Katalog KVKLI

Stanislav Hnělička

12. 2. 1922 Liberec - 4. 11. 2016 Liberec

odbojář tankista důstojník

Medailon

 „Byl jsem naivní, naprosto jsem si tu cestu neuměl představit. Netušil jsem, co mě čeká. Měl jsem jen rezervní boty, byla to taková pracovní bagančata, a náhradní ponožky. K jídlu jen kousek chleba. Ten hlad, který jsem cestou přes Julské Alpy do Jugoslávie měl, byl horší než čtyřdenní osamění a nevyspání. Jéžíš, jakej já měl tenkrát hlad!“

 

Stanislav Hnělička se narodil 12. února 1922 v  Liberci do rodiny Františka a Emmy Hněličkových. Na severu Čech strávil své dětství, kdy zde vychodil obecnou i měšťanskou školu. Po německém záboru pohraničí se s rodinou přestěhoval do Mladé Boleslavi. Ve stejném čase se však pevně rozhodl k útěku do zahraničí. Úspěšným byl až na třetí pokus, když na Vánoce 1940 překročil Julské Alpy a dosáhl Jugoslávie. Odtud pak putoval na Střední východ, kde se 13. března 1941 stal příslušníkem Československého pěšího praporu 11 – Východního. Jako vojín pěchoty se účastnil nasazení praporu v Západní poušti, bojů v Sýrii i obrany Tobruku.

Po reorganizaci jednotky na Československý lehký protiletadlový pluk 200 – Východní prodělal výcvik na protiletadlovém děle Bofors 40 mm a stal se jeho velitelem. V řadách 501. praporu posléze bránil vzdušný prostor nad Beyrouthem i Tobrukem. Po přemístění pluku do Velké Británie a vzniku Československé samostatné obrněné brigády se stal příslušníkem 2. tankového praporu. V tomto zařazení bojoval od října 1944 do května 1945 u francouzského přístavu Dunkerque. Po návratu do vlasti demobilizoval a navrátil se do rodného Liberce, v němž provozoval dopravní firmu až do roku 1948. Po únorových událostech pomáhal s útěky do zahraničí. V tomtéž období byl podvakrát několik měsíců vězněn, rodina vystěhována z bytu a firma zabavena. V dalších letech mohl vykonávat pouze dělnické profese a častokrát musel změnit zaměstnání. Po sametové revoluci byl rehabilitován a postupně povyšován až do hodnosti brigádního generála. Aktivně působil v liberecké jednotě Československé obce legionářské, kde zastával funkci předsedy. Za mimořádné zásluhy získal Řád bílého lva a Řád čestné legie. Rovněž obdržel Poctu hejtmana Libereckého kraje a Čestné občanství města Liberce. Zemřel v rodném městě 4. listopadu 2016.

Mládí

Stanislav Hnělička spatřil světlo světa v půl osmé večer 12. února 1922 v severočeském Liberci. Narodil se v domě č. p. 26 na náměstí Českých bratří do rodiny Františka a Emmy Hněličkových.[1] Třicetiletý otec pocházel z Protivína a do Liberce přibyl po vzniku Československé republiky v rámci 11. divizní nemocnice, u které roku 1920 demobilizoval. Celkem strávil ve vojenské uniformě osm let, neboť již před první světovou válkou nastoupil roku 1912 prezenční dvouletou službu v rakousko-uherské armádě. Vzhledem k vypuknutí světového konfliktu v létě 1914 nebyl z armády propuštěn, ale naopak pokračoval ve válečné službě. Teprve po ukončení bojů a přesunu na sever Čech z armády odešel a získal civilní zaměstnání.[2] Na počátku dvacátých let se pak seznámil s Emmou Linkovou, narozenou roku 1899, jež byla dcerou místního pekařského mistra Václava Linky. Společně byli sezdáni 3. února 1921 a o rok později se jim narodil jejich jediný syn.[3]

Stanislav Hnělička strávil celé své mládí v Liberci, kde vychodil pět tříd české obecné školy a čtyři třídy české školy měšťanské.[4] Učiteli se mu stali mimo jiné dva českoslovenští legionáři z Ruska Vladislav Fridrich a Vít Frič, kteří patřili k vrcholným funkcionářům Jednoty Československé obce legionářské pro Liberec a okolí.[5] Vlastenecké výchově byl Stanislav Hnělička podroben rovněž v tělovýchovných organizacích jako Sokol či Slavia, které často navštěvoval. Vzhledem k německému charakteru města získal již od útlého mládí dokonalou znalost jazyka většinového obyvatelstva, s jehož příslušníky se pravidelně stýkal.

S řadou svých německých protějšků se však od roku 1933 dostával do pravidelných konfliktů, které s blížícím se rokem 1938 narůstaly na četnosti i intenzitě. Právě v osudném roce pro první republiku vstoupil Stanislav Hnělička v šestnácti letech do řad polovojenské organizace Národní garda, v rámci které se podrobil v dolních kasárnách základnímu vojenskému výcviku a se svou jednotkou byl při zářijové mobilizaci nasazen při ostraze železničního mostu v Kryštofově Údolí.[6]

Po odstoupení pohraničních oblastí nacistickému Německu se rodina přestěhovala do Mladé Boleslavi, kde František Hnělička přihlásil svého syna do učení u kovomistra Josefa Ráčka. Do učení Stanislav Hnělička nastoupil 11. ledna 1939 a měl zde vytrvat až do jara 1942.[7] V té době byl ale již plně rozhodnut bojovat proti nacismu, k čemuž definitivně dospěl poté, co následovníci Konrada Henleina kamenovali jeho matku při odchodu z Liberce. Obsazení zbytku republiky a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 pak znamenalo aktivní zahájení příprav na útěk do zahraničí.

Útěk do zahraniční armády

Jelikož Stanislav Hnělička nevstoupil do žádné domácí odbojové organizace a ani s ilegálními pracovníky nebyl v kontaktu, rozhodl se pro odchod ze země na vlastní pěst. Jeho první pokus o útěk se odehrál ještě v první polovině roku 1939, kdy se snažil dosáhnout Dánska. Na hranicích ovšem pro značně zesílené německé hlídky od svého záměru upustil a navrátil se zpět do Mladé Boleslavi. K dalšímu pokusu o útěk se odhodlal až na začátku následujícího roku, kdy se mu podařilo dosáhnout Neziderského jezera, u něhož jej však na hranicích s Maďarským královstvím němečtí pohraničníci zadrželi. Následně putoval do vězení ve Vídni a v Linci, ve kterých strávil čtyři měsíce, než byl zařazen do vlakového transportu směřujícího do Koncentračního tábora Dachau. K jeho odeslání ale nakonec nedošlo, neboť všichni nezletilí byli z transportu nakonec vyjmuti. Nejspíše se tak stalo v souvislosti se souběžnými událostmi ve Francii, která ve stejném čase kapitulovala, což bylo Třetí říší velkolepě oslavováno.

