Ladislav Oliva

Rozhovor

Mládí

Ladislav Oliva se narodil 21. srpna 1933 v Chudeřicích u Bíliny na Teplicku. Jeho otec Karel Oliva pracoval nejprve jako dělník v místní sklárně, kde se vyrábělo ploché sklo. Po 2. světové válce pracoval v zinkovně a v dalších provozech. Matka Marie Olivová, rozená Zemanová, žila před svatbou v Praze, kde pracovala v restauraci Demínka. Když odešla s manželem do Chudeřic, vařila pro tamní dělníky.

Rodina Ladislava Olivy odešla kvůli obavám z Němců na začátku druhé světové války do vnitrozemí, konkrétně do Kosmonos na Mladoboleslavsku. Tam začal malý Ladislav chodit do obecné školy.

„Rodiče posléze dostali nabídku jít pracovat na statek šlechtického rodu Thurn-Taxisů do Žerčic, kam jsme se museli přestěhovat. Otec byl krmičem krav a staral se také o koně. Matka krávy ručně dojila a dávalo jí to pořádně zabrat. Stěžovala si, jak ji z ručního dojení hodně bolí ruce. Důležité ale podle nich bylo, že měli práci a obživu. Otec říkával: Hitler potřebuje armádu a ta potřebuje nakrmit, tak se o práci ve válce nemusíme bát.“

Ladislav chodil tři kilometry pěšky do Semšic. Když šel jednou s kamarádem na statek, kde pracovali rodiče, tak ho na motorce srazil německý voják.

„Zapletla se mi noha do kola motorky a měl jsem ji zlomenou. A nastal problém. Němci tátovi řekli, že mě prý nemůže ošetřit jiný doktor než německý vojenský lékař. A na něj jsem musel tři dny čekat, protože byl na střelbách. Můj táta jim připomněl, že jsem ještě dítě a bolí mě to, aby mě rychle odvezli do nemocnice. Oni ale, že rozkaz je rozkaz. Nakonec jsem se dostal do nemocnice v Mladé Boleslavi, kde mi dali nohu časem dohromady.“

Konec války byl podle Ladislava Olivy v jejich vesnici poklidný, jezdili přes ni jen prchající němečtí vojáci, za kterými postupovali rudoarmějci.

„Jeden z ruských vojáků, jmenoval se Vasil, u nás ve sklepě dokonce jednu dobu bydlel. My jsme tehdy rusky neuměli. Ale pamatuji si doteď, jak říkal rusky kartošky bramborům, které jsme tam skladovali a on si je připravoval k jídlu.“

Po válce se rodina vrátila zpět do Chudeřic, do dělnického domku, kde bydleli před válkou a odkud byli odsunuti Němci, kteří ho během války užívali. Matka s otcem pracovali v Chudeřické sklárně, kde se vyrábělo zrcadlové sklo. Později našli práci v zinkovně. Měšťanskou školu v Bílině ukončil Ladislav Oliva v roce 1948. Nevěděl, co by měl v životě dělat. Rodiče chtěli, aby šel na strojařinu. Mysleli, že by mohl v kraji s řadou povrchových uhelných dolů a dalším těžkým průmyslem, získat dobré zaměstnání. Třídní učitel ale jeho rodičům doporučil, aby si zvolil školu s výtvarným zaměřením, protože rád kreslil. Nakonec mu popřála náhoda.

 „K nám do bílinské měšťanky přišel školáky náborovat tajemník Odborné školy sklářské v Kamenickém Šenově Karel Klíma. Ptal se mě, jestli umím kreslit a mám-li zájem. Tak jsem se poradil s rodiči a přihlásil jsem se na talentové zkoušky k profesorovi Josefovi Khýnovi. A na školu jsem byl přijat. Vybral jsem si obor malba na skle.“

Středoškolská studia

Profesor Josef Khýn, u kterého Ladislav Oliva studoval, byl bývalý politický vězeň z koncentračního tábora v Sachsenhausenu, kam se coby student dostal po událostech 17. listopadu 1939. Spolu s profesorem Khýnem působil na škole až do roku 1952 jako vedoucí oddělení broušeného skla jeho kamarád, později legendární umělecký sklář a sklářský výtvarník René Roubíček, jenž svým sochařským pojetím broušeného skla výrazně ovlivnil výtvarné směřování školy i jejích absolventů. Ladislav Oliva ho měl na přírodní kreslení.

 „V roce 1951 jsem končil sklářskou školu závěrečnou zkouškou. Vytvořil jsem leptanou vázu s květinovým motivem. Leptané sklo vyniká průhledností, barvou a texturou, které umí vnést do prostoru pouze sklo. Díky pokrokům, jako je leptání kyselinou, lakování podkladu a naše špičkové povrchové úpravy, je možné přeměnit prostory za pomoci světla a barev. Jedná se ale o náročný postup.“

Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze

Po dokončení tříleté střední sklářské školy v Kamenickém Šenově se rozhodl Ladislav Oliva pokračovat ve vysokoškolském studiu. Vybral si Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Musel si zvolit, zda půjde studovat k profesorovi Josefu Kaplickému, který vedl v letech 1945–1962 ateliér monumentální malby a později ateliér sklářských technik, nebo k sochaři a architektovi profesorovi Karlovi Štiplovi.

„Nakonec jsem dal na radu Reného Roubíčka a podal přihlášku k profesorovi Kaplickému. Přijali mne. Myslím si, že na tom má zásluhu úroveň kamenickošenovské školy a profesor Khýn společně s René Roubíčkem. Nastoupil jsem tam s Václavem Ciglerem a Františkem Tejmlem. Oběma kamarádům šlo studium skvěle. Já se potýkal v prvním semestru s portrétem. Pan profesor mi jednou řekl: Úctyhodný výkon, ale lépe byste, pane Olivo, udělal, kdybyste si vzal nový papír.“

Ladislav Oliva si již dále nevěřil a do druhého semestru vysoké školy raději nenastoupil. Namísto toho se dal zaměstnat v Chudeřických sklárnách.

