Jiří Suchomel

Rozhovor

Mládí

Jiří Suchomel se narodil 14. září 1944 ve středočeském Kladně. Otec Jaroslav pocházel z Ústí nad Orlicí a byl architektem, matka Anežka se narodila na Náchodsku a pracovala jako lékařka. Jiří Suchomel má ještě bratra Milana. Do základní a jedenáctileté střední školy chodil Jiří Suchomel v Kladně. Jako kluk nejraději jezdil na kole nebo hrál fotbal. Jeho otec byl amatérský malíř, malý Jiří s ním společně kreslil, a díky tomu získal pozitivní vztah k výtvarnému umění.

„My jsme bydleli v Kladně na různých adresách, podstatnou část té doby jsme žili na Rozdělovském sídlišti, kde se postavily pověstné věžové domy a celé to prostředí bylo vlastně staveniště. Jako děti jsme si hrály ve výkopových jamách, brodily se blátem, padaly do rozměklého asfaltu a stavěly bunkry z prken a stavebních zbytků. Možná i to na mne trochu zapůsobilo.“

Maturitu na jedenáctileté střední škole složil v roce 1961 v necelých sedmnácti letech a rozhodoval se pro studium na vysoké škole. Přemýšlel o uměleckém směru, nakonec mu ale byla bližší architektura.

„Velmi naivně jsem si tenkrát představoval, že architekt je člověk, který sedí tiše na své židli, něco skvělého vymýšlí a nemusí se o tom příliš s nikým bavit. To byl pochopitelně fatální omyl, jak se ukázalo. Život mě ale naučil a popral jsem se s realitou.“ 

Studium architektury

V roce 1961 nastoupil na Fakultu stavební Českého vysokého učení technického v Praze. 

„V té době vznikl v rámci Československého svazu mládeže vysokoškolský výbor. My jsme všichni byli členy ČSM jako studenti, neznám nikoho, kdo by nebyl. Někteří aktivnější, jiní méně. Naše aktivity nesměřovaly k uznávání vedoucí role komunistické strany, ale učili jsme se projevovat vlastní názory a dělat vlastní akce. Podíleli jsme se v rámci ČSM na obnově činnosti IAESTE v Československu. Jedná se o mezinárodní organizaci pro výměnu studentů za účelem získání technické praxe. Československo bylo spolu s deseti evropskými státy v roce 1948 spoluzakládající zemí této organizace. Po nástupu komunistů k moci byla její činnost v zemi ukončena. Podařilo se nám ji znovu nastartovat. Problém byl jedině v tom, že míst pro zahraniční studenty bylo u nás málo. Fungovalo to na recipročním principu, každý stát musel zajistit odborná místa pro praxi zahraničních studentů, stejný počet vysokoškoláků pak mohl odjet do ciziny. V socialistickém Československu nebylo jednoduché najít firmy, ochotné zaměstnávat studenty z tehdejšího kapitalistického světa, takže těch míst bylo málo, ze začátku pouze desítky.“

Ve druhé polovině šedesátých let však již byla možnost vycestovat na zahraniční stáže snazší. Jiří Suchomel tak mohl pracovat v někdejším západním Německu a ve Velké Británii. Díky novým přátelům v Německu a jejich oficiálním pozváním dostával výjezdní doložku, která byla tehdy pro vycestování do kapitalistické ciziny nutná. V létě si vydělal peníze, a pak cestoval. V roce 1965 praktikoval u Landbauamtu v Donauwörthu, o rok později pracoval v ateliéru George, Trew a Dunn v Londýně. Studia architektury ukončil v roce 1967 a začal studovat Akademii výtvarných umění AVU. V roce 1969 získával zkušenosti u významného německého architekta Gottfrieda Böhma v Cáchách. Právě při pobytu v tehdejším západním Německu se dozvěděl o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

