Miroslav Cogan

Rozhovor

Mládí

Miroslav Cogan se narodil 26. března 1955 v Krnově. Otec se jmenoval Ladislav Cogan, matka Anna Coganová, za svobodna Kelemecová. Oba pocházeli z Uličského Krivého z Podkarpatské Rusi.

„Během války u nich byla nejdříve maďarská armáda, potom Němci a Rusové. Maminka vzpomínala, jak jim tam přivezli do chalupy těžce zraněného Rakušana, který sloužil ve wehrmachtu. Bohužel zemřel a mámu to hodně zasáhlo. Táta byl na začátku padesátých let na vojně v Libavé a máma za ním pak přijela. Naši se brali v Chomutově, kde táta pracoval jako pomocný dělník v zednické partě. Prarodiče otce, jeho bratři i někteří matčini příbuzní zůstali v Uličském Krivém.“

Rodiče našli práci v Krnově, kde byl po druhé světové válce po odsunu německého obyvatelstva nedostatek pracovníků ve strojírenství a textilním průmyslu. Žila tam už starší matčina sestra Marie. Jak Miroslav Cogan dodává, přijeli tam i lidé odjinud z Čech a Slovenska.

„Společnost to byla tudíž velmi různorodá a nesžitá nejen mezi sebou, ale i s městem a krajinou.“

Miroslav Cogan měl o dva roky staršího bratra Ladislava, který vystudoval Vysokou školu chemickotechnologickou v Pardubicích a v roce 2002 zemřel. Mladší bratr Jiří studoval UMPRUM u sochaře a výtvarníka Vratislava Karla Nováka, věnoval se galerijní činnosti a šperkařil.

„Maminka chtěla být učitelkou, ale nemohla si studium finančně dovolit. Oba rodiče pracovali jako dělníci, ale o to víc se pak uskromňovali, aby studium umožnili nám. Rok 1948, kdy se dostali k moci komunisté, vnímali docela pozitivně, protože se jim postupně zlepšovaly podmínky k životu. Když si vzpomenu, v čem třeba žili na Zakarpatské Rusi, kam jsme také jezdívali, že například babička měla hliněnou podlahu a její sousedka ještě vařila v černé kuchyni, odkud kouř odcházel dymníkem na půdu a střechou ven... V Krnově nejprve bydleli v činžovním domě se společným splachovacím záchodem, později dostali moderní byt a ušetřili si na auto.“

Miroslav Cogan vychodil v Krnově základní školu. Měl mezi kamarády většinou Řeky, žilo jich ve městě kolem čtyř tisíc, což byla jedna pětina krnovského obyvatelstva.

„Řekové, vesměs partyzáni uprchlí před „černými plukovníky“, byli hodně levicově zaměření, což pak mnozí včetně mých řeckých spolužáků projevili v roce 1968 souhlasem s okupací vojsky Varšavské smlouvy.“

Okupaci 21. srpna 1968 prožil jako třináctiletý v Krnově.

„Nebylo to příjemné, vidět jezdit všude tanky, to si pamatuji. Jenže můj otec, který vstoupil do komunistické strany proto, abychom mohli studovat, byl ukázněný straník, platil příspěvky, na schůzích nediskutoval a i v době té okupace se do ničeho nemíchal. S matkou se kvůli tomu jednou pohádal, ona mu říkala: Hele, tady chlapi v práci pláčou a ty nic. Já jsem si tehdy koncem šedesátých let už uvědomoval, že ve společnosti nastává jakési uvolnění. Vnímal jsem to hlavně přes hudbu. S bráchou jsme v rádiu poslouchali pořad Dvanáct na houpačce manželů Jiřího a Mirky Černých. Proměnily se i výlohy obchodů, objevily se v nich dokonce talíře s Masarykem a obnovovaly se staré firemní nápisy. Jednalo se o velmi intenzívní proměnu společnosti. A protože někdejší prvorepubliková generace byla ještě poměrně při síle, tak společnost ohromně ožila demokratickým odkazem první republiky. Pak ovšem přišel 21. srpen 1968. Film Pelíšky o všem vypovídá velice pěkně.“

Po základní škole se Miroslav Cogan přihlásil na Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě, protože rád kreslil.

„Miloval jsem komiksy a na základce jsem je o přestávkách kreslil spolužákům. V té době byly umělecké školy opravdu výběrové, bylo jich málo a bylo těžké se na ně dostat. Ze Severomoravského kraje jsme se na železnobrodskou sklandu dostali, pokud vím, jen dva. Byl jsem rád. Kdybych se tam nedostal, měl jsem ještě nabídku z gymnázia v Krnově. Nebylo toho ale zapotřebí. V patnácti letech jsem se tedy ocitl nejen v jiném geografickém prostředí, ale také v kulturním. Nicméně jsem si krajinu Českého ráje hned zamiloval.“

Atmosféra na sklářské škole byla podle něj úplně jiná než na jiných středních školách. A to hlavně díky kontaktu s výtvarným uměním a s umělci, který dává člověku jinou dimenzi do života, trochu jiný pohled na to, co vidí a vnímá kolem sebe.

„Všichni jsme samozřejmě chtěli být umělci. Já jsem studoval v oddělení Rytí kovů. Někteří spolužáci v těch sedmnácti, osmnácti byli opravdu cílevědomí a šli si za svým. Já jsem se spíš toulal po světě, byla mi blízká příroda. Na základce jsem pár let třeba uvažoval, že budu lesníkem, chodil jsem dokonce do mysliveckého kroužku. Na železnobrodské škole jsem byl ale spokojený. Má maturitní práce byla čtyřboká, asi dvaceticentimetrová skleněná vázička foukaná do formy s reliéfně pojednanými dvěma stranami. Musíte vymyslet dekor nezatížený detaily, protože jinak by tu vázu foukač nevyfoukl. Zpětně si uvědomuji, jak těžký úkol jsme tehdy dostali. Spíš by se hodil pro zkušeného designéra. Ale nějak se to podařilo.“

Velmi rád vzpomíná na své profesory, například na Pavla Ježka, jenž je učil dějiny umění. Líbilo se mu, že k nim přistupoval jako výtvarník, i s někdy velmi subjektivním hodnocením.

