Markéta Pechová

Rozhovor

Mládí

Markéta Pechová se narodila 31. května 1979 v Českých Budějovicích. Dětství strávila s rodiči Bohumilem a Jitkou Pechovými a se starší sestrou Jitkou v nedalekých Dívčicích. Základní školu navštěvovala v sousední obci Zliv.

„Odjakživa jsem byla živé dítě, kamarádila jsem hlavně s kluky a hodně času jsme trávili venku, jezdili jsme nejvíc na kole. Učení jsem moc nedala, ale měla jsem výhodu, že to, co se ve škole řeklo, to jsem si pamatovala. Takže jsem se nemusela doma učit. Byla jsem živější a hlučnější dítě, než ty ostatní. Když se něco dělo, tak se říkalo: Markétu je zase slyšet po celé vesnici. Takže určitě jsem nebyla ta holčička v růžových šatech.“

Toužila hrát na klavír, ale protože pořízení tohoto hudebního nástroje bylo pro rodinu příliš nákladné, učila se čtyři roky hrát na kytaru. Moc ji to ale tehdy nebavilo.

„Na tu kytaru mne vzali až na druhý pokus pro nedostatek hudebního sluchu. Teď se tomu musím smát, protože hraju deset let na klavír a mám pocit, že nějaký hudební sluch mám.“

Boj s onkologickou nemocí

Rodiče Markéty Pechové, kteří měli dělnická povolání, stavěli patnáct let svépomocí rodinný dům, s dětmi jezdili jednou za rok na podnikovou dovolenou, polovinu letních prázdnin pak trávila Markéta se sestrou a sestřenicemi u babičky v Rožmberku nad Vltavou. Markéta měla ráda ve škole tělocvik, vynikala v běhu na pomalých i rychlých tratích, sportu se ale cíleně nevěnovala. V době sametové revoluce v roce 1989 jí bylo deset let.

„Zlomila jsem si pravou ruku, když jsem přišla domů, byl u nás dědeček. A pamatuji si, protože jsme už tehdy věděli, co se 17. listopadu na Národní třídě stalo, že se mnou táta ani nechtěl jít na pohotovost. Sledoval, jak říkal, jak ti komouši konečně půjdou. A tehdy se mnou jel na pohotovost dědeček. V té době se u mě projevovaly divné příznaky, například krvácení z nosu. Teď už vím, že to tehdy zřejmě avizovalo závažnou onkologickou nemoc. A ve dvanácti letech, v sedmé třídě na tělocviku, mě začalo bolet koleno. Zpočátku jsme tomu nevěnovali velkou pozornost. Když mne koleno začalo bolet víc, tak jsme šli k lékařce. Ta řekla, že ho mám zřejmě namožené. Dostala jsem obvaz a mastičku. Před Vánocemi 1991 jsem objevila velkou bouli nad kolenem a uvědomili jsme si, že už to nebude jen tak nějaké namožené koleno.“

Na základě rentgenových snímků a výsledků dalších vyšetření lékaři konstatovali, že Markéta Pechová trpí nádorovým onemocněním.

„Naši přede mnou tajili, že je to něco vážného. Já si myslela, že se to vyřízne a bude to v pořádku. Nakonec jsem v těch dvanácti letech pochopila, že ti rodiče se chovají jinak. A o Vánocích u babičky v Rožmberku nad Vltavou se prořekli, že půjdu po svátcích do nemocnice do Prahy. A já pochopila, že se něco děje.“

V pražské nemocnici Na Bulovce lékaři po biopsii zjistili, že se jedná o zhoubný sarkom a převezli ji na dětskou onkologii v pražské nemocnici v Motole. Zde lékaři počítali s tím, že pokud se nádor po chemotarepii zmenší, nebudou muset přistoupit k amputaci nohy. Léčba však nebyla dostatečně úspěšná, a tak o amputaci rozhodovali lékaři až na operačním sále.

„Než jsem šla 5. února 1992 na tu rozhodující operaci, lékaři přišli a sdělili mi, že můžu přijít o nohu. V případě, že by mi jí neamputovali, tak by byla nefunkční, protože bych přišla o pohyblivé koleno a tu nohu bych neohýbala. Takže si pamatuji, že jsem jim říkala, tak ať mi ji radši vezmou, protože bych nemohla ani jezdit na kole. A taky jsem si říkala, že na mně stejně nedají, když je mi teprve dvanáct. Pak jsem se po operaci probudila a zjistila jsem, že tu nohu opravdu nemám.“

První dny po operaci byly velice bolestivé. Po týdnu však již Markéta Pechová skákala po nemocniční chodbě s berlemi a normálně fungovala. Po první chemoterapii začaly Markétě padat vlasy, ostříhala se proto na mikádo. Horší podle ní ale bylo, že musela zpět na dětskou onkologii v pražském Motole na další chemoterapie.

„Dřív nebyly ohebné kanyly, tak jsme všichni měli celý týden natažené ruce bez možnosti nějaké úlevy. Všem dětem bylo po chemoterapii špatně. Nebyly tlumící léky, jak zmírnit dopady té léčby. Navíc ty jednotlivé cykly chemoterapií trvaly celý rok. Chvíli jsem byla doma, pak zase opět v nemocnici, stále se to opakovalo. Neumím ani vylíčit, jak strašně mi bylo zle. Navíc mi úplně slezly vlasy. Děcka jsou hodně krutá, když někam jdete, i když máte kšiltovku, tak se stejně smějí, že nemáte vlasy. A že nemáte ani nohu. A tak jsem mezi ně nechtěla chodit. Základní školu jsem musela stejně přerušit. Naštěstí zlivská základní škola mi umožnila v sedmé třídě individuální studium. Chodila jsem odpoledne na určité předměty a pravidelně jsem dělala zkoušky.“

Do osmé třídy nastoupila Markéta ještě v době, kdy absolvovala chemoterapie. Chtěla dokončit tehdejší osmiletou školní docházku s původní třídou.

„V té době mi dojížděla chemoterapie, narostly mi vlasy a byla jsem v uvozovkách uzdravená. Přihlásila jsem se na střední školu. A pak při běžné kontrole 6. července 1992, tu kontrolu jsme přehazovali tehdy ze třináctého července právě na toto datum, abych neměla smůlu, tak mi lékaři diagnostikovali metastáze na pravé plíci. To už jsem psychicky nedávala, protože jsem už přesně věděla, do čeho znovu jdu. Hodně jsem se vztekala, navíc jsem ještě neměla zahojené žíly, to bylo třeba na desetkrát, než mi napíchli kapačku... Museli mi po dvou měsících trápení dokonce zavést centrální katetr. Můj zdravotní stav se stále zhoršoval, onkologické nálezy jsem pak měla už i v břiše. Nakonec jsem se podrobila autotransplantaci kostní dřeně.“

Na transplantační jednotce strávila Markéta Pechová dva měsíce. Kvůli přísnému sterilnímu prostředí s ní mohla být v na oddělení pouze matka. Po náročné léčbě doprovázené velmi nepříjemnými vedlejšími účinky, bolestmi, vysokými horečkami a dalšími obavami o život, se pomalu začala uzdravovat. Musela se ale naučit znovu jíst běžné jídlo, protože během léčby byla schopná jíst jen přesnídávky s pudinkem a pít jahodové mléko. Také se opětovně učila chodit na protéze. Pomohl jí v tom třítýdenní ozdravný pobyt pro onkologické děti v Alpách.

„Ta doba na té onkologii byla chvíli po sametové revoluci. Svým způsobem to bylo štěstí, protože ti lékaři, kteří mě léčili, například přednosta dětské onkologie profesor Josef Koutecký, doktor Petr Kavan a Pavel Boček, byli předtím na stážích v USA a přivezli nové léky a metody. I když se dětská onkologie teprve rozjížděla, byla tím pádem trochu dál. Takže jsme měly, my onkologické děti, větší šanci na uzdravení. V té době se uzdravilo 70 procent onkologicky nemocných dětí. Nemoc se sice některým pacientům často vracela, ale hodně dětem léčba prodloužila život.“

Aktivním sportovcem

Markéta Pechová se po náročné terapii zotavila a byla schopná nastoupit do  prvního ročníku Průmyslové školy strojní v Českých Budějovicích, kde si vybrala ke studiu obor technická administrativa.

