Katalog KVKLI

Otto Hruban

17. 10. 1915 Bruck an der Mur, Rakousko - 18. 7. 1987 Jablonec nad Nisou

odbojář dělostřelec důstojník

Medailon

 „Velmi snaživý a svědomitý, velmi pilný, samostatný, podával iniciativní návrhy a dovedl je rychle i účelně uskutečňovat. Je energický, neohrožený, impulsivní, průbojný, přitom citlivý. Sympatický vzhledem, dbá o svůj zevnějšek. Robustní postavy, nadprůměrně silné tělesné konstrukce, pevného zdraví a mimořádné odolnosti a vytrvalosti.“

 

Otto Hruban se narodil 17. října 1915 ve štýrském Brucku nad Murou. Jeho otec Josef Hruban působil na Jižní dráze a žil zde společně se svou manželkou Evženií. Oba dva pocházeli z Moravy. První tři roky života prožil Otto Hruban v podhorském městě, než se po vzniku Československé republiky rodina odstěhovala do Prostějova. Zde Otto vychodil obecnou školu a poté přešel na reálku, kterou zakončil v roce 1933.

Ve stejném roce nastoupil u 11. dělostřeleckého pluku v Prešově základní prezenční službu, po níž se přihlásil na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Studia ukončil roku 1937 jako poručík dělostřelectva. Poté se navrátil k 11. dělostřeleckému pluku, tentokráte ale do Košic. V armádních řadách zůstal až do března 1939. V průběhu téhož roku se rozhodl k útěku do Polska, kam přeběhl 15. srpna 1939 z Moravské Ostravy. Záhy nato vstoupil do Legionu Čechů a Slováků a prodělal s ním zářijový ústup Polskem i internaci v Sovětském svazu, která trvala do dubna 1941. Následně se přesunul na Střední východ, kde vstoupil do Československého pěšího praporu 11 – Východního. S praporem se účastnil tažení do Západní pouště a Sýrie. Na podzim stejného roku pak přešel k týlovým jednotkám, u nichž sloužil do května 1942. V létě téhož roku byl jmenován velitelem 10. roty 500. praporu u protiletadlového pluku, se kterým do června 1943 hájil vzdušný prostor nad Haifou a Tobrukem. Po skončení války v Africe se s jednotkou přesunul do Velké Británie, odkud o rok později odjel zpět na východ do Sovětského svazu k 1. československému armádnímu sboru. Během cesty do Sovětského svazu v srpnu 1944 uzavřel sňatek s Jiřinou Blažkovou, příslušnicí britských ATS.

Po příjezdu na východní frontu bojoval v řadách 3. československé samostatné brigády v Karpatsko-dukelské operaci a po jejím ukončení přešel k Dělostřeleckému pluku 5, s nímž se dostal až na jižní Moravu. Po skončení druhé světové války zůstal důstojníkem z povolání. Do Liberce se i s rodinou natrvalo přestěhoval v roce 1953. Zemřel 18. července 1987 v Jablonci nad Nisou.

Mládí

Otto Hruban se narodil krátce před sedmou hodinou večerní 17. října 1915 ve štýrském Brucku nad Murou.[1] Jeho otec Josef Hruban, narozený roku 1884 v Moskovicích na Prostějovsku, vykonával funkci adjunkta Jižní dráhy a žil zde společně se svou manželkou Evženií. I ona pocházela z Moravy, respektive Prostějova, kde se narodila roku 1896 do rodiny obchodníka Metoděje Schieberleho.[2] S Josefem Hrubanem byli sezdáni 12. srpna 1913 v prostějovském kostele svatého Ducha.[3] V té době již Josef Hruban sloužil ve Štýrsku, a proto se krátce po svatbě odebrali do místa výkonu jeho zaměstnání. Zde se jim o dva roky později narodil syn Otta. Útlé mládí prožil v podhorském městě, avšak do první třídy obecné školy již nastoupil v rodišti matky, v němž ji také dokončil. Poté přešel na měšťanskou školu, kterou po sedmi letech a přestěhování se rodiny do Košic zakončil 13. června 1933 maturitní zkouškou.[4]