„My jsme mu ale dělali starosti, protože jsme nechtěli bydlet na internátu. Čuchli jsme si trochu k bohémskému životu, takže to měl od nadřízených stále na talíři. Sám Ježek byl u komunistické kliky, kterou tou školou tenkrát vládla, v nemilosti. Když jsem později pracoval v turnovském muzeu a on se stal ředitelem školy, spřátelili jsme se.“

Vysokoškolská studia

Miroslav Cogan si již krátce po příchodu na sever Čech zamiloval Český ráj. Kromě přírody se mu zalíbila zdejší kulturní krajina, zejména památky lidové architektury, sochy a kříže. I proto se ještě na střední škole rozhodl studovat národopis v Brně na tehdejší Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně, dnes Masarykově univerzitě.

„Na přijímací zkoušky jsem přijel pozdě a nepřipravený, a tak mě nepřijali. Chtěl jsem se hlásit znovu a ten rok mezitím 1974–1975 jsem strávil v Městském muzeu v Železném Brodě. Tam se můj vztah k lidovému umění prohloubil a jel jsem další rok na zkoušky už s praxí, i teoreticky lépe připravený. Vzali mě, tenkrát nás bylo v ročníku jen osm. Studoval jsem dvouoborovku – dějiny umění a národopis. Jako diplomovou práci jsem si ale nakonec vybral sbírku riedelovského skla v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. A to byl vlastně začátek mého archivního bádání, k němuž jsem musel přikročit, protože se o těch Riedelech tehdy moc nenapsalo. Měl jsem přístup do oddělení sudetik liberecké vědecké knihovny, kam tehdy musel mít badatel zvláštní povolení, a našel jsem tam spisovatele Karla Zenknera, který psal o jizerskohorských sklářích. V tom archivu jsem si uvědomil, jak je výzkum autentických pramenů důležitý, archivní dokumenty mi vždy vnesly do vlastní práce něco nového. Takže archiv po celý život rád využívám.“

Miroslav Cogan rád vzpomíná na svá studia a život v Brně.

„Pražáci si dělají z Brňáků legraci, že je to největší vesnice. Nicméně má svou svébytnou kulturu. Já jsem v Brně studoval v době, kdy divadlo Husa na provázku zažívalo obrovský boom, hráli v něm Bolek Polívka a Miroslav Donutil. Můj spolužák Igor Danihel, výborný fujarista, dokonce hrál v jednom představení, myslím si, že se jednalo o Nikolu Šuhaje. Bolek Polívka, když jste ho potkali na České, to byl bohém, se šálou a červeným nosem. Naše spolužačky omdlévaly, když ho viděly. A na škole bylo moc fajn. A to i z odborného hlediska. Zabývali jsme se hlavně moravskými a slezskými dějinami umění. Takové osobnosti, jako byl v Čechách třeba Petr Brandl v barokní malbě nebo Matyáš Braun v sochařství na Moravě nebyly, tendovalo to spíše k Vídni, k rakouskému baroku, k Uhrám a Slovensku. Uměleckohistorický obzor v barokním umění byl jiný než pražský. Co se týká gotiky, bezvadná, a co se týče moderního umění, velmi zajímavé, ale neprávem – především architektura – trochu upozaděné proti pražským osobnostem.“

Miroslav Cogan oceňuje, že folklór na Brněnsku byl stále všude okolo živý.

„Na škole byly velké osobnosti, konkrétně profesor Richard Jeřábek byl fundovaným odborníkem s mezinárodním přesahem. S mnoha kontakty a perfektním přístupem k přednášenému oboru a rovněž tím, že se nás snažil vytáhnout mimo Moravu. Hned v prvním ročníku, v roce 1976, se mu podařil husarský kousek, zorganizoval etnografickou exkurzi do Gruzie a Arménie. Jeli jsme přes Ukrajinu, každý den jsme urazili autobusem kolem pěti set kilometrů po silnicích, které byly často v hrozném stavu. Na křižovatkách si nás předávaly policejní hlídky a mě dokonce v Severní Osetii zatkli. Bylo to neuvěřitelné. Když mi došel film ve fotoaparátu, zkoušel jsem ve městě Kazach koupit novou „pljónku“, jak oni říkali kinofilmu. A ve městě jsem byl zatčen. Dvě hodiny mě vyslýchali a ověřovali si, kudy jsme jeli a jestli ten autobus opravdu má tu správnou „bumážku“ na průjezd. Bylo pikantní, že měli i vůči nám, bratrům, nainstalované dvojité ostnaté dráty a báli se nás, jako těch diverzantů ze Západu. Ale exkurze byla úžasná. Jeli jsme přes Kavkaz do Tbilisi, pak do Jerevanu a vraceli jsme se po černomořském pobřeží přes Oděsu nazpátek. Viděli jsme autentické vesnice a skanzeny ještě v tom dřevním stádiu vývoje, jezero Sevan, poutní město Mcchetu, duchovní centrum Gruzie Tbilisi a spoustu raně křesťanských památek. A všude nádherné hory, z Jerevanu byl vidět Ararat.“

Miroslav Cogan vzpomíná i na docenta Ivo Krska, který se zabýval Tizianem a dalšími velkými malířskými mistry. O užitém umění a designu se nepřednášelo.

„Když jsem mu přinesl svou diplomovou práci o sklářství, tak si jen prohlédl začátek poslední stránky a zkontroloval seznam pramenů a literatury. Oponentní posudek doktorky Jiřiny Medkové, která byla velkou odbornicí na sklo a pracovala v Moravské galerii v Brně byl ale výborný. Později jsem se dozvěděl, že v případě zájmu jsem na základě diplomovky mohl být v „Morgalu“ zaměstnán. Výtah z mé diplomová práce byl dokonce publikován v odborném časopise Ars Vitraria. A když se dělala velká výstava věnovaná Riedelům v jabloneckém muzeu, tak byla ve výstavním katalogu několikrát citována. Nicméně mne to stejně táhlo do Českého ráje.“

Po dokončení univerzity nastoupil na konci roku 1980 jako vojín-absolvent na rok na základní vojenskou službu do Plzně.

