Katalog KVKLI

Graziano Sanvito

21. 9. 1963 Lissone, Itálie

dirigent muzikant pedagog

Medailon

„Celý svůj život se snažím předávat ostatním lidem radost z hudby. Doufám, že se mi to daří.“

Graziano Sanvito se narodil v severoitalském městě Lissone 21. září 1963. Jeho otec Danieli Sanvito pracoval jako strojvedoucí. Matka Maria Rosa Magni byla v domácnosti a starala se o jejich čtyři děti. K muzice Graziano Sanvito přilnul již v dětství, kdy hrál na klarinet v dechové hudbě ve Vedano al Lambro. Rovněž se naučil na saxofon a tubu. Rodiče však chtěli, aby se stal řemeslníkem, a proto si vybral technickou průmyslovou školu v Carate Brianza, na které se vyučil elektrikářem. Poté pracoval v mechanické dílně v Sovicu a zároveň studoval na hudebním lyceu Vincenzo Appiani v Monze. Našel si práci v tiskárně Musicografica Lombarda v Monze, kde se tiskly partitury a kde zlepšoval svou schopnost číst noty. V letech 1981–1988 studoval s roční přestávkou na základní vojenskou službu konzervatoř Giuseppe Nicolini v Piacenze, obory klarinet, basklarinet a basetový roh pod vedením profesora Stefana Monti. Po pěti letech studia začal hrát v nejrůznějších orchestrech, mimo jiné v La Scale či v italském veřejnoprávním rozhlase v Miláně a Turíně. Po získání magisterského titulu začal ve Vedano al Lambro dirigovat místní dechovou hudbu a v tomto oboru se i nadále vzdělával.

Od roku 1989 často cestoval, soukromě studoval u profesora Gina Partisani, který vyučoval na konzervatoři Gioacchino Rossini v Pesaru a působil jako první klarinetista symfonického orchestru v San Remu. Tam v roce 1991 dostal příležitost hrát s triem Mendelssohn, vedeném profesorem Partisanim na turné v Singapuru, Thajsku a Indonésii. Známý guatemalský dirigent Igor Sarmientos jej poté pozval jako hostujícího profesora na Národní guatemalskou konzervatoř. Následně opět cestoval, vzdělával se a hrál v Mexiku, Španělsku nebo Brazílii. V roce 1999 se v Japonsku na letním kursu pro studenty seznámil s budoucí manželkou, violoncellistkou Vladimírou Juráskovou. Žili spolu od roku 2000 čtyři roky v Itálii, kde Graziano Sanvito učil jako hostující profesor na Vatikánské univerzitě v Římě. V roce 2004 se s rodinou přestěhoval do České republiky, kde začal působit v orchestru Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Od roku 2005 učí hru na klarinet a saxofon na Základní umělecké škole v Liberci. Jelikož se chtěl více věnovat dirigování, dokončil studium tohoto oboru u profesora Jana Valty na teplické konzervatoři v roce 2009. Kromě dirigování dětského orchestru se jako šéfdirigent věnuje od roku 2012 Podkrkonošskému symfonickému orchestru, který se stal pod jeho vedením celostátně respektovaným hudebním tělesem. Roku 2019 obdržel Poctu hejtmana Libereckého kraje za celoživotní přínos v oblasti hudby.

Mládí

Graziano Sanvito se narodil v severoitalském městě Lissone 21. září 1963 jako druhý ze čtyř bratrů. Jeho otec Danieli Sanvito pracoval jako strojvedoucí. Matka Maria Rosa Magni byla v domácnosti a starala se o jejich čtyři děti. K muzice Graziano Sanvito přilnul již v dětství, kdy hrál na klarinet v dechové hudbě ve Vedano al Lambro. Rovněž se naučil na saxofon a tubu. Hudbě se věnovali všichni sourozenci.

„Starší bratr Luigi hrál na příčnou flétnu, ale moc ho nebavila, tak přestoupil na tubu. Teď pracuje jako fyzioterapeut a zdravotní bratr. Třetí bratr Francesco hrál na housle a na trumpetu, spolu s ním jsem chodil na hudební lyceum v Monze, bratr ale zemřel ve věku čtrnácti let při autonehodě. Čtvrtý bratr Paolo hrál na lesní roh, na bicí a na varhany, teď pracuje jako projektant ve firmě pro výrobu spalovacích zařízení toxických plynů. Já jsem začal nejprve hrát na klarinet. Když jsem byl malý prcek, dostal jsem malý klarinet se starým Müllerovým klapkovým systémem. Teď už jsou všude na světě nejrozšířenější klarinety s Boehmovým klapkovým systémem. Můj první klarinet byl hrozný nástroj, ale měl jsem ho rád, chodil jsem s ním celý den po domě a hrál. Pak jsem dostal lepší nástroj a hraní šlo samo. Protože v naší dechovce chyběly saxofony, tak jsem trochu zaskakoval i za saxofonisty. Ale nejvíc mě lákala tuba, moc jsem tenhle velký zlatý nástroj obdivoval, připadal mi v dětství jako velký hezký zlatý záchod .“

Rodina Sanvito bydlela na vesnici, kde si Graziano v dětství hrál nejen s bratry, ale také s bratranci a sestřenicemi. V dětské partě jich bylo celkem jedenáct.