„Nemohl jsem si dovolit chtít od rodiny další peníze. Táta byl nemocný, matka pečovala o čtyřletou sestru, starší sestra se učila v textilním oboru a starší bratři se teprve osamostatňovali.“

K návratu do školy ho vyzval sám profesor Josef Kaplický. Kývl a byl rád, že ho i spolužáci bez problémů přijali zpátky.

„Druhý ročník jsem nějak přežil. Dostal jsem úkoly navrhnout tvary pohárů a jiného dutého skla s výzdobou stylizovaných rostlin a písma. Ve třetím ročníku jsme studovali figuru v životní velikosti, kreslili uhlem, malovali temperou a pak pro semestrální práci navrhovali figurální kompozici pro pískovanou vitráž. Tehdy jsem pochopil, že výtvarnost kresby nespočívá jen v jejím řemeslném zvládnutí, ale také v citovém a intelektuálním posunu vědomí. Potěšila mě slova pana profesora: Tak, teď to, pane Olivo, cinklo!“

Profesora Josefa Kaplického si oblíbil. Byl to podle něj umělec, který uměl vyučovat.

„My jsme sice měli technické zkušenosti s prací se sklem, ale u něj jsme přišli k něčemu úplně jinému. Nosil nám knihy a četl nám z nich. Měl noblesu kantora. Kolikrát měl člověk pocit, že by se mu měl omluvit za to, že to neumí tak, jak by on chtěl. Byl neobyčejně slušný, my jako studenti jsme ho hecovali, aby jednou řekl méně slušné slovo. On se až potil, že to nedokáže. A my jsme ho potom téměř odprosili že jsme ho k tomu nutili.“

Na škole Ladislav Oliva stále víc pronikal do nejrůznějších výtvarných technik a zdokonaloval se třeba i na sádrařském kruhu. Ve třetím ročníku dostal spolu se spolužáky Václavem Ciglerem a Františkem Tejmlem za úkol navrhnout pískovaná domovní znamení pro nově stavěné domy v pražských Vršovicích. Vypadalo tak, že naddveřní okno každého domu projektované v úrovní podesty vpouštělo denní světlo na schodiště do pater a bylo vhodným místem pro uvažované výtvarné dílo-pískovanou vitráž řešenou jako triptych, jehož hlavní plochu zdobilo znamení zvířete a úzké pásy po stranách vhodně stylizovaná dekorační výplň. Návrhy pískovaných vitráží studenti realizovali v dílně sklářské školy v Železném Brodě a pak zasadili do architektury.

Státní zkoušku Ladislav Oliva úspěšně složil v únoru 1957. Na základní vojenskou službu po ukončení školy nemusel, na vysoké škole absolvoval pouze vojenskou přípravu a dále třítýdenní cvičení v Dymokurech.

„Měli jsme vojenskou katedru každý čtvrtek a cvičili jsme pravidelně na Bílé Hoře v Praze.“

V květnu 1957 nastoupil Ladislav Oliva do výtvarného ateliéru podniku Borské sklo. Měl tam jít původně se svými nejlepšími kamarády na studiích Václavem Ciglerem a Františkem Tejmlem. Nakonec se však dohodli, že do Nového Boru odejde sám.

Borské sklo

Ladislav Oliva pracoval v podniku Borské sklo v technicko-výtvarném středisku, které řešilo potřeby výrobních provozoven podniku. Prostřednictvím vývozního podniku Skloexport nabízelo a prodávalo jednotlivé výrobky a ucelené kolekce vyvzorovaných sklářských výrobků. Hned po nástupu do podniku dostal od ředitele Borského skla Karla Jindry úkol narychlo vyvzorovat exponát pro veletrh v jihoafrickém Johannesburgu.

„Řekl mi: Ty to navrhni a František Pazdera to vybrousí. Navrhl jsem vázu s průhledy a požadovanými optickými efekty. Výtvarný záměr jsem kreslil a kompozičně měnil přímo na váze. Plášť jsem rozdělil na několik polí, které jsem širokými, hlubokými i mělkými řezy rytmizoval.“

Jeho originální vázy byly v roce 1958 zařazeny do výstavní kolekce na EXPO v Bruselu.

„Požádal jsem v huti U Hantichů proslulého skláře Josefa Rozinka o to, aby pro mě vyrobil z křišťálového skla tři kusy silnostěnné suroviny. Chtěl jsem, aby je při rotaci na píšťale v horní třetině podvalákem stáhl a zúžil. Spodní část jsem pak potřeboval zahrotit. Po vychlazení jsem broušením tvaroval vázy, jejichž výsledná forma podobná kuželkám vychází z lidského těla, z hlavy, krku, trupu a boků.“

V roce 1959 připravil Ladislav Oliva pro propagační výstavu skla v Moskvě skleněnou mozaiku Nový život do reprezentačního salonku. Musela se realizovat narychlo. Objednávka od generální komise Ministerstva spotřebního průmyslu přišla 19. května a výstava v Sovětském svazu začínala už v srpnu.

„Dvanáctého června schválila umělecká komise můj barevný návrh Zrození. Dne 26. června jsem předložil k posouzení karton mozaiky namalovaný temperovými barvami a jakmile ho komise odsouhlasila, šel do výroby. Skládání obrazu z transparentně barevných kostiček a jejich vkládání do drátěné osnovy, upínání obou konců útku, přiletování na kovový rám a následné finální začišťování oplechováním se muselo odehrát v Borském sklu velmi rychle, protože se mozaika přepravovala už 16. července do Moskvy.“

Spolu s Ladislavem Olivou vystavoval v Moskvě i René Roubíček. Vytvořil plastiku z kovu a skla s názvem Skleněný strom. Pro výstavu k 15. výročí osvobození Československa v roce 1960 v Moskvě vytvořil Ladislav Oliva zavěšený barevný mozaikový státní znak.

„Můj návrh schvalovala umělecká komise za účasti sochaře profesora Karla Lidického. Předcházela tomu práce architektů Státního projektového ústavu v Praze, kteří vypracovali technický výkres nosného rámu státního znaku potřebného pro jeho výrobu v kovářské dílně. Pracovníci Ateliérů Borského skla skládali obraz na prosvícených stolech a já mohl autorsky korigovat barevná propojení na sebe navazujících dílů celého pole znaku. Vitrážníci se pak ujali tkaní čili montáže složené výplně obrazu do kovových rámů.“

Montáž díla v Moskvě pak provedli pracovníci pražského podniku Výstavnictví. Po ukončení výstavy mozaika putovala do depozitu Severočeského muzea v Liberci. V letech 1959 a 1960 vystavoval Ladislav Oliva na trienále v Miláně a za mistrovské použití pískování, lisování i broušení, které přenáší ruční efekt do sériové produkce získal významné ocenění. V roce 1959 měl výběrovou výstavu uměleckého skla v Corningu ve Spojených státech amerických, představil se i na výstavách v Mnichově a ve Stuttgartu. V podniku Borské sklo pracoval do roku 1964.

Sklárny Bohemia

V letech 1964–1969 působil Ladislav Oliva jako výtvarník Skláren Bohemia v Poděbradech. Lákalo ho navrhovat lisované sklo. Rodina se za ním brzy přestěhovala. Sklářský výtvarník organizoval inovační práci, spolu s ním navrhovali výrobky pro lis výtvarníci Václav Cigler a Václav Horáček. Podnik ale právnicky včas nedořešil externí smlouvy a při práci v podniku musel Ladislav Oliva překonávat řadu dalších překážek.

„Přestože už výtvarníci v podniku pracovali na řadě úkolů, dostali smlouvy až za půl roku. Od začátku jsem se tedy v poděbradských sklárnách potýkal s problémy. Dva měsíce jsem nepobíral plat, tak dlouho trval převod mzdového fondu do plánu pracovníků. Stejnou dobu jsem čekal na přidělení slíbeného odloučeného pracoviště. Zjistil jsem pak pravý důvod šikany, do skláren přišel udavačský dopis plný nepravdivých informací o mém údajném flákačství. Někdo, koho jsem v Novém Boru znal, po mě chtěl hodit kamenem.“

Když ještě neměl zázemí pro práci v podniku, pracoval doma. Vytvářel plány vývoje olovolisu a výtvarně koncipoval první návrhy výrobků užitkového skla, desetidílného nápojového souboru s kresbami abstraktního charakteru.

„Na jednání subkomise olova v Poděbradech jsem předložil vypracovaný plán, doplňoval jsem ho pak na základě vznesených požadavků pro výrobu. Strojový park se měl rozšiřovat a mé výtvarné přednávrhy měly upřesnit jejich počet. Bylo ještě nutné specifikovat časový plán návrhů s termínem plnění a rozpisem úkolů na návrháře.“

Jak dál Ladislav Oliva popisuje, inovace strojového parku poděbradské sklárny představovala zavedení lisování bez kroužku čili sacofoukání užitkových výrobků, zvláště svítidel a lustrového skla. Měla být zavedena technologie odstředivého lití METOSKLO k výrobě tvarů suroviny broušeného skla. V podniku plánovali nakoupit také poloautomatické stroje umožňující kombinovat foukané kalichy s nastřikovanou dekorativně tvarovanou nožkou.

„Všechny plány jsem odevzdal garantovi úkolu inženýrovi Krupauerovi, externistům jsem poslal rozsah jejich činnosti. Upravil jsem získané odloučené pracoviště, postaral jsem se o to, abych konečně dostal výplatu a dočkal jsem se i toho, že potupná pomluva mé osoby byla zápisem prohlášená za neopodstatněnou. Pak jsem se mohl už soustředit na svou práci výtvarníka.“

Na zasedání subkomise VR/olovo byly koncem roku 1964 schváleny návrhy všech výtvarníků včetně dvou sádrových modelů Ladislava Olivy – popelník a jardiniera. Oba návrhy z řady lisovaného skla získaly od Střediska výtvarné kultury výroby CID v Praze ocenění Vynikající výrobek za rok 1966.

„Během pěti let, co jsem v poděbradských sklárnách pracoval, vypracovala naše tvůrčí skupina 490 autorských kreseb, které zástupci výroby, obchodu a výtvarníci posuzovali z hlediska momentálních potřeb výrobního závodu i možného domácího a zahraničního prodeje. Některé z nich se dočkaly skleněné podoby. V roce 1965 odešel Václav Cígler na Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě a Václav Horáček se ujal sklářského ateliéru Dílo v Hodkovičkách. O to víc práce jsem pak měl.“

Ladislav Oliva stále narážel na konzervativní přístup vedení poděbradských skláren a odborníků kolem něj. Jeho nové myšlenkové proudy se střetávaly s jejich neochotou. Po tom, co získal ocenění Vynikající výrobek roku zpracoval řadu dalších návrhů rozšiřujících arzenál vzorů, jimiž zasahoval do výroby sacofoukání, nastřikování, odstředivého lití, předlisu i broušeného skla. Jeho tvůrčí aktivita vybízela techniky, soustružníky, cizeléry a dělníky ve slévárnách k větší aktivitě.

