Jaroslav Švihla

Mládí

Jaroslav Švihla se narodil 6. prosince 1933 v Liberci. Jeho otec Jaroslav Švihla starší pracoval jako truhlář. Matka Růžena Švihlová, rozená Náhlovská, byla ženou v domácnosti. Pracovala coby švadlena a domácí krejčová. Šila pro židovskou firmu Edelstein košile a prádlo.

„Narodil jsem se v Horním Růžodole v ulici U Potůčku. Ve vedlejší ulici byla hospoda U Votočků, kam chodili rodiče na pivo, zpívat nebo hrát divadlo. Hráli tam operety, třeba Emmericha Kálmána. Maminka mi zpívala i doma. To mě posadili na zahradu do křesla, které vyrobil tatínek, protože byl vyučený truhlář a dělal nábytek u německého podnikatele Edy Engela.“

Útlé dětství trávil Jaroslav Švihla na takzvaném Českém kopci v liberecké části Horní Růžodol, kde se koncentrovala česká menšina a kde jeho prarodiče z matčiny strany provozovali koloniální obchod.

„Já jsem tady byl do pěti let, takže mám vzpomínky takové, že mě vždycky jako takového buclatého kluka posadili na zahrádku před barák, do toho křesla a tam babička plajchovala nebo bělila prádlo. Na kopci nebyly žádné paneláky, ale hezky tráva, nahoře rostlo žito. Když jsme se vrátili po válce, tak to už pak bylo takový lepší. Babička měla s dědečkem potravinářský krám. Říkali tomu koloniální zboží. Tam jsem chodil. Vždycky jsem loudil na babičce bonbónky, takové pepermintové myšky polité čokoládou. A obdivoval jsem, jak umí balit kornouty. Vždycky utrhla kus balicího papíru, strčila tam prst a udělala takový krásný kornoutek.“

Ještě před zahájením Jaroslavovy povinné školní docházky zasáhly do života rodiny Švihlových dramatické události roku 1938. Jakožto čeští usídlenci po roce 1918 museli Švihlovi po německém záboru pohraničí odejít do českého vnitrozemí. Stěhovali se malým náklaďákem.

„Když v roce 1938 Němci už obsadili pohraničí, byly to Sudety. A tak nás odsud vystěhovali, všechny Čechy. Takže já jsem se s rodiči odstěhoval k maminčiným příbuzným do kraje k Nymburku do vesnice Krchleby, kde její maminka měla asi šest sester, které měly baráky v jedné ulici za sebou. Byla to teta Anna, teta Blažena, teta Terinka, teta Kačenka, její syn František… A tam měli jeden barák, vesnický, prázdný, tak nás tam ubytovali a prostě celou válku jsme bydleli v Krchlebech. Tatínek přestal truhlařit, protože nějak tam nic nesehnal. Získal ale práci na nádraží v Nymburce, kde dělal u traťové stavební správy provozního účetního – počítal dělníkům výplaty. A tam byl až do konce války. V Krchlebech jsme nestrádali s jídlem, protože od sedláků jsme měli vlastní produkty a mouku ze mlýna. Maminka pracovala u sedláka za naturálie – kachny, husy, slepice, králíky, prasátko…“

V době druhé světové války byl Liberec hlavním městem Říšské župy Sudety. Hranice mezi říšskou župou a Protektorátem Čechy a Morava vedla přibližně v polovině vzdálenosti mezi Libercem a Turnovem. Hraniční čára představovala místo, kde se mohly smíšené rodiny setkat. Jaroslav se tak jednou dostal ilegálně na dva týdny do Liberce, kde pobýval u otcových rodičů.

„Zůstali tady, protože dědeček byl zedník a dobrý zedník. Pracoval u německého stavitele a ten stavitel ho vyreklamoval, že nemusel v roce 1938 na odsun odsud. Scházeli jsme se pak s babičkou a dědečkem na hranicích Protektorátu a Sudet. A to bylo nad Bezděčínem, tam nad Hodkovicemi nad Mohelkou, je tam myslím i nějaký pomníček. A tam jsme vždy v neděli poseděli na mezi a povyprávěli si. A jednou mě jako kluka babička s dědečkem vzali přes ty hranice a německý Grenzpolicajti nic nenamítali a nechali mě přejít. Takhle jsem byl čtrnáct dní v Liberci na návštěvě v Říši. Oni bydleli v domě u mostu, který vede k letišti. Zdejší pan domácí byl Němec a měl tam udírnu, uzenářství a vyráběl zeleninové saláty se sójovou majonézou. Dědeček měl u letiště zahradu. Já se tam chodil dívat, jak tam Hitlerjugend cvičí lítání na kluzácích. Pak mně tam ti kluci Hitlerjugend něco říkali, ale já jim moc nerozuměl, protože jsem neuměl deutsch.“

S koncem druhé světové války se Švihlovi vrátili zpět do Liberce.

