Katalog KVKLI

Josef Haisler

27. 3. 1923 Lohenice u Přelouče

odbojář důstojník výzkumník

Medailon

„Ve výzkumném ústavu v Doksech nám zadali úkol brodění tanku v hloubce sedmi metrů. Měli jsme vše připravit pro staré T-34 i nový typ T-55. První tank přejel Dunaj 15. září 1959, já jsem dělal velitele.“

 

Josef Haisler se narodil 27. srpna 1923 v Lohenicích u Přelouče. Jeho otec Josef byl vyučený zámečník, později vystudoval střední průmyslovou školu. Matka Emilie pracovala v zemědělství. Josef navštěvoval pět let obecnou školu na Výrově, poté rok studoval měšťanskou školu v Přelouči a nakonec přestoupil na reálnou školu v Pardubicích. V roce 1937 se rodina definitivně přestěhovala do Mladé Boleslavi, kde Josef pokračoval ve studiu reálky. Po odmaturování v roce 1941 získal od mladoboleslavské automobilky stipendium a nastoupil na zdejší průmyslovou školu. Podruhé pak maturoval v roce 1943 a následně získal u automobilových závodů Škoda i zaměstnání. Během výkonu své práce se několikrát setkal s význačným konstruktérem Ferdinandem Porschem.

Na konci války vstoupil do povstalecké skupiny akademického malíře Pavla Hložka, která zahájila protiněmecké povstání na Nymbursku. Jelikož od mládí politicky inklinoval k levici, stál v květnu 1945 u obnovy krajského výboru Komunistické strany Československa v Mladé Boleslavi. Spolustraníci ho využívali jako řidiče a sekretáře. V říjnu stejného roku pak nastoupil dvouletou základní vojenskou službu v Těchoníně na Orlickoústecku. Po jejím absolvování se vrátil do národního podniku Škoda. Jelikož mu však nebylo umožněno nastoupit do nově založeného vývojového oddělení, odešel v dubnu 1948 do papíren v Bělé pod Bezdězem. V roce 1958 pak nastoupil do Vědecko-výzkumného tankového polygonu v Doksech, kde se úspěšně podílel na technologickém vývoji možnosti brodění tanků.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 tiskl v papírnách v Bělé pod Bezdězem protiokupační materiály a podílel se na ilegálním vysílání Rádia Bezděz. V roce 1970 jej proto vyšetřovala Státní bezpečnost. Na počátku normalizace přišel o zaměstnání, byla mu odebrána důstojnická hodnost i stranická legitimace a dostal zákaz vykonávat technickou práci. Až do odchodu do penze v roce 1983 pak pracoval v bělských papírnách. Ve volném čase se věnoval svým koníčkům – jachtingu a výcviku loveckých psů, kde dosáhl řady úspěchů. Po znovuobnovení Československé obce legionářské se v roce 1992 stal jejím členem. Roku 2019 obdržel Poctu hejtmana Libereckého kraje za přínos v boji za svobodu.

Mládí

Josef Haisler se narodil 27. srpna 1923 v Lohenicích u Přelouče. Jeho otec Josef Haisler byl vyučený zámečník, později vystudoval střední průmyslovou školu. Během 1. světové války bojoval na italské frontě a v roce 1919 na Slovensku proti Maďarům.

„Našel jsem v papírech, že otec dokonce odtamtud přišel až někdy v roce 1923. Protože už byla místa všude obsazená, jak se vraceli vojáci z fronty dřív, musel dlouho shánět zaměstnání. Nejdříve pracoval na stavbě mostů a lávek přes Labe v Královéhradeckém kraji. V roce 1926 získal práci ve Škodovce v Mladé Boleslavi a domů dojížděl jednou týdně.“

Matka Emilie Haislerová, rozená Bímová, se chtěla stát dámskou krejčovou, ale nedoučila se. Pracovala v zemědělství u strýce Vincíka a také na pronajatém poli u rodinného domu.

„Já jsem měl klukovský léta bez tatínka, protože toho jsem viděl jenom v neděli a protože maminka pracovala na těch polích, měl jsem velikou svobodu. S klukama jsme třeba pásli kozy, a přitom jsme se učili zacházet s revolverem, protože si ho tatínek přivezl z fronty domů. Žádný průšvih jsem ale neudělal. Uměl jsem taky vyrábět střelný prach. A naším idolem bylo, abychom viděli vojáky zblízka při cvičeních nebo manévrech. A to se nám podařilo na Pardubicku někdy v roce 1937.“

V roce 1928 se do rodiny Haislerových narodila ještě dcera Helena, později provdaná Slezáková, která svůj život zasvětila farmacii. Svá školní léta zahájil Josef Haisler na pětileté obecné škole ve Výrově. Poté rok studoval měšťanskou školu v Přelouči, odkud pak přestoupil na reálnou školu v Pardubicích.

„Kantoři byli nesmírně zajímaví. Měli jsme dva důstojníky z československé legie ve Francii, jeden z nich se jmenoval Breier a druhý Havel, učili francouzštinu a němčinu, oba měli u nás přirozenou autoritu. Pak tam byl na reálce další kantor, jmenoval se Bednář, ten byl zase východní ruský legionář. A největší vzpomínka. V roce 1935 projížděl kolem školy po silnici Přelouč–Bohdaneč prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Kolona tehdy pochopitelně zpomalila a my mu mohli vzdát hold.“

V polovině třicátých let, kdy v Československu vrcholila hospodářská krize, začal Josef Haisler sympatizovat se sociálními demokraty. Přispěl k tomu jeho levicově orientovaný o dvacet let starší bratranec Josef Veverka a vítězství sociálních demokratů ve volbách v Lohenicích v roce 1935. Josef Veverka byl synem matčiny sestry. V letech 1937–1938 působil jako redaktor listu Ještědský obzor v Liberci. V období let 1938–1939 byl redaktorem Stráže lidu v Mladé Boleslavi. Od února do května 1940 působil coby vedoucí redaktor Dělnického rozhlasu v Praze. Stal se pak poválečným poslancem za Československou sociální demokracii. Po roce 1948 byl pronásledovaný a vězněný až do roku 1964.

