Katalog KVKLI

Jaroslav Hlubůček

10. 2. 1929 Železný Brod

odbojář sklář podnikatel sokol

Medailon

„Člověk musí jít dál, ať už se ocitne v jakkoliv těžké situaci.“

 

Jaroslav Hlubůček se narodil 10. února 1929 v Železném Brodě na Jablonecku. Otec Jaroslav Hlubůček st. podnikal společně se svou manželkou Marií ve sklářském a bižuterním průmyslu. Do rodinného podnikání manželé Hlubůčkovi postupně zapojovali i své čtyři děti. Jaroslav Hlubůček trávil své dětství v rodném městě, kde navštěvoval nejprve obecnou a poté měšťanskou školu. Jako šestiletý školák dostal možnost osobně uvítat v roce 1935 prezidenta Edvarda Beneše a jeho manželku Hanu básničkou při jejich oficiální návštěvě Železného Brodu.

V krizovém roce 1938 pomáhal otci zásobovat potravinami československé vojáky, kteří sloužili na pohraničním opevnění. Během druhé světové války pak společně vozili jídlo partyzánům. V letech 1939–1943 studoval na reálném gymnáziu v Turnově. Odmaturovat již nestihl, neboť byl na rok totálně nasazený v Železném Brodě, kde čistil německé vojenské uniformy. Na konci války se stal příslušníkem oddílu Revoluční gardy složené z členů Sokola.

V prvních mírových letech navštěvoval obchodní akademii v Jablonci nad Nisou, kde odmaturoval v roce 1949. Na vysokoškolské studium se však hlásit nemohl, jelikož rodině Hlubůčkových komunistická státní moc v roce 1948 firmu znárodnila a v dalších letech byli její příslušníci politicky perzekvováni. Namísto toho musel Jaroslav Hlubůček v roce 1952 nastoupit základní vojenskou službu. Kvůli svému negativnímu kádrovému profilu se ocitl ve Vojenských táborech nucených prací v Postoloprtech a posléze v uhelných dolech v Mostě, kde vykonával těžké fyzické práce až do konce roku 1954. O rok dříve mu bylo umožněno oženit se s Danou Kuntovou. Po propuštění do civilu působil v národním podniku Železnobrodské sklo, který zahrnoval i bývalou společnost Hlubůčkových. Nejprve zde zastával pozici dispečera a od roku 1970 podnik řídil.

Po sametové revoluci založil rodinnou firmu JADI zaměřenou na kovovou bižuterii. Rovněž stál u vzniku Sdružení československých podnikatelů a byl spoluzakladatelem a členem prvního představenstva Hospodářské komory ČR. Po zániku společnosti Jablonex Group v roce 2009 se zasloužil o záchranu rozsáhlé materiální výrobní a technologické základny pro udržení produkce skleněné a kovové bižuterie v České republice. V roce 2019 obdržel za celoživotní přínos v oboru sklářství a bižuterie Poctu hejtmana Libereckého kraje.

Mládí

Jaroslav Hlubůček se narodil 10. února 1929 v Železném Brodě do podnikatelské rodiny jako třetí dítě. Tradice sklářské firmy rodiny Hlubůčkových začala už koncem 19. století. Babička Alžběta Hlubůčková, později po smrti svého manžela Schäfferová, zaměstnávala domácí dělníky, kteří řezali skleněné tyčinky a brousili na drátech anglické perle. Hotové zboží se pak koňským povozem vozilo do Jablonce nad Nisou. Otec Jaroslava Hlubůčka se vyučil zámečníkem a po roce 1920 založil vlastní bižuterní firmu. Sám si vyráběl moderní stroje a nástroje. Jeho společnost měla dokonce vlastní vodní turbínu. Během krátké doby se firma vypracovala mezi největší sklářské bižuterní podniky na Jablonecku. Vyráběla nejen komponenty, ale i samotnou bižuterii, náramky, náhrdelníky, brože a náušnice. Žádané byly tehdy takzvané ohňovky. Podle bižuterníků se jednalo o nejlepší materiál pro výrobu růženců na export do Itálie a Jižní Ameriky. Na asijské trhy pak putovaly mohamedánské růžence. Továrna zažívala po několika letech od vzniku velký rozmach, stejně jako řada dalších sklářských a bižuterních firem na Jablonecku.

