Tomáš Tichý

Rozhovor

Dětství

Tomáš Tichý se narodil 18. prosince 1962 v Roudnici nad Labem. Otec Jan Tichý pochází z Hradce Králové, matka Jiřina, rozená Pošmurová, je z Roudnice nad Labem.

„Rodiče se seznámili na Pedagogickém institutu v Ústí nad Labem, kde oba studovali. Když jsem se narodil, musel jít táta ještě na vojnu. V mém dětství jsme se často stěhovali. Dva roky jsme bydleli v Roudnici a pak jsme přesídlili do Mostu. Do základní školy jsem chodil v Lipové u Šluknova, krátce jsem také bydlel v Litoměřicích, a nakonec jsme zakotvili v Novém Boru. Byli jsme celkem čtyři sourozenci, mám dva bratry a sestru.“

Jak připomíná Tomáš Tichý, otec chtěl původně studovat medicínu.

„Z kádrových důvodů to ale nebylo možné. Jeho otec Miloslav Tichý byl ještě před válkou soudcem u Krajského soudu v Hradci Králové a po válce až do roku 1949 soudil v Mostě. Táta se angažoval v Československé straně socialistické, což po vítězství Komunistické strany Československa taky nevypadalo politicky moc dobře, a navíc vedl junáky. Nejprve pracoval v chemičce v Mostě, pak učil a mezitím studoval psychologii, protože usiloval o místo v pedagogicko-psychologické poradně. Nicméně mu bylo opět brzy jasné, že vysněné místo nedostane. Chvíli pracoval v továrně a pak se uchytil jako pamák. V družstvu Jednota zkrátka počítal mzdy. Posléze se přeškolil na programátora na sálovém počítači v podnicích ZPA a Lustry a pracovní kariéru zakončil u nás ve firmě jako autor dokumentace, psal návody a příručky.“

Jak dál zmiňuje Tomáš Tichý, jeho otec byl také publicistou. Psal do novin a je autorem tří knížek. Jedna se věnovala vzpomínkám na vojnu, druhá poválečné kause v Novém Boru a třetí historii rodiny v kontextu dějin země.

„Táta hodně psal ve svých článcích o známé poválečné novoborské kause nazývané Boj o kámen. Věnoval se také poválečnému násilí na Němcích a jejich divokém odsunu. Mimochodem, zastřelení Němci mají pomník na hřbitově v Novém Boru. Vznikla pak už zmíněná druhá kniha, která se těmto událostem věnuje, dostala název Třicet dva hodin mezi psem a vlkem.“

Knížka popisuje situaci, kdy měsíc po skončení druhé světové války přišly do Nového Boru revoluční gardy, které prováděly domovní prohlídky, hledaly zbraně, vojenskou výstroj a rovněž rozhlasové přijímače. Desítky německých občanů přitom gardisté odvedli na náměstí a po několikahodinovém mučení osm z nich popravili. Jejich rodiny byly pak v rámci divokého odsunu odvezeny do Německa. Během převozu měl být zabit také německý primář novoborské nemocnice. Hromadná vražda měla zastrašit místní Němce a posloužit jako argument pro podporu odsunu jako jediného řešení poválečné bezpečnostní situace. Knížka sice není faktografickým dokumentem, ale literární fabulací a na jejím konci jsou uvedena skutečná historická fakta. Kniha vyvolala mezi obyvateli velmi emotivní diskuse, které vedly v říjnu 2009 k uspořádání semináře, jehož cílem bylo shromáždit dostupné dokumenty a na jejich základě objasnit celou událost a okolnosti, které ji ovlivnily. O novoborské kause vznikl také televizní dokument a divadelní představení.

„Nesmím při svých vzpomínkách, samozřejmě, zapomenout na maminku. Ta pracovala po celý život jako učitelka a hodně se věnovala naší výchově. Neměla to asi jednoduché, byly jsme čtyři děti. Spousta dnes už dospělých lidí v Novém Boru si ji pamatuje jako jejich paní učitelku. I mne jako kluka spolu s otcem učila v době, kdy jsme bydleli v Lipové. Jeden z rodičů mne učil a druhý podepisoval žákovskou knížku.“

Srpnovou okupaci Československa v roce 1968 zažil ve věku necelých šesti let. Přesto ale tíživou atmosféru srpnových dní vnímal.

„Naši se už předtím bavili o pražském jaru a možnosti demokratizace společnosti. A já jsem cítil, že jsou plni naděje. Vpád okupantů ale všechno změnil. My jsme byli 21. srpna 1968 na chatě u babičky poblíž Křivoklátu, kolem ní začaly jezdit tanky na Prahu. Zpočátku si rodiče mysleli, že se jedná o vojenské cvičení. My jako děti jsme vojákům dokonce mávaly. Pak přišla sousedka, která poslouchala rádio, a řekla nám, že je to invaze. Utíkaly jsme proto zpět do chaty. Naši seděli u rádia a nad námi létalo jedno vojenské letadlo za druhým. Měli jsme všichni velký strach. Když jsme se pak vraceli autem z chaty do Mostu, tak strejda Ivan obracel směrovky a občas nějakou urval, aby se sovětští vojáci do Prahy tak rychle nedostali.“

Studia

Tomáš Tichý chtěl jít z osmé třídy na gymnázium v Rumburku, ale navzdory úspěšně složeným přijímacím zkouškám se na střední školu nedostal.

„To byl můj první životní náraz, nepříjemný střet s realitou. Základní škola mi totiž nedala kvůli kádrovému profilu mých rodičů na střední školu doporučení. Bylo to v době normalizace, kdy učitelé procházeli různými prověrkami a museli se vyjadřovat k okupaci v roce 1968. A naši tehdy neměli tu správnou politickou reakci, jaká se od nich vyžadovala.“

Tomáš Tichý se pak dočasně přestěhoval k dědovi do Litoměřic a tam ho na gymnázium přijali. Studoval na něm v letech 1977–1978 a pak přestoupil do českolipského gymnázia, kde maturoval v roce 1981.

„V Litoměřicích jsem se jen na dva roky mihnul, chodil jsem tam do 9. třídy základní školy a prvního ročníku gymnázia. Děda mi dával velkou volnost, takže jsem tomu učení moc nedal. V České Lípě jsem se ale už učit musel. Měl jsem rád matematiku a dějepis, na něj jsme měli legendárního profesora Zdeňka Pokorného, který toho hodně věděl a znal. A uměl své znalosti skvěle předat nám, studentům. Mimochodem se pak stal prvním starostou České Lípy po sametové revoluci v roce 1989.“

Po maturitě v roce 1981 byl Tomáš Tichý přijat ke studiu na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze.

„Lákala mě matematika a počítače. Byla to éra počítačů IQ 151, které se vyráběly v Novém Boru. Jednalo se vlastně o klávesnici připojenou k televizi. Paměťovým médiem pak byl jen magnetofon. Já tehdy ale ještě vlastní počítač neměl.“

Jak s úsměvem přiznává Tomáš Tichý, jeho velkou motivací k dokončení vysoké školy byla skutečnost, že absolventi nemuseli na dva roky na vojnu. Šli jen na rok.

„Nicméně bylo to vykoupené tím, že jsme museli po dobu dvou let chodit jednou týdně na takzvanou vojenskou katedru. Člověk vlétl do maskáčů a jel tramvají do pražského Motola, kde ta vojenská příprava probíhala. Měsíc jsme byli v Písku dokonce na cvičení. A celou tu dobu nad námi visela hrozba, že pokud neuděláme závěrečnou zkoušku, tak stejně půjdeme na dva roky na vojnu. Zkoušky jsem nicméně naštěstí složil.“

Na vysoké škole poznal svou budoucí manželku Blanku. Budoucích manželů tam bylo podle něj hodně, na koleji a na škole byla skvělá parta.

„Vysokou školu jsem dokončil v roce 1986. Vzpomenu si i na název své diplomové práce – Petriho sítě. Jednalo se o matematický konstrukt, v němž jsem měl dokázat, zda něco jde, nebo nejde. Když jsem pak skládal rigorózní zkoušku na titul RNDr., tak jsem se ve své práci věnoval překladačům. Vystudoval jsem sice matematiku a jsem hrdý na to, že jsem studium zvládl, protože bylo hodně těžké, ale později jsem matematiku stejně nedělal. Spíš jsem se věnoval programování, kterému jsme se na vysoké škole také hodně věnovali. A také datařině a ekonomické agendě.“

U nástupu počítačů

Tomáš Tichý zažil na vysoké škole obrovský rozvoj počítačové techniky. Jak s úsměvem vzpomíná, začínal na obyčejných děrných štítcích vyrobených z kartonu. Jednalo se o médium pro záznam dat pro zpracování počítači. Vlastní informaci představovala dírka ve štítku na určité pozici. Místa pro otvory byla uspořádána do matice. Nejběžnější používanou kapacitou bylo osmdesát znaků na jeden děrný štítek.

„Jako studenti jsme chodili do budovy na Malé Straně, kde byl velký sálový počítač. Chodilo se tam v bílých pláštích a komunikace se odehrávala přes okénko, kam se odevzdávaly krabice s děrnými štítky. Když člověk ladil program, musel jít nejdříve do děrovny, naťukat tam ty řádky, co štítek, to řádek, takže jste naplnili těmito štítky celou krabici. A tu jste právě odnesli k tomu okénku. Počítač štítky přečetl. Občas byly ovšem vadné, takže jste je museli naděrovat znovu. Za dva dny jste pak dostali sjetinu – kilometr dlouhý papír. A když překladač oznámil, že jste v nějakém řádku zapomněl třeba středník, tak následoval stejný kolotoč jako předtím.“

Jak Tomáš Tichý vzpomíná, v prvním zaměstnání po dokončení vysoké školy byly už personální počítače nejprve osmi a pak šestnáctibitové.

„Počítače už měly klávesnice, takže jste program zadávali prostřednictvím kláves, jako médium byly diskety. Celý proces zpracování ale byl stále strašně pomalý. Na rozdíl od děrných štítků jste se o chybě sice nedozvěděli až za dva dny, ale za dvacet minut. Dneska překlad trvá vteřiny a výsledek máte hned. Jako programovací jazyky jsme používali Pascal a Basic. Učili jsme se i speciální programovací jazyk Simulu popisující fungování simulace na počítači.“

Tomáš Tichý vzpomíná na svůj první vlastní počítač ZX Spectrum, což byl podle něj tehdy sen všech studentů takzvaného Matfyzu.

„Takový penálek s klávesnicí se 48 kB paměti připojovaný k televizi a kazetovému magnetofonu s vestavěným Basicem. Byla to sice hračka, hrál jsem na něm hry, ale daly se s ním dělat i seriózní věci. Koupil jsem si ho v Tuzexu, ušetřil jsem si na bony, tedy na poukázky, kterými se v těchto speciálních obchodech s tehdejším západním zbožím v době totality platilo. Musel jsem ho mít. Tenhle počítač měl totiž jeden kluk, kterému ho přivezl ze zahraniční cesty táta, a my jsme u něj v pokoji stáli doslova v pořadníku, abychom s ním mohli pracovat a hrát si s ním. U veksláka někde v podchodu na Václavském náměstí jsem ty bony koupil a pak jsem chodil do Tuzexu číhat do tříhodinových front, jestli už počítače přivezli. Nakonec se mi ho podařilo koupit a byl jsem fakt hodně šťastný.“

A pak už do Československa přišly podle Tomáše Tichého kvalitní personální počítače, které některé socialistické podniky těsně před sametovou revolucí v roce 1989 nakoupily.

„My jsme si své první PC, počítač AT, koupili v Německé spolkové republice až v roce 1990 po sametové revoluci, když jsme pak zakládali firmu.“

Vojna a první zaměstnání

Tomáš Tichý se ve vzpomínkách vrací do roku 1986, kdy odešel absolvovat základní povinnou vojenskou službu.

„Ta byla přehlídkou zmařeného času. Naštěstí jsem nikomu nevelel, což většinou absolventi museli. Přijímač jsme měli v Žatci, tam jsme byli ještě my, kluci z matfyzu, společně. Pak nás rozstrkali do různých vojenských útvarů. Já se dostal do Staré Boleslavi, kde sídlila protivzdušná obrana státu, velitelství s generály. Kolem Prahy pak rozmístěné takzvané ranče, čili malé jednotky s radary. Já jsem se naštěstí dostal k počítači. I když slovo počítač bylo pro tenhle stroj silné slovo. Jednalo se prostě o skříň s obrazovkou, na níž jsme zpracovávali administrativní agendu. A to byla pohoda. Horší byly ale ostrahy, měli jsme čtyřiadvacetihodinové strážní služby a kolikrát jsem měl se záklaďáky, co neposlouchali, docela nervy. A jeden byl rád, že ho neposadili do vězení. Vojna mne nicméně naučila překonávat nejrůznější útrapy a vážit si víc toho mála, co jsem tehdy měl na svobodě.“

Po vojně Tomáš Tichý nastoupil do výpočetního podniku pro zemědělce Agrodat, v němž už ve třetím ročníku vysoké školy absolvoval praxi.

