Helena Bušová

Rozhovor

Dětství

Helena Bušová, rozená Kolomazníková, se narodila 2. srpna 1962 v Liberci do rodiny, kde již byly dvě děti, bratr Josef a sestra Eva. Rodina v té době žila v osadě Těšnov, což je část obce Cetenov.

„Tehdy to bylo pár čísel, v malém domku byla elektřina a voda se musela nosit ze studny. My jako děti jsme se společně s rodiči starali o slepice, králíky, ovce a býky. Ostatní děti v létě běhaly venku, a my museli sušit seno. V domácnosti jsme se sestrou také pomáhaly mamince.“

Otec Heleny Bušové se jmenoval Josef Kolomazník a matka Hildegarda Třešňáková pocházela z česko-německého manželství.

„Maminka se naučila česky až po válce ve svých třinácti letech. Musela. Dříve češtinu nepotřebovala. Češi a čeští Němci žili v Podještědí i za války podle maminky v souladu a bez problémů. Po válce musela chodit s bílou páskou na rukávu a češtinu byla nucena zvládnout. Její tatínek byl Čech, měl příjmení Třešňák a babička se jmenovala za svobodna Suske. Většinu německých příbuzných po válce odsunuli včetně maminčina dědečka a babičky, kteří skončili někde u saské Žitavy, ani nevíme, kde zemřeli. Ta doba vůbec nebyla po válce hezká. Maminka říkala, že se tehdy hodně projevily špatné povahy některých Čechů, kterým šlo hlavně o majetek Němců. Vyprávěla mi, že když její dědeček odjížděl do Německa, měl na sobě kožený kabát a jakýsi Čech si na něm vynutil, aby mu ho dal.“

Od rodičů se Helena Bušová dozvěděla, že Němci z jejich obce a okolních vesnic založili nedaleko Halle vesnici Nový Náhlov – Neues Nalau.

„Jeden můj příbuzný se tam oženil, vzal si Němku. Někteří lidé si v nové vesnici na pozemcích, které dostali, postavili domky. Nějaké peníze dostali jako reparace za to, že v Čechách opustili půdu. Mám dojem, že tohle všechno se ale dělo až v padesátých letech. Těsně po válce totiž v Německu hodně živořili.“

Matčini bratranci se podle Heleny Bušové usídlili v oblasti Kasselu v západním Německu. Přes Červený kříž se dostal ze zajetí v Jugoslávii po dvou letech zpět do Československa jeden z německých příbuzných Walter, jenž za druhé světové války narukoval do německé armády.

„Jeho rodiče a bratr už byli tehdy odsunuti, tak za nimi odešel do Německa. Bratr babičky Kolomazníkové si už před válkou vzal Němku a jejich syn William musel také narukovat do wehrmachtu. Když se po válce vrátil domů, tak byl perzekuován, někde v Chomutově dokonce musel pobývat v jakémsi pracovním lágru.“

Jak dál vypráví Helena Bušová, její tatínek chodil za války do německé školy, proto uměl dobře německy. Do jejích tří let, než umřela německy mluvící babička, se v rodině mluvilo pouze německy. Později už domácností vládla výhradně čeština.

„Sestra je o sedm let starší, a tak umí německy rovněž perfektně, já už jen málo. Němčinu jsem ale používala, když k nám od šedesátých let začali jezdit odsunutí příbuzní. Stýkali jsme se a stále se stýkáme například s Kristou Fiedlerovou, která žije v Magdeburgu, její babička byla sestra mého dědečka.“

Malá Helena ráda jezdila k české babičce Blaženě Kolomazníkové a k dědovi Josefovi do Hamru na Jezeře. Chodila s babičkou na houby a stejně jako dědeček milovala koně. Líbily se jí i branně-orientační závody, kterých se často účastnila. Do školy chodila v Osečné. V osmé třídě se děti už mohly rozhodnout, na jakou střední školu půjdou. Helena Bušová si vybrala pedagogickou školu, ale nedostala se na ni. Z deváté třídy jí to však na odvolání vyšlo na střední průmyslovou školu stavební do Liberce.

„Dozvěděla jsem se, že byť jsem měla lepší známky než někteří spolužáci, tak se jednalo v mém případě zřejmě o politický problém. Táta totiž neměl rád komunistický režim. V poválečné euforii sice vstoupil do Československého svazu mládeže, který podléhal přímému řízení Komunistické strany, ale pak z něho v padesátých letech po hrůzných politických procesech se Slánským a spol. vystoupil. A pamatuji si, že nám rodiče stále vštěpovali zásadu: Co se říká doma, se venku neříká. Mrzí mne, že se tatínek nedožil sametové revoluce, protože zemřel v roce 1987.“

Okupace v roce 1968

Srpnové události v roce 1968, kdy do Československa vpadla vojska pěti tehdejších komunistických zemí v čele se Sovětským svazem, prožila Helena Bušová jako šestiletá v Náhlově a Osečné.

„Vzpomínám, jak do nedalekého vojenského prostoru najížděla sovětská armáda. Maminka tehdy hrozně brečela, bála se, že zase bude válka. Okupace se nás v Náhlově a Osečné naštěstí nijak nedotkla. O tom, co se stalo v Liberci, že tam po střelbě a také poté, co sovětský tank narazil do podloubí u radnice, zemřelo devět lidí, jsme se dozvěděli až od starších sourozenců, kteří v Liberci byli.“

Okupační vojska zůstala v Československu více než dvacet let. Kolomazníkovi žili kousek od vojenského prostoru Ralsko, kde se sovětská armáda usídlila, ale problémy s vojáky žádné neměli.

„Oni ti důstojníci byli na prosté vojáky velmi přísní, takže si k nám nic nedovolili. Někteří lidé od nich nakupovali levná rádia, hodinky a také naftu.“

Střední škola

Helena Bušová bydlela první rok studia v letech 1978–1979 na internátu v Zeyerově ulici v Liberci, pak do školy dojížděla.

„Autobus jezdí do Liberce přes Ještěd, takže jsem v zimě občas přijížděla do školy kvůli sněhovým vánicím později. Pamatuji také na uhelné prázdniny, které vláda kvůli nedostatku uhlí za socialismu vyhlašovala. Na stavební průmyslovce, kde mimochodem tvořila skoro polovinu třídy děvčata, jsme museli v posledním ročníku vypracovat ročníkovou práci, já jsem projektovala mateřskou školu. Našimi hlavními předměty byly pozemní stavby a beton. Ráda vzpomínám na profesora Merce, který nám studentům vštěpoval lásku k literatuře.“

Práce ve Stráži pod Ralskem

Po maturitě v roce 1981 nastoupila na investiční oddělení chemické úpravny uranového průmyslu do Stráže pod Ralskem. Těžba uranu tehdy zažívala největší boom. V úpravně pracovala až do roku 1989.

„Měla jsem na starosti stavby a investice, projednávání stavebních povolení, dozorování staveb a hlídání rozpočtů. I za socialismu se ceny pečlivě hlídaly. V uranovém průmyslu se stavěly laboratoře, odkaliště, které tam je dodneška, a další provozy.“

V roce 1982 se Helena Bušová vdala, vzala si Františka Bušu, vyučeného obráběče kovů. Po svatbě se jim narodil syn Jan a v roce 1988 dcera Hana. Stráž pod Ralskem tehdy zažila podle Heleny Bušové velký rozvoj. Kvůli zvyšujícímu se počtu zaměstnanců uranového průmyslu stát musel postavit nové byty, ve městě vyrostlo velké sídliště, nová škola a dvě mateřské školy, poliklinika, kulturní dům a jídelna pro zaměstnance.

„Nová infrastruktura byla samozřejmě potřebná. Špatné na tom ovšem je, že se téměř zbořilo historické jádro Stráže pod Ralskem. Staré tehdy vesměs znamenalo, že ho musíme nahradit novým, moderním. Panoval prostě názor, že se staré nevyplácí opravovat. To ostatně postihlo i centrum Liberce, kde zbylo dodneška jen málo historických budov. Například na třídě 1. máje v Liberci stály domy s mnoha obchody. To vše se likvidovalo a doteď jsou na řadě míst nezastavěné proluky. O to víc se teď město Stráž pod Ralskem snaží, aby bylo náměstí opět opravdovým náměstím. Zastavuje proluky po nedokončených socialistických stavbách a opravují se zbylé památky.“

Sametová revoluce

Od roku 1987 žila Helena Bušová se svou rodinou v novém domě v Osečné. Rodinný dům si se svým manželem postavili svépomocí. V roce 1988 se jí narodila dcera Hana a sametovou revoluci tudíž prožívala na mateřské dovolené.