„Ten můj bratranec Veverka občas přijel na návštěvu mé matky, své tety. Mé sympatie k sociálním demokratům byly dané taky tím, že ten můj bratranec v té době už funkcionařil u sociálních demokratů, přestože platil zákaz členství v politických stranách na středních školách, například v reálce, kterou on navštěvoval v Nymburce. Tam se mu podařilo, že ho ředitel školy někde chytil, že byl na nějaké akci sociálních demokratů, a tak ho vyhodili poslední rok z reálky. Tatínek ho setřel, ale řekl mu, ať si dodělá reálku v Praze. Tam maturoval a na Karlově univerzitě vystudoval historii a zeměpis. K levicovému smýšlení u mě přispělo i to, že jsem chodil do DTJ – Dělnické tělocvičné jednoty. To byl tehdy na vesnicích konkurent Sokola. Pamatuji si, že vedle Sokola byla DTJ doslova Popelkou, Sokol byl ve městech mnohem bohatší. Vzpomínám si, že jsme měli jednou veřejné cvičení, kam přijel i sociálně demokratický poslanec Bohumil Laušman, který bydlel u Vysokého Mýta.“

Mladý Josef se začal intenzivně zajímat o politickou a společenskou situaci v Československu, Německu a také ve Španělsku, kde v roce 1936 vypukla občanská válka. Zprávy poslouchal v rádiu, doma měli takzvanou krystalku. V roce 1937 se rodina přestěhovala do Mladé Boleslavi, kde o rok později zažil události spojené s Mnichovskou dohodou a příchodem českého obyvatelstva z odtrženého pohraničí. S tím bylo spojeno i rozšíření kantorského sboru na reálce, do kterého se nově začlenili pedagogové z Trutnova nebo Liberce. Jeho politické smýšlení rovněž silně ovlivnilo čtení ze sborníku Československý podzim a básničky vojáků z hranic. Studenti recitovali i Sudetskou baladu od Jaroslava Kolmana Cassia, básně Jaroslava Seiferta, Františka Halase či Vítězslava Nezvala. V domě, kde Haislerovi bydleli, se u sousedů scházeli komunisté, jejichž diskuze mladý Josef často poslouchal.

„Žili jsme podle hesla, kdo ve dvaceti nebyl komunistou, neměl srdce. Později k tomu přibylo, kdo jím zůstal v padesáti, neměl mozek.“

Druhá světová válka

Po obsazení Československa nacistickým Německem v roce 1939 se do školní tělocvičny v Mladé Boleslavi nastěhovala německá armáda.

„Byli to kluci prakticky stejně staří jako my. Byli jsme na ně strašně zvědaví, tak jsme je zkoušeli zpovídat. Byli to ale opravdoví němečtí vlastenci, na toho Hitlera opravdu věřili.“

Maturitu na reálné škole v Mladé Boleslavi složil Josef Haisler v roce 1941. Rozvážel tehdy vojákům uhlí, aby ho neposlali na nucenou práci do Německa. Od roku 1941 do roku 1943 pak studoval na průmyslové škole v Mladé Boleslavi, neboť získal stipendium koncernu Škoda. Podruhé maturoval v roce 1943.

„Pak jsem pracoval ve Škodovce a vedle nás dělali na strojích němečtí učňové. Když jsem se dostal do zajížděcího oddělení a připravoval jsem vozy s generátorem na zkoušku, tak jsme v areálu fabriky s těmi auty jezdili. A ti němečtí kluci taky toužili řídit. A záleželo na mně, jestli to dovolím. A rozhodující pro mě bylo, jestli je nacista věřící na Hitlera, nebo je to normální kluk. Byli tam Sudeťáci, ti byli hodně radioaktivní, hodně na nacismus věřili, ale byli tam taky Berlíňáci, kteří už tak nadšení nebyli, protože doma třeba zažili nějaké to bombardování. Podle toho jsme k nim přistupovali a bavili se s nimi, dokonce i o válce, anebo jsme je prostě ignorovali“.

Josef Haisler měl možnost poznat i jejich velitele, tamního vedoucího tábora.

„Byl to Rakušan. S ním jsem se dal na ulici dokonce do debaty. Řekl mi, jak k tomu přišel, že je v Boleslavi. Nejprve studoval bohosloví v Rakousku, a když přišel Hitler, tak jim rozpustili školu, a protože byl nedostudovaný kantor, tak ho poslali do Boleslavi dělat vedoucího internátu. Bavil jsem se s ním o rakouské literatuře a nabyl jsem přesvědčení, že pro vůdce nadšený nebyl.“

V průběhu druhé světové války měl Josef Haisler několikrát možnost setkat se i s legendárním automobilovým konstruktérem Ferdinandem Porschem, narozeným ve Vratislavicích nad Nisou. Stalo se tak vždy při práci pro Škodu Mladá Boleslav.

