Jiří Urban

Rozhovor

Dětství

Jiří Urban se narodil 3. března 1954 v Jilemnici, ale dětství strávil v Semilech a nedalekém Spálově. Otec Andrej Urban pracoval jako seřizovač automatických obráběcích strojů a matka Libuše, rozená Jindřišková, byla účetní v Okresním ústavu národního zdraví v Semilech. Manželé Urbanovi měli kromě Jiřího také dceru Irenu a syna Radka. Otec Andrej se narodil na východním Slovensku. Jeho děda Martin Urban přišel do vesnice Zbudská Belá u slovenských Medzilaborců kolem roku 1909 z Kyjeva. V kabátě carského vojáka se tam dostal jako mladý kluk, oženil se a měl syna Michala. Po první světové válce se Martin Urban zadlužil a koupil statek kousek od otce Andyho Warhola, který později odjel do Ameriky. Pradědeček Martin se živil pašováním koní přes Polsko, Ukrajinu a Maďarsko. Omylem ho zastřelil kamarád, když pytlačili na medvěda. Prababička se nakonec v zoufalství oběsila.

„Mladý Michal, můj děda, se oženil s Evou Valalíkovou a převzal zadlužený grunt. Měli tři děti, nejstarší Andrej, můj otec, odešel po druhé světové válce do Čech za prací a vzal s sebou mladší sourozence Marii a Juru, o něž se staral. Jeho otec Michal šmelil a pytlačil. Za pašování byl sedm let v Maďarsku zavřený. Babička Eva mezitím v zimě prochladla a umřela. Smutné příběhy zažívali i nevlastní sourozenci mého otce, v podstatě jeho osud připomíná scénář filmu natočeného podle románu Haliny Pawlovské Díky za každé nové ráno. Můj původ tedy sahá z otcovy strany na Ukrajinu, zatímco všichni předci z matčiny strany byli krkonošští horalové. Ve mně se v podstatě spojily vlastně dvě krevní hladiny, ukrajinská nebo východoslovenská impulsivní a taková ta zaoblená krkonošská.“

Jiří Urban do dvou let vyrůstal v podkrkonošské vesnici Tříč u babičky Marie a dědečka Václava Jindřiškových. Později bydlel s rodiči na semilském sídlišti a měl radost, když se mohl vracet k prarodičům. Tam vstřebával atmosféru prostého vesnického života, zažil tam spoustu klukovských pranic, jezdil například na ledových krách na říčce Olešce. Jeho dětství ovšem doprovázela i řada průšvihů, které otec Andrej řešil tvrdými výchovnými opatřeními.

„V dětství jsem měl rád houbaření, malování a prohlížení knížek, děda byl vášnivý čtenář a sbíral hlavně populárně vědecké a dobrodružné knížky. Rád jsem ho pozoroval při práci, byl totiž domácí švec. Sbíral i různé staré klobouky, kabáty, tašky, řemenice a pak z nich vyřezával podešve a svršky na bačkory. Díval jsem se, jak maže smolou dratve, prošívá podešve, jak si vaří klih, hezky to vždycky po chaloupce vonělo. Pak jak šije bačkory, zatlouká floky, takové dřevěné hřebíčky, to už dnes nikdo nezná. Jeho bačkory končily na horách jako domácí bačkory do chlívku, lidé v nich chodili také do studánek pro vodu, ale nosili je i do sednice. Ty bačkory doprovázel charakteristický zvuk. Jak šoupaly po podlaze, ve mně rezonuje dodneška. Z odřezků děda rovněž vyráběl figurky do betléma, slepoval domečky a při tom poslouchal rádio. Tuhle jeho domácí činnost jsem sledoval a měl jsem to u něj moc rád. Právě u dědečka a babičky začal můj příklon k výtvarné činnosti.“

Na výtvarnou výchovu chodil do Lidové školy umění v Semilech, kde ho učil známý malíř Vladimír Komárek.

„Já jsem žil na semilském sídlišti, kde se k nám chovali možná hůř jak k cikánům. A to kvůli tomu, že táta pocházel ze Slovenska. Zažil jsem i dětskou šikanu. Vladimír Komárek byl velice příjemný člověk plný humoru a uměl děcka nadchnout pro tvůrčí činnost. Takže jsem se v lidušce cítil šťastný. Vladimírovi vděčím za to, že ve mně probudil ještě větší lásku k malování. A když mi rodiče kvůli špatnému prospěchu zakazovali chodit do lidušky, tak mi řekl, ať se přihlásím do družiny a místo ní, ať chodím k němu do výtvarky a nemusím nic platit. Takže jsem k němu chodil dva roky načerno, než to prasklo. Jsem rád, že mne zasvětil do tajemství suché jehly, linorytů a jejich následného výtisku. Později i do malby temperou a akvarelem. Takže Vladimír Komárek byl takový záchranný ostrůvek mého dětství.“

Jak dál vzpomíná Jiří Urban, legendární malíř mu zahajoval v Rovensku pod Troskami jeho první výstavu. A byl mu vděčný i za to, že ho odnaučil mít před vernisážemi strach. Když byl v šesté třídě, tak se rodina odstěhovala na Spálov nad městem Semily a později do Turnova, kde žije dodnes.

Srpen 1968

Okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zažil jako čtrnáctiletý.

„Pro rodinu to byl zmatek. Já jsem byl 21. srpna 1968 naštvaný, že jsem nemohl na brigádu do lesa, kterou jsem měl domluvenou, abych si vydělal peníze na barvy. Když jsem šel se sekyrou k potoku Vošmenda, tak nad námi začala létat letadla a musel jsem jít domů. Jinak se u nás nic nedělo. O tom, co se odehrávalo v Praze nebo v Liberci, jsme se dozvídali jen z rádia.“

Po okupaci následovala normalizace, kdy si Komunistická strana Československa opět upevňovala moc. Ti, co s okupací nesouhlasili, byli vylučováni ze strany, řada z nich přišla o práci. V rodině Jiřího Urbana se dospělí, jak zlatník vzpomíná, o politiku hodně hádali a jeho to vedlo k tomu, že se o ni přestal zajímat.

„Otec, ten byl jako komunista s komunisty, matka měla zase vyvěšeného Alexandra Dubčeka a Josefa Smrkovského, představitele obrodného procesu v Československu před vpádem okupačních vojsk. Takže byly hádky. Na mne to působilo zmateně, i když jsem chápal oba dva. V tom mém věku to bylo nicméně těžké.“

Studia

Nejprve se vyučil v oboru zlatník a klenotník. V roce 1969 se k němu dostal náhodou. V novinách vyšel inzerát, že Družstvo umělecké výroby Granát pořádá přijímací zkoušky na učební obor zlatník. Přihlásil se na ně a jel na zkoušky s maminkou do Turnova.

„Měl jsem to tehdy složité s tátou. V šesté třídě se nám spolu s kamarádem Láďou podařilo z nedbalosti při rozdělávání ohně zapálit kus lesa, shořela dokonce i myslivecká bouda, byl z toho pěkný průšvih. Kvůli tomu jsem dokonce musel opakovat třídu. S otcem jsem se tehdy nerad doma potkával, jak to šlo, tak jsem mizel z domu. Táta mi pak v osmé třídě domluvil práci v Okresním stavebním podniku v Semilech. Mně se to ale nelíbilo, chtěl jsem dělat něco výtvarného. Nastoupil jsem proto ještě do deváté třídy, a když jsem viděl ten inzerát v Granátu, tak jsem se přihlásil a vyšlo to.“

Cesta z Janečku na Spálově, kde tehdy v šedesátých letech bydleli, do Turnova byla náročná. Musel vstávat v půl čtvrté ráno, aby stihl vyučování v osm.

„Musel jsem si vždy navléknout na nohy igelitové tašky a připnout je pod koleny zavařovacími gumičkami, protože jsem běhal mokrou trávou, pak z lesa k potoku Vošmenda a podél něj až na malé nádražíčko, kde jezdila Tanvaldka přes Spálov. Pak jsem ještě v Železném Brodě čekal tři čtvrtě hodiny na vlak od Nové Paky do Turnova. Zlatničina se mi nicméně moc líbila, je to krásná práce a ten šperk byla skvělá náhrada za tu nemožnost dostat se k malířství. Takže jsem všechny své výtvarné touhy a přání nasměroval na ten šperk.“

Jiří Urban přibližuje, jak v šedesátých letech vypadal učební obor zlatník.

„Byli jsme přiřazeni k frézařům, takže jsme se učili řezat a pilovat kovy a lisovat. Já se hlavně naučil dobře držet nářadí. A ta samotná zlatničina, to už byla pohodová jemná práce. Vyučující nás vedli ke správným zlatnickým návykům a tvůrčímu pojetí. Nejprve si udělat představu, vše si pečlivě nakreslit a pak nápad realizovat. A umět si tu zlatničinu trochu zjednodušovat, tehdy se dělalo v úkole, tak, abychom si taky přinesli domů nějaký peníz.“

Jiří Urban připomíná, jak se zlatničina od té doby změnila.

„Dneska mají zlatníci jen polotovary, k tomu počítače a moderní technologie. Tehdy se dělaly šperky v podstatě nafurt. Dnes šperk hodně podléhá trendům a tím pádem se od něj neočekává, že dlouho vydrží. My jsme byli ještě navíc slévači, kovy jsme si míchali. A taky jsme byli kováři, frézaři a soustružníci, prostě jsme žili v jiném světě. Tahle řemesla dnes už v podstatě zlatník umět nemusí.“

Při závěrečných učňovských zkouškách v roce 1973 vytvořil náramek s filigránem ve stříbře. V učení poznal svou budoucí ženu Janu, která pak ještě studovala na střední uměleckoprůmyslové škole v Turnově, na takzvané šperkárně. Na vojnu mu psala hezké dopisy a brzy se vzali.

Základní vojenská služba

Základní vojenskou službu absolvoval Jiří Urban v letech 1973–1975 ve Strašicích u Rokycan.

„Strašná vojna. Bydleli jsme v dřevěných barácích, kde byla šílená zima. Navíc nám tři měsíce hrozilo, že pofrčíme pod ruským velením někam na Střední východ. Odpovídalo to prostě mému kotrmelcovému životu. Vyfasoval jsem pancéřovku, kulomet a granáty. Když jsme je třídili, tak se u nás zjevil major Straka, bývalý velitel kasáren, a začal křičet: Toho nechte, já ho potřebuji, toho zlatníka! Já tam stál nešťastný nad hromadou šrotu. On mě vytáhl do Topky, to byla týlová technická opravna. Ale já a motory, benzín, auta, náklaďáky? Toho jsem se přímo děsil! Skoro jsem brečel, že tam nechci. Nicméně rozkaz je rozkaz. Nakonec jsem mu byl vděčný, protože mě vytáhl na zbrojíře, usadil stranou do dřevěného domečku a já v něm pucoval pistole, hlídal munici, chodil na houby, dělal smaženice, a oni ke mně chodili, jak se říká, na zašívárnu. Ve finále jsem maloval lampasákům obrazy, takže mě udrželi stranou dění a ani na žádné cvičení jsem nemusel.“

Je rád, že na vojně mohl uplatnit i své zkušenosti s prací s kovem. Mohl tam totiž i svářet.

„Vrazili mi kus mosazného kanónu nebo hilzny z kanónu, z toho se dělaly půllitry, a na ně jsem vyrýval mazákům suvenýry, třeba i nahaté ženské. Zhotovoval jsem rovněž napodobeniny lodních děl, které pak lampasáci rozdávali na cvičeních. I díky této práci jsem měl na vojně privilegia.“

Po dvou letech základní vojenské služby skončil jako svobodník.

„Mohl jsem být ale desátník. Poslali mě totiž na poddůstojnickou školu v Opavě nastudovat raketomety, ty, které se dnes stále používají ve válce na Ukrajině. Mně se raketomety líbily, to už byla top vojenská záležitost, něco jiného, než se plazit někde v bahně. Nicméně jsem jednou přišel pozdě z vycházky, kde jsem nastydl, dostal jsem zápal plic, tři měsíce jsem strávil na ošetřovně, a ještě dostal flastr. Takže aspoň toho svobodníka mi dali!“

Po vojně v roce 1976 se dostal na dvouletou nástavbu s maturitou. Na závěr studia zhotovil poměrně složitý šperk – dutý prsten.

„Ten těžký úkol jsem si dal schválně, protože jsem záviděl studentům na turnovské šperkárně, že si mohou tvořit šperky podle své fantazie jako třeba Salvador Dalí. Dutina, to znamená ostré hrany v pájení, nesmí tam být dírky a vše musí být čisté.“

Zlatníkem v Granátu

V Družstvu umělecké výroby Granát Turnov pracoval po vyučení v roce 1973 nejprve jako zlatník.

„Bylo nás tam pár chlapů, sami jsme si vzorovali. Navrhovali jsme vzorky tak, aby se nám šperky dobře dělaly a aby se líbily. Dva lidé navrhovali šperky. Vedoucí Olina Picková po mně po čase šáhla a přetáhla do vývoje. Navrhoval jsem i granátové šperky, které jsem dříve moc nemusel. Dokonce jsem si je oblíbil.“

Výsadou pracovníků vývojového oddělení byla realizace individuálních zakázek. Například při zpracování výjimečně velkých granátů a jiných atypických kamenů. Byly to třeba historizující reminiscence pro německého obchodního partnera družstva, mezi nimiž dominuje velký set s granáty a perlami inspirovaný biedermeierovskou předlohou ze sbírek turnovského muzea. V roce 1984 poprvé navštívil jeden z významných veletrhů šperku a bižuterie v tehdejší západní Evropě, v Pforzheimu. Pak následovala Vicenza, Řím, Florencie a Mnichov. V těchto městech měl také možnost obdivovat řadu památek.

„V Curychu jsem měl možnost se v roce 1985 setkat s proslulým finským sochařem Björnem Ragnarem Weckströmem, byl návrhářem pro proslulou šperkařskou firmu Lapponia. Jeho šperky byly výrazně plasticky modelované a obsahovaly jak figurální prvky, tak kontrast hladké plochy s litou nebo tepanou strukturou, aktuální v dobovém sochařství. Jeho specifickým přínosem šperkovému designu byla také kombinace stříbra s průzračným akrylem. Tehdy jsem s ním zažil rovněž opravdu nóbl mejdan. Viděl jsem tam navíc poprvé šperky z titanu. A protože to s prodejem granátových šperků tehdy bylo jednou dole, jednou nahoře, tak jsem se v těch krizových obdobích snažil v Granátu zavést náhradní výrobu z titanu. A jako první v republice jsme vytvářeli titanové šperky. Když Olina Picková odešla do důchodu, tak jsem se stal místo ní v roce 1985 vedoucím vývoje. Měl jsem pod sebou šestnáct lidí a stal jsem se nakonec hlavním návrhářem Granátu. Bylo to krásné období.“

O titan nebyla paradoxně v době všeobecného nedostatku za totality žádná nouze, konstatuje Jiří Urban.

„Ruský titan byl vojenský materiál a bylo ho u nás dost. Když jsem tento šedý až stříbřitě bílý kov potřeboval, tak jsem ho do druhého dne na stole měl.“

A jaké byly v sedmdesátých a osmdesátých letech ve špercích módní trendy?

„V granátničině vládl jugendstil, tedy dekorativní secese omílaná dokolečka dokola. Šperky se osazovaly drobnými kulatými granáty. Vymyslet něco jiného byl docela problém. Zákazníci ze Západu chtěli granátové šperky co nejvíc připodobnit staré štiflovině a přáli si úplně nejmenší kamínky. To se už nedělá, protože je to šíleně pracné a pro sériovou výrobu se to nehodí. A ve fazóně, tam jsme začali objevovat západní trendy. Technologie jsme totiž už tehdy mohli nakupovat na Západě a nebyl problém tyto šperky vyrábět. Jak vidno, už před rokem 1989 jsme byli v Granátu dost západní.“

V granátovém šperku uplatňoval Jiří Urban motiv dvakrát zalomené křivky a kombinaci granátů s titanem.

„Inspiroval mě Joan Miró, okouzlila mne jeho hravost. Nejdříve jsem si udělal U a proškrtlé N, tam pak vzniká zmíněná zalomená křivka. Líbila se mi, a tak jsem ji dostal i do náramků a dalších šperků. Používali jsme granáty o velikosti do sedmi milimetrů. Těžba granátů byla drahá, byť se u nás těžil. Velké kameny se tudíž do šperků nezasazovaly. Nahrazovali jsme je almandinem, ten ale nemá potřebnou barevnost. Nejblíže byly mongolské granáty, které sice bývají velké jako pěst, ale jsou velmi často rozpraskané. Drobný český granát se dá mezi dvěma deskami zakulatit, zatímco rozpraskaný mongolský granát ani střepy okulit nešlo. Takže jsme je museli složitě ořezávat a výroba se prodražovala. Mongolský granát se tudíž používal na ručně broušené středové kameny. Výhodou nicméně je, že vydrží oheň. Existují samozřejmě u nás i velké granáty. Jejich cena tenkrát nicméně přesáhla tři tisíce korun. Víc, než byla v té době průměrná výplata. Granátový prstýnek stál v době totality 120 korun a byl pro běžné zákazníky cenově dostupný. Velký kámen ve šperku se tudíž nabízel jen jako výjimečný luxus.“

Jiří Urban začal jako šperkař, klenotník a zlatník využívat i vltavín neboli moldavit, přírodní zeleně zbarvené sklo s charakteristickou strukturou povrchu zvanou skulptace. Vltavíny jsou jediné evropské tektity, horniny vzniklé v důsledku dopadu meteoritu. Nejbohatší naleziště se nacházejí v jižních Čechách v oblastech kolem řeky Vltavy.

„Byl to kdysi náš národní kámen, dnes je velmi vzácný, protože jsou naleziště už hodně vytěžená. V osmdesátých letech se dostal vltavín do módy. V Granátu jsme ho zasazovali většinou do zlata, do zlatých drátků, to se ještě tenkrát nebrousil. Vznikly prodejny Safír, obdoba tehdejšího Tuzexu, kde se prodávaly luxusní šperky. Pro ně se tehdy nakoupilo pět diamantů. Já je zpracovával a použil v kombinaci s vltavínem ve zlatě. To už byla elitní práce!“

Později už ve své soukromé dílně rozřezával vltavíny na půlku, protože se v nich objevovaly praskliny.

„Vyleštil jsem vždycky spodní plochu. Vznikly dva vltavíny. Uštípnutý konec jsem pod úhlem zabrousil do špičky. Stačilo zhotovit jeden úchyt a dvě delší packy, které se zahnuly do trojúhelníku. Ty podržely ten kámen, takže vzniklo jednoduché uchycení. Pak jsem už vytvářel náhrdelníky, náušnice a další šperky. Vznikly takzvané polobrusy, v tom byl ten postup inovativní. Nakonec se vltavíny začaly víc brousit.“

Své šperky vytvářel také technikou odlévání na ztracený vosk, na níž je založená technika průmyslové výroby litých šperků. Jak připomíná, jedná se o starou metodu známou už čtyři tisíce let.

„Šperk nebo polotovar musíte vyrobit nejprve ve vosku odstřikováním do formy nebo ruční modelací. Polotovar se zalije do vypalovací sádry, k tomu musíte vhodně zvolit licí kanálky také z vosku. Vše se zalije do kyvety, to je železná trubka s gumovým podstavcem, a nad ní je voskový kmínek. Ten se musí k polotovaru tepelnou jehlou přitavit. Pak se zaleje sádrou. Když sádra ztuhne, tak se odejme gumová zátka, kyveta se tím kmínkem dolů postaví do pece, vypálí, vše voskové vyteče a shoří. Vznikne dutina. Pak se do té dutiny nalije roztavené stříbro. Já jsem začal dělat šperky na hranici možností odlití až do síťových struktur křehkosti. Ten šperk byl různý, abstrahovaný, geometrický, vypadal i jako muchlanina, tkaničky nebo nitky. Došlo rovněž na přírodní motivy, sbíral jsem proto různé přírodniny a brouky. Dostalo mne to až do, řekněme, mikrosochařství. Věnoval jsem se tomu asi tak deset let.“

Jiří Urban měl možnost získávat nové inspirativní kameny od šperkaře, gemologa a brusiče kamenů Karla Votípky.

„Karel byl velký nadšenec do kamenů. Sám si je hledal a zpracovával. Občas mu něco zbylo, naprasklo. Tak mi kameny přivezl a zároveň se pochlubil svými nejnovějšími nálezy. Já jsem pak kameny zpracoval. Ale nebylo to cílené, prostě jako jeho kamarád jsem něco vyrobil. Sám jsem si od brusičů dříve občas něco cíleně vybíral, třeba narostlý krystal křišťálu na hornině. A tak jako mráz maluje na sklo, vznikl i na křišťálu otisk té horniny. Když se vybrousil z druhé strany, tak byla vidět krásná kresba. To mne moc bavilo. Rád jsem dělal také z odpadů, které nikdo jiný nevyužíval. Zaujal mne třeba zajímavý tvar praskliny nebo nečistoty. Odpadní kámen stál tehdy pár korun, a tak jsem mohl nějaký čas vytvářet netradiční kousky. Pak se odpadní kámen zdražoval a zdražoval, až jsem se naštval a začal ho rozbíjet na menší kusy. Například thulit nebo lapis lazuli. Prostě jsem dělal štípané kameny a z nich vznikal autorský šperk.“

V roce 1986 Jiří Urban složil zkoušku Mistra uměleckých řemesel u profesora Josefa Soukupa na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

„Přivezl jsem mu svou titanovou kolekci, kterou i on viděl poprvé v životě. Kolekce byla jednoduchá, geometrická. Titan jsme barvili elektrolyticky pod proudem v kyselinách, takže vznikl kysličník a tím se vytvořil takový zvláštní duhový barevný povlak. Titan je nádherný a lehounký, takže jsme mohli dělat i větší náušnice, které netrhaly uši. Kolekce se líbila, a tak jsem se stal v té době nejmladším Mistrem uměleckých řemesel.“

V témže roce vytvořil další dvě kolekce šperků z titanu nazvané Elektrolytické variace. Z výstavy na Bertramce je odkoupilo Uměleckoprůmyslové museum v Praze a Severočeské muzeum v Liberci.

„Byly to jednoduché, geometrické šperky, také elektrolyticky barvené. Některé byly minimalistické a jiné s odkazem na Miróa, takové hravé.“

Sametová revoluce

Jak vypráví Jiří Urban, sametová revoluce přinesla jeho rodině velké změny, hlavně možnost podnikat.

„Ještě v roce 1989 jsem pracoval v DUV Granát Turnov. V roce 1990 jsme s kolegy Zdeňkem Fričem a Jirkou Zakouřilem založili šperkařskou firmu Routa Soliter Granát, s.r.o., Turnov. Vzali jsme si z Granátu ještě pět lidí z vývoje. Do dvou let jsme měli už vlastní odlévání a začali trochu konkurovat uměleckému družstvu. Využívali jsme právě ty odložené kameny a svými výrobky jsme našli díru na trhu, takže se nám dařilo. Po pár letech jsme už zaměstnávali na čtyři desítky lidí a stal se z nás pěkný moloch. A když se nám podařilo nakoupit vlastní technologii, tak jsem už začal víc experimentovat pro sebe, vlastní tvorbu. Přiznám se, že jsem se v podstatě vrhl na podnikání hlavně proto, abych si mohl, jak to půjde, dělat své věci a nemusel se nikoho doprošovat.“

Dílny měli nejprve ve skladu u turnovského nádraží, který si pronajali. Poskytli turnovskému muzeu, pořadateli šperkařských sympozií, dílenské zázemí.

„Za patnáct let jimi prošla světová elita moderního šperku. Pak naše firma RSG s.r.o., kde jsem byl třetinovým vlastníkem, koupila vilu Šárku naproti turnovské šperkárně a v ní jsem si vybudoval svůj ateliér.“

Zásadní šperkařská autorská díla

V roce 1990 vytvořil Jiří Urban dar pro papeže Jana Pavla II. Pacifikál, kříž s vltavínem a rytinou Krista, s granáty jako symbolem Turnova, a s křišťálem – symbolem čistoty.

„Dar si převzal kardinál František Tomášek a já nezapomenu na tu jeho neuvěřitelnou auru. Mluvil jsem s ním asi půl hodiny, nezapomenutelné setkání. Papež obdržel dar 21. dubna 1990 při své první návštěvě Československa. Od papeže jsem pak ještě dostal děkovný dopis.“

Firma RSG se zviditelnila náhrdelníkem pro britskou královnu Alžbětu II., která v roce 1996 navštívila Brno.

„Město Brno chtělo dát britské panovnici originální granátový šperk. Družstvo Granát tehdy nic zajímavého na výběr nemělo. V Moravské galerii v Brně v té době připravovali výstavu Granát a jeho svět a organizátoři se díky kontaktu s kurátorem turnovské sbírky šperků Miroslavem Coganem vydali do Turnova, aby si vybrali k zapůjčení granátové šperky. Zastavili se také u mne, a tak jsme upekli tu slavnou granátovou soupravu pro britskou královnu. Měli představu, aby to byla souprava, kterou dostala poslední láska spisovatele a básníka Johanna Wolfganga Goetha Ulrika von Levetzow. Mě napadly šňůry přerušené rozetami, které by náhrdelník oživily a udělaly z toho jiný, trochu biedermeierovský styl. Nicméně největším problémem bylo sehnat za dva měsíce vyvrtané granáty. Takže jsem objížděl okolní chalupy a oslovoval babičky a dědečky, kteří mohli mít doma zbytky granátů po šuplících. A nakupoval je. Nebyl totiž čas granáty ani vyvrtat, ani vybrousit. Navíc chtěli náhrdelník v osmnáctikarátovém zlatě, které se tehdy nedalo sehnat. Nakonec jsem objevil posledních dvě stě gramů zlatých odstřižků, které jsem přetavil, a vyšlo to.“

Rovněž navrhl a zhotovil velmistrovskou hvězdu pro řád Svatováclavských rytířů ve Staré Boleslavi.

„Já jsem byl tehdy vyzván ke spolupráci s Miluškou Vrzalovou, která měla boutique a dvakrát do roka pořádala módní přehlídky. Já jsem její modely doplňoval šperky. A díky ní jsem dostal nabídku pro zhotovení hvězdy štěstí pro časopis Květy. Jednalo se o mou první veřejnou zakázku, která se medializovala. Možná díky tomu, že jsem byl známější, tak mě oslovil obnovený řád Svatováclavských rytířů, nad nímž se sice vznášejí různé otazníky, nicméně jsem pro ně vytvořil velmistrovskou hvězdu. A byla to hezká práce. Čeho si pak cením víc, to je záležitost posledních čtyř let, oslovili mne totiž křižovníci s rudou hvězdou, řád svatého Jiřího napojený na blahoslaveného Karla Habsburského. Tehdy jsem poprvé v životě dostal do ruky ostatek. A byl jsem požádán vytvořit dva relikviáře, jeden je ve Staré Boleslavi nad slavným Palladiem země české v kapli mariánského poutního chrámu a druhý v chrámu svatého Mikuláše v Českých Budějovicích.“

Společně se svým zetěm Janem Jarošem a šperkařem a vysokoškolským pedagogem Petrem Vogelem, který vedl po smrti Vratislava Karla Nováka atelier na Fakultě designu a umění Západočeské univerzity v Plzni, pracují na obnově stříbrného oltáře ve Svaté Hoře. V letech 2011–2012 realizoval spolu se zetěm Janem Jarošem Sedleckou monstranci, která při různých příležitostech zastupuje parléřovský originál trpící opotřebením a únavou materiálu po staletích liturgického užívání, nyní trvale umístěný v expozici cisterciánského chrámu v Sedlci u Kutné Hory.

„Tato monstrance je v podstatě zobrazením miniaturní katedrály se systémem opěrných oblouků a pilířů zdobených fiálami a kaplemi, nikami s vimperky a postavami světců. Mohl jsem ji detailně studovat v trezorové místnosti turnovského muzea. Mohl jsem pořídit i model k odlévání, protože monstrance byla v polovině čtrnáctého století zhotovena ve svatovítské huti z montovaného a litého pozlaceného stříbra. Jednotlivé architektonické segmenty a figury světců byly sesazeny a spojeny šroubovitými segmenty a systémem závlaček.“

Jiří Urban spolu s restaurátorem Jaroslavem Rezlerem při kontrolní demontáži originálu zjistili, že středověcí zlatníci a jejich následovníci v osmnáctém a devatenáctém století si při opravách označili díly monstrance znaménky, které jim usnadnily opětovné sestavení klenotu.

Kopie korunovačních klenotů

Tvorba korunovačních klenotů je důležitou kapitolou profesního života Jiřího Urbana. Byl historicky prvním umělcem, kterému byla dána možnost zhotovit věrnou repliku vrcholné středověké práce – císařské koruny císařů Svaté říše římské. V roce 2008 zvítězil v soutěži vypsané hejtmanem Středočeského kraje a za rok byla kopie koruny hotová.

