Václav Kořínek

Mládí

Krátce před půlnocí 24. února 1913 se v obci Horní Růžodol u severočeského Liberce narodil Václav Kořínek, syn českého dělníka Václava Kořínka a jeho ženy Kateřiny. Oba rodiče shodně pocházeli z východních Čech. Václav Kořínek st. se narodil roku 1885 v Chyjicích a jeho budoucí manželka Kateřina, rozená Rudolfová v roce 1889 v Bílsku. Celé své mládí prožívali v kraji kolem Kopidlna, ve kterém se 18. září 1910 sezdali a posléze odstěhovali za prací na sever Čech.[1] Nový domov nalezli v Horním Růžodole, v němž na Liberecku sídlila nejsilnější česká menšina, tvořená především průmyslovými dělníky.[2] Do jejich řad několik let patřil i Václav Kořínek st., dokud nedošlo k vypuknutí první světové války a k jeho odvodu do rakousko-uherské armády. Mladá rodina se během okamžiku ocitla bez svého živitele, a proto se Kateřina Kořínková i s malým Václavem navrátila do rodného kraje k rodině, kde zůstali již natrvalo.[3]

Mezitím Václav Kořínek st., coby příslušník 12. praporu polních myslivců, odjel na východní frontu, na níž se zúčastnil bojů až do 19. prosince 1914. V tento den padl v Karpatech do ruského zajetí, ve kterém přežíval po následující čtyři roky, než mohl 1. července 1918 podat v Kazani přihlášku do československých legií v Rusku. O dva měsíce později jej zahraniční armáda Čechů a Slováků přijala a on mohl vstoupit do 1. československého střeleckého pluku „Mistra Jana Husi“. S touto jednotkou bojoval nejprve na Povolžské frontě a od jara 1919 chránil Transsibiřskou magistrálu v oblasti Krasnojarsk, Kansk a Irkutsk. Během podzimu stejného roku se uskutečnilo stažení pluku do Vladivostoku, odkud legionáři nastoupili na svou závěrečnou válečnou pouť. Do vlasti se Václav Kořínek st. navrátil v roce 1920.[4] Se svou rodinou se tak mohl setkat po dlouhých šesti letech.

Vojákem z povolání

V té době již jeho syn Václav započal navštěvovat obecnou školu, po které následovalo čtyřleté studium na škole měšťanské. Po jejím vychození působil v letech 1927–1929 u firmy Slavík v Kopidlně, ve které se vyučil zedníkem. V dalších čtyřech letech pracoval v pozici pomocného dělníka u stavební firmy Knaifl ve Vršce, než obdržel povolávací rozkaz k vykonání prezenční služby u Československé branné moci.[5] Do armádních řad byl odveden v Libáni a domovskou jednotkou se mu stal slavný 22. pěší pluk „Argonský“, jenž vznikl na základě střeleckého pluku československých legií z Francie a svoji posádku měl v Jičíně. Zde také vojín Václav Kořínek v období 1. listopad 1933 – 1. březen 1934 absolvoval poddůstojnickou školu pod vedením štábního kapitána Jaroslava Fifka a byl povýšen do hodnosti svobodníka.[6] V průběhu prezenční služby kromě již zmíněné poddůstojnické školy absolvoval také lyžařský, protiletadlový a zpravodajský kurz.[7] Následující období 1934–1935 zastával funkci velitele družstva a dosavadní službu zakončil v hodnosti desátníka.[8]

Po propuštění z vojny se navrátil na Kopidlensko, kde získal zaměstnání ve skladu firmy Táborský. Při této práci ale nezůstal dlouho a už o rok později změnil zaměstnání, když pracoval jako dělník na regulaci Hostomile.[9] Svou budoucnost nicméně spatřoval v armádě, kam se mu v roce 1937 podařilo navrátit, tentokráte už jako profesionálnímu vojáku v hodnosti četaře délesloužícího.  Svou novou službu zahájil u 39. pěšího pluku v Bratislavě. Na Slovensku zůstal i po Mnichovské dohodě, dokud v březnu 1939 nedošlo ke zničení zbytku Československa hitlerovským Německem a vzniku samostatného Slovenského štátu. Krátce poté, již dne 19. března 1939, byl z armádních řad propuštěn a urychleně se navrátil k rodině do Cholenic.