„Ale můj muž mi nosil aktuální zprávy z chemické úpravny, kde už v té době také pracoval. Někteří lidé tam překabátili, dozvěděli jsme se také třeba, kdo byl estébákem. Později jsme dostali své kádrové materiály, z nichž se mnozí lidé dozvěděli, proč komunistům vadili. Pro mne návrat k demokracii znamenal i změnu zaměstnání, protože se už vědělo, že uran půjde do útlumu. Dozvěděla jsem se, že na stavebním úřadě ve Stráži pod Ralskem místo mají, šla jsem se zeptat a vyšlo to. Nejprve mi refundovali plat z úpravny. Po prvních svobodných volbách v roce 1990 byl zvolen starosta Bohuslav Rychtařík a já se stala prvním porevolučním zaměstnancem Městského úřadu ve Stráži pod Ralskem. Dříve to byl městský národní výbor.“

Helena Bušová pracovala jako referentka a od roku 2003 je vedoucí strážského stavebního úřadu.

Zámek Vartenberk

Renesanční zámek Vartenberk s bohatou historií Helena Bušová v osmdesátých letech příliš nevnímala.

„Vypadal už dost zchátrale. Je pravda, že v roce 1985 dostal novou střechu. Ta ovšem při požáru 11. září 1987 zcela shořela a také prohořely všechny dřevěné stropy jižního a západního křídla. Během hornického dne vlezla na jeho půdu parta kluků a rozdělala si tam oheň. Nikdo za to podle mne nebyl zřejmě potrestán.“

Historie zámku byla v minulosti dramatická. Nejdříve stál na vrchu nad Stráží pod Ralskem od roku 1281 hrad, existenci podhradního městečka potvrzuje listina krále Václava II. z roku 1283. Jeho jméno vzniklo složením slov Warte auf Berge, tedy „stráž na vrchu“. Původně gotický hrad patrně založil Markvart z Března nebo jeho syn Beneš z Vartenberka. Strategický význam hrála Stráž za husitských válek, v roce 1426 ji obsadili sirotci. Hrad zůstal v majetku Vartenberků až do šestnáctého století, poté byl přestavěn na renesanční zámek a často měnil majitele. Patřil Lichtenštejnům, Hartigům či Albrechtu z Valdštejna. Za druhé světové války sídlil na zámku vězeňský archiv nacistů, bylo tu i vězení. Po válce zde pobývala krátce také československá armáda. V roce 1952 byl zámek přebudován na rekreační středisko ČKD.

„Tehdy byly opraveny nádvorní zámecké fasády a okna. V době, kdy na Vartenberku fungovalo rekreační středisko, si Strážáci zámek velmi oblíbili. Někteří na zámku také pracovali. Zaměstnanci ČKD se na Vartenberku rekreovali asi do roku 1964 nebo 1965.“

V roce 1968 se po okupaci Československa na zámku usídlili sovětští vojáci.

„Někde se píše, že sovětští vojáci zámek zdevastovali. Není to až zase tak pravda. Když ho opustili, byly zde umístěny nějaké depozity Vlastivědného muzea v České Lípě. Opravena byla i střecha, i když byla jen plechová. K obrovské devastaci došlo až při zmíněném požáru v roce 1987.“

Když začala Helena Bušová pracovat na stavebním odboru, zjistila, že je zámek celý zarostlý, z budovy bez střechy čněly jen komíny a v podstatě byla vedena již jako zřícenina. Na lepší časy se začalo blýskat až v době, kdy stát převedl památku na město Stráž pod Ralskem.

„Ne všichni zastupitelé ale tehdy s převzetím zámku souhlasili. Hodně za něj bojoval zastupitel Eduard Horčík spolu s lidmi, co mají rádi historii. V roce 1998 byla nakonec smlouva mezi státem a městem o převedení zámku do majetku města uzavřena. Tehdy se ovšem vůbec nevědělo, co s ním, v jak žalostném stavu byl. Někteří lidé byli dokonce pro jeho zbourání. S opravou jsme začali až v roce 2004 za nového starosty Jiřího Vaňka.“

Město nechalo už v roce 2001 zpracovat stavebně-historický průzkum. Pracoval na něm archeolog a vysokoškolský pedagog František Gabriel. V roce 2003 firma Murus navrhla zastřešení zámku. V projektu vrátila střeše podobu s věžičkou nad vstupní branou, do níž v roce 1903 uhodil blesk, musela být snesena a už se neobnovila.

„Zastřešení jsme začali dělat v roce 2004, práce trvaly pět let, protože zámek je poměrně rozsáhlý. Co se týká financování oprav, hned na začátku jsme se dostali do Programu záchrany architektonického dědictví, takže velká část nákladů byla hrazena z dotace, zbytek dalo město. Později bylo financí ze záchranného programu méně, ale stále je dostáváme, a navíc nám na rekonstrukci přispívá Liberecký kraj.“

Oprava zatím podle Heleny Bušové stála čtyřicet dva milionů korun. Za tyto peníze má zámek novou střechu, byly stabilizovány všechny propadlé části stavby, je opravený most vedoucí k vstupní bráně do zámku, propojovací krček do středověkého hradu, vnější a dvorní fasády a osm prvních zámeckých místností.

