Jaroslav Kalfiřt

Mládí

Jaroslav Kalfiřt se narodil 16. listopadu 1909 kolem jedenácté hodiny večerní v Liberci do rodiny krejčovského dělníka Jaroslava Kalfiřta staršího. Otec pocházel z Kopidlna, ve kterém se narodil roku 1878. Z východních Čech přišla do průmyslového Liberce i jeho matka Anna, rozená Kolcová, jež se v roce 1886 narodila rolníku Václavu Kolcovi z Královské Lhoty. Společný život rodičů mladého Jaroslava započal krátce po vstupu Rakouska-Uherska do dvacátého století a k jeho oficiálnímu naplnění došlo 27. září 1903 v Liberci.[1] Záhy nato se oběma mladým dělníkům narodila 24. ledna 1904 první dcera, kterou pojmenovali Anna. O dva roky později k ní 25. září přibyla mladší sestra Emilie. Prvního a současně jediného mužského potomka se rodina dočkala až v roce 1909.[2]

Doba relativního klidu však o pět let později vzala za své a i na rodinu Kalfiřtových dolehla tíže první světové války. Během ní nastoupil mladý Jaroslav do české obecné školy v Liberci, ve které následně vychodil všech pět tříd. Na místní českou školu měšťanskou nastoupil již coby státní příslušník Československé republiky. Radost z jejího vzniku i možnost studovat na dalších českých školách ale v rodině Kalfiřtových zkalilo úmrtí matky Anny, která zemřela v roce 1919 na zápal plic.[3] Aby bylo o děti dostatečně postaráno, oženil se Jaroslav Kalfiřt st. brzy s jinou Českou, kuchařkou Annou Průškovou, jež se narodila roku 1888 v Bosně na Mnichovohradišťsku.[4]

Mezitím již jeho syn zanechal navštěvování liberecké měšťanky a v červenci 1924 odešel k firmě Ouzký v Liberci, v níž se měl vyučit zámečníkem. Vybraná profese se ale záhy ukázala být pro Jaroslava neperspektivní, a proto v říjnu téhož roku učení zanechal a odešel do Rakovníku, kde dva roky studoval kupeckou školu pokračovací. Poté nalezl místo u rakovnické firmy Roberta Weignera, který provozoval obchod s kožešinami. V jeho společnosti pracoval Jaroslav Kalfiřt jako obchodní příručí do roku 1927, než byl propuštěn a navrátil se zpět do Liberce. Až do února 1928 se mu nedařilo nalézt odpovídající zaměstnání, a tak občasně vykonával manuální práce ve svém rodišti. Teprve od počátku roku 1928 nastoupil znovu coby obchodní příručí ke Gustavu Pickovi z Mělníka, který se zabýval obchodováním s kožešinami. Ve stejném oboru podnikali i oba dva jeho další zaměstnavatelé – Ernst Epstein z Jablonce nad Nisou a Karel Chytil z Českého Krumlova. Díky tomu poznal Jaroslav Kalfiřt značnou část Čech. Závěr dvacátých let však znamenal jeho opětovné propuštění a návrat do severočeského Liberce, ve kterém do října 1930 vypomáhal na různých stavbách, dokud neobdržel povolávací rozkaz k nastoupení prezenční služby.[5]

