Radko Rys

Rozhovor

Mládí

Radko Rys se narodil 6. ledna 1954 v Roudnici nad Labem. Jeho rodina tehdy bydlela v Horních Beřkovicích.  

„Náš rod ale pochází z Příbramska od Kamýka nad Vltavou. Otec Václav Rys dostal do Horních Beřkovic po ukončení studií v roce 1948 jako učitel umístěnku. Máma Hana Rysová, rozená Chobotová, se za ním odstěhovala. Mám ještě staršího bratra Václava a mladšího Honzu.“

Radko Rys vzpomíná, co mu rodiče a prarodiče vyprávěli o tom, jak žili v minulosti, během druhé světové války a po ní.

„Za první republiky byl můj dědeček František Rys, otcův táta, řídícím na škole a otec maminky František Chobot správcem hospodářského družstva. Patřili tehdy k velmi váženým osobnostem jako třeba pan farář, velitel četníků, poštmistr nebo starosta. Rodiče v té době vyrůstali a měli hezké dětství. Samozřejmě za války to bylo o něčem trošinku jiném, ale na druhou stranu byli mladí. A když je člověk mladý, tak někdy holt ty ošklivé věci překryje. Za komunistů byl děda Rysů suspendovaný, předčasně poslaný do důchodu a s babičkou Antonií pak žili jen za pár stovek měsíčně. Tátův mladší bratr Vladimír emigroval do Francie a pak do Anglie. Zpočátku to neměl vůbec lehké. Rodiče táty a mámy František a Božena Chobotovi se mu snažili pomáhat. Pamatuji si, že otec poslouchal Svobodnou Evropu a Londýn, protože tam vysílali od Vladimíra šifrované zprávy. Strýc Vladimír byl pak v Anglii jako diplomat ve službách královny Alžběty II. a zastupoval Velkou Británii v sídle OSN pro Evropu v Ženevě. O tom jsme nevěděli, dozvěděli jsme se to až mnohem později. Jezdil do Československa i za komunistů. Protože měl diplomatický pas, tak na něj StB nemohla. Ale byla mu stále v patách. I mámu s tátou estébáci vyslýchali. Nechtěli ale o tom před námi mluvit. Nicméně po sametové revoluci jsem se se strýcem vídal. Vyprávěl nám o konci druhé světové války, kdy to nebylo vůbec hezké. Jedna jeho nehezká vzpomínka – když byli tehdy nahnáni němečtí civilisté do školy, tak tam přijeli osvoboditelé, Rudá armáda, a vojáci německé ženy hromadně znásilnili.“

V Horních Beřkovicích začal Radko Rys chodit do základní školy. Když byl v šesté třídě, získala rodina družstevní byt na Kladně, kde jeho otec působil jako pedagog na gymnáziu.

„Táta studoval na Univerzitě Karlově dějepis a angličtinu. Mohl tehdy učit jen na základní škole. Později dálkově studoval na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a přešel na gymnázium, kde vyučoval matematiku a fyziku. Matka maturovala na obchodní akademii, pracovala jako úřednice, ale protože měla v rozmezí osmi let postupně tři děti, tak byla do začátku šedesátých let v domácnosti. Chodila jen příležitostně na brigády. Později pracovala jako vedoucí pošty v Horních Beřkovicích. Když jsme se v roce 1966 odstěhovali na Kladno, tak si našla místo vedoucí pošty v Lidicích.“

Když bylo Radko Rysovi patnáct let, zažil v srpnu 1968 invazi vojsk Varšavské smlouvy.

„Toho 21. srpna 1968 jsme byli s mým mladším bratrem Honzou na prázdninách u tátovy sestry Ludmily v Karlových Varech. Nemohli jsme tehdy jet jako každé prázdniny předtím k babičce, protože na tom už byla zdravotně špatně. Teta pracovala jako lékařka v lázních a strýc byl ředitelem divadla v Karlových Varech. Měli chalupu na Velkém Rybníce, kde jsme trávili prázdniny společně s jejich synem. A pamatuji si, že toho 21. srpna pro nás přijeli, že jsou tady Rusáci.“

Radko Rys vzpomíná na to, jak chodil po Karlových Varech se stužkou s národními barvami na klopě a v džínách pomalovaných různými hesly.