„V dechovce, které se v Itálii říká banda, nás pak bylo celkem třináct, hráli jsme spolu s dalšími kamarády, scházeli jsme se tehdy na zahradě. A hráli jsme, jak jsme uměli. Pochody i valčíky. Bylo to úžasné! Sousedi nám tleskali a křičeli: Bravo, Bravo! Hráli jsme i při náboženských procesích. A velmi často, protože v katolické Itálii je od jara do podzimu ob týden nějaká církevní slavnost a oslavují se různí svatí a madony. Bandu má v Itálii každá vesnice. Hraje nejen při procesích, ale vystupuje rovněž na koncertech. My jsme měli velmi pestrý repertoár. Buď jsme si dělali aranžmá z operních předeher a árií, anebo jsme hráli originální skladby určené přímo pro bandu.“

Hudební vzdělání

Graziano Sanvito chtěl studovat hudbu. Muzikantská profese ale nebyla v zemědělském kraji, kde žil, považována za perspektivní. Rodiče si přáli, aby se nejprve naučil nějakému řemeslu. Dva roky studoval na technické průmyslové škole v Carate Brianza a stal se z něj elektrikář.

„Ukázal jsem rodičům výuční list a řekl jsem jim: A teď se budu věnovat tomu, co jsem si vždy přál, hudbě!“

Začal pracovat jako strojař v mechanické dílně v Sovicu a odpoledne chodil do hudebního lycea Vinzenzo Appiani v Monze. Škola byla v bývalém klášteře Santa Margherita, kde slavný italský spisovatel Alessandro Manzoni umístil část příběhu svého románu I Promessi Sposi, česky Snoubenci. V dílně Graziano pracoval čtyři roky. Náročnou manuální prací si ale ničil ruce, a to mu vadilo při hraní. Z tohoto důvodu si začal hledat jiné zaměstnání. Dozvěděl se, že tiskárna, kde se tiskly hudební partitury, hledá korektora.

„Šel jsem tam, chtěli ode mne doklad, že rozumím hudbě. Tak jsem přinesl vysvědčení z hudebního lycea. Chtěli, abych noty četl, já jsem ale začal podle not zpívat. A dali mi to v basovém a pak i v altovém klíči. Snažili se mne nachytat! Všechno jsem ale zvládl a tak mne přijali. Dennodenně jsem pak celých sedm let, tak dlouho jsem tam jako korektor výtisků pracoval, viděl spoustu not a partitur pro orchestr i pro sólové nástroje. Takže jsem se naučil číst hudbu líp než knihu.“

V letech 1981–1988 studoval s roční přestávkou na základní vojenskou službu nižší konzervatoř v Sesto San Giovanni a později vyšší konzervatoř Giuseppe Nicolini v Piacenze, obory klarinet, basklarinet a basetový roh pod vedením profesora Stefana Montiho.

„Hrál jsem mimo jiné etudy, komorní hudbu od klasicismu do dvacátého století, sonatinu Bohuslava Martinů a sonátu Johannese Brahmse. A pamatuji si, že jsem měl obrovskou trému. Ale včas jsem se probral a řekl si: Nemůžeš studovat tolik let a všechno zkazit jenom proto, že se bojíš! A odehrál jsem to. Postupně mi docházelo, že musím být trochu exhibicionista, když chci jako hudebník vystupovat. A jsem vděčný panu profesorovi Montimu, který mne neustále povzbuzoval. Říkal mi, že jsem dobře připravený, a právě na pódiu musím lidem ukázat, že na ten klarinet hrát umím.“

Profesionálním muzikantem

Už na škole v Sesto San Giovanni založil v roce 1981 Graziano Sanvito se třemi spolužáky na počest jejich profesora klarinetové kvarteto Quartetto Monti. Když studoval u profesora Montiho basklarinet a basetový roh, měl velkou výhodu. Na tyto hudební nástroje hrálo málo hudebníků, většina hráčů preferovala klarinet.