Namísto Dachau odvezli němečtí policisté Stanislava Hněličku do Protivína, v němž se narodil jeho otec, a odtud pak po předání do českých rukou putoval zpět do Mladé Boleslavi. Odchod do československé zahraniční armády se mu podařil teprve až na třetí pokus, který započal kladným vyřízením žádosti o přidělení na práci v Říši, respektive rakouském Steyru, kam Hnělička dorazil v říjnu 1940. O dva měsíce později se odhodlal k přechodu Julských Alp do Jugoslávie. Po čtyřdenním vyčerpávajícím pochodu ve směru na jugoslávské město Celje se mu podařilo překročit hranice a stanout na území spřáteleného jihoslovanského státu. Do Celje nicméně nedorazil, neboť předtím byl zatčen místním četnictvem. Vzhledem k tomu, že se jednalo o uprchlého Čechoslováka mělo dojít ke zkontaktování československých krajanských organizací, které by mu pomohly nastoupit na takzvanou Balkánskou útěkovou cestu a dostat se dále na Střední východ. Jelikož ale překročil hranice bez pomoci odbojových organizací, nebyly krajané o jeho příchodu dostatečně včas zpraveni a po několika týdnech bylo proto v Lublani rozhodnuto o jeho navrácení zpět do Německa.

V kritické situaci nakonec devatenáctiletému Stanislavu Hněličkovi pomohl jeden ze strážných, jenž s ním sympatizoval, neboť jeho syn se oženil s Češkou. Díky jeho zprostředkování kontaktu s velitelem věznice a následně československými krajany byl Hnělička propuštěn a odeslán do Záhřebu, kde přebýval v Českém národním domě. Zde již byl zařazen do jednoho z posledních transportů československých uprchlíků, kteří za pomoci ilegálních cestovních dokladů pokračovali přes Řecko a Turecko do Palestiny, kontrolované Velkou Británií.[8]

V přístavu Haifa byl Stanislav Hnělička 13. března 1941 československými vojenskými úřady odveden a odeslán do Egypta, kde nastoupil do 3. roty Československého pěšího praporu 11 – Východního pod velením podplukovníka Karla Klapálka.[9] V rámci této jednotky se o tři měsíce později zúčastnil svého prvního válečného nasazení, když byl prapor odvelen do Západní pouště, v níž měl narychlo obsadit a zpevnit obranné postavení pro případ proražení fronty Rommelovým Afrikakorpsem. K této možnosti nakonec nedošlo, ale přesto Čechoslováci prožili několik přímých náletů na své pozice a blízká polní letiště. O několik týdnů později již prapor obdržel další bojový rozkaz, který spočíval v rychlém přesunu na syrskou frontu, otevřenou v červnu 1941 spojeneckými vojsky poté, co vznikla důvodná obava využití vichistické Levanty německou armádou.

Stanislav Hnělička se tak následně zúčastnil boje proti Cizinecké legii a po kapitulaci vichistických vojsk se s praporem přesunul na sever Sýrie, kde Čechoslováci vykonávali strážní službu na syrsko-tureckých hranicích. Třetí rota kapitána Jana Bernase zde hlídala úsek u řeky Eufrat a města Djarablous. Podobně jako celá třetina československých vojáků se stal obětí malarického komára typu Anophelles i vojín Hnělička.

Boje u Tobruku

Ostraze syrsko-tureckých hranic se pěší prapor věnoval až do října 1941, kdy obdržel svůj nejdůležitější úkol, spočívající v nasazení na severoafrickou frontu v obleženém přístavu Tobruk. Přístavní město v dané době tvořilo strategicky velmi důležitý spojenecký ostrůvek v týlu nepřítele, který musel kvůli tomu své zásobovací linie protáhnout o několik set kilometrů. Na jeho obraně se v období mezi říjnem a prosincem 1941, kdy byl přístav osvobozen, podíleli kromě Čechoslováků také Australané, Novozélanďané, Jihoafričané a Poláci, pod jejichž velení československý prapor náležel.

Stanislav Hnělička zde sloužil v četě nadporučíka Jaroslava Štětky. Jejich obranná pevnůstka nesla označení S-23 a nacházela se nedaleko hlavní silnice ve směru na západ na Dernu. Činnost československých obránců se zde zaměřovala především na neustálé střežení obranného úseku a podnikání zvláště nočních hlídek k nepřátelským pozicím. Vojáci přebývali ´v podzemních chladných a vlhkých krytech, odkud vylézali na pozice a nebo na noční hlídky k nepřátelským postavením. Naproti pěšímu praporu pak stáli příslušníci italských divizí Brescia a Trento a menší jednotky německého Afrikakorpsu.[10]

„Pořád se něco dělo. Třeba hodinu nic, a najednou začala dělostřelba. Snažili jsme se vypozorovat, odkud pálí, a dávali hlášky našim dělostřelcům nebo Polákům, aby je zaměřili. Klid tam nebyl nikdy. Když se nedělo nic u nás, tak na vedlejším úseku. Ponorkovou nemoc jsme mít nestačili, nebylo kdy. Museli jsme být pořád ve střehu, v pohotovosti. Nejdřív to bylo docela dobrý, ale potom to bylo horší a horší. Začaly nás klátit nemoci a nervově už jsme na tom nebyli nejlépe. Nehledě k tomu, že jsme jedli pořád stejnou stravu. Ze začátku jsme se divili, když jsme nacházeli v opuštěných zákopech hromady neotevřených konzerv, ale rychle jsme to pochopili. Konzervy s hovězím masem jsme měli každý den, a to se rychle přejí. Chleba byl málokdy, místo něj suchary. Hlavně jsme měli zoufalý nedostatek vitamínů, i když jsme je dostávali v pilulkách. Kývaly se nám z toho zuby, krvácely dásně. Musím přiznat, že jsem tolik syrové cibule jako tam už potom v životě nesnědl. Alespoň té jsme měli dost! Hodně nás ubíjel způsob života. Žili jsme v pevnosti, ve dne spali, pokud jsme neměli hlídku. Žili jsme jen v noci, kdy jsme vyráželi na stráž nebo na polní hlídky. Občas jsme také chodili až do tzv. země nikoho, za ostnaté dráty, což bylo obzvlášť psychicky náročné a unavující. Stále jsme byli v práci.“[11]

K největšímu výpadu obránců Tobruku došlo 10. prosince 1941, kdy vyvrcholila spojenecká operace „Crusader“, jež spočívala v posunutí hlavní fronty až k obleženému městu a jeho následném osvobození. Do osvobozovací akce se toho dne zapojil i československý prapor. Třetí rota útočila ve směru na nepřátelské postavení na kótě 69. Za svou aktivitu během obléhání i při útoku 10. prosince 1941 pak Stanislav Hnělička obdržel Československou medaili Za chrabrost s odůvodněním:

„Vojín Stanislav Hnělička: dne 10. prosince první z hlídky odvážně vnikl do silně opevněného nepřátelského postavení, zvaného Village. Zúčastnil se největšího počtu hlídek z mužstva své čety. Projevoval vždy nevšední odvahu a srdnatost.“

rozkaz Československé vojenské mise v Jeruzalémě č. 3 z 20. ledna 1942[12]