„21. srpna 1968 ke mně ráno přiběhli vyděšení kamarádi a oznámili, že k nám vtrhli Rusové. To mi pochopitelně vyrazilo dech, nevěděl jsem, co bude dál. Přinesli mi lodní krátkovlnné rádio, na kterém jsem mohl poslouchat všechny možné české improvizované vysílače. Takže jsem sledoval vývoj a prodloužil jsem si výjezdní doložku, co to šlo. Přemýšlel jsem, zda budu emigrovat. Nakonec jsem se vrátil, měl jsem v Československu rodinu, rodiče, bratra. Zdálo se mi tenkrát naivně, že jestli má od nás někdo zmizet, tak to nejsem já, ale Rusové.“

Členem libereckého ateliéru SIAL

Ještě v době studií na AVU začal Jiří Suchomel pracovat v libereckém ateliéru SIAL, který vedl jeden z nejuznávanějších architektů Karel Hubáček. Pro Jiřího Suchomela a desítku kamarádů, kteří tam spolu s ním přišli, byl ateliér velikým magnetem. Všichni prošli v letech 1968 až 1969 podobným vývojem, pracovali během studií v zahraničí a vrátili se. Jak sami konstatovali, rozestavěný Hubáčkův horský hotel s vysílačem na ně působil jako lampa na můry. Všichni chtěli jít pracovat ke Karlovi Hubáčkovi. Jak Jiří Suchomel vzpomíná, sám architekt a šéf ateliéru SIAL byl velmi charismatický člověk a jeho stavba na Ještědu byla opravdu výjimečná nejen v českém, ale i světovém kontextu. Oceňoval nejen typ architektury a myšlení, ale i využívání moderních technologií. Architekt Miroslav Masák, mladší Hubáčkův kolega, zřídil v ateliéru SIAL pro absolventy speciální vnitřní sekci, kterou nazval školka.

„Fungovala v podstatě jako lesní školka, my mladí architekti jsme byli jako semenáčci, kteří se nechají povyrůst a potom se zasadí do lesa. Původní představa byla taková, že v ní budou architekti čerstvě po škole nějakou dobu pracovat a pak odejdou jinam. A místo nich přijdou další absolventi architektury. Politické události po roce 1969 tomu ale nepřály.“

SIAL se později stal součástí podniku Stavoprojekt Liberec a Jiří Suchomel nakonec zůstal spolu s dalšími kolegy v podniku jako stálý zaměstnanec.

„My jsme to prožívali docela šťastně, měli jsme v libereckých Radčicích k dispozici bývalou výletní hospodu Na Jedlové, tam jsme žili a pracovali, pořádaly se tam výstavy i večírky, jezdili tam za námi různí lidé. Díky Miroslavu Masákovi občas i tehdejší disident a budoucí prezident Václav Havel a jeho přátelé. Cítili jsme se tam jako součást velkého světa. Umožnilo nám to neprožívat těžkomyslně realitu kolem nás. I když jsme s ní byli konfrontováni, měli jsme kam utéct, respektive tohle nám dávalo oporu.“

V ateliéru SIAL pracoval Jiří Suchomel nejprve na návrzích svítidel, řešení pasáží a informačního systému v Obchodním domě Ještěd. V letech 1974–1975 začal pracovat na projektu budovy oblastního závodu České státní pojišťovny v Liberci.

„Byla stavěna v těžké době, státní pojišťovna tehdy nebyla z pohledu plánovaného socialistického stavebnictví žádný významný subjekt a musela často postupovat partyzánsky. Zoufale ale potřebovala rozšířit prostory. Po dohodě s Pozemními stavbami Liberec, které dodaly nosnou konstrukci z prefabrikátů, si pojišťovna koupila jeřáb a stavbaři smontovali hrubý skelet. Já jsem nechtěl, aby uprostřed Liberce stála typická socialistická montovaná stavba. A proto jsem se rozhodl použít na obvodový plášť průmyslové zasklení, profilové sklo copilit. Tento materiál byl například použit pro zasklení schodišťových věží v obchodním domě Ještěd v Liberci. Odtamtud jsem ho znal. Copilit sloužil zčásti jako obklad a rovněž jako zmíněné zasklení. Tehdy mi bylo jasné, že ocelová nosná konstrukce bude mít mizernou povrchovou úpravu a že bude rezavět. Kvůli tomu dostal ten dům žlutavou barvu, aby jak potenciálně ta rez po stavbě poteče, nebyla tak vidět. Ten dům se k mému potěšení postavil. Řada lidí ho sice viděla kriticky, ale jak jsem později zjistil, mladí stavbaři a architekti hodnotili stavbu pozitivně.“