„Neměl jsem velkou konkurenci. Basklarinet a basetový roh nebyly pokládány za sólové nástroje. Mohl jsem často koncertovat, s kvartetem jsme se dokonce jednou stali absolutními vítězi v jedné soutěži. Koncertovali jsme v Malém divadle La Scala a v italském veřejnoprávním rozhlasu RAI v Turíně a Miláně. Začínal jsem i dirigovat. Přispěla k tomu náhoda. Ve vesnici Vedano al Lambro, kde jsem v mládí hrál v dechovce, končil kvůli vysokému věku tamní dirigent. A protože jsem tam byl jediný absolvent konzervatoře, tak mě starší členové dechovky oslovili: Graziano, nemáme dirigenta, nevíme, co dělat, ty máš školu, nechceš náš orchestr dirigovat? A já na to: Vždyť vůbec nic neumím! A on na to: Aspoň to zkus! Máš dobrý sluch, víš, co dělat. Tak dobře, souhlasil jsem. Vzal jsem si do ruky taktovku. A připadal jsem si jako robot! Mechanicky jsem se hýbal, byl jsem naprosto ztuhlý! Absolvoval jsem pak jednu zkoušku a rozhodl se dirigování studovat. Měl jsem velké štěstí, protože se k nám na vesnici přestěhoval bývalý dirigent italského rozhlasu v Neapoli Liberato Anges, který učil klavír a dirigování na konzervatoři San Carlo a Majella v Neapoli. A jako důchodce učil děti v dechovce hudební teorii. Zeptal jsem se ho, jestli bych u něj mohl studovat dirigování a on s radostí přijal. Chtěl být jako důchodce ještě užitečný a nechtěl za to ani jednu liru! Byl navíc moc hodný, rád na něj vzpomínám a dodnes jsme kamarádi s jeho dcerou, která se už mezitím přestěhovala s manželem zpět do střední Itálie.“ 

Ve dvaceti pěti letech získal Graziano Sanvito magisterský titul, o který usiloval dva roky. Díky setkání se známým guatemalským dirigentem Igorem Sarmientem dostal pozvání do Guatemaly. Působil tam coby hostující profesor na masterclass na národní konzervatoři a jako hostující člen národního symfonického orchestru. Setkání s Igorem Sarmientem bylo pro Graziana velice inspirativní a rozhodlo o tom, že se bude věnovat dirigování profesionálně.

„Byl v Miláně na koncertě, kde jsem hrál v národní premiéře koncert pro basetový roh a orchestr Karla Stamice. A zajímavé bylo, že nikdy neslyšel koncert na basetový roh naživo. Nu, a padli jsme si do oka a začali se přátelit.“

Graziano se seznámil i s Igorovým otcem, známým jihoamerickým dirigentem a skladatelem Jorgem Sarmientem. Na národní konzervatoři dělal lekce na basetový roh a basklarinet, neboť v zemi nebyla žádná specializovaná škola na výuku hry na tyto nástroje. Basetový roh zde ani nevyužívali. Kromě výuky hrál Graziano v Národním guatemalském orchestru. Na jeho počest orchestr nastudoval předehru k opeře Semiramis od Gioachina Rossiniho a Novosvětskou symfonii od Antonína Dvořáka. Guatemalskou hudbu, která je ovlivněná mayskou a španělskou hudbou, si velice oblíbil. Se španělštinou neměl potíže, jazyku se naučil už v mládí.

„Španělsky jsem se naučil v mládí kupodivu ve Francii. Tatínek měl rakovinu a zázračně se uzdravil. Ani lékaři nevěděli jak! A protože otec věřil, že za něj orodovala Panna Marie, tak po uzdravení celý svůj život věnoval nemocným a postiženým. Založil občanské sdružení, které na vesnici funguje dodnes. A každý rok jezdil s naší rodinou do jihofrancouzského městečka Lurdy. Chtěl pomáhat jiným a poděkovat tak Panně Marii za uzdravení. Každý rok jsme s ním byli dva týdny ve službě v tamní Hospitalité de Notre Dame de Lourdes. Já jsem tam jezdil čtrnáct let. Mluvil jsem dobře francouzsky, tento jazyk jsem měl už na základní škole. V Lurdech jsem se staral o skupinu Španělů, kteří francouzsky neuměli a jako Ital jsem se s nimi dobře dorozuměl. A jak jsem jim neustále překládal, tak jsem se rychle naučil španělsky.“

Pozvání k prvnímu zahraničnímu turné dostal Graziano Sanvito v roce 1991. Tehdy už dva roky postgraduálně studoval v San Marinu u profesora Gina Partisaniho, který vyučoval na konzervatoři Gioacchino Rossini v Pesaru a působil jako první klarinetista symfonického orchestru v San Remu.