Vojákem z povolání

Po zdárném absolvování studií byl povolán k vykonání základní prezenční služby u československé armády, kterou zahájil 14. července téhož roku u 11. dělostřeleckého pluku v Prešově. Služba ve vojenských řadách se mu v průběhu trvání základní služby natolik zalíbila, že nastoupil na Školu pro výchovu důstojníků horského dělostřelectva v záloze, již absolvoval s prospěchem „dobře“ a po skončení prezenční služby 13. července 1934 se přihlásil na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Jeho sen stát se profesionálním důstojníkem dělostřelectva byl mezi lety 1935–1937 naplněn a po jejím vychození s opětovným hodnocením „dobře“ se stal poručíkem dělostřelectva.[5]

Na počátku srpna roku 1937 byl znovu odeslán k 11. dělostřeleckému pluku na Slovensko, tentokráte do Košic, ve kterých nejprve působil jako I. důstojník u 4. baterie a od listopadu 1937 jako 2. důstojník u náhradního oddílu. V rámci výkonu služby u horského dělostřelectva absolvoval horolezecký kurz 2. horské brigády s výsledkem „velmi dobrý“. Fyzicky náročná služba v hornatém terénu u těžkých zbraní mu nedělala veliké obtíže, neboť již od mala pravidelně sportoval a rovněž cvičil v Sokole. Právě tělesná zdatnost mu pomohla i v letech následujících, kdy se naplno zapojil do probíhající druhé světové války. Ještě předtím ale v meziválečném období nastoupil na aplikační kurz dělostřelectva, který však nedokončil, neboť došlo k zářijovým událostem roku 1938. Mladý poručík Otto Hruban se přípravy k obraně hranic zúčastnil se svým náhradním oddílem z Prešova. Za své chování a jednání během mobilizace si v listopadu stejného roku vysloužil od velitele útvaru majora Karla Körnera pochvalný posudek:

„Po dobu jeho služby jako pobočník náhradního oddílu se velmi rychle zapracoval a s velmi dobrým prospěchem co nejsvědomitěji svoji službu vykonával. Způsobilý pro vedení setniny. Velmi dobře upotřebitelný důstojník. Dovede se vpravit do všech situací. Má velmi dobrý vliv na podřízené. Celkový výsledek velmi dobrý, což platí pro kvalifikaci za rok 1937–1938 a po dobu mobilizace.“[6]

Útěk do zahraniční armády

Kladná hodnocení nadřízených ovšem nemohla předčit smutek a vztek v mladém důstojníkovi, jemuž nebylo umožněno bránit svou vlast. O několik měsíců později pak došlo k již definitivnímu zániku československého státu, který nahradil Protektorát Čechy a Morava a samostatný Slovenský štát. Coby příslušník de facto cizí branné moci musel Otto Hruban v březnu 1939 se svou jednotkou prostor Slovenska opustit a navrátit se zpět do českých zemí. Zde byl v květnu téhož roku zproštěn služby a obdržel dovolenou na neurčito. V té době ale již plně promýšlel svůj plán na útěk z Protektorátu a vstup do československé zahraniční armády. Než k němu mělo dojít, bylo zapotřebí nevzbudit přílišnou pozornost ze strany německé okupační moci, a proto ještě v květnu nastoupil v domácím Prostějově na živnostensko-obchodní kurz. Školení trvalo do půlky června, načež se Otto Hruban přesunul do Moravské Ostravy, ve které započal pracovat jako úředník Nejvyššího cenového úřadu. Výběr nově pohraničního města nebyl náhodný, neboť Ostrava se zdála být tím nejideálnějším výchozím bodem k útěku. Přesnou únikovou trasu do sousedního Polska vyhledával mezi 11. – 15. srpnem, načež se společně s nadporučíkem dělostřelectva Jindřichem Macháčkem a poručíkem pěchoty Jindřichem Kronkem ilegálně přepravil vlakem do Bohumína, odkud je polští celníci převezli na policejní stanici ve Fryštátu.[7]

V místní cele byla trojice společně s dalšími utečenci zadržována deset dní, než byli dopraveni do Krakova na někdejší československý konzulát, na kterém bylo možné se přihlásit k dobrovolné službě v zahraniční armádě. Odtud pak Otto Hruban putoval do příměstských Malých Bronowic, ve kterých se už nacházelo několik set dobrovolníků pod velením podplukovníka Ludvíka Svobody. Velitelem skupiny zůstal někdejší ruský legionář i po vypuknutí druhé světové války a oficiálním ustavení Legionu Čechů a Slováků, v němž se ocitl i poručík Otto Hruban. Podobně jako naprostá většina příslušníků legionu ani on nestihl zasáhnout do bojů na frontě, a proto se po několikadenním výcvikovém pobytu v Leszne započal společně s ostatními stahovat k Tarnopolu. Nedaleko něj upadl 18. září 1939 do sovětského zajetí, ve kterém strávil následující dva roky. Legion byl nejprve internován v Kamenci Podolském, odkud se v říjnu 1939 přesunul na tři týdny do Olchovců, kde pobýval v žalostně vypadajícím kulturním domě. V listopadu se Čechoslováci přesunuli do bývalého kláštera v Jarmolincích, v němž měli přečkat zimu. Oblast Ukrajiny mohli opustit až v dubnu 1940, kdy byli převezeni do dalšího kláštera – Oranki, nalézajícího se v Nižgorodské oblasti. Notně upadající morálku často nemocných utečenců, nemajících téměř nic, natož uniformy, se podařilo pozvednout teprve zde, když došlo k vypravení prvního z toužebně očekávaných transportů do Francie, ve které se formovala 1. československá divize.[8] S udržováním alespoň částečného vojenského režimu pomáhal z pozice své hodnosti i Otto Hruban, který se po přesunu do posledního internačního místa – Suzdalu – stal v dubnu 1941 velitelem jednoho z transportů.[9]

Vzhledem k tomu, že po pádu Francie v létě 1940 nebylo možné odesílat československé dobrovolníky dále do západní Evropy, zamířil Hrubanův transport nejprve do Turecka, odkud Čechoslováci z přístavu Mersina přepluli do Haify. Na britském mandátním území vznikla po porážce Francie další část československé zahraniční armády určená pro Střední východ. Hlavní bojovou jednotkou se měl stát Československý pěší prapor 11 – Východní, kterému velel podplukovník Karel Klapálek. Do čtvrté roty této jednotky přibyl 15. května 1941 i poručík Otto Hruban, jenž získal kmenové číslo R-166.[10] Hned několik dní poté obdržel pěší prapor rozkaz k přesunu do Západní pouště v Egyptě, ve které narychlo vytvářel záchytné obranné postavení v případě prolomení fronty. K tomu naštěstí nedošlo, a proto se Čechoslováci zaměřili na ochranu blízkých polních letišť.[11]

Po napadení Sovětského svazu 21. června 1941 se boje rozhořely i na syrském území, ovládaném vojsky vichistické Francie. Proti zdejším jednotkám Cizinecké legie spojenečtí velitelé nasadili v červenci téhož roku mimo jiné i československou jednotku. Otto Hruban tak zažil svůj první přímý střet s nepřítelem. Po krátkých ale prudkých bojích, došlo ke sjednání francouzské kapitulace a odchodu vichistických jednotek ze Sýrie a Libanonu. Čechoslováci naopak dostali za úkol vykonávat policejní službu na rozlehlém území syrsko-tureckých hranic. Hrubanova rota střežila oblast Azaz – Aktheriné – Meidane Ekbes a el-Hammam.[12] Službu v silně malarickém prostředí Otto ukončil v září 1941, kdy byl zároveň povýšen do hodnosti nadporučíka. Pak však vzhledem k přebytku důstojníků v pěším praporu byl jako jeden z nejmladších převelen k Pomocné rotě Československého výcvikového střediska – Východního, nacházejícího se u Agami nedaleko Alexandrie. Výcviku nováčků se věnoval až do února 1942, kdy jej nadřízení přeřadili k Československé vojenské nemocnici – Východní, ve které do 21. května 1942 zastával funkci pobočníka velitele.

Protiletadlovým dělostřelcem

Mezitím se pěší prapor navrátil zpět do spojeneckého týlu ze svého nejslavnějšího bojového vystoupení – obrany přístavu Tobruk, a byl reorganizován na Československý lehký protiletadlový pluk 200 – Východní, který doznal i značného početního rozšíření. I s ohledem na nový typ zbraně se nyní razantně navýšila potřeba důstojníků dělostřelectva, a tak se Otto Hruban stal příslušníkem jeho 500. praporu. Ve dnech 30. července – 16. září 1942 absolvoval speciální protiletadlový kurz v Saint-Jean d'Acre a v listopadu byl jmenován velitelem 10. roty 500. praporu.[13] Ve velitelské pozici působil jak při obraně palestinského přístavu Haifa a blízké rafinérie, tak při hájení vzdušného prostoru nad libyjským přístavem Tobruk. Zdejší boj proti nepřátelským letounům vedli Čechoslováci až do 12. června 1943, kdy došlo k definitivnímu ukončení jejich válečné služby v severní Africe. Pluk se měl přesunout do přístavu Tewfik u Rudého moře, ve kterém se posléze nalodil na zaoceánskou loď Mauretania, jež ho podél celé Afriky odvezla do Velké Británie.[14]

Příchod československých vojáků ze Středního východu znamenal ve Velké Británii dlouho očekávaný čas, kdy bylo možné sloučit zdejší československé jednotky s příchozími a vytvořit Československou samostatnou obrněnou brigádu. V jejích řadách nadporučík Otto Hruban sloužil jako důstojník velitelství I. Oddílu u dělostřeleckého pluku. Během příprav na vylodění a osvobozovací boje na kontinentu absolvoval několik dalších speciálních kurzů, jako například kurz pro materielní důstojníky, kurz řízení motorových vozidel všech kategorií a také horolezecký kurz, během něhož se těžce zranil. Dne 19. října 1943 spadl ze skály a kromě částečného poškození chrupu si pohmoždil i levou ruku a na třech místech páteř. Ještě téhož dne byl proto převezen do nemocnice v Bettway-Coed.[15] Po zotavení se mohl navrátit k jednotce, u které jej 7. března 1944 zastihlo další povýšení, tentokráte na kapitána.[16] S následky svého pádu se však potýkal do konce života.

Krátce nato požádal o oficiální povolení k uzavření sňatku, neboť již během své služby v zahraniční armádě na Středním východě se zamiloval do Jiřiny Hrubanové, příslušnice britských ženských pomocných sborů – ATS, se kterou se rozhodli vstoupit do svazku manželského.[17] Nejprve k tomu mělo dojít v zastoupení, avšak v roce 1944 bylo vyhověno Hrubanově žádosti o převelení na východní frontu, kde se mohl dostat okamžitě do bojů, a tak při cestě do Sovětského svazu využil příležitosti a se svou snoubenkou se sešel v Egyptě. V srpnu 1944 byli v Káhiře oddáni za přítomnosti mnoha československých krajanů, z nichž řada pracovala u obuvnické firmy Baťa. Po obřadu manželé odcestovali přes Palestinu do syrského Damašku, kde se museli rozloučit. Kapitán Otto Hruban pokračoval se skupinou štábního kapitána Jiřího Šterby do Sovětského svazu a jeho manželka naopak zpět do Egypta.[18]

V bojích na východní frontě

Po svém příjezdu byl Otto na počátku září přiřazen k 3. československé samostatné brigádě v SSSR, jež byla součástí 1. československého armádního sboru v SSSR. Navzdory tomu, že nebyl seznámen s místními poměry, mužstvem ani výzbrojí, se musel urychleně etablovat, neboť už o týden později došlo k zahájení Karpatsko-dukelské operace a jeho brigáda byla uvržena do prudkých a těžkých bojů s německými vojsky. Zvláště po masakru u Wrocanky a Machnóvky 9. září 1944 byla 3. samostatná brigáda značně početně oslabena a to i z hlediska důstojnického sboru.[19] Kapitán Hruban se tak již 13. září 1944 musel dočasně ujmout velmi náročné funkce náčelníka štábu dělostřeleckého pluku 3 a ve spolupráci se svým velitelem Vilémem Sachrem zkonsolidovat otřesené dělostřelce. Od dva dny později byl narychlo jmenován štábním kapitánem. S vypětím všech sil se velitelům nakonec podařilo jejich vojáky, pocházející povětšinou z Volyně a dosud nemající žádné bojové zkušenosti, zkoncentrovat, a pomalu postupovat vpřed. Ve funkci náčelníka štábu vydržel Otto Hruban až do ukončení celé operace a 17. listopadu 1944 byl převelen k narychlo se tvořícímu dělostřeleckému pluku 5 pod velením majora Aloise Bočka, kde převzal velení nad II. oddílem těžkých děl. [20]

Prvního bojového vystoupení s novou jednotkou se Otto Hruban zúčastnil 15. ledna 1945 při zahájení Jaselské operace, při němž jeho oddíl, zahrnující tři baterie 152 mm houfnic, vystřílel 432 granátů na nepřátelské pozice. Celkem se toho dne podařilo dělostřeleckému pluku 5 zničit čtyři německé baterie a stejný počet bunkrů.[21] Po ukončení války byl na počest tohoto bojového vystoupení dělostřelecký pluk pojmenován „Jaselský“. Krátce po návratu z polského bojiště zpět na Slovensko se Hrubanův II. oddíl zapojil do osvobozování východní části země, než v únoru narazil na pevnou obranu Liptovského Mikuláše. Po devět týdnů zde 1. československý armádní sbor sváděl tuhé bitvy, které se náročností blížily Karpatsko-dukelské operaci. Až v dubnu 1945 se československému vojsku podařilo město dobýt a postoupit dále přes hřeben Velké Fatry. Otto Hruban poté úspěšně velel svým dělostřelcům i u boje o Malou Fatru a osvobozování Žiliny, kde II. oddíl těžkých děl byl zvláště platný.

„Za těžkých podmínek, s neúplně vycvičeným mužstvem a s velkými začátečními těžkostmi pluk statečně zdolával všechny překážky a úkoly jemu kladené splnil stoprocentně. Během měsíce opět ukázal svoji vyspělost a hodnotu, která přílivem nových sil ještě vzrostla a tak vlastní prací vynucuje si respekt a uznání u všech velitelů. Pluk byl jmenován v příkazu maršála Stalina při osvobození Rožumberoku.“

měsíční hlášení Aloise Bočka z 26. dubna 1945[22]

Na počátku května se II. oddílu podařilo překročit hranice Moravy a postupovat dále na Hanou, kde jej zastihl konec války. Okamžitě nato bylo 9. května 1945 přikázáno se co nejrychleji přemístit do Prahy, kam Otto Hruban se svou jednotkou přibyl o šest dní později. Válečné období pro něj definitivně skončilo na okraji Prahy. Za své válečné vystoupení byl vyznamenán československými i spojeneckými vyznamenáními, jako například třemi Československými válečnými kříži 1939, Československou medailí Za chrabrost, Československou medailí Za zásluhy I. stupně, Pamětní medailí československé zahraniční armády se štítky SV, VB a SSSR, dále sovětskou Medailí Za pobědu nad Germánií, Medailí Za osvobození Prahy, Řádem rudé hvězdy a nebo britskými Africa Star a Star 1939–1945.[23]

Poválečné období

Po skončení druhé světové války a slavnostní přehlídce československého sboru v Praze se již major Otto Hruban přesunul nejprve do Rakovníku, odkud v září 1945 odešel k 302. dělostřeleckému pluku do Staré Boleslavi jako zatímní velitel. Od 15. ledna 1946 pak byl opět prezentován v Rakovníku, kde vykonával funkci zástupce velitele.[24] V téže době netrpělivě vyhlížel datum příjezdu manželky, která dosud stále dlela na Středním východě. Od chvíle jejich rozloučení v Damašku o Ottovi neměla žádných zpráv, a tak jej ani nemohla zpravit o brzkém narození dcery. Ta se narodila krátce po ukončení bojů v květnu 1945 v Palestině, ale do Československa se s matkou dostala teprve až v březnu 1946. K prvnímu společnému setkání mladé rodiny došlo v rakouském Villachu, ve kterém Otto Hruban, coby velitel repatriačního transportu, čekal na svou choť i dceru, jedoucí vlakem z Neapole.[25]