Odchod do zahraniční armády

Věren své přísaze a ovlivněn otcovým působením v československých legiích však nezůstal na východě Čech dlouho a 22. března 1939 uprchl do Polska. V sousedním státě v této době ale ještě nevzniklo žádné zahraniční centrum československého odporu, a proto se o čtyři dny později navrátil zpět do Cholenic. Svého plánu odejít do zahraničí a vstoupit do odboje se přesto nevzdal. V dalších měsících trpělivě vyčkával a snažil se získat co nejvíce informací o tvořící se československé zahraniční akci. Aby neupadl v podezření, nastoupil na obchodní školu, ve které absolvoval krátký kurz. Po jeho ukončení na počátku léta se znovu připravoval k útěku za hranice, k čemuž se odhodlal 2. srpna 1939 v Michálkovicích u Moravské Ostravy. Za pomoci zdejších českých vlastenců, zvláště horníků a drážních zaměstnanců, kteří na Ostravsku pomáhali přecházet hranice stovkám lidí, se i jemu podařilo znovu opustit prostor Protektorátu Čechy a Morava a o tři dny později se hlásil u československé jednotky v Malých Bronowicích u Krakova. Prezentován u budoucí Legie Čechů a Slováků byl 11. srpna 1939 a stal se jejím platným členem.[10]

Na výcvik zhruba osmi set utečenců, kteří se v dnešní městské části Krakova ke konci srpna nacházeli, nebylo vzhledem k mezinárodní i polské vnitrostátní situaci pomyšlení. Chyběla jakákoli výstroj, natož kvalitní výzbroj. Většina jednotky byla proto v první dny druhé světové války odvelena do Leszna na opačnou stranu Polska. Zde již Čechoslováci obdrželi určitý vojenský materiál, ale jejich případné nasazení na frontu i nadále nebylo možné. K dispozici nyní měli pouze 4 těžké a 9 lehkých kulometů, 5 400 nábojů, 500 plynových masek a 100 polních lopatek.[11] S postupující frontou proto obdrželi 11. září příkaz odjet směrem na jih k Tarnopolu, kam dorazili o dva dny později. Právě zde obdržel podplukovník Ludvík Svoboda od polského velení příkaz, aby zřídil protiletadlovou jednotku, jež by Polákům pomohla bránit město, respektive hlavní tarnopolské vlakové nádraží. Z několika set členné skupiny lehce vyzbrojených vojáků v civilních šatech proto vybrali bývalé příslušníky československé armády, kteří uměli zacházet s kulomety a prodělali protiletadlový výcvik. Do této skupiny patřil i Václav Kořínek, který se díky tomu postavil po bok budoucím významným bojovníkům z východní fronty Oldřichu Kvapilovi nebo Richardu Tesaříkovi. Jednotka kulometné obrany proti letectvu pod velením poručíka Pavola Styka se v následujících dnech podílela na protiletadlové obraně města a i přes velmi nízkou zbrojní vybavenost se jí podařilo jeden německý letoun sestřelit a jeden poškodit. Současně se jednalo o vůbec první Čechoslováky, kteří pozvedli zbraň proti německému agresoru.[12]

Ani oni však nebyli ušetřeni definitivní porážky polské armády, a proto se dostali do rukou Rudé armády, postupující do nitra Polska z východu od 17. září 1939. Část příslušníků této malé jednotky zůstala s hlavní skupinou podplukovníka Svobody, druhá část se dostala do Českého Kvasilova na Volyň, kde se v následujících měsících utvořila takzvaná Kvasilovská skupina pod vedením poručíka Bohumila Nekvasila. Jednalo se především o ty zahraniční odbojáře, kteří dosud zůstávali v Krakově, nebo ztratili v nastalém zmatku kontakt s hlavní skupinou. K těmto lidem patřil i Václav Kořínek, jenž v Kvasilově obdržel novou a jedinečnou funkci trubače.[13] Díky tomu mohl rozvíjet svůj hudební talent, jehož využíval i v dalších letech. Skupina Čechoslováků na Volyni se po pádu Polska stala taktéž internovaná sovětskými orgány, které ji v březnu 1940 převezli k hlavní skupině do bývalého kláštera v Orankách. Odtud, a později i z kláštera v Suzdalu, byli českoslovenští dobrovolníci od dubna 1940 postupně transportováni přes Oděsu a turecký přístav Mersina do libanonského Beyrouthu, nad nímž vykonávala mandátní správu Francie. Ze Středního východu pak putovaly transporty dále přes Středozemní moře do Marseille. Stejná cesta na předpokládanou hlavní frontu na západě by Václava Kořínka nepochybně čekala také, avšak v červnu 1940 Francie nevydržela prudký německý nápor a kapitulovala. V té chvíli již nebylo možné odesílat další Čechoslováky dále přes Středozemní moře, a proto bylo záhy nato rozhodnuto o vzniku Československé zahraniční armády na Středním východě. Nově už ne ale na mandátních územích Francie, nýbrž v Palestině, spravované Velkou Británií.[14] Právě sem zamířil 31. května 1941 jeden z posledních transportů ze Sovětského svazu, ve kterém se ocitl i Václav Kořínek.[15]