„Vojna byla tehdy běžně dvouletá, ale my, vysokoškoláci, jsme měli už na škole vojenskou přípravu, a tak jsme šli jen na rok. Ta příprava vypadala tak, že jsme se jednou týdně oblékli do kopřiváků a cvičili na Kraví Hoře. Trénovali nás plukovníci a majorové, kteří už byli v důchodu anebo se neosvědčili v armádní praxi. Přestože jsem měl v Plzni jako absolvent fešáckou vojnu, tak stejně na ten nesmyslný vojenský dril, uniformitu a popření individuality mladých kluků nevzpomínám v dobrém. Sloužil jsem ve spojovacím praporu. S jedním kamarádem nás naštěst, uklidili do skladu, protože jsme měli vousy, tak abychom nekazili vojenskou estetiku. Tenkrát nám vojenský lékař zakázal se holit kvůli domnělému kožnímu problému. A tak jsme v tom skladu dělali různé evidence a já navíc měl psát útvarovou kroniku.“

První zaměstnání

Ještě před vojnou, v pátém ročníku vysoké školy, začal Miroslav Cogan pracovat na zámku Hrubém Rohozci, který spadal pod tehdejší Krajské středisko Státní památkové péče a ochrany přírody v Pardubicích.

„Já jsem v podstatě navázal na naše studentské brigády, kdy jsme se spolužáky o prázdninách jezdili na památkové objekty sepisovat sbírkové fondy. Pracovali jsme v Dačicích, na Hluboké nad Vltavou a ve Slatiňanech. Jedna z tendencí u znárodněných památek byla soustředit na jednotlivých památkách sbírky podle oboru, na Frýdlantě to byly třeba zbraně. A taky rozprášit historické povědomí těch objektů o šlechtě. Na Hrubém Rohozci tak byla zajímavá sbírka výtvarného umění a uměleckého řemesla z dalších severočeských hradů a zámků. Rohozečtí kasteláni, manželé Novákovi, byli srdcaři a zámek i sbírky měli v úctě a lásce. A když přijela nějaká deputace z památkového ústavu, tak ty nejvzácnější obrazy ukryli, aby se náhodou nestalo, že by je chtěli odvézt do nějaké jiné zámecké expozice.“

Pro Miroslava Cogana znamenala práce na Hrubém Rohozci možnost dovzdělat se v oblasti uměleckého řemesla a o grafických technik.

„Naštěstí sklo a různé technologie jsem znal, navíc mě bavilo studium zajímavostí o historii výroby skla. Textil mě moc nebavil, malba, grafika, ale třeba zbraně ano. Musel jsem se všemu detailně věnovat, když jsem chtěl odevzdat evidenční karty v nějaké kvalitě. A pak mi tahle praxe velice pomohla v Muzeu Českého ráje v Turnově, kam jsem nastoupil v roce 1981 jako úplně první historik umění v historii muzea. A ta příprava byla užitečná i pro mou znaleckou práci, protože jsem od roku 1988 soudní znalec v oblasti výtvarného umění a starožitností.“

Muzeum Českého ráje v Turnově

Po nástupu do Muzea Českého ráje v Turnově Miroslav Cogan seznal, že sbírky jsou uskladněny ve velice nevhodném prostředí.

„Po asi roce práce v muzeu jsem zjistil, že jsou na půdě údržbářské dílny složené barokní obrazy z turnovského kláštera. Tehdejší ředitel Tůma byl takový svazák, který tvrdil, že tu hvězdu nemá jen na klopě, ale i v srdci. Byl typickým produktem tehdejšího režimu – kariérista. Ale naštěstí nás nechal pracovat. Nesnažil se nás řídit tak, že by nám vymýšlel nějaký vědecký program. Mimořádně mě zajímalo tehdejší výtvarné dění, seznámil jsem se i s výtvarníky, kteří byli mimo oficiální proud, nepoklonkovali totalitnímu režimu, a tudíž neměli tolik příležitostí vystavovat. Patřili mezi ně Jiří Rada, Jiří Malý, Vladimír Otmar nebo Ladislav Karoušek. Řada z nich byla členy skupiny Makarská 57, kde byl i Josef Jíra.“

Další část jeho práce bylo poznávání regionálního výtvarného umění, například osobnosti malíře Jana Prouska, který žil na přelomu devatenáctého a dvacátého století, pak to byl Karel Vik a turnovský barokní malíř Jan Jiří Hertl. Miroslavovi Coganovi se podařilo přesvědčit ředitele turnovského muzea Tůmu, aby se barokní obrazy začaly rekonstruovat.

„Moc se mu do toho jako kovanému komunistovi nechtělo, bylo to podle něj „ideologicky problematické“. Já jsem mu ale řekl, že jsou Hertlovy obrazy v soupisu uměleckých památek Čech, který už v roce 1957 vydal Emanuel Poche a s tím, že kdyby přišel nějaký badatel a uviděl je v tomhle špatném stavu, tak by z toho mohl být problém. Svolil, a tak začala má spolupráce s restaurátory, například s malířem Josefem Němcem, který se jako mnozí jiní nezávislí a nekonformní umělci živil restaurováním. Měl chalupu v Rakousích, několikrát jsme se u něj sešli. Byl jsem i v jeho ateliéru na Malé Straně v Praze, v Míšeňské ulici. Jsem rád, že si ale našel čas a zůstala mu energie i na vlastní tvorbu. V souvislosti s ním musím přiznat, že kdybych nedělal to, co dělám, tak by se mi profese restaurátora líbila asi nejvíc.“

Miroslav Cogan si myslí, že díky kontaktu s výtvarníky a restaurátory si jako mladý historik umění začal budovat dobrou pozici a umělci ho akceptovali. Začal se navíc věnovat i šperkům.

„S tím šperkem, tak ten je v Turnově trochu nasnadě. V té době tam už dávno působilo družstvo Granát, a tudíž další oblastí, kterou jsem se badatelsky zabýval, bylo zpracování drahých kamenů.“

Jako kunsthistorik se věnoval i výzkumu regionálního výtvarného umění. Baroko v sedmnáctém a osmnáctém zaplnilo Turnovsko, mimo jiné velmi kvalitními plastikami řezbářů a sochařů Jelínků z Kosmonos, kteří pracovali pro Marii Markétu z Valdštejna spolu s turnovským malířem Janem Jiřím Hertlem.