„V San Marinu jsem studoval klarinet, protože jsem věděl, že v něm nejsem tak dobrý jako na basklarinet nebo basetový roh. Věnoval jsem se studiu i v Perugii u profesora Luca Saracca. S těmito pedagogy jsem dodnes v kontaktu. Dokonce jsem byl za kmotra staršímu synovi profesora Partisaniho. Jednou jsem se zašel koupat do vedlejší vesnice do bazénu a najednou slyším: Graziano Sanvito, ať se dostaví k informacím, čeká na něj maminka. Myslel jsem, že se něco zlého stalo s tatínkem! Ale maminka mi předala vzkaz od profesora Partisaniho, že mu mám zatelefonovat. Tenkrát samozřejmě mobilní telefony nebyly. Ptal jsem se, co se stalo? Pan profesor tě potřebuje prý na nějaké turné. Tak jsem si myslel, že se jedná opět o nějaký koncert v Itálii. Jedu domů, volám panu profesorovi a ptám se: Co potřebujete, pane profesore? A on mi řekl, že hráč na basetový roh a basklarinet z tria Mendelssohn náhle onemocněl a nemůže jet na turné. Nechtěl by ses, Graziano, naučit jeho repertoár? Ale je dost náročný! A tak se ptám: Kam to bude? A profesor odpověděl: Do Indonésie, Thajska a Singapuru. Já jsem vykulil oči, a řekl jsem, že přijdu zítra. Zabalil jsem si saky paky a odjel do San Marina.“

Celý repertoár na klarinet, basklarinet a basetový roh se Graziano Sanvito během dvou týdnů naučil a na dlouhé asijské turné odjel. Trio mělo s koncerty pro klarinet, basetový roh a klavír od Mendelssohna úspěch. Od té doby se stal velmi žádaným hráčem na basetový roh. Pomáhal mu v tom i fakt, že mnoho hudebníků na tento, dá se říci, nedokonalý hudební nástroj nehraje. Především kvůli jeho obtížnému ladění, těžce dostupné literatuře a poměrně vysoké ceně. Pozvání na další koncerty dostával jak od profesora Partisaniho, tak i od jeho kolegů.

“S panem profesorem jsem se dost kamarádil a jednou jsem se ho zeptal: Gino, ty znáš tolik výborných muzikantů, kteří hrají na stejné nástroje jako já, proč jsi vybral právě mě? A on odpověděl: Ty jsi byl jediný šílenec, který se dokázal naučit celý repertoár za tak krátkou dobu. Tak jsem byl opravdu poctěn!“

Několik měsíců po návratu z úspěšného prvního turné obdržel další lukrativní nabídku, tentokrát od guatemalského přítele Igora Sarmienta. Dirigent symfonického orchestru Federální univerzity jej pozval do Sao Paula na dva měsíce jako hostujícího profesora hry na basetový roh a basklarinet.

„Byl to pro mě velký zážitek! Do Brazílie jsem dostal pozvání od guamatelského kamaráda Igora Sarmienta. V roce 1992 byl náhodou na koncertě v italském Sesto San Giovanni, kde jsme měli národní premiéru Stamicova koncertu pro basetový roh a orchestr pod taktovkou Maurizia Schiava. Basetový roh Sarmienta nadchl. A pozval mě do Sao Paula. (…) V Brazílii jsem se přátelil s tehdejším studentem a teď i s tamním profesorem, klarinetistou Sergiem Burganim, jehož rodiče byli Italové. Sergio mluvil trochu italsky, já jsem uměl portuňol, tedy mixem španělštiny a portugalštiny. Mluvili jsme tedy společně trochu italsky, trochu španělsky a trochu portugalsky. Bylo to zajímavé. Sergio mi chtěl ukázat Sao Paulo. Jeli jsme autem, viděli jsme slumy a rovněž lidi v žabkách, jak mlátí do kastrolů a kýblů, pískají, tleskají, tančí a zpívají. Ptám se, co se děje? A kamarád na to: Trénují na karneval. A já opáčil, vždyť karneval je až v únoru, zadlouho! A Sergio na to: Oni začínají zkoušet hned po tom, jakmile předchozí karneval skončí. A dostávají klasickou brazilskou horečku, v portugalštině se tomu říká frevo. Mají skvělou dobrou náladu. A stále a rádi zkouší taneční choreografie a písničky. A věř mi, že Brazilci jsou nejmuzikálnější národ na světě. Zkus si vzít do autobusu krabičku zápalek a dělej jako nic, jen s krabičkou mávej a hýbej se v rytmu. Tak jsem to druhý den cestou na univerzitu v autobuse zkusil, vzal jsem krabičku se sirkami, koukal z okna a začal krabičkou v rytmu chřestit. A do pěti minut začal celý autobus tleskat, zpívat… prostě cirkus a já jsem koukal jako blázen. To bylo neskutečné!“

V symfonickém orchestru v Sao Paulu měli hudebníci na repertoáru skladby západních autorů. Na počet Graziana Sanvita odehráli například italskou Mendelssohnovu Čtvrtou symfonii. Hráli rovněž skladby brazilských a jiných latinskoamerických hudebních skladatelů.

„V Brazílii, ale taky v Mexiku a Guatemale jsem se zamiloval do zdejší hudby. Proto jsem později, když jsem už dirigoval v Podkrkonošském symfonickém orchestru v Semilech, jeho vedení navrhl, abychom do repertoáru zařadili latinskoamerické skladatele, dokonce jsme je hráli i v libereckém divadle a měli velký úspěch!“ 

Příchod do České republiky

V roce 1997 se Graziano Sanvito seznámil v Japonsku se svou budoucí a dnes už bývalou manželkou Vladimírou Juráskovou. Setkali se v hudební akademii Toho Gakuen School of Music, kterou založil světoznámý japonský dirigent Seiji Ozawa. Škola měla dvě sídla, v Tokiu a ve městě Toyama. V létě se v Toyamě pořádaly letní kurzy pro japonské studenty, kteří se chtěli naučit interpretovat západní hudbu. Akademie každý rok zvala hudebníky ze známých evropských orchestrů.

„Jeden můj spolužák, kamarád, fagotista, který teď hraje na Kypru, mi řekl, že akademie hledá basklarinet. A jestli tam nechci odcestovat. Považoval jsem to za dobrou zkušenost. Strávil jsem tam tři měsíce. A má bývalá manželka Vladimíra Jurásková byla v té době nejlepší absolventka, cellistka na pražské Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění a dostala do Japonska rovněž pozvání. V té době se ale se mnou moc přátelit nechtěla, neměla totiž, jak říkala, ráda Italy. Ale pak jsme se začali kamarádit. Po skončení kurzů jsem se s ní opět setkal v Praze, tehdy hrála v Národním divadle. Následovaly tři roky chození na dálku. Navštěvovali jsme se, ale protože jsme prošustrovali kvůli cestování spoustu peněz, tak jsem Vladimíru v Divoké Šárce v Praze požádal o ruku. Vladimíra chtěla, abychom bydleli v Itálii. Říkal jsem jí, že je to škoda, že má krásné místo v Národním divadle a já jsem v Itálii „pouze“ na volné noze. Odpověděla mi ale: Ne, Itálie bude lepší.“

V Itálii blízko města Monza, kde je slavný automobilový závodní okruh Formule 1, žila mladá rodina Sanvito čtyři roky. První syn Francesco se narodil v roce 2001.

„Já jsem učil jako hostující profesor na Vatikánské univerzitě v Římě. Manželka byla na mateřské dovolené a celé dny trávila s dítětem sama doma. Samozřejmě máme příbuzné, rodiče, kamarády, jenže jí se stále stýskalo po domově. Když v roce 2004 vstoupila Česká republika do Evropské unie, tak se rozhodla vrátit domů. Řekl jsem, dobře, ona šla kvůli mně do Itálie, já půjdu kvůli ní do České republiky. I když mám v Itálii dobrou práci.“

Rodina se přestěhovala do České republiky v červenci 2004. V září vyhlásilo liberecké Divadlo F. X. Šaldy konkurz, který Graziano Sanvito vyhrál a stal se členem zdejšího orchestru.

„Konkurz jsem dělal s jednou mladou hudebnicí a v divadle nevěděli, jestli vzít mě, nebo ji. Tak vymysleli, že nás originálně vyzkoušejí. Den před představením jsme oba dostali noty a pak rovnou bez zkoušky s orchestrem hráli při představení operety Mamzelle Nitouche. defacto z listu. Nejdříve hrála ona a pak já. Jestli si dobře vzpomínám, tak se tohle zvláštní přijímací řízení uskutečnilo v Nymburce. A po představení mi šéfdirigent Martin Doubravský oznámil, že berou mě. Mou výhodou bylo, že jsem už předtím hrál v orchestru a věděl jsem, co mám dělat a jak sledovat dirigenta. Zkrátka, že jsem byl už takový orchestrální pardál! I když vím, že jsem moc dobře na tom konkurzu nehrál. Tenkrát jsme totiž rekonstruovali dům u Roudnice nad Labem a v podstatě jsem měl celý měsíc dennodenně v ruce sbíječku. A tak strašně mě bolely ruce! Na začátku jsem moc česky neuměl. Jen klasické: Dobrý den. Děkuji. Prosím. I když snahu naučit se česky jsem měl mnohem dřív. Chtěl jsem se přiblížit kultuře země mé manželky. Když jsme byli v Praze, tak jsem se třeba ptal: Co znamená knihkupectví? A trápil jsem se s výslovností. Nakonec jsem se studiu češtiny věnoval pořádně, a složil jsem dokonce jazykovou zkoušku. Dosáhl jsem úrovně B2, chtěl jsem sice ještě výš, ale nemám na to zatím čas.“

Coby milovník hudební tvorby Antonína Dvořáka se Graziano Sanvito v Liberci pustil s nadšením do zkoušek nového nastudování opery Rusalka.