„Byli to konkurenti a přitom i kamarádi. V době největší konjuktury zaměstnával tento tradiční průmysl přes sto tisíc lidí. Přestáli koncem dvacátých let i velkou hospodářskou krizi. Otec zaměstnance nepropustil, vzal si úvěr, vyráběl na sklad, a když došlo k oživení, tak zboží nakonec prodal (…) Sklářský bižuterní průmysl má u nás tradici od konce 17. století. Vznikající podniky se nejprve zaměřily především na výrobu knoflíků, skleněných kamenů, oblíbené pak byly hlavně skleněné náramky bangle. Když se stavěla železniční trať ze Železného Brodu do Tanvaldu, tak přišli na Jablonecko italští dělníci, kteří přivezli z italského ostrova Murano umění zpracování tyčinek na rokajl. Výroba komponent na bižuterii na Jablonecku brzy předčila italskou produkci a čeští skláři se stali ve světě známějšími.

V rodině Hlubůčkových vyrůstaly kromě Jaroslava další tři děti, kterým se kvůli pracovnímu vytížení rodičů nejvíc věnovali prarodiče.

„Všechno ale šlo tak trochu pod taktovkou tatínka, který byl velký sokol a už od mládí jsme museli chodit do Sokola. Od malička nás zapojoval do výrobních činností. Jako děti jsme počítaly perličky, třídily je podle barev, dělaly jsme poslíčky, posílali nás k domácím dělníkům a postupně jsme začaly být součástí otcovy firmy. Musel jsem se například naučit všechny profese, které ve firmě byly, i mačkání nebo broušení skla. To byla pro mne ohromná škola.

Jaroslav Hlubůček započal školní docházku v obecné škole v Železném Brodě. Měl trojici kamarádů, se kterými chodil do Sokola, hrál šachy a založil hudební skupinu. V roce 1936 ve svých sedmi letech vítal v Železném Brodě básničkou tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše.

„To bylo doma ohromné školení, abych neudělal kiks, abych zachoval důstojnost prezidentského páru, abych se nedopustil klukoviny. Byla to taková předvýchovná lekce. Prezident Edvard Beneš s manželkou Hanou se nejvíc zajímali o sklo, tehdy navštívili i sklářskou školu, kde byli vynikající kantoři. Pan profesor Brychta, tvůrce figurek, profesor Metelák a další osobnosti místního sklářského průmyslu.

Jaroslav Hlubůček začal po obecné škole nejprve studovat gymnázium a později nastoupil na Obchodní akademii v Turnově. Do turnovské školy však docházel jen krátce, než došlo k jejímu uzavření po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939. Ještě předtím byl svědkem výstavby pohraničního opevnění a příprav na obrannou válku. V roce 1938 jeho otec jednou týdně zásoboval vojáky v nouzově zřízených ubytovacích zařízeních v Kořenově, Harrachově a v Dolním Polubném potravinami.

„Jezdil jsem s ním. Jednou se stalo, že jsme jeli autem naloženým potravinami v den, kdy jsem měl jít cvičit do Sokola, já jsem to tatínkovi neřekl a jel s ním, poněvadž to bylo pro mne dobrodružství. Pak to tatínek zjistil a já dostal snad poprvé v životě pár facek. Že je to moje povinnost, kterou, když si splním, pak teprve můžu dělat to, co se mi líbí.

Po Mnichovském diktátu v roce 1938 odešla z okupovaného pohraničí i velká část židovského obyvatelstva. Řada z nich se přestěhovala do obcí na Železnobrodsku. Mezi nově příchozími byli i podnikatelé, kteří se zabývali vývozem skla a bižuterie a měli takzvané exportní domy. Později ale některé židovské rodiny raději odjely do zahraničí. Rodina Baschů, která se zabývala exportem, se vystěhovala do Ameriky. Rodina Fogesů ze sousedství nestihla odjet a skončila v koncentračním táboře v Terezíně i s kamarádem Jaroslava Hlubůčka z klukovských let, který se z tábora smrti nevrátil zpět. V době Protektorátu Čecha a Morava, kdy byla od roku 1939 do roku 1945 část československého území okupována nacistickým Německem, přeshraniční spolupráce českých a německých podnikatelů částečně fungovala, postupně se ale omezoval export. Sklářské firmy nakonec válku přežily. Během okupace byl Jaroslav Hlubůček totálně nasazený v Železném Brodě. V bývalé textilní továrně třídil zašpiněné vojenské uniformy z fronty a připravoval je do čistírny. Místní podnikatelé, tedy i Hlubůčkovi, pomáhali za války odbojovým skupinám na Jablonecku. A úkolovali i své děti.

„My jsme jezdili na kolech do Jílového, vozili jsme jim bandasky s mlékem, máslo a další potraviny, nestýkali jsme se s nimi, vždy jsme nechávali jídlo na určeném místě. Oni bydleli v domcích v podhůří nebo v bunkrech, podnikali diverzní akce vůči německým podnikům, například vyhazovali elektrický proud a podobně. My jsme se tehdy jako kluci chtěli před děvčaty vytáhnout a přehazovali jsme přes elektrické vedení dráty s přivázanými kameny. Měli jsme pak velkou radost, když to zajiskřilo a nějaká továrna byla bez proudu.