„V roce 1967 jsem měl navrhnout pro anglický trh necejchovaný lisovaný půllitr, takzvané domácenské sklo. Technický výkres jsme s Josefem Černým zadali k výrobě do Brna. A jeden z frézařů mi tam řekl: No, jo, Oliva, to můžeme zrovna upnout na kopírovací frézu a dělat.“

Nicméně, ačkoliv Ladislav Oliva dosahoval řady úspěchů a podnik vykazoval díky jeho návrhům, realizacím a následném prodeji zisk, k harmonickému souznění mezi výtvarníkem a podnikem nedošlo.

„Byl jsem ale rád, že jsem byl dopisem z kanceláře generálního komisaře Miroslava Galušky pro výstavu EXPO 67 v kanadském Montrealu vyzván k účasti na pracovní schůzce sklářských výtvarníků s architekty výstavního pavilonu. Na těchto setkáních krystalizovala podoba výstavních objektů i způsob technologického zpracování skla. Má původně čtvercová koncepce vitráže se změnila na vertikálu, aby vyplnila průzor ve stěně, jímž do výstavního pavilonu pronikalo světlo. Vystavený prozářený obraz si pak mohli diváci prohlížet z obou stran a přistoupit tak blízko, aby se mohli dotýkat reliéfu rukou. Světlo pak bylo prostředkem malby.“

Vznikla čtyřmetrová vitráž litá z optického skla, horizontálně dělená na osm polí montovaných do kovové konstrukce. Skleněná výplň osmi masívních plasticky členěných plátů představovala čtyři sta kilogramů zpracovaného skla.

„Celou čelní plochu jsem pojal reliéfně tvaroslovím krystalických útvarů čerpaných z vlastní výtvarné tvorby broušeného, pískovaného a litého skla. Hledal jsem osobitou výtvarnou mluvu a svým rukopisem probouzel jeho světelný reflex. A nyní tu byla příležitost oživit v tak velkolepé ploše skleněného objektu mou malířskou erudici. Sochařským způsobem práce jsem komponoval obraz, v němž škála grafických linií, plastických bodů, klínových zářezů a kaskád trojbokých jehlanů vnořených do skloviny nebo z ní vystupujících jsou jenom modelačními prostředky k výtvarnému vyjádření podstaty a vlastností skla.“

Realizace pak probíhala od 15. července 1966 v několika sklářských podnicích, v Novém Boru, Kamenickém Šenově a Poděbradech.

„V prosinci 1966 bylo hotovo a vitráž putovala do Kanady. Úspěšně prezentovala um českých sklářů a poděbradského podniku Bohemia, ale i státu přinesla zisk. Po skončení světové výstavy byla prodána do města Saint John v New Foundlandu. Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze má v depozitu uložený autentický odlitek této plastiky.“

V Poděbradech vymyšlená a zrealizovaná práce se podle výtvarného recenzenta vymykala z oblasti užitého umění a důstojně se zařadila po bok velkých malířských děl, která dala vzniknout novému pojmu sklářská plastika. V roce 1967 dostal Ladislav Oliva zadání, aby vytvořil exteriérové a interiérové poutače na celooborovou výstavu SKLO ´67 na Staroměstské radnici v Praze. Projektantem výstavy byl architekt Bohuslav Rychlink, jemuž Ladislav Oliva předložil první ideové náčrty objektů z tyčového skla, broušených čoček a kovu. Způsob řešení poutačů ho zaujal a dal pokyn k výrobě modelů. Vyskytly se ale problémy.

„Měl jsem zajistit materiál, ale u vedoucích pracovníků jsem zpočátku nepochodil. Považovali to za práci navíc a za můj osobní kšeft. Později se ale vše vysvětlilo a práce se rozjely. Pro mě to byla nicméně už druhá zkušenost, že mimořádné, byť společenským zájmem motivované zakázky, se nedají dělat v podnicích, kde nejsou pro jejich výrobu technické a organizační podmínky. A navíc tam nejsou dostatečně angažovaní pracovníci.“

Charakteristickým rysem Ladislav Olivy je upřímnost, maximální nasazení, vysoká profesionalita a totéž vždy očekával od svých spolupracovníků. Tato očekávání se velmi často nenaplnila, a z toho pak vyplynuly nejrůznější konflikty. Paradoxně uznání a respekt spíš získával u sklářských dělníků a mistrů, než od vedoucích pracovníků sklářského průmyslu. Bylo to dáno i dobou, kdy hlavním předpokladem pro vedoucí kádry byla politická příslušnost. Pro české sklářství bylo ale působení Ladislava Olivy v poděbradských sklárnách velice přínosné. Experimenty s nejžádanějším sklářským exportním materiálem, broušeným olovnatým křišťálem byly velice úspěšné a recenzenti označili jeho práci za nejmodernější přístup k optice skla spojený s originálním výtvarným dekorem.

Okupace v roce 1968

Okupaci vojsk pěti komunistických států v čele se Sovětských svazem v srpnu 1968 prožila rodina Ladislava Olivy na dovolené na Slovensku v Piešťanech.

„Spali jsem ve stanu a ráno nás vzbudil nějaký člověk, že se máme sbalit a jet domů, že jsme okupovaní. A manželka Eva se naivně ptala: To nás okupují Němci? Nenapadlo ji, že by Československo mohli okupovat Sověti, osvoboditelé ve druhé světové válce. Když jsme pak jeli kolem Kolína, tak jsme viděli tanky a úplně jsme se rozklepali. Pospíchali jsme domů, protože jsme si mysleli, že bude mobilizace. Ta ale ovšem nepřišla.“

S okupací Ladislav Oliva a jeho rodina nesouhlasili. Komunistická strana Československa si po období takzvaného pražského jara a následného potlačení demokratizačních snah okupací upevňovala během následné normalizace svou vedoucí pozici. Ladislav Oliva do strany v poválečné euforii vstoupil. Jeho manželka Eva Olivová komunistkou nebyla. K okupaci se ale Ladislav Oliva na stranických prověrkách v roce 1969 postavil rázně. Hodil komunistům stranickou knížku na stůl, a vzápětí přišly zákazy umělecké činnosti, mohl jen učit.

