Byly doby, kdy se vybíralo tak nějak ze středu, což bylo nejrozumnější. Dneska striktně musíte dát nejnižší cenu, což je nesmysl a do toho já vůbec nechodím. Buď to udělám dobře nebo ať si to udělá někdo jiný, tak jak umí. Současný systém soutěží je prostě katastrofa, poněvadž spousta práce se neudělá dobře. Anebo se stejně ta cena nakonec zvedá, protože se později zjistí, že za původní cenu to udělat nejde.“

Jak dál připomíná Jaroslav Skuhravý, důležité je mít dobré pojištění. Nejenom kvůli možnému úrazu, protože se vitrážníci a restaurátoři pohybují po lešeních, ale také kvůli odpovědnosti za škodu, ke které může někdy dojít. I v devadesátých letech měl Jaroslav Skuhravý řadu velice zajímavých zakázek.

„Restaurovali jsme vitráže v Obecním domě v Praze včetně vitráží Alfonse Muchy. Zakázku jsme vyhráli společně s firmou Egermann. Byly to velmi složité práce a lidé, kteří se na nich podíleli, byli mistři všech mistrů. Kolikrát, když se člověk na ta mistrovská díla dívá, stále přemýšlí, jak to ti naši předci vlastně dělali. Takže se i od nich učíme. Někdy musíme zvolit jiný postup než oni, ale výsledek musí být stejný. Náročné řemeslo doprovází i složitá administrativa, restaurátorské zprávy, v nichž musíte detailně popsat všechny provedené úkony a také vytvořit fotodokumentaci. V jedné době jsem zaměstnával až dvanáct lidí a spoustě dalších živnostníků jsem dával práci. Aby restaurátor takové umělecké zakázky získal, musí mít licenci od Ministerstva kultury České republiky. Mám ji, protože jsem splnil jak vzdělání, tak odbornou praxi. Tuto licenci moc lidí ale v Česku nemá. Navíc jsem členem Unie výtvarných umělců Hradec Králové.“

Jaroslav Skuhravý nejen vitráže restauruje, ale také zpracovává vlastní návrhy nových vitráží. Vytváří vitráže s moderním a osobitým rukopisem, které stále využívají tradiční techniky a materiály, ale jejich kompozice a estetika často vycházejí z jeho vlastní interpretace skla jako uměleckého média. V jeho tvorbě najdeme jak geometrické kompozice, tak i abstraktní motivy, které se dobře hodí do moderních interiérů, ale zároveň čerpají z historických tradic vitrážní tvorby. Umně pracuje se světelnými efekty, které sklo dokáže vykouzlit.

„Navrhoval jsem a realizoval například vitráže do všech oken gotického kostelíka Svatého ducha v Mostě, který stojí kousek od přestěhovaného kostela Nanebevzetí Panny Marie. Kostel Svatého ducha pochází z první třetiny čtrnáctého století a restauroval se od roku 1995 do roku 1998. “

V roce 2011 restauroval čtyři vitráže v kostele sv. Maxmiliána v Křižanech na Liberecku.

„Okna pocházejí z konce devatenáctého století. Barvy byly vybledlé, obličeje jsme museli malovat znovu. Když se vitráže nedochovají kompletní, restaurování je náročnější. Restaurátorské práce trvaly dva měsíce a jsem rád, že teď v kostele vitráže doslova září. Dávají kostelu atmosféru, bez nich by byl mrtvý. A to platí obecně o všech Božích stáncích.“

Jaroslav Skuhravý uvádí, že v současné době dokončili restaurování vitráží v novogotické věži z roku 1893 v Okrouhlé, která sloužila jako vzorkovna firmy Meltzer & Tschernich. Firma patřila k nejlepším v někdejším Rakousku-Uhersku. Budova mnoho let chátrala. Po dokončení rekonstrukce i navazující budovy by zde mělo být muzeum vitráží.

„Pracovali jsme na obnově vitráží od roku 2017. Takových šedesát procent vitráží jsme museli dělat znovu. Ty původní byly ve strašném stavu. My jsme dokonce sbírali střepy, aby vitráže vypadaly co nejvíc jako ty původní. Prostřední vitráž byla třeba zachovaná jen v černobílém rozkresu. Podle toho rozkreslení jsme ji pak zrealizovali. A na bočních oknech jsme museli detaily domyslet a udělat je v podobném duchu, jako byla ta středová vitráž.“

Autorská tvorba

Jaroslav Skuhravý nabízí zákazníkům kromě restaurátorských a uměleckořemeslných prací také návrhy a realizaci světelných objektů a stolního skla. Věnuje se i autorské tvorbě. Vitráž Zrození nové planety vystavoval v roce 2025 v Krajské vědecké knihovně v Liberci a jako jeden z členů Unie výtvarných umělců Hradec Králové se ve stejném roce prezentoval na výstavě Výtvarné léto v empírovém Novém zámku rodu Kinských v Kostelci nad Orlicí, kde ještě představil vitráž s motýlem a vitráž nazvanou Symbióza barvy a struktur. Dále pak vystavoval i na salonech hradecké unie v roce 2024 a 2025.

Za výše zmíněné aktivity a řemeslnické schopnosti Jaroslav Skuhravý zvítězil v roce 2014 v soutěži Živnostník roku Libereckého kraje. Sklářské řemeslo se snaží propagovat i nadále, a to například prostřednictvím projektu Křišťálové údolí, kdy pravidelně otevírá svoji dílnu v Janově u Nového Boru veřejnosti.

„Jeden čas u mne bylo dokonce až sto dvacet lidí. Mohou si prohlédnout rozpracované i hotové vitráže. Taky jsme jednu dobu dělali s manželkou a našimi zaměstnankyněmi šperky technikou Tiffany. Tak ty tam máme také a lidé si je mohou koupit.“

Sklářské umění zůstalo v rodině. Kromě manželky, rytečky skla, se mu věnuje i dcera Jitka Kamencová Skuhravá.

„Jitka vystudovala UMPRUM u profesora Kopeckého. S manželem mají firmu a občas vzájemně spolupracujeme. Navrhuje a společně realizujeme skleněné plastiky, originální svítidla, nápojové a stolní sklo. V současné době dcera také učí na Vyšší odborné škole sklářské v Novém Boru. A její syn, náš vnuk Šimon, studuje Střední sklářskou školu v Kamenickém Šenově, takže to by mohla být ta třetí generace našeho rodinného sklářského řemesla.“

 

Ivana Bernáthová