„Už v těch patnácti jsem byl v obraze. V rodině jsme neměli komunisty rádi a pražské jaro, kdy se uvolňovaly společenské a politické poměry, pro nás znamenalo naději. Doufali jsme, že se ten režim nějak změní. A dopadlo to krutou invazí. Jeli jsme domů vlakem, a když jsme projížděli Chomutovem a pak Lužnou u Rakovníka, viděli jsme rozstřílené vagóny.“

Po dokončení základní devítileté školy v roce 1969 studoval Radko Rys Střední zemědělskou školu v Rakovníku, vybral si obor chovatel-pěstitel.

„Byli jsme tam perfektní parta kluků, ale i samozřejmě holek. Dostali jsme se do jezdeckého klubu, věnovali jsme jízdám na koních a péči o ně poměrně hodně času. Pikantní bylo, že jsme měli v pokoji na internátu terárium s hadem, kterého jsme dostali od jednoho chovatele, a měli jsme tak jistotu, že k nám nebude chodit na kontrolu vychovatelka, která se hadů bála.“

Radko Rys oceňuje, že se na zemědělské škole naučil hodně užitečných věcí, které se mu hodily při pozdějším studiu na vysoké škole a v zemědělské praxi. Navíc získal řidičský průkaz na traktor a motocykl.

„Měli jsme na střední škole plno vynikajících učitelů, kteří kariérně doplatili na rok 1968. Někteří z nich mimo jiné přednášeli na Vysoké zemědělské na Suchdole. Na začátku normalizace byli vyhozeni na periferii a díky tomu nám předali takové znalosti, že mi pak na vysoké škole stačilo zalistovat v sešitě a bylo to. A můžu vám říct kuriozitu. U státnic jsem dostal stejnou otázku jako u maturity. Bylo to pěstování kukuřice a ošetřování.“

Vysoká škola

V roce 1973 začal studovat na Vysoké škole zemědělské v Praze zootechniku na agronomické fakultě.

„Určitě mám v genech nějaké sedláky. Měl jsem rád zvířata. Jezdil jsem k babičce a k dědovi na prázdniny a nejvíc času jsem tam trávil u koní.“

Studium v Suchdole ho bavilo, první semestry byly sice kvůli chemii, matematice a fyzice náročné, ale odborné předměty zvládal dobře.

„My jsme byli kruh, kde jsme byli jenom čtyři mimopražští a k tomu jsme měli za sebou studium na střední zemědělské. Ostatní byli Pražáci a absolvovali gympl. Odborné předměty pro ně tudíž nebyly taková brnkačka jako pro nás mimopražské.“

V průběhu vysokoškolského studia chodili studenti na praxi do školního statku v Lánech. Během letních prázdnin jezdili také na brigády.

„Pracoval jsem na státním statku v Mnichově Hradišti a později na Hluboké.“

Na studiích poznal svoji manželku Ludmilu, za svobodna Šimonovou.

„Ve třeťáku jsme se vzali, nejprve se nám narodil nejstarší syn Martin a na konci páťáku před státnicemi přišla na svět dcera Anna. Pak jsme si ještě pořídili o čtyři roky později nejmladšího Jakuba.“

Studující mladí muži tehdy museli absolvovat na vysoké škole povinnou vojenskou přípravu.

„Měli jsme za školou buzerplac. A jeden den v týdnu jsme museli cvičit. Já jsem měl výhodu, že manželka bydlela na koleji. U ní jsem se mohl navléknout do těch šílených vojenských obleků, takzvaných kopřiváků. V těch mantlech člověk vypadal jak opičák. Zatímco ostatní kluci, Pražáci, museli v těch strašných mundúrech jezdit do školy tramvají, já jsem v nich jen přeběhl vysokoškolský areál.“

V roce 1978 obhájil Radko Rys svou diplomovou práci zaměřenou na inseminaci prasat.

