Katalog KVKLI

Adolf Scheffel

21. 9. 1913 Vratislavice nad Nisou - 5. 11. 1944 Dunkerque

odbojář německý antifašista tankista

Medailon

„Jako střelec v tanku za bojové akce dne 5. listopadu 1944 plnil úspěšně svůj úkol. Když tank najel na minu, bojoval, až vystřílel všechno střelivo. Tank opustil až na rozkaz velitele, byl však zabit.“

 

Dne 21. září 1913 se ve Vratislavicích nad Nisou narodil do rodiny továrního úředníka Adolfa Scheffela st. první syn Adolf. Matka Marie pocházela z rodiny tiskaře Petra Chluma a patřila k české menšině. V nedalekém Liberci mladý Adolf vychodil nejprve obecnou školu a poté absolvoval reálné gymnázium a textilní školu průmyslovou. Po zakončení studií pracoval coby soukromý úředník a ve druhé polovině třicátých let se oženil. Krátce po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava byl zaměstnán u pražské pobočky firmy Siemens, jež ho pracovně vyslala do Německa. Odtud se mu společně se dvěma kamarády podařilo 2. října 1939 nepozorovaně přejít do Švýcarska, z něhož pak pokračovali do Francie, kde vstoupili do řad 1. československé divize.

První válečnou jednotkou se Adolfu Scheffelovi stal 1. pěší pluk. Po absolvování poddůstojnické školy byl na počátku roku 1940 přemístěn k nově vznikajícímu 3. pěšímu pluku a nakonec v dubnu téhož roku k divizní štábní rotě. V tomto zařazení vytrval až do pádu Francie, kdy spolu s dalšími spolubojovníky odplul 24. června 1940 do Anglie.

Na ostrovní půdě byl Scheffel přeřazen nejprve k Náhradnímu tělesu a poté v prosinci 1940 ke 2. pěšímu praporu, se kterým se podílel na protiinvazních přípravách. V dalších letech prošel několika speciálními výcviky, než se v roce 1943 stal tankistou 2. tankového praporu Československé samostatné obrněné brigády. Po jejím přemístění na kontinent Scheffel bojoval u přístavu Dunkerque. Na východní části perimetru se zapojil do obou velkých  útoků v říjnu i listopadu 1944. Druhý československý výpad se mu však stal osudným, když jeho tank najel na protitankovou minu a při pokusu posádky opustit poškozený stroj byl Scheffel smrtelně raněn. Následující den jej spolubojovníci pohřbili v belgické obci Adinkerke.

Mládí

Dne 21. září 1913 se ve Vratislavicích nad Nisou narodil do rodiny továrního úředníka Scheffela první syn Adolf. Jeho šestadvacetiletý otec Adolf Scheffel st. pocházel z Jeřmanic z rodiny místního řídícího učitele Adolfa Scheffela nejstaršího. Ve svých dvaceti sedmi letech se 17. června 1913 oženil v blízkých Vratislavicích nad Nisou s dvaadvacetiletou Marií Chlumovou. Matka nejmladšího Adolfa pocházela z rodiny tiskaře Petra Chluma ze Starého Harcova a patřila k české menšině.[1] Adolf proto vyrůstal v česko-německém prostředí, díky čemuž v dospělém věku zcela ovládal oba dva jazyky. Čeština mu však byla bližší, neboť matka Marie měla již od počátku výrazný vliv na jeho výchovu, což bylo dáno především temnou minulostí jeho otce. Adolf Scheffel st. totiž dne 24. září 1915, několik dní po druhých narozeninách svého syna, zastřelil v Plzeňské pivnici na libereckém Malém náměstí servírku Marii Wiesnerovou.[2]

K tragické události mělo dojít v půl jedenácté večer, kdy zde Adolf Scheffel st. již několik hodin popíjel. Nebylo tomu poprvé, neboť už dříve se v tomto podniku zastavoval, mimo jiné i v předvečer vraždy. Tehdy po odchodu ze ve své kanceláře na Bahnhofstrasse 53 (dnes ulice 1. máje) odešel nejprve do Radničního sklípku, kde povečeřel, a nato se přesunul do Plzeňské pivnice, v níž vypil láhev bílého vína a osmnáct malých piv. Společnost mu dělal hostinský Karl Gleisner, servírka Gertruda Ebelingová a také její kolegyně, třicetiletá Marie Wiesnerová. Právě ona se stala obětí Scheffelova útoku. Ještě předtím, než na Marii Wiesnerovou vytasil v inkriminovaném čase z ničeho nic zbraň, měl údajně vykřiknout: Um Gottes willen!, načež zazněl výstřel a kulka nic netušící servírku zasáhla přímo do hlavy. Wiesnerová okamžitě klesla mrtva k zemi, zatímco Scheffel stočil revolver na další osoby v místnosti. Nejprve zamířil na Gertrudu Ebelingovou, kterou ale minul a kulka se odrazila od stěny. Nato se pak otočil proti protějšímu stolu, u něhož seděli tři vojáci, kteří však ke střelci stihli přiskočit a odzbrojit jej. Důvod tohoto činu nebyl nikdy zcela ozřejmen.[3] Pouze se hovořilo o náhlém pomatení mysli, k čemuž dospěli i soudní lékaři v Praze. Po jejich verdiktu pak bylo tresní řízení proti Scheffelovi zastaveno. Souzen byl proto pouze pro zločin zpronevěření, za což ho krajský soud odsoudil k těžkému žaláři na dva měsíce. Po odpykání trestu se navrátil k rodině, která se v dalších letech rozrostla. Dne 21. května 1918 se Scheffelovým narodil další syn Otto, o rok později jej 23. září následovala jediná dcera Irma.[4]

Nejstarší syn Adolf, křtěný a často také označovaný jako Ernest, odešel po vychození obecné školy a absolvování reálného gymnázia i textilní průmyslovky do vnitřní části Čech, kde pracoval coby soukromý úředník. Ve druhé polovině třicátých let se oženil a 8. února 1937 v Praze-Vršovicích přestoupil z katolických řad k Církvi československé.[5] Zánik zbytku Československa jej zastihl v malé obci Trpoměchy u Slaného. Nedaleko odtud, v Klobukách, žila jeho mladší sestra Irma, provdaná Hladečková.[6]

Útěk do zahraniční armády

Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava získal Adolf Scheffel nové zaměstnání u pražské pobočky firmy Siemens, která ho po dvou měsících strávených v Praze poslala služebně do Norimberku. Do významného centra nacismu odejel společně se skupinkou českých techniků. S částí z nich se posléze rozhodl k útěku do Švýcarska za účelem vstupu do československé zahraniční armády. Dne 2. října 1939 se tak s Václavem Strupkem a Ladislavem Němečkem ocitl v Kostnici u Bodamského jezera, kde se jim, i díky Scheffelově skvělé němčině, podařilo nepozorovaně projít kolem německých policistů a vstoupit na půdu sousedního švýcarského města Kreuzlingen. Ihned poté byli všichni tři zadrženi místní pohraniční stráží, která je odvedla na blízké policejní komisařství.

My jsme na švýcarském komisařství prohlásili, že jsme Češi, že chceme utéct a bojovat proti Němcům. On se na nás takhle podíval, divně, starší pán, který to vyšetřoval a říká: ‚Aha, tak vy jste nás jen využili, abyste utekli.‘ Přitakali jsme... Řekl nám dále, že můžeme do Francie, ