Oldřich Palata

Rozhovor

Mládí

Oldřich Palata se narodil 16. dubna 1943 v Čáslavi. Jeho otec Bohuslav Palata byl zeměměřič a matka Marie Palatová, rozená Kulišová, prodavačka. Oldřich Palata má ještě o čtyři roky starší sestru. Během 2. světové války žila rodina v Čáslavi. Oldřich Palata byl sice teprve dvouletý, ale přesto má ranou vzpomínku z konce 2. světové války.

„Pamatuji se, že jsme byli schovaní s maminkou, tetou a sestrou ve sklepě našeho rodinného domu v Čáslavi. A dodnes cítím ten obrovský strach o život. Před naším domem tehdy zastřelili člověka a my tu střelbu slyšeli.“

V roce 1945 byl otec Oldřicha Palaty přeložen do Prahy a krátce potom pak do Jablonce nad Nisou. ¨

„Tatínek mi vyprávěl, že v Jablonci to bylo po válce velmi divoké, střílelo se tam a lidé se báli vycházet. Později se situace stabilizovala a já si pamatuji, jak jsme si jako děti hrály na šrotovištích, kde byly kartony s různými perličkami, korálky a skleněnými knoflíky.“

V dětství rád sportoval a na kole dokonce závodil jako mladší dorostenec za Spartak Rýnovice. Komunistický převrat v únoru 1948 postihl část rodiny v Turnově.

„Strýc Zdeněk a teta Olga Millerovi byli továrníci, měli v Turnově tiskárnu. A po roce 1948 najednou nebyli továrníky, tak jsme nový nedemokratický režim vnímali jako rodina velice negativně. Strýček Zdeněk skončil jako účetní ve vodohospodářské správě. Sebrali mu i chatu v Trávníčku u Sychrova, ale naštěstí mohli jako rodina zůstat ve svém domě. Jejich synové Zdeněk a Václav to odskákali navíc tím, že nemohli studovat na vysoké škole. Naštěstí mohli vystudovat alespoň střední školy. Zdeněk se uplatnil později ve Výzkumném ústavu skla a bižuterie a Václav dělal topenářské projekty v libereckém stavebním podniku.“

Po základní osmileté škole studoval v letech 1957–1960 na jedenáctileté střední škole v Jablonci nad Nisou. Když třídu vedení školy hromadně přihlásilo do Československého svazu mládeže, tak se rozhodl, že nebude platit členský příspěvek. Ze svazu ho tudíž vyloučili. Otcovo zaměstnání zeměměřiče komunistický režim vyhodnotil tak, že je odtažité od dělnické třídy, a tak mladému studentovi doporučili vylepšení kádrového profilu nástupem do dělnické profese. Až do roku 1961 Oldřich Palata proto pracoval v národním podniku Autobrzdy.

„Docela rád na ten rok vzpomínám. Pracoval jsem na dvě směny, odpolední jsem si prodlužoval o dvě hodiny, protože jsem v sobotu, kdy se ještě pracovalo, jezdil jako mimořádný posluchač do Prahy na Filosofickou fakultu na přednášky z estetiky.“

Vysokoškolské studium

Oldřich Palata od roku 1961 studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v řádném studiu.

„Protože estetiku pan ministr zrovna ten rok zrušil, tak mi doporučili, ať si vyberu ještě jiný obor. Přibral jsem tudíž dějiny umění. Bylo to krásné studium.“

Rád vzpomíná na učitele, kteří byli podle něj ještě opravdovými profesory. Většina z nich pamatovala noblesní první republiku.

„Na estetice jsem měl rád profesora Mirko Nováka, to byl etablovaný pedagog známý po celém světě. Na dějinách umění jsem pak měl profesory Jana Květa a Jaroslava Pešinu. Z těch mladých pedagogů rád vzpomínám na jen o pět let staršího Petra Wittlicha, který učil moderní umění a s nímž jsme měli jako studenti velice přátelský vztah.“

Rád vzpomíná také na studentský život. Byl podle něj jiný, než mají studenti dnes.

„Mám pocit, že jsme k sobě měli blíž. Sdělovali jsme si třeba i to, co jsme četli. Tehdy to byla doba knižních čtvrtků, vždy ve čtvrtek totiž dávali knihkupci na pult nové tituly. Já před knihkupectvím stál už v pět ráno a trnul, aby se na mě vybraný titul dostal. I když byly tehdy náklady knih mnohem vyšší než dnes, beletrie přes padesát až osmdesát tisíc a poezie třicet tisíc, přesto se mnohdy na některé zájemce nedostalo. Jako studenti jsme samozřejmě chodili i do hospůdek a protože je filozofická fakulta blízko Vysoké školy uměleckoprůmyslové, hodně jsme se v nich scházeli s umělci.“

Četl Jacka Kerouaca nebo Bohumila Hrabala. Oblíbil si také malou řadu tzv. čtyřkorunovky. Některé knihy byly dražší, stály osm až dvanáct korun, tehdy si mohl i jako student dovolit koupit i tři knihy týdně.

„Když jsem si je koupil, hned jsem se pustil do četby, dokázal jsem přečíst v hospůdce U Rychtáře i dvě najednou, to byl zážitek! Papír sice tehdy nebyl moc kvalitní, ale knihy dělali nejlepší grafici, ilustrátoři a typografové. Z Literárních poklesků kanadského spisovatele Stephena Leacocka jsme doslova citovali. Z té doby stále ještě mám spoustu knih. Dneska studenti hodně čtou na mobilu, počítači nebo pomocí čtečky, ale pro mě je kniha vonící ještě tiskařskou černí nezapomenutelná a nepostradatelná.“

Oldřich Palata rád chodil i na výstavy, kterých se za dob jeho studií v Praze pořádalo množství.

„Byly to hlavně výstavy našich kamarádů a známých například z UMPRUM, z té nastupující generace umělců. Vystavovali i v Národní galerii. Objevovaly se nové mladé tváře. My mladí historici umění jsme chodili do Šternberského paláce na historické výstavy a tam jsme žasli. Byla to zlatá doba poměrně volných šedesátých let. Jedno z prvních vystoupení dnes už legendární hudební skupiny Olympic bylo na žižkovských kolejích, kde jsem bydlel. Na jejich koncertu jsem byl a vím, že vzbudil velký ohlas. Olympic se stal symbolem té doby vzbuzující naději, že se ve společnosti něco změní. Obdivuji své rodiče, že svůj těžký život před válkou, během války, v roce 1948 a krutých padesátých letech zvládli. A ještě nás podporovali na studiích, nejdříve pět let sestru a pak mne. Dostávali jsme od nich kapesné, i když jsme byli skromní, tak přece jenom je to stálo dost úsilí, aby všechno finančně zvládli.“

Téma jeho diplomové práce v roce 1966 bylo podle něj na tu dobu docela odvážné: Karel Teige a česká avantgardní architektura.

„O Karlovi Teigemu, který koncem třicátých let patřil ke kritikům stalinského režimu v Sovětském svazu, se tehdy nemohlo moc mluvit, přestože to byl vynikající umělec a také teoretik umění. Meziválečná generace architektů byla levicově orientovaná. A přesto se o nich v době socialismu v Československu nesmělo příliš mluvit. Takže jsem vlastně na tyto významné osobnosti otvíral pohled zpátky. Obhájil jsem diplomku na výbornou. Pak jsem se k tématu později vracel přes užité umění, protože ta meziválečná doba byla zajímavá nejen z pohledu velké architektury, ale také díky rozvoji uměleckého průmyslu, užitého umění a snaze teoretiků, architektů a designérů přijít s novým otevřeným řešením, které zlevní výrobu a přispěje k její standardizaci. Tak aby byla produkce dosažitelná pro širokou veřejnost a přitom byla umělecky zajímavá nebo přinejmenším originální.“

Oldřich Palata rád vzpomíná i na spolužáky, s nimiž chodil nejen do hospod, ale často spolu diskutovali o tom, na čem pracují a o co se zajímají.