„Vůbec jsem vítězství nečekal, protože se soutěže zúčastnili proslulí a vysokoškolsky vzdělaní zlatníci a klenotníci. O soutěži mi řekl můj syn, který žije v Praze. Přihlásil jsem se těsně před uzávěrkou, a když jsem se dostal do druhého kola, chtěl jsem dokonce vycouvat. Uvědomil jsem si, že jsem nikdy v životě něco podobného nedělal. Děti mne k tomu ale dotlačily, a nakonec jsem výběrové řízení vyhrál. Byl jsem z toho celý opocený, protože mi bylo jasné, že se láme můj zlatnický život. Byla to totiž velmi náročná práce. Měl jsem ale opět štěstí. Dostal jsem se přes synovy známé k šéfovi pokladnice palácového komplexu vídeňského Hofburgu, kde je císařská koruna uložená. A měl jsem možnost ji na vlastní oči prostudovat, a navíc jsem mohl odkoupit DVD, na němž byl zaznamenán postup restaurátorských prací na koruně. Restaurátorské práce byly realizovány sedm let předtím. Mohl jsem tak korunu z DVD nastudovat rozebranou do detailů, což mi hodně pomohlo při zhotovení její kopie.“

 

Tato práce byla pro Jiřího Urbana opravdu předělem a po stránce provedení to nejsložitější, s čím se musel do té doby profesně vypořádat. Korunu tvoří osm destiček, čtyři s figurálními emaily, čtyři zdobí drahokamy a perly, a každý centimetr zbývajícího povrchu vyplňuje filigránový dekor. Kopie emailů zhotovili slovenští šperkaři a emailéři Blanka a Matúš Cepkovi. Jsou na nich postavy starozákonních židovských králů Šalamouna, Davida a Ezechiáše a také trůnícího Krista se serafíny, tedy stěžejní části koruny, která císaře spojovala s biblickými vládci. Jiří Urban pak díky úspěchu s císařskou korunou dostal řadu dalších významných zakázek.

„Například Železnou korunu, pravděpodobně se jedná o ostatek ze zbytku diadému, který byl zřejmě připevněn na císařské přilbici. Datuje se z pátého až osmého století. Touto korunou byl zřejmě korunován Karel Veliký, zakladatel Svaté říše římské a z křesťanského pohledu se jedná o nejstarší vladařskou korunu. Je krásná. Jsou na ní nádherné dekorativní smalty bez náboženských symbolik.“

Další korunou, jejíž kopii Jiří Urban vyrobil, je koruna cášská. Je osázená desítkami antických gem řezaných hlavně v onyxech, achátech a karneolech. Kameje s antickými bohy a mytologickými postavami zhotovila glyptička Eva Víšková – Mrákotová. Podklady jí opatřil sám Jiří Urban, jemuž správa cášského dómu umožnila přístup ke studiu originální koruny.

„Tu korunu nechal zhotovit téměř s jistotou císař Karel IV. V cášském dómě je koruna vložená na ostatky lebky Karla Velikého a já jsem se jí mohl dotknout. Mohl jsem si korunu perfektně nafotit a proměřit. Zažil jsem tam obrovskou vstřícnost a důvěru, prostě mě do komory zavřeli a zajímali se jen o to, kdy mě mají opět pustit ven.“

Vyrobil rovněž kopii lichtenštejnské koruny, posmrtnou korunu Přemysla Otakara II. a korunu Svatoštěpánskou. Spolu se zetěm Janem Jarošem zhotovil k šedesátinám Karla Habsburského na objednávku Spolku pro obnovu monarchie svatováclavskou korunu. V letech 2013–2015 vznikla kopie kolekce českých korunovačních klenotů.

„To za mnou přišel mladý muž, že by chtěl, abych kopii kolekce udělal. Slušně jsem to odmítl. Navíc se mi nelíbilo, že by korunovační klenoty měly být vystaveny v obchodním centru Šestka v Praze. Nicméně on mi vysvětlil, že tímto způsobem by se i děti, které po centru bezcílně pobíhají, dozvěděli něco o historii a významu Karla IV. Stále naléhal, a tak jsem nakonec kývl. Byla na to krátká doba, ale nakonec je to za celou mou kariéru nejúspěšnější komerční projekt. Klenoty byly vystaveny na mnoha místech v Česku.“

Originály korunovačních klenotů tehdy nestudoval, ale pomohla mu monografie Andreje Šumbery nazvaná České korunovační klenoty s podtitulem Jedinečná cesta za detaily nejvzácnějšího pokladu. Díky této publikaci si čtenáři mohou úplně poprvé podrobně prohlédnout jednotlivé drahocennosti českých korunovačních klenotů. Průzkum klenotů v letech 1998 a 2003 odkryl za pomocí moderních fotoaparátů a mikroskopů krásy detailů zlatnické práce i nádherný vnitřní svět drahokamů.

„K výrobě korunovačních klenotů jsem potřeboval pouze znát všechny rozměry a proporce. Samotná zlatničina už nebyla tak složitá. Za flašku gruziňáku, to už můžu dneska říct, jsem se dostal do Vladislavského sálu Pražského hradu a mohl jsem si v něm proměřit a nafotit kopie klenotů. Žezlo jsem svěřil k výrobě Matúši Cepkovi, udělal ho brilantně. Já jsem si ještě pohrál s jablkem.“

Jak Jiří Urban dodává, v roce 2022 vznikla pro soukromého sběratele ještě kopie císařské koruny Napoleona Bonaparte.

„Korunu vyrobenou ze zlaceného stříbra zdobí čtyřicet rytin v kameni rozprostřených ve čtyřech řadách na osmi poloobloucích, které tvoří kupolovitou helmu. Kameny jsou přírodní, což je ne tak obvyklá věc u těchto prací, protože bývají nedostupné. Podařilo se ale sehnat co nejpodobnější, téměř autentickou surovinu. Právě kvůli precizním rytinám se práce na koruně protáhla na rok a půl. Originální korunovační klenot je vystaven v Louvru a neměl jsem možnost si jej prohlédnout jinak než ve vitríně. Základní údaje a rozměry ale stačily, abych byl schopen její rekonstrukci udělat co nejpřesněji.“

Galerie U

V roce 2010 založil Jiří Urban s manželkou Janou v Turnově firmu Galerie U. Galerie v pravém slova smyslu to ale podle něj nikdy úplně nebyla.