„Bylo to v době, kdy jsem už trošku víc uměl česky. Rozuměl jsem textu a nepotřeboval tedy číst libreto jako obvykle v italštině. A v Rusalce jsem hrál, jak jinak, než na basklarinet. A přihodila se mi na zkoušce humorná věc. Když jsme začali hrát slavnou árii Měsíčku na nebi, tak já jsem tu nádheru zaníceně poslouchal. Doteď, když na to myslím, mám husí kůži! A jak jsem poslouchal, tak jsem zapomněl hrát. Tehdy dirigoval František Babický. Najednou zaťukal taktovkou a přísně zvolal: Basklarinet! Asi si nemohl vzpomenout na mé jméno…Proč nehraje? A já se omlouvám: Pane dirigente, promiňte, já jsem se jen zaposlouchal do té nádherné hudby. Pro mne o to hezčí ve chvíli, kdy už rozumím českému textu…A pan dirigent říká: To je od vás velice milé, ale teď, prosím Vás, hrajte!“

Po přestěhování do České republiky zahájil další studium a na teplické konzervatoři absolvoval v roce 2009 obor dirigování u profesora Jana Valty. Na závěr studia chtěl nastudovat Českou suitu od Antonína Dvořáka.

„Byl jsem překvapen, že mnoho Čechů ani neví, že suitu Dvořák napsal. Řekl jsem svému panu profesorovi Valtovi, že bych chtěl tu skladbu nastudovat. A pan profesor na to reagoval: Pane Sanvito, je to od vás hezké, ale bylo by lepší si vybrat jinou skladbu. Protože vy jste Ital a Češi jsou trochu hákliví na to, že nějaký cizinec diriguje našeho Dvořáka. A já na to: Ale pane profesore, já tu hudbu miluji. Chtěl bych to alespoň vyzkoušet. Tak pan profesor souhlasil. Zkoušeli jsme, jednou jsem s panem profesorem konzultoval nějaký technický problém ohledně dirigování té suity. A on mi řekl: Pane Sanvito, je to zajímavé, že vy jako Ital mnohem líp cítíte Dvořákovu hudbu než mnozí čeští muzikanti, kteří hrají v orchestru. Tak jsem to vzal jako velkou poklonu! A jsem moc rád, že jsem měl pana profesora Valtu na dirigování. On je úžasný dirigent a klavírista. A hlavně, velmi milý pán!“

Graziano Sanvito absolutoriem na teplické konzervatoři dovršil celoživotní studium dirigování. Oboru se učil již dříve například ve Španělsku, kde ho v Benicarló nedaleko Valencie soukromě učil slavný dirigent Antonio García. Na konzervatoři Mestre Feliu v Benicarló studoval rovněž tubu. U Antonia Garcíi ale nebyl příliš dlouho.

„Byl to výborný dirigent, rovněž milý člověk. Neměl jsem s ním problémy se dorozumět, protože jsem v té době už uměl dobře španělsky. Jako učitel ale možná nebyl tak dobrý. Třeba jako profesor Liberato Anges v Itálii nebo profesor Jan Valta v Teplicích. Uměl hezky dirigovat, měl krásná gesta, ale nedařilo se mu dobře všechno vysvětlit a předávat tak srozumitelně svůj um studentům. Navíc jsem musel za panem dirigentem dojíždět z Itálie 1300 kilometrů, takže to bylo hodně náročné. Dostudoval jsem ale hru na tubu. To jsem byl moc rád. V Itálii totiž máme divný zákon, který neumožňuje studium lidem starším třiceti let. Abyste prostě nezabíral studijní místo mladším lidem. Takže jsem musel studovat v zahraničí. Konzervatoř ve Španělsku mi tehdy doporučil jeden známý, klarinetista Jaime Rebollar, který byl na konzervatoři v Benicarló ředitelem konzervatoře Mestre Feliu. Musel jsem ale splnit jednu podmínku. A to, že musím začít nejprve s prezenčním studiem a na dálkové studium pak mohu postupně přejít. A právě v době, kdy jsem studoval ve Španělsku tubu, jsem se s Antoniem Garcíou seznámil. Studium dirigování mi po kouskách trvalo více než dvacet let. Protože jsem začínal v roce 1988, to mi bylo pětadvacet let, a končil jsem absolutoriem na teplické konzervatoři ve svých čtyřiceti šesti letech. Krásný závěr!“

Pedagogická dráha

Graziano Sanvito hraje v současnosti na klarinet, basklarinet, basetový roh, saxofon a tubu. Od roku 2005 vyučuje také na Základní umělecké škole v Liberci.

„Jeden pedagog odešel do důchodu, a tak tam hledali učitele na klarinet a saxofon. Kolegové z orchestru učit v Liberci nechtěli, protože jsou Pražáci, a tak mi o téhle možnosti řekli. A já jsem potřeboval práci, protože jsem byl v orchestru jen na půl úvazku a finanční rezervy z Itálie se tenčily. Na pohovor jsem šel tehdy s manželkou, protože jsem ještě neuměl dobře česky. A pan ředitel mi sdělil, že musím složit jazykovou zkoušku, a navíc mít pedagogickou a psychologickou způsobilost. Tu jsem neměl, protože jsem si ve studentských letech myslel, že budu jen hrát. Navíc jsem neměl v mládí vůbec čas. Dopoledne práce, odpoledne studium a večer hraní v tanečních kapelách, abych si vydělal peníze a získával zkušenosti. Takže jsem v pokročilejším věku kromě dirigování navíc studoval pedagogiku a psychologii. Číst všechny ty texty v češtině, to bylo hodně náročné. Mně z toho vždycky tak bolela hlava! Nakonec jsem to ale dal za trojku, takže dobrý.“

Žáci Základní umělecké školy v Liberci mají podle Graziana Sanvita nejvíc zájem o hru na saxofon.