„Studovala se mnou také Charlotta Kotik, za svobodna Pocheová, pravnučka prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, která později emigrovala do USA a pracovala jako vedoucí odboru moderního a současného umění v Brooklynském muzeu v New Yorku. Mým spolužákem byl také Ludvík Hlaváček, výrazná postava mezi teoretiky moderního umění, jenž skvěle odstartoval svou kariéru. Dělal kandidaturu v Akademii věd. Pak podepsal Chartu 77, přišel o místo a skončil tak, že uklízel nedopalky na hlavním nádraží. Naštěstí se pak po sametové revoluci ke své práci vrátil, přednášel v Americe a působil na Sorosově Středoevropské univerzitě. Nebo Karel Miller, teoretik moderního umění, který už jako student psal do novin recenze na výstavy moderního umění a zároveň byl konceptuální umělec. Skvělou teoretičkou moderního umění se stala také Hana Rousová a do jisté míry i Hana Hlaváčková, která však hlavní pozornost věnovala Byzanci a středověké knižní malbě, Beket Bukovinská je uznávanou specialistkou na rudolfinské umění, Jiří Nováček a Ladislav Špaček patří k významným osobnostem pražské památkové péče a v tomto oboru působil zpočátku také velký kamarád Pavel Šťastný, než zamířil na Barrandov k filmové tvorbě. Měl jsem prostě při studiu dějin umění štěstí na skvělé kolegy. Na estetice jsem byl v ročníku sám, ale rád vzpomínám na kolegyni z vyššího ročníku Helenu Jarošovou, velmi krásnou ženu, která pokračovala v estetické linii profesora Mirko Nováka. Dokonce o něm napsala knížku a je pro mě ctí, že mě tam uvádí jako jednoho z jeho následovníků.“

Jak dál zmiňuje Oldřich Palata, na zahraniční stáže, na které dnes díky programu Erasmus běžně jezdí studenti, se nedostali. Pouze jednou cestovali do tehdejší Německé demokratické republiky, do Drážďan a do Muzea Karla Maye. V té době ale už někteří významní českoslovenští umělci na Západ na výstavy jezdit mohli.  S literaturou a časopisy to bylo podle Palaty lepší. Odborné knihy, časopisy o umění a výstavách v zahraničí měla knihovna v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze.

„Skvěle na tom byli studenti, kteří naproti na UMPRUMu studovali v ateliéru Stanislava Libenského, jenž měl spolu s manželkou Jaroslavou Brychtovou možnost často jezdit do zahraničí. On měl doslova fotografickou paměť a studentům kreslil na podlaze obrazy, které viděl ve světových galeriích.“

Ještě na vysoké škole se Oldřich Palata v roce 1965 oženil, spolu s manželkou čekali syna. A protože manželka měla jen dva měsíce mateřskou dovolenou, tak zůstal se synem doma, staral se o něj a zároveň psal diplomovou práci.

„Dneska už je to běžné, že je muž na mateřské. Tehdy jsem byl ovšem rarita. A pamatuji se, že když jsem šel do dětské poradny, kde jsem byl doslova unikát, tak mi paní doktorka říkala, ať dávám synovi méně mrkve, že je celý žlutý. A já jí vysvětloval, že když už mi manželka říkala, ať mu strouhám mrkev, tak jsem na něm prostě nešetřil!“

Manželka Oldřicha Palaty, která před časem zemřela, se jmenovala Hana. Byla také absolventkou Filosofické fakulty Univerzity Karlovy.

„Dostala se k titulu trochu klopotně. Vyučila se nejprve prodavačkou, díky jejím schopnostem jí nabídli, aby pracovala jako mistrová odborného výcviku. Na to ovšem musela mít pedagogické minimum. Jezdila tudíž na krátký kurs na vysokou školu do Ústí nad Labem a poprvé se tam setkala nejen s pedagogikou, ale i s psychologií. To ji zaujalo natolik, že večerně vystudovala jedenáctiletku, po maturitě studovala pedagogiku a psychologii na Filosofické fakultě UK v Praze a udělala si nakonec i postgraduál v Bratislavě. Pak pracovala v řadě pedagogicko-psychologických poraden. Když byl syn Tomáš už velký, tak řadu let dojížděla za prací do Prahy na ministerstvo školství. Prahu moc milovala. Já, byť ji mám také rád, jsem do ní nechtěl a nabídky na práci v Praze – a měl jsem jich dost – jsem odmítal. Omlouvám se své ženě nahoru, že jsem jí to tehdy neřekl. Prostě jsem chtěl zůstat v Severočeském muzeu v Liberci.“

Syn manželů Palatových Tomáš vystudoval ČVUT a pracuje jako geodet stejně jako jeho dědeček.

Vojna

Po ukončení vysoké školy šel Oldřich Palata v roce 1967 na vojnu k pohraniční stráži v Železné Rudě. Už před tím absolvoval vojenskou katedru na filozofické fakultě.

„Tehdy jsme jezdili do Motola, kde jsme od rána od šesti ničili imperialisty, kteří tam na nás číhali. Díky této vojenské přípravě chodili absolventi na vojnu jen na rok. Já, že jsem byl u pohraniční stráže, tak jsem tam pobyl ale čtrnáct měsíců. Nás bylo v Železné Rudě pět absolventů. Patřili jsme mezi první absolventy, kteří tam na vojnu nastoupili a moc si s námi nevěděli rady. Tak nás nakonec brali jako důstojníky, i když jsme byli zpočátku svobodníky absolventy. Výhodou ale bylo, že jsme jedli v důstojnické jídelně.“

Když nastoupil k pohraničníkům na Kvildu, dostal zvláštní úkol. Chodit do hospody a z ní pozorovat, kdo vystupuje z autobusu. Jestli jsou to místní nebo lidé odjinud.

„Já tam byl nový, a pro mě byli všichni cizí. Nakonec jsem se ale zorientoval. Měli to ale dobře komunisté vymyšlené, aby se nikdo k hranicím nedostal. A když se tam dostal, měl problém.“

Přes spojaře se Oldřich Palata dozvěděl, že ho vybrali, aby dělal v redakci Hlasu pohraničníka v Praze. Už se těšil, že to bude mít domů do Jablonce na opušťák blízko.

„Jenomže velitel našeho praporu mě dva dny předtím, než jsem měl odjet, zavolal do důstojnického klubu a oznámil mi, že ten můj přesun zatrhl. A když jsem se zeptal proč, tak odvětil: Víš, jaký je v Praze špatný vzduch? A zůstal jsem na Šumavě v Železné Rudě! I když jsem nechodil do stráže, tak se tam zažilo dost dramatických situací. Jednou se chtěli dva vojáci z Hodonína prostřílet přes hranici, ukradli zbraně, a stalo se, že najednou stáli proti sobě čtyři dvacetiletí kluci a mířili na sebe. Jeden z nich zařval: Kluci, neblázněte, vždyť se postřílíme! Jeden se pak vzdal, druhý se ještě skrýval, tak ho dohledali. Nevím, co se s nimi pak dělo, ale určitě je zavřeli.“

Na vojně byl do září 1968. Zažil tudíž období vpádu vojsk Varšavské smlouvy

„My měli poplach už 20. srpna v deset večer, zatímco jinde vojáci spali. Nikdo nevěděl, co se děje, ani kontrarozvědka. Až z rozhlasu po drátě jsme se dozvěděli, že jsme okupováni. Pro nás to znamenalo setrvat pět dní v bojové pohotovosti. Měli jsme u sebe zbraně, ostré střelivo, nastartovaná ótéčka, tedy obrněné transportéry, ale nevěděli jsme, kdy vyrazíme. U nás byla jakási demarkační čára, protože Železnou Rudu osvobodili Američané a Sověti by tam podle dohody neměli jako vojáci vůbec vjet. I když tam nakonec jezdili. Už třetí den přijel jejich gaz, v něm byl ruský a také polský plukovník. Říkali, že jdou kontrolovat ochranu hranic. Já měl zrovna službu a řekl jsem jim, že to nepřipadá v úvahu. Oni mě požádali, abych zavolal velitele. A ten mi řekl, že nemám nikoho pouštět a ať zavolám na brigádu do Sušice. A tam mi řekli to samé. Takže jsem Rusovi a Polákovi sdělil: Nevozmožno! A oni: Nět? A já: Nět! A kupodivu odjeli.“

Jak dál vypráví Oldřich Palata, tehdy někdo vyvrátil památník původně postavený jako poděkování americkým vojákům za osvobození.