„Mně by bavilo spíš studovat nějaký zdravotnický obor, což ale z důvodu mého handicapu nebylo možné. Pak už zbývala buď obchodní akademie nebo průmyslovka. Nebavilo mne ani jedno. Když jsem ale udělala přijímací zkoušky na průmyslovku, tak jsem ji studovala. Neuměla jsem se ale učit. Hned jsem narazila, měla jsem trojky, čtyřky, nešla mi hlavně matematika. Nějak jsem to ale s pomocí profesora Jaukra zvládla a nakonec jsem odmaturovala.“

V roce 1995 ji oslovil trenér zdravotně postižených sportovců v Českých Budějovicích Jiří Smékal a na jeho popud začala trénovat a úspěšně závodit s handicapovanými atlety.

„Zaměřovali se tam na hod oštěpem, hod diskem a vrh koulí. Dělali jsme i benchpress, měli jsme tam posilovnu. Já jsem vážila málo a zvedala jsem hodně, takže jsem byla druhá na mistrovství republiky. V hodu oštěpem jsem získala v roce 1997 stříbrnou medaili na evropském šampionátu handicapovaných atletů. Bavila mne ta parta, to setkávání s lidmi, přivedlo mě to k pravidelnému cvičení.“

Po maturitě Markéta vystudovala ještě Vyšší odbornou školu sociálně právní v Praze.

„Ta škola pro mne byla, myslím, skvělá v rámci péče o psychiku a vyrovnání se s handicapem. Měli jsme psychologii a předmět komunikační dovednosti a já jsem se naučila, jak pracovat s emocemi i se vzpomínkami. Já jsem samozřejmě zlobila i tam, dělala jsem, že neposlouchám. Ale zpětně to hodnotím, že mi škola hodně dala. A v tom třeťáku jsem byla už úplně někdo jiný než v prváku, kdy jsem byla zakomplexovaná, někde stranou holka, která se stydí...“

Po dokončení školy v Praze se navrátila do Českých Budějovic, kde na jazykové škole studovala rok angličtinu. Ve stejné době dostala nabídku, aby začala trénovat s plavci.

„Mně to lákalo, ale strašně jsem se styděla se svléknout do plavek. Nakonec jsem přijala pozvání na letní tréninkové soustředění zdravotně postižených plavců ve Strakonicích, kde jsem se teprve začala učit dýchat do vody a postupně i plavecké styly. A rozhodla jsem se s nimi trénovat i po prázdninách, mou trenérkou se stala Kateřina Filipová. Jezdili jsme na závody, umísťovala jsem se v první dvacítce a moc mne to bavilo.“

Aby sladila práci a trénink a nemusela dennodenně dojíždět do Dívčic, kde bydlela s rodinou, koupila si ve třiadvaceti letech na hypotéku byt a přestěhovala se do Českých Budějovic. Zároveň padlo rozhodnutí věnovat se dálkovému plavání.

„Já jsem nikdy nebyla na krátké a rychlé tratě. Přišlo mi to takové marné. Když jste se na bloku trochu pohnula, už vás diskvalifikovali, a to jste na závod trénovala třeba měsíc! A pak se mi nelíbily vztahy mezi plavci. Takže jsem se rozhodla přestat závodit. Plavat jsem ale nepřestala. Jednou jsem pak jela na závody v dálkovém plavání pro veřejnost a profesionální plavce do Dolní Vltavice na Lipně a plavala jsem tam svých prvních pět kilometrů, kdy voda měla necelých 18 stupňů, pršelo, byl vítr a plno plavců to tehdy vzdalo. A pamatuji se, jak jsem tam odkládala ty berle a šla do vody, tak že se mi nějací kluci smáli, jak vlastně chci vůbec plavat. Nicméně jsem byla druhá v ženách a těm klukům jsem dala pět minut. A ta plavkyně, co vyhrála, se mě ptala: Proč nezávodíš? A já ji odpověděla: Nevěděla jsem, že můžu závodit se zdravými plavci. Díky ní jsem se dostala do Tělovýchovné jednoty KOH-I-NOOR České Budějovice, pětkrát týdne trénovala a jezdila po Česku na závody v dálkovém plavání.“

Překonání kanálu La Manche

Ve třiceti letech z legrace řekla svému známému, který si ji dobíral, proč vlastně stále plave, že trénuje na zdolání kanálu La Manche, který zdolá ve čtyřiceti.