„V roce 1984 vyšla první ročenka Z Českého ráje a Podkrkonoší a už v prvním čísle jsem měl příspěvek k dějinám a vývoji mostu na Valdštejně. Kolegové ze semilského archivu, s kterými dodneška velmi rád spolupracuji, mě tehdy upozornili na to, že jsou v jejich archivu účty za sochy na valdštejnském mostě, takže se ho podařilo přesně datovat. Přesnější datace valdštejnských soch k roku 1724 ukázala, že Jelínkové byli nejméně o desetiletí ve výtvarném vývoji dále, než odhadoval tehdejší znalec sochařského díla Jelínků Miloš Suchomel, s nímž jsem si potom vyměnil několik hezkých dopisů. A součástí tohoto kulturního a výtvarného příběhu Turnova a Českého ráje bylo samozřejmě i broušení drahokamů, které se podle mne v Turnově objevilo koncem šestnáctého století nebo přelomu šestnáctého a sedmnáctého století. S touto tradicí souvisí i Střední uměleckoprůmyslová škola šperkařská, kde jsem se spřátelil mimo jiné s profesorem a malířem Václavem Žatečkou a s dalšími učiteli, a získával tak další poznatky pro svou odbornou práci.“

Jak dál vzpomíná Miroslav Cogan, v roce 1984 uspořádalo umělecké družstvo Granát k 100. výročí založení turnovské šperkařské školy sympozium.

„Byla to taková ozvěna po legendárním sympoziu, které proběhlo v roce 1968 v jabloneckém muzeu. Kurátorkou sympozia byla tehdy doktorka Věra Vokáčová z Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, mimochodem byla i kurátorkou prvního turnovského šperkařského sympozia. A mě oslovili s tím, jestli bych nechtěl spravovat sbírku sympoziálních prací v turnovském muzeu. Samozřejmě, že jsem na to tenkrát kývl. Nicméně, vůbec jsem netušil, do jaké podoby se tahle akce postupně dostane. Od roku 1991 už jsem byl samostatný kurátor sympozia a proměnil je v uznávanou mezinárodní akci. Přes dvacet běhů jsem pak pořádal sám, a to až do roku 2018, kdy jsem přizval k spolupráci moji nynější nástupkyni Lenku Laurynovou. Poslední dvě sympozia už připravila sama. A já jsem končil s velmi dobrým pocitem, že v Turnově vznikla akce minimálně evropského formátu a mezinárodní renomé Turnova v oblasti autorského šperku výrazně vzrostlo.“

Sklo, šperk a přírodní drahokamy v Turnově kráčejí podle Miroslava Cogana ruku v ruce, protože se v něm od začátku osmnáctého století vyráběla takzvaná skelná kompozice.

„Tenkrát se jednalo o velmi střežené tajemství, protože to byl dobrý byznys, který ale pokračoval tím, že se koncem osmnáctého a v průběhu devatenáctého století přesunula výroba kompozičního skla kvůli palivovému dříví do Jizerských hor. V Turnově se však stále ve velkém skleněné kameny brousily. Tím jsem se obloukem vlastně dostal zpátky k těm Riedelům ze začátku našeho vypravování, protože oni byli velmi zdatní právě v tavbě kompozitního skla. Když jsem například při psaní diplomky narazil na sklářský receptář huťmistrna Waversicka, tuším z Antonínovské huti, obsahoval na 220 barevných odstínů skla. Nicméně počátek výroby kompozice, speciální a redukční tavby v uzavřených džbánech, byl v Turnově. A také díky tomu, aspoň já to tak vnímám, je sklo pro české autory rovnocenným šperkařským materiálem jako drahokam. Tedy téměř, protože přece jenom vyrobit sklo je něco jiného než najít vzácný drahý kámen. Nicméně barokní zlatníci a stříbrníci klidně vložili do šperku nebo na pohár skleněný či barevný přírodní kámen, protože jim šlo o barevný účinek a o symboliku barev a dekorativnost.“

Výstavy

Miroslav Cogan zorganizoval a spolupořádal desítky výstav z turnovských sbírek, které obsahují malbu, kresbu, grafiku i plastiky regionálních umělců od konce šestnáctého století do současnosti. V osmdesátých letech se věnoval hlavně umělcům, kteří měli vztah k regionu.

„To byla i tendence obecná, abychom moc nefušovali do řemesla velkým galeriím výtvarného umění. Takže tímhle tím způsobem jsme byli do určité míry omezení, nicméně Turnovsko, Maloskalsko a Železnobrodsko byly regiony na kvalitní výtvarníky velice bohaté, takže i ty výstavy byly pěkné. A znovu jsem si to připomněl v roce 2017, když jsem dělal výstavu k 60. výročí vzniku výtvarné skupiny Makarská 57, v níž dobrá polovina – Jiří Rada, bratři Karouškové, Josef Jíra, Jiří Novák, Jaroslav Šerých, měla velmi těsný vztah k Turnovsku a Pojizeří. K přípravě výstavy jsem přizval i kurátorku z Oblastní galerie v Liberci, Markétu Kroupovou, které jsem svěřil sochaře. Ona předtím dělala výstavu Valerianovi Karouškovi, takže měla s jeho sochami už zkušenost. Navíc mne přece jenom víc přitahuje malba než sochy, takže jsem byl rád, že na mou nabídku kývla. Byla z toho výstava, kterou kdybychom udělali z Praze, tak se o ní bude asi mluvit ještě dnes. Já jsem tenkrát nelenil a vybral jsem na výstavu špičkové věci z galerií od Karlových Varů až po Olomouc a díla na výstavu sám svezl.“

Miroslav Cogan rád vzpomíná na výstavu pořádnou v roce 1987 a věnovanou malíři Janu Prouskovi, který se věnoval ilustraci venkovské architektury a dále sbírání materiálů k životu české vesnice, zejména v Pojizeří. Odborná i laická veřejnost si cenila rovněž výstavy věnované malíři, grafikovi a ilustrátorovi Karlu Vikovi, který se například podílel na výzdobě haly turnovského nádraží obrazy Valdštýn, Betlémské skály, Klokočské skály a Hrubá Skála.

V roce 1995 Cogan zorganizoval výstavu Česká historická malba k 100. výročí vzniku obrazu Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou, která měla nadregionální parametry. Jedná se o dílo Mikoláše Alše a spolupracovníků, akademických malířů Vojtěcha Bartoňka, Karla Vítězslava Maška a Václava Jansy z roku 1895. Na obrazu je zachycen historický výjev popsaný v epické básni Královédvorského rukopisu o bitvě mezi markrabětem Siegfriedem von Meissen a českým feudálem Benešem, synem Heřmana, která se měla odehrát za vlády Přemysla Otakara I. na počátku třináctého století, a v níž měli Češi slavně zvítězit.

„Já jsem ty naše Sasíky uvedl do kontextu s dobovou historickou malbou. My jsme měli tenkrát z Národní galerie půjčená taková jména jako Václav Brožík, František Tkadlík, Jaroslav Čermák nebo Mikoláš Aleš. V jejich době byla historická malba považována za nejvyšší malířský obor, vyobrazení historických událostí mělo někdy až burcující charakter. Na toho Brožíkova Jana Husa před kostnickým koncilemi se jezdili dívat vlastenci z celých Čech a Moravy. Takže historická malba, je dneska v podstatě uměnovědci opomíjený žánr, ačkoliv i taková Picassova Guernica, je záznamem historické události. Ovšem v době Pobití Sasíků měla skutečně velký význam a společenský vliv.“

Miroslav Cogan se také rád setkává s řadou výtvarníků. Znal se například s malířem Vladimírem Komárkem.

„Líbilo se mi, že v době socialismu nevyhledával užitečné konexe na vysokých politických místech, naopak funkcionáři potají vyhledávali jeho. Svou tvorbou, grafikami, ilustracemi, poezií, celou svojí osobností a vystupováním totiž tak zaujal veřejnost, že ho nebylo dost dobře možné ignorovat a výstavy mu nepovolit. Byl fajn, velice žoviální, rád se s námi viděl v turnovském muzeu nebo v Muzeu a Pojizerské galerii v Semilech.“

Miroslav Cogan se rovněž přátelil s výtvarníky Ladislavem Karouškem, Jiřím Radou, Vladimírem Otmarem a sochařem Mojmírem Preclíkem.

„S Vladimírem Otmarem jsem se hodně nadiskutoval, pomohl mi utříbit můj přístup k výtvarnému umění. Všichni ti výtvarnici byli tehdy jakási propojená entita, chodili si k nám odpočinout, trochu zanadávat, dát si s námi kafe a přijít na jiné myšlenky. To už teďka tak není. Ani to chození po atelierech není tak běžné jako tenkrát. Když se mě třeba zastesklo po vůni terpentýnu, jel jsem za Jirkou Radou do Prahy, měl atelier vedle dalšího člena výtvarného sdružení Makarská 57 Jaroslava Šerých nad Královskou oborou. Báječně hrál na piano, byl skutečně jako profesionál, takže mi třeba hrál Mozarta na dobrou noc. A já jsem v té vůni laku, terpentýnu a damary přespal, zatímco on šel domů. Bylo to velmi psychicky osvěžující a posilující pro návrat do denní reality. U Vladimíra Komárka v Nedvězí, kde bydlel a měl ateliér, jsem byl dvakrát nebo třikrát. On měl na zvonku onen příslovečný citát: Jen krátká návštěva potěší, takže jsem necítil potřebu se mu příliš vnucovat a zrovna tak to bylo s Josefem Jírou. Zřídka jsem se také potkával s turnovskými malíři Daliborem Matoušem nebo Jaroslavem Klápštěm, kteří mi připadali poněkud zatrpklí a neměli nikdy snahu o nějaký přátelský osobní přístup, takže jsem měl od nich odstup. Ke své škodě, protože byli nejen dobří umělci, ale i mimořádně vzdělaní lidé, až měl člověk skoro komplex, co toho věděli.“

Uměleckému sklu se Miroslav Cogan příliš nevěnoval, i když měl mnoho známých a spolužáků z řad známých sklářských výtvarníků, například Stanislavu Grebeníčkovou, Gizelu Šabókovou nebo Zdeňka Lhotského.

„Co se týká skla, tak my jsme neměli v Turnově pořádný fundus na pořádání výstav. Umělecké sklo totiž vyžaduje docela specifické podmínky, především dobré světlo. Rád jsem ale chodil do ateliérů mých známých sklářských designérů. Spíš jsem se ale věnoval šperku, ten mě doteď hodně naplňuje.“

Se světově uznávaným sklářským výtvarníkem Stanislavem Libenským a jeho manželkou Jaroslavou Brychtovou se osobně neznal, párkrát je viděl pouze na vernisážích.

„Nesmírně si obou vážím, vnímám jejich neskutečný odkaz a vše, co pro české sklo udělali. A jsem moc rád, že třeba v Železném Brodě jsou hned dvě krásné sklářské expozice obou významných umělců.“

Velice si rovněž váží sochaře, šperkaře a vysokoškolského pedagoga, autora legendárního Pražského metronomu na Letné Vratislava Karla Nováka.

„Byl šperkař, designér a v podstatě i architekt, který si vydobyl mezinárodní renomé. Podařilo se mi ho získat pro projekt muzejní klenotnice, kterou jsme v Muzeu Českého ráje v Turnově otevřeli v roce 2010, a v níž Vráťa uplatnil jednak znalost šperků, věděl, co ten šperk potřebuje, ale i to své prostorové architektonické cítění. Všichni víme, jak jeho Metronom na Letné funguje. Nejhezčí jeho realizací je ale podle mě Crystal Tower, kterou navrhl a postavil v Cincinnatti, ve Spojených státech. Dvacet sedm metrů vysoký objekt, který vypadá jako krásná stříbrolesklá brož, uvnitř je schodiště a kolem věže leží jezírko, v němž plavou slídové hvězdy.“

Sametová revoluce

Období po 17. listopadu 1989 prožívali zaměstnanci turnovského muzea velice intenzívně, konstatuje Miroslav Cogan.

„Vytvořily se u nás dvě party. Jedna byla umírněná, v ní byla Hana Maierová, tehdy kandidátka KSČ a druhá skupina chtěla radikální změnu režimu. Neměli jsme ale mezi sebou nějaké konflikty. Chodil jsem tehdy do turnovské sokolovny, kde se scházeli turnovští političtí protagonisté, zakladatelé tamního Občanského fóra, například disident a později poslanec Vedral nebo Daniela Weissová. Ale nikdy jsem nebyl v disentu, takže jsem se necítil oprávněn na těchto setkáních nějak výrazněji vystupovat. V muzeu jsme napsali dopis jako spousta jiných kulturních institucí na podporu Občanského fóra. Náš svazák, ředitel Tůma, už byl dříve kvůli své náklonnosti k alkoholu odvolán, zastupovala ho Vladimíra Jakouběová, která se nakonec stala, byť nestranička, ředitelkou muzea.“

Rozvoj turnovského muzea

Po sametové revoluci začali muzejníci výrazně realizovat svou představu o přeměně instituce na muzeum se specializací. Původně se jednalo o vlastivědné muzeum s názvem Okresní muzeum Českého ráje v Turnově.

„Před sametovou revolucí jsme spadali pod poněkud primitivní ideologickou okresní tajemnici strany Milušku Klimešovou. Když měl v Semilech výstavu Martin Němec, s Jasanem a Zoubkem, vystavil na jedné malbě dvorek s pověšeným prádlem, mezi kterým byla jedna košile byla hnědá, připomenu, že takové košile nosili náckové z NSDAP. Ona hned zavětřila a Martin měl vysvětlit, k čemu ta hnědá košile... Takže pod touto kuratelou jsem já připravoval celých deset let výstavy. Některé přespolní výtvarníky našemu řediteli občas doporučil profesor Vlastimil Hnízdo – Turnovák, pedagog z Vysoké školy politické v Praze. Byli to zpravidla zasloužilí oficiální umělci jako sochař Rudolf Svoboda nebo grafik Jaroslav Chudomel a výtvarníci, funkcionáři předsednictví Svazu výtvarných umělců. Horší to ale v počátcích bylo s péčí o sbírky. Vzpomínám si, že když jsem nastupoval v roce 1981 do muzea, neměli jsme depozitáře hodné toho názvu, ty jsme nakonec vybudovali z původní zavlhlé okresní věznice.“

Kromě mineralogie a archeologie Českého ráje, se muzeum zaměřilo na kamenářství, které teď zabírá celé jedno patro muzea a ukazuje vývoj kamenářství od prehistorického zpracování jaspisů, chalcedonů a akátů až po dnešek, kdy krystalické kosmické technologie reprezentují turnovské firmy Toptec a Crytur.

„My jsme se na začátku osmdesátých let rozhodli změnit charakter muzea z obecně vlastivědného (1886 vzniklo jako národopisně-archeologické) na muzeum specializované na mineralogii, zpracování drahokamů a šperkařství. Takže naše muzeum drahých kamenů a jejich zpracování je doslova raritou. Jiná muzea mají sice větší mineralogické sbírky, ale neukazují zpracování kamenů. Od roku 2003 jsme spolu se zahraničními partnery začali spolupořádat ještě tzv. travelling symposia, putovní sympozia. První bylo roku 2003 v baskické Vitorii, další v Lisabonu (2004) a portugalském městě Travassos (2005) , které vyniká antickou tradicí filigránového zlatnictví a rovněž v německém Idar-Obersteinu. Další na Menorce (2007), Bratislavě (2008) a Tarragoně (2010). Roku 2003 jsme byli pozváni do Spojených států, do Craft Center v Peters Valley v Pensylvánii, kde jsme s umělci z Evropy a americkými šperkaři prožili čtrnáctidenní workshop a uspořádali výstavu. Všude jsem přitom na přednáškách prezentoval naše turnovské šperkařské sympozium, ale připomínal i region a naši republiku. Mimo jiné to bylo v Saint Louis v roce 1998, kam jsem byl pozván na konferenci Sdružení severoamerických zlatníků (SNAG). Výstava prací ze sympozií, kterou jsme tam pod názvem 10 Days x 10 Years pořádali, pak putovala ještě do dalších čtyř amerických univerzitních galerií.“

Další výstavy nazvané Fruit of Paradise Miroslav Cogan uspořádal v roce 2010 ve španělské Tarragoně a v roce 2014 ve Valencii, kde se turnovské muzeum prezentovalo v rámci velkého setkání evropských šperkařů a šperkařských škol Melting Point.

„Zaměření na zpracování drahých kamenů neznamená, že by se naše muzeum orientovalo jen na tento směr. Máme rovněž bohaté mineralogické, geologické, archeologické a národopisné sbírky, i expozici horolezectví. Takže Muzeum Českého ráje žije všestranným odborným životem.“

Muzeum se také může pyšnit vlastní klenotnicí, která byla otevřena v roce 2010. Myšlenka na její vybudování vznikla podle Miroslava Cogana už o dvacet let dřív.

„Když jsem začátkem devadesátých let učil dějiny umění na turnovské šperkárně, zjistil jsem, že mají v trezorech uloženou nádhernou sbírku školních prací, která vznikala už od roku 1889. Škola za období své existence získávala po světě mnoho ocenění, v letech 1925 a 1937 to byla například Velká cena Grand Prix na mezinárodní výstavě dekorativních umění a světové výstavě. Proto jsem některé z nich jako hlavní kurátor výstavy Bijoux de Bohéme pořádané v Bruselu v rámci festivalu české kultury Europalia 98 zařadil do exkluzivního souboru toho nejlepšího z českého zlatnictví pěti století. Nato jsem ze školní kolekce připravil v letech 2006–2008 sérii výstav. Ty pod názvem Od secese k art deco proběhly na prestižních místech šperkařského průmyslu jako je Idar Oberstein, který má podobnou tradici zpracování drahých kamenů jako Turnov nebo v Hanau, kde je centrála německých zlatníků, a také v holandské Goudě, jež je rovněž významným zlatnickým centrem. Toto turné jsme ukončili v Postsparkasse ve Vídni, v prosklené dvoraně nádherné, evropsky významné secesní budovy. A na základě ohlasu, který tato výstava vzbudila, jsem se snažil ji trvale vystavit. Tedy alespoň část z ní, ze šesti set kusů jsem vybral kolem sto padesáti, které jsem považoval za nejlepší.“

Miroslav Cogan přesvědčil kolegu archeologa Jana Prostředníka, dnes ředitele turnovského muzea, aby byla archeologická expozice přemístěna z podzemních klenutých prostor do jiného prostoru a místo ní byla vybudována Klenotnice, která je dnes ozdobou muzea.

„Sochař a šperkař Vratislav Karel Novák klenotnici navrhl jako sestavu z konvenčního sériově vyráběného systému vitrín, které však umístil do sklepního prostoru naprosto bravurně. Já jsem vymyslel šikmé skleněné válce na instalaci náhrdelníků, tím více vynikly ve světle, které do zavěšených šperků vnikalo. Světlo je pro prezentaci šperků naprosto klíčové. A na těch dnes už historických špercích je vidět, jak tehdejší studenti zvládali řemeslo, oni totiž měli dvojnásobný počet hodin praktického vyučování a také víc hodin kreslení a modelování než ti dnešní. Vystavovaná kolekce je opravdu mimořádná v rámci minimálně středoevropského prostoru.“

Jak podotýká Miroslav Cogan, turnovské muzeum občas v Klenotnici pořádá i dočasné výstavy.

„S Janem Prostředníkem jsme například připravili výstavu Poklad. Na ní jsme prezentovali archeologické nálezy všeho, co bylo v minulosti považováno za drahé, zpracované pazourky, bronzové šperky, zlato a stříbro. Vystavovali jsme i poklad z depozitářů litoměřického biskupství. V Klenotnici jsme měli také krásnou výstavu k 70. narozeninám zlatníka, šperkaře a výtvarníka Jiřího Urbana. Kromě jeho šperkařské tvorby jsme prezentovali i jeho kopie korunovačních klenotů nebo Sedlecké monstrance. Od roku 2018 jsme Klenotnici začali víc využívat k pořádání tematických výstav. Každé dva roky v ní prezentujeme práce ze šperkařského sympozia a expozici prokládáme výstavou Regenerace věnovanou výtvarníkům z Turnovska, které konfrontujeme s hosty z jiných významných šperkařských enkláv, naposledy to byla Vysoká škola výtvarných umění v Bratislavě.“

Miroslav Cogan byl také kurátorem významné výstavy věnované šperkaři Antonínu Karčovi, představující jeho secesní a art deco návrhy, včetně unikátních artefaktů, které se vrátily z USA do Turnova.

„Antonín Karč byl cizelér a šperkař. My jsme v roce 2002 koupili jeho uměleckou pozůstalost. Karč vytvořil vzorník 358 prací, takzvanou předložkovou knihovnu, z nichž velká část byla realizovaná. Podle ní studenti turnovské šperkárny od roku 1920 dalších dvacet let zpracovávali návrhy profesorů, tím se od svých pedagogů hodně naučili. Antonín Karč se v roce 1916 stal zastupujícím ředitelem školy, pár let nato ji začal jako ředitel vést. Přišla doba nejlepších školních úspěchů, kdy školní práce získávaly ocenění v Paříži, v italské Monze nebo Stockholmu. Karč byl nesmírně pracovitý, v jeho pozůstalosti se našly stovky skic a když v roce 1939 odešel do důchodu, věnoval se malbě a kresbě. Já jsem o něm v roce 2004 napsal první významnější práci, upozorňuji tam i na jeho malířskou a sochařskou tvorbu. O devatenáct let později se mi ozvala z USA paní Helena Frost, poslala mi fotku secesního závěsu a jak jsem zjistil v archivu, ten byl vytvořen podle Karčova návrhu, proti němuž byl při realizaci pouze použit jiný kámen. Příběh tohoto díla vzbudil velký zájem médií a přivedl k nám do muzea mnoho lidí.“

Značný mediální ohlas zaznamenaly rovněž výstavy granátové soupravy, kterou obdržela při návštěvě Československa v roce 1996 britská královna Alžběta II. nebo kopie Napoleonovy koruny od zlatníka a šperkaře Jiřího Urbana.

Pedagogická činnost

Miroslav Cogan vyučoval začátkem devadesátých let dva školní roky dějiny umění na Střední uměleckoprůmyslové škole šperkařské v Turnově.

„Byl to moc fajn, kromě výuky jsem pro studenty připravoval také výlety do zahraničí, byli jsme v Drážďanech, v Budapešti a viděli jsme také řadu památek v Čechách a na Moravě.“

Práce učitele vyžadovala spoustu času, musel se neustále na výuku připravovat a zároveň se věnovat výzkumné, kurátorské a publicistické činnosti v muzeu. Po čase však dospěl k názoru, že nadále takové množství činností skloubit nelze, se začal opět naplno věnovat práci v muzeu. K výuce se vrátil až o téměř dvacet let později.

„Druhá má pedagogická epizoda se odehrála v roce 2010, kdy jsem vedl seminář praktické muzeologie pro studenty dějin umění a kulturní historie na ústecké univerzitě. Seznamoval jsem je se základy rozeznávání materiálu, grafických a kovozpracovatelských technik. Vše, co by měl muzejník v menší instituci znát, aby dokázal sbírkový předmět správně popsat a případně uložit, protože každý materiál potřebuje specifické podmínky.“

Publicistická činnost

Miroslav Cogan napsal řadu odborných článků. Jmenujme už zmíněný článek o mostu na hradu Valdštejn nebo článek uveřejněný v časopise Domov, v němž se věnoval stému výročí založení turnovské šperkařské školy.

„V osmdesátých letech, kdy jsem začal psát, bylo dost zajímavých časopisů, kromě Domova také Umění a řemesla, Ateliér, Výtvarné umění nebo Antik. Když jsem psal o mostu na Valdštejně, tak jsem se dostal k Marii Markétě z Valdštejna, byli tady i ti Hertlové, kteří mne přes Marii Markétu spojili s těmi Jelínky. Já jsem pak vypublikoval článek Jan Jiří Hertl – dvorní valdštejnský malíř, pak také články o Karčovi, Janu Prouskovi, o našich sympoziích, psal jsem dokonce do tehdejšího západoněmeckého časopisu zaměřeného na šperky Uhren+Schmuck nebo Goldschmiedezeitung. A vždycky jsem dbal na to, abych napsal i něco pro kamarády, kolegy ze semilského archivu, kteří začali vydávat sborník Z Českého ráje do Podkrkonoší. V něm od roku 1986 vycházely recenzované články, tehdejší šéfredaktor Ivo Navrátil dovedl sborník na vysokou úroveň. S námi pak proto publikovali i badatelé z Prahy a z dalších míst tehdejšího Československa.“

Miroslav Cogan napsal desítky katalogů k výstavám. Je rovněž autorem knihy Turnov, která vyšla v roce 2001. Chtěl do ní původně přispět jen kapitolami o kamenářství, ale nakonec musel napsat i část věnovanou historii města, protože žádný z oslovených historiků nechtěl na této knize spolupracovat.