„Po roce 1948 na památník připevnili srp a kladivo a od té doby se slavil jako pomník sovětské armádě. Viník se nenašel, ale Sověti žádali, aby byl pomník do čtyřiadvaceti hodin uveden do původního stavu. Druhý den přijela jejich četa, vojáci měli samopaly a také květiny, kterými pomník uctili. Tehdy jim totiž řekli, že tam byla prolita krev sovětských vojáků.“

Jak dál líčí Oldřich Palata, pohraničníci se v těch dnech ocitli v komplikované situaci. K hranicím chodili lidé až z Prahy a chtěli přejít na Západ. Vojáci by měli vůli je pustit, ale zároveň se báli, že by se mohlo jednat o ruské provokatéry, kteří chtějí převzít ochranu západní hranice.

„Jeden sovětský tank pronikl až k pohraniční rotě s namířenou hlavní. Prý, že jedou navazovat družbu. Čeští vojáci na ně vytáhli ruční protitankové zbraně – panzerfausty. A teď nastala situace: Jakou družbu? Jestli vystřelí tank nebo panzerfaust? Tak se to řešilo nějakou dohodou. Poslali mě ze Železné Rudy o půlnoci na Kvildu zjistit, o co vlastně jde. A protože jsme nemohli jet po silnici, protože tam mohli být Rusové, tak jsem jel s řidičem gazem po západoněmecké hranici. Skákali jsme gazem po lesních cestách, až jsme dojeli na Kvildu, kde byl už, naštěstí, klid. Rusové totiž dostali pokyn a stáhli se. A když jsme se dopoledne vraceli zpět, tak nás v Železné Rudě stavěl ruský regulovčík, protože se tam znovu odhaloval ten pomník původně určený americkým vojákům a nyní ruským.“

Oldřichovi Palatovi hrozilo, že bude na vojně déle nebo ho zavřou, protože mu chyběl samopal a náboje. Pak se, naštěstí, zbraň a munice našly a on mohl odejít do civilu.

„Gazik mě dokonce odvezl do Jablonce až před dům, protože jel zrovna do opravny v Českém Dubu.“

O tom, co se dělo 21. srpna 1968 v Liberci, se dozvěděl od manželky. Ta se přes kamarádky na poště dostala až k telefonu pohraničních spojařů v Železné Rudě, chtěla vědět, zda je v pořádku. A zároveň svého manžela informovala o tom, kolik lidí v Liberci kulkami sovětských vojáků a taky nárazem tanku okupantů do podloubí u liberecké radnice zemřelo, o tom, jak obyvatelé otáčejí silniční ukazatele, aby zkomplikovali okupantům orientaci a dalších protiokupačních snah.

První zaměstnání

Hned po dokončení školy obdržel Oldřich Palata nabídku od tehdejší ředitelky Oblastní galerie v Liberci Hany Seifertové pracovat jako historik umění. Chtěla mu svěřit rozsáhlou grafickou sbírku asi dvaceti tisíc kusů, kterou nikdo do té doby nezpracoval.

„Já jsem se tím děsně trápil, protože grafika, to byl obor, o němž jsem nikdy neslyšel. Na škole jsme to neměli. A nabyl jsem dojmu, že by bylo nefér, přijmout takovou odpovědnost. Teď už vím, že bych se to doučil. Tehdy jsem byl ale tak zodpovědný, že jsem nabídku paní ředitelky odmítl. A ona pokývala hlavou a řekla: Pane kolego, já vám ale opravdu nemohu dát vyšší plat. A dodneška mě mrzí, že jsem tu nabídku odmítl. Na druhou stranu by mě po roce 1970 v době normalizace po prověrkách stejně vyhodili, stejně jako paní Seifertovou a stejně, jako mě vyhodili z Okresního národního výboru v Jablonci nad Nisou.“

Na Okresní národní výbor v Jablonci nastoupil ještě před vojnou. Pracoval na kulturní správě jako metodik, měl na starosti lidové hudebníky a divadelní ochotníky. Když se vrátil z vojny, stal se z něj inspektor kultury. Povoloval kulturní akce a měl pod sebou profesionální výtvarníky.

„Úplně první legální striptýz se konal v jabloneckém hotelu Praha a nevěřili byste, že první, kdo ho povolil, jsem byl já. Měl jsem na to kulaté razítko. Manžel té vystupující dámy byl přesvědčený o tom, že dělá umění. V hotelu byl sál, kde pak předváděla své večery poezie. Já jsem se na ten striptýz nedostal, i když jsem měl legitimaci, která mě opravňovala ke vstupům na kulturní akce. Tu si ovšem ode mě půjčovali nadřízení. Byla to ale jen krátká epocha. Striptýz brzy skončil.“

V jabloneckém divadle pak zorganizoval první velkou výstavu místních výtvarníků. Při té příležitosti poznal řadu umělců, s nimiž později spolupracoval, jako byl Jiří Nepasický nebo Jiří Dostál.

„Byli to výtvarníci, z nichž řada už nežije, kteří jsou symbolem poloviny šedesátých let. Tehdy se Jablonecko a Liberecko staly kulturní enklávou, kde šel vývoj umění kupředu. U nás byly povoleny akce, které by v Praze neprošly. Panovala u nás volnější atmosféra, která trvala až do roku 1970.“

Oldřich Palata byl jako kulturní inspektor také u přehrávek, které museli hudebníci absolvovat, aby mohli veřejně vystupovat.

„Tehdy existovala spousta kapel a malých orchestrů, my jsme jim říkali šraml, které vystupovaly po kavárnách, barech i na jabloneckém Petříně. A než jsem je všechny sezval na ty přehrávky, taky jsem měl povinnost čas od času jezdit na ty jejich produkce, a zjistit, zda nejsou kulturně-politicky závadné. Začaly rovněž vznikat bigbítové skupiny. Třeba na Proseči, kde měl skupinu pozdější náměstek hejtmana Tonda Schäfer. Přehrávky posuzovala porota v Jablonci, jejím předsedou byl zakladatel souboru Janáček Josef Boček, skvělý hudebník. Kapely musely přehrát několik vybraných skladeb. Pamatuji se, že jedna rodinná skupina ze Smržovky se té porotě nezdála úplně profesionální, ale nakonec jí povolili vystupovat jen ve Smržovce. Ona naštěstí vystupovala hlavně v tomto městě, tak to pak nebyl problém. Povinné přehrávky musel absolvovat i velký a velice dobrý Mifkův orchestr, srovnatelný se známým libereckým orchestrem Ladislava Bareše, jenž hrál například na jabloneckých výstavách. Zpívali s nimi Waldemar Matuška, Karel Štědrý, Eva Pilarová nebo Karel Gott. Na přehrávky musely i dechovky, které hodně hrály třeba na 1. máje a ty na konci přehrávek dokonce dělaly megakoncert.“

Některé skupiny byly podle Oldřicha Palaty vynalézavé, aby při přehrávkách prošly. Zejména ve skladbě programu. Ty písničky, co byly na hraně, hudebníci obklopili politicky a společensky bezproblémovými skladbami, kterými to vykompenzovali. Tím nenarazili a vyhověli.

„Jako inspektor kultury jsem pracoval do roku 1970. Pak jsem byl po normalizačních prověrkách vyhozen. Musel jsem na ně, přestože jsem nebyl členem Komunistické strany Československa. Odpovídal jsem pouze na jednu otázku, zda invaze vojsk Varšavské smlouvy byla bratrská pomoc nebo okupace. Řekl jsem, že to byla okupace a zpečetil jsem tak svůj osud. I když pak ještě za mnou chodily soudružky a nabádaly mě k tomu, abych prohlásil, že jsem mladý a pomýlený. Ale to jsem nechtěl.“

Dělníkem

Přestože dostal po vyhazovu z jablonecké radnice řadu nabídek k zajímavé práci, nakonec ze všech sešlo. Vliv straníků byl podle něj rozsáhlý a ti, co mu práci nabídli, byli zřejmě o výsledku prověrek informováni. Pak se už buď neozvali, nebo opatrně přešlapovali s výmluvou, že už je nabízené místo obsazené.