„Tatínek sem přijel na kole od Nymburka 8. května. To se tady ještě válčilo, sovětské vojsko pak udělalo nálet na Liberec a přitom rozbili pár baráků. U dědečka s babičkou bomba rozbila most. A jinak jsme jako kluci s bratrancem chodili do takových potoků, tam, co je bývalá mlékárna, jak se jede dolů ke Koloseu, a tam jsme vybírali zbraně, co tam naházeli vojáci wehrmachtu. To jsme pak nosili naší armádě, která byla na letišti. Takže jako děti jsme jim nosili revolvery a flinty, a dokonce ruční granáty. Oni nám pak nadávali, že to máme nechat ležet, ale my jsme holt byli takoví...“

V Liberci byli obyvatelé považovaní za Němce v druhé polovině roku 1945 shromažďováni na dnes již zasypaném koupališti v Růžodole I.

„To je shromažďovali na koupališti v Růžodole, jak je železniční viadukt a za ním je už zasypané koupaliště, které po válce správcovala moje teta. V létě tam pořádali koupání, v zimě bruslení, bylo to krásné, v roce 1946, 1947. A v tom roce 1945 na tom koupališti shromažďovali Němce, kteří šli pak na nádraží. Němci tam odhazovali šperky, aby jim je nebrali, takže to házeli do rybníka, do toho bahna. A my jako kluci jsme tam chodili hledat prsteny…“

Liberec byl v roce 1945 stále etnicky rozdělený. Českých rodin zde v květnu 1945 žilo jen pomálu. Hned s koncem války začala výuka českých dětí, zpočátku ve velmi skromných poměrech. Jaroslav Švihla vzpomíná, že zhruba od 15. května 1945 začal chodit do školy v Barvířské ulici.

„U Nisy v Barvířské ulici byly dřevěný baráky, takový jako koncentrační. A v tom jednom baráku byla udělaná škola, kde se nás z Liberce ze všech koutů sešlo dvanáct českých dětí a byli jsme tam v květnu a ještě kousek června. A pak už se tady začaly české děti množit. Tak se to rozdělilo a já jsem přešel ještě do školy u stadionu. No a tam jsem chodil do prázdnin a po prázdninách jsem šel do Jeronýmovy na měšťanku.“

Švihlovi se po válce vrátili do lokality na Českém kopci, kde v ulici U Potůčku bydleli v domě u rodičů. V roce 1948 se jim podařilo získat na splátky dům v Horním Růžodole, nedaleko Starých pekáren.

„Tatínek říkal, že taky musí sehnat nějaký barák. Jenže on si vzpomněl pozdě, to už všechny takový ty baráčky byly obsazeny, co se sem nastěhovali lidi do pohraničí. Tento barák byl po doktorovi Lennertovi a maminka, že byla ve zdravotnictví, tak mu ho nějak nechali a na splátky jsme ho spláceli a koupili. Odstěhovali jsme se tam v roce 1948. Doktor Lennert byl ještě za první republiky železniční lékař a tatínek ho znal. Po válce ho vystěhovali. Později nás navštívili ještě jeho potomci, jeho vnučka a tak. My jsme jí dali fotky, který jsme tam našli, třeba dědečka na koni. On jezdil k pacientům na koni anebo v bryčce. Ale než jsme my ten barák ve čtyřicátém osmém roce koupili, tak už tady byli nějací zlatokopové, nějací lidé z Mělníka. Vše, co se dalo odšroubovat a utrhnout z baráku, odnesli, koberce, podlahu i parkety vyrvali a vše si odvezli. Taky chovali ovce na zahradě. Pak jsme našli jednu ovci mrtvou v hromadě hnoje v tom bazénku, co je na dvoře. Takže takoví lidé tady prostě po té okupaci byli.“

Ještě ve třicátých letech se tatínek Jaroslava Švihly seznámil s libereckým malířem Jarem Beranem. Ten jako jeden z mála česky hovořících výtvarníků v meziválečném Liberci udržoval kontakt i s německy hovořícími kolegy umělci. Přátelil se zejména s malířem Erwinem Müllerem, jehož ateliér po válce a Müllerově odchodu do Německa zachránil. Jaro Beran se poté stal prvním ředitelem liberecké galerie.