V souvislosti s pomáháním partyzánům zažila rodina Jaroslava Hlubůčka v roce 1944 silné nervové vypětí, když pro podezření ze spolupráce s partyzány byl Jaroslavův otec zatčen gestapem. Příslušníci tajné policie jej posléze odvezli do Prahy, kde byl zadržován v takzvané Pečkárně, tedy Petschově paláci, v němž se nacházela vazební věznice gestapa. Po několika týdnech vyšetřování se ale Hlubůčkovi nepodařilo nic prokázat. Z vězení mu pak pomohli němečtí podnikatelé z Jablonecka. Rodina nicméně dodnes neví, kdo propuštění zařídil.

„Jak otec později vyprávěl, předvolal si ho vězeňský lékař, který řekl, že je nemocný, musí se léčit, a proto ho propustí z vazby domů. Na námitku, že nemocný není, dodal: Klid, máte v Jablonci dobré přátele.

Příslušníkem sokolské revoluční gardy

Na konci 2. světové války se stal Jaroslav Hlubůček příslušníkem revoluční gardy, ozbrojených jednotek českých dobrovolníků, které vznikaly v květnu 1945. Jeho jednotka byla složena z mladých členů Sokola. V Železném Brodě chtěly gardy bojovat s tamní německou posádkou, k bojům ale už nedošlo. Namísto toho odjela garda s třiceti osmi příslušníky 8. května 1945 autobusem ze Železného Brodu do Jablonce nad Nisou. Na Bratříkově na ně zaútočily dva německé letouny. Muži vyskákali z autobusu a schovali se v křoví pod tamní sokolovnou. Tehdy nevěděli, že sokolovna byla plná uskladněné munice. Pumy naštěstí budovu minuly. I tak to byly podle Jaroslava Hlubůčka okamžiky hrůzy. Poté, co letadla odletěla, odjeli dobrovolníci v čele s podporučíkem Bartošem do Jablonce nad Nisou.

Dne 10. května 1945 dorazili do Jablonce nad Nisou sovětští vojáci z 88. střelecké divize a válka skončila. Jak líčí Jaroslav Hlubůček, někteří starší příslušníci gard začali pronásledovat ne zrovna lidsky přijatelným způsobem německé obyvatele pohraničí. Zejména mladí muži, jako byl on, byli proti tomuto počínání, protože s jejich dětmi kamarádili. Podle Jaroslava Hlubůčka se nedalo říct, že všichni Němci, které gardy diskriminovaly a týraly, byli donašeči nebo udavači a chování některých mužů mu vadilo. V jablonecké obchodní akademii pak další dny čekali, až je vystřídá běžná vojenská jednotka. Dohlíželi mezitím na to, aby nedocházelo k rabování obchodů, ke krádežím a k přepadávání žen.

„Přesvědčovali jsme ruské vojáky, aby nerabovali a nekradli. Bohužel jednou sami ruští oficíři přistihli své vojáky při krádeži potravin v obchodě, jednoho pak v místě, kde dnes stojí budova Jablonexu, bez pardonu před našima očima zastřelili. Takže to nejsou zrovna pěkné vzpomínky.

Na začátku roku 1946 byl na Jablonecku zahájen odsun Němců. Jednalo se o třicet jedna transportů. Podle Jaroslava Hlubůčka se často stávalo, že nebyli odsunuti fašisté, ale prostí lidé, kteří nikomu neublížili. Odcházeli také odborníci. A zůstávali podle něj mnohdy i lidé, kteří se později stali například spolupracovníky Státní bezpečnosti. S deportovanými Němci se loučilo i mnoho Čechů, jejich přátel. Loučení často bránily pořádkové síly, vojenské jednotky a policie. Řada Němců si, jak zdůrazňuje Jaroslav Hlubůček, odsun zasloužila, bylo ale dost z nich, kteří nic neprovedli a po deportaci po Československu tesknili. S odsunem Němců začalo osídlování bývalé sudetské župy lidmi z českého vnitrozemí, Slovenska a ze zahraničí. Mezi nově příchozími bylo hodně takzvaných zlatokopů, kteří drancovali opuštěné německé domy a usedlosti s vidinou snadného a rychlého obohacení.

„My jsme měli za úkol, v té době jsem už studoval Obchodní akademii v Jablonci, prohledávat v těch opuštěných domech knihovny. Knihy totiž neměly pro ty zlatokopy žádnou hodnotu, tak je tam nechali a ty cenné se pak odvážely do Prahy.