Pedagogická práce

Ladislav Oliva o sobě říká, že nikdy nechtěl být učitelem. Ale nakonec konstatoval, že odříkaného chleba největší kus. I když si jako student vysoké umělecké školy nezapsal do studijního výkazu nepovinné předměty psychologii, pedagogiku, teorii a metodiku výtvarné výchovy, tak mu v pedagogické práci podle něj nejvíc pro sklářskou a pedagogickou práci pomohl nepovinný předmět sádrování a dvanáctileté zkušenosti ve sklářských podnicích. Navrhoval výrobky sklářské velkosériové produkce až po malosériové výrobky, zvládl teplé i studené rafinační technologie zpracování skla, seznámil se s průmyslovým návrhářstvím, které navazovalo na výrobu a odbyt. Jeho úspěšná tvorba a účast na kulturně propagačních výstavách československého skla mu přinesly rovněž řadu ocenění, a tak jako pedagog měl co studentům předávat. V roce 1962 ještě odmítl nabídku učit od někdejšího ředitele železnobrodské sklářské školy profesora Stanislava Libenského, nebyl si totiž jistý, zda pedagogickou práci zvládne.

„Až v roce 1965 mě profesor Josef Khýn, ředitel kamenickošenovské sklářské školy přemluvil, abych externě vyučoval brusičství. Odešel mu profesor Oldřich Lipský a bylo nutné pro EXPO 67 v Montrealu připravit řadu žákovských výrobků. Nechtěl jsem profesora Khýna zklamat, a tak jsem si práci učitele vyzkoušel. Jsem rád, že se nakonec účast naší školy v Montrealu podařila. Začátkem normalizace koncem šedesátých let jsem nastoupil jako pedagog na železnobrodskou sklářskou školu.“

Přišel ale v době, kdy komunistické vedení školy upřednostňovalo politickou angažovanost před odborností. Kolektiv pracovníků byl podle něj rozdělen na vyvolené, zavržené a trpěné. Převládala manipulace s lidmi, zákazy, příkazy, postihy a šikana.

„Zakázali nám, pedagogům Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě, vlastní výtvarnou činnost. To byla vlastně perzekuce mého uměleckého života! Mohli jsme se věnovat jen studentům.“

Rodina se za Ladislavem Olivou přestěhovala z Poděbrad do Železného Brodu 1971. Manželka Eva Olivová, jež je malířkou skla, začala mít rovněž pracovní problémy, když ji z hodiny na hodinu propustili z internátu, kde pracovala jako vychovatelka. Nakonec díky starostovi města získala pozici ředitelky v Domě pionýrů, kde však mohla být v kontaktu pouze s dětmi.

Ladislav Oliva působil na železnobrodské škole jako vedoucí oddělení broušení skla, které převzal po profesorovi Linkovi. Vyučoval odborné kreslení a modelování, tvarování a písmo.

„Vyučoval jsem také dějiny umění, ale dali ho do rozvrhu na pátek odpoledne. To byla škoda, protože ti studenti už byli po náročném školním týdnu unavení.“

Když Ladislav Oliva dostal za úkol přestavět školní brusírnu, musel si stroje sehnat po sklárnách sám.

„Jel jsem do Nového Boru, Harrachova a do dalších skláren a sehnal jsem to, přestože mi vedení na škole tvrdilo, že to nepůjde.“

Vedl také kroužek modelování. Protože ale nebylo čím modelovat, vyrobil pro každého studenta základní soubor dřevěných a kovových špachtlí.

„Roky znečišťovanou hlínu jsem rozpustil a přefiltroval, zbavil kamínků, rzi a sádry, a to samé naučil dělat žáky. Vedl jsem je i k ekonomickému zacházení s kreslícím papírem a čtvrtkami. Dal jsem vyrobit dřevěné prosklené rámy, které sloužily k výstavkám žákovských kreseb a maleb. Studenti mě začali přirozeně respektovat. Vedení školy mi vytýkalo, že příliš prosazuji svou osobu, a hlídali mě.“

Ladislav Oliva se však nenechal zviklat a pokračoval ve spolupráci se sklářskými podniky.

„Z inovačních úkolů novoborského Crystalexu jsem například vybíral vhodná témata maturitních prací. Studenti navrhli třeba tvary kalíškových souborů, podnik bezplatně křišťálovou surovinu vyrobil a žáci pak vybrousili navrženou dekoraci. Výkresy jsem pak za školu předal Crystalexu k výrobnímu použití. Spolupracovali jsme tak často. Myslím si totiž, že přesně tento vztah školy a výrobního podniku má smysl, tvořivá umělecká práce pedagogů spjatá s technologickým experimentováním jsou hybnou silou rozvoje. V každoročním kádrovém hodnocení mé práce se ale celá snaha vykládala záporně.“

V roce 1970 bylo sklářským výtvarníkům zrušeno členství ve Svazu výtvarných umělců, načež následovaly zákazy autorských výstav.

„Když byly náhodou povoleny, tak bez propagace a vernisáží. Například naše výstava Sklo a krajka manželů Olivových v tehdejším Muzeu dělnického hnutí v Semilech začala pouhým otevřením dveří výstavního sálu.“

Členství v ve svazu umělců mu bylo obnoveno až v roce 1981. Sám nicméně ve výtvarné činnosti neustal. Když nemohl realizovat svou práci ve školních dílnách, výtvarničil doma. Kreslil, maloval a modeloval. Papír, sádru a další materiál si kupoval v běžném obchodě.