„Měli tam v podstatě kopii sálového počítače IBM a překladač Pascal. My jsme ho znali ze školy, a lidi v Agrodatu moc ne. Takže jsme je jako praktikanti tak trochu školili. Nabídli nám pak podnikové stipendium, pět set korun měsíčně. My jsme se tím zavázali, že do podniku po dokončení studia nastoupíme. V Agrodatu měli také mikropočítač. Potkali jsme se tam s Gertem Kloetzerem, který se přiženil z Německa do Nového Boru. Musím říct, že Gert byl doslova vědecká kapacita, postavil na mikropočítači datový systém, aby zemědělci nemuseli vozit data do výpočetní stanice. Zemědělci si už tím pádem mohli data zpracovávat na malém počítači. Vzpomínám na databázový program na D-Base, který takové agendy uměl zpracovávat. Gert tehdy sestavil programovací jazyk, který se jmenuje Fand a jenž je s D-Base srovnatelný, přestože se jednalo o špičkový americký produkt. Já s manželkou Blankou a dalšími programátory jsme Gertovi s Fandem pomáhali. A já v tom jazyku programuji dodnes. Musím konstatovat, že Fand změnil celé naše životy a naše kariéry.“

Jak konstatuje Tomáš Tichý, tehdy ještě mohl vytvořit program od A do Z jeden člověk, což je dnes už podle něj nemyslitelné. Nové programy a systémy v současné době realizují jen velké týmy programátorů a analytiků.

„Fand pracuje v operačním systému MS-DOS, nikdy se ho nepodařilo překlopit do Windows. My v něm ale přesto dále děláme, i když je už vývoj systému dávno zastavený. Ono to má i své výhody. Každý rok přichází nová verze nějakého programu, objevují se nové lepší varianty. S nimi ale přicházejí rovněž nekompatibility. Takže člověk spotřebovává půlku své programátorské kapacity na to, aby byl systém perfektně funkční. Tím, že dlouho pracujete ve stejném programu, tak jste toho ušetření. V Agrodatu jsem se zabýval podporou uživatelů Fandu. Radil jsem jim po telefonu, jezdil školit a psal dokumentaci nových verzí jazyka.“

Sametová revoluce

Tomáš Tichý vzpomíná na konec osmdesátých let dvacátého století, kdy se v socialistickém Československu začala díky Gorbačovově perestrojce opět uvolňovat politická atmosféra.

„My jsme předtím hleděli na Sovětský svaz jako na utlačovatele, okupanta a najednou to vypadalo, jakoby se všechno otočilo. A mysleli jsme si, že by se naši komunisté mohli něčemu demokratičtějšímu od perestrojky přiučit. Bylo to od nás, samozřejmě, naivní. Protesty lidí proti režimu ale sílily. My jsme se také při různých výročích, např. srpnového vpádu okupantů v roce 1968 do naší země, demonstrací účastnili. Zažil jsem rozhánění demonstrantů vodními děly, nic se mi ale nestalo.“

Leden 1989 pak přinesl Palachův týden, sérii občanských nepokojů pořádaných u příležitosti výročí upálení Jana Palacha.

„Už jsem sice tehdy nebydlel v Praze, ale zajel jsem se na ty demonstrace podívat. Skandovala se tam protikomunistická hesla, pronášely projevy. Přijeli pak příslušníci Veřejné bezpečnosti a začali lidi rozhánět vodními děly.“

Sametovou revoluci v listopadu 1989 prožíval Tomáš Tichý velice intenzivně.