I když řada německých sklářských odborníků na Jablonecku zůstala a někteří čeští odborníci se do skláren vrátili, poválečná obnova sklářského a bižuterního průmyslu trvala několik let. Jak vzpomíná Jaroslav Hlubůček, řada lidí, kteří přijeli z vnitrozemí, neměli dobrý charakter. Někteří začali řídit jako národní správa někdejší exportní domy, vůbec tomu však nerozuměli, jejich hlavním zájmem bylo získat majetek a odvézt si ho. Světový obchod se sklem a bižuterií začali obnovovat jak sami skláři, tak také rozjíždějící se exportní domy. První starostí otce Jaroslava Hlubůčka bylo zvýšení produkce. Do jeho továrny se postupně vraceli dělníci, kteří byli totálně nasazení. Otec nevěřil exportním domům řízeným národními správci a začal vyvážet zboží sám, a to již za pomoci svých dospělých dětí. V rodinné firmě začala pracovat sestra Jaroslava Hlubůčka, která uměla francouzsky. Jaroslav studoval na obchodní akademii němčinu, angličtinu a španělštinu. Před obchodní akademií navštěvoval gymnázium v Turnově, neboť se chtěl věnovat medicíně. Když mu však tento záměr otec rozmluvil, měl před sebou ještě jednu možnost, kterou bylo studium leteckého inženýrství. Nakonec ale zůstal v otcově továrně. Byl čím dál víc zapojován do práce ve firmě, bavily ho jazyky, tlumočil otci při obchodních jednáních a vozil rovněž zákazníky do Prahy na letiště.

Po komunistickém převratu byl otcův podnik znárodněn, rodina sice mohla zůstat ve svém původním bytě, ale musela platit státu nájem. Otec odevzdal firmu bez protestů, jak mu doporučili jeho známí. Věřil, že se mu do tří let firma vrátí. Pracoval poté jako zámečník, jeho manželka třídila perle a rozdělovala domácí práci v nedalekých Těpeřích. Jaroslav dostal v roce 1948 nabídku od sklářské firmy Wolf, která se včas přemístila do Spojených států, aby pro ni v Americe pracoval. V té době ještě měl cestovní pas. Otec ovšem nesouhlasil, neboť trval nejprve na složení maturity na obchodní akademii. Komunistická státní moc poté Jaroslavu Hlubůčkovi sebrala pas a k legálnímu vycestování již nedošlo. K emigraci se již neodhodlal. Nechtěl, aby režim jeho rozvětvenou rodinu perzekuoval. Jako syn živnostníka, třídního nepřítele komunistického režimu, se poté nedostal na vysokou školu.

Služba u PTP

V roce 1952 byl Jaroslav Hlubůček povolán k nástupu základní vojenské služby. Kvůli svému členství v Sokole a především třídnímu původu ho vojenská správa poslala do Postoloprt k Pomocným technickým praporům. Později pracoval i v uhelných dolech v Mostě.

„U PTP, to byla pro mne ohromná škola života, sešel jsem se se studovanými lidmi, byli tam faráři, důstojníci západních armád, řada studentů, kteří byli těsně před promocí vyloučeni z vysokých škol, takže v té společnosti to byla radost žít. A my jsme zapomínali na všechna ta strádání a ponižování, která nám připravovali ti naši páni důstojníci.

Díky tomu, že uměl psát na stroji a znal těsnopis, podařilo se mu vymanit se z těžké manuální práce a dostal se jako fakturant do kanceláří podniku Severostav, který pracoval pro armádu. Kromě kancelářské práce musel spolu s dalšími třemi kamarády vykládat o víkendech vagóny. Díky kamarádským vztahům, navzdory některým příkořím, zvládl toto náročné období ve vojenském táboře nucených prací bez velkých problémů. Povinná politická školení, jak vzpomíná Jaroslav Hlubůček, byla pro většinu vojáků kabaretem.

„Protože, když se bavíte s primitivy, kteří každou odpověď na vaši otázku honem hledají v notesu a říkají, to musíme vysvětlit takhle, a stále se to opakuje, tak to je kabaret, “ směje se Jaroslav Hlubůček a zároveň zvážní při vzpomínce na pohřeb kamaráda z vojny, který zemřel při dopravní nehodě. „Pohřební řeč měl tehdy předseda závodního výboru ROH v někdejším Severostavu, který svůj proslov zakončil slovy: Buď dlouho živ a zdráv. A čest tvojí práci. Vojákům se tehdy chtělo plakat a smát zároveň.

Politické procesy padesátých let sledovali jako vojáci základní služby jen zpovzdálí. Řadu informací získávali pouze od civilistů, se kterými měli možnost se při práci setkávat. K ničemu se ale nemohli veřejně vyjadřovat.

„Když byly ty procesy komunista proti komunistovi, tak jsme to docela vítali a brali jsme to tak, že se režim schyluje ke konci, že se snad vyvraždějí mezi sebou. To byla ale naivní představa.“

Na vojně se Jaroslav Hlubůček oženil, vzal si spolužačku Danu Kuntovou, se kterou chodil od maturity. Dana již neměla otce a její matka v té době těžce onemocněla. Aby jeho přítelkyně nezůstala sama, nabídl jí manželství. Musel přitom zažádat vojenskou správu o povolení. Obdržel volno na dva dny. Jelikož se ale převlékl do civilu a pak měl svatbu i v kostele, byl mu udělen trest dva týdny vězení.

Z vojenského tábora nucených prací se dostal kvůli přechozené infekční žloutence. Když onemocněl, velitel mu nedovolil odejít na marodku. Jaroslav Hlubůček proto tajně odjel do Žatce do nemocnice za primářem, kterému nabídl pět tisíc korun, když jej nechá ležet v nemocnici. Primář peníze odmítl, ale poslal ho do terezínské nemocnice, kde se Jaroslav seznámil s turnovským lékařem-rentgenologem. Nabídl mu, aby pro něj psal na stroji lékařské zprávy a poslal veliteli posádky lékařskou zprávu, že Jaroslav Hlubůček nesmí kvůli problémům s páteří vykonávat těžkou práci. Navzdory tomuto doporučení však velitel Hlubůčka stejně nechal vykládat vagóny. Tehdy mu ale pomohli kamarádi, kteří práci vykonávali za něj. Lékař v Terezíně mu poté doporučil, aby si zažádal o brigádu do vojenského podniku Severostav. Do Severostavu však nakonec nenastoupil, neboť dostal v roce 1954 povolení PTP opustit.

Návrat do sklářského průmyslu

Po návratu do civilního života začal shánět práci v podniku Železnobrodské sklo, kde krátce po maturitě pracoval. Kvůli svému třídnímu původu mohl vykonávat pouze dělnickou profesi. S tím, jak podotýká, problém neměl, vadilo mu ale, že na kádrovém odboru byli stále lidé, kteří pronásledovali jeho i otce. Odešel nakonec proto do Liberce, kde mu nabídli funkci ředitele obchodního domu Jiskra. I když si za jeho vedení podnik vedl dobře, vyslyšel v roce 1956 prosby svých přátel, aby se vrátil do Železnobrodského skla, kde mu nabídli místo dispečera v největším perličkářském závodě v Loužnici. Později nastoupil do většího nového závodu v Zásadě. Tam se mu vyplatilo, že znal dobře sklářské řemeslo.

„Zásaďáci, to byla kasta, která mezi sebe nerada přijímala cizí lidi. Přišli třeba a říkali: Hele, to nesplníme, nejde listr na zušlechťování perliček. A já jsem říkal, ukažte! Vzal jsem si klešťě, talíř a dokázal jsem jim, že to jde.“

Jaroslav Hlubůček si v Zásadě dobře rozuměl s novým ředitelem závodu, bývalým ředitelem věznice ve Valdicích. Ten si ho vybral, aby s ním jezdil po provozech domácích dělníků, například ve Vejprtech nebo na Slovensku. Sice nebyli přáteli, ale neškodili si. Jaroslavu Hlubůčkovi záleželo na tom, aby se podniku dařilo a bižuterní průmysl se mohl udržet i v této politické etapě. Ocenil přitom postupnou modernizaci sklářských technologií. V jabloneckém Výzkumném ústavu skla a bižuterie byla řada vynikajících odborníků, kteří vedli před únorem 1948 sklárny nebo byli jejich majiteli. Z jablonecké pobočky Skloexportu, zajištující zahraniční odbyt, vznikl v roce 1952 Jablonex. Podle Jaroslava Hlubůčka to bylo to nejlepší, co nakonec po vládě jedné strany zůstalo. Vzniklo tak generální ředitelství, pod které spadaly národní podniky Železnobrodské sklo, Skleněnka, Precioza, Lustry, Jablonecké sklárny a Bižuterie. Ředitelem se stal bývalý dělník z Držkova Josef Kopal. Jak konstatuje Jaroslav Hlubůček, ředitel byl sice zapřisáhlým komunistou, nikomu ale neublížil a bižuternímu průmyslu fandil. V době, kdy Spojené státy přerušily v roce 1951 kvůli špionážní aféře obchod s Československem, se Josef Kopal zasadil o zachování sklářského a bižuterního průmyslu. Přesvědčil ministerstva a ÚV KSČ, že ne armádní výroba, ale jedině sklo a bižuterie umí vydělat státu valuty. V šedesátých letech dostal Jaroslav Hlubůček úkol vybudovat oddělení kooperace výroby jednotlivých bižuterních podniků. Ředitelem se stát nemohl, protože odmítl vstoupit do KSČ. Vedení podniku mu proto udělalo nabídku. Pokud vystuduje vysokou školu, může nastoupit na ředitelský post. Jaroslav Hlubůček z toho důvodu začal studovat na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci. Po prvním semestru na něj vedení podniku opět tlačilo, aby vstoupil do strany. Znovu odmítl, chtěl dát výpověď, ale generální ředitelství rozhodlo, že Jaroslav Hlubůček v podniku Bižuterie zůstane i jako nekomunista coby vedoucí odboru kooperace.

Rok 1968

Rok 1968 prožil Jaroslav Hlubůček v Jablonci nad Nisou. S nadějí sledoval obrodný proces Pražského jara. Věřil, že bude možné svobodně cestovat, režim zlidští, lidé budou mít opět možnost podnikat a vyniknou ti, co něco umějí, bez ohledu na to, jestli jsou nebo nejsou komunisty. Všechna očekávání ukončil vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968.

„Když jsme se to dozvěděli, šli jsme sklesle do práce. Tady v Jablonci se neodehrávalo nic. Jenom byla na přetřesu otázka, co bude dál, co se stane, co můžeme udělat. Bylo to pouze teoretické, nebyla šance zasáhnout nějak fyzicky. U nás se ještě před okupací celá ta komunistická parta vedení stále scházela, jak to zařídit, aby nemuseli z těch svých postů odejít pryč. A když se ta okupace ukázala jako nezvratitelná, že to není jenom na pár dní, ale vypadalo to, že natrvalo, tak se zase ta parta vrátila do zajetých kolejí. A jen málo těch komunistů bylo ochotno si přiznat, že ona údajná pomoc Sovětského svazu byla poněkud drastická.

V roce 1969 měl Jaroslav Hlubůček možnost emigrovat, když podnikl soukromou cestu do západoněmeckého města Lahr poblíž Karlsruhe. V rámci vycestování však obdržel i služební úkol. Podnik Bižuterie tehdy neměl dostatek kapacit pro výrobu náušnic pro Sovětský svaz, objednal je proto v Německu, dodávku ale bylo nutné reklamovat a celou záležitost měl vyřídit právě Jaroslav Hlubůček.

„Měl jsem tam kamaráda, a ten mi řekl: Máš se stavit na našem městském úřadě. Já jsem věděl, že tam dávají každému, kdo tam přijel, nějaké peníze. Já ale dostal v našem podniku příkaz nic takového nebrat a chtěl jsem to dodržet. Ale kamarád mi řekl, že mi nabídnou něco jiného. No a nabídli mi, abych v západním Německu zůstal, že mají pro mne i zaměstnání. Odpověděl jsem, že my tu nejsme všichni, že jedna z dcer zůstala doma. Zdůraznili, že to není problém, prostřednictvím Červeného kříže se k vám dostane. Mladší dcera ale plakala. Ne, já jim nevěřím. Musíme se vrátit. Co by se stalo s babičkou a dědou. A tak jsme se vrátili.

Počátek normalizace se nesl v duchu prověrek členů komunistické strany, nejrůznějších čistek a vyhazovů ze zaměstnání, obnovila se cenzura a rušila řada zájmových sdružení a organizací. V podniku Bižuterie bylo podle Jaroslava Hlubůčka několik lidí zproštěno vedoucích funkcí a přeřadili je na nižší posty. Zatčen ale nikdo nebyl. Jaroslav Hlubůček zůstal ve své profesi až do privatizace Bižuterie po sametové revoluci 1989. Mrzelo ho však, že zřejmě kvůli jeho původu nevzali jeho dvě dcery na vysokou školu.

„Ekonomická situace ve sklářském a bižuterním průmyslu byla tehdy příznivá. Kvůli nedostatku pracovních sil začali v našich podnicích pracovat Poláci, Kubánci a Vietnamci, naučili se řemeslo a odvezli si později české know-how do svých zemí. Tím vzrostla českému sklu a bižuterii konkurence.“

V době, kdy nebylo jednoduché cestovat, věnoval Jaroslav Hlubůček svou energii především sportu. Společně s manželkou vedli turistický kroužek školních dětí, organizoval turistické výlety pro dospělé, byl cvičitelem v lyžařské škole pro děti a vytvářel zázemí pro basketbal. Pořádal také letní soustředění dorostenek u moře, výměnný pobyt basketbalistek ve Francii a pravidelné výměnné zápasy s týmy Polska a NDR.