„Z kuchyně jsem si udělal sádrovnu, žena nic nenamítala. Odléval jsem návrhy pamětních mincí do celostátních soutěží – k výročí úmrtí Josefa Mánesa, Josefa Jungmanna, Josefa Václava Myslbeka a jiných osobností. Mánes a Myslbek byly oceněny třetí cenou. Později jsem se od doktora Jiřího Mašína, který předsedal porotě, dozvěděl, že můj Mánes byl jasně první a určený k realizaci. Bohužel jsem prý ale špatně zapsaný.“

Nerealizoval se ani jeho návrh plnoautomaticky vyráběných skleněných kalíšků s tvarovanou nožkou pro oborový podnik Crystalex Nový Bor ve spolupráci s ÚBOKem Praha. Nakonec byl do výroby předán návrh, který vůbec neprošel soutěží a nebyl jako Olivův návrh vůbec oceněn. Ve své retrospektivní knize sklářský výtvarník konstatuje.

„Bez vychloubání musím říct, že jsem pro železnobrodskou školu udělal dost práce, ale nedokážu sám sobě vysvětlit, proč se moje upřímné snažení obrací jako obrovská negace proti mně!“

Ani po sametové revoluci nebyla atmosféra ve škole lepší. I když byl vyměněn ředitel, řada méně schopných lidí na ní zůstala. Například brusič Jiří Patrman, který byl podle něj přijat jako politická posila a s nímž si nerozuměl. Přesto s ním byl nucen spolupracovat osmnáct let.

„Spolupráce s Patrmanem znamenala, že jsem ho musel naučit tvořivě přemýšlet, neboť mu k tvorbě chybělo koncepční myšlení. To se ukázalo například při realizaci žákovských návrhů v dílně, kdy studenti znali můj způsob řazení pracovních úkonů, ale učitel Patrman ho nedodržoval a měnil. Ještě větší problém nastával, když dílenský učitel předváděl před žákem ukázku řemeslného výkonu a práci sám zkazil, výrazně ji poškodil uražením hmoty skla na již téměř dokončené plastice. Přihlížejícímu studentovi dílo předal s emotivně zabarveným rozkazem, aby pokračoval. Na studentův protest pak dodal: A nebuď drzej.“

Po roce 1990 sice Ladislavovi Olivovi nabídli funkci ředitele školy, ale vzhledem k věku ji nepřijal. Ředitelem se pak stal profesor Pavel Ježek.

„Ten Jiřího Patrmana na škole nechal, toho někdejšího politického kádra. Pro mě to byl tudíž signál k odchodu. Raději jsem šel učit do Kamenického Šenova, kde byl ředitelem Karel Rybáček, výjimečný člověk s čistým charakterem, vynikající malíř, který uměl studentům a spolupracovníkům naslouchat. Měl zájem na tom, abychom využili technologie takzvaného lehaného tabulového skla a foukání trubic u kahanů. Plánoval přestavbu školy a připravoval podmínky k vybudování školní hutě. To byla pro mě příležitost, abych se pokusil zavést technologii přetavování skla ve formě. Se studenty jsem pak vypracoval drobné skici plastik a zkoušel je utavit v laboratorní pícce. Průkazné výsledky pak vedly k tomu, že ředitel koupil do školy nakonec rovnou dvě pece.“

Podle Ladislava Olivy se ukázalo, že výtvarné povýšení úrovně a přeorientování výuky na tvorbu unikátních uměleckořemeslných objektů, je to správnou cestou. V roce 1993 měl Ladislav Oliva už nárok na důchod, o rok později kamenickošenovskou školu opustil, chvíli odpočíval, věnoval se rodině a vlastní tvorbě.

Autorská tvorba

Ladislav Oliva se po odchodu do důchodu pustil do výroby negativních tavicích forem, jako budoucí pozitivy je nechal utavit z lehce barevného skla v dílně Tomáše Málka v Turnově. Získané surové odlitky pak dokončil zušlechťovacím procesem.

„Poznal jsem, jak bylo užitečné tyto nádoby převést do materie skla a probudit je k životu. Tím jsem zajistil autorské exponáty pro účast na výstavách Česká tavená plastika 1995 v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou a k 140. výročí sklářské školy Kamenický Šenov v roce 1996.“

Jeho tavené plastiky se dostaly do knihy Miroslava Klikara Česká skleněná plastika. Autor v ní filosofickým rozborem umělecké práce autorů podává výklad o výrazu skleněného díla a jeho slohového začlenění.

„O mé váze z roku 1995 tam píše: Druhým typickým protagonistou transavantgardní české skleněné plastiky je Ladislav Oliva, kterého zařazujeme do informální dekonstrukce vyjadřující se pluralitní syntézou torz různých tvarových struktur. Připomíná metodu asambláže. Tedy výtvarné techniky, která dodává dvojrozměrnému obrazu třetí prostorovou dimenzi. Spojuje rozmanitě strukturované části tavené plastiky z namodralého skla. Vědomě narušuje princip jednoty artefaktu známý z moderny. Zdůrazňuje příkré přechody mezi nepravidelnými tvary a manifestuje dekonstrukci v kompozici skleněné plastiky.“

V polovině osmdesátých let Ladislav Oliva víc myslel na obsahovou stránku každého námětu, na příběh otevírající rovinu objevování. Postupně vznikala díla, jimiž se, jak konstatoval, stále více odpoutával od principů tvorby užitého umění a směřoval k volné skleněné plastice. Vznikla tak v roce 1980 Tvář, v roce 1980 portrét dcery, v roce 1985 Varhany a v roce 1986 plastika Slunce je život. K poctě Antonia Stradivariho ztvárnil plastiku Violoncello.