„Před padesáti lety byla inseminace prasat v prvopočátcích. A pamatuji se, že jsme měli s manželkou, která na ní pracovala se mnou, velký problém sehnat potřebnou odbornou literaturu. Vůbec nevím, jestli by ty naše diplomky dneska obstály. Na všem je teď vidět ohromný pokrok. My jsme třeba psali diplomku přes kopíráky. Když se udělal překlep, všechno se muselo vyškrábávat. Když se objevily první překlepové papírky, tak to byl zázrak. Kdo ho sehnal, měl vyhráno. Dneska všechno studenti nabouchají do počítače, a ještě jim pomůže umělá inteligence. Ale zvládli jsme to taky.“

Po státnicích narukoval Radko Rys na roční základní vojenskou službu. Sloužil jako důstojník na letišti v Žatci.

„I když jsem šel jako vysokoškolák na vojnu jen na rok, stejně to bylo kruté. Doma jsme už totiž měli dvě děti. Fajn ale bylo, že jsem nemusel nikam s flintou, protože jsme jen zabezpečovali provoz vojenského letiště. Navíc jsem získal nové známosti a zkušenosti. Člověku bylo akorát líto kluků, kteří byli třeba od Košic a domů jeli dva dny. Takže se jim opušťák moc nevyplatil, když ho strávili na cestách.“

Radko Rys přibližuje nešťastný osud rodičů své ženy, Jozefa a Anny Šimonových, a zároveň problémy, které jim to přinášelo.

„Manželka pochází, jak tehdy komunisté říkali, z kulacké rodiny. Rodina měla statek s padesáti hektary půdy, byl na tu dobu poměrně velký. Na jejich majetek byla uvalená státní správa, byl jim zabaven. Její otec byl tři roky v Pomocných technických praporech PTP, což byly vojenské tábory nucených prací, které fungovaly v letech 1950–1954 pro internaci a převýchovu takzvaně politicky nespolehlivých osob. Rodina mé manželky naštěstí nebyla ze statku vystěhovaná. Před tím je zachránili jejich zaměstnanci, postavili se za ně. Vyhrožovali, že pokud je vystěhují, tak že oni na statku pracovat nebudou. Na statku byl nicméně státní správce, který s nimi v domě bydlel. Když se tchán z nucených prací vrátil, tak šli pracovat s tchyní do JZD, ale nesměli být členové, mohli být jenom jako zaměstnanci. Členy se stali až pak někdy kolem roku 1965, kdy došlo k mírnému společenskému a politickému uvolnění.“

Zootechnikem v Pěnčíně a Soběslavicích

  Po vojně nastoupil Radko Rys jako zootechnik do Jednotného zemědělského družstva Pěnčín. Jeho manželka pracovala po mateřské dovolené jako vedoucí rozmnožovacího chovu prasat.

„JZD Pěnčín mělo oficiální název JZD Vítězný únor Pěnčín. Bylo asi rok sloučené z šesti malých družstev a jedné odloučené farmy státního statku. Z těch šesti družstev pět bylo velice úspěšných a docela bohatých, jen ta farma státního statku a jedno JZD byly v úpadku a po nějaké době se na jejich úroveň dostala i ta zpočátku skvělá družstva. Peníze se prostě rozfofrovaly.“

Nejdříve pracoval jako zootechnik ve Svijanech. Později nastoupil místo nemocného zootechnika do Soběslavic, kde bydlel na statku s rodinou.

„Když se soběslavický zootechnik uzdravil, tak mi vytvořili funkci specialisty pro chov prasat. JZD mělo v Soběslavicích rozmnožovací chov a čtyři užitkové chovy prasat. Tak jsem se tomu trošinku začal věnovat. Šlechtili jsme zvířata, aby měla co nejlepší užitkovost a tím pádem, aby byla dobře prodejná. Na tom šlechtitelském chovu se dělali taky kanečci, s nimiž se jezdilo na aukce do Benešova u Prahy, kde jsme je prodávali a další vybírali pro náš chov. Měli jsme samozřejmě i chovné prasničky.“

Radko Rys popisuje, co práce v rozmnožovacím chovu prasat obnáší.

„Vše začíná už od chvíle, kdy se sele narodí. Už v tu chvíli se hodnotí jeho exteriér, jak vypadá, jestli jsou v pořádku nožičky. U prasniček kolik má struků, protože od toho se odvíjí, kolik selat uživí při jednom vrhu. Hodnotí se pak hlavně zdravotní stav. Po půl roce zase prasátka absolvovala zdravotní zkoušky, očkování, rentgeny, opět se hodnotil exteriér, hlídala genetika. Vše, co nebylo normální, se z chovu vyselektovalo.“

Radko Rys dál vysvětluje, jak to bylo tehdy s inseminací prasat.

„Problém s inseminací prasat byl v tom, že nešlo použít hluboce zmražené sperma jako u skotu. U prasat je jeho životnost maximálně jeden týden. Protože jsme měli hodně prasat, muselo být víc inseminačních stanic, aby se ta inseminace po odběru rychle provedla. Pro nás byla v Machníně a pak v Turnově na Károvsku. Ani jedna už teďka neexistuje.“

Práce ho bavila, jeho rodina ale stále čelila problémům kvůli rodičům manželky, kteří před nástupem komunistů k moci soukromě hospodařili.

„Ani jeden z nás nebyl ve straně, ani moji rodiče. A předsedkyně komunistické buňky v JZD Pěnčín mi řekla, že jestli chci dělat zootechnika, tak se musíme s rodinou odstěhovat od manželčiných rodičů. Pak na mne můj nadřízený hlavní zootechnik začal tlačit, abych vstoupil do komunistické strany. Řekl jsem mu: ‚Neexistuje!‘ Tak že bych měl jít alespoň studovat Večerní univerzitu marxismu-leninismu VUML. Odpověděl jsem na to stejně. Tak mi začal vyhrožovat: ‚Máš tři děti a až je budeš chtít umístit na střední školu, tak ti taky řeknu: Neexistuje.‘ Šel jsem tedy za předsedou JZD Františkem Novákem, starým harcovníkem, který dělal správce ještě za první republiky. A oznámil mu, že místo zootechnika budu krmit prasata. ‚Tak jdi, já s tím souhlasím‘, odpověděl. Byl to chytrý, šikovný chlap. Věděl, která bije, co jsem už v družstvu vybudoval, a že si know-how odnesu s sebou. V té době už jsem byl v ústřední výběrové komisi, která byla zřízena pod ministerstvem zemědělství pro chov prasat. No, a po roce z vedení družstva za mnou přišli, jestli bych se nevrátil zpátky na místo zootechnika. Že jim jako utíkají nějaké peníze. Můj šéf, hlavní zootechnik, odešel a já jsem šel na jeho místo.“

Sametová revoluce

Revoluční dny v listopadu 1989 prožíval Radko Rys velmi intenzivně.

„Sehnali jsme video z Prahy, kde Veřejná bezpečnost brutálně rozehnala pokojně demonstrující studenty, a v Pěnčíně jsme ho pouštěli přes televizi. A sháněli jsme študáky a herce, aby k nám přijeli na besedu. U nás byl herec Oldřich Kaiser a lidé na něj přijeli autobusem ze širokého okolí.“

Radko Rys se kontaktoval s tehdejším ředitelem liberecké hygieny Petrem Čermákem, který spoluzakládal v Liberci Občanské fórum. Přijel do Soběslavic spolu s Karlem Šáralem.

„Rodiče mé manželky mě tehdy varovali: ‚Hele, nezapomeň, že máš tři děti.‘ Nic mě ale neodradilo. Díky tomu, že jsem nebyl ve straně a lidi znali mé názory, tak se v Soběslavicích a Pěnčíně dobře rozjelo Občanské fórum. Pořádali jsme v družstvu různá shromáždění. Možná i někomu asi znepříjemnili život, že se mu těžko spalo. Na druhou stranu mohu s čistým svědomím prohlásit, že jsem nikomu neublížil. I když bych si mohl vyřizovat nějaké účty a léčit bolístky, tak jsem to vědomě neudělal.“

Přesto se obával, aby revoluce neskončila jako v srpnu 1968.