Sklářským podnikatelem

Po 17. listopadu 1989 se Jaroslav Hlubůček zapojil do obnovy podnikatelské činnosti v Československu. Dne 5. prosince 1989 se zúčastnil na pražském Žofíně setkání pěti tisíc lidí, kteří měli zájem o podnikání. Bylo založeno Sdružení československých podnikatelů a do čela zvolili Rudolfa Baránka. Jaroslav Hlubůček byl spoluzakladatelem a členem prvního představenstva nově založené Hospodářské komory ČR s úkolem zorganizovat založení Okresní hospodářské komory v Jablonci nad Nisou, kde se stal jejím prvním předsedou. Krátce po revoluci pak založil rodinnou firmu JADI zaměřenou na kovovou bižuterii. Předtím se snažil v restituci získat rodinný majetek. V původní továrně jeho otce se ale v té době už nic nevyrábělo, sloužila pouze jako sklad a byly v ní byty. Za byty chtěl stát vyplatit finanční náhradu. Část rodiny se ale obávala toho, že by mohl restituovaný podnik konkurovat Železnobrodskému sklu a to bylo důvodem, že Jaroslav Hlubůček založil firmu s jiným zaměřením. Pracovalo v ní dvacet čtyři lidí, podnik si vedl dobře a s kovovou bižuterií úspěšně obchodoval po celém světě.

„Navštěvovali jsme své zákazníky dvakrát až třikrát ročně, byli jsme i ve Spojených státech a Kanadě. Do USA jsem jel na pozvání amerického ministerstva zahraničí, vzdělával jsem se, navštěvoval banky a vysoké školy a získal spoustu zkušeností.

V roce 2009 ukončila činnost skupina Jablonex Group, klíčový hráč v obchodu se sklem a bižuterií na zahraničních trzích. Vlastníci skupiny se rozhodli rozprodat její jednotlivé části. Hrozil zánik celého průmyslu, ve kterém tehdy pracovalo kolem osmi tisíc lidí. Jaroslav Hlubůček proto vyjednával s vedením této podnikatelské skupiny, nechtěl, aby se klíčová firma z celého holdingu dostala do zahraničních rukou. Hledal podporu u řady firem a organizací a sháněl finanční prostředky na záchranu bižuterního průmyslu. Byl v čele týmu, který si dal za cíl zachránit materiálovou, výrobní a technologickou základnu pro stovky malých firem, které zabezpečovaly výrobu, prodej a export tohoto sortimentu do celého světa.

„My jsme věděli, že výrobci budou schopni polotovary dělat dál, nezvládnou je ale kompletovat. A tím pak zmizí celé odvětví bižuterie. Sklo ne, to byla jiná otázka. Tak jsme začali jednat s Bižuterií, aby nám odprodala všechny nástroje a některé stroje, které soukromníci ještě neměli a potřebovali je. Setkali jsme se s odmítavým postojem. Pak řekli ano, že nám to přenechají, ale za strašné milióny. Já jsem měl ale všechny doklady a řekl jsem jim: Podívejte, ty nástroje, které původně patřily předchozím majitelům, jste dostali zadarmo, tak by to byla ironie, abyste teď od nás chtěli za všechno 30 miliónů korun. Pak se to utáhlo na nižší cenu. Mezi novými výrobci jsme vybrali firmu Lucid, která měla nástroje a stroje odkoupit a začít s výliskami a výrobou komponent. Lucid souhlasil, manželka majitele firmy byla navíc ředitelkou banky, takže bylo snazší získat úvěr. Těch odkoupených nástrojů bylo sto tisíc. Některé byly historické a skončily v muzeu nebo ve šrotu. Šedesát tisíc se jich ale ve výrobě využilo. Od holdingu Jablonex Group jsme ještě odkoupili katalogy výroby všech bývalých soukromých firem a národních podniků. Katalogy jsme předali do jabloneckého muzea s tím, že budou sloužit firmám jako studijní materiál.

Jaroslav Hlubůček kvůli záchraně sklářského a bižuterního průmyslu ukončil své podnikání. Začal spolupracoval s tehdejším předsedou Okresní hospodářské komory v Jablonci nad Nisou Vladimírem Opatrným, někdejší ředitelkou jabloneckého Muzea skla a bižuterie Jaroslavou Slabou a majitelem společnosti Preciosa Ludvíkem Karlem, který se odkoupením hutní základny Jabloneckých skláren, člena JBX Group, nejvíc zasloužil o záchranu jabloneckého sklářského průmyslu. Podporu nabídlo i město Jablonec nad Nisou a Ministerstvo kultury ČR. Díky nim a jabloneckému muzeu se podařilo odkoupit a uchovat cenné vzorky a část nástrojů na výrobu kovových komponent. Jaroslav Hlubůček žádal o finanční podporu i Liberecký kraj, ale tehdy ji nedostal. O to víc oceňuje projekty současného vedení kraje, které podporují jak sklářský a bižuterní průmysl, tak i cestovní ruch. Patří mezi ně projekt Křišťálové údolí, který od roku 2019 propojuje sklářské, bižuterní a šperkařské firmy v Libereckém kraji. Turisté se mohou v jednotlivých provozech seznámit s tradiční i moderní výrobou od lustrů přes vánoční ozdoby, skleničky, šperky až po tavené plastiky.