 „Tehdy tam vyráběli kolový traktor. Už na škole nám ho chválili, že je konstruktérem oblíbeného lidového vozítka Volkswagen, které se dělalo v několika variantách a stálo 9 999 marek. Kolový traktor se zkoušel na Radouči v Mladé Boleslavi, já jsem kolem toho Porscheho chodil, ze slušnosti jsem ho zdravil. A pamatuji si, že měl na saku zlatý stranický odznak NDSAP. Tehdy ho tihle prominenti nosili.“

Absolventi průmyslové školy, do které chodil Josef Haisler, působili nejprve v automobilce na praxi, později však ale přecházeli do zbrojních závodů v Chrastavě nebo Hrádku nad Nisou. Nástup sem však odmítli, protože jim hrozilo nebezpečí, že by je vedení totálně nasadilo do centrály zbrojovky u Berlína.

„Dělali jsme na strojích. Inženýr ale potřeboval obsadit místa svářečů, protože se tam dělaly součásti tanků a obrněných aut. Já jsem se ale vzepřel, že nebudu svařovat. Výsledkem byl vyhazov. Protože jsem byl stipendista, dostal jsem se nakonec na generální ředitelství Škody v Praze, které sídlilo v Jungmannově ulici č. 29. Přijali mě na oddělení pro stavbu závodů. Mým prvním úkolem bylo namalovat obrobnu a lisovnu kanonových střel v Dubnici nad Váhom. Protože ale přišlo Slovenské národní povstání, tak se měl závod přemístit do Adamova. Maloval jsem tedy Adamov. Pak jsme dělali pro Pragovku. Do roku 1944 se prostě můj život odehrával na prkně. A jestli se ty fabriky podle toho stavěly, to jsem se ani nedozvěděl, v tom Adamově ale závod škodovky nakonec stál.“

Při práci pro generální ředitelství Škody v Praze se Josef Haisler setkal i s emigranty ze Sovětského svazu, kteří zde pracovali jako inženýři. Jeden z nich, inženýr Kreuzberg mu vyprávěl o tom, jak na počátku dvacátých let utíkal ze Sovětského svazu. Jako dvanáctiletý se ocitl v Československu a dostával od státu měsíčně šest set korun. V listopadu 1944 pozval Josefa Haislera na koncert ruské hudby v Radiopaláci, který pořádali ruští emigranti.

„Z balkónu jsme viděli ruské emigranty, co žili v Praze, báryšně v róbách a chlapy v carských uniformách se šavlemi. Pak tam vtrhla skupina vojáků v německých uniformách, nebyli to ovšem Němci, ale vlasovci, přišel s nimi i generál Andrej Andrejevič Vlasov a doprovázel ho Karl Hermann Frank. Jak jsem pochopil, akci pořádali na počest založení Komitétu pro osvobození národů Ruska. A protože jim Hitler nedovolil znesvětit germánskou půdu, tak to dal na krk Frankovi v Praze. Tohle jsem tedy viděl, ale prozřetelnost mi velela, že jsem o tom celá léta nikomu nevykládal. Protože kdyby to na mne za komunistů prasklo, tak by mě komunisté rozdrbali, anebo přičlenili třeba ke Slánskému.“

Po bombardování pražských Holešovic 14. února 1945 se rozhodl navrátit se do Mladé Boleslavi. Pomohla mu lékařka, od které dostal doporučení, aby ze zdravotních důvodů změnil povolání. Na jaře 1945 už byl v Avii v Josefově dole u Mladé Boleslavi, kde pracoval na lince pro montáž špiček pro letadla Messerschmitt. Tam jej zastihl konec války. Dne 4. května 1945 německý ředitel závodu Dabrunst všechny zaměstnance propustil.

Partyzánem na Mladoboleslavsku

Mladou Boleslav bombardovala sovětská letadla 9. května 1945. Josef Haisler viděl nálet na Škodovku při návratu do Jabkenic, kde se stal členem ozbrojené skupiny akademického malíře Pavla Hložka, která zahájila protifašistické povstání na Nymbursku. Skupině se podařilo získat také chorvatské vojáky, kteří do té doby hlídali sklady zbraní. Za války byli Chorvaté spojenci Němců. Kromě nich se k Hložkovi připojili sovětští zajatci, kteří utekli z transportů.

„Já jsem tam přišel v okamžiku, kdy jsme se dozvěděli z rádia, že Německo kapitulovalo. 8. května jsme už byli ozbrojení, já jsem dělal jako nevoják pomocníka u kulometu. Jeli jsme na pomoc Nymburku a z 8. na 9. května jsme se vraceli do Jabkenic. Z kopce mezi Nymburkem a Boleslaví jsme viděli, jak letadla nalétávají na Mladou Boleslav. Viděl jsem, jak se čoudí z těch objektů. Tehdy jsme nevěděli, co to bylo za letadla. Tvrdilo se, že byla bez označení. Potom jsme se dozvěděli, že sovětské letectvo bombardovalo město před svými postupujícími jednotkami. To bombardování bylo strašné. Zasáhlo to i autobusy a náklaďáky, jak Němci ustupovali. Přitom byly ale zabity i stovky našich lidí.“

Partyzánská skupina Pavla Hložka hledala v prvních mírových dnech ukryté německé vojáky, kteří se schovávali v blízkých lesích. Většina Němců ale dobrovolně zahazovala zbraně a vzdávala se, někteří při svém zatýkání plakali. Dne 10. května se ozbrojená skupina vracela vítězně z Jabkenic na autech ozdobených vlajkami do Mladé Boleslavi. Členové gardy poté viděli i pochod bývalých vězňů z koncentračních táborů, kteří šli přes město.