Po následném posunu hlavní fronty na západ převzali českoslovenští vojáci ostrahu dalších přilehlých prostor a po několik týdnů si užívali relativního oddechu. V únoru 1942 však došlo k opětovnému zvratu v pouštní válce a Rommelova vojska se rychle blížila k libyjskému přístavu. Prapor proto urychleně znovu převzal obranné postavení a připravoval se ke střetu. Vzhledem k jeho dlouhodobému nasazení byl ale o měsíc později z Tobruku stažen a přesunul se do Palestiny. Ve Svaté zemi jeho příslušníky čekalo poslední slavnostní nastoupení coby pěšáků, neboť od května 1942 se stali součástí nově vzniklého Československého pěšího protiletadlového pluku 200 – Východního, stále pod velením Karla Klapálka. Stanislav Hnělička byl zařazen k 6. rotě 501. praporu pod vedením nadporučíka Karla Štěpána a spolu s ostatními se podrobil intenzivnímu výcviku na lehkém protiletadlovém děle Bofors ráže 40 mm.[13]

Kvůli opětovnému zvratu na hlavní frontě netrvalo přeškolení dlouho a už ke konci července 1942 musela část pluku převzít protileteckou obranu v přístavech Haifa a Beyrouth. Prapor, v němž sloužil Stanislav Hnělička, byl odeslán do Beyrouthu, ve kterém se podílel na protiletecké obraně přístavu, rozhlasového vysílače a blízké petrolejové rafinerie. Služby zde jednotka zanechala poté, co došlo k posunu výstavby i výcviku celého pluku na takovou úroveň, že mohl být nasazen jako celek. Nové bojové nasazení bylo Čechoslovákům určeno v prosinci 1942, kdy se v samotném závěru roku mnozí z nich opětovně ocitli na půdě Tobruku. Tentokráte se libyjský přístav nacházel již ve spojeneckém týlu, od hlavní fronty vzdáleném zhruba dvě stě kilometrů. Intenzita nepřátelského bombardování byla pochopitelně menší, než tomu bylo před více než rokem, nicméně i nadále se spojenecký přístav ocital v hledáčku nepřátelských letců. Boj proti vzdušným silám států Osy vedli českoslovenští dělostřelci až do června 1943, kdy se již schylovalo k samotnému závěru války v Africe. Namísto toho se měla celá československá armáda na Středním východě přesunout do egyptského přístavu Tewfik na břehu Rudého moře, kde se vojáci nalodili na zaoceánský parník Mauretania. Před válkou luxusní francouzský parník pojmul téměř osm tisíc spojeneckých vojáků, které v dalších týdnech vezl podél afrických břehů až do Velké Británie, kam doplul 11. srpna 1943.[14]

Tankistou v obrněné brigádě

Po příjezdu do Liverpoolu se protiletadlový pluk přesunul do Wivenhoe, kde vojáky přivítal prezident Edvard Beneš. Záhy nato došlo k oficiálnímu rozpuštění jednotky a převedení mužstva i důstojníků do řad nově vzniklé Československé samostatné obrněné brigády pod velením brigádního generála Aloise Lišky. V této jednotce byl již svobodník Stanislav Hnělička zařazen do 2. roty 2. tankového praporu a ihned se zapojil do tankových kurzů na pozici řidiče. V anglických a skotských výcvikových střediscích se učil na britských tancích typu Crusader a Cromwell. Mezitím poznával místní přírodu i kulturu a rovněž se postupně sbližoval se zde již delší čas pobývajícími československými vojáky.[15]

Druhý den po provedení vylodění v Normandii 6. června 1944 došlo k vyhlášení polní mobilizace brigády, což pro Stanislava Hněličku znamenalo nutnost urychleného dokončení výcviku a převzetí již válečných obrněnců. Dne 21. srpna útvar v Bridlingtonu navštívil prezident Beneš a o tři dny později se vojáci nalodili v přístavu Gosport na transportní lodě. Po připlutí ke břehům Normandie se Čechoslováci vylodili v umělém přístavu Mullbery B u městečka Arromanches a následně se celá brigáda koncentrovala v prostoru u Falais, kde probíhalo dokončování výcviku a především velení brigády netrpělivě očekávalo zadání bojového úkolu. Ten nakonec spočíval v přesunu na sever Francie, kde se v přístavu Dunkerque opevnila zhruba dvanácti tisícová německá posádka pod velením viceadmirála Friedricha Frisiuse, jež dostala rozkaz za všech okolností udržet třetí největší francouzský přístav. Stalo se tak na základě Hitlerova rozkazu z 4. září 1944, který cílil na zaplombování francouzských přístavů německými vojsky tak, aby Spojencům bylo co nejvíce znemožněno plynulé zásobování.

Úkolem Čechoslováků bylo zadržovat posádku ve městě, zabránit případným pokusům o průnik a narušení zásobování hlavní fronty a především pak snažit se posádku donutit ke kapitulaci. Pro zatopení širokého předpolí přístavu jeho obránci však nemohla československá brigáda efektivně využít své hlavní síly – tanky. Boje se proto omezovaly především na dělostřelecké i minometné přepady a útoky menších skupin pěchoty. K větším výpadům ze strany obléhatelů došlo pouze ve dvou případech na podzim 1944, kdy brigáda zaútočila na německé pozice především ve východním úseku fronty, kde se nacházel i 2. tankový prapor.[16] V jeho řadách se Stanislav Hnělička aktivně zúčastnil výpadu 28. října i 5. listopadu. Při prvním z nich se mu podařilo zajmout celé nepřátelské družstvo.

„Při útoku 28. října jsem se snažil dostihnout průzkumnou četu, ke které jsem byl přiřazen. Běžel jsem kolem jednoho opuštěného domu a takhle ve větru jsem zachytil pár německých slovíček. Ještě jsem si stačil všimnout, že ten dům má dole ve sklepě rozšířené sklepní okénko. Bylo mi jasné, že je to střílna. Zarazil jsem se a německy do toho sklepa zařval, aby vylezli ven, nebo jim tam naházím granáty. Zbraně ať nechají dole. Za chvíli se vyhrabalo celé družstvo, bylo jich deset nebo jedenáct. Dal jsem jim Hände hoch! A stáhl je za roh domu, abychom byli krytí proti naší i jejich palbě.“[17]

K bojům na lokální frontě v severozápadním cípu Francie docházelo až do konce druhé světové války v Evropě, než dne 9. května 1945 německá posádka kapitulovala. Až po tomto datu se mohla celá československá brigáda přesunout do již osvobozené vlasti, kam dorazila 18. května. O dvanáct dní později následovala slavnostní přehlídka v centru hlavního města, kterou nově desátník Stanislav Hnělička absolvoval ve svém tanku typu Challenger, jenž předtím vyměnil za americký tank Sherman. Za své válečné hrdinství obdržel dva Československé válečné kříže 1939, dvě Československé medaile Za chrabrost, Československou medaili Za zásluhy I. stupně, Pamětní medaili československé armády v zahraničí se štítky SV, VB a F, Polský válečný kříž a také britská vyznamenání Africa Star nebo 1939–1945 Star.[18]

