Michal Beneš

Rozhovor

Mládí

Michal Beneš se narodil 11. července 1975 v Praze. Otec Karel byl stavební inženýr, matka Eva je terapeutkou. Jeho mladší sestra se jmenuje Kateřina. Do základní školy chodil v letech 1982–1990 v Praze.

„Míšovo dětství znám pouze z jeho vyprávění. A co mě nejvíc zaujalo a imponovalo, že už ve druhé nebo třetí třídě přesně věděl, co chce dělat, až vyroste. Jakou školu například vystuduje. Prostě si šel za svým cílem a snem. Ta jeho vysněná škola byla Střední průmyslová škola sdělovací techniky v Panské ulici v Praze a byl strašně hrdý na to, že se na ni dostal.”

Školu však nemohl dokončit, protože se rodiče přestěhovali do Opatovic nad Labem a on je následoval. Přestoupil proto na Střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Pardubicích, kde v roce 1994 maturoval. Na Fakultě elektrotechnické ČVUT v Praze pak vystudoval obor měření a přístrojová technika. Po promoci v roce 2000 pracoval až do roku 2009 jako vývojář ve firmách BB Consult engineering, OpenOne a Software Factory. Od roku 2000 zároveň sloužil ve volném čase jako dobrovolný člen Horské služby ČR. V roce 2007 se stal sezónním zaměstnancem Horské služby Jizerské hory.

Setkání s životní partnerkou

„S Michalem jsem se seznámila koncem roku 2008 a to dost netradičním způsobem. Setkali jsme se na akci horolezeckého oddílu TJ Jiskra Jablonec, takzvaném posledním slanění. Byli jsme tam všichni z recese oblečeni jako pionýři. Představila mi ho má kamarádka s tím, že se učí létat vrtulníkem. To mě zaujalo, a tak jsme si o tom začali povídat. Od té doby jsme byli v kontaktu a psali jsme si. V té době jsme ještě oba měli své partnery. Asi po roce jsme se pak dali dohromady. Za rok se nám narodila první dcera – Maruška.“

Simona Kratochvílová se narodila 8. května 1978 v Kolíně.

„Bydleli jsme v Nymburce, vystudovala jsem tři sklářské školy, od učiliště přes střední až po vyšší odbornou školu technologie skla. Pracovala jsem v Poděbradech ve sklárnách jako technolog. S tehdejším přítelem, který tam pracoval na stejné pozici, jsme se přestěhovali do Plavů na Jablonecku. Já jsem začala pracovat v Desné v Jizerských horách jako technická kontrola. Pak už jsem žila s Míšou. Otěhotněla jsem, byla jsem na mateřské dovolené a než jsme měli Rózinku, tak jsem rovněž pracovala se sklem v jablonecké Preciose, kde se vyrábějí a zároveň zušlechťují skleněné zátky do vína.“

Profesionálním záchranářem

V roce 2007 se Michal Beneš rozhodoval, jakým směrem se bude vyvíjet jeho další kariéra. Uvažoval nad studiem medicíny nebo získáním pilotního průkazu na vrtulník. Nakonec se rozhodl být pilotem a již o rok později získal pilotní průkaz na vrtulník.

„Míša se stále jako pilot vrtulníku zdokonaloval, zvyšoval si kvalifikaci i typové zkoušky na další vrtulníky. Chtěl se stát pilotem záchranné služby. To mi na jedné straně velmi imponovalo, na druhou stranu mi to jako matce jeho dítěte trochu vadilo. Potřeboval na to spoustu nalétaných hodin, takže my jsme ho vlastně v té době doma moc neviděly. Míša prostě stále někde lítal a to doslova. Na druhou stranu, když jsme chtěly, tak jsme někdy mohly letět s ním nebo být s ním alespoň na letišti. Když byla Maruška malá, tak jsme strávily dost času na letišti v Roudnici nad Labem, kde se Míša učil létat a zdokonaloval se, aby se mohl stát pilotem záchranné služby. Míša si celý výcvik, který trval několik let, i sám financoval. Michal byl už v té době horským záchranářem, a to je další věc, která se mi na něm hodně líbila. Nebylo to pro něj vůbec snadné. Byl nejdříve čekatelem, několik let to trvalo, než se stal členem horské služby. Ale strašně rád na to vzpomínal. Ti kluci z horské služby jsou fakt kamarádi, vždy se za sebe uměli postavit. A nebyly to vždy jen dramatické zásahy, které je stmelily. Jezdili spolu i na školení, byli spolu v Himalájích nebo na Ukrajině. A je krásné, že i když někdo z nich z horské služby odejde jinam, tak se spolu kamarádí dál.

Jako horský záchranář sloužil velice rád. Nicméně špatně snášel, když například po usilovném pátrání našli pohřešovaného člověka už mrtvého. Těžce rovněž nesl, když se zranilo na sjezdovce nebo na kole dítě. To nám vždycky dával různé rady, aby se nám nic nestalo. Myslím si, že je to tím, že byl sám tatínek, teď už dvou dětí, kromě Marušky máme ještě Rózinku. Na druhou stranu se kolikrát vracel ze služby nebo ze zásahu v takové zvláštní euforii. Byl šťastný, že někomu pomohl, že mu ulevil při zranění, a že ho předával lékařům v pořádku. Když bylo špatné počasí a musel někoho rychle transportovat do nemocnice, letěl kolikrát na hranici možností, samozřejmě jsou limity, které piloti nesmějí překročit, ale dělají maximum možného. Stejně tak to dělají, jak si myslím, i jeho kolegové záchranáři. I doktoři. Všichni se vždycky snaží  co nejrychleji pomoct. V rámci poskytnutí co nejrychlejší pomoci Míša pracoval na vývoji aplikace, která usnadňuje komunikaci v rámci integrovaného záchranného systému. A zkracuje se tím doletová doba k místu zásahu, k zraněnému nebo nemocnému. Protože u těžkých úrazů, infarktu nebo mrtvice hraje rychlost pomoci zásadní roli.“

Jednalo se o vývoj mapových a geoinformačních systémů, na kterých Michal Beneš průběžně pracoval od roku 2010. V roce 2012 začal létat pro firmu DSA, která provozuje leteckou záchrannou službu. Nejprve sloužil na řadě stanic letecké záchranné služby v zemi. Později strávil nejvíce času v Ústí nad Labem a v Liberci. Sloužil i jako záchranář v Horské službě Jizerské hory.

„Zasahoval rovněž u úrazů na sjezdovkách, často musel uklidňovat nejen plačící zraněné dítě, ale i jeho rodiče, které musel někdy přesvědčovat, aby se nikde nepletli a nebránili záchranářům v práci. Takže pak nastupovala psychologie a ta šla Míšovi skvěle.“

Michal Beneš získal v roce 2014 oprávnění létat ve funkci kapitána na vrtulníku EUROCOPTER EC 135 T1/T2/T2+. Od té doby pravidelně pilotoval ve službách HEMS, Helicopter Emergency Medical Service. Zvýšil si kvalifikaci na stupeň F1(H) letecký instruktor vrtulníku a zaučoval nové adepty letectví. V roce 2014 vyvinul pro leteckou záchrannou službu GINA HEMS navigační, informační a notifikační systém pro piloty a záchranáře. Pracoval rovněž na vývoji webových aplikací pro předletovou přípravu pilotů LZS, na systému propojení pro vzájemné sdílení informačních složek IZS, vývoji speciálních mapových vrstev pro leteckou přepravu a na vývoji pátrací sítě pro horské záchranáře a psovody.

„Vracel se domů po několika dnech služby většinou už za tmy. Když byly dcery ještě vzhůru, tak je šel uspat. Většinou u nich usnul taky, jak byl unavený. Často byl ve službě pět až šest dní. Když byl doma, měl nejradši chvíle, kdy mohl vzít Marušku, protože Rózička byla ještě malá, na velkou procházku do Jizerských hor nebo spolu běhali kolem Josefodolské přehrady. Bylo úplně jedno, jestli byla noc nebo den, hlavně, že byl s námi. Pak byla ještě jedna domácí práce, já nevím, jestli ji dělal rád nebo musel. Měl silnou alergii na pyl a nesnesl, když někde něco kvetlo. Takže, jakmile měl chvíli, vzal sekačku a sekal na zahradě trávu. A tak strávil třeba půl dne, protože naše zahrada je do svahu a docela rozlehlá. A pak byl ještě velký domácí kutil. I když na kutilství moc čas, pravda, neměl. Postavil ale třeba terasu kolem domku. Vlastně celý ten domek ještě před tím, než jsme se seznámili, zrekonstruoval. Dělal to buď sám, nebo s pomocí kamarádů. A taky ho to asi strašně bavilo, protože když jsem mu třeba vyčetla, že teče voda ze zdi, tak to nesl nelibě, trápilo ho, že tu instalaci asi špatně udělal. Ale rekonstrukce domečku, to si myslím, že je kabrňák, že to takhle dokázal, terasu udělal taky nádherně! Nad ní měl trám, na něm visela houpačka a to byla asi jeho činnost nejmilejší, že si do ní lehl, vzal si počítač a programoval. Míša, asi to tak bylo, patřil mezi workoholiky. Takže, když nelítal vrtulníkem, neměl službu na záchrance nebo horské službě, tak programoval. Na druhou stranu si na mě a na holky vždycky čas našel. Párkrát jsme byli na dovolené, sice vždy jen na několik dní, ale užili jsme si to. Byli jsme třeba v Polsku u moře pod stanem, starší Maruška na to vzpomíná doteď. Ještě jeden charakteristický Míšův rys byl, že nesnášel konflikty a hádky. Takže já jsem se mohla stavět na hlavu a on se nikdy nepohádal. A bylo to nejen v osobním, ale rovněž v pracovním životě. Snažil se všechno řešit v klidu, jen párkrát jsem ho viděla po nějakém telefonátu rozčileného. Většinou měl ale úsměv na tváři s tím, že všechno bude v pohodě a vyřeší se to.“

Kromě plného pracovního nasazení, programování leteckých záchranných systémů a rodiny se Michal Beneš věnoval také cestování.