„Ještě když jsme před válkou byli v Liberci, tak se tatínek seznámil s malířem Jaro Beranem. Pak během války zjistil, že oni se taky odstěhovali do Nymburka. Takže mě jednou vzal, to mi bylo asi osm let, a šli jsme navštívit opravdového akademického malíře, abych viděl, jak vypadá ateliér a jak mistr maluje. Když jsem pak později přišel ze školy, z UMPRUM, tak jsem chodíval do galerie a pamatuji si, že jsem ho potkával. Chodil se mnou po sbírkách a vždycky čibukem ukazoval na nějaké detaily a vykládal mi k tomu své komentáře. On se znal s tou generací, jako byli Rudolf Přibyl nebo Josef Nastoupil.“

Umělecká dráha Jaroslava Švihly však nezačala výtvarným uměním, ale hrou na klavír a posléze na violoncello.

„Už jako malý jsem si ve škole kreslil. Tatínek chtěl původně ze mě mít hudebníka, protože byl taky hudebník. Když šel na vojnu, tak vystudoval vojenskou hudební školu a pak byl u vojenské hudby u nějakého pluku v Jičíně. Tak mi přitáhl do baráku klavír a já musel brnkat etudy. No to bylo hrozný… Ale přece jenom ještě když jsme se vrátili po válce do Liberce, tak jsem chodil asi rok do hudební školy, v nynější Palachově ulici, a hrál jsem na piano. Tam se tatínek seznámil s panem profesorem Gustavem Huthem, který učil hraní na čelo. A když sem přišli Rusové, vojáci, vezli na voze s koňmi čelo. Tatínek říkal: ‚Hele, nástroj, krásný‘, no a oni mu ho dali. Tak mě pak nutil, abych se učil hrát na čelo. Vždycky jsem šel z Horního Růžodolu z ulice U Potůčku přes krematorium a Perštýn dolů do Palachovy ulice a táhl jsem to čelo. Jako kluk, to mně bylo deset, jedenáct roků. Pak se ten profesor Huth přestěhoval za Raspenavu do Luhu a tam už se mi nechtělo jezdit. Ještě asi půl roku jsem tam byl, ale pak už jsem toho nechal.“

Studia

Kreslit začal na základní škole v Jeronýmově ulici. Základní výtvarné vzdělání získal na Uměleckoprůmyslové škole v Jablonci nad Nisou, kam nastoupil v roce 1949 a mohl zde studovat do reorganizace školy v roce 1951. Odborné středoškolské vzdělání poté dokončil v letech 1951–1953 v Železném Brodě na Střední průmyslové škole sklářské. Závěrečnou prací Jaroslava Švihly byla leptaná váza s motivem Dívčí války. Práci vedl Miloš Janků.

„Na měšťance v Jeronýmově ulici mi pan učitel kreslení Šlosar věnoval temperové barvy. Když už jsem končil měšťanku, tak mi řekl: ‚V Jablonci je umělecká průmyslovka, zkus udělat zkoušky tam.‘ No tak jsem se tam přihlásil a šel jsem tam a udělal jsem zkoušky. A já byl z toho tak zpitomělý, že jsem nenašel autobus do Liberce a šel jsem pěšky z Jablonce. Měl jsem radost, že jsem byl přijatý. Po prázdninách v roce 1949 jsem tam začal studovat. Byl jsem přijat k panu profesoru Maryškovi, který vedl dílnu a ateliér malování skla. U něho jsem se dva roky učil malovat a leptat sklo. Ale v padesátém prvním roce si soudruzi najednou řekli, že nebude žádná umělecká činnost, budou jenom kovozpracující a těžký průmysl a nástrojárny. Tak tam nechali akorát nástrojáře a tyhle obory, kteří dělali nějaké raznice a takové věci. A nás ostatní prostě propustili, ať si jdeme, kam chceme. My jsme tam byli takoví tři kluci – já, Jirka Vlastník a Míla Kubát. A byl tam i pan profesor Václav Pokorný, který vlastně byl taky propuštěný, protože učil figurální kreslení a navrhování. Ten nám řekl: ‚Pojďte se mnou, já půjdu s vámi do Železného Brodu.‘ Tam se znal s panem profesorem Jaroslavem Brychtou, který dělal ředitele. No tak nás tam přijal a za dva roky jsem v Železném Brodu dokončil střední školu. Taky jsem tam dělal malování skla a ještě jsem se tam naučil dělat vitráže a bižuterii.“