Mezitím v Protektorátu Čechy a Morava gestapo zjistilo, že bývalý četař délesloužící Kořínek utekl za hranice, a na základě toho proto zatklo jeho otce i mladšího bratra Jana. Oba dva poté putovali do internačního tábora ve Svatobořicích, kde nacisté shromažďovali rodinné příslušníky zahraničních odbojářů. Jan Kořínek zde naštěstí nepobyl dlouho, neboť zastával funkci starosty v Židovicích a obec se za jeho osobu zavázala. Václav Kořínek st. naopak musel zůstat a propuštěn byl až o rok později. V dalších letech zůstala celá rodina pod stálým policejním dohledem.[16]

Vyznamenán anglickým králem

V témže čase se již ale mladý Václav Kořínek vyznamenal v bojích na Středním východě. Po svém příjezdu do Palestiny 8. června 1941 obdržel číslo R-1175 a stal se příslušníkem 2. roty Československého pěšího praporu 11 – Východního, jemuž velel podplukovník Karel Klapálek.[17] Po krátkém výcviku se okamžitě zapojil do nasazení jednotky v Západní poušti v Egyptě, kde se urychleně připravovalo obranné postavení pro případ proražení fronty Afrikakorpsem pod velením Erwina Rommela. K této variantě nakonec nicméně nedošlo. Naopak ve východní Evropě se uskutečnila mnohem závažnější událost, kterou byl německý vpád do Sovětského svazu. Nyní došlo ke dlouho očekávanému otevření druhé fronty, čímž se změnila i situace na Středním východě, neboť hrozilo využití vichistické Levanty k dosažení německých válečných cílů. Britské velení spojeneckých sil v této oblasti proto urychleně naplánovalo operaci „Exporter“, spočívající v provedení invaze do Sýrie a Libanonu, do čehož záhy zapojilo i Čechoslováky. Na počátku července 1941 tak Václav Kořínek coby velitel družstva prožil svůj další boj, tentokráte proti Cizinecké legii. Po pádu zdejšího režimu a přesunu praporu k syrsko-tureckým hranicím vykonával policejní službu se svou rotou, umístěnou do prostoru Idlib – Harim – Djisr ech Choghour – Bab el-Haoua a Qehaye.[18]

Strážní služba v silně malarickém prostředí ovšem Čechoslovákům nesvědčila. Jedním z mnoha spojeneckých vojáků, kteří trpěli touto tropickou nemocí, přenášenou komárem typu Anophelles, se stal i četař Kořínek, který na přelomu září a října 1941 strávil čtrnáct dní v polní nemocnici.[19] Po svém návratu se již dlouho na strážení velkého prostoru severní Sýrie nepodílel. Československý prapor obdržel nový a svůj zcela nejdůležitější úkol – podílet se na obraně strategicky důležitého libyjského přístavu Tobruk. Kdysi chlouba italského kolonialismu se v dané situaci nacházela hluboko v týlu nepřítele a svým sveřepým odporem mu bránila získat stěžejní přístav, který by zkrátil zásobovací linie o stovky kilometrů. Na jeho obraně se podíleli kromě Britů také Australané, Novozélanďané, Jihoafričané a Poláci, pod jejichž velení československý prapor připadl.