Poúnorová perzekuce

Přestože vojenské kariéře se hodlal oddat již v čase meziválečném, po ukončení války a návratu do vlasti se rozhodl z armádních řad odejít. K rozhodnutí jej vedl především nesouhlas se změnami v československém vojsku, které bylo nově budováno po vzoru Rudé armády a výrazným způsobem do něj pronikala soudobá politika. Namísto setrvání proto Stanislav Hnělička v hodnosti rotného 4. prosince 1945 demobilizoval a navrátil se do rodného Liberce, podobně jako jeho rodiče. Zde obdržel správcovství nad menší dopravní firmou Max Langer. Navzdory počátečním potížím se mu ji v průběhu několika měsíců podařilo obnovit a provozovat ji až do roku 1948.[19]

Mezitím nalezl svou životní lásku, o rok mladší Irenu Káchovou z Prahy, s níž byl sezdán 27. srpna 1947. Manželka vstupovala do společného života již se dvěma dětmi, dcerou Irenou a synem Oldřichem. Společného potomka se dočkali až o deset let později, kdy se jim narodil syn Stanislav. Do té doby se mladý manželský pár musel potýkat s vážnými obtížemi, plynoucími z následků únorového komunistického převratu v roce 1948.[20] Do hledáčku Státní bezpečnosti se Stanislav Hnělička dostal nejenom pro své válečné působení v západní části odboje, ale rovněž i proto, že společně se svou manželkou pomáhal některým politickým emigrantům. Sám byl poválečným členem národních socialistů, manželka pak členkou strany lidové. Oba dva v roce 1948 uvažovali o emigraci, když se jim dokonce podařilo přejít hranice a dostat se až do západoněmeckého Krefeldu. Přesto se nakonec z rodinných důvodů navrátili do Československa. Stanislav Hnělička byl záhy na to podvakrát několik měsíců vězněn a manželka i s dětmi vystěhována ze společného bytu. V dalších letech byli oba dva bezpečnostními složkami i nadále sledováni a velmi často na nátlak vyšších orgánů odejiti ze zaměstnání. Kritickou ekonomickou situaci rodiny nakonec Stanislav Hnělička řešil brigádami v Severočeském uhelném revíru, kde byl při jednom sfárání nakrátko zavalen. Do konce padesátých let pak v žádném zaměstnání nevydržel více než dva roky, přičemž mohl vykonávat výlučně dělnické pozice, popřípadě pracovat jako řidič.

 

Výčet zaměstnání Stanislava Hněličky v období 1948–1958:

srpen 1948 – červenec 1949 Severočeské papírny, závod Bílý Kostel nad Nisou

srpen 1949 – květen 1950 Kovomat, krajský závod Liberec

květen 1950 – únor 1951 Východočeské mlýny, pekárny – cukrárny Liberec

únor 1951 – srpen 1952 Nový byt, národní podnik

září 1952 – červenec 1953 Severočeské doly a kanalizace, závod 05 Liberec

srpen 1953 – březen 1954 Restaurace a jídelny, podnikové ředitelství Liberec

březen – září 1954 Severočeský uhelný revír, důl Kohinoor

listopad 1954 – září 1955 Státní lesy, oblastní sklad MTZ v Liberci

únor 1956 – listopad 1956 Jiskra, obchodní dům Liberec

březen 1957 – červenec 1958 Krajská správa státních lesů Liberec[21]

 

Srpen 1968

Jistého uvolnění se dočkal teprve po XX. sjezdu KSSS v roce 1956 a zvláště pak v šedesátých letech. Roku 1964 byl poprvé od svého odchodu z armády povýšen do hodnosti rotmistra a o rok později obdržel Pamětní medaili k 20. výročí osvobození ČSSR. V tomtéž desetiletí byl členem Svazu protifašistických bojovníků, Svazarmu a ROH. V samotném roce 1968 se aktivně zapojil do demokratizačních procesů a inicioval obnovení Československé obce legionářské, jíž byl dříve členem. Stejně tak se mu podařilo spolu s dalšími odbojáři přesvědčit předsedu MěNV Liberec Jiřího Moulise, aby coby vrcholný zástupce města podnikl cestu do francouzského Dunkerque a zahájil rozhovory o možnosti partnerské spolupráce. K jejímu uzavření ovšem pro srpnové události již nedošlo a veškeré snahy o obnovu předúnorového stavu byly na dalších více než dvacet let znemožněny. V průběhu samotného vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československé socialistické republiky se Stanislav Hnělička aktivně zapojil do občanské rezistence. U rozhlasového studia v Liberci, odkud vysílali Václav Havel s Janem Třískou, nechal z nákladních aut naložených železobetonovými bloky vystavět pomyslnou barikádu proti tankům a společně s manželkou obstarával potřebné léky.[22]

„Lidé nám do rozhlasu nosili potraviny, květiny, léky, aniž jsme co z toho potřebovali; když nebylo pár hodin Třísku slyšet z rádia, bombardovali rozhlas telefonickými dotazy, co s námi je; budova rozhlasu byla obklopena obrovskými transportéry s velikými betonovými kvádry, které měly zabránit jejímu dobytí.“

ze vzpomínek Václava Havla na rok 1968[23]

Poté však již došlo k počátku normalizačních procesů a opětovnému návratu zájmu o Hněličkovu osobu ze strany Státní bezpečnosti. Na počátku sedmdesátých let mu pak byly odebrány cestovní doklady.

Předsedou ČsOL Liberec

Návratu na místa bojů se Stanislav Hnělička dočkal až v roce 1984, kdy na poslední chvíli obdržel od příslušných úřadů výjezdní doložku a mohl společně s ostatními bývalými příslušníky obrněné brigády odjet na přátelskou návštěvu do Dunkerque. Po sametové revoluci a plné morální i politické rehabilitaci se znovu aktivně zapojil do obnovy Československé obce legionářské, jejíž liberecké jednoty se v roce 2002 stal předsedou.[24] O osm let později se mu podařilo završit jeho dlouhodobou snahu o navázání oficiálních vztahů měst Liberec a Dunkerque, když byla u příležitosti 65. výročí konce druhé světové války podepsána mezi oběma městy partnerská spolupráce.[25]

Za své válečné i porevoluční zásluhy byl roku 2005 vyznamenán francouzským prezidentem Jacquesem Chiracem Řádem Čestné legie V. třídy v hodnosti rytíře a o dva roky později mu český prezident Václav Klaus propůjčil Řád Bílého lva II. třídy vojenské skupiny.[26] V roce 2010 obdržel od Stanislava Eichlera Poctu hejtmana Libereckého kraje.[27] Rok nato byl pak prezidentem Klausem povýšen do hodnosti brigádního generála a rodné město Liberec mu udělilo čestné občanství.[28]

Stanislav Hnělička zemřel 4. listopadu 2016 v Liberci ve věku devadesáti čtyř let.

 

Jan Hnělička


[1] Magistrát města Liberec, Matrika narozených Liberec 1920–1922, fol. 49.

[2] Soukromý archiv rodiny Hněličkových, Osobní doklady Františka Hněličky.