„Tak jsem se dostal do nádvorní party výrobního družstva Maják a nelituji. Během toho roku, kdy jsem v ní pracoval, jsem se naučil míchat maltu, dělat cement, stěhovat velké a těžké věci pomocí válečků a páky, vrtat, dávat soustruh do vodováhy, používat kočku na zvedání soustruhu, vyrábět johansonky, klíny na zvedání, vyrábět dřevěný rošt na dřevoobráběcím stroji atd. Měli jsme výbornou partu. Bylo nás v ní pět. Vyhozený náměstek z podniku zahraničního obchodu Jablonex, umělecký kovář, kterému slíbili, že tam bude moct mít dílnu, topenář, který měl stále někde melouchy, a pak důchodce pan Hoďboď, jenž uměl úplně všechno.“

Dva roky pracoval na dohodu v Severočeském muzeu v Liberci a po uplynutí zkušební doby nastoupil na stálé místo kurátora a historika umění.

Severočeské muzeum

Vedení Severočeského muzea v Liberci přijalo Oldřicha Palatu do funkce historika umění pro textil. Muzeum má podle něj jednu z největších sbírek textilu v zemi. Jedná se o historické textilie od antických látek až po dnešek, ve sbírce jsou také historické oděvy, gobelíny a orientální koberce.

„Ty vzácné koberce tehdy muzejníci prali v Blatném potoce na Jizerce, měli dokonce posudek, že mírně radioaktivní voda v potoce prospívá oživení barev. Problém ale byl, že některé historické koberce nebyly tak staré ani barvené přírodními barvivy, měly v sobě anilinové barvy, které zapouštěly barvy. A já jsem dostal za úkol pokusit se zlikvidovat kartáčkem na zuby ty zapuštěné barvy v bílé. Což se samozřejmě nepodařilo. A druhý úkol byl přestěhovat koberce z půdního prostoru do tzv. Měšťanského domu. Bylo jich asi sto. A já jsem je po pěti do dvou dnů odnosil, jak jsem byl zvyklý na rychlou práci od nádvorní party. A dostal jsem od šéfa vynadáno, že vlastně nejsem historik umění, že se k tomu chovám jak k nějakému braku ze smetiště, že jsem je měl nosit šetrně, pomalu a důstojně, protože se jedná o historické umění. No, nestalo se jim nic. Nicméně koberce byly na dlouhou dobu mým tématem. Na čištění jsem je pak vozil do podniku Intex ve Vratislavicích nad Nisou, kde měli linku na jejich propařování, čištění a osvěžení barev. Byla to krásná práce a vzpomínám na ni dodneška.“

Komunistické vedení Severočeského muzea ho nutilo, aby se přihlásil na Večerní univerzitu marxismu-leninismu. Odmítl, přestože mu hrozili vyhazovem. Nakonec zvolil, i když se mu moc nechtělo, „nouzové“ řešení a přihlásil se na Filosofickou fakultu v Praze na dvouleté postgraduální studium muzeologie a dějin užitého umění.

„Měl jsem rád pana doktora Emanuela Pocheho, který učil užité umění na filozofické fakultě, nebo doktora Vladimíra Denksteina, někdejšího ředitele Národního muzea v Praze. Pak tam učili odborníci ve skle, keramice, porcelánu, v odívání a textilu. Většinou se jednalo o špičkové pedagogy, kteří toho opravdu hodně věděli. A jsem rád, že jsem nakonec ten obor užitého umění a muzejnictví udělal. Svou závěrečnou práci v roce 1974 jsem věnoval firmě Ginzkey, která vyráběla ve Vratislavicích u Liberce koberce a z níž se za socialismu stal Bytex. Tahle firma koncem 19. století spolupracovala s nejvýznamnějšími evropskými umělci, kteří pro ni koberce navrhovali. Na Světové výstavě v Paříži v roce 1900 získala velkou cenu za secesní koberce, z nichž nejslavnější navrhl Alfons Mucha. Mimochodem, ve firmě Ginzkey byla v roce 1894 založena úplně první gobelínová dílna v Čechách. Ne ve Valašském Meziříčí, jak se traduje.“

Výstavy

V Severočeském muzeu v Liberci uspořádal Oldřich Palata zatím více než sto dvacet výstav. Řadu jich organizoval i na jiných místech v zemi a v zahraničí.

„Rád vzpomínám na výstavu v roce 1990, která se uskutečnila po rekonstrukci Severočeského muzea v Liberci. Měla název Skleněný inspiromat a bylo na ní vystaveno sklo z roku 1959. Muzeum má totiž jednu z nejkvalitnějších sbírek českého skla z konce padesátých let a z roku 1960. Výstavu jsem dělal s tehdejším mladým správcem depozitáře Jiřím Volným, který dnes pořádá známé liberecké setkání flašinetářů.“

Nezapomenutelnými se pro něj staly výstavy v Praze, Salzburku, Štrasburku, Thaipei a nakonec v New Yorku, kde se vystavovala díla sklářského výtvarníka Stanislava Libenského a jeho žáků u příležitosti osmdesátých narozenin této legendy českého sklářství.

„Výstava se jmenovala Stanislav Libenský a jeho škola. Vzpomínám, jak bylo hrozně těžké vybrat díla jeho žáků, bylo jich opravdu hodně. A byl jsem rád, že tato výstava tehdy už těžce nemocného Stanislava Libenského upřímně potěšila.“

Oblíbil si také přehlídku závěrečných prací studentů módního návrhářství a katedry designu na Technické univerzitě v Liberci. Tato přehlídka se pořádala v Liberci řadu let pod názvem Bakalaureáty.

„Zpočátku se jednalo o práce bytového a oděvního textilu, v pozdějších letech přibyly též exponáty z oborů skla a šperků. Studenti a studentky často své modely i šperky nejen navrhovali, ale také je při módní přehlídce předváděli; zvali si do našeho Severočeského muzea rodiče a kamarády z jiných fakult, pravidelnými účastníky hojně navštěvovaných vernisáží byli i jejich pedagogové, rektoři i děkani. Vytvořili jsme pokaždé pro tyto studentské výstavy krásné prostředí a je škoda, že už Bakalaureáty nepořádáme. Naštěstí má tato každoroční výstavní akce pokračování v budově univerzitní Galerie N v Jablonci nad Nisou, kde je detašované pracoviště Katedry designu.“

Oldřich Palata vzpomíná s potěšením také na výstavu Počátky německého porcelánu v Severočeském muzeu v Liberci.

„Muzeum má krásnou sbírku německého porcelánu. Nicméně se ukázalo, že výstava byla jedinečná asi jen pro mě a pár odborníků, protože na ni lidé moc nechodili. Tedy kromě sběratelů. A podle mě byla tahle výstava objevná a ukázala, jaké poklady má naše muzeum v depozitářích.“

A mimořádné depozitární poklady Severočeského muzea byly také základem rozsáhlé výstavy 500 let evropského skla, kterou liberecké muzeum připravilo pro Jižní Koreu v roce 2001.

„Následovala výstava v Japonsku Tři sta let českého užitého umění. Připravili jsme ji spolu s kolegy ze Západočeského muzea v Plzni. Rok 2001 ale nebyl šťastný. Jedenáctého září se odehrál ten strašný teroristický útok na newyorská dvojčata a za tři neděle po útoku jsme letěli do Japonska. Nicméně jsme oběma orientálním zemím ukázali, jaké umělecké hodnoty v naší zemi – a v Severočeském muzeu – máme.“

Oldřich Palata dál zmiňuje zajímavou spolupráci s textilním sdružením Žararaka, které vzniklo v roce 1989. Účastnil se sympozií tohoto sdružení a jako teoretik této skupiny uspořádal výstavu Žararaky v pražské Staroměstské radnici.

„V Liberci se prezentovali dvakrát a jednalo se o opravdu velké oživení textilní autorské tvorby.“

Sametová revoluce

Listopad 1989, který znamenal pro tehdejší Československo návrat demokracie, prožíval Oldřich Palata v očekávání velkých změn ve společnosti.

„Přímo ve městě v Liberci se samozřejmě dělo v listopadu 1989 hodně věcí, stal se opravdu živým centrem podpory studentů a herců, kteří stáli v čele sametové revoluce. V Severočeském muzeu byl ale postoj některých lidí zpočátku velice rozpačitý. Tehdejší soudružka ředitelka mě varovala, když jsme se koncem listopadu připojili ke generální stávce, že mě z práce vyhodí. Pamatuji si, že muzejníci hned na začátku sametové revoluce písemně požádali o to, aby byla naše ředitelka odvolaná. Tehdy byla ale v pracovní neschopnosti. A já jsem je žádal: Nebuďme jako ti komunisti, počkejme, až přijde do práce a ke všem událostem se vlastním stanoviskem vyjádří. Ostatní si ale prosadili, že na odvolání budou trvat a ředitelka tudíž skončila. Když si z muzea stěhovala věci, tak je odnášela spolu s manželem postranním vchodem, kde měli auto, a já jako jediný ze zaměstnanců jí pomáhal. Prostě si myslím, že když jsme tolik let spolupracovali, tak to považuji za slušnost. A ona, když odjížděla, mi řekla: Já se vrátím, ale hlavním vchodem. Nakonec učila, nevrátila se tedy, stále byla bolševicky zatnutá, což mi přišlo opravdu zbytečné. Ředitelka Oblastní galerie v Liberci, která taky musela odejít z funkce, se chovala úplně jinak, chodila stále na vernisáže a pochvalovala si, jak je krásné, že teď můžeme svobodně jezdit na výstavy kamkoliv do světa.“

Oldřich Palata odmítl nabídku, aby se stal ředitelem Severočeského muzea, nechtěl ředitelovat ani v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou.

„Když se mě jeden kolega ptal, proč jsem tu nabídku odmítl, tak jsem mu napůl vážně sdělil, že bych musel třetinu ze zaměstnanců vyhodit, protože vím, kdo a jak pracuje. A on, že by byl první. A to jsem nechtěl. Ale hlavně jsem nechtěl přijít o čas a možnost práce s úžasnými uměleckohistorickými sbírkami, které Severočeské muzeum má. Nakonec funkci ředitele přijal přírodovědec Alois Čvančara a tomu se podařilo, že jsme se dostali pod Ministerstvo kultury ČR. U nás se pak dělaly mezinárodní konference, Holanďané nám třeba radili, jak máme pracovat se sbírkami, že nedostatek pracovníků není žádný problém. Že nezaměstnaných je u nás dost. No, pusťte si nějaké nekvalifikované nezaměstnané do vzácných sbírek, to jsme se někdy nad těmi radami až pousmáli! Ale musím konstatovat, že jsme se stali takovým živým centrem českého muzejnictví. Pořádané výstavy měly ve srovnání s těmi předchozími normalizačními už jiný nádech. I expozice, které se dřív neměnily třeba patnáct i více let, měly mnohem větší úroveň.“

Rozšiřování muzejních sbírek

Do roku 1989 nakupovalo Severočeské muzeum v Liberci muzejní exponáty poměrně hodně, konstatuje Oldřich Palata.

„Jednalo se o současné užité umění, sklo, keramiku, porcelán, autorské tapisérie, šperky, fotografie a umělecky zpracované kovy. Měli jsme na to poměrně dost peněz. Nicméně nemohli jsme nic nakupovat ze zahraničí. Teď bychom zahraniční akvizice mohli realizovat, ale nemáme na nákup peníze. Jsem v poradním sboru Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a vím, že muzeum nakupuje i na zahraničních aukcích. Pro nás v Liberci je to ovšem nemyslitelné.“

Oldřich Palata vzpomíná na to, že v rámci oslav sto dvacátého pátého výročí Severočeského muzea v roce 1998 dostali darem od sklářských výtvarníků Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové jednu z jejich plastik, přestože věděli, že už tenkrát by ji prodali ve Spojených státech amerických za jeden milión korun. Byl to podle něj velice velkorysý dar a dodnes je plastika jedním ze stěžejních stálých exponátů muzea. Se Stanislavem Libenským a Jaroslavou Brychtovou je poutalo dlouholeté přátelství.

„Od roku 1975, kdy skončil můj předchůdce doktor Stehlík v Severočeském muzeu, mi spadla do klína rozsáhlá muzejní sbírka skla, keramiky a porcelánu. Už dříve jsem měl nějaké kontakty se sklářskými výtvarníky a díky doktorovi Stehlíkovi jsem je ještě rozšířil. V roce 1973 jsme dělali velký konkurzní nákup za více než sedm set tisíc korun, to byly tehdy velké peníze. Nakupovali jsme autorské tapisérie pro soukromé a veřejné interiéry i skleněnou plastiku. A já jsem všechno stěhoval, díky tomu jsem se s řadou autorů a autorek seznámil a jsme přáteli. A tak to bylo i se Stanislavem Libenským a Jaroslavou Brychtovou, které jsem navštěvoval v Železném Brodě, kde bydleli. Mám od nich řadu publikací a katalogů s přátelským věnováním. Jezdil jsem k nim vždycky rád. V roce 1987 profesor Libenský skončil svou pedagogickou činnost na vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a umožnil mi získat pro Severočeské muzeum sbírku raných prací jeho některých studentů. On měl totiž v ateliéru malou galerii, kde je vystavoval. Bylo sice náročné všechno zadministrovat, protože jsme měli každý jiného zřizovatele, ale podařilo se nám to. Teď máme v Severočeském muzeu juvenilní díla některých dnes už velmi slavných umělců. A v osmdesátých letech jsme po rekonstrukci muzea udělali i velkou výstavu studentských prací získaných právě z ateliéru Stanislava Libenského.“

A když Stanislav Libenský zemřel, tak jsem pak byl v častém kontaktu s Jaroslavou Brychtovou. Oni měli doma úžasný archiv. A já jsem na přání Jaroslavy Brychtové napsal o ní a jejím manželovi knihu. O jejich sklářském díle a realizacích v architektuře. A v tom jejich archivu jsem našel spoustu materiálu.

Oldřich Palata se dobře znal i se sklářským výtvarníkem, glyptikem, medailérem a pedagogem Jiřím Harcubou.

„Pocházel z Harrachova, byl velice pracovitý, skromný a jazykově vybavený. My jsme mu dělali po jeho smrti malou monografii a když jsem procházel jeho deníky, tak jsem žasl. On byl světoběžník, jeho chtěli po celém světě! Když byl v Americe, tak si psal poznámky anglicky, ve Francii francouzsky, ve Španělsku španělsky a v Německu německy, pocházel totiž z česko-německé rodiny. A tenhleten člověk, který znal tolik jazyků, byl navíc nadšeným propagátorem esperanta. Přál si, aby si všichni lidé na světě rozuměli. Takže psal i v esperantu. Neustále ve svých denících kreslil. Vzpomínám si, že namaloval například stevardku, jak seděla těsně před přistáním na té malé stoličce v letadle. S Jiřím Harcubou jsme se setkávali v různých porotách a na výstavách. Byl to vzácný člověk.“

Oldřich Palata vzpomíná i na to, jak pro muzeum v době normalizace nakupoval ryté plakety Jiřího Harcuby. Na jedné byl ztvárněný známý česko-německý sklář, technolog i obchodník Friedrich Egermann z Nového Boru a na druhé malíř Jan Zrzavý.