„Když kniha vyšla, tak mi jeden z historiků, který spolupráci odmítl, vytkl chyby, kterých jsem se podle něj dopustil, přestože měl možnost kapitoly ještě před publikováním recenzovat, tak jak to udělali například naši archeologové. Nebylo to moc kolegiální. Těch několik skutečných faktografických chyb jsme pak odstranili v reedici knihy Turnov v roce 2022.“

V rámci edice Zmizelé Čechy nakladatelství Paseka dostal Miroslav Cogan nabídku opět psát, tentokrát o celém Turnovsku. K napsání kapitol o historii přizval historika Michala Babíka.

„On napsal úvodní kapitolu o městě a mě napadlo, že okolní Český ráj projdu a projedu podle starého Kudrnáčova turistického průvodce z roku 1906. Vzniklo tak hezké povídání o tom, jak se Turnovsko proměnilo. Kniha vyšla v roce 2007.“

Od roku 2012 začal dokumentovat kamenické památky, kde terénní výzkum doplnil pečlivým archivním výzkumem, aby se nedopustil některých chyb svých předchůdců. Vyústilo to v roce 2020 v knížku Řezbáři v kameni.

„Slovo řezbář bylo dobovým ekvivalentem pro označení sochaře, jeden z těch nejlepších – Jan Zeman, se například takto označoval. Knížka a předcházející výzkum přinesly řadu nových životopisných dat o kamenících, jako byli pačtí Suchardové, Martincové ze Sestroňovic, semilští Prokopové nebo Mati Beran. O těch se dříve nic nevědělo, a bylo nutné jít do starých, kurentem psaných matrik a poté znovu některé sochy předatovat.“

Následovala knížka věnovaná šperkařským sympoziím v letech 2021 a 2022. Miroslav Cogan posléze napsal i dvoudílnou monografii zlatníka, šperkaře a výtvarníka Jiřího Urbana s podtituly Šperky a kopie historických klenotů a Obrazy a kresby. Přispěl i do knihy Lidové stavby Libereckého kraje.

„Já jsem do knihy opět přispěl kapitolou o kamenosochařských památkách. Podobně jako do knihy vydané v roce 2022 k 750. výročí založení města Turnova.“

Rodina

Manželka Miroslava Cogana se jmenuje Jana a pochází z Ústí nad Labem.

„Je stavařka a seznámili jsme se na vodě, jeli jsme Dunajec, jí tehdy odpadl zadák a mně háček, a tak nás kamarádi dali do jedné lodě. Muselo to být někdy v roce 1988. Pamatuji se, že tehdy jsme slyšeli v polském rádiu, že byli oficiálně vysvěceni první kněží na Slovensku.“

Synové Matěj a Adam nejdou sice ve stopách otce, ale jak podotýká Miroslav Cogan, u Matěje se mu podařilo vzbudit zájem o výtvarné umění. Adam pak podělil jeho literární sklony.

„Jsem přesvědčený o tom, že i odborné knihy by měly mít literární kvalitu a tak se o to celý svůj profesní život snažím.“

Přestože rodina je v životě naprosto nezastupitelná, tak vše, co po nás zůstane, je nakonec naše práce, tvrdí Miroslav Cogan.

„Jsem přesvědčený o tom, že to důležité, co máme udělat, je zvednout hřivnu a vše, co nám Panbůh nebo Matka příroda nadělily, a podle přesvědčení svou profesi rozvíjet.“

Miroslav Cogan proto stále pracuje, i když je už v důchodovém věku. Témat na venkově je totiž podle něj k zpracování stále hodně.

„Třeba lidoví kameníci nebo regionální výtvarníci. Teď jsem třeba narazil na Dominika Kindermanna, to je pozdně barokní malíř, jehož obrazy jsou roztroušeny od Jilemnice až po Krásnou Lípu, je to takový harrachovský dvorní malíř. To je ovšem pro badatele celoživotní téma, do něhož se já už pouštět nebudu a ponechám ho svým následovníkům. Ale stále se věnuji oblíbeným turnovským Hertlům. Kdo viděl výstavu Krajiny zázraků v Oblastní galerii v Liberci v roce 2022, tak mi dá za pravdu, že Jan Jiří Hertl byl překvapivě kvalitní, byť se jednalo o provinčního malíře. A já bych rád pokračoval v restaurování jeho dochovaných prací. Je jich ještě patnáct, obrazy jsou menší než ty dříve restaurované, jako například lunety Ze života svatého Františka, kde krajina hrála sice v uvozovkách jen roli jeviště, ale je úžasně namalovaná a je vidět, že pro malíře Jana Jiřího Hertla byla krajina stejně důležitá jako samotný děj.“

Kromě restaurování obrazů Jana Jiřího Hertla si Miroslav Cogan dělá radost víny z Českého ráje. Stal se zakládajícím členem Klubu VRC vín regionální certifikace.

„Ono se totiž stalo to, že se vlivem globálního oteplování začalo v Českém ráji dařit vinné révě. A dařilo se jí i dříve. Zjistil jsem, že mezi Turnovem a Kopidlem je necelá dvacítka míst, která nesou názvy Vinice, Na víně, Pod vínem nebo Na vinici. Vinná réva se na Turnovsku a Jičínsku pěstovala minimálně dvě stě padesát let, tedy od poloviny čtrnáctého století do první čtvrtiny sedmnáctého století. Získal jsem pro výzkum historie pěstování vinné révy v našem regionu už i archeology, takže budeme provádět archeobotanický výzkum, který potvrdí přesná místa, kde se pěstovala vinná réva. A možná se podaří založit v Turnově i městskou vinici.“

Těžištěm ale pro něj nadále zůstává uměleckohistorická tématika. V roce 2025 kurátorsky připravil v turnovském muzeu dva zajímavé projekty – expozice Koruny císařů a králů a Lapidárium kamenných soch dosud uložených v depozitářích. Kromě další badatelské práce a organizování výstav se Miroslav Cogan stále věnuje soudně znaleckým posudkům.

Ivana Bernáthová