[3] Magistrát města Liberec, Matrika narozených Liberec 1920–1922, fol. 49.

[4] Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha (VÚA – VHA Praha), f. Sbírka kvalifikačních listin, Stanislav Hnělička, nar. 1922; VÚA – VHA, f. Osobní karta příslušníků zahraničního a domácího odboje, Stanislav Hnělička, nar. 1922.

[5] K tématu meziválečného působení československých legionářů v Liberci: HNĚLIČKA, Jan. Českoslovenští legionáři na Liberecku v období první Československé republiky. Diplomová práce. Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Technická univerzita v Liberci. 2017, 208 s.

[6] HNĚLIČKA, Stanislav a Jan ŠEBELKA. Byl jsem tobruckou krysou: vzpomínky válečného veterána. 2. vyd. Liberec: Klub vojenské historie Tobruk-Dunkerque, 2014, s. 15.

[7] Soukromý archiv rodiny Hněličkových, Smlouva o vyučení.

[8]  Soukromý archiv rodiny Hněličkových, Životopis Stanislava Hněličky; HNĚLIČKA, Stanislav a Jan ŠEBELKA. Byl jsem tobruckou krysou, s. 19–34.

[9] Vojenský archiv – centrálna registratura Trnava (VA – CR Trnava), f. Sbírka kmenových listů, Stanislav Hnělička, nar. 1922

[10] Ke vzniku a prvním úkolům Československého pěšího praporu 11 – Východního podrobně: BROD, Toman. Tobrucké krysy: osudy a boje československých vojáků na Středním východě v letech 1940–1941. Praha: Naše vojsko, 2008, 250 s.; ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě: (1939–1945). Praha: Mladá fronta, 1997, 534 s.

[11]  Viz HNĚLIČKA, Stanislav a Jan ŠEBELKA. Byl jsem tobruckou krysou, s. 55–58.

[12] Viz BROD, Toman. Tobrucké krysy, s. 235–236.

[13] VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Stanislav Hnělička, nar. 1922; VÚA – VHA Praha, f. Osobní karta příslušníků zahraničního a domácího odboje, Stanislav Hnělička, nar. 1922; VÚA – VHA Praha, Sbírka kvalifikačních listin, Stanislav Hnělička, nar. 1922

[14] Viz BROD, Toman. Tobrucké krysy, s.163–208.

[15] VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Stanislav Hnělička, nar. 1922; HNĚLIČKA, Stanislav a Jan ŠEBELKA. Byl jsem tobruckou krysou, s. 109–117.

[16] Více k tématu obléhání Dunkerque: ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě: (1939–1945). Praha: Mladá fronta, 1997. 534 s. ISBN 80-204-0609-3; FRISIUS, Friedrich. Neblahé dny: deník viceadmirála Friedricha Frisia, velitele Pevnosti Dunkuerque: 3. září 1944 – 9. května 1945. PLACHÁ, Pavla a Jiří PLACHÝ (edd.). Praha: Ministerstvo obrany České republiky, Vojenský historický ústav Praha, 2014. 126 s. ISBN 978-80-7278-635-0; MARŠÁLEK, Zdenko a Petr HOFMAN. Dunkerque: 1944-1945: ztráty Československé samostatné obrněné brigády během operačního nasazení ve Francii. Praha: NLN, 2011. 575 s. ISBN 978-80-7422-119-4.

[17] Viz HNĚLIČKA, Stanislav a Jan ŠEBELKA. Byl jsem tobruckou krysou, s. 145.

[18] VÚA – VHA Praha, f. Karta vyznamenání, Stanislav Hnělička, nar. 1922; VÚA – VHA Praha, f. Osobní karta příslušníků zahraničního a domácího odboje, Stanislav Hnělička, nar. 1922.

[19] Státní oblastní archiv Litoměřice, f. Svaz protifašistických bojovníků – krajská organizace Liberec, kt. 4, Žádost Stanislava Hněličky; HNĚLIČKA, Stanislav a Jan ŠEBELKA. Byl jsem tobruckou krysou, s. 161–167.

[20] Soukromý archiv rodiny Hněličkových, Osobní doklady Stanislava a Ireny Hněličkových.

[21] Archiv bezpečnostních složek (ABS), svazek č. 13099 UL; ABS, svazek reg. č. 181 LB; Soukromý archiv rodiny Hněličkových, Potvrzení pro Státní bezpečnost.

[22] Viz HNĚLIČKA, Stanislav a Jan ŠEBELKA. Byl jsem tobruckou krysou, s. 177–181.

[23] KARPAŠ, Roman, et al. Kniha o Liberci. Liberec: Dialog, 1996, s. 472.

[24] Archiv Jednoty Československé obce legionářské v Liberci; Zápisy z členských schůzí 2002–2016.

[25] Liberec má nové partnerské město. In: Zpravodaj liberecké radnice. 2010, roč. 15, č. 7–8, s. 12.

[26] Soukromý archiv rodiny Hněličkových, Dekret k propůjčení Řádu Bílého lva II. třídy.

[27] Hejtman předal Pocty hejtmana LK významným osobnostem našeho kraje. Liberecký kraj [online]. [cit 2019-08-02]. Dostupné z: https://www.kraj-lbc.cz/Hejtman-predal-Pocty-hejtmana-LK-vyznamnym-osobnostem-naseho-kraje-n809940.htm

[28] Soukromý rodiny Hněličkových, Dekret k udělení Čestného občanství; Čestný občan Stanislav Hnělička. In: Liberecký zpravodaj. 2011, roč. 1, č. 11, s. 1–3.

Místa působení

Výběrová bibliografie

Dílo – knihy

HNĚLIČKA, Stanislav a Jan ŠEBELKA. Byl jsem tobruckou krysou: vzpomínky válečného veterána. 2. vyd. Liberec: Klub vojenské historie Tobruk-Dunkerque, 2014, 210 s. ISBN 978-80-905859-0-4.

HNĚLIČKA, Stanislav a Jan ŠEBELKA. Byl jsem tobruckou krysou: vzpomínky válečného veterána. Praha: Akropolis, 2008, 183 s. ISBN 978-80-7304-101-4.


Knihy

BÍLKOVÁ, Libuše a Roman KARPAŠ. Kniha o Liberci. 2. vyd. Liberec: Dialog, 2004, 704 s. ISBN 80-86761-13-4.

BROD, Toman. Tobrucké krysy: osudy a boje československých vojáků na Středním východě v letech 1940–1941. Praha: Naše vojsko, 2008, 250 s. ISBN 978-80-206-0982-3.

ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě: (1939–1945). Praha: Mladá fronta, 1997, 534 s. ISBN 80-204-0609-3.

EMMERT, František. Československý zahraniční odboj za 2. světové války na západě. Brno: CPress, 2012, 112 s. ISBN 978-80-251-2756-8.

EMMERT, František. Češi u Tobruku: skutečné příběhy. Praha: Vyšehrad, 2008, 201 s. ISBN 978-80-7021-926-3.

FIRT, Leopold. Od Eufratu až po Benghazi: historie čs. vojenské jednotky na Středním Východě. 2. vyd. Praha: Práce, 1948, 256 s.