„Tenkrát jsme pro ně jeli s ředitelkou Severočeského muzea služební dvanáctsettrojkou do Prahy. Ředitelka měla tehdy sestru v politbyru ÚV KSČ a chtěla se za ní stavit. Z budky jí telefonovala, ale dozvěděla se, že je někde na cestách. Tak mě vyzvala: Tak tedy pojeďme k tomu soudruhovi Harcubovi, abych věděla, jak ty vůbec jednáš o nákupech s těmi umělci. Jiří Harcuba byl tenkrát proskribovaná osoba. Byl pět měsíců ve vězení za své pojetí stříbrné medaile k 50. výročí založení Československa odkazující na okupaci v roce 1968. Když ho přišli zavřít, tak zrovna dělal ve vysokoškolském ateliéru plaketu Pocta Palachovi. Naštěstí jeden student hodil tu plaketu do odpadu a tím Jiřího Harcubu uchránil před vyšším trestem. Nu, a my jeli k němu na Petřiny s ředitelkou, která ho hned u vchodu do ateliéru pozdravila: Dobrý den, soudruhu Harcubo! On se chudák strašně vyděsil. Podíval se na mne, co že jsem mu to udělal. Já jen pokrčil rameny a oba jsme čekali, jak to dopadne. A ředitelka se rozhlédla, podívala do regálu s plaketami a ukázala na jednu: Není to Havlíček Borovský? A když dostala kladnou odpověď, tak reagovala: Tu kupujeme taky! Protože Havlíček byl za socialismu považován za revolucionáře. A tak ho máme taky ve sbírkách.“

Oldřich Palata rovněž vzpomíná na to, jak pracoval spolu s Jiřím Harcubou v různých komisích a porotách. Jiří Harcuba měl podle něj vždy hned jasno, koho vybere.

„Napsal si ta jména na papírek a byl rychle hotový. Zatímco my ostatní jsme chodili mezi exponáty, dlouho a dlouho rozvažovali, až jsme nakonec po dohodě dospěli k výsledku, který měl Jiří Harcuba od počátku na svém papírku zaznamenaný.“

Oldřich Palata rád vzpomíná i na významného sochaře, skláře a pedagoga Václava Ciglera, který navrhuje šperky, autorské plastiky a objekty v architektuře. Těch vzácných lidí umělců, s nimiž se setkal, je ale mnohem víc.

„Třeba Vladimír Kopecký, malíř, grafik, sklářský umělec a vysokoškolský profesor, pro něj jsem dělal vzpomínkový večer, protože je laureátem Mezinárodního sklářského sympozia IGS v Novém Boru. Je to nesmírně pracovitý člověk, trochu happeningově zaměřený a je stále zacákaný od barev. Nedávno mi jeden umělec poslal fotku z jeho ateliéru a tam měl pan Kopecký nádherně zacákané pantofle. Ale vím o něm, že při malování je nejšťastnější na světě, i když je také výborným sklářským výtvarníkem.“

Oldřich Palata se znal rovněž s další sklářskou legendou René Roubíčkem. Jeho manželce, sklářské výtvarnici Miluši Roubíčkové uspořádal výstavu V Rajské zahradě budovy Severočeského muzea. Jezdil rád k Roubíčkovům také do jejich domu v Kamenickém Šenově. Líbila se mu Roubíčkova prosklená galerie a ateliér.

„V té galerii vystavoval díla svá i přátel z Ameriky. Měl tam malé varhany, na které strašně rád hrál. V Kamenickém Šenově pobýval a pracoval René Roubíček s manželkou hlavně v létě. Jinak bydleli v Praze. Pro Severočeské muzeum jsem koupil také jeho krásné rané práce z roku 1947, kdy se hodně věnoval designu. U nás v muzeu, samozřejmě, také vystavoval.“

Díky tomu, že je Oldřich Palata v úzkém kontaktu se sklářskými školami, zná navíc mnoho mladých sklářských výtvarníků a rád jejich díla vystavuje.

Publikační činnost

Jak Oldřich Palata konstatuje, doma má dlouhou řadu katalogů, které napsal k pořádaným výstavám. Dokonce i pro Jižní Koreu, Japonsko nebo soukromou galerii v americkém Clevelandu. Stanislavu Libenskému a Jaroslavě Brychtové věnoval knihu Kouzlo imaginace, ve které připomíná jejich realizace v architektuře a památkových objektech.

„V podstatě to chtěla Jaroslava Brychtová. A když jsem publikaci dopsal, tak chtěla ještě druhý díl. Ale do něj jsem se už nepustil, byť by ho velkoryse financovala.“

Podílel se také na obsáhlé obrazové monografii s bezmála šesti sty reprodukcemi, která vyšla u příležitosti výstavy v Galerii hlavního města Prahy a poprvé komplexně seznámila čtenáře s fenoménem EXPO 58. A to jak s atmosférou této první poválečné světové výstavy v Bruselu, s legendárním úspěchem československého pavilonu a jeho podobou, tak s následným určujícím vlivem výstavy na životní styl. Jednotlivé stati se zabývají designem bruselského stylu v oblasti skla, porcelánu, nábytku, typografie, módy, průmyslu i dobově aktuálními tématy. V Československu došlo na přelomu padesátých a šedesátých let k rozvoji médií, zejména rozhlasového a televizního vysílání a ke vzniku pop kultury. Monografie Bruselský sen se stala nejen prvním objektivním svědectvím o československém pavilonu na EXPO 58, ale díky zevrubnosti zpracování jednotlivých témat a jejich kompozice do celku i základní příručkou ke kulturním dějinám první poloviny šedesátých let.

„Editorky té knihy chtěly, abych kapitolu o československém skle na světové výstavě EXPO ´58 napsal do měsíce. Původně na ní pracoval kolega, který ale onemocněl, a tak to zbylo na mně. A to jsem měl zlomenou ruku. S rukou v sádře jsem pak tak rychle datloval do klávesnice, že jsem ji dokonce zničil a musel si koupit novou. Když jsem práci odevzdal, tak jsem se dozvěděl, že mám psát i druhou kapitolu o československém skle po světové výstavě. To mi předtím jaksi zapomněly říct. Tak jsem psal ještě druhou kapitolu. Musel jsem navíc shánět fotky pro ilustrační obrázky, takže to při tom urgentním termínu představovalo opravdu komplikovanou práci.“

Psal i do sborníků Severočeského muzea Historia, byl jejich šéfredaktorem. Je také autorem Průvodce uměleckohistorickými sbírkami v expozici historického oddělení Severočeského muzea, publikací Japonská sbírka Severočeského muzea v Liberci a Stanislav Libenský a jeho škola. V letech 1995–1997 byl pravidelným přispěvovatelem revue Jizerská kóta. Dále přispívá do časopisů Ateliér, Glass and Art, Neues Glass, Art Limes anebo Fontes Nissae.

Kolegové z muzea

Od roku 1971, když začal Oldřich Palata pracovat v Severočeském muzeu v Liberci, se vystřídalo v muzejním týmu mnoho kolegů.

„Když jsme byli mladí, bylo úplně normální, že se na přípravě uměleckých výstav podíleli všichni kolegové. I ti z přírodovědného oddělení nebo naše fotografky. Stěhovali, myli skla a nosili exponáty. Byli jsme jedna velká rodina. Hodně práce jsme udělali společně se správcem depozitáře Jiřím Volným. Málokdo by věřil, že jsme jen my dva přestěhovali depozitář skla, což je víc než pět tisíc kusů, a také keramiku a porcelán. Nosili jsme všechno v nůších. Dnes sehnat někoho, kdo by udělal i mnohem méně fyzické práce než tenkrát my, je hodně těžké. Velice ochotně a obětavě mi při výstavách i při odborné práci především s textilními sbírkami pomáhala po celá dlouhá léta kolegyně Dana Breuerová, společně jsme také připravili rozsáhlou výstavu historických i současných tapiserií s názvem Kvetoucí vlákna pro Západočeské muzeum v Plzni.

Od roku 1985 u nás začal jako kurátor v uměleckohistorickém oddělení pracovat dr. Zdeněk Hrabák a s ním jsme organizovali spoustu výstav. On vytvářel architektonická řešení a fyzicky pomáhal s instalací i stěhováním exponátů. A to přesto, že byl kurátorem přes lehký plakát.“

Oldřich Palata vzpomíná na výstavu Naděje, kterou společně připravovali do malého sálu Severočeského muzea nazývaného Sedma.