„Chtěl jsem mít galerii, ale nakonec jsme v ní měli jen tři výstavní vitríny s mými autorskými šperky. Vytvořili jsme e-mailovou adresu a fungovala spíš jako taková fiktivní galerie. Vystavil jsem v ní nicméně sochaře a šperkaře Pavla Opočenského. Byl velmi překvapený, že jsem vyzískal pár jeho šperků a že byly vystaveny veřejně. Známe se dobře a musím konstatovat, že přes jeho kontroverzní osobní život a všechny historky kolem něj jsem ho poznal jako nesmírně citlivého a křehkého člověka. Líbí se mi, že stejně jako já hledal štípané kameny a objevil průsvity – a to díky čínským jadeitům a noži, který je krásně prořízlý, je vlastně dutý a přitom ostrý. Hodně se inspiroval světlem, průzračností, křehkostí a něžností kamene.“

Jadeity Jiří Urban k výrobě šperků také využil. Využil k tomu kameny od Karla Votípky.

„Já jsem viděl v Mongolsku v Královském paláci asi pětatřicet centimetrů velkou mísu celou z jadeitu, křehkou jak folie igelitu, úžasnou, plnou světla. Velký obdiv řemeslníkům z doby Čingischána.“

Sympozia

Mezinárodně respektovaná šperkařská sympozia byla pro umělecký vývoj Jiřího Urbana velmi přínosná. Pravidelně se účastnil turnovských šperkařských sympozií, které probíhaly v dílnách družstva Granát a později v Muzeu Českého ráje v Turnově. Od roku 1984 se na nich představilo více než dvě stě výtvarníků a šperkařů z celého světa. Jiří Urban v době během prvních sympozií v letech 1984 a 1986 realizoval pro profesora Josefa Soukupa z pražské UMPRUM jeho návrhy šperků. Upozornil tak na sebe respektovanou historičku umění Věru Vokáčovou z Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, která mu v roce 1995 zahájila jeho první autorskou výstavu v Semilech.

V roce 1989 na sympoziu vytvořil vlastní granátové brože. O dva roky později se na turnovském sympoziu ocitl v prestižní umělecké společnosti, kterou tvořili Anton Cepka, Vratislav Karel Novák, Vladimír Komňacký nebo Pavel Opočenský. V roce 2000 nabídl Jiří Urban sympoziím vlastní prostory firmy Routa Soliter Granát. Společně s dalším společníkem firmy Jiřím Zakouřilem se starali o materiál a chod dílny. Do roku 2019 se v dílnách u turnovského nádraží a později ve vile Šárka manželů Urbanových uskutečnilo celkem deset sympozií. Přijížděla na ně taková jména jako Josef Symon, Peter Skubic, Georg Dobler nebo Eva Eisler.

V roce 2003 se podařilo vyvézt turnovský projekt za hranice. Výtvarnice Sonia Ruiz Arkaute nabídla k jeho uspořádání zlatnickou dílnu ve škole Escuela de Joyería v baskickém hlavním městě Vitoria-Gasteiz. Na podzim téhož roku ještě šperkaři a zlatníci odletěli do Spojených států amerických, v umělecké kolonii Peters Valley School of Craft se uskutečnilo setkání evropských a severoamerických šperkařů. Dalším zážitkem byla návštěva Storm King Art Center s výstavou Alexandra Caldera v New Yorku. Jiří Urban se také zúčastnil putovního sympozia v portugalském Travassosu a ve španělské Vilafranca del Penedés, kde pro účastníky zprovoznili historickou zlatnickou dílnu mistra a sběratele šperků Sousa.

Výtvarná tvorba

Malbě a kresbě se Jiří Urban věnoval od dětských let. Šťastné chvíle zažíval se svým učitelem v lidušce, malířem Vladimírem Komárkem, který ho učil základy výtvarničiny. Osud mu nedopřál malířství studovat, ale využil každou volnou chvíli, aby se mu mohl věnovat. Občas pořádal výstavy svých výtvarných děl. Rád se zúčastňoval různých bienále, například v Dánsku nebo Polsku.

„Na malířském sympoziu v polském Rodowě jsem byl dokonce vyhlášený jako nejlepší účastník, to mne potěšilo, protože jsem tehdy s tím malířstvím pouze koketoval. Celý život jsem se těšil na důchod, že pověsím zlatničinu na hřebík a splním si sen svého dětství. Teď stále ještě malířství nevyhrálo, mám ho se zlatničinou tak půl na půl.“

Jak Jiří Urban konstatuje, nemá žádný malířský program ani cíl. Maluje vše, čeho si všimne a co na něj nějak zapůsobí.

„Měl jsem nádherného chrtíka Akimka, s ním jsem chodil sedmnáct let na procházky a zaznamenával proměny přírody. Zajímaly mne převážně motivy výstry, mokřadního biotopu poblíž Turnova. Vznikl tak například můj cyklus Kůry. Štětcem jsem zaznamenával například změny barvy kůry na stromech nebo malebné grafiky vzniklé po řádění škůdců. Pak mě ještě zajímala voda, zrcadlení i asociace stínů připomínajících třeba katedrálu v trávě. Prostě, maluji si, co chci. Asi nejvíc jsem ale ztvárňoval právě Akima.“

Používá hlavně akrylové barvy. Olej ho také lákal, ale vadí mu dlouhé čekání, než zaschne.