Vedle návrhu budovy pobočky liberecké pojišťovny pracoval Jiří Suchomel od roku 1974 na návrhu nového kulturního domu v České Lípě, který byl nakonec dokončen až v roce 1990. Navrhl jeho fasádu jako sluneční kolektor, který slouží k vytápění budovy. Zemní výměník pod objektem budovu umožňoval v létě navíc chladit.

„Na tuhle experimentální stavbu inspirovanou dánským domem vytápěným sluncem jsme nedostali zvláštní peníze, byla realizována v běžném stavebním procesu, později, bohužel, prošla nešťastnými vnitřními stavebními úpravami, byla provozně zanedbávaná, nicméně dodnes slouží. A jak se ukazuje, tyhle systémy, tedy sluneční fasáda a zemní výměník dodnes fungují. Což je pro mne satisfakce. My jsme se totiž vše, co jsme vymýšleli a kreslili, snažili dělat tak, aby to podle našeho názoru bylo realizovatelné. Neopakovat, co se v socialismu dělo standardně kolem nás. Pracovat, tak, jak jsme si mysleli, že se pracovat má, zejména v porovnání s tehdejším světovým děním v architektuře. K němu jsme měli přístup díky našemu kolegovi Johnu Eislerovi, který navrhoval například Obchodní dům Máj v Praze. Jeho maminka byla Angličanka, měl příbuzné ve Velké Británii a v USA a dostával zahraniční časopisy o architektuře. Ty jsme hltali a podle nich jsme se řídili.“

V roce 1980 byl Jiří Suchomel s kolegy z ateliéru SIAL vyzván k účasti v prestižní architektonické soutěži v tehdejším západním Berlíně, kde probíhala mezinárodní stavební výstava IBA. Soutěže se zúčastnilo jedenáct špičkových architektů ze Spolkové republiky Německo a dalších zemí. Jiří Suchomel s kolegy obsadil v soutěži 2. místo, soutěž vyhrál známý americký architekt Charles Moore. Díky tomuto úspěchu mohl ateliér v roce 1985 postavit dům v západním Berlíně jako součást širšího projektu sociální bytové výstavby.

„Byl to pro nás silný zážitek, protože jsme se setkali se západním způsobem realizace staveb. Bohužel v té době řada kolegů z ateliéru SIAL emigrovala, ze zhruba padesáti, šedesáti zaměstnanců odešlo během šesti let deset lidí. A ta naše skupina, která byla velmi košatá, se začala redukovat.“

Architekti, kteří se podíleli na výstavbě sociálního domu v někdejším západním Berlíně, přesvědčili Stavoprojekt a podnik zahraničního obchodu Polytechna, který tehdy vyvážel československé stavební projekty do zahraničí, že by bylo užitečné prezentovat činnost libereckých architektů na mezinárodní výstavě IBA. V roce 1987 připravili rozsáhlou výstavu, vznikly i katalogy ve čtyřech jazykových mutacích. Architekti z ateliéru SIAL si od výstavy slibovali, že jim pomůže získat práci ve světě. A nabídky přišly. Byli vyzváni, aby se zúčastnili soutěže na přestavbu berlínského Reichstagu, na výstavbu nové budovy World Trade Center v Berlíně a rovněž na přestavbu nádraží ve Spandau. Ale v žádné soutěži nezvítězili a navržené projekty nerealizovali.

„Přesto si myslím, že výstavy smysl mají. Já jsem sice jako praktikující architekt uvažoval v tom smyslu, že umělec vystavuje a architekt staví. Čímž chci naznačit, že pro architekta je hlavní stavební realizace. Myslím si ale, že samotné vystavování je pro publicitu architektury důležité a kultivace veřejnosti má svůj smysl.“

V roce 1983 se Jiří Suchomel zúčastnil příprav výstavy neoficiálního českého umění Prostor, architektura, výtvarné umění v Ostravě. Výstava byla nakonec komunistickým režimem zakázána a připravený katalog nevyšel.