Po úspěšném absolvování středoškolského vzdělání v Železném Brodě dostal Jaroslav Švihla od Jaroslava Brychty doporučení na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Jaroslav Švihla byl nakonec přijat do nově otevřeného ateliéru pro keramiku a porcelán k profesoru Ottu Eckertovi a do ateliéru malby k docentovi Stanislavu Ulmanovi. Zde mimo jiné absolvoval měsíční stáže v severočeských keramičkách v Klášterci nad Ohří, kde malovali na glazuru, a v Dubí, kde se učili práci s kobaltovým dekorem. Mimoto současně navštěvoval oddělení večerního aktu u profesora Jana Baucha.

„V Železném Brodě byl pan profesor Novotný, dělal už tenkrát lité plastiky a obrušování. Ten mě doporučil na UMPRUM ke Karlu Štiplovi, ale on měl vše obsazené. Preferoval raději studenty z Kamenického Šenova a Nového Boru. Ale zrovna se na UMPRUM otvíral ateliér malby na porcelán, takže jsem přešel do tohoto ateliéru. Tam nás bylo v ročníku asi osm. Bydlel jsem na koleji na Letné u vodárenské věže, pak mě přestěhovali na Betlémské náměstí, jeden podnájem jsem měl také ve Veletržní ulici. Se Stanislavem Ulmanem jsme jezdili na plenéry, o prázdninách také do jeho rodné obce do Kosmonos. Jezdili jsme ale i na praxe do Klášterce nad Ohří, do Dubí nebo do Teplic, do těch porcelánek. Jednou Ulman dostal zakázku, jak postavili dům v Podbabě – hotel Internacional. Dělala se tam sgrafita a on nás tam jako studenty zaměstnal tím, že jsme se učili škrábat ta sgrafita. Když jsem skončil tuhle školu, dělal jsem diplomku keramická sgrafita na kachle, to jsem dělal v Kostelci nad Černými lesy.“

Umělcem na volné noze

Jako čerstvý absolvent uměleckého oboru se Švihla vrátil v roce 1958 do Liberce, kde však nebylo snadné najít uplatnění. Poprvé a naposledy v životě nastoupil do stálého zaměstnání. V rozmezí let 1959–1960 působil v Liberci v Propagačním podniku výrobních a spotřebních družstev.

„Říkám si, co budu dělat v Liberci? Keramika tady žádná nebyla, nic takového. Pak mně někdo dohodil reklamní agenturu výrobních a spotřebních družstev. Tak jsem byl v ulici Na Zápraží. Měli dílny a dělali pro družstva. Dělaly se návrhy na výlohy, hlavně do Moskevské a do Pražské ulice. Když se dělaly výstavní trhy, tak tam pak do nějakých těch stánků. Potom tyhle družstva měly také hospody, takže se vymýšlela výzdoba i tam. Prostě jsem vždycky dostal práci. Já jsem tam měl plat osm stovek za měsíc. Vyrobil jsem jim z polystyrénu dva takový dlouhý reliéfy. Vyřezával jsem to na pásové pile. Oni za to dostali dvacet tisíc, mně dali osm stovek. Já jsem říkal: ‚To tady nemusím být, těch osm stovek si vydělám‘. Plat osm stovek tenkrát totiž nebylo nic moc, ale já jsem si z něj ušetřil na kolo – Favorit. A na něm jsem jezdil do Českého ráje si kreslit, a to jsem ještě táhnul stan na zádech, abych si ho mohl u Věžáku postavit.“

Po necelém roce v reklamním oddělení se rozhodl vydat se na nejistou cestu živobytí nezávislého umělce. S pomocí malíře Josefa Hýska si osvojil základy malby v plenéru a techniku olejomalby na plátno. Na doporučení Stanislava Libenského, Josefa Hýska a Václava Pokorného jej přijali nejprve jako kandidáta a posléze jako řádného člena do Svazu československých výtvarných umělců, což mu otevřelo cestu k práci malíře na volné noze.

„V té době tady byla pobočka Svazu, a tak jsem šel požádat, jestli by mě vzali za člena. Ujal se mě Libenský. Pak tam byl ve výtvarné komisi i liberecký malíř Josef Hýsek. Předložil jsem jim nějaké kresby, co jsem dělal, a akvarely, a tak řekli, že jo, že teda můžu být členem. A tak jsem si začal volně malovat.“

Od roku 1959 se začal živit jako nezávislý umělec. Cestoval společně s Josefem Hýskem matčiným autem převážně po území dnešního Libereckého kraje, ale často též na kole.

„Naše rodina totiž koupila auto mamince, protože tady po válce absolvovala v nemocnici zdravotnický kurz a dělala pak porodní asistentku. Ona s ním ale moc nejezdila, radši chodila pěšky. Měla rajon od Dlouhých Mostů do Machnína a nahoru až na Ještěd a k Dolnímu Hanychovu. Tatínek se zase po válce vrátil k dráze a až do důchodu dělal provozního účetního na traťové stavební správě. (…) Olejem jsem pak začal malovat prakticky až s Hýskem. Ten mě naučil dívat se na krajinu a vybrat v krajině motiv. Dřív člověk koukal na krajinu a viděl panoráma, nebo neviděl detaily, které jsou zajímavé, kompozičně, a charakteristické pro ten kraj.“

Volnou tvorbu prodával a vystavoval jediným v té době možným oficiálním způsobem – prostřednictvím Svazu československých výtvarných umělců, který měl sídlo v Moskevské ulici.

„Kresby jsem vystavoval v Díle, které sídlilo tam, kde se scházela komise. Pak jsem vystavoval kresby jednou v galerii, tři z nich si tam nechali. Vystavování v Liberci ale bylo hrozný... Tady se nedala sehnat výstavní síň, žádná, vůbec nic. Prostě když jsme sehnali nějaký prostor, tak to nešlo. V galerii jsme mohli vystavovat občas jako členskou výstavu, jako jednotlivci ještě ne. Tady nás bylo v té pobočce Svazu hodně, nějak přes stovku, protože bylo hodně sklářů a bižuteristů z Jablonecka.

V roce 1959 se v Liberci zformovala umělecká tvůrčí Skupina 7. Mezi zakládající členy patřili sochař Jiří Seifert, malíři Vladimír Komárek a Josef Hýsek, textilní výtvarník Vladimír Křečan, grafik Vladimír Sobolevič, malíř a pedagog Jiří David a průmyslový výtvarník, malíř a ilustrátor Miloslav Jágr. Aktivity těchto výtvarníků výrazně formovaly umělecké klima ve městě v průběhu první poloviny šedesátých let. V té době vstoupil do jejího okruhu také Jaroslav Švihla. Středobodem společných setkání se stal galerijní klub, o jehož provoz se Švihla ve druhé polovině šedesátých let staral.

„Výstava Sedmy, tam jsem nějak byl 1962... To mě ještě Sedma brala, pak nějak jsem byl málo umělec. Tak mě udělali správcem klubu, který se v galerii utvořil. To bylo v letech 1966–1969, a to bylo zajímavé. Tam se scházeli nejen výtvarníci, ale i zdejší architekti, herci a spisovatelé. Já jsem klub zásoboval červeným a bílým vínem. Protože jsem měl k dispozici auto, tak jsem to navezl. Můj strejda měl krám potravin, tak jsem u něj koupil vždycky šišku nějakého dobrého sýra a salám. V tom klubu to bylo zajímavé, zvali jsme si zahraniční architekty, třeba vídeňského architekta, který nám vykládal urbanistický systém Vídně. Anebo jsem jezdil do Prahy na ambasády a půjčoval jsem si tam propagační filmy. To jsem byl u Japonců, u Francouzů, a to jsme si promítali. Jinak se tam diskutovalo o umění.“

Pobočka Svazu československého díla existovala v Liberci do roku 1969. Jaroslav Švihla vzpomíná na složení liberecké pobočky v šedesátých letech a na vedení Díla.

„Oni se tam střídali. Byl tam třeba Dalibor Matouš, turnovský umělec, byl tam Honza Solovjev, taky z Turnova, pak tam byli Václav Pokorný z Jablonce a Josef Hýsek. Pak tam byli ještě skláři, nějací, to už nevím přesně kteří. Komise se skládala asi ze šesti lidí. Já jsem jim předložil všechno, co jsem chtěl dát do Díla na prodej. Tím jsem se vlastně živil, tím prodejem přes Dílo. Dílo vedla paní Hruboňová, manželka doktora Hruboně. Ta byla první. Pak se to nějak střídalo. Pak tam byla Zorka Ledvinová, to byla kantorka z jablonecké školy. A pak tam byla taková nějaká podivná individua, která si vybralo pražské Dílo. To byl nějaký muzikant, trumpetista a pak ještě další muzikant. Taky z toho oba prchli a emigrovali do Německa, když mohli. Tam si troubili asi větší prachy. No a pak to končilo paní Randáčkovou.“

V roce 1961 se Jaroslav Švihla oženil. Vzal si Blaženu Mitscherlingovou, narozenou roku 1939 ve Vysokém nad Jizerou. Dodnes jsou manželé.

„Brali jsme se v roce 1961. Moje žena vystudovala střední školu ekonomickou, pracovala vždy jako úřednice. Začala v Jablonexu, pak když se sem provdala, tak nechtěla jezdit do Jablonce a přestěhovala se do Skloexportu.“

Atmosféra šedesátých let byla svobodná a otevřenější než za normalizace. Jaroslav Švihla vzpomíná, jak se libereckým malířům podařilo na pozvání umělců z Jugoslávie získat v roce 1965 výjezdní doložku a vycestovat do Piranu, kde navázal přátelství s tamním malířem Paulem Hermanem Pečaričem. V Piranu měla výstavu lublaňská pobočka, takže zde došlo k seznámení s dalšími umělci. Byl mezi nimi i malíř Božidar Jakac, který ve dvacátých letech studoval v Praze na Akademii výtvarných umění a dnes se po něm jmenuje významné slovinské muzeum výtvarných umění. S Jakacem se později v Jugoslávii sešel liberecký malíř Jan Solovjev.

„To bylo takový volný, to bylo prima. V roce 1965 se otevřelo cestování do Jugoslávie a my jsme se tam chtěli podívat. Ale muselo se žádat o příslib a pak o výjezdní doložku a takový věci. No samozřejmě příslib nám z banky nedali, a tak jsme výjezdní doložku taky nemohli žádat. Napsali jsme proto na místní obecní úřad do Piranu, že jsme tady, pět malířů – Hýsek, Šulc, Pokorný, Ruda Novotný a já a že chceme přijet. Oni nám za týden poslali telegram, že mají pro nás připravený dům, že můžeme dorazit. Tak jsme s tím pozváním získali výjezdní doložky, naložili jsme do dvou aut barvičky, papíry a plátýnko a jeli jsme na tři týdny do Piranu.“

První polovina dvacátého století v Liberci nebyla spojená s příliš velkým počtem jmen etnicky českých autorů. Vedle již zmíněného Jaro Berana to byl vlastně už jen grafik a malíř Josef Nastoupil.

„S tím jsem se nesetkal, akorát jsme s Hýskem jeli dělat nějakou pozůstalost do jeho chaloupky ve Zdislavě. Já jsem se setkal s generací, jako byl Jožka Urbánek, René Šebestík, Karel Frey a tihle malíři. S těmi jsem se potkával pravidelně. Jo a pak tam byl takový hrozný člověk, to byl strašný komunista, jmenoval se Josef Fafek Solan. A on dělal všechno možné. Nevím, co byl vystudovaný, kreslil krajinky, ale hlavně jezdil kolektivizovat zemědělce na Frýdlantsko. A za mých časů už tady potom dělal kádrováka. Ten právě dosadil ředitele galerie Volšičku, to byl také soudruh, takže toho tam ještě s těmi místními stranickými papaláši dotlačil.“

Normalizace

Dění v libereckém klubu při Oblastní galerii se zastavilo s nástupem normalizace.