„A vůbec jsem to neměla v hlavě, nic jsem si o tom nezjišťovala, jenomže je to výzva pro všechny plavce. Pouze to jediné. Pak jsem viděla pořad s plavkyní Yvettou Hlaváčovou, která zdolala La Manche v roce 2006 v ženském světovém rekordu. Říkala tam, že kvůli tomu musela přibrat patnáct kilo. A já si říkala, kvůli tomu ještě přibrat, to určitě! Všechno jsem negovala. Ale pak jsem začala jezdit na závody víc a víc a potkávala jsem lidi, kteří La Manche přeplavali. A začalo mě to zajímat. A stěžejní bylo, že jsem se přestěhovala do Liberce.“

Ještě před ochodem na sever Čech pracovala Markéta Pechová osm let na odboru sociálních věcí na Krajském úřadě Jihočeského kraje.

„Měla jsem na starosti odvolací řízení v rámci uznávání mimořádných výhod pro zdravotně postižené. V uvozovkách jsem byla ve svém oboru. Všichni říkali, že tomu budu rozumět, že budu mít tu správnou empatii. Jenže jsem zjistila, že tam moc nezmůžete, že se výhody přiznávají na základě lékařského posudku. A setkávala jsem se s lidmi, kteří chtěli většinou mimořádné výhody z finančních důvodů a ne proto, že je to opodstatněné zdravotním stavem. To mne hrozně ubíjelo. Musím říct, že za těch osm let byli pouze dva lidé, kterým bych ráda pomohla. Jinak to byl z jejich strany ale pouze krok směrem k penězům. Odcházela jsem pak z krajského úřadu z důvodu vyhoření.“

Po odchodu z Krajského úřadu pracovala šest let na právním oddělení ve firmě E.ON, kde měla na starosti exekuce a právní odběry. Práce ji bavila. Poté, co firma přestěhovala právní oddělení do Brna, pracovala ještě v Českých Budějovicích ve Všeobecné zdravotní pojišťovně a na vysoké škole. V roce 2016 se přestěhovala za přítelem Janem Dudou do Liberce. Trénovat začala při Tělovýchovné jednotě Slavia Liberec.

„Tu vizi, že chci přeplavat jako handicapovaná kanál La Manche, jsem řekla trenérce Jaroslavě Nýčové a ona na to: Proč ne? To bys mohla zvládnout! A to, že mi neřekla, jsi blázen a nevyvracela mi to, tak jsem začala opravdu na La Manche trénovat.“

Přítel Jan Duda vozil Markétu po závodech, plavkyně se začala otužovat. Nynější předseda plaveckého oddílu Petr Kořínek ji v roce 2017 přihlásil na plaveckou asociaci v Anglii. Požádali o termín a záhy jim byl přidělen.

„Bylo mi 38 let a přidělili mi termín na srpen 2019. A já jsem si říkala. Ono to opravdu bude! Myslela jsem si, že mi to nepovolí, že tam musíte splnit strašně moc požadavků, zdravotní prohlídky a plavecké testy. A do této doby jsem to brala tak, že z toho couvnu. A teď bylo jasné, že necouvnu.“

Dva roky proto tvrdě trénovala, plavala šestkrát týdně, jednou týdně chodila do posilovny. Svůj plánovaný pokus konzultovala s českobudějovickým plavcem Filipem Pytlem, který v osmnácti letech kanál přeplaval. A domluvila s ním, že bude ve tříčlenné posádce, která podle pravidel plavce při přeplavbě doprovází. Druhým členem byl Markétin přítel Jan Duda a třetím předseda plaveckého oddílu Petr Kořínek.