Vojákem z povolání

Do řad Československé branné moci nastoupil Jaroslav Kalfiřt 1. října 1930 v Rumburku, kde byl zařazen jako nováček do 11. roty 42. pěšího pluku. Díky řádnému výkonu služby i pozitivním výsledkům, například při absolvování lyžařského kurzu, jej armáda 1. března 1931 povýšila do hodnosti svobodníka délesloužícího a v následujícím roce 1. září již do hodnosti desátníka.[6] Ve vojenském stejnokroji vydržel i několik měsíců po absolvování základní prezenční služby, než 1. dubna 1933 dobrovolně odešel do civilu, aby mohl pomoci svému otci v Liberci jako pomocný dělník.[7] Zde ale nezůstal dlouho a již na konci května 1934 opětovně vstoupil do řad československé armády. Zařazen byl ke 3. rotě 11. hraničářského praporu v Parkánu. V období říjen 1934 – březen 1935 absolvoval poddůstojnickou školu a byl povýšen do hodnosti četaře délesloužícího. Od října 1935 až do července 1938 pak ve funkci instruktora a výkonného rotmistra vykonával službu u 39. pěšího pluku. V průběhu těchto let absolvoval další speciální kurzy, jako holubářský, ekvitační pro výcvik praporních trubačů či zpravodajský a pozorovatelský. Rovněž si doplnil i civilní vzdělání, když roku 1937 složil v Čadci zkoušku z 3. ročníku měšťanské školy. V létě osudného roku 1938 byl Jaroslav Kalfiřt přeložen k 50. hraničářskému praporu v Petržalce, se kterým se zúčastnil zářijové mobilizace. Po říjnovém odstoupení pohraničí se v závěru listopadu navrátil k bratislavskému 39. pěšímu pluku. V jeho řadách působil až do 17. března 1939, kdy musel spolu s ostatními odejít zpět do Čech. Až do svého propuštění pak pobýval u pražského 28. pěšího pluku. [8]

Po svém odejití z armády, jež byla postupně likvidována, pracoval několik měsíců v zemědělství, než se mu v červnu 1939 podařilo získat post u 1. roty 7. praporu vládního vojska s posádkou v Josefově. Jako takzvaný „Vladař“ se do dubna 1940 podílel na ostraze železniční trati v úseku Valy u Pardubic. Poté však dospěl k definitivnímu rozhodnutí, že se pokusí utéci z Protektorátu Čechy a Morava a připojí se k československé zahraniční armádě ve Francii. Na vlastní žádost proto na jaře 1940 ukončil službu u vládního vojska a záhy nato se mu 30. dubna podařilo v nákladním vlaku překročit u Lanžhotu protektorátní hranice se Slovenským štátem. Díky velikému štěstí nebyl na Slovensku zpozorován a úspěšně se mu podařilo přejít další hranice, tentokráte s Maďarskem. V jeho hlavním městě se již 2. května 1940 hlásil na francouzském konzulátu, ve kterém obdržel falešné cestovní doklady a společně s dalšími utečenci pokračoval dále na Balkán. O čtyři dny později již dosáhli jugoslávského Bělehradu, odkud cesta pokračovala přes Řecko do francouzského mandátního území v Sýrii a Libanonu. Z přístavu Beyrouth transport československých dobrovolníků vyplul 15. května a jeho cesta do francouzského Marseille trvala deset dní. Během této doby určil velitel transportu Jaroslava Kalfiřta cvičitelem u dobrovolníků, kteří dosud neabsolvovali vojenskou službu.[9]

V československé zahraniční armádě

Po zdárném přeplutí Středozemního moře a dosažení jižní Francie vstoupil Jaroslav Kalfiřt 4. června 1940 ve městě Agde do československé zahraniční armády. Ve své hodnosti četaře byl zařazen k Pracovní rotě Náhradního tělesa a obdržel číslo F-3703. Vzhledem k blížící se porážce Francie již nestihl vstoupit do řad jednotek určených na frontu, a tak do ústupových bojů nezasáhl. Po oficiálním vyhlášení kapitulace země galského kohouta se přihlásil k transportu těch Čechoslováků, kteří i nadále hodlali bojovat. Na počátku července proto vstoupil na britskou loď Viceroy of India, která jej společně s ostatními dopravila do Liverpoolu. Po následném přesunu zbytků československé armády do zámeckého parku v Cholmondeley byl Jaroslav Kalfiřt nakrátko přesunut k 6. rotě 3. pěšího pluku, než získal na další čas zařazení u Pěší výcvikové roty Náhradního tělesa. U příležitosti státního svátku 28. října byl téhož roku povýšen o další hodnostní stupeň na rotného.[10]