„To je takový hit, protože se hodně uplatní ve stále oblíbené jazzové, popové a taneční hudbě. Tudíž klarinet je tak trochu na vedlejší koleji. I když právě klarinet má větší šanci hrát v orchestru než mladší saxofon. První skladby na saxofon pocházejí totiž až z druhé poloviny 19. století a v orchestrech se tenhle nástroj málo využívá. Graziano Sanvito rád vzpomíná na své žáky. První měl už v Itálii, někteří absolvovali i vyšší konzervatoř, hrají v orchestrech, nebo vyučují ve školách.

Podkrkonošský symfonický orchestr

V roce 2013 se Graziano Sanvito stal šéfdirigentem amatérského Podkrkonošského symfonického orchestru v Semilech. Tento orchestr založil v roce 1954 Jiří Matlas a postupně z něj vybudoval věhlasné osmdesátičlenné hudební těleso.

„Do orchestru mě přivedla náhoda. V roce 2012 jsme byli se symfonickým orchestrem ZUŠ Liberec na soutěži žákovských orchestrů. A právě krajské kolo bylo v Semilech. V porotě byl učitel klarinetu v Semilech Štefan Pernecký a protože věděl, že jsem klarinetista, tak jsme se spřátelili. Pochválil náš školní orchestr a nabídl mi, že můžeme hrát společně s Podkrkonošským symfonickým orchestrem, v němž tehdy hrál. Chtěl něco udělat pro to, aby nalákal do orchestru mladé lidi. Tak jsme se domluvili, že nastudujeme klasiky. Půlku repertoáru nacvičil Podkrkonošský symfonický orchestr a jeho dirigent Bedřich Kameník, mimochodem je to fagotista a ředitel Základní umělecké školy Taussigova v Praze 8. A já v Liberci nacvičoval s naším žákovským orchestrem program, který byl vhodný pro naše žáky. Sešli jsme se na dvou zkouškách, v Liberci a v Semilech. Koncert jsme pak uspořádali v kostele svatého Antonína Velikého v Liberci a druhý v Semilech v Kulturním centru Golf. Byla to krásná zkušenost. Pak mi zavolala manažerka orchestru Hanka Červenková a nabídla mi, zda bych nechtěl dirigovat Vánoční kantátu Luboše Fišera. Řekl jsem jí, že klidně můžu, ale že Podkrkonošský symfonický orchestr přece má svého dirigenta. Odvětila mi, že pan dirigent má koncert ve Francii a nemůže. Tak jsem souhlasil. Byla to kantáta pro sóla, smíšený sbor, dětský sbor a orchestr. Manažerka mi řekla: Pozor Graziano, základ tvoří české koledy! Tak jsem to vzal jako výzvu, abych se líp naučil česky. Dostal jsem partituru s texty, něčemu jsem ve staročeštině nerozuměl, tak jsem se ptal manželky, co jaké slovo znamená. Naučil jsem se vždy alespoň první sloku nebo refrén a šel na zkoušku. Začínáme zkoušet, byly tam sbory Jizerka ze Semil a Foerster z Jičína. I sboristé byli stejně jako hráči v orchestru amatéři, měli noty před očima, někteří zřejmě neuměli noty nebo je uměli číst jen trochu. A spíš sledovali text. Tak jsme zkoušeli. Já ukazuji nástup sborů. S notami před očima na mě zpěváci nevidí a tudíž nenastupují. Říkám jim, prosím vás, páni sboristé, dejte dolů ty noty a koukejte na mně! I když jsem ošklivý…. Ukážu vám všechny nástupy. Jinak to dohromady nedáme! A dokonce vám i zazpívám, tedy alespoň první část nebo refrén, abyste věděli. Myslím, že byli překvapeni, že já Ital učím Čechy českou písničku. Jeden člen orchestru pak napsal hezký článek, že se koncerty povedly a s mou prací byli spokojeni.“

Na svou první sezónu na podzim 2013 vybral Graziano Sanvito společně s vedením orchestru program s podnázvem „Studentům“ u příležitosti výročí 17. listopadu 1989 a 95. výročí vzniku Československa. Orchestr hrál například Akademickou předehru od Johannese Brahmse, kde skladatel použil několik svých oblíbených studentských melodií, jako například Gaudeamus igitur. V roce 2014 byl Rok české hudby. Orchestr hrál skladby žijících českých autorů. Eduard Douša, profesor na pražské konzervatoři, napsal Semilskou ouverturu a věnoval ji Podještědskému symfonickému orchestru, Petr Matoušek pro něj napsal Pohádkovou rapsodii, Bohuslav Lédl, ředitel turnovské základní umělecké školy napsal pro orchestr čtyři symfonické skladby. Krásnou vzpomínku má i na nastudování symfonie z Nového světa od Antonína Dvořáka. Při prezentaci latinskoamerické a španělské hudby pak chtěl Graziano Sanvito posluchačům ukázat, jak se do původní španělské hudby v Latinské Americe dostávaly prvky tradiční místní hudby.

„Hráli jsme dvě skladby španělského skladatele Manuela de Fally, a to byl způsob, jak se přemístit do Jižní Ameriky, protože Manuel de Falla strávil druhou polovinu života v Argentině. Odtamtud jsme se přestěhovali do Kolumbie, Mexika a na Kubu. Bylo to moc hezké, protože symfonický orchestr z Bogoty nám poskytl noty jihoamerického Benny Goodmena, kolumbijského klarinetisty Lucho Bermudez, který byl velmi známý po druhé světové válce na obou amerických kontinentech. Napsal hodně skladeb s typicky latinskoamerickými rytmy. Hráli jsme jeho dvě skladby a Huapango, skladbu mexického skladatele, pianisty a dirigenta José Pabla Moncaya, v podstatě se jedná o druhou národní mexickou hymnu. Pustili jsme se i do hudby Mexičana Artura Márqueze, jeho skladby hraje po celém světě venezuelský symfonický orchestr Simón Bolívar, který vede dirigent a houslista Gustavo Dudamel. Z kubánské hudby jsme představili styl mambo, jehož průkopníkem byl kubánský skladatel Dámaso Pérez Prado. Projekt španělské a latinskoamerické hudby byl opravdu unikátní a měli jsme s ním velký úspěch.“

Láska k hudbě

Graziano Sanvito hraje v divadelním orchestru, koncertuje, diriguje a vyučuje klarinet a saxofon.

„Celý život dělám hudbu a usiluji o to, abych mou muzikantskou radost předal i ostatním lidem. Hudbu musíte milovat a jen tím můžete ostatní k jejímu poslechu nalákat. Nikoho k hudbě nemůžete nutit, spíš byste ho odradili.“

V souvislosti s láskou k muzice začal již v mládí sbírat hudební partitury. První zápisy získal do své rozsáhlé sbírky v tiskárně, kde v mládí pracoval a schovával si tehdy méně podařené výtisky určené do sběru. Partitury si pak vozil z celého světa.

Graziano Sanvito je rozvedený a má dva syny. První syn Francesco se narodil v roce 2001 a studuje střední průmyslovou školu. V roce 2021 ho čeká maturita, po ní by se chtěl věnovat počítačové grafice, multimédiím a všeobecně digitální tvorbě. Druhý syn Daniele se narodil v roce 2006, plánuje studium na střední zdravotnické škole, chce se stát fyzioterapeutem.

V říjnu roku 2019 obdržel od Martina Půty Poctu hejtmana Libereckého kraje za celoživotní přínos v oblasti hudby a za zásluhy o vynikající jméno Libereckého kraje v České republice i v zahraničí.

 

Ivana Bernáthová

Místa působení

Výběrová bibliografie

Články

MASTNÍK, Aleš. PSO: Když horalé hrají symfoniku. In: 5plus2. 2013, č. 364 (30. 12. 2013).

PLUHAŘ, Adam. Pocty hejtmana patří osmi lidem. In: Mladá fronta Dnes. Liberecký kraj. 2019, roč. 30, č. 252 (30. 10. 2019), s. 14. ISSN 1210-1168.

Semilský amatérský symfonický. In: Jablonecký deník. 2013, č. 264 (13. 11. 2013), s. 3. ISSN 1214-8512.

 

Rozhovory

SANVITO, Graziano a Romana SOBKOVÁ. Sanvito: Ponožky nahradil černý krém na boty. In: Boleslavský deník. 2008, roč. 16, č. 30 (5. 2. 2008), s. 4. ISSN 1210-6291.

SANVITO, Graziano a Petr BLAHUŠ. Z Vatikánu pod Ještěd. In: Véčko. 2016, č. 15 (jaro), s. [84-89]. ISSN 1213-7375.

SANVITO, Graziano a Adam PLUHAŘ. "Nadávám italsky, ale často už přemýšlím v češtině." In: Mladá fronta Dnes. 2019, roč. 30, č. 297 (23. 12. 2019), s. 11. ISSN 1210-1168.

Citace

BERNÁTHOVÁ, Ivana. Graziano Sanvito. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2021. Datum aktualizace 12. 03. 2021, [cit. 2021-10-17]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:20573