„Byli utahaní, hlídali je Němci, takoví starší strejcové. Podle toho, jak ti Němci byli aktivní, to vypadalo. U boleslavské školy na Podolci se k pochodu nachomýtl jeden kluk, Jirka se jmenoval, Němci zrovna po někom stříleli. A jedna odražená kulka ho zranila. Dostal se ale z toho. Mluvili jsme i s anglickými a americkými zajatci, jak je Němci přesunovali, a dávali jsme jim sirky a cigarety.“

Poválečným komunistou

Hned na konci války v roce 1945 se Josef Haisler dozvěděl, že doposud zakázaná Komunistická strana Československa obnovuje svou činnost. Místní komunisté se scházeli už před válkou v domě, kde bydleli jeho rodiče. Někteří členové strany byli už v roce 1939 zatčeni, protože tiskli protinacistické letáky. Většinu z nich pak nacisté postupně propustili.

„Hitler či jiní pánové přišli na to, že není nutné dávat za letáky vysoké tresty, protože to bylo v době, kdy existoval pakt o neútočení mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem Ribbentrop-Molotov. Komunisté proto dostali tři roky, a pak pracovali ve Škodovce.“

V souvislosti s obnovou komunistické strany došlo i ke vzniku krajského výboru KSČ v Mladé Boleslavi, který sídlil v někdejší kanceláři Národního souručenství. Do organizační činnosti se zapojil i Josef Haisler.

„Při krajském výboru KSČ byla rovněž revoluční garda. V ní byl postarší soudruh Poltavec, nechal se oslovovat jako soudruh komisař revoluční gardy a dělal šéfa těch ozbrojenců. Jednoho dne měl uvítat v mladoboleslavské automobilce Klementa Gottwalda. Šel tam takový strejda a Poltavec ho nechtěl pustit dovnitř, nepoznal ho. Říkal: víš soudruhu, my tady dnes čekáme soudruha Gottwalda. Teď ten Gottwald na něj kouká, představuje se mu... No tak tam jsem se s Gottwaldem pozdravil. Projev měl na sokolském cvičišti, kde byli nejen komunisté, ale i národní socialisté, za které mluvil Joža David. Poltavec pak jednou z Mladé Boleslavi zmizel a s ním i šéf stáčírny piva Brončišin. Oba byli utečenci z Ukrajiny a tvrdilo se, že Poltavec byl členem ukrajinské vojenské organizace. Někdo z NKVD, tedy sovětský Lidový komisariát vnitřních záležitostí, tyhle lidi odvezl a my je už nikdy neviděli.“

Jelikož Josef Haisler uměl psát na psacím stroji a měl řidičský průkaz, využívali jej spolustraníci jako řidiče a sekretáře. Rovněž využil i svých technických znalostí, kdy opravoval a zprovozňoval vozidla po Němcích, zanechaných bez klíče k zapalování nebo bez benzínu. V dalších týdnech pomáhal zakládat okresní výbory KSČ, například v Doksech. S krajským tajemníkem strany pak v červenci 1945 přijel do Liberce oznámit rozkaz ministra obrany o rozpuštění revolučních gard či vezl mladoboleslavské komunisty k tehdejšímu generálnímu tajemníkovi KSČ Rudolfovi Slánskému.

„V kanceláři byl veliký stůl, z jedné strany seděl veliký soudruh Slánský, z druhé strany ta naše mladoboleslavská delegace, v rohu tam hlídal soudruha Slánského kapitán armády se samopalem.“

Na sekretariátu krajského výboru KSČ v Mladé Boleslavi pracoval Josef Haisler do 1. října 1945. O tři dny později nastoupil základní vojenskou službu v Těchoníně na Orlickoústecku. V Těchoníně se krátce setkal s Arnoštem Lustigem, českým židovským spisovatelem a autorem řady děl s tématem holocaustu. Jako desátník se pak Josef Haisler vrátil do Mladé Boleslavi. Kvůli nedostatku důstojníků, kteří byli buď za války popraveni, nebo už byli jako například bývalí ruští legionáři v důchodovém věku, vykonával coby aspirant funkci velitele roty a měl na starosti výcvik osmi desítek vojáků. Jeho velitelem byl plukovník František Voves, důstojník československé zahraniční armády. Josef Haisler tehdy ještě věřil komunistickým ideálům.

„Ta naše generace, i kluků mladších, než jsme byli my, ti byli tímhle nadopovaní, dělali i zkoušky na Fučíkův odznak, a tam museli povídat o knize Julia Fučíka V zemi, kde zítra již znamená včera. Ti kluci jezdili na brigády do Jugoslávie na trať Brčko–Banovici, ono to vypadalo strašně krásně všechno! Protože my jsme nevěděli, jak to ve skutečnosti vypadalo, prostě v Sovětském svazu bylo všechno ok. Až mnohem později nastala deziluze. Například Vojta Pavliců, náš oficír, který dožíval v Mladé Boleslavi, ale nemluvil o tom před rokem 1989, přešel hranice do Polska, to později prožívalo rozdělení mezi Sovětský svaz a Německo. On pak prchal před Němci do sovětského pásma a tam dostal pět let za nelegální překročení hranice Sovětského svazu. V Japonském moři pak musel těžit zlato. Nebo Vojta Šubec, který pocházel z Podkarpatské Rusi, téměř soused Nikoly Šuhaje loupežníka, tak ten mi vyprávěl, že když přijeli do Sovětského svazu, věřil, že je přijmou a oni je zavřeli.“

Po základní vojenské službě nastoupil Josef Haisler zpět do mladoboleslavské Škody. V roce 1947 jako podporučík v záloze písemně požádal generální štáb Československé armády o zařazení do jednotek bojujících proti Ukrajinské povstalecké armádě označované jako Banderovci. Bohumír Lomský, plukovník generálního štábu mu za jeho nabídku v dopise poděkoval, ale odložil ji, jak napsal, do doby, až bude jeho nasazení zapotřebí. Už se to ale nestalo.