FRISIUS, Friedrich. Neblahé dny: deník viceadmirála Friedricha Frisia, velitele Pevnosti Dunkuerque : 3. září 1944 – 9. května 1945. PLACHÁ, Pavla a Jiří PLACHÝ (edd.). Praha: Ministerstvo obrany České republiky, Vojenský historický ústav Praha, 2014. 126 s. ISBN 978-80-7278-635-0.

GOTTLIEB, František. Po druhé Tobruk. 2. vyd. Praha: Naše vojsko, 1946, 174 s.

HRABICA, Pavel a Zdeněk HRABICA. Zapomenutý generál Karel Klapálek. Praha: Mladá fronta, 2006, 334 s. ISBN 80-204-1408-8.

HRBEK, Jaroslav. Tobrúk 1941. Praha: Argo, 1997, 327 s. ISBN 80-7203-139-2.

KLAPÁLEK, Karel. Ozvěny bojů. 3. vyd. Praha: Naše vojsko, 1987, 284 s.

KOŠUTOVÁ, Olga. Voják vypravuje: cesta generála Karla Klapálka za druhé světové války. V Brně: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1948, 267 s.

MAREK, Jindřich. Tobrucký deník: zpráva o československých obráncích obklíčené libyjské pevnosti. Cheb: Svět křídel, 2008, 227 s. ISBN 978-80-86808-53-6.

MARŠÁLEK, Zdenko a Petr HOFMAN. Dunkerque: 1944–1945: ztráty Československé samostatné obrněné brigády během operačního nasazení ve Francii. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011, 575 s. Paměť války: Čechoslováci 1939-1945. ISBN 978-80-7422-119-4.

POSPÍŠIL, Ladislav a Michael POSPÍŠIL. Ve znamení Halleyovy komety: Podle vyprávění otce zaznamenal Michael Pospíšil. Praha: Naše vojsko, 1996, 197 s., ISBN 80-206-0500-2.

PROCHÁZKA, Ivan. Dunkerque: válečný deník Československé samostatné obrněné brigády: (říjen 1944-květen 1945). Praha: MO – AVIS, 2006, 204 s. ISBN 80-7278-353-X.

Tobruk. Londýn: Čechoslovák, 1942, 43 s., [10] s. obr. příl.

Tři medailonky: PhDr. Eva Šamánková: stavitel Eduard Anděl: Stanislav Hnělička. Liberec: Česká beseda, 1997, 14 s. Zprávy České besedy, č. 84.

U děla na Středním východě: kronika Československého 200. lehkého protiletadlového pluku - Východního. V Londýně: Čechoslovák, 1944, 139 s.

 

Články

"Když jsme se vrátili, byl to pro nás šok." In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2016, roč. 27, č. 259 (5. 11. 2019), s. 17. ISSN 1210-1168.

70. výročí vylodění. In: Právo. 2014, roč. 24, č. 128 (3. 6. 2014), s. 2. ISSN 1211-2119.

BARTOVSKÝ, Ota. Držitel Řádu bílého lva obdržel medaili města. In: Liberecký deník. 2008, roč. 16, č. 51 (29. 2. 2008), s. 1. ISSN 1214-8571.

Brigádní generál Stanislav Hnělička. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2016, roč. 27, č. 259 (5. 11. 2016), s. 17. ISSN 1210-1168.

Co si ještě přeju? Aby si lidi odpustili trochu té hamižnosti. In: Liberecký deník. 2011, roč. 19, č. 253 (29. 10. 2011), s. 3. ISSN 1214-8571.

CSIZMAZIA, Marek. Není doba na hrdinství. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2007, roč. 18, č. 252 (29. 10. 2007), s. 2. ISSN 1210-1168.

Češi v boji. In: Lidové noviny. 2005, č. 105 (5. 5. 2005), s. 2. ISSN 0862-5921.

Číší vína připil prezident osobnostem kraje. In: Liberecký deník. 2014, roč. 22, č. 134 (10. 6. 2014), s. 1. ISSN 1214-8571.

Dunkerque podruhé aneb gymnazisté z Lycée de l"Europe znovu v Liberci po stopách války. In: Liberecký deník. 2012, roč. 20, č. 75 (28. 3. 2012), s. 8. ISSN 1214-8571.

GÁLIS, Radek. Nejvíc mi ublížili po roce 1948 Češi. In: Pražský deník. 2016, roč. 11, č. 264 (11. 11. 2016), s. 9. ISSN 1802-0755.

GAZDÍK, Jan. "O peklu v africké poušti se mi zdá dodnes." In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2008, roč. 19, č. 212 (9. 9. 2008), s. 6. ISSN 1210-1168.

GAZDÍK, Jan. Za svobodu bojoval v africké poušti. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2007, roč. 18, č. 250 (26. 10. 2007), s. 3. ISSN 1210-1168.

Generál Liška má ve Francii ulici. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2010, roč. 21, č. 127 (2. 6. 2010), s. 3. ISSN 1210-1168.

Generál od Tobruku varuje před Východem. In: Liberecký deník. 2015, roč. 23, č. 56 (7. 3. 2015), s. 2. ISSN 1214-8571.

HNĚLIČKA, Jan. Opustili naše řady. In: Legionářský směr. 2016, č. 4, s. 11. ISSN 2336-8756.

Hrdina vzpomíná, jak byl krysou v Tobruku. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2008, roč. 19, č. 266 (12. 11. 2008), s. 1. ISSN 1210-1168.

JAN MIKULIČKA JANA PŠENIČKOVÁ. Svět opustil voják od Tobruku. In: 5plus2. 2016, roč. 5, č. 42 (18. 11. 2016), s. 6.

Konec války si připomněl i hrdina od Tobruku. In: Liberecký deník. 2013, roč. 21, č. 107 (9. 5. 2013), s. 1. ISSN 1214-8571.

LANGER, Jiří. Vzdali čest svým padlým kamarádům. In: Liberecký den. 2004, roč. 12, č. 108 (10. 5. 2004), s. 17. ISSN 1214-8571.

LANGROVÁ, Hana. Liberec slavil konec války. In: Liberecký deník. 2015, roč. 23, č. 107 (9. 5. 2015), s. 1. ISSN 1214-8571.

LAŠTOVKA, David. Ocenil ho Klaus. In: Plzeňský deník. 2007, roč. 5, č. 255 (1. 11. 2007), s. 3. ISSN 1210-5139.

LAURIN, Petra. Válčil na západě i v Rusku, skončil u lisu. Teď dostal generál pomník. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2014, roč. 25, č. 263 (10. 11. 2014), s. 1. ISSN 1210-1168.

Legionář od Tobruku se stal čestným občanem Liberce. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2011, roč. 22, č. 253 (29. 10. 2011), s. 3. ISSN 1210-1168.

Lidé si připomněli hrdinu od Dunkerque. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2009, roč. 20, č. 272 (23. 11. 2009), s. 1. ISSN 1210-1168.

LUBAS, Miloslav. Smutně všedním městem zářily medaile hrdinů. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2014, roč. 25, č. 107 (9. 5. 2014), s. 3. ISSN 1210-1168.