„Byl s kamarády na kole v Africe. Procestoval čtyři země, například Tanzánii. Cestoval i po Špicberkách, kde nebyla nouze o dramatické zážitky, utíkal například před ledním medvědem. Byl tam tehdy sám a vůbec mu tohle dobrodružství nezávidím.“

Tragická smrt

Michal Beneš zahynul při havárii výukového vrtulníku 22. března 2019 u Slavoňova na Náchodsku poté, co se stroj nekontrolovatelně zřítil z výšky šesti set metrů po ukončení cvičného letu.

„Ten den se měl Míša vrátit domů ze služby v Hradci Králové, kde působil jako instruktor. Měl tam skupinu žáků, kterou vedl teoreticky i prakticky. A zrovna v ten pátek vedl praxi v létání, měl se vrátit kolem sedmnácté, osmnácté hodiny. Měli jsme v plánu jít s holčičkami do kina na pohádku. Tak jsme se těšily! A já jsem mu ráno psala SMS, jestli to kino stihne. A on mi neodpověděl, což bylo úplně normální, protože odpovídal, až když přistál. Byla jsem proto v klidu, nenapadlo mne, že by se něco mohlo stát. Ale najednou mi přišla zpráva od mé sestry, poslala mi odkaz na článek na internetu, že se stala nehoda vrtulníku u Náchoda. A hned jsem věděla, že je to Míša. Zkoušela jsem mu telefonovat, ale byl nedostupný. Takže jsem volala všude možně, i jeho kamarádům, ale ti mi nic nechtěli říct. Volala jsem i jeho zaměstnavateli, tam se mnou rovněž nechtěli mluvit. Nebylo to proto, že by nechtěli. Poslali za mnou totiž Míšovy kamarády z horské služby, aby mi to oznámili osobně. Nechtěli mi tuhle smutnou zprávu sdělovat telefonicky. Ale to už prostě cítíte, co vám řeknou. Přišel k nám náčelník Horské služby Jizerské hory René Mašín se Zdenkem Millerem, a tak jsem se to dozvěděla. Nejhorší bylo oznámit tuhle smutnou zprávu dětem. Vyzvedávala jsem je ze školky a školy, trvalo to asi hodinu, chtěla jsem to říct oběma holčičkám najednou, takže tu hodinu dělat jakoby nic, zvlášť když se Rózička na tatínka ptala, jestli s námi půjde do kina, nebyla vůbec jednoduchá. Ale nějak jsme to všechno zvládly. V tuhle chvíli mi nejvíc pomohli nejen kluci z horské služby, ale mí a Míšovi kamarádi a kamarádky, lékařky z letecké záchranné služby z Liberce. Přijely a zařídily i psycholožku, která mi moc pomohla s holčičkami. V době, kdy přijela policie, se holčičkám věnovaly, promlouvaly s nimi o tatínkovi, dcery mu pak nakreslily obrázky. Takhle vlastně proběhl ten strašný den, když Míša zemřel. My jsme pak až do neděle byly u mých rodičů, pak jsme se vrátily domů a zůstaly tam. Nechtěly jsme se nikam stěhovat. Potom se na několik dní stal náš dům doslova průchoďákem. Musela jsem v té době zařizovat spoustu věcí v Hradci Králové, v Novém Městě nad Metují. Kamarádi mi pomáhali, já jsem v té době nemohla jíst ani pít a ani moc vařit dětem, tak nám nosili jídlo. Přicházeli tam i pro mně cizí lidé, kteří znali Míšu, byli tam ale i úplně neznámí lidé, kteří nám přinášeli finanční prostředky, aby nám pomohli. Někdy si s námi jen povídali a to hrozně pomáhalo. Kamarádi se navíc rozhodli založit přes Nadační fond pomoci Karla Janečka sbírku. Do ní přispěli lidé, které z 95 procent neznám a oni neznají mne, a přesto pomáhali! Což bylo neuvěřitelné!”

Rodině Michala Beneše pomohlo více než tři tisíce dárců a významnou částkou přispěl i samotný Nadační fond Karla Janečka. Příčiny nehody vyšetřoval Ústav pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod. Podle závěrečné zprávy pád vrtulníku Enstrom 480B způsobily chyby pilota-žáka.

„Bylo hodně teorií, co se mohlo stát. Na sto procent se neví, proč se to mohlo stát. Závada na vrtulníku byla vyloučená. Pravděpodobně to bylo tak, že Míša svému žákovi příliš důvěřoval. Moc mu nezasahoval do pilotování. Ale takový on byl. Chtěl, aby si to pilotování lidé sami ozkoušeli, aby byli pyšní na to, co dokážou. Ten den nedělali náročný výcvik, trénovali zatáčky. A v době, kdy už vlastně ten výcvik pomalu končil a vraceli se na letiště v Hradci Králové, ještě Míša mluvil s jiným instruktorem. Ten mu oznámil, že rovněž končí výcvik a vrací se. Míša mu řekl, že má hrozně šikovného žáka a že se všichni uvidí za chvíli na letišti. A myslím, že dvě minuty po tom, co to řekl, tak spadli z výšky 600 metrů u Slavoňova na Náchodsku. A stalo se asi to, že překročili v jedné zatáčce maximální rychlost a vrtulník se rozkmital, pak se otočil rotorem k zemi a oni pak už vlastně nekontrolovaně padali. Možná měli rozbité i střešní okno, kterým z vrtulníku padaly věci, papíry, oblečení. A zjistilo se, a já jsem si přála, aby to tak nebylo, že v okamžiku dopadu byli oba při vědomí, takže vlastně bohužel věděli, co se stane.“

V říjnu 2019 udělil hejtman Libereckého kraje Martin Půta Michalovi Benešovi Poctu hejtmana in memoriam za mimořádný přístup k záchraně lidských životů. Ocenění převzala osobně Simona Kratochvílová.

„Myslím, že si ocenění zasloužil. Za svůj krátký život, zemřel ve věku 43 let, toho vykonal tolik, kolik leckdo nedokáže za celý dlouhý život. Fakt nebylo chvíle, kdy by zahálel. Pořád něco vyráběl buď fyzicky, nebo vytvářel virtuálně na počítači. Myslím, že spousta lidí to ještě ocení, protože aplikace, na kterých se Míša podílel nebo jim dal základ, budou ještě dlouho pomáhat.“

Odkaz Michala Beneše

Po tragickém úmrtí Michala Beneše se Simona Kratochvílová plně zaměřila na výchovu a starost o jejich dcery Marii a Rózu. Zároveň se podílela i na vzniku originálního pomníku na hrabětické louce v Jizerských horách, jehož autorem se stal sochař Jakub Vlček.

„Holky jsou skvělé, ztrátu tatínka zvládly. O Míšovi často mluvíme a vzpomínáme na něj s láskou. Tak jako čistě. Není to, že bychom se u toho hroutily. Ono to s dětmi ani jinak nejde. Holky vždycky večer vyberou hvězdičku, na které je tatínek. Mařenka, které je už devět let, tak ta mu vypráví třeba co bylo ve škole. A Rózička mu zamává. A zapalujeme tatínkovi svíčky. Míša nesnášel hřbitovy, krematoria, pohřeb, kostely. A když zemřel, tak jsem nevěděla, jak s tím naložím. Jestli ho dát na hřbitov, aby se s ním mohli lidé rozloučit a zavzpomínat. Nebo co udělat? A časem, vlastně díky jeho sestře Kateřině, vznikl nápad. Oslovil nás sochař Jakub Vlček, že by chtěl Míšovi udělat sochu. A já si říkala, to snad ne! Když jsem si představovala Míšovu bustu někde v zahradě, tak na to jsem neměla ani pomyšlení, že by to tak mělo vypadat. Nakonec jsme s Katkou za sochařem Kubou zajely, ten nám předložil několik návrhů a všechny byly krásné. A jeden z nich už je zrealizovaný. Stojí na hrabětické louce vedle chaty Tesanka, je to vlastně hrubě otesaný žulový blok, na kterém je ve výšce asi dvou metrů sedačka a řídící páky z vrtulníku, stejném, v jakém Míša havaroval. Takhle jsme to vyřešili a myslím, že by se to Míšovi moc líbilo. Že to není jen místo pro vzpomínání pro lidi, kteří ho znali, ale hlavně pro zvědavé děti. Ty po tom pomníčku lezou a můžou si sednout do sedačky vrtulníku. Teď už tomu pomníčku někteří říkají Míšova rozhledna. Je natočený směrem na Ještěd. Tahle dominanta byla pro Míšu zásadní místo. Když se totiž vraceli záchranáři ze zásahu a měli čas, tak vždy nad Ještědem zakroužili. Když šel ráno do služby, tak si o hodinku nebo dvě přivstal a s kamarády a kamarádkami, záchranáři, lékařkami vyběhli na Ještěd. A pak šli teprve do služby.“

Ivana Bernáthová