„Stanovili nám deset dní na pokus o přeplavání podle přílivu a odlivu, takzvaný ten tide. Kdy poplavete se pak rozhoduje podle počasí a podle toho, jak odstartují jiní plavci, lodivod. Já jsem měla ten tide od 18. do 29. srpna 2019 a pořadové číslo pět. Vysoké pořadové číslo znamená riziko, že v příznivé době pro přeplavbu start nestihnete, protože se může zkazit počasí. Takže jsem jela do Anglie s tím, že pro zdolání La Manche udělám maximum, ale že počasí samozřejmě neovlivníte. Do Anglie jsem přijela ještě týden před tím tidem, abych se aklimatizovala. Počasí bylo strašné, zima, déšť. Přítel seděl na břehu v péřovce a já lezla do vody. A říkala si, že už kvůli té zimě La Manche nikdy nemůžu přeplavat. Voda měla 16 stupňů. Když přijeli Petr s Filipem, tak začalo svítit sluníčko a oteplovalo se. Filip se mnou plaval, pro mého přítele to bylo ledové, tak za mnou do vody nešel. Počasí se umoudřilo a už druhý den toho tidu odstartoval první plavec. Tudíž jsem si říkala, že se na mne zřejmě dostane. Jenže tam to počasí je tak proměnlivé. Navíc rozhodují proudy, příliv, odliv, takže jsem věděla, že to není jisté. Dostala jsem ale cenné rady od plavců, kteří kanál přeplavali nebo někoho doprovázeli. A podle nich jsem se řídila. Dávali jsme si například full english breakfest, pravou anglickou snídani. A každý den jsme volali lodivodovi, jestli náhodou nepoplavu. Protože třeba číslo tři mohlo říct, já se necítím, pak má přednost čtyřka, případně pětka. Ta nejistota, jestli vyrazíte, byla tedy veliká. Každý den se musíte najíst a připravit, jako byste plavala. Samozřejmě, podle počasí víte, že se o přeplavbu určitě nikdo nepokusí, takže jsem v těch deseti dnech mohla jednou odpočívat a netrénovat. Všichni přechozí plavci ale nastoupili k přeplavbě kanálu podle plánu a já jsem nastoupila jako poslední 25. srpna. Večer předtím jsem šla k vodě. A věděla jsem, že musím udělat rituál. Hodit minci do vody a poprosit La Manche, aby mne nechal přeplavat. Bydleli jsme ve stanech v kempu u vody, nebyl tam signál a kluci ten večer odjeli do města, aby zavolali lodivodovi. Takže jsem byla u vody sama, hodila minci, zavřela oči a přála si, aby to dobře dopadlo. A stala se mi zvláštní věc. Otevřela jsem oči a zaslechla, jako když někdo říká: Cesta je volná! A viděla jsem cestu se zatáčkou vytvořenou nad mořem letícími racky. Tak jsem se zklidnila, že se asi něco děje, že mě ten La Manche poslouchá a že mne vyslyšel. A na kluky jsem ani nečekala a šla brzy spát. Věděla jsem, že mne v noci probudí.“

V půl čtvrté ráno ji posádka probudila a v půl páté už byli všichni v přístavu. Start byl po páté hodině. Markéta si přála, aby ve tmě plavala co nejkratší dobu. Někteří plavci totiž museli startovat podle přílivu a odlivu v jednu hodinu v noci, kdy byla voda ještě hodně studená. Při jejím startu z anglické pláže se už rozednívalo. Bylo jí ale zima.

„Svlékla jsem se do plavek, namazali mě vazelínou, ramena, krk, ruce, abych nebyla odřená od plavek. Klepala jsem se strašně zimou. Říkala jsem si, tohle nevydržím! Jak to zvládnu, nevím.“

Pokus začal tak, že Markéta ve vodě zvedla ruce, loď zahoukala a lodivod zmáčkl stopky.

„Trvalo mi asi tři minuty, než jsem zvedla ruce. Pak jsem si řekla dobře a začala jsem plavat. Bylo hezky, byla i teplejší voda, osmnáct stupňů, na La Manche dobré. Ten můj tým byl skvěle sehraný, na to, že se dříve kluci neznali. Z doprovodné lodi mi dávali pokyny a já jim všechno věřila. Když jsem s tím Filipem trénovala, tak jsem si stěžovala: Filipe, to je studené! A on na mou stížnost vždy reagoval stejně: Ne, není, to se ti zdá. Pak zpětně prozradil, že mi kecal. Takže i v tomhle duchu probíhala komunikace s lodí. Například mne po třech hodinách žahla medúza. A oni na to: To nic, tahle nepálí. Ono mne to sice pálilo hodinu, nicméně jsem jim věřila a oni mě tímto způsobem uklidnili.“

Markéta si přála, aby co nejdříve vyšlo slunce. Když bylo pod mrakem, klepala se zimou. Nakonec se v deset hodin dopoledne slunce objevilo.