Prvním poválečným domovem se jim stal Rakovník, ve kterém se narodily další dvě děti – Lubor a Otto. Jelikož Otto Hruban zůstal i nadále v řadách československé armády, rodina se s ním v následujících letech stěhovala po jednotlivých posádkách. Z Rakovníku odešel v roce 1947 velet do Školy pro důstojníky dělostřelectva a minometných děl v záloze, s níž se v roce 1948 přesunul do Hradce Králové a nakonec do Slaného. Odtud odešel v roce 1949 do Plzně ke 105. dělostřeleckému pluku. Nato následovalo převelení do Třemošné, Benešova či Varnsdorfu, až se v roce 1953 ocitl v severočeském Liberci, kde se natrvalo i s rodinou usídlil. Později působil po jistý čas i v Ústí nad Labem a na Ministerstvu národní obrany v Praze. Svoji vojenskou kariéru zakončil v roce 1972 u Okresní vojenské správy v Liberci v hodnosti plukovníka.[26] Vyjma služby v armádě byl velmi činným i v organizaci Svazarmu či Svazu protifašistických bojovníků, kde zastával funkcionářské funkce a zvláště se věnoval osvětě mezi mládeží.[27] Od roku 1947 byl rovněž členem Komunistické strany Československa.[28] Zemřel 18. července 1987 ve věku nedožitých 72 let.[29]

 

Jan Hnělička


[1] Pfarre Bruck an der Mur, sign. 12294, Taufbuch 1913–1919, fol. 138.

[2] Moravský zemský archiv (MZA), f. Sbírka matrik, sign. 9522, Matrika narozených Prostějov 1892–1896, fol. 391.

[3] MZA, f. Sbírka matrik, sign. 9551, Matrika oddaných Prostějov 1912–1919, fol. 80.

[4] Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha (VÚA – VHA Praha), f. Sbírka 24, Otto Hruban nar. 1915; VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Otto Hruban, nar. 1915.

[5] Vojenský archiv – centrálná registratura Trnava (VA – CR Trnava), f. Sbírka kmenových listů, Otto Hruban, nar. 1915.

[6] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Otto Hruban, nar. 1915.

[7] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka 24, Otto Hruban, nar. 1591; VÚA – VHA Praha, f. Osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., Otto Hruban, č. j. 121064/48.

[8] K tématu Legionu Čechů a Slováků a jeho následné internaci v SSSR PLACHÝ, Jiří. Krakov, 30. dubna 1939. Zahraniční vojenská skupina československá v Polsku. In: Paměť a dějiny: revue pro studium totalitních režimů, 2019, roč. 13, č. 1, s. 3–15 či PLACHÝ, Jiří. Vojáci České a slovenské legie v sovětském zajetí 1939–1941. In: Historie a vojenství. 2019, roč. 68, č. 3, s. 4-31.

[9] Archiv bezpečnostních složek (ABS), f. Mapy zpráv zpracované Studijním ústavem MV (Z): sign. Z-7-5/s. 8.

[10] VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Otto Hruban, nar. 1915.

[11] Více k nasazení Čs. pěšího praporu 11 – Východního v roce 1941 BROD, Toman. Tobrucké krysy: osudy a boje československých vojáků na Středním východě v letech 1940–1941. Praha: Naše vojsko, 2008, s. 87–103; ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě: (1939–1945). Praha: Mladá fronta, 1997, s.  317–326.

[12] Viz BROD, Toman. Tobrucké krysy, s. 102.

[13] VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Otto Hruban, nar. 1915; VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Otto Hruban, nar. 1915.        

[14] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka 24, Otto Hruban, nar. 1915.

[15] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Otto Hruban, nar. 1915; VÚA – VHA Praha, f. Osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., Otto Hruban, č. j. 121064/48.

[16] VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Otto Hruban, nar. 1915.

[17] VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Otto Hruban, nar. 1915.; PROCHÁZKA, Ivan. A královskou korunu měly: stručný pohled na službu čs. žen v jednotkách britské armády za 2. světové války. Praha: Vojenský historický ústav, 2016, s. 76–78.

[18] Jiřina Hrubanová zůstala v řadách britských ATS i nadále, a to navzdory žádosti jejího manželka, aby jí bylo umožněno přejít od řad 1. čs. armádního sboru v SSSR. f. Mapy zpráv zpracované Studijním ústavem MV (Z): sign. Z-7-5/s. 8.

[19] RICHTER, Karel. Apokalypsa v Karpatech: čs. východní odboj bez cenzury a legend. 2. vyd. Brno: Jota, 2017, s. 63–83.

[20] VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Otto Hruban, nar. 1915.

[21] KOPECKÝ, Milan. Československý sborový dělostřelecký pluk 5 (1944-1945). Praha: Ministerstvo obrany České republiky, Odbor komunikace a propagace, 2012, s. 36–37.

[22] Tamtéž, s. 114.

[23] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Otto Hruban, nar. 1915; VÚA – VHA Praha, f. Karta vyznamenání, Otto Hruban nar. 1915.

[24] VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Otto Hruban, nar. 1915.

[25] Viz PROCHÁZKA, Ivan. A královskou korunu měly, s. 78.

[26] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Otto Hruban, nar. 1915

[27] Po třiceti letech cestou bojů a vítězství. In: Vpřed. 1974, roč. 15, č. 49 (21. 6. 1974), s. 2; Srdcem a činy za trvalý mír. In: Noviny Jablonecka. 1981, roč. 18, č. 39 (30. 9. 1981), s. 3; Zamyšlení před dukelským památníkem. In: Cesta míru. 1959, roč. 8, č. 117 (6. 9. 1959), s. 3; Svazarmovci hodnotili. In: Vpřed. 1976, roč. 17, č. 1 (6. 1. 1976), s. 4.

[28] Soukromý archiv Jiřiny Kaprasové, Životopis Otty Hrubana.

[29] Soukromá archivJiřiny Kaprasové, Parte Otty Hrubana.

Místa působení

Výběrová bibliografie

Knihy

ANDREJS, Jaroslav a Julius ŠIF. Směr: Praha!: bojová cesta československé jednotky ze sovětského svazu do vlasti. Praha: Naše vojsko, 1946, 214 s.

BROD, Toman. Tobrucké krysy: osudy a boje československých vojáků na Středním východě v letech 1940-1941. Praha: Naše vojsko, 2008, 250 s. ISBN 978-80-206-0982-3.

BROŽ, Miroslav a Milan KOPECKÝ. Československé vojenské jednotky na východě: svědectví dokumentů, fotografií a věcných exponátů o vzniku a bojové činnosti 1. čs. armádního sboru v SSSR. Praha: Československá obec legionářská, 2019, 494 s. ISBN 978-80-7557-200-4.

BROŽ, Miroslav. 1. československý armádní sbor v SSSR a Karpatsko-dukelská operace 1944. Praha: Československá obec legionářská, 2014, 54 s. ISBN 978-80-87919-33-0.

ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě: (1939–1945). Praha: Mladá fronta, 1997, 534 s. ISBN 80-204-0609-3.

EMMERT, František. Československý zahraniční odboj za 2. světové války na západě. Brno: CPress, 2012, 112 s. ISBN 978-80-251-2756-8.

EMMERT, František. Češi u Tobruku: skutečné příběhy. Praha: Vyšehrad, 2008, 201 s. ISBN 978-80-7021-926-3.

FIRT, Leopold. Od Eufratu až po Benghazi: historie čs. vojenské jednotky na Středním Východě. 2. vyd. Praha: Práce, 1948, 256 s.

GOTLIEB, František. Po druhé Tobruk. 2. vyd. Praha: Naše vojsko, 1946, 174 s.

HRABICA, Pavel a Zdeněk HRABICA. Muž, který velel mužům: Životní příběh armádního generála Karla Klapálka. Praha: Mladá fronta, 1988, 197 s.

HRABICA, Pavel a Zdeněk HRABICA. Zapomenutý generál Karel Klapálek. Praha: Mladá fronta, 2006, 334 s. ISBN 80-204-1408-8.

KLAPÁLEK, Karel. Ozvěny bojů. 3. vyd. Praha: Naše vojsko, 1987, 284 s.

KLÍPA, Bohumír a Eduard ČEJKA. Za svobodu Československa: Kapitoly z dějin čs. vojen. jednotky v SSSR za 2. světové války. Praha: Naše vojsko, 1960, 563 s.

KOPECKÝ, Milan. Československý sborový dělostřelecký pluk 5 (1944–1945). Praha: Ministerstvo obrany České republiky, Odbor komunikace a propagace, 2012, 218 s. ISBN 978-80-7278-581-0.

KOPECKÝ, Milan. Dělostřelci a tankisté 1. československého armádního sboru u Jasla. (18. prosince 1944 – 19. ledna 1945). In: Historie a vojenství. 2005, roč. 54, č. 1, s. 51–59.

KOŠUTOVÁ, Olga. Voják vypravuje: cesta generála Karla Klapálka za druhé světové války. Brno: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1948, 267 s.

MAREK, Jindřich. Tobrucký deník: zpráva o československých obráncích obklíčené libyjské pevnosti. Cheb: Svět křídel, 2008, 227 s. ISBN 978-80-86808-53-6.

RESSEL, Alfred. Mé cesty válkou. Praha: Mladá fronta, 1975, 377 s.

RICHTER, Karel. Apokalypsa v Karpatech: čs. východní odboj bez cenzury a legend. 2. vyd. V Brně: Jota, 2017, 495 s. ISBN 978-80-7565-243-0.

RICHTER, Karel. Dobývání domova: osvobození Československa bez cenzury a legend. II. část. Praha: Ostrov, 2005, 303 s. ISBN 80-86289-39-7.

RICHTER, Karel. Dobývání domova: osvobození Československa bez cenzury a legend. I. část. Praha: Ostrov, 2005, 279 s. ISBN 80-86289-37-0.

SVOBODA, Ludvík a Zoe KLUSÁKOVÁ. Deník z doby válečné: červen 1939 – leden 1943. Praha: Mladá fronta, 2008, 301 s. ISBN 978-80-204-1939-2.

SVOBODA, Ludvík. Cestami života. 2. vyd. Praha: Prospektrum, 1992, 379 s. ISBN 80-85431-57-2

SVOBODA, Ludvík. Cestami života. Praha: Otovo nakladatelství, 2009, 356 s. ISBN 978-80-7360-878-1.

SVOBODA, Ludvík. Z Buzuluku do Prahy. 8. vyd. Praha: Naše vojsko, 1981, 493 s.

SÝKORA, Jan. Slavná bojová cesta československé vojenské jednotky v SSSR. Praha: Naše vojsko, 1955, 154 s.

U děla na Středním východě: kronika Československého 200. lehkého protiletadlového pluku – Východního. Londýn: Čechoslovák, 1944, 139 s.

Vznik a bojová cesta 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Praha: Magnet, 1978, 73 s.

 

Studie

PLACHÝ, Jiří. Krakov, 30. dubna 1939. Zahraniční vojenská skupina československá v Polsku. In: Paměť a dějiny: revue pro studium totalitních režimů, 2019, roč. 13, č. 1, s. 3–15.

PLACHÝ, Jiří. Vojáci České a slovenské legie v sovětském zajetí 1939–1941. In: Historie a vojenství. 2019, roč. 68, č. 3, s. 4-31.

Citace

HNĚLIČKA, Jan. Otto Hruban. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2021. Datum aktualizace 13. 05. 2021, [cit. 2021-07-30]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:21007