„Od mládí jsem se zajímal o přírodní struktury a promítal jsem je do své tvorby. Protože technika tavené plastiky má v jemných detailech vysokou reprodukční schopnost reliéfu, umožnila mi struktury využít tak, jako žádná jiná sklářská technika.“

Při dovolené u Jaderského moře studoval kameny, prohlížel si jejich bizarní tvary, zdobení s jemnými sítěmi čar a vlnivě proplétanými liniemi vzniklými přírodní erozí.

„Svitem slunce byla grafika linií čar naplněná stínem a světlem, ozářené vrcholy daly vyniknout struktuře kamene. A já v duchu odhadoval, jak pak opticky zazáří ve skle. Nacházel jsem tvary podobné motýlím křídlům. A z tohoto kamene jsem sejmul otisk a těšil jsem se, jak doma ovlivní mou sochařskou sklářskou práci.“

V roce 1990 tak vznikla plastika Velký modrý motýl, o rok později Velký žlutočerný motýl a v roce 2001 Můra.

„Kresebné linie na křídlech nočního motýla jsem vnímal jako vlající vlasy do stran osově rozložené plochy, na jejímž vrcholu se formuje dívčí hlava. Vynořuje se stylizovaný profil obličeje s bradou, rty a okem posazeným do skeletu formující se lidské hlavy, na níž jsou hřebenitá tykadla už jen ozdobou, neboť v hmyzím světě jejich dřívější potřebnou zoologickou funkci už ztratily. Výstražná oka na spodních křídlech se posléze proměnila ve znak ženské krásy.“

Námětem některých plastik byl člověk. Kněžna Libuše byla vytvořena na základě umělcovy osobní pohnutky, pro radost a potěšení z práce na zvoleném námětu postavy z našich slovanských dějin. Pracoval i na portrétu hudebního skladatele Antonína Dvořáka a spisovatele Aloise Jiráska. Vznikly i portréty rodinných předků, dědy, otce a matky.

„Jsem sklář a trojrozměrnou podobu každé milované osoby jsem mohl realizovat právě jenom technologií tavené plastiky. Pracoval jsem s pokorou v srdci a s láskou vzpomínám.“

Členem Skupiny 7

Ladislav Oliva se stal v roce 1960 členem liberecké umělecké tvůrčí Skupiny 7. Vznikla v roce 1959, bylo v ní sedm umělců různých výtvarných oborů a žánrů. Umělce nespojovalo žádné společné téma, jen přátelství a touha svobodně tvořit a vystavovat. Mezi zakládající členy patřili sochař Jiří Seifert, malíři Vladimír Komárek a Josef Hýsek, textilní výtvarník Vladimír Křečan, grafik Vladimír Sobolevič, malíř a pedagog Jiří David a průmyslový výtvarník, malíř a ilustrátor Miloslav Jágr. K nim se o rok později připojil spolu s Ladislavem Olivou malíř, grafik a pedagog Pavel Šulc. Přesto, že již jen o rok později počet členů skupiny překročil magickou sedmičku, v názvu byla ponechána, a tak nadále vystavovali pod jménem Skupina 7. Až do roku pořádali umělci svou každoroční výstavu v Severočeském muzeu v Liberci, v sále, který dodnes nese jméno Sedma.

„Vystavoval jsem talíře s reliéfními pískovanými a broušenými motivy, designovými vázami v technice ušlechtilého lisu s reliéfními prvky a experimentální autorské objekty, které ilustrovaly můj posun v taveném a barevném skle.“

Jednotliví členové skupiny vystavovali i samostatně, nebo v rámci skupinových výstav organizovaných pod hlavičkou Svazu československých výtvarných umělců v Oblastní galerii Liberec. Kromě libereckých výstav prezentovala skupina svou tvorbu i v Praze, Děčíně, Brně, či Olomouci. Celkem se podařilo zorganizovat jedenáct výstav. Poslední byla uspořádána na přelomu let 1966 a 1967 v prostorách Severočeského muzea.

Nejslavnější realizace

Velmi ceněný je Olivův velký lisovaný talíř s reliéfním kouřově jemným broušením, vystavený ve Spojených státech amerických na výstavě Glass 1959 a dnes patřící do Corning Museum of Glass. Úspěch slavila také váza s dekorativním pískováním z Triennale Milano 1960. Na aukcích po celém světě se prodává Olivova váza s barevným gridovým vzorem s řezanými a leštěnými plochami z roku 1968. Za vzácnou a sběratelsky atraktivní je považována Škrdlovická váza z roku 1979, jedná se o kombinaci kobaltového a zeleného skla s výraznými žebry. Z opálového skla je vytvořena zajímavá Olivova váza z roku 1983.

Výstavy a ocenění

Ladislav Oliva má za sebou rovněž řadu úspěšných výstav. Jeho díla byla k vidění v Severočeském muzeu v Liberci, Východočeském muzeu v Pardubicích, Oblastní galerii v Olomouci, v semilském a jabloneckém muzeu, v německém Kemptenu, v Kamenickém Šenově a v Železném Brodě. Se svými díly se zúčastnil desítek výstav po celé zemi a v zahraničí, v Kanadě, Belgii, Německu, Itálii, Rusku, Anglii, Japonsku, Spojených státech amerických, Polsku a v dalších zemích. Na kolektivní výstavě Vše nejlepší! České sklářské umění v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze v letech 2012–2013 byl zahrnut mezi pionýry ateliérového skla. K devadesátým narozeninám byla v roce 2023 uspořádána jeho výstava v Galerii Detesk v Železném Brodě.