V únoru 1948, kdy Komunistická strana Československa uskutečnila státní převrat, měl Josef Haisler krátce po základní vojenské službě a byl, jak sám říká, ještě komunisticky radioaktivní.

„Jásali jsme, protože strana brala moc do svých rukou a my jsme se nemuseli tolik hádat s národními socialisty a lidovci. Ti byli na Mladoboleslavsku tvrdí. Ve fabrice převzetí moci komunisty pozvedlo morálku. Každá mimořádná šichta navíc, to se bralo, že to musíme udělat. Já jsem byl například s padesáti lidmi na brigádě v Krušných horách, těžilo se dříví pro celulózku, doteď si pamatuju, jak vypadaly ty večery. Po večeři jsme debatovali a zpívali. A ten zpěv končil internacionálou, tak bojovní jsme byli, věřili jsme na to.“

Josef Haisler chtěl být konstruktérem, vývojovým technikem. Vedení mladoboleslavské automobilky mu ale neumožnilo nastoupit do nově založeného vývojového oddělení. Proto raději odešel do papíren v Bělé pod Bezdězem. Ředitelem zde byl inženýr Wetzler, který v papírnách pracoval již před válkou a později se stal spojařem v 1. československém armádním sboru v SSSR. Jak vyprávěl Josefu Haislerovi, dostal se do něj po útěku z koncentračního tábora pro Židy na Slovensku. Oba si rozuměli a domluvili se na tom, že Josef Haisler bude jeho asistentem na generálním ředitelství papíren v Praze. Měl na starosti nejrůznější papírny, například ve Vratimově. Stál také u začátku výstavby papíren ve Štětí v roce 1949. V Praze pak prožíval přípravu politických procesů s Rudolfem Slánským a dalšími komunisty.

„To jsme pochopili, že se samci perou mezi sebou. Šlo o vliv, kdo bude poslouchat slepě toho Stalina. Ty procesy, to bylo podle našeho názoru odbourávání konkurence. Otto Šling, který dělal krajského tajemníka v Brně, byl první, o kterém jsme se dozvěděli, že byl zatčený. Jedna paní z Brna, její první manžel dělal šéfa partajního tisku, nám vyprávěla, že se estébáci vydávali za ožralou partu. Řvali: Šlingu, dej nám zachlastat! Protože věděli, že má pistoli. Tak jako když přišli zatknout Slánského k Zápotockým, starý Zápotocký musel s těmi procesy souhlasit stejně jako Gottwald, byli to divadelníci všichni. A to byla příčina úpadku celé partaje. Tak jako to fungovalo v Sovětském svazu, nepřátele likvidovali. Bylo to beznadějné. Bokem šlo povídání o ideologii. Nám to bylo všechno proti srsti, ale co jsme mohli dělat, šlo o život. A Švermová, která byla v té době poslankyní za Mladou Boleslav, najednou taky ztrácela půdu pod nohama. Protože byla ústřední organizační tajemnicí, tak ji začali obviňovat, že dosadila na vedoucí funkce lidi jako je Šling. Její bratr Šváb to dotáhl na vedoucího oddělení ústředního výboru strany a ovlivňoval výběr kádrů. A můj šéf Wetzler si uvědomoval, že by to mohlo špatně dopadnout, tak se rychle přemístil do Štětí.“

Výzkumný a zkušební ústav Doksy

Tak jako ředitel papíren Wetzler mohl i Josef Haisler odejít do papíren ve Štětí. Wetzlerovu nabídku na přestup však odmítl a na místo toho se navrátil do papíren v Bělé pod Bezdězem, kde se zabýval čištěním odpadních vod. V papírnách pracoval až do roku 1958, kdy nastoupil do Výzkumného a zkušebního ústavu v Doksech.

„Tam bylo hodně dělnických kádrů, kteří procházeli takzvanými přípravkami, dělali si maturitu, aby mohli nastoupit na studium vojenské akademie. A několik těch důstojníků tam bylo i v době, kdy jsem nastoupil. Měli jsme specialisty, kteří se převážně starali o tankovou techniku. Výzkumní pracovníci řešili spolu se sovětskými experty například problémy studených startů vozidel, zkvalitňování pancířů, redukcí kmitů vozidel při přesunech, prodloužení životnosti tankových pásů nebo protismyková opatření u obrněných transportérů HAKO.“

Josef Haisler začal v novém zaměstnání nejprve testovat brodění tanků na Labi.  Když si pak jeho kolega kapitán Jan Hájek zvolil jako téma diplomové práce jízdu tanku pod vodou, začal řešit jako samostatný vedoucí úkol nazvaný Řeka – jízda tanků v sedmimetrové hloubce pod vodou. Podvodní tanky se zkoušely na Dunaji. Bylo nutné stanovit vliv proudu řeky na stáčení tanku a provést průzkum brodu. Testovaly se také dýchací přístroje pro posádku tanku pro případ, kdyby došlo k vniknutí vody do stroje. Josef Haisler testoval na tanku T-34 rovněž německé dýchací přístroje pro potápěče do hloubky patnáct metrů.