„Myslím si, že je to ohromná věc pro připomenutí historie a udržení slávy naší republiky, která ve sklářském, bižuterním a šperkařském průmyslu hrála ve světě prim. Turisté z České republiky i ze zahraničí nejenomže přivezou peníze, ale při pozorování sklářů, výrobců bižuterie a šperkařů si uvědomí, že krásu tvoří lidé, a ne pouze stroje. Na vlastní oči uvidí, jak je to pracné. A taky to, že nejsme národ otroků, nýbrž národ s myslící hlavou.

Jaroslav Hlubůček ani jeho dcery nemohli před rokem 1989 vystudovat vysokou školu. Jeho pět vnoučat ale vysokoškolský titul má, dva z nich dokonce vystudovali s červeným diplomem. Za celoživotní přínos v oboru sklářství a bižuterie a za zásluhy o vynikající jméno Libereckého kraje v České republice i v zahraničí obdržel Jaroslav Hlubůček v roce 2019 Poctu hejtmana.

 

Ivana Bernáthová

Místa působení

Výběrová bibliografie

Články

BARTOŇOVÁ, Eva a Petr BEITL. Jaroslav Hlubůček, podnikatel, sportovec a skvělý člověk. In: Jablonecký deník. 2012, roč.  č. 34 (9. 2. 2012), s. 8. ISSN 1214-8512.

HYKLOVÁ, Dáša. Ohněm stvořená krása. In: Euro. 2012, č. 27-28, s. 23-27. ISSN 1212-3129.

POLÁK, Michael. V 91 letech nejstarším kandidátem v ČR. In: Právo. 2020, roč. 30, č. 233 (6. 10. 2020), s. 10. ISSN 1211-2119.

PLUHAŘ, Adam. Pocty hejtmana patří osmi lidem. In: Mladá fronta Dnes. Liberecký kraj. 2019, roč. 30, č. 252 (30. 10. 2019), s. 14. ISSN 1210-1168.

SEDLÁK, Jan. Nejstarší kandidát do krajských voleb bydlí v Jablonci. Zažil válku i komunisty. In: Liberecký deník. 2020, č. 232 (5. 10. 2020), s. 6. ISSN 1802-078X.

 

Rozhovory

HLUBŮČEK, Jaroslav a Jiří ENDLER. Chci stále přispívat k lepšímu životu všech. In: Jablonecký měsíčník. 2014, č. 2 (únor), s. 16.

HLUBŮČEK, Jaroslav a Judita BEDNÁŘOVÁ. Život mezi korálky. In: Týdeník Květy. 2017, č. 35, s. 20-21. ISSN 0862-898X.

HLUBŮČEK, Jaroslav a Jan SEDLÁK. Stále sní o možnostech a kráse jabloneckého skla a bižuterie. In: Týdeník Jablonecko. 2018, č. 46, s. 6-7. ISSN 2570-9682.

 

Internetové zdroje

Nenápadný gentleman. Poctou hejtmana oceněný Jaroslav Hlubůček se před deseti lety zasadil o záchranu bižuterního průmyslu v kraji. In: Liberecké zprávy [online]. 19.11.2019 20:08. [cit. 2020-10-30]. Dostupné z: https://www.libereckezpravy.cz/nenapadny-gentleman-poctou-hejtmana-oceneny-jaroslav-hlubucek-ktery-se-pred-10-lety-zasadil-o-zachranu-bizuterniho-prumyslu-v-libereckem-kraji-komercni-obsah/

Pro meritis 2015: Jaroslav Hlubůček. In: Jablonec nad Nisou: oficiální stránky statutárního města [online]. 10. 3. 2017 10:13, cit. [2020-11-10]. Dostupné z: https://m.mestojablonec.cz/cs/mesto/symboly-mesta/pro-meritis/pro-meritis-2015-jaroslav-hlubucek.html  

TRČ, Miroslav a Michaela MUŽÍKOVÁ. Jaroslav Hlubůček (*1929): Ať už se člověk nacházel v jakékoli situaci, život musel jít dál [přepis audionahrávky]. Liberec, 25. 9. 2019. In: Paměť národa [online]. ©2008-2020 [cit. 2020-10-30]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/hlubucek-jaroslav-20190925-0

Citace

BERNÁTHOVÁ, Ivana. Jaroslav Hlubůček. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2021. Datum aktualizace 26. 02. 2021, [cit. 2021-11-30]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:20805