Z výstav si odvezl mnoho ocenění. V roce 1959 získal cenu v Corning Museum New York na výstavě Glass Behind the Iron Curtain za pískované sklo, v roce 1960 Zlatou medaili za soubor pískovaných mís na XII. Triennale di Milano, roku 1963 zlatou medaili na Mezinárodním veletrhu řemesel v německém Stuttgartu. Oliva si váží rovněž prvního místa na soutěži pro výstavu československého skla v Charleroi, první ceny v soutěži Sklo pro Montreal adruhého umístění na Quadriennale v Erfurtu za hutní sklo ze sklárny Škrdlovice. Seznam všech výstav a ocenění uvádí v knize Sklo Ladislava Olivy.

Zastoupení ve sbírkách

Sklářská díla Ladislava Olivy jsou zastoupena v muzejních galerijních sbírkách v České republice i v zahraničí. Jeho nejslavnější dílo Velký lisovaný talíř s reliéfním, kouřově jemným broušením dnes patří do sbírky Corning Museum of Glass. Ve sbírkách Severočeského muzea v Liberci je sedmadvacet autorových uměleckých sklářských děl včetně plaket z různobarevného litého skla, které vytvořil v roce 1988 při příležitosti stodvacátého pátého výročí založení muzea.

Realizace v architektuře

Ladislav Oliva vytvořil také řadu realizací v architektuře. Kromě mozaiky Nový život realizované v roce 1959 na výstavě Československé sklo v Moskvě to byla mimo jiné barevná vitráž Sklář do interiéru vzorkovny skla v Novém Boru z roku 1962, tavený reliéfní sloup z optického křišťálového skla pro Československý pavilon na EXPO 67 v kanadském Montrealu, zrcadlový reliéf pro prodejnu SIGMA Liberec v roce 1970, třívrstvá pískovaná vitráž na téma – textilní stroje do celého světa – do konferenční místnosti podniku Elitex Chrastava, pískovaný portrét profesora Jana Jánského pro Krajskou nemocnici v Ústí nad Labem v roce 1979, prostorová dělící stěna v kavárně Merkur v Ústí nad Labem v roce 1985 a v roce 2000 barevná vitráž Energie pro interiér Severočeské energetiky v Teplicích. [1]

Rodina

Ladislav Oliva je šťastný, že i jeho děti zdědily lásku ke sklu. Synové Tomáš a Ladislav i dcera Eva vystudovali sklářskou školu, Ladislav pak ještě pokračoval ve studiu na pražské UMPRUM v ateliéru profesora Stanislava Libenského, kterou absolvoval v roce 1988. Čtyři roky se připravoval jako stipendista Crystalexu na funkci výtvarníka v harrachovské sklárně. Harrachov se ale po listopadové revoluci vyjádřil, že výtvarníka nepotřebují, a tak ho uvolnili. Stejně tak postupovalo i vedení v podniku Železnobrodské sklo, odkud propustili bratra, konstatuje Ladislav Oliva mladší.

„Už jsme se totiž ve volném čase zabývali stavbou pece a prvním zkouškám foukání skla. To se samozřejmě přetrvávajícím stejným lidem ve vedení skláren i po listopadu nelíbilo. Toto vhození do hluboké vody bylo pro nás nakonec to nejlepší, protože jsme se velice rychle osamostatnili a svými dovednostmi uspěli.“

Založili malé sklářské studio, kde působili jako skláři i designéři. Ve studiu bratři oživovali staré zapomenuté techniky foukaného skla a pro větší muzea vyráběli kopie a repliky historického skla. Zabývali se však také tvorbou současného nápojového skla. Současně Ladislav Oliva pokračoval v linii vlastní volné tvorby a zabýval se tavenými skleněnými objekty na téma fosilií a mořských živočichů, vyvinul přitom vlastní originální technologii barevného grafického záznamu.

V roce 2005 se Ladislav Oliva mladší uchýlil do vlastního ateliéru, aby rozvinul myšlenku prvních skleněných miniatur vytvořených jako skleněné kameny do šperků, významné podněty mu přitom poskytovala šperkařská tvorba manželky Marie a obou dcer, Kateřiny a Terezy. Dokázal vytvořit svým vnitřním vizím odpovídající barevné odstíny a ozvláštnit skleněné kameny zajímavou úpravou povrchu.

„Ve špercích mi jde o sklo – o jeho tvar, barvu a optiku. Prostě o to, čím pak sklo dokáže žít a projevovat svoje vlastnosti. Sklo je fluidum!“

V roce 2006 přišel další profesní zlom v podobě ateliéru skleněné mozaiky, který založil společně s manželkou Marií Olivovou. Postavili si vlastní zařízení na výrobu skleněného materiálu a tvořili motivy pro malé závěsné skleněné obrazy – květinové, abstraktní, náboženské či inspirované díly slavných malířů. Společně s manželkou a s výtvarnicí Miladou Pirkovou Baťovou se tak snažili oživit pět tisíc let starou tradici a přiblížit ostatním jedinečné kouzlo mozaiky v interiéru, kdy se její barevné vlastnosti organicky proměňují v závislosti na měnících se světelných podmínkách. Technice skleněné mozaiky se Ladislav Oliva ml. věnuje se zvláštním zalíbením, ač jde o práci často velmi náročnou a titěrnou, vyžadující pečlivé skládání barevných sklíček podle kompozice a kresby, podle celkového barevného záměru, pracného přištipování a přibrušování sklíček. Náročná práce na mozaice končí teprve vypalováním, spárováním a jejím vlepením do rámu.

Také při práci na mozaikách vyvinul Ladislav Oliva ml. vlastní technologické postupy, které mu pomáhají docílit originálních efektů. Patří k nim zejména výroba zcela ojedinělé barevné suroviny s originálními barevnými přechody a čmouhami. Vedle malé komorní mozaiky už z ateliéru manželů Olivových vzešlo i několik větších realizací, včetně exteriérových.