„Já jsem dostal úkol vyřešit přejezd. Sehnal jsem si spolupracovníky z výzkumného ústavu i z civilu, kteří mi pomohli s dýchacími přístroji, sám jsem to zkoušel a omdlel jsem, protože jsem měl špatně seřízený ventil. Tehdy tam došlo taky k neštěstí, kdy jeden potápěč nedodržel námi nařízený postup, v době volna nerozdýchaný přístroj použil a utopil se v metrové hloubce. Tehdy to vyšetřoval i vojenský prokurátor.“

Výcvik osádek prováděl inženýr Petr, který měl na starosti navíc celou metodiku a spolupracoval se sportovními potápěči v České Lípě. Datum testů podvodního tanku na Dunaji stanovili hydrologové na září 1958. Jízdy se uskutečnily ve slovenské Zlatné na Ostrově, kde měl Dunaj dostatečně široké koryto a hloubku sedmi metrů. Zkoušky podvodního tanku byly úspěšné, bez problémů se projel po dně Dunaje.

Srpen 1968

Ve Výzkumném a zkušebním ústavu 020 Doksy, kde Josef Haisler pracoval v oddělení Výzkumu a zkoušení agregátů, se začaly po výměně vedení a nástupu plukovníka inženýra Vlastimila Vodičky v roce 1964 měnit metody politické práce. Jak vyplývá z osobních zápisků Josefa Haislera, doznívaly „čepičkovské metody“, které měly za cíl přetvářet armádu podle sovětského vzoru. Byla založena Vědecko-technická společnost, do střediska začali jezdit civilní a vojenští odborníci i političtí pracovníci. Otevřeněji se diskutovalo o XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956, na kterém tehdejší první tajemník strany Nikita Chruščov pronesl projev nazvaný Kult osobnosti a jeho důsledky. V něm odsoudil diktátorské praktiky svého předchůdce Stalina.

V roce 1964 se Josef Haisler setkal u svých rodičů s bratrancem Josefem Veverkou, který byl propuštěn z komunistického vězení. Bývalý poslanec Prozatímního shromáždění za ČSSD v letech 1945–1946 byl po únorovém převratu v roce 1948 propuštěn z redakce deníku Stráž severu, kde byl od války šéfredaktorem a často v něm protestoval proti totalitním praktikám KSČ. V roce 1949 byl internován v pracovním táboře, o rok později odsouzen na 12 let vězení. V roce 1954 mu soud trest zpřísnil na doživotí, později zmírnil na 21 let.

„Prezident Antonín Novotný mu nabídl, aby požádal o propuštění, o prominutí trestu, v tom vězení hlavně ve Valdicích si užil své, ale on odmítl s tím, že nic neprovedl a o milost žádat nebude.“

Josef Veverka byl nakonec v roce 1964 propuštěn z vězení na zásah britské Labour Party.

V roce 1968 začaly v celém okrese Česká Lípa otevřené diskuse komunistů k přípravě mimořádného stranického vysočanského sjezdu, které nové vedení Komunistické strany Československa Alexandra Dubčeka naplánovalo na 9. září 1968. Na přelomu června a července se na mimořádných krajských, městských, okresních a obvodních konferencích KSČ konaly volby delegátů. Delegátem vysočanského sjezdu byl zvolen náčelník výzkumného ústavu v Doksech Vlastimil Vodička. Funkcionáři výzkumného střediska psali své reformní názory do okresního a krajského tisku. Josef Haisler se v té době zabýval ve spolupráci se Střední průmyslovou školou v České Lípě zvýšením kvalifikace řidičů tanků a transportérů na techniky. Šlo mu o to, aby v případě, kdy nebudou ze zdravotních důvodů schopni řídit tank, měli jinou potřebnou kvalifikaci.

Dozvěděl se o vojenském cvičení ŠUMAVA, invazi armád Varšavské smlouvy ale nečekal. Tři týdny před ní odcestoval jako vedoucí výpravy jachtařů na mezinárodní závody do francouzského města Cannes. Zahraniční jachtaři jej upozorňovali na nebezpečí sovětské invaze do Československa.

„Já jsem ale žil v představě, že nás Rusové nechají, abychom si všechno vyřešili sami. Když jsme jeli z Cannes domů, tak se nám dostaly do rukou francouzské noviny. V nich byla karikatura, mapa Československa, a kolem ní se plazili šneci, kteří měli místo domečku kanóny a na nich čepici vojáků Rudé armády – buďonovku se znakem hvězdy. Rovněž Italové nám říkali, že nás Rusové obsadí, jedna paní z Dánska nebo Švédska se rozplakala, když nás viděla.“

Noc z 20. na 21. srpna 1968 trávil Josef Haisler ve svém bytě v Doksech. Vzbudilo ho tranzistorové rádio a vysílání Československého rozhlasu, které upozorňovalo na brzké vysílání mimořádné zprávy a vyzývalo, aby všichni, co poslouchají, vzbudili sousedy. Josef Haisler začal na sousedy zvonit, poté vyběhl ven na ulici, kde spatřil tank přijíždějící od České Lípy. Stále ale věřil, že se jedná o ohlášené vojenské cvičení.