V rámci Náhradního tělesa vykonával svou někdejší funkci z Bratislavy, když působil jako instruktor a výkonný rotmistr u výcvikové roty, a to nejprve v Cholmondeley a později v Leamington Spa. V období od ledna do března 1941 navštěvoval školu pro rotmistry pěchoty z povolání ve Waltonu. Po zdárném zakončení obdržel 7. března 1941 hodnost rotmistra a navrátil se k výcvikové rotě. Ve třetím roce druhé světové války se po absolvování speciální vojenské školy rozhodl zvýšit svou kvalifikaci i z hlediska civilního, a tak 12. března 1942 absolvoval zkoušku z učiva IV. ročníku měšťanské školy. Krátce poté požádal o převelení do napadeného Sovětského svazu, v němž se měla zformovat další část československé zahraniční armády. Jeho žádosti ale nebylo vyhověno, neboť přesuny československých vojáků, zvláště důstojníků, na východní frontu započaly až v roce 1944. Namísto toho požádal Jaroslav Kalfiřt o zařazení do parašutistických kurzů, což jeho nadřízení v sprnu 1941 schválili. Parakurz absolvoval s výsledkem „fairly good“ u britské armády v Chesterfieldu. Pro výsadek v okupované vlasti ale nakonec vybrán nebyl, a proto se znovu navrátil k Náhradnímu tělesu, v té době se nacházejícímu v Lowestoftu. V průběhu doby získával stále kladná hodnocení svých nadřízených, jako například:

„Ustálená, klidná povaha, snaživý, poctivý, věci oddaný, vytrvalý voják. Jako výkonný rotmistr se velmi dobře osvědčil. Ač tělesně slabší konstituce jest velmi houževnatý a odolný.“[11]

Dalšího získání vojenských dovedností se Jaroslav Kalfiřt dočkal v létě následujícího roku, když během tří měsíců od června do srpna navštěvoval kurz bojové přípravy 54. divize Battle School v Lowestoftu. Výsledný posudek zněl takto:

„He is fairly fit, cheerful and shows determination. A good leader with good control knowledge. He is keen to learn.“[12]

Po návratu z kurzu se s výcvikovou rotou přesunul do Peterboroughu, kde již jako štábní rotmistr cvičil nováčky až do března 1944, během kterého byl přemístěn k Československé samostatné obrněné brigádě. V rámci její organizace nastoupil štábní rotmistr Jaroslav Kalfiřt k Oddílu kanónů proti útočné vozbě, respektive protitankovému dělostřeleckému oddílu, vybaveném kanony ráže 45 mm. V průběhu svého pobytu ve Velké Británii využil několikrát možnost nastoupit na dovolenou, kterou strávil s přáteli či poznáváním hostitelské země. Kromě Londýna navštívil například Liverpool, Fort William nebo Newcastle.[13]

Boje u Dunkerque

V září 1944 se se svou jednotkou přeplavil z jihoanglického přístavu Gosport do Normandie, ve které se v Arromanches brigáda vylodila za pomoci umělého přístavu Mulberry B. Poté českoslovenští vojáci pod velením brigádního generála Aloise Lišky obdrželi bojový úkol u přístavu Dunkerque. Ve třetím největším francouzském přístavu se v létě 1944 opevnila německá posádka o síle zhruba dvanácti tisíc vojáků různých zbraní, kteří podléhali velení fanatického nacisty admirála Friedricha Frisiuse.[14] Úkolem Čechoslováků bylo zadržovat posádku ve městě, zabránit případným pokusům o průnik a narušení zásobování hlavní fronty a především pak snažit se posádku donutit ke kapitulaci. Pro zatopení širokého předpolí přístavu jeho obránci však nemohla československá brigáda efektivně využít své hlavní síly – tanků. Boje se proto omezovaly především na dělostřelecké i minometné přepady a útoky menších skupin pěchoty.[15] V první linii se ocitl také dělostřelecký oddíl Jaroslava Kalfiřta, jenž se na jižním úseku do bojů aktivně zapojoval až do kapitulace německé posádky 9. května 1945. Jeho činnost v boji ocenil i nadřízený velitel nadporučík Bohumil Hanuš slovy:

„Jako zástupce velitele baterie při hlídkách odvážný a iniciativní. Osvědčil se dobře.“[16]

Ihned po konci bojů započaly horečné přípravy na přesun brigády do osvobozeného Československa, kam její první oddíly dorazily 18. května. Oddíl kanónů proti útočné vozbě byl po příjezdu do vlasti odvelen do Železné Rudy, kde se Jaroslav Kalfiřt po pěti letech setkal se svým otcem, jenž po zjištění, že se syn vrátil živ a zdráv, okamžitě za ním vyrazil z Liberce. Během druhé světové války byl coby český vlastenec a otec účastníka zahraničního odboje 15. prosince 1940 zatčen gestapem a do 11. listopadu 1943 zadržován v liberecké věznici. Poté jej převezli do Litoměřic, v nichž byl odsouzen za velezradu a odvezen do věznice v Kasselu. Domů se mohl navrátit až v průběhu roku 1944. O tři roky později zemřel na následky útrap v nacistických věznicích.[17]

Poválečné období

Vojenskou službu štábní rotmistr Jaroslav Kalfiřt nepřerušil ani po druhé světové válce, a tak se svou jednotkou putoval do východočeské Poličky. V průběhu druhé poloviny roku došlo k definitivnímu začlenění jednotlivých jednotek obrněné brigády do nově vznikající armády, což se dotklo i oddílu kanónů proti útočné vozbě. Novým útvarem se proto Jaroslavu Kalfiřtovi stal dělostřelecký oddíl 267 v Dašicích, ve kterém působil jako důstojník u 1. baterie.[18] Na starost měl osvětu a tělovýchovu mužstva. Téhož roku vstoupil 18. srpna do svazku manželského s Irenou Sopkovou, narozenou v roce 1914 v Užhorodě. Oddáni byli v Holicích při farním úřadě Církve československé. Jejich společné soužití ovšem netrvalo dlouho a již v březnu 1947 je chrudimský soud rozloučil bez viny stran.[19]

O několik měsíců později využil Jaroslav Kalfiřt možnosti převelení a odchodu z východních Čech, když se stal tlumočníkem a zpravodajským orgánem u Československé vojenské mise v Bad Salzuflen, nacházejícím se v britské okupační zóně. Při misi působil v období od července 1947 do června 1948.[20] Únorové události roku 1948 jej proto zastihly v zahraničí, avšak ani on se jejich důsledkům nevyhnul. Namísto původně zamýšleného přesunu do kanceláře československého vojenského atašé ve Washingtonu byl pověřen vedením důvěrné spisovny VII. odboru Ministerstva národní obrany. Tuto pozici zastával až do května 1949, kdy obdržel hodnost podporučíka administrativní služby a odešel na výpomoc do kanceláře velitelství vojenské nemocnice ve Střešovicích. V srpnu 1952 obdržel nové zařazení, a to u Posádkové správy Velké Prahy, kde pracoval do ledna 1954 jako 4. mladší referent při bytové komisi VI. Poté působil do prosince 1955 u Československého armádního filmu Praha, u něhož se již jako nadporučík podílel na vzniku filmu Tanková brigáda. S ukončením prací na válečném dramatu skončilo také působení Jaroslava Kalfiřta u armádního filmu. Od konce roku 1955 do listopadu 1956 proto vykonával pozici pomocníka náčelníka štábu pro evidenci u 2. technického praporu v Lázních Kynžvart, kam byl přemístěn vzhledem ke snížení stavu Československé lidové armády. Stejnou práci zastával i u 3. silničního praporu Praha, a to od listopadu 1956 do prosince 1957. V té době se ale už nad jeho působením v armádních řadách začalo smrákat a ke konci roku 1957 byl v hodnosti kapitána definitivně propuštěn z aktivní vojenské služby.