„Řekli jsme si, že na výstavě budou filmové plakáty od roku 1959, kdy se otevřel prostor pro novou filmovou a plakátovou tvorbu, až do normalizace. A pak, že na ní bude z téhož období i sklo. Výstava se uskutečnila. A on pak přišel s návrhem: Co kdybychom udělali ještě stejnou výstavu v Prostějově? Volali mi, jestli něco nemáme. Pro něj to bylo ale jednoduché, sbalil par plakátů a byl hotový. Zato já musel sbalit, přepravit a instalovat přes šedesát kusů skla. Samozřejmě mi pomáhal. Prostě jsme si užili. Pak jsme výstavu ještě představili v muzeích ve Vyškově a v Teplicích. Později jsem se dozvěděl, že na nás tu původní výstavu tehdy chtěli proto, že prostějovské muzeum nemělo peníze na realizaci expozice věnované židovství na Prostějovsku. Oni tehdy zrekonstruovali dva původně židovské domy a dostali na ně dotaci. Vtipné pak bylo, že na vernisáž přišli lidé, kteří se domnívali, že jdou na výstavu věnovanou židovství. A najednou tam stáli dva kurátoři z Liberce, jeden s plakáty a druhý se sklem. Nicméně ředitel tamního muzea se z toho chytře vyvlékl s odůvodněním, že nejdříve potřebují vyzkoušet instalační možnosti a únosnost nových prostor pro výtvarné objekty. A proto jsou vděční kolegům z Liberce, kteří umožnili jejich muzeu objevnou výstavou zrekonstruované prostory otestovat. A všichni měli radost.“

Se Zdeňkem Hrabákem byl i ve Spojených státech amerických.

„Helmut Ricke, slavná postava evropského skla, pořádal v Düsseldorfu výstavu České sklo v době úpadku. Kvůli exponátům, které chtěl vystavit, objel i slavné muzeum skla v americkém Corningu, navštívil také uměleckoprůmyslová muzea v Praze a v Brně, a nakonec přijel i k nám. Když viděl naše sklo, tak řekl, že kdyby rovnou jel k nám, tak se už nemusel nijak jinam vydávat. Přesto si u nás řadu exponátů ještě vybral. Nakonec litoval, že nemá nic, čím by připomněl instalaci René Roubíčka, kterou dělal pro světovou výstavu EXPO 58 v Bruselu. Tak jsem dr. Rickeho informoval o tom, že část Roubíčkových autentických závěsných objektů z této instalace máme v naší sbírce skla, ale že bohužel chybí kovová konstrukce, která se nedochovala. Okamžitě mě požádal, abychom řekli Roubíčkovi, aby tu konstrukci nakreslil a oni zaplatí její realizaci. René Roubíček do toho aktivně šel, i když už měl nějaký věk. Spolu s ním jsme pak ty jeho objekty na konstrukci den před Silvestrem v roce 2004 v podzemním depozitáři našeho muzea zavěšovali. Pak jsme všechno museli připravit na transport do Düsseldorfu a znovu, už bez asistence René Roubíčka, instalovat. Trvalo to celé tři dny! Nakonec jsme byli s kolegou Hrabákem tak sehraní, že jsme Roubíčkovo dílo instalovali nejen v Düsseldorfu, ale i v americkém Corningu, v Praze, u nás v Severočeském muzeu a Prostějově.“

Když se začalo v roce 1997 v Liberci pořádat Sympozium uměleckých škol Libereckého kraje, tak Oldřich Palata vymyslel, že by se mohly výsledky práce vystavovat v Severočeském muzeu a ty vítězné by v něm mohly zůstat.

„Všem se ten nápad líbil. Nicméně, když jsme v roce 1997 začínali, tak se stalo to, že v pátek večer přivezli ta díla ze všech škol v krabicích bez jakéhokoliv popisu, jak se mají instalovat. A my jsme měli výstavu už nazítří v sobotu v deset hodin otevřít! Takže to opravdu nebylo jednoduché. V dalších ročnících sympozia jsme si proto od uměleckých škol vyžádali, aby nám poslali nákres, skicu, jak to má v expozici vypadat. A fungovalo to. Všechny tyhle komplikace nás se Zdeňkem Hrabákem hodně utužily!“

Oldřichu Palatovi je líto, že sympozia uměleckých škol skončila. Nejdříve kvůli koronavirovému onemocnění Covid-19. Pak navíc začaly chybět peníze a podle něj i vůle. Přitom tato akce pomohla propagaci českého skla, bižuterie, šperku i uměleckému kovu a ukázala na zásadní význam zdejších uměleckých škol. Sympoziím věnoval knihu, kterou má z půli z pohledu historie hotovou a tvrdí, že ji dokončí, až bude moct popsat i současnost. Stále totiž věří, že by se mohla tato úspěšná sympozia obnovit.

„V této souvislosti připomenu, že Severočeské muzeum v Liberci už i dříve na přelomu devatenáctého a dvacátého století programově spolupracovalo s uměleckými školami, pořádalo Dny odborných škol, výstavy a přednášky. Muzejníci na nich prezentovali, co nového do svých sbírek koupili. Ještě dodám, že tehdy muzeum odebíralo na sto padesát odborných časopisů z oblasti volného i užitého umění, aby všichni zájemci věděli, co se děje v Evropě.“

Oldřich Palata dál popisuje atmosféru, která vládla v Severočeském muzeu v době takzvané perestrojky ještě před sametovou revolucí v roce 1989.

„Za doby normalizace se uskutečnily v Severočeském muzeu v Liberci výstavy, kdy jsem se až divil, že je vůbec někdo mohl chtít. Jednalo se o výstavy jednoznačně politické. Nicméně z hlediska užitného umění a povětšinou historických exponátů tam ten ideologický problém pro mě nebyl. Těžké to nicméně bylo s nákupy hodnotných uměleckých děl. Ale občas se podařil majstrštyk, budete se divit. Jednou jsme totiž koupili tapiserii s názvem Jako skála, jako plamen. Nákup se mi podařilo zdůvodnit tak skvěle, že si tuhle tapiserii vzápětí zapůjčil Okresní výbor KSČ jako stěžejní exponát do Muzea dělnického hnutí v libereckých Pavlovicích, kam povinně chodili frekventanti Večerní univerzity marxismu-leninismu VUML a Lidové milice. A tam je všechny tato tapisérie vítala! Tehdy jsme pouze já a autor Jindřich Vohánka jako jediní věděli, že tapiserie byla vytvořena pod původním názvem Čest národa jako pocta Janu Palachovi. Neuvěřitelné.“

Další muzeem zakoupená tapiserie Pocta králíkovi byla od Zorky Ságlové.

„Tam byla klika, že nikdo nevěděl, že je to sestra Ivana Martina Jirouse, známého pod přezdívkou Magor. Byl vůdčím duchem českého undergroundu a známý především spoluprací s rockovou skupinou The Plastic People of the Universe. V době normalizace byl za své disidentství pětkrát vězněn.“

Oldřich Palata hovoří také o tom, jak muzeum občas výhodněji nebo darem získávalo umělecká sklářská díla nebo historické sklo.

„Dostávat umělecká díla darem je vždy starost, protože významní sklářští umělci už mají často za sebou tu svou nejslavnější éru, kdy byla jejich práce skvěle hodnocená. Člověk vlastně ví, jakou ta jejich díla mají cenu, za co by je mohli prodat do ciziny. A oni vám je chtějí dát. Pak je to složitější na jednání, záleží na povaze umělce. Například sklářský výtvarník, architekt a sochař Václav Cigler je natolik citlivý člověk, že jsme se dlouho nemohli na akvizici domluvit. On měl starost, jestli se mi to jeho dílo opravdu líbí a já měl starost, jestli nám opravdu chce dát tak cennou věc. Jednání trvala celé tři roky. Ale dopadla. Nedávno jsme zase dostali od sklářského výtvarníka Oldřicha Plívy tři věci a on stanovil u každé z nich tak nízkou darovací cenu, že každá z nich by mohla být prodána za víc než ten celek.“

Severočeské muzeum v Liberci dostává darem také exponáty od občanů. Jako například části ještědských setů od sklářského výtvarníka Karla Wünsche, který pro restauraci a hotel na Ještědu navrhl ze své vlastní iniciativy a po dohodě s architektem Karlem Hubáčkem soubory nápojového skla, keramiky a prostírání se symbolickým písmenem J.

To sklo a keramika se lidem tak líbily, že si je z Ještědu občas odnášeli domů jako suvenýr. Před deseti lety dělal ředitel našeho muzea Jiří Křížek výstavu o Ještědu a dal do místních novin článek, že pokud někdo doma najde tyto Wünschovy soubory, ať je přinese do muzea. A lidé je nosili. Jeden pán dokonce pověsil na kliku muzea igelitku plnou toho skla a utekl.“

Historické sklo lidé do muzea už v podstatě nenosí. To, co lidé doma mají, je podle Oldřicha Palaty většinou jen kopie historie.