„My jsme poslouchali zahraniční rozhlasové stanice Hlas Ameriky a později i Svobodnou Evropu, která byla hodně rušená. Já si pamatuji na naše tranzistoráky přilepené s anténami k topení. Všechno, co se opravdu událo, jsme se dozvídali právě z těchto rozhlasových stanic. Tehdy nás vůbec nenapadlo, že se dočkáme demokracie. Mysleli jsme si, že ten náš život dožijeme v totalitě. Všechno, co pak přišlo, bylo rychlé a překvapivé. My jsme měli den po tom brutálním napadení studentů protestujících 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze sraz spolužáků z vysoké školy. Sešli jsme se v bytě v Praze na Žižkově. Po tom mejdanu přišla spolužačka a měla oči navrch hlavy. Vyprávěla, že byla v divadle, herci ale nehráli a líčili, co se stalo na Národní třídě. Manželka Blanka byla tehdy s Agrodatem v Tatrách a já odjel na školení Fandu ve Starých Splavech. Vzpomínám, že jsme si tam všichni každé ráno kupovali noviny, abychom věděli, co se děje. Když se pak Blanka z Tater vrátila, tak docela koukala. Hlavní nádraží bylo polepené plakáty a v Praze byly demonstrace.“

Informace se postupně šířily i mimo Prahu. Herci a studenti začali objíždět zemi. Vysokoškoláci přijeli mimo jiné i do novoborského podniku Agrodat, kde Tomáš Tichý s manželkou Blankou pracovali.

„Do Agrodatu přijela má sestra Lenka, která studovala v Praze medicínu. Byla v podstatě takovým studentským vyslancem. Podnikové komunistické vedení studentům ale neumožnilo, aby mohli promluvit k zaměstnancům a informovat je, co se vlastně skutečně v Praze děje. Mohli jsme s nimi nicméně posedět v návštěvní místnosti. Vzápětí jsme začali spolu s některými kolegy nahrávat z rádia na magnetofon různé výzvy, přepisovali je do počítače a tiskli. Pak na nás vedení vlétlo, že to ohlásí hospodářské kriminálce, že jsme zneužili podnikové zařízení.“

Dne 27. listopadu 1989 se v Československu na dvě hodiny zastavila práce – začala generální stávka. Mezi polednem a čtrnáctou hodinou přerušily provoz úřady, podniky i továrny po celé republice. Tam, kde pracující provoz přerušit nemohli, vyjádřili solidaritu manifestačně.

„My jsme se během generální stávky shromáždili na novoborském náměstí. Pak jsme odjeli do Prahy na velkou demonstraci na Letné. Takže jsme si listopad 1989 užili! Podle mne to je to nejdůležitější, co nás v životě potkalo a ovlivnilo tak pozitivně naši budoucnost. I když jsme si zpočátku nemysleli, že přijde kapitalismus. Spíš jsme doufali v lepší socialismus. Však jsme byli v Československu jedna z posledních zemí, kde se lidé vzbouřili proti totalitě. V sousedních zemích, jako například v tehdejší Německé demokratické republice nebo Polsku, to přišlo dřív. Umožnil to postoj Sovětského svazu za Gorbačova, který nechal postupnému příchodu svobody volný průběh. Vzpomínám na to, jak přijely už v září 1989 do Prahy tisíce východních Němců s trabanty a wartburgy a našli útočiště na západoněmeckém velvyslanectví na Malé Straně, aby se pak nechali odvézt do západního Německa.“

Podnikání

V roce 1990, ještě v době, kdy Tomáš Tichý pracoval v Agrodatu, už pořádal s kolegy v rámci živnostenského oprávnění školení v programování ve Fandu, sepsali dokonce Metodiku PC Fandu. K podnikání stačil zápis do živnostenského registru. V roce 1991 založili spolu s kolegou Tomášem Ježkem sdružení fyzických osob s názvem Tichý a Ježek, s Agrodatem tehdy uzavřeli smlouvu o podpoře uživatelů Fandu.

„Tehdy jsme vymysleli s Otou Válkem a mou manželkou Blankou ve Fandu firemní účetnický program. V době podnikatelského rozmachu byl o tento program velký zájem, takže jsme všechny jiné aktivity utlumili a koncentrovali se na rozvoj programu a na jeho podporu.“

Firmě se dařilo, program Účto se prezentoval na veletrhu PC salon v Praze U Hybernů a zákazníků přibývalo.

„Fand stále dobře funguje pod starým operačním systémem DOS, přestože má většina počítačů na světě nainstalovaný systém Windows. DOS naštěstí jede i pod systémem Windows. Pamatuji si na jeden slogan, který zněl: Kdo nebude ve Windows, tak skončí. Pro nás to naštěstí neplatilo. Účto jsme, samozřejmě, rovněž rozvíjeli, je už dávno orientované na elektronickou komunikaci, datové schránky a portály. Nové firmy už nicméně používají modernější programy.“

V roce 1996 Tomáš Ježek z firmy odešel. Nyní v ní pracuje osm lidí a jmenuje se Tichý & spol. Stále se jí daří a zahraniční konkurence ji neohrožuje. Program Účto je totiž určený pro české účetnictví a velkým mezinárodním firmám se nevyplatí vyvíjet účetní programy pro tak malou zemi.

„My jsme předtím, než skončilo Československo, měli hodně zákazníků i na Slovensku, dokonce nás tamní zákazníci prosili, abychom náš Fand pro ně aktualizovali. Šlo to ale jen chvíli, protože země začaly postupně přijímat odlišnou legislativu.“

Mecenášství

Tomáš Tichý má s manželkou Blankou dvě děti, dceru Kateřinu a syna Davida. Kateřina vystudovala angličtinu a pracuje v nadaci České filharmonie. Syn David je inženýr chemie a rád hraje ve volném čase s různými kapelami. Firmě Tichý a spol. se daří, a proto manželé od roku 2006 finančně podporují řadu neziskových organizací a hudebních akcí.

„Začínali jsme s podporou Fondu ohrožených dětí, organizace Člověk v tísni a také škol, kam chodily naše děti. Pak jsme se dostali k podpoře hudby. Žijeme s ní odmalička. Já se učil v dětství v hudební škole na klavír, manželka na housle a teď dokonce s dcerou Kateřinou zpívají ve sboru. Když jsme s manželkou Blankou studovali v Praze, chodili jsme na folkové koncerty. Časem jsme ale čím dál víc navštěvovali koncerty vážné hudby. Zvlášť když se začal pořádat hudební festival Lípa Musica, který má srdce v České Lípě, tedy kousek od Nového Boru, kde bydlíme. Oslovil nás ředitel festivalu Martin Prokeš a my začali od roku 2007 na organizaci tohoto vynikajícího festivalu finančně přispívat.“

V roce 2010 začali rovněž podporovat festival Smetanova Litomyšl. Jsou také v mecenášském klubu České filharmonie, na jejíž koncerty chodí až desetkrát ročně. Třetím pilířem jejich mecenášství je pak Člověk v tísni.

„Říkáme si, že někteří lidé nemají zájem a ani peníze na to, aby chodili na kulturní akce, které dotujeme. Řeší úplně jiné starosti, které jim ale pomáhá řešit právě Člověk v tísni. Proto jsme naši finanční pomoc nasměrovali i na jeho projekty včetně podpory válkou postižené Ukrajiny. Zajímají nás i menší neziskové organizace, například zapsaný ústav Rodina v centru, v jehož správní radě pracuje i má manželka. Dobrovolně v něm navíc doučuje a pomáhá s pořádáním různých akcí. Podporujeme i nadační fond Ozvěna z České Lípy, jenž se stará o sluchově postižené děti, a rovněž Dobrého anděla a SOS vesničky.“

Na společenských akcích, které kulturní představení doprovázejí, občas potkají známé hudebníky a zpěváky.

„Poštěstilo se nám jednou strávit víkend na horách s komorním dechovým souborem Belfiato Quintet, zažili jsme přitom hodně legrace, mohli být na jejich zkouškách a moc se nám to líbilo.“

Tomáš Tichý se s manželkou rovněž pravidelně setkává s ostatními mecenáši. Setkání pro ně pořádají organizační týmy pořádaných akcí.

„Dostáváme od nich navíc během roku podrobné informace, jaký program na festivaly a další kulturní akce chystají. Pořadatelé Smetanovy Litomyšle zvou mecenáše i na koncerty nebo různá představení. Můžete se tam setkat i s hudebníky nebo herci, dostanete se také do zákulisí. Jezdíme občas i na výlety. Byli jsme třeba ve vile ve Vysoké u Příbrami, kde trávil čas hudební skladatel Antonín Dvořák.“

Jak dál vypráví Tomáš Tichý, někteří mecenáši jezdí s Českou filharmonií na koncerty, například do milánské La Scaly nebo do New Yorku.