Odchod z armády znamenal pro Jaroslava Kalfiřta náročné období, neboť během krátké chvíle nebyl schopen uživit svoji mladou rodinu. Dne 26. června 1948 se totiž oženil podruhé, tentokráte s Marií Strnadovou z Pocinovic na Domažlicku. V následujícím roce se jim v Klatovech narodil syn Jaroslav a o devět let později v Praze další syn Jiří. Právě starost o rodinu a potřeba zabezpečení dvou malých synů určovalo jeho rozhodování v poválečném období. Dokud pracoval jako voják z povolání, snažil se veškerou svou práci vyhotovovat rychle a správně, rozšiřovat své vzdělání a získávat si přízeň nadřízených pro další služební postup. S tím souvisela i jeho snaha o vstup do jednotek OSN v roce 1956, které měly být nasazeny do Egypta po válce s Izraelem.[21] K odjezdu Jaroslava Kalfiřta na blízkovýchodní bojiště ale nakonec nedošlo, neboť v době, kdy se o toto zařazení aktivně hlásil, byli již českoslovenští zástupci vybráni. Svoji žádost odůvodňoval mimo jiné tím, že coby „zápaďákovi“ mu není věřeno a i jeho povyšování postupuje pomalu. Navzdory tomu se neuchýlil ke snaze vylepšit svou pozici za pomoci členství v Komunistické straně Československa. Členem byl pouze ve Svazu československo-sovětského přátelství a Svazu protifašistických bojovníků, kam přibyl po zániku Československé obce legionářské. Nastalou situaci na konci roku 1957 proto musel vyřešit radikálně. Přestože od doby války trpěl nedoslýchavostí, ke které se záhy připojil chronický zánět průdušek a žlučníku, přešel k manuální práci, jež byla lépe honorována. Dne 3. ledna 1958 započal pracovat na dolu Zdeněk Nejedlý v kladenském uhelném revíru. Nejprve byl přidělen k dopravě a pracoval na stanovišti vybírače hlušin a u hlavního násypu. Po několika měsících se přesunul k práci u uhelného žlabu. Ve fyzicky náročném zaměstnání vydržel až do konce roku 1964, kdy definitivně odešel do důchodu a navrátil se zpět do Liberce, v němž po otci vlastnil dům.[22]

Závěr života

V důchodovém věku se Jaroslav Kalfiřt věnoval svým dlouholetým koníčkům, mezi něž patřila zvláště filatelie. Svůj specifický exponát dovedl nominovat i na Světovou výstavu známek Praga 1968, při které představil krychli z plexiskla, v níž byl uložen rovný milion kusů známek. Jednalo se o emisi výplatních známek „Hrady a zámky“ z roku 1960, doplněnou o poslední hodnotu této emise z roku 1963. Veškeré známky v průběhu šedesátých let sám sesbíral a filatelisticky zpracoval. Celková hmotnost vystavených známek činila čtyřicet pět kilogramů.[23] Vyjma toho se věnoval i své rodině a brzy i vnoučatům. Zemřel 30. ledna 1988. Krátce poté byl povýšen in memoriam do hodnosti podplukovníka.[24]

Za své válečné hrdinství a službu v československé armádě obdržel Československý válečný kříž 1939, Československou medaili Za chrabrost, Československou medaili Za zásluhy I. stupně, Pamětní medaili československé armády v zahraničí se štítky F a VB, Pamětní medaili k 20. výročí osvobození ČSSR a také Medaili Za zásluhy o obranu vlasti.[25]

Jan Hnělička