LUBAS, Miloslav. Tobrucká krysa je tady podruhé. A ještě lepší. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2014, roč. 25, č. 262 (8. 11. 2014), s. 3. ISSN 1210-1168.  

MARKOVIČOVÁ, Lenka. Autoři křtili knihu o mobilizaci. In: Liberecký den. 2003, roč. 11, č. 80 (4. 4. 2003), s. 18. ISSN 1214-8571.

Město ocení nositele Řádu bílého lva. In: Liberecký deník. 2008, roč. 16, č. 48 (26. 2. 2008), s. 4. ISSN 1214-8571.

MIKULIČKA, Jan. Nejstarší významné osobnosti v kraji. In: Mladá fronta Dnes. Liberecký kraj. 2015, roč. 26, č. 136 (12. 6. 2015), s. 3. ISSN 1210-1168.

Minci s bitvou u Tobrúku dostal poslední žijící veterán. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj, 2016, roč. 27, č. 248 (22. 10. 2016), s. 17. ISSN 1210-1168.

Na náměstí si lidé vyzkoušejí svou mušku. In: Liberecký deník. 2008, roč. 16, č. 215 (12. 9. 2008), s. 34. ISSN 1214-8571.

NAVARA, Luděk. Hrdinové umírají i se svými příběhy. In: Mladá fronta Dnes. 2016, roč. 27, č. 261 (8. 11. 2016), s. 8. ISSN 1210-1168.

Nebyli jsme tak vulgární, ale film je dobrý, říká veterán. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2008, roč. 19, č. 216 (13. 9. 2008), s. 2. ISSN 1210-1168.

Nová kniha: nehrdinsky o hrdinovi od Tobruku. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2008, roč. 19, č. 215 (12. 9. 2008), s. 3. ISSN 1210-1168.

Památku padlých mladí opět ignorovali. In: Liberecký den. 2006, roč. 14, č. 107 (9. 5. 2006), s. 15. ISSN 1214-8571.

PLUHAŘ, Adam. Čechům chybí národní hrdost, říká veterán z Normandie. In: Liberecký den. 2004, roč. 12, č. 209 (7. 9. 2004), s. 17. ISSN 1214-8571.

PLUHAŘ, Adam. Čestné občanství pro legionáře. Ocitne se po boku komunistů? In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2011, roč. 22, č. 238 (11. 10. 2011), s. 3. ISSN 1210-1168.

PLUHAŘ, Adam. Na oslavě chyběli vojáci i čestní občané Liberce. In: Liberecký den. 2003, roč. 11, č. 253 (29. 10. 2003), s. 17. ISSN 1214-8571.

PLUHAŘ, Adam. Ostrov Čechů mezi Němci. Památná škola je opravená. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2015, roč. 26, č. 278 (30. 11. 2015), 16. ISSN 1210-1168.

PLUHAŘ, Adam. Ve státní svátek bojovali na frontě. In: Liberecký den. 2003, roč. 11, č. 253 (29. 10. 2003), s. 18. ISSN 1214-8571.

PLUHAŘ, Adam. Věřím, že jsme nebojovali zbytečně. In: Liberecký den. 2004, roč. 12, č. 239 (13. 10. 2004), s. 21. ISSN 1214-8571.

PLUHAŘ, Adam. Veterán od Tobruku radí filmařům. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2007, roč. 18, č. 110 (12. 5. 2007), s. 3. ISSN 1210-1168.

PLUHAŘ, Adam. Veterána z Liberce ocenil prezident. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2007, roč. 18, č. 252 (29. 10. 2007), s. 1. ISSN 1210-1168.

PLUHAŘ, Adam. Veteráni uctili padlé na ruprechtickém hřbitově. Liberecký den. 2002, roč. 10, č. 263 (12. 11. 2002), s. 2.

Plukovník zaveze studenty na frontu. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2009, roč. 20, č. 118 (22. 5. 2009), s. 3. ISSN 1210-1168.

POLÁK, Michael. Zemřel poslední bojovník od Tobruku. In: Právo. 2016, roč. 26, č. 259 (5. 11. 2016), s. 4. ISSN 1211-2119.

Poslední. In: Pražský deník. 2016, roč. 11, č. 259 (5. 11. 2016), s. 10. ISSN 1802-0755.

Primky s pouštní krysou vzdávají hold Tobruku. In: Hradecký deník. 2015, roč. 23, č. 63 (16. 3. 2015), s. 4. ISSN 1210-602X.

Profesora z Technické univerzity navrhli na státní vyznamenání. In: Liberecký deník. 2007, roč. 15, č. 136 (12. 6. 2007), s. 10. ISSN 1214-8571.

PROKOPOVÁ, Milada. Slavný táta, slavná máma. Děti známých rodičů a jejich příběhy. In: Sedmička. 2011, roč. 3, č. 7 (17. 2. 2010), s. 2. ISSN 1805-3092.

PROKOPOVÁ, Milada. Vyznamenání: vědec i hrdina. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2007, roč. 18, č. 135 (11. 6. 2007), s. 2. ISSN 1210-1168.

Před libereckou radnici se snesou parašutisté. In: Liberecký deník. 2015, roč. 23, č. 105 (6. 5. 2015), s. 1. ISSN 1214-8571.

Převzali medaile k 60. výročí ukončení světové války. In: Liberecký den. 2005, roč. 13, č. 107 (7. 5. 2005), s. 18. ISSN 1214-8571.

PŠENIČKOVÁ, Jana. Zemřel válečný hrdina od Tobruku. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2016, roč. 27, č. 259 (5. 11. 2016), s. 17. ISSN 1210-1168.

Rozhovory s "tobruckou krysou." In: Lidové noviny. 2008, č. 214 (11. 9. 2008), s. 18. ISSN 0862-5921.

Řád bílého lva obdržel Liberečan. In: Liberecký deník. 2007, roč. 15, č. 252 (29. 10. 2007), s. 1. ISSN 1214-8571.

SEDLÁK, Jan. Veteráni vyzkoušeli po letech znovu jízdu v tancích. Jablonecký deník. 2011, roč. 19, č. 128 (1. 6. 2011), s. 3. ISSN 1214-8512.

SEHNOUTKA, Petr. Klaus vyznamenal 24 osobností. In: Hospodářské noviny. 2007, č. 209 (29. 10. 2007), s. 3. ISSN 0862-9587.

ŠEBELKA, Jan. Hodně zdraví, pane generále Hněličko. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2012, roč. 23, č. 37 (13. 2. 2012), s. 1. ISSN 1210-1168.

ŠEBELKA, Jan. Hrdina: Vlastenectví jsme vyhandlovali za peníze. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2014, roč. 25, č. 40 (17. 2. 2014), s. 3. ISSN 1210-1168.

ŠEBELKA, Jan. Osudové osmičky válečného veterána. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2008, roč. 19, č. 123 (27. 5. 2008), s. 1. ISSN 1210-1168.

ŠIMICE, Marie. Suvenýr z boje: střepiny v hlavě. In: Sedmička. 2012, roč. 4, č. 18 (3. 5. 2012), s. 11. ISSN 1805-3092.