„V Ostravě to byl jeden z pokusů prezentovat neoficiální, ale živou mladou kulturu. Podařilo se sestavit katalog, výstavy se měl zúčastnit velký počet lidí. Partajní orgány se toho ale zalekly a výstava se nekonala. Mimochodem podobnou aktivitou bylo naše pravidelné setkávání na Spišské kapitule, kde jsme se scházeli v užším okruhu architektů. Setkání organizovala Alica Štefančíková, která se stala později ředitelkou Galerie Benedikta Rejta v Lounech, a rovněž Jiří Ševčík, tenkrát ještě mladý kunsthistorik. My, lidi z Čech a ze Slovenska, jsme si vzájemně předváděli své práce a vedli jsme vášnivé hovory.“

Vedoucím Ateliéru 2 Stavoprojekt Liberec

 V roce 1985 odešel Karel Hubáček do důchodu a přesvědčil Jiřího Suchomela, aby se stal místo něj vedoucím Ateliéru 2 Stavoprojekt Liberec, jehož hlavní zakázkou byla rekonstrukce Veletržního paláce v Praze. Architekti byli tehdy tlačeni k tomu, aby se stejně jako jiné ateliéry Stavoprojektu věnovali projektování panelových sídlišť. Tomu se Jiří Suchomel snažil vyhnout a jak zdůraznil, vůbec to nebylo snadné. Naštěstí tento tlak trval jen několik let. Přišel 17. listopad 1989 a postupná přeměna totalitního státu v demokratickou zemi. S pádem totalitního režimu se SIAL stal nejdříve samostatným podnikem a v roce 1991 se přeměnil na společnost s ručením omezeným SIAL architekti a inženýři, kterou Jiří Suchomel vedl až do roku 1995.

Po roce 1990 se začal věnovat i pedagogické činnosti. Obrátila se na něj skupina mladých architektů pod vedením Romana Kouckého, který organizoval Zlatou školu architektury, říkali si Zlatí orli. Snažili se vyvážit tehdejší trochu šedou atmosféru na školách architektury jiným přístupem k výuce a oslovili řadu českých architektů, aby učili na této poněkud undergroundové škole. Jiří Suchomel měl na starosti skupinu studentů, byl s nimi i ve Vídni na mezinárodním semináři architektury. V letech 1990–91 působil jako lektor na Univerzitě Québec v Kanadě a poté obdržel nabídku stát se na jeden semestr hostujícím docentem v Michiganu na Fakultě umění a architektury. V roce 1993 pak přednášel na Fakultě architektury Technické univerzity v Mnichově. Ve stejném období také habilitoval na Fakultě architektury Českého vysokého učení technického v Praze. Postupně si uvědomoval, jak ho práce se studenty baví a těší, že člověka nutí opustit běžné rozměry uvažování a vede vlastně k osvěžení vlastního ducha.

Vznik liberecké Fakulty umění a architektury

Rektor někdejší Vysoké školy strojní a textilní v Liberci Zdeněk Kovář se snažil rozšířit na škole spektrum studijních programů a fakult. Vysoká škola se pod jeho vedením v roce 1995 přejmenovala na Technickou univerzitu v Liberci a založila několik nových fakult. Usiloval rovněž o založení fakulty architektury. Tehdy to byl podle Jiřího Suchomela odvážný počin. Zatímco ostatní nové fakulty navazovaly na obory, které v Liberci už byly, architektura neměla ve městě pod Ještědem žádnou tradici. V rámci příprav na založení nové fakulty proto uspořádal Jiří Suchomel jako pilotní program tři letní školy architektury. Byly to tří až čtyřtýdenní programy pro zhruba dvacet pět studentů, kteří přijížděli z celé republiky. V rámci příprav na založení fakulty architektury se Jiří Suchomel rovněž scházel v kavárně Pošta v Liberci s tehdejším prorektorem pro rozvoj univerzity Vojtěchem Konopou. Jiří Suchomel obhájil projekt u akreditační komise a 1. prosince 1994 fakulta architektury oficiálně vznikla. Rektor univerzity Zdeněk Kovář si přál zahájit výuku už v březnu dalšího roku, k tomu bylo ale nutné získat vyučující a studenty.

„S pedagogy jsem kupodivu neměl díky svým kontaktům problém, věděl jsem, že mají zájem, podařilo se nám jich brzy sehnat potřebný počet. Obtížnější to bylo se studenty. Naštěstí mi pražský děkan Vladimír Šlapeta a brněnský děkan Alois Nový umožnili předstoupit před své studenty s náborovou přednáškou a nalákat některé z nich k přestupu na fakultu, která teprve vznikala. Desítka studentů pak v březnu 1995 na naši novou fakultu architektury nastoupila. Bylo nás tehdy více vyučujících než studentů. Navíc jsme se učili vyučovat a všechno to mělo velmi komorní charakter.“

Trvalo šest let, než se liberecká architektura naplnila od prvního po poslední ročník. Jiří Suchomel se stal děkanem fakulty. Prvních pět let existence fakulty architektury v Liberci ještě pracoval v ateliéru SIAL. Poté zjistil, že oba posty nelze vykonávat současně a z ateliéru odešel. Fakultu architektury se snažil dobře personálně obsadit a dát jí originální profil.

„Já, když jsem přišel do USA, tak mě fascinovalo otevřené univerzitní prostředí. Nejen názorově, ale i personálně. Lidé přicházeli a odcházeli. Ta škola se neustále měnila, vyvíjela. A já jsem si pro tu libereckou fakultu na základě těch amerických zkušeností vytvořil heslo: Malá, otevřená, dynamická. Malá, co do počtu studentů. V Americe jsem jich měl na starosti dvanáct, v Německu sedmdesát. Měl jsem sice v Německu k dispozici čtyři nebo pět asistentů, ale ten způsob práce se studenty byl významně jiný a pro mne málo příjemný. Proto jsem byl pro malou fakultu. A otevřenou ve smyslu přijímání nových myšlenek a neustálé konfrontace se světem. Ostatně i to byla tradiční filosofie ateliéru SIAL. Dynamičnost fakulty se pak měla projevovat v její aktivitě, aby se nejednalo o do sebe zahleděné prostředí. A to si myslím, že se nám dařilo už v těch počátečních letech.“

Jiří Suchomel se mohl v tomto ohledu opřít o jiné architekty, stavaře, statiky a umělce, jmenovitě třeba o Stanislava Zippeho, vedoucího katedry výtvarného umění. Rád vzpomíná na první studenty, kteří získali po studiu v Liberci v architektuře jméno. Jako Jan Magasanik, jenž pracuje v dánské Kodani, Veronika Nebesářová a Petr Štefek, kteří dlouhá léta pracovali v Londýně u Normana Fostera, Eva Le Petreuc, která dosáhla úspěchů v Asii a Tichomoří nebo Adam Gebrian, zřetelná postava na poli popularizace architektury. Fakulta architektury vedla a vede studenty k tomu, aby se jezdili do zahraničí na architekturu dívat a aby tam i pracovali. Studenti dnes mají vynikající možnost vycestovat do zahraničí díky evropskému programu Erasmus. Ze začátku nebyli podle Suchomela na studium v zahraničí připraveni, neznali tak dobře jazyky, dnes už to ale podle něj není problém.

Porevoluční architektonická díla

Po roce 1990 navrhl Jiří Suchomel v Liberci několik budov. Vypracoval projekt přestavby pojišťovny, kterou navrhl v sedmdesátých letech. Vedení pojišťovny původně požadovalo, aby byla budova obložena kamenem jako jiné finanční ústavy. Jiří Suchomel ale prosadil opět skleněnou fasádu. Pro stavební firmu Syner pak navrhl multifunkční dům v centru Liberce, věnoval se rovněž „ostrůvku“ domů za bývalým libereckým kinem Lípa v Liberci, kde vyrostl Palác Centrum. V roce 2000 byl Jiří Suchomel jmenován profesorem na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze. Na konci roku 1999 odešel z ateliéru SIAL, aby všechny své síly nasměřoval na práci na fakultě architektury Technické univerzity v Liberci. Založil na univerzitě architektonickou kancelář jako místo, kde mohou vyučující a studenti společně pracovat. Tato kancelář vyprojektovala několik univerzitních budov. Kancelář vypracovala nejprve generel rozvoje univerzity, potom návrh informačního centra rektorátu, budovy Ústavu pro nanomateriály, pokročilé technologie a inovace i budovy G s přednáškovými sály a aulou.

„Když jsem se dostal do důchodového věku, tak jsem se rozhodl opustit všechny své funkce na fakultě, snažil jsem se ale najít vhodnou pracovní polohu, která by mi vyhovovala. A našel jsem ji ve výzkumné a vývojové činnosti. Občas vedu studenty a doktorandy, občas u mne někdo dělá bakalářskou nebo diplomovou práci. Mou hlavní činností je teď projekt využití 3D tisku, spolupracujeme s kolegy z několika fakult v Liberci, se strojaři, mechatroniky, textiláky, i z naší fakulty architektury, konkrétně z kateder nosných konstrukcí a pozemního stavitelství. 3D technologie umožňuje tisk z betonu. Podařilo se nám na čtyři roky získat grantový projekt za desítky miliónů korun, vzniká unikátní robot pro 3D tisk. Technologie umožňuje generovat tenkostěnné tvarově komplikované duté konstrukce, které tradiční betonářské konstrukce neumožňují nebo s velkými obtížemi. Tyto konstrukce zároveň otvírají prostor k novým tvarům pro architekty a stavební projektanty.“

I nyní, stejně jako v předchozích letech, se Jiří Suchomel účastní jako porotce řady architektonických soutěží. V roce 1994 se jako porotce zúčastnil soutěže o podobu zastupitelského úřadu České republiky v Austrálii, v roce 2002 soutěže na úpravu náměstí ve Frýdlantu a o dva roky později byl v porotě soutěže na návrh transformace centra Jičína. V roce 2006 hodnotil architektonickou soutěž obchodního centra Plaza Liberec, v roce 2008 pak uchazeče o Cenu Dušana Jurkoviče v Bratislavě a v roce 2012 byl členem mezinárodní poroty slovenské soutěže Cena za architekturu CEZAAR.

„Je to činnost, která je namáhavá a zodpovědná, ale myslím si, že významná, princip architektonických soutěží je, myslím, správný. I když je to pro architekty dvojsečná zbraň. Oni mají na jednu stranu šanci uspět ve férové soutěži, na druhou stranu to znamená, že velká spousta architektů investuje čas a peníze na vypracování projektů, které pro ně nemají další pokračování. Ze všech svých projektů jsem realizoval tak deset procent, možná ještě méně. Čili neznám jinou profesi, která by se ucházela o získání práce tímto způsobem. Je to takový paradox.“

Jiří Suchomel uvádí několik projektů, na kterých spolupracoval, těšily ho, ale nakonec se na jejich realizaci nepodílel.

„Mne by bylo bývalo těšilo realizovat Kežmarskou chatu na Slovensku ve Vysokých Tatrách, kterou jsem kdysi navrhl a která navazovala na projekt kulturního domu v České Lípě. Návrh rovněž pracoval s optimálním využíváním tepla v budově v horském prostředí a sluneční energií. Pochopitelně bychom bývali rádi realizovali i jiné projekty, jako třeba někdejší Veletržní palác, dnes MuseumsQuartier, kulturně-muzejní areál ve Vídni. Dělali jsme i návrh na operu v Paříži, velký projekt do Abú Dhabí, ta tehdy byla v podstatě rybářskou vesnicí, skoro nic tam nestálo a najednou se tam měly realizovat rozsáhlé projekty. Tyhle věci neměly pokračování, přesto na ně rád vzpomínám.“

Ivana Bernáthová