Do prostoru obleženého Tobruku se jednotka přemístila 21. října 1941 na dvou torpédoborcích Hasty a Napier při nočním přesunu z Alexandrie. O den později již čerstvé síly přebíraly obranná postavení na západní části perimetru, kde dosud své pozice hájili australští vojáci. Od té chvíle až do 10. prosince 1941 museli Čechoslováci vydržet každodenní letecké bombardování a dělostřelecké, minometné i kulometné ostřelování italskými a německými vojáky. Do prostoru obranného postavení praporu za těchto 50 dní dopadlo na 10 000 granátů, min a šrapnelů a také 20 leteckých pum. Vojáci proto bydleli především v podzemních chladných a vlhkých krytech, odkud vylézali na pozice a nebo na noční hlídky k nepřátelským postavením. Právě pro specifičnost obrany Tobruku si vysloužili ze strany britského kolaboranta Williama Joyce zvaného lord Haw Haw označení „tobrucké krysy“. Původně posměšný název si však obránci přístavu vzali za svůj a byli na něj patřičně hrdí. Nejinak tomu bylo i u československých vojáků, kteří zastavili veškeré pokusy o narušení obranného systému.[20]

Ve druhé rotě, rozmístěné v betonových bunkrech na nejjižnějším úseku československé obrany pod velením kapitána Jana Svobody, bránil přístav mimo jiných i četař Kořínek, který se několikrát zvláště vyznamenal. Jeho největší hrdinský čin byl proveden 1. prosince 1941.

Válečný deník praporu o této akci hovoří takto:

„Dnes od 02.00 hodin v noci, po celý den a večer, zůstal daleko v předpolí (asi 300m před nepřítelem) čet. KOŘÍNEK, Václav, 2. roty, který má za úkol zjistiti postavení nepřítele. Je vyzbrojen Thompsonovou kulometnou pistolí – v kapse Cornet Beef a kus chleba.“[21]

Na což navazuje zápis z Válečného deníku 2. roty:

„Dne 1. t. m. dobrovolně se přihlásil čet. Kořínek Václav, který setrval od svítání do setmění v předpolí v blízkosti nepřátelského postavení. Denním pozorováním získal velmi cenné zprávy o činnosti nepřítele v předpolí. Velitel roty navrhl za vyplnění tohoto úkolu pochvalné uznání.“[22]

Uznání jeho zásluh jej opravdu neminulo a jako jediný z celé jednotky obdržel vysoké britské vyznamenání Military medal a dále Pochvalné uznání britského krále Jiřího VI.[23] Na Kořínkovu statečnost vzpomenul i jeho velitel Karel Klapálek ve svých pamětech:

„Byl u nás četař Kořínek a ten se jednou dobrovolně přihlásil, že se pokusí sám vniknout do nepřátelského postavení a zůstane tam až do příští noci, aby toho vyzvěděl co nejvíc. To samo sebou byl odvážný kousek. Povedl se. V tmavé noci se zahrabal mezi kamení opuštěného italského bunkru a zůstal mezi Italy skutečně celý příští den. Zjistil mnoho užitečných věcí a mezi jiným vypravoval po návratu rozmarnou příhodu, která nás však zaujala víc než celý hrdinský kousek. Té druhé noci, když čekal na příznivou chvíli, aby zase nepozorovaně zmizel z nepříjemného prostředí, přišla k místu, kde se skrýval, gazela s mládětem. (Nečekejme opěvování tohoto svobodného tvora přírody, který nezáludně zabloudil až k lidem. Byly to docela jiné pocity, co přímo živelně zalomcovalo četařem, až by se byl málem dal strhnout k hlouposti.) Maso – bylo tu čerstvé maso! Konzervy mu už dávno lezly z krku, žaludek je odmítá, oči je nechtějí ani vidět... a tady se potuluje kolem něho čerstvé maso! Držel už v ruce pistoli, prst na spoušti. Stačilo by maličko... střelit, nestřelit? Rozum ho včas vzpamatuje – co by bylo potom? Asi by se odtud živ nedostal. Zaskřípal zuby. Gazela zavětřila. Pohnul se. Trhla sebou a odklusala i s mládětem volným krokem do pouště. Ještě dlouho potom prý se mu zdálo, že slyší lehký dupot kopýtek, i když už dávno bylo ticho a čas k odchodu. Vypravoval nám o tom velmi barvitě a možná i s trochou nadsázky a vzdychal po čerstvém mase. Kromě nesplněné touhy přinesl důležité zprávy o přesném rozmístění zbraní, o stavu nepřátelských opevnění a podobně. Však za ten kousek dostal vyznamenání.“[24]

O deset dní později se podařilo 8. britské armádě ve spolupráci s obránci Tobruku přístav osvobodit a po 244 dnech ho zbavit palčivého obklíčení. Jelikož Čechoslováci nedisponovali motorizací, nebyli určeni pro následné pronásledování nepřítele dále na západ. Pouze část příslušníků Kořínkovy roty se v rámci takzvaného zvláštního oddílu mohla posunout dále, když jej britské velení vybralo jako strážní jednotku svého hlavního štábu. S ním se českoslovenští vojáci dostali až do Benghazi, odkud se nakonec v lednu 1942 navrátili do Tobruku. V přístavu a jeho okolí zůstával prapor i v dalších měsících až do 24. března, než se mohl přesunout zpět do Palestiny a reorganizovat na Československý lehký protiletadlový pluk 200 – Východní, stále pod velením plukovníka Karla Klapálka. Jeho podřízený Václav Kořínek se tak měl opětovně podílet na protiletadlové obraně, tentokrát za pomocí protiletadlového děla Bofors 40 mm.[25] Výcvik započal 11. června 1942 v rámci nového zařazení, kdy se stal příslušníkem 5. roty 501. praporu, které velel kapitán Dalibor Kalík.[26]

Kvůli opětovnému zvratu na hlavní frontě netrvalo přeškolení dlouho a už ke konci července 1942 musela část pluku převzít protileteckou obranu v přístavech Haifa a Beyrouth. Kořínkův prapor bránil libanonský přístav, rozhlasový vysílač i blízkou petrolejovou rafinerii. Ve volných chvílích pak pokračoval intenzivní výcvik. V průběhu dalších měsíců se jednotka natolik zdokonalila, že mohly být nasazeny téměř všechny její součásti. Pro posun fronty na západ pak ke konci roku obdrželo československé velitelství rozkaz o přesunu zpět do Afriky. Jejich dalším působištěm měl být opětovně Tobruk, který se ale již nacházel zhruba dvě stě kilometrů ve spojeneckém zázemí. I přesto však docházelo k pokusům o bombardování přístavního zařízení, a proto byl vybrán československý pluk, jenž přístav i jeho okolí dobře znal.[27] Václav Kořínek, v srpnu 1942 povýšený do hodnosti rotného, setrval u své jednotky až do počátku března 1943, kdy odjel k Náhradní rotě Československého výcvikového střediska – Východního, nacházejícího se v Agami nedaleko Alexandrie. Trávení času v hlubokém týlu spojeneckých vojsk využil k tomu, aby se podílel na sestavení hudební čety a opět předvedl svůj um. Kromě toho absolvoval kurz řidičů polopásových transportérů bren-carrierů a obdržel kvalifikaci s výsledkem „very good“. V červnu 1943 se pak s celým výcvikovým střediskem přesunul do egyptského tábora Quassassin, ve kterém se k němu připojil protiletadlový pluk z Tobruku a společně se oba dva útvary na počátku následujícího měsíce nalodily na zaoceánský parník Mauretania. Dne 5. července 1943 Čechoslováci opustili africkou pevninu a vydali se na dlouhou plavbu podél Afriky až do Velké Británie.[28]