„Ale to jsme se báli všichni, protože Turnov byl plný Rusů. Ať už vojáků nebo civilistů. Byli na každém rohu a trošinku nadřazeně se i chovali.“

V červnu 1990 zvítězilo Občanské fórum v parlamentních volbách. V listopadu pak proběhly komunální volby.

„Volební účast byla u nás velice vysoká. My měli ve vesnici tři kandidátky a devět zastupitelů. A ti mě zvolili starostou. Jím jsem už více než třicet pět let.“

Lidé v Soběslavicích se posléze rozhodli oddělit od Pěnčína.

„Dostali jsme jednu bednu z Pěnčína, ve které byly nějaké písemnosti, archiv, psací stroj Consul a telefon, dvojlinka. Přinesli jsme si do kanceláře s ekonomkou vlastní kalkulačky. Hodně nám pak se vší administrativou pomohl Okresní úřad v Liberci. A proto mi dost vadilo, že ty okresní úřady zrušili. Myslím, že vedení těch krajů tenkrát vylilo s vaničkou i dítě.“

V letech 1990–1991 se začalo Občanské fórum dělit.

„Na shromáždění na liberecké univerzitě jsem se přiklonil k ODS, takže jsem později kandidoval do soběslavického zastupitelstva už za ODS. Někdy to šlo líp, někdy hůř, přišly i některé průšvihy, ale pořád jsem si myslel, že to je ten správný směr.“

Starostou Soběslavic

Na počátku 90. let bylo nutné řešit provoz obchodu, koupaliště a opravu hasičské zbrojnice.

„Byl tu krám Jednoty, který byl v té době zavřený. Postavili ho v sedmdesátých letech občané v akci Z, stejně jako požární zbrojnici. Za obchodem byla protipožární nádrž, která byla využívaná jako koupaliště už za první republiky. Napouštěla se z vodovodního řadu, ale když nastalo tržní hospodářství a voda byla čím dál dražší, museli jsme udělat hloubkový vrt.“

Prodejnu Jednoty obec koupila v havarijním stavu.

„Když jsme ji kupovali, tak nás nenapadlo nic jiného než se podívat na střechu. To jsme ale neměli dělat, střecha byla plechová, pod ní byl škvárový podsyp a ta škvára obsahovala vysoké procento síry. A de facto ten plech zespodu sežrala úplně, takže z plechu zbyla jenom barva. Museli jsme tudíž udělat novou sedlovou střechu. To samé nás pak čekalo u té zbrojnice. A když už jsme na ní udělali novou střechu, tak jsme si řekli, že by pod ní byly hezké podkrovní byty. Vybudovali jsme dva a dostali na ně dotace.“

Jako starosta neustále řeší opravy silnic, kdy se obec stará o deset kilometrů asfaltu. Mimo to má na starost také zajištění občanské vybavenosti.

„Když Česká republika vstoupila do Evropské unie, tak jsme za evropské peníze opravili hřbitov. Postupně jsme pak dávali také s pomocí dotací do pořádku bývalou školu, kde je obecní úřad, knihovna, společenský sál, klubovna hasičů a obecní byt.“

Radko Rys si stěžuje na klesající zájem o komunální politiku.

„Horko těžko sestavíme jednu kandidátku a problém je sehnat i těch sedm členů zastupitelstva. Lidi nechtějí dělat tuhle práci, nechodí nám ani na zastupitelstva. Jen výjimečně, když tu byl třeba hejtman Martin Půta, tak byl plný sál. Od té doby nic. A i když naši občané dostanou informaci o zastupitelstvu SMS zprávou a e-mailem, tak nezájem.“

Připomíná předválečnou dobu, kdy měla obec 600 obyvatel, školu a řadu řemesel.