„Já sám toho nevyužívám, jsem totiž spíš necestovatelský typ. V mládí jsem nicméně občas někam vyjel. Naposledy jsem byl v roce 2014 na kole na Mallorce. Manželka s dcerou ale občas do zahraničí za kulturou vyjedou.“

Moc rád ale chodí na koncerty po celé České republice, ročně jich navštíví kolem padesáti. A vždy se podle něj jedná o výjimečný zážitek.

„Naposledy jsem byl v Praze na koncertě České filharmonie, který dirigoval Brit Simon Rattle, v první půlce byly Dvořákovy Slovanské tance a v druhé Janáčkova Glagolská mše, byl to nádherný zážitek. Spoustu si jich odnášíme také z hudebního festivalu Lípa Musica, který se koná vždy na podzim a zahrnuje dnes už více než dvacet koncertů. Ten poslední třiadvacátý ročník například vynikal tím, že na něm hráli ve větší míře mladí hudebníci. Bylo to krásné oživení koncertů klasické hudby. Tahle hudba láká na koncerty odhadem pět procent lidí z celé populace, většinou starších, a je příjemné vědět, že má klasická hudba i pro mladé muzikanty stále perspektivu. Jsem rád, že Česká filharmonie pořádá pro mládež vzdělávací koncerty, může tím k této hudbě přivést řadu nových posluchačů.“

Tomáš Tichý prozrazuje, že má poměrně široký hudební záběr. Kromě klasiky miluje jazz a minimalistické hudební skladatele, jako je Američan Philip Glass. Rád poslouchá jeho hudbu k filmům Koyaanisqatsi a Powaqqatsi.

„Těším se z neomezených možností streamování hudby a opečovávání naší letité sbírky CD. Namátkou vybírám: Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 Z Nového světa – kdybych si směl vzít na pustý ostrov jen jednu skladbu, byla by to Novosvětská. Při každých Vánocích nás provází Josef Suk a jeho Smyčcová serenáda Es Dur. Na koleji jsem měl gramofon a ohrané LP Chopinových klavírních koncertů č. 1 a č. 2. Skvělá je i drobná klavírní skladbička Arvo Pärta Für Alina, v jednoduchosti je krása. Mezi mé oblíbené kusy na varhanních koncertech patří Suite Gothique od Léona Boëllmanna. Mám rád i uhrančivou skladbu od skladatele Marca Rosana: Stabat Mater, Keltskou kytaru Michala Hromka a sólovou kytaru Štěpána Raka Chvála čaje, kde je každá nota na správném místě, jednu dobu jsem ji poslouchal každý den.“

Tomáš Tichý je rád, že si soukromé osoby a podnikatelé čím dál víc uvědomují, že když firma prosperuje, je dobré finančně přispívat na charitu a stát se mecenášem.

„Národ se doslova vzedme, když zemi postihne nějaká katastrofa, třeba povodně, nebo když potřebují rodiče dětí se vzácnými onemocněními finanční prostředky na jejich léčbu v zahraničí. Oceňuji navíc, že se organizace a instituce, které potřebují ke své činnosti a pořádání kulturních akcí příspěvky od soukromých dárců, stále více profesionalizují. Tím vlastně přispívají k tomu, že jsou dárci ochotnější jim své peníze věnovat. U nás sice není mecenášství tak rozšířené jako ve Spojených státech amerických, kde má mnohaletou tradici, ale je znát, že i u nás je v tomto ohledu příznivější situace než dřív.“

Dodává Tomáš Tichý, který by rád s manželkou chtěl najít do budoucna formu, jak oddělit jejich mecenášství jako fyzických osob a založit například nadaci, kde se o sponzoring budou starat profesionálové. V roce 2024 obdržel Tomáš Tichý Poctu hejtmana Libereckého kraje za mimořádný přínos v oblasti podpory veřejného kulturního života. Co se týká životního motta, tak konstatuje, že své vlastní nemá, ale je spřízněn s několika citáty. Jeden z nich zmiňuje:

„Není z mé hlavy, ale mluví mi z duše: Rutina znamená harmonii, ne tupé omezení. Absence chtění a ambic není selháním, ale nalezením místa v životě. Tedy respektovat přirozený běh světa, nelámat věci přes koleno, být trpělivý, nenechat se vláčet ambicemi. Nalézt spokojenost v obyčejné každodennosti.“

 

Ivana Bernáthová