„Nemám ambice vymýšlet nějaké výtvarné styly. Někdy mám obraz víc abstrahovaný, jindy víc realističtější. Námět si prostě řekne sám, jakým stylem vznikne. Jde mi v každém případě o to namalovat srozumitelnou věc. Já patřím do Pojizeráku, spolku pojizerských malířů, dokonce jsem byl přijat i do spolku Nový Mánes. Jsem rád, že jsem se tam seznámil s velkým expresionistou Petrem Šmahou, který, bohužel v roce 2021 zemřel, a taky s restaurátorem a malířem Janem Coufalem.“

Jiří Urban má za sebou řadu výstav. První se uskutečnila v roce 1986 ve Střediskovém kulturním zařízení v Rovensku pod Troskami. V roce 1995 následovalo Muzeum a Pojizerská galerie v Turnově, Muzeum Zlatý klíč v Karlových Varech, v roce 1996 Státní okresní archiv v Semilech a o rok později Muzeum Aš. V roce 2003 vystavoval v Muzeu Českého ráje v Turnově společně s dcerou Markétou, která vystudovala malířství na Akademii výtvarného umění v Praze. Jeho obrazy shlédli návštěvníci na zámcích Kvasiny a Ostrov, na pražské Bertramce, na Dnech české kultury v dánské Kodani, v Maltézské zahradě nebo v liberecké Galerii Katka. Muzeum Českého ráje v Turnově připravilo v roce 2024 k sedmdesátým narozeninám Jiřího Urbana prestižní výstavu jeho obrazů a autorských šperků.

„Můj šperk je tam zabalený do té mé malířské touhy a doprovázený designem mé dcery Markéty a jejího manžela Jana Jaroše. Jeho moderní věci, Markétina klasická poctivá malba, a k tomu já, takový ten vypravěč, řekněme, jsme tam byli. Prezentovali jsme se na této výstavě tak trochu jako rodinný klan.“

S akademickým malířem Vladimírem Veselým, který měl chalupu na Spálově, pořádal jednodenní výstavy v hřbitovní kapličce, k jejíž záchraně těmito akcemi přispěli.

„Lidé na těch výstavách přispívali na opravu evangelické kapličky, už je to dvacet čtyři let, když jsme s tím začali a stala se z toho tradiční podzimní akce Spálovské babí léto.“

U příležitosti sedmdesátin Jiřího Urbana vyšly také dvě výpravné publikace shrnující celoživotní autorovo dílo. První má název Šperky a kopie historických klenotů a druhá Obrazy a malby. Text obou publikaci napsal kurátor sbírkových fondů výtvarného umění a šperku Muzea Českého ráje v Turnově Miroslav Cogan.

„Původně to měla být jedna kniha o mých špercích s dovětkem malířské tvorby. Když jsem ale Miroslavu Coganovi neustále posílal nové a nové fotografie svých šperků a maleb, tak řekl najednou dost. Že takový hybrid ne! Nakonec jsem se rozhodl, že vzniknou dvě knihy a vejde se do ní tudíž také více mých šperků a maleb. Kniha je i s anglickým textem, takže šla do světa.“

Cestování

I když Jiří Urban tvrdí, že nemá příliš rád cestování, přesto má za sebou několik exotických cest.

„Jezdil jsem hlavně pracovně s Granátem, později i na různá sympozia. Například, když jsme potřebovali granáty, tak jsme za nimi vyrazili do Asie. Teď už to můžu říct, že jsme jeli na největší nelegální trh s drahými kameny až na thajsko-kambodžskou hranici u Chanthaburi. Bylo to ještě v době, kdy v Kambodži vládl komunistický revolucionář a politik, vůdce Rudých Khmerů Pol Pot. Během jeho totalitní vlády byly zabity více než dva miliony Kambodžanů. Tomu Pol Potovi ty drahokamy prý kradli a prodávali je na téhle burze. Nikdo nás nechtěl z Bangkoku k těm hranicím vzít, protože to byl prostě nebezpečný Klondike, Divoký Západ. Nakonec nás pod jedním pralesem vysadil taxikář, kterému jsme slíbili zaplatit dovolenou pro rodinu u moře. A když jsme pak v pořádku odjeli domů, tak se náš taxikář proměnil v Tarzana, jak se bil radostí do prsou, že už jede domů.“

Jak dál vypráví Jiří Urban, na těchto černých trzích se prodávaly safíry, smaragdy, rubíny a almandiny.

„Já jsem si na těch černých trzích koupil půlkilový lapis lazuli, nádherně modrý polodrahokam, podobný jsem už nikdy v životě neviděl.“

Ve firmě Routa Soliter Granát Turnov se za pyropy vydali do Mongolska. Doprovázel je geolog Dzurik, který studoval v Československu.

„V Mongolsku mezi sopkami jsme rýžovali granátová zrna jako na divokém Klondiku. Cestou z Ulánbátaru jsem se vydali cestou bez silnic k diamantovým studnám, kde Rusové těžili diamanty a jako doprovodný materiál se v hornině nacházel pyrop. Ukázalo se, že tamní granáty před nějakou dobou těžili Rusové pomocí dynamitu. Tím pádem byly rozbité. Místní je tehdy sbírali a schovávali si je v jurtách. A my je pak objížděli a nakupovali. A přivezli jsme čtyři metráky vzorků domů. Naše firma pak z těchto granátů žila ještě asi deset let.“

Obrázky a zážitky z Mongolska zůstaly Jiřímu Urbanovi dlouho v paměti. Oživoval si je z pořízených fotografií a vzniklo také pár zajímavých obrazů, například akrylem ztvárněné Modrá noc, Čingischánovo město a Pod sopkou. Vzpomínkami na cesty je také cyklus Peru, akryl na plátně Toledo – V katedrále, Před chrámem z řecké Kréty, peruánské Machu Picchu, indický Chrám nad řekou, španělská Sagrada Familia, Milánský dóm nebo Pitve – Hvar.

Rodina

Jiří Urban je už desítky let ženatý se zlatnicí a šperkařkou Janou, rozenou Kočovou. Pracovala v družstvu Granát a později společně s ním ve firmě v Galerii U.

„Jsem nesmírně vděčný manželce, že se věnovala výchově našich dětí, že jsem se mohl po celý život věnovat tvůrčí práci, vytvářela pro mne a děti perfektní zázemí a je mou celoživotní oporou.“

Manželé Urbanovi mají dceru Markétu, která vystudovala na Akademii výtvarných umění v Praze klasické malířství, a syn Jan je úspěšný advokát.

 

Ivana Bernáthová