„Najednou kolem mne začalo plavat něco bílého, vypadalo to jako koule. A kluci mi řekli: To jsou igelitky z Tesca. A já jim to furt věřila. Pak jsem se pořádně podívala a zjistila, že jsou to obrovské medúzy. Tým mne ale podržel, kluci nedávali najevo žádnou nervozitu, žádné emoce. Hodně mi pomohlo, že ten den vypluly tři lodě z jiných asociací a já se dostala před ně. A říkala jsem si: Neplavu tak pomalu, tak je to dobré. Moc mi to pomohlo. A víceméně, kdyby mi nebyla taková strašná zima, tak se mi plavalo dobře.“

U břehů Francie však začaly silné proudy a Markéta pociťovala bolest v rameni, což se jí nikdy předtím nestalo.

„Tak jsem si říkala, že snad skončím, že už nemůžu. A ten Filip skočil ke mně po deseti hodinách přeplavby do vody, to pravidla na jednu hodinu povolují, a plaval se mnou. Ta voda už byla teplejší, potrápily mne ale silné proudy, často jsem doslova stála na jednom místě. A navíc se objevily modré medúzy. Filip mě ale hrozně psychicky podpořil. Pak už jsem viděla Francii. Ty tři kilometry, které mi zbývaly, mi normálně trvají 45 minut a teď jsem potřebovala další dvě hodiny. Kvůli těm klukům jsem ale věděla, že to musím vydržet až do cíle. Já sama jsem byla smířená s tím, že když nedoplavu, tak prostě nedoplavu. Ale kluci si vzali volno, ten Filip měl doma půlroční miminko, vzal si kvůli mně dovolenou a teď já nedoplavu? Takže jsem se normálně kousla a řekla si, teď už to musím zvládnout. A doplavala jsem.“

Dotkla se podle regulí skalnatého francouzského břehu a zvedla obě ruce. Na znamení, že přeplavba končí, se stopky zastavily na čase 12 hodin a 31 minut. Markéta Pechová překonala 25. srpna 2019 jako první handicapovaná plavkyně na světě kanál La Manche a vzdálenost 38,5 kilometrů.

„Byla jsem strašně oteklá. Během té plavby jsem jedla pouze slané věci, měla jsem připravený vývar, ten jsem ale vůbec v kombinaci se slanou vodou nemohla pozřít. Takže jsem pila místo čaje pouze horkou kolu a jedla polomáčené sušenky. To byla celá má strava za 12 hodin 31 minut!“

Tým měl připravená prostěradla, aby Markétu odnesl, kdyby nebyla schopná po tomto výkonu chodit. Markéta si ale vzala berle a odešla do auta sama. Rychle se zaklimatizovala a večer dokonce myla ještě v kempu nádobí.

„Vrátili jsme se na konci srpna a 5. září jsem už šla do nové práce. Předtím jsem musela opustit své zaměstnání, abych se mohla pořádně připravit. Novou práci a mediální zájem bylo těžké sladit. Chodila jsem po různých přednáškách, dávala rozhovory. Na jednu stranu to bylo moc hezké, ale časově hodně náročné. Spíš mi udělalo radost, když mne lidé potkávali na ulici, gratulovali mi a říkali, jak jsou rádi, že jsem z Liberce. Tenhle mediální zájem byl pro mne hezčí.“

Za svůj mimořádný sportovní výkon obdržela v roce 2019 Poctu hejtmana Libereckého kraje. V současné době je Markéta Pechová zaměstnána v Krajské nemocnici v Liberci a nadále se připravuje na další sportovní soutěže.

„Trénuji pořád. V květnu 2020 měl být evropský šampionát v dálkovém plavání v maďarské Budapešti. Ten se kvůli epidemii COVID-19 zrušil a byl přeložen na rok 2021. Tak toho se chci zúčastnit, budu závodit se zdravými plavci. A pak mám ještě naplánovanou přeplavbu přes průplav, který je menší než La Manche. Tuhle přeplavbu jsem původně plánovala ještě před La Manche. Nicméně lidé mi tehdy říkali: Prosím tě, tím se nezdržuj, to dáš! To je jasné! Soustřeď se ale teď na La Manche. Takže tu menší mořskou úžinu bych ještě chtěla zdolat, protože není tak náročná fyzicky, ani finančně. Ale každopádně musím se na ni rovněž pořádně připravit. Je to pořád moře, ty vlny mají velkou sílu. Chtěla bych to zvládnout v roce 2021, když to nevyjde, tak později.“

 

Ivana Bernáthová