„Nedávno se nám ale stalo, že jsme získali za velmi přátelskou cenu části soupravy skla, které se vyrábělo v době secese v Harrachově. Sklo vzniklo podle návrhu bývalého asistenta Severočeského muzea Karla Lederleho, který se zúčastnil soutěže nápojových setů na červené víno vyhlášené Severočeským muzeem. Umístil se sice na druhém místě, ale harrachovská sklárna jeho návrh vyráběla jako tehdy jediný. Jedna paní nám ten soubor nápojového skla nabídla a při té příležitosti jsme u ní objevili řadu dalších vzácných kousků. Jinak lidé k nám nosí různé sety po babičkách nebo dalších příbuzných, vzít si je ale většinou nemůžeme, protože se jedná o tehdy běžné sklo nebo porcelán. Je mi pak dost trapné, že musím dárcům říct, že se nám jejich sklo nehodí. A tak jim většinou sděluji, že nám jejich nabídka nezapadá do našeho akvizičního plánu.“

Jak Oldřich Palata podotýká, muzeum mělo vždy zájem získat některé modely z přehlídek absolventských prací studentů designu na Technické univerzitě v Liberci.

„Buďto nám ti studenti některé své modely darovali, nebo jsme je ve výjimečných případech za menší peníze koupili. Jednalo se sice o jejich první práce, ale je dobré, když návrhy studentů, kteří začínají být později úspěšní, v muzeu máme. Dostali jsme třeba žakarské tkaniny. Byli jsme rádi, protože se jednalo o nový přístup studentských návrhů. Velice úspěšný absolvent Martin Jakobsen, jako sklářský designér je spíše známý v zahraničí, spolupracuje při svých návrzích s hotely a restauracemi, tak ten mi jednu svou krásnou soupravu věnoval. A já ji vzápětí dal do muzea.“

Oldřich Palata se rád zúčastňuje udílení ceny Stanislava Libenského na mezinárodní soutěži uměleckých ateliérů. Soutěž si klade za cíl inspirovat mladé talenty a udržovat tak odkaz inovativního přístupu slavného sklářského výtvarníka ke sklu. Soutěž spojuje mladé skláře z různých zemí a vytváří prostor pro mezinárodní výměnu zkušeností.

„Dvakrát už na té soutěži vyhráli studenti z Katedry designu Technické univerzity v Liberci. Například Ondřej Kábele, jehož dílo vzniklo při jeho stáži v Japonsku. Vítěz dostává možnost stáže v proslulé sklářské škole v americkém Pilchucku. My samozřejmě o tato díla zájem máme, nicméně si na něj dělá nárok jak škola, tak i ten autor. Úspěšné dílo většinou zůstává škole na rok, aby ho prezentovala na výstavách a sympoziích u nás i ve světě. Co s ním dál, se následně řeší. Pražská galerie českého skla některá díla prodává, aby studentům finančně pomohla. Myslím si, že když už máme dva výherce z Liberce, a jedno třetí místo, tak to svědčí o dobré úrovní naší katedry designu. Za 14 ročníků se do té soutěže přihlásilo na tři tisíce prací ze 76 vysokých škol a ze 42 států. A každoročně jejich počet exponenciálně narůstá. Je patrné, že soutěž získává čím dál větší renomé. Vítězové jsou v poslední době velice často Číňané, Japonců je méně. V soutěži v roce 2025 opět studentka z liberecké katedry Josefina Váchová – ohromný úspěch!“

Na patnáctém ročníku soutěže v roce 2024 byla poprvé udělena cena Stanislav Libenský Award za celoživotní dílo a získal ji právě Oldřich Palata. Cenu mu předala bývalá první dáma Livia Klausová, čímž ocenila jeho zásadní přínosy pro sklářské umění a jeho teorii.

Pedagogická činnost

Oldřich Palata vyučuje na Technické univerzitě v Liberci od roku 1992, tehdy ještě nesla název Vysoká škola strojní a textilní. V tomto roce se na škole pod Fakultou textilní otevřela Katedra oděvního a bytového návrhářství. V době, kdy vznikala, tak fungovala s podobným zaměřením jen na UMPRUM v Praze.

„U zrodu naší katedry stál také profesor Bohdan Mrázek, tehdejší vedoucí ateliéru textilu na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Z libereckých pedagogů se o katedru hodně zasloužili tehdejší děkan Fakulty textilní docent Otakar Kunz a tehdejší rektor profesor Zdeněk Kovář. Největší zásluhu na zavedení nového oboru měl prorektor docent Radko Kovář, který na obdobný typ studia narazil v Portugalsku. Tehdy to byl v naší republice nevídaný obor, dnes už ho nabízí kdejaká vysoká škola. Vzpomínám, že se jednou Bohdan Mrázek stavil v muzeu na kafe, my se už znali déle, máme od něj i nějaké tapiserie. Probírali jsme spolu jména případných pedagogů z oboru textilního výtvarnictví a při té příležitosti jsem dostal nabídku, abych šel učit humanitní obory. To jsem sice zpočátku odmítnul, ale nakonec mě Radko Kovář přesvědčil. Uzavřel jsem s novou katedrou externí smlouvu a brával jsem si v muzeu na výuku dovolenou. Učil jsem na oboru Bytové a oděvní návrhářství dějiny odívání a umění, později též estetiku i současné užitné umění a design. A od roku 1997 jsem rovněž působil i na Fakultě přírodovědně-humanitní a pedagogické. Na Katedře historie jsem učil dějiny evropského skla.“

Za čtvrtstoletí své existence dala Katedra designu světu více jak sedm set absolventů, řada z nich se úspěšně uchytila v oboru a věnují se textilu, návrhářství, módě, designu, technickým textiliím, obchodu a marketingu v této oblasti.

„Z řady našich studentů jsou už dnes známí designéři a módní návrháři nebo návrhářky, někteří se úspěšně uplatnili i v jiných oborech, studovali třeba později v Praze nebo na Akademii krásných umění v polské Vratislavi. Řada z nich se stala pedagogy, například v železnobrodské sklářské škole. A jsem rád, když někdy přijdou a jdeme na kafe nebo na dvě deci, abych se dozvěděl, co je u nich nového. Někteří mi opravdu přirostli k srdci. Dneska se dají informace v oboru získat všude. Nicméně si myslím, že je důležité, aby díky pedagogům našli způsob, jak se obrátit do minulých cest umění, že to není něco zapomenutého. Vždyť umění dělalo stejnou radost lidem uplynulých generací jako současníkům.“

Oldřich Palata pracoval v různých soutěžních porotách, například na Ceně Stanislava Libenského, na mezinárodním sympoziu uměleckých škol Libereckého kraje nebo na bienále české krajky ve Vamberku.

„Tam jsem byl jako jediný muž mezi samými ženami, přece jenom se krajkářství většinou věnují dámy. Přizvaly mě jako textilního historika. Vamberecké bienále se začalo pořádat proto, aby se oživila tradice vamberecké krajky, která tehdy zacházela na úbytě. Takové sympozium je vždycky dobré k setkávání zajímavých lidí a prezentaci překrásných uměleckých prací a nástěnných krajek. Někteří umělci vytvářejí dokonce i krajkové objekty do interiérů. Myslím si, že toto bienále je užitečné i pro samotný region. V porotě byly i kolegyně z Prahy, docentka Frýdecká, která u nás v Liberci učila, nebo Renata Rozsívalová, která zrovna vystavuje v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze a je jednou z mála, která se zaměřuje na klasickou tkanou autorskou tapiserii a také na paličkované krajky a objekty uměleckého ražení.“

Oldřich Palata obdržel v roce 2022 bronzovou medaili Technické univerzity v Liberci za pedagogickou práci. V roce 2024 převzal za celoživotní přínos v oblasti historie umění Poctu hejtmana Libereckého kraje a za celoživotní přínos českému sklu Cenu Stanislav Libenský Award.

Ivana Bernáthová