„Najednou vidím kluka na věži tanku, něco vykřikoval, mával na další tank a já jsem najednou zaregistroval třpytící se knoflík na dragounu tankistické bundy. Takové jsme my, českoslovenští vojáci, na uniformách neměli. Pochopil jsem, že se jedná o Rusy. Strčil jsem hned Walthera do kapsy, nastartoval trabanta a jel na náměstí v Doksech. Na lavičkách tam seděli naši regulovčíci, sovětští právě od nich přebrali službu. Jel jsem do výzkumného ústavu na Břehyň. Všichni tam spali, přiběhli jen psi hlídající v úzkém koridoru mezi dvojitým plotem. Když jsem budil strážné a dozorčího, přišel fonogram, že máme sovětské armádě poskytnout veškerou pomoc včetně pohonných hmot. Druhý den už zápis o doručení fonogramu v knize u dozorčího nebyl, někdo ho vytrhl.“

Josef Haisler pak své obrovské zklamání vyjádřil v textu, který oplakal, a který mu v nadcházející době normalizace byl několikrát vyčítán:

„Ráno 21. srpen 1968. Ne, chlapci, nebyl to bohužel zlý sen, když jsem vás viděl ve dvě hodiny tohoto rána přijíždět ulicí od České Lípy. Ulicí, která nese symbolicky jméno vaší armády. Bylo to strašné, přestrašné procitnutí ze snu o zemi spravedlivé, o zemi nás všech, o zemi, jejíž obraz jsme si letošního jara počali vytvářet. Pásy vašich tanků rachotily stejně jako těch, na kterých k nám přijížděli od Charkova, Kijeva, Lenigradu vaši tátové před 23 lety. Ale nebyly na nich ty do široka rozesmáté obličeje vašich tátů, jaké budeme mít věčně, věčně ve své paměti… Na vašich tancích nezněla garmoška, na jejich pancíř nedopadaly květy… Garmoška a květy, na které nezapomeneme nikdy, nikdy… I vaše strnulé obličeje na transportérech si budeme dlouho, dlouho pamatovat… I vaše na nás namířené kulomety ve vašich rukou… Kulomety místo garmošek vašich tátů! A místo dětí, které vaši tátové chovali a které měli tak rádi… Místo písní vašich tátů z roku 1945, na které opravdu, opravdu nezapomeneme, zní večer po našich městech střelba… Jen vaše střelba, soudruzi!!!! Země, která hostila vaše otce jako svoje rodné bratry, vás dnes přijala s opovržením a nenávistí…  Vaše táty jsme před 23 lety zvali do svých domovů, chodili po našich ulicích bez zbraní – jen s garmoškou ve svých rukou… Vy spíte na mezích a v keřích, jako vlci… Naši kluci nelezou na vaše tanky jako tenkrát… Nesedíme dnes s vámi večer u ohníčku na lukách podél Jizery jako tenkrát, když voněl bez a žloutly blatouchy… Kluci se dnes musí schovávat před hlavněmi vašich kulometů… A věřte, že ani na vás nezapomeneme, opravdu nezapomeneme… Naši kluci nám přestali dnešního dne věřit, že večery u vašich tátů na lukách kolem Jizery, u stád černých sibiřských koní, byly opravdu tak hezké… A že vaše přátelství bylo opravdové!!! A nám bude těžko, přetěžko, až na stráních kolem Jizery opět rozkvetou bezy a v jejím údolí budou žloutnout blatouchy… Se vzdálenou, snad ani již ne pravdivou vzpomínkou na stáda černých sibiřských koní… Josef Haisler.“

Do Výzkumného a zkušebního střediska v Doksech přijel následující den z vysočanského sjezdu náčelník Vlastimil Vodička. Měl moskviče naplněného materiály ze sjezdu, které měl za úkol rozvést po útvarech v Královéhradeckém a Pardubickém kraji. Josef Haisler jezdil s ním. Na silnicích potkávali ruské i polské vojáky. Nálada v českých městech a obcích byla silně protiokupační. Občas se Čechům dařilo obrátit ruské vojáky, kteří neměli mapy, ze směru Praha například na Dubou a vesnice u České Lípy. Zajímavé bylo, že cirkus z Německé demokratické republiky, který byl v létě v Mladé Boleslavi, odjížděl s československými vlaječkami na maringotkách a autech domů. Postupem času však protiokupační materiály docházely, a proto se Jaroslav Haisler pokoušel o dotisk na malém tiskařském stroji Romayor. Nakonec musel využít větší tiskařské stroje v papírnách v Bělé pod Bezdězem, kde měli navíc dostatek papíru. Pomohli kamarádi, například Ivan Petr. V papírnách bylo množství letáků a plakátů, na jejichž rozvoz dal náčelník Vodička Josefu Haislerovi k dispozici nákladní auto a řidiče.

„Dostal jsem to s podmínkou, že ho do ničeho nenavezu. Byl dokonale utajený, vzali ho potom k dopravce SNB.“

Kromě toho se plukovníkovi Vodičkovi podařilo zřídit u Dubé protiokupační vysílačku Radio Bezděz. Josef Haisler nahrával na magnetofon zprávy z Mladoboleslavska, které pak poslouchali lidé v továrnách. V roce 1970 ho kvůli tomu vyšetřoval kapitán StB Hloušek z Mladé Boleslavi, v té době Haisler pracoval již opět v papírnách v Bělé pod Bezdězem. Náčelník Vodička mu musel dát výpověď, sám byl spolu s padesátkou dalších kolegů rovněž odejit. V papírnách pak Josef Haisler zažil stranické prověrky, v rámci nichž ho vyloučili z KSČ, degradovali z důstojnické funkce a dostal zákaz vykonávat technickou práci. V dalších letech se dozvídal, jak lidé z papíren, kam se vrátil, obchodovali se sovětskými vojáky.