V bojích u Dunkerque

Po přesunu ze středovýchodního bojiště byli nově příchozí začleněni do nedávno vzniklé Československé samostatné obrněné brigády, které velel brigádní generál Alois Liška. Rotný Kořínek získal hodnost rotmistra a jako poddůstojník obdržel zařazení u Dopravního oddílu brigády.[29] Následujícího roku se v září 1944 přepravil s celou jednotkou do Normandie a od října pomáhal osvobozovat severofrancouzský přístav Dunkerque. Ve třetím největším francouzském přístavu se v létě 1944 opevnila německá posádka o síle zhruba dvanácti tisíc vojáků různých zbraní, kteří podléhali velení fanatického nacisty admirála Friedricha Frisiuse. Úkolem Čechoslováků bylo zadržovat posádku ve městě, zabránit případným pokusům o průnik a narušení zásobování hlavní fronty a především pak snažit se posádku donutit ke kapitulaci. Pro zatopení širokého předpolí přístavu jeho obránci nemohla československá brigáda efektivně využít své hlavní síly – tanky. Boje se proto omezovaly především na dělostřelecké i minometné přepady a útoky menších skupin pěchoty. Právě zásobování mnoha dělostřeleckých a dalších obléhatelských postavení měl na starost Dopravní oddíl Václava Kořínka. Navzdory tomu, že nebyli jeho příslušníci nasazeni přímo na frontovou linii, zůstávali v permanentním ohrožení. Zásobovací vozy totiž němečtí obránci přístavu rádi ostřelovali.[30]

Boje u Dunkerque byly vedeny až do závěrečné kapitulace posádky i celého Německa 8. května 1945. Teprve poté se Čechoslováci mohli navrátit do osvobozené vlasti, což se stalo ještě v měsíci květnu. Ve chvíli, kdy se rodina Václava Kořínka dozvěděla, že se navrátil do Československa a přebývá se svou jednotkou v Klatovech, vyrazil jeho otec Václav Kořínek st. okamžitě autostopem za svým synem, s nímž se záhy po šesti letech šťastně shledal.[31] Rotmistr Kořínek poté ještě několik měsíců vykonával vojenskou službu, než byl na vlastní žádost ke konci října 1945 demobilizován v Moravské Třebové. Za své válečné hrdinství obdržel Československý válečný kříž 1939, Československou medaili Za chrabrost, Československou medaili Za zásluhy I. stupně, Pamětní medaili československé armády v zahraničí se štítky SV, VB a F a také britská vyznamenání Military medal, Africa Star nebo 1939–1945 Star.[32]

Poválečné období

Navzdory původnímu rozhodnutí stát se profesionálním vojákem se po své válečné zkušenosti rozhodl žít civilním životem. Kromě negativních zážitků jej k tomu vedly i zdravotní obtíže, jimiž byly časté bolesti hlavy a otřes nervů, způsobené fyzickým i psychickým vyčerpáním. I proto pracoval jako hajný a odebral se doprostřed lesů. V roce 1946 absolvoval pět měsíců hájenské školy a započal obývat hájovnu Ameriku u Strašic na Rokycansku. Zaměstnavatelem mu ovšem zůstalo Ministerstvo národní obrany, respektive Oddělení vojenských lesů a statků, neboť hájovna se nacházela ve vojenském prostoru. Nejspíše i kvůli tomu se v roce 1952 rozhodl opustit svoji pozici, neboť potřebný klid pro neustálou přítomnost vojenských patrol nenašel. V dalších třech letech proto pracoval coby závozník u národního podniku Prefa ve Veselí nad Lužnicí. Poté se ve stejném městě přemístil na delší čas do Montostavu, ve kterém jezdil traktorem.[33] Trvale však bydlel v Kardašově Řečici i se svou manželkou Marií, rozenou Melicharovou, s níž se zde oženil 2. března 1946 a měl dva syny.[34] Své poslední zaměstnání nalezl roku 1963 v domě důchodců v místě svého bydliště, kde pracoval jako údržbář. Mezitím byl postupně povyšován a stal se poručíkem v záloze.[35]

Poválečná perzekuce mnoha zahraničních odbojářů jej naštěstí z veliké části minula. U jeho spolubojovníků a přátel z války tomu tak vždy nebylo a vězení se nevyhnulo ani někdejšímu veliteli Karlu Klapálkovi.[36] Navzdory poválečné realitě však Václav Kořínek se svými přáteli neztrácel kontakt a několikrát uspořádal v Kardašově Řečici společná setkání, jež se stala brzy vyhlášená. Rovněž se zúčastňoval shromáždění bývalých vojáků ze Středního východu v Praze u příležitosti narozenin generála Karla Klapálka, které se odehrávaly v sedmdesátých letech.

Václav Kořínek zemřel 25. března 1978 ve věku šedesáti pěti let v Kardašově Řečici, ve které byl rovněž pohřben.[37]

Jan Hnělička