„V srpnu 1968 jsme byli tady v pobočce na náměstí a měli jsme okna přímo proti těm tankům. Sledovali jsme, jak tank rozboural podloubí a jak tam nákladní auto jednoho starého pána přimáčklo na pilíř. Pak jsme také viděli, jak tank nacouval do sanitek, které tam přijely ošetřovat lidi… V dalším roce nás označili jako kontrarevoluční centrum a my jsme museli s každým dílkem jezdit do ústecké komise, protože Ústí bylo kraj, a tam nám to soudruzi buďto schválili do prodeje, nebo pro nějakou architektonickou záležitost. Každých čtrnáct dní jsem proto vzal tři obrázky a jel do Ústí a zpátky.“

Od roku 1969 docházelo k postupnému omezování svobody, což se odrazilo i v proměnách fungování systému umělecké scény. Konkrétním projevem byly například provokace příslušníků SNB a Státní bezpečnosti.

„Situace po roce 1969 už další přátelství nerozbila. Ta už byla rozbitá předtím, protože nám bylo jasné v té organizaci, kdo je kdo, to jsme mezi výtvarníky věděli.“

Institucionální rámec fungování umělců ve svobodných povoláních v průběhu šedesátých až osmdesátých let tvořily Svaz československých výtvarných umělců jakožto profesní sdružení, dále Dílo, jakožto prodejní galerie, a pak Český fond výtvarného umění.

„To byla vlastně taková finanční organizace. Bylo to tak, že jsme si určili autorský honorář a oni si k tomu vypočítali nějaké ty daně a nemocenskou. Sociální za nás platili, takže takhle to šlo. No a pak ještě byl takový akvizitér toho Díla nebo fondu. Jmenoval se Alois, příjmení si nevybavuji. Jeho paní měla v Pražské ulici prodejnu dámského prádla a on dělal tohohle akvizitéra. Ten vozil obrazy. Měl auto od Díla a jezdil po továrnách, obecních úřadech a organizacích a nabízel obrazy. Takže třeba přijel do Varnsdorfu do Elite nebo tam, co dělaly samé ženské. Tam jim nabízel obrazy. Ale dělal to docela šikovně. Říkal: ‚Paní, vezměte si to domů, já za čtrnáct dní přijedu. Pověste si to. Když si na ten obraz zvyknete – uvidíte, že si zvyknete – pak si ho necháte. Je to na splátky.‘ Oni to prodávali po sto korunách, po dvou stovkách, takže takhle se tehdy obchodovalo. A když obraz neprodal, otevřel kufr, vyndal dámské kalhotky, podprsenky a košilky a prodal aspoň tohle.“

Koncem šedesátých let uskutečnil Jaroslav Švihla také zakázku pro veřejný prostor, barevné sgrafito do dětské polikliniky. V rámci normalizace pak začalo být realizováno takzvané čtyřprocentní umění, kdy v rámci investiční stavební akce byla čtyři procenta z rozpočtu vyhrazena na kulturu. Zakázky se však již přidělovaly po zcela jiné než čistě umělecké linii.

„Já takové realizace nemám, protože si to v té době už rozdělili soudruzi výtvarníci. Jediné, co jsem dělal v šedesátých letech, bylo barevné sgrafito do dětské polikliniky. Jo, a pak jsem ještě dělal něco do vysoké školy. Takovou strojírenskou obludu na dnešní univerzitní budově C, co mi dohodili manažeři z reklamky.“

Řadu výstav v liberecké galerii v sedmdesátých letech připravila historička umění a kurátorka Naďa Řeháková. Traduje se o ní, že byla velmi přátelská, navštěvovala ateliéry umělců a byla dobrou duší libereckého výtvarného světa. V roce 1976 připravila i jednu výstavu Jaroslava Švihly.

„Naďa Řeháková měla na starosti grafické sbírky. Jednou mě zaměstnala s tím, že jsem dělal soupis grafik a kreseb Josefa Führicha. A jednou mně také zahajovala výstavu, to bylo v Díle v Sokolské ulici, jak je pošta. Jinak jsem dělal výstavy po kraji – v Českém Dubu, v České Lípě a v Jablonci. Reálně jsem se živil jen obrazy, které se prodaly.“

Během sedmdesátých let tvořil Jaroslav Švihla na volné noze. Více příležitostí vystavovat se mu otevřelo až v osmdesátých letech, kdy mu několik výstav pomohl zorganizovat Antonín Langhamer. Inspirační zdroje nacházel vedle současníků také v českém umění první poloviny dvacátého století.