ŠIROKÝ, Jan. Řádem bílého lva ocenil prezident Stanislava Hněličku. In: Liberecký deník. 2007, roč. 15, č. 252 (29. 10. 2007), s. 2. ISSN 1214-8571.

ŠŮRA, Adam. Chtěli osvobodit svou zemi. Měli smůlu. In: Zlínský deník. 2005, roč. 16,  č. 86 (13. 4. 2005), s. 10. ISSN 1212-1703.

ŠŮRA, Adam. Sudety 1938. Respekt. 2008, roč. 2, č. 46, s. 28. ISSN 0862-6545.

ŠVECOVÁ, Jana. Poctu získal Technik, Edel i Věra Vohlídalová. In: Liberecký deník. 2010, č. 240 (15. 10. 2010), s. 5 ISSN 1802-078X.

ŠVECOVÁ, Jana. Zemřel hrdina od Tobruku. Bylo mu 94 let. In: Liberecký deník. 2016, roč. 24, č. 260 (7. 11. 2016), s. 8. ISSN 1214-8571.

Tabule cti: válečný hrdina i architekt. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2010, roč. 21, č. 240 (15. 10. 2010), s. 3. ISSN 1210-1168.

TICHÁ, Radka. Gymnazisté ze tří libereckých škol vyrazili do Dunkerque. In: Liberecký deník. 2011, roč. 19, č. 7 (10. 1. 2011), s. 2. ISSN 1214-8571.

Tobrucké krysy pojedou vzpomínat do Prahy. In: Liberecký den. 1998, roč. 6, č. 259 (5. 11. 1998), s. 7. ISSN 1214-8571.

Tvůrci Tobruku besedovali s libereckými gymnazisty. In: Liberecký deník. 2009, roč. 17, č 58 (10. 3. 2009), s. 1. ISSN 1214-8571.

Váleční hrdinové z Tobrúku dostali sběratelskou vzpomínku. Jablonecký deník. 2016, roč. 24, č. 249 (24. 10. 2016), s. 3. ISSN 1214-8512.

Válečný hrdina od Tobruku oslavil 93 let. In: Liberecký deník. 2015, roč. 23, č. 37 (13. 2. 2015), s. 1. ISSN 1214-8571.

Válečný hrdina oslavil v neděli devadesátiny. In: Liberecký deník. 2012, roč. 20, č. 37 (13. 2. 2012), s. 1. ISSN 1214-8571.

Válečný veterán dostane medaili. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2008, roč. 19, č. 14 (17. 1. 2008), s. 1. ISSN 1210-1168.

Válečný veterán Stanislav Hnělička obdrží medaili města Liberce. In: Liberecký deník. 2008, roč. 16, č. 18 (22. 1. 2008), s. 2. ISSN 1214-8571.

Veterán: žádné holky, vody málo a spali jsme obutí. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2007, roč. 18, č. 180 (4. 8. 2007), s. 3. ISSN 1210-1168.

VEVERKA, Josef, Stanislav HNĚLIČKA a Svatopluk TECHNIK. Tři vzpomínky na rok 1938. In: Kalmanach 2008/2009. Liberec: Kruh autorů Liberecka 2009, s. 2–7. ISBN 978-80-254-3356-0.

VODSEĎÁLEK, Petr. Životní příběh, který se stal filmovým scénářem. In: Liberecký deník. 2014, roč. 22, č. 45 (22. 2. 2014), s. 5. ISSN 1214-8571.

Vojáci, lékaři i hudebníci. In: Lidové noviny. 2007, č. 252 (29. 10. 2007), s. 2. ISSN 0862-5921.

Voják od Tobruku. In: Liberecký den. 1997, roč. 5, č. 177 (31 7. 1997), s. 6. ISSN 1214-8571.

Z druhé fronty. In: Vpřed. 1990, roč. 31, č. 38 (11. 5. 1990), s. 3. ISSN 2533-4115.

Za svobodu jsme museli zaplatit. In: Liberecký den. 2003, roč. 11, č. 264 (11. 11. 2003), s. 19. ISSN 1214-8571.

Zemřel Stanislav Hnělička. In: Liberecký deník. 2016, roč. 24, č. 259 (5. 11. 2016), s. 1. ISSN 1214-8571.

Zemřel veterán Stanislav Hnělička, bylo mu 94 let. In: Lidové noviny. 2016, č. 259 (5. 11. 2016), s. 4. ISSN 0862-5921.

ZUZANA MINSTROVÁ. Generál Hnělička: Buď mne to trefí nebo ne. In: Liberecký deník. 2012, roč. 20, č. 38 (14. 2. 2012), s. 1. ISSN 1214-8571.

 

Recenze

MELANOVÁ, Miloslava. Stanislav Hnělička, Jan Šebelka: Byl jsem tobruckou krysou. In: Fontes Nissae. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2016, roč. 17, č. 2, s. 134-135. ISSN 1213-5097.

 

Rozhovory

HNĚLIČKA, Stanislav a Adam PLUHAŘ. Měl jsem touhu jít bojovat. In: Liberecký den. 2001, roč. 9, č. 219 (19. 9. 2001), s. 10. ISSN 1210-6291.

HNĚLIČKA, Stanislav a Adam PLUHAŘ. Okupace je pro pamětníky stále živá. In: Liberecký den. 2002, roč. 10, č. 64 (16. 3. 2002), s. 8. ISSN 1210-6291.

SEMERÁK, Josef a Stanislav HNĚLIČKA. Tobrúcký chamsin. In: Véčko. 2005, roč. 4, č. 1, s. 64–69. ISSN 1213-7375.

HNĚLIČKA, Stanislav a Adam PLUHAŘ. Veterán od Tobruku radí filmařům. In: Mladá fronta DNES. Liberecký kraj. 2007, roč. 18, č. 110 (12. 5. 2007), s. 3. ISSN 1210-1168.

HNĚLIČKA, Stanislav a Adam PLUHAŘ. Veterán: Řád mi dal vlastenec. In: Mladá fronta DNES. Liberecký kraj. 2007, roč. 18, č. 257 (3. 11. 2007), s. 3. ISSN 1210-1168.

HNĚLIČKA, Stanislav, Václav MARHOUL a Pavel BRYCZ. Bitva u Tobruku se vrací na filmovém plátně. In: Véčko. 2008, roč. 7, č. 3, s. 8–17. ISSN 1213-7375.

HNĚLIČKA, Stanislav a Petr BLAHUŠ. Tobrucká krysa z Liberce. In: Véčko. 2014, roč. 13, č. 3, s. 38–41. ISSN 1213-7375.

HNĚLIČKa, Stanislav a Hana LANGROVÁ. Pes připomíná vojákovi domov. Nejhorší byly písečné blechy. In: Liberecký deník. 2015, roč. 23, č. 107 (9. 5. 2015), s. 1. ISSN 1214-8571.

Citace

HNĚLIČKA, Jan. Stanislav Hnělička. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2021. Datum aktualizace 26. 02. 2021, [cit. 2021-07-30]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:20963