„Ohromná byla i spolková činnost. Působil tu divadelní soubor Záboj, který měl dvě stě členů. Chodilo sem až patnáct set diváků. V kronice se píše, že seděli po střechách, po stromech a všude možně. Měli jsme vlastní orchestr, pěvecký soubor, pořádaly se tancovačky, každou zimu obec pořádala kurzy pro ženy: vaření, šití, zdravotnický kurz, pěstování bylinek. A pro chlapy připravili výuku pletení košíků. Uspořádali také zájezd na světovou výstavu do Paříže. Byli na všech sokolských sletech. A Karel Brožil tady vyprávěl o tom, jak tancoval se slavnou herečkou Lídou Baarovou.“

Aktivní byli i dobrovolní hasiči, kteří po válce jako jediní zůstali.

„Tak jsme si mysleli, že po sametové revoluci se život v Soběslavicích vrátí do dřívějších kolejí, bohužel to byl velký omyl. Prostě komunistům se podařilo stoprocentně zničit venkov. Když to kolem vidím, tak lidi si vlastně udělali ve vesnici noclehárnu. Něco málo ale u nás pořádáme. Akce na 1. máje, posezení na koupališti s muzikou. V létě pak mají v Padeřavicích posezení při dechovce a večeři při country. Pak se udělá i nějaký zájezd. Na všechno se nicméně těžko shánějí lidi. Je tu pár tahounů, kteří ale konstatují: ‚Starosto, my už toho máme po krk.‘ Mladí sedí jen u počítačů a nic jiného se jim dělat nechce. To mě fakt mrzí.“

Podnikatelem v zemědělství

V roce 1992 začali manželé Rysovi soukromě hospodařit na zrestituovaném majetku.

„Kdybych nešel soukromě hospodařit, tak jsem si určitě mohl najít dobrou práci jinde. Ale s manželkou jsme se rozhodli, že by stálo za to náš rodinný statek obnovit. Byla to trošinku mladistvá nerozvážnost a nevím, jestli po těch zkušenostech za více než třicet let bychom do toho znovu šli. Rozhodně jsme si na začátku nepředstavovali, že to soukromé hospodaření bude tak složité.“

Statek pochází ze sedmnáctého století.

„Otec tchána byl velice pokrokový člověk. Jako první v téhle oblasti měl osobní auto, z výstavy v Paříži dovezl moderní strojní dojení, na statek jezdily exkurze z Německa a Rakouska. Vedli tady plemennou knihu skotu, nakupovali perfektní plemeníky, zaměřovali se také na chov koní. Jako první si pořídili traktor. Zkrátka co bylo nového, to museli na statku mít.“

O to krutější byl nástup komunistů, kteří traktor brzy zničili.

„Tchán měl perfektní dojnice a oni je dali dohromady s tuberkulózními kravami. Tak tu tuberu dostaly všechny. Když komunisté sedláky různě pozavírali, tak ti, co statky a družstva vedli, vůbec nevěděli, jak hospodařit. A tak k těm sedlákům později chodili pro radu!“

Do statku bylo po jeho navrácení nutné investovat množství peněz.

„Já jsem pak sháněl ještě další pole a pozemky, abychom všechny plochy scelili. Líp se pak pole obhospodařují. Nejprve jsme mléko dojili do konví, v roce 1996 jsme ale vybudovali volné ustájení a postavili dojírnu. V roce 2024 jsme si dokonce pořídili robota na dojení, takže manželka po sedmadvaceti letech přestala dojit krávy. Nadojila za tu dobu na deset miliónů litrů mléka! Robot funguje tak, že k němu kravička přijde, robot ji umyje a pak podojí. Kravička dostane za odměnu jádro do žlabu a odejde. Máme více než sto kusů hovězího dobytka a hospodaříme v současné době na sto čtyřiceti hektarech.“

Mléko odvážejí do Německa.

„Býčky o hmotnosti kolem sta kilogramů prodáváme zájemcům, kteří si je vykrmují do jateční váhy. Ale jalovice si necháváme pro chov.“

Na statku pracují všechny tři děti.

„Já se jim stále snažím pomáhat s administrativou a sedím na penězích.“

Radko Rys v roce 2024 obdržel Poctu hejtmana za mimořádný přínos v oblasti zemědělství a rozvoje venkova.

 

Ivana Bernáthová