„To mně Tonda Langhamer vždy něco zorganizoval. Seznámili jsme se přes Václava Pokorného. Z libereckých malířů mi byl kromě Josefa Hýska nejblíž asi Jožka Urbánek. Ten mně věnoval dvě krásné grafiky. Nevím, jakou technikou to dělal. Ze staršího umění, když zkouším figurální malování, se mi líbí Rudolf Kremlička a potom Jan Preissler, ten byl také výborný. Z krajinářů mám rád dvacátá léta. Třeba Rabas, ten na těch čtyřech čtverečních kilometrech namaloval celoživotní dílo! U něj jsem byl v ateliéru, ale už nežil. To jsme jeli s Vladimírem Komárkem do Chebu.“

K situaci sedmdesátých a osmdesátých let se váží otázky o míře uzavřenosti československé výtvarné scény a tím podmíněných specificích jejího vývoje, stejně tak jako úvahy o možných informačních kanálech, jimiž do normalizačního Československa mohly přicházet informace o aktuálním uměleckém dění v zahraničí a tím narušovat představu izolovaného vývoje.

„Zahraniční tvorbu jsem sledoval. Sestřenice Jindra se vdala za Žida, odjela roku 1947 do Izraele, odstěhovala se tam po vzniku státu. Její manžel Arnošt Wiesel tam rozvážel chleba. Byl Žid ze Zakarpatské Ukrajiny, měl sestru, bratra, ten byl v Izraeli. Sestra byla v Kanadě, kam se za ní z Izraele přestěhovali. V Kanadě taxikařil, sestřenice dělala akvizitérku rukavic a obchodovala s rukavičkářskou firmou v Dobříši. Dostávala obrazy a vyměňovala je za časopis Graphis. Po roce 1989 jsme byli u ní na návštěvě v Montrealu.“

Po sametové revoluci

Doba po listopadu 1989 přinesla zásadní změny fungování zaběhnutého systému výtvarné scény. Znamenala na jednu stranu uvolnění a dlouho očekávanou tvůrčí svobodu, pro členy Svazu československého díla ale také ztrátu veškerých alespoň elementárních existenčních jistot.

„Já jsem se u toho nějak úplně sesypal, protože jsem byl zvyklý, že to Dílo mi práci dá, a teď najednou jsem byl ve vzduchoprázdnu. Chodil jsem pak na terapie a začal jsem dělat jógu. Pak jsem začal jezdit ven na zvací zájezdy – s Josefem Scheybalem a s Günterem Jantschem do Alp do Rakouska a dále do Itálie do jižních Tyrol. To mě postavilo na nohy. Mám z toho spoustu kreseb.“

V devadesátých letech začal Jaroslav Švihla vést výtvarné kurzy pro amatéry. V roce 1996 pak nastoupil na Střední soukromou uměleckou školu Liberec, kde vyučoval deset let figurální kreslení a grafiku. Poté na svou pedagogickou činnost navázal vedením kurzů malování pro seniory v rámci zdejšího S-Art klubu. Této činnosti se věnuje dodnes.

„Uměleckou školu založil Zdeněk Švácha, měl tam výtvarný obor, a hlavně obor dramatický a pěvecko-hudební. Já tam byl deset let. Pak umřela Eva Kubínová a po ní zbyl klub vratislavických seniorů, kteří si malují. No tak jsem po ní převzal a s nimi to táhnu do dneška. Dělá mi to radost, a hlavně že přijdu mezi lidi a popovídáme si.“

Jaroslav Švihla v jednadevadesáti letech řídí auto, rád chodí na procházky a jezdí na kole. Za své celoživotní působení v oblasti umění a za pedagogickou činnost Jaroslav Švihla obdržel v roce 2023 Medaili města Liberce. Na otázku, kde bere životní energii, odpovídá:

„No právě od těch seniorek, osmdesát plus. Já občas zajedu ke Šváchovi do té školy a tam pokoukám, co dělají ti mladí. Ale nepotřebuji hůl a vyběhnu tam po schodech za chvilku, tam ta energie je. A v Kryštofově Údolí je také kladná energie, která nabíjí.“

Ke Kryštofovu Údolí se váží také malířovy nejnovější umělecké plány.

„Momentálně mě nějak upoutalo Kryštofovo Údolí, a to pořád ztvárňuji, a ještě mám rozdělané odtamtud asi tři obrazy. A teď jsem si koupil pozůstalost pláten od zemřelého rochlického štukatéra Hartiga, a nějaké barvy mi po něm dala jeho paní, a mám asi pět pláten velkých, tak to musím pomalovat.“

 

Ivo Habán