„Podle mne těch dvaačtyřicet milionů je slušná částka, za tyto peníze bychom dnes už při cenách stavebních prací rekonstrukci nezrealizovali.“

Prvních osm zámeckých místností začalo město Stráž pod Ralskem opravovat v roce 2023. Byly v nich porušené klenby a dlažba na podlahách.

„Nám paradoxně pomohli hledači pokladů, kteří v podlaze zámku doslova vykutali zazděné dřevěné schodiště. Máme teď v tomto místě dřevěnou podlahu s dvířky a návštěvníci si mohou původní schodiště prohlédnout. Objevili jsme také pozůstatky původní kuchyně, kterou teď máme pod zasklením.“

Při rekonstrukci sklepení zkoumají odborníci i zásypy a některé nálezy chtějí v expozici zámku rovněž prezentovat. Návštěvníci tak uvidí pozůstatky původního gotického hradu, který byl na renesanční zámek přestavěn v šestnáctém století. Místnosti jsou vybavené nábytkem od sběratele Miroslava Smahy.

„Nábytek nám propůjčil. Nejedná se o původní kusy z Vartenberka, ty se, bohužel, nezachovaly. Zrekonstruované pokoje sloužily dříve jako zázemí pro panstvo, které bydlelo o patro výš. Vartenberk nebyl nějakým honosným panským sídlem, spíš se jednalo o sídlo správy panství. Nábytek, který návštěvníci vidí, reprezentuje jednotlivá historická období, o nichž průvodci při prohlídkách vyprávějí.“

Zámek Vartenberk navštívilo po slavnostním otevření zámku v roce 2024 dva tisíce lidí. Na Vartenberku provázejí studenti a v infocentru ve Stráži pod Ralskem pracuje i zaměstnankyně úřadu, která má vzdělání v oboru a vede rovněž kroniku.

Budoucnost zámku

Na Vartenberku dělníci v letech 2024–2025 prováděli opravu sklepení pod zpřístupněným zámeckým křídlem, které bylo následně otevřeno veřejnosti. Pokračovat pak bude oprava nádvorních fasád se sgrafitovými omítkami.

„V roce 2026 bychom chtěli obnovit na nádvoří dobové kolny, v nichž se odpojovaly kočáry. Byly v nich také uskladněny. Už máme vypracovaný projekt a dostali jsme stavební povolení. Budeme také řešit odvodnění a zvelebení nádvoří.“

Strážští pořádají na zámku letní koncerty a kino, velikonoční jarmarky nebo dřevosochání. Počítá se i se svatebními obřady.

„U příležitosti slavnostního otevření zámku jsme uspořádali Vartenberské slavnosti. Na programu bylo dobývání zámku, ukázky dobových řemesel a tanečních představení a návštěvníci si mohli zámek prohlédnout spolu s průvodci v dobovém oblečení.“

Strážské památky

Jak připomíná Helena Bušová, už v devadesátých letech zrealizovala Stráž pod Ralskem opravu barokní kaple svatého Jana Nepomuckého, která byla postavena v roce 1722. Po rekonstrukci předalo město kapli v roce 2001 k užívání Pravoslavné církevní obci v České Lípě.

„Město také pomáhá římskokatolické církvi s opravami kostela svatého Zikmunda postaveného v osmnáctém století v barokním slohu. Uvnitř je už obnovena nádherná výmalba a pořídily se nové kostelní lavice. Teď se opravuje střecha a kostelní fasáda.“

Na strážském náměstí probíhá rovněž rekonstrukce morového sloupu. Byl postaven roku 1682 na počest toho, že v roce 1680 město nezasáhla morová epidemie.

Místostarostkou Osečné

Mezi lety 2010–2022 byla Helena Bušová nezávislou zastupitelkou Osečné a místostarostkou města.

„Byla jsem neuvolněná, takže jsem funkci vykonávala vedle své práce na stavebním úřadě. I když se jednalo o náročnou životní etapu, dělala jsem to ráda. Měla jsem na starosti územní plán, pozemky, opravu kostela svatého Víta a božích muk. V době, kdy jsem byla na radnici, se dělala v Osečné rovněž kanalizace, chodníky a opravila se silnice. Provedli jsme také pozemkové úpravy v osadách Kotel, Zábrdí a Druzcov včetně revize katastru.“

Dodává Helena Bušová, která za svůj přínos v oblasti záchrany historického dědictví obdržela v roce 2024 Poctu hejtmana Libereckého kraje.

 

Ivana Bernáthová