„Vydělávali svým báryšňám na ložní prádlo, nádobí, servisy. Odpovědní funkcionáři papíren tu a tam udělali bokem nějaký ten soudružský kšeftíček se sudem benzínu.“

Z bělských papíren odešel Josef Haisler do důchodu v roce 1983. Když se po Sametové revoluci v roce 1989 dočkal rehabilitace, důchod se mu nezvýšil, jako bývalý voják zůstal civilním důchodcem. Z personální správy Ministerstva národní obrany obdržel rozhodnutí z 15. ledna 1992, že nemá nárok na vojenský důchod. Dostal však zpět lovecký lístek, který mu byl v období normalizace rovněž odebrán. Mohl tak opět se svým loveckým psem velšteriérem Fatym jezdit na zkoušky a soutěže. Pomáhal rovněž organizovat lovecké zkoušky psů, věnoval se tradičnímu způsobu lovu, norování. I v důchodu pomáhal Josef Haisler jako vodohospodář a technolog v bělských papírnách. Pracoval až do pozdního věku také jako překladatel v technické němčině. Ministr obrany ČSFR Luboš Dobrovský mu 16. ledna 1991 udělil medaili Za zásluhy o Československou lidovou armádu I. stupně. Josef Haisler mu ji však vrátil.

„Lev na medaili měl na hlavě pěticípou hvězdu, stejně jako tiskopis z roku 1988, který jsem od ministra dostal. Byl jen proškrtaný a upravený. Takovou medaili jsem nemohl přijmout.“

V roce 1992 byla znovuobnovena Československá obec legionářská, jíž se stal členem. V dalších letech spoluorganizoval akce k uctění památky obětí nacismu a vzpomínkové akce na pochody smrti v Mladé Boleslavi. Odhaloval sochy československých legionářů, například rodáka z Dobšína na Mladoboleslavsku Josefa Vaňka, který padl v roce 1918 nedaleko sibiřského Krasnojarsku.

„Chodil jsem i na memoriál generálmajora Antonína Sochora. S hejtmanem jsem rovněž instaloval a světil čtyři Masaryky, třeba v Chrastavě nebo Heřmanicích. Masaryka chodím uctívat i do Dobrovice na Mladoboleslavsku. Tam byl postavený jeho pomník v roce 1927, Němci ho v roce 1941 zbourali, republika v roce 1947 obnovila a komunisté v roce 1959 znovu zlikvidovali. V roce 1968 opět v Dobrovicích stál a v roce 1973 zase zmizel. A my jsme sochu v roce 1990 s velkou slávou opětovně instalovali. Prezidenta Masaryka jsem si odjakživa vážil už v době, když jsem ho viděl jet kolem naší obecné školy. Ten Masarykův kult byl za první republiky opravdový, věřilo se na něj. Stejně jako jsem věřil na Beneše. I když na něj komunisté netrpěli.“

Josef Haisler aktivně žil i v době, kdy překročil devadesátku. Na výlety do přírody ho doprovázeli členové Československé obce legionářské. V roce 2019 byl Josef Haisler oceněn za celoživotní přínos v boji za svobodu Poctou hejtmana Libereckého kraje.

 

Ivana Bernáthová

Místa působení

Výběrová bibliografie

Knihy

PLAVEC, Michal. Poslední rok války na Nymbursku. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005, 127 s. ISBN 80-7325-061-6.

 

Články

Josef Haisler slaví devadesáté narozeniny. Boleslavský deník. 2013, č. 200, s. 8. ISSN 1210-6291.

MAREK, Vladimír. Obrněnci v roli ponorek. In: ATM. 2019, roč. 51, č. 10, s. 84-85. ISSN 1802-4823.

PLUHAŘ, Adam. Pocty hejtmana patří osmi lidem. In: Mladá fronta Dnes. Liberecký kraj. 2019, roč. 30, č. 252 (30. 10. 2019), s. 14. ISSN 1210-1168.

SILNÁ, Barbora. Josef Haisler (96) z tanku udělali ponorku! In: AHA! pro ženy. 2020, roč. 6, č. 4, s. 10. ISSN 1214-8997.

 

Internetové zdroje

Bojovník proti fašismu, legionář i talentovaný konstruktér „tanku pod vodu“. Poctou hejtmana oceněný plukovník ve výslužbě Josef Haisler. Liberecké zprávy [online]. 26.11.2019 13:54 [cit. 2020-10-30]. Dostupné z: https://www.libereckezpravy.cz/bojovnik-proti-fasismu-legionar-i-talentovany-konstrukter-tanku-pod-vodu-poctou-hejtmana-oceneny-plukovnik-ve-vysluzbe-josef-haisler-je-jako-ziva-kronika-20-stoleti-komercni-obsah/

PLUHAŘ, Adam. Technik změnil tanky na ponorky, jezdily i po dně Máchova jezera. iDNES.cz [online]. 6.12.2019 6:15 [cit. 2020-10-30]. Dostupné z: https://www.idnes.cz/liberec/zpravy/vyzkum-josef-haisler-tanky-dno-rek-ponorky.A191205_104941_liberec-zpravy_tml

Pocty hejtmana 2019 - Josef Haisler [video]. In: Facebook Watch [online]. 2. 2. 2020, 1:43 min. [cit. 2020-10-30]. Dostupné z: https://www.facebook.com/watch/?v=1263602157160040 

ŠŤASTNÁ, Barbora. Kariéru konstruktéra tanku-ponorky ukončily v srpnu 1968 tanky sovětské. In: Paměť národa [online]. 17. 8. 2020 [cit. 2020-10-30]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/pribehy/karieru-konstruktera-tanku-ponorky-ukoncily-v-srpnu-1968-tanky-sovetske

Citace

BERNÁTHOVÁ, Ivana. Josef Haisler. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2021. Datum aktualizace 12. 03. 2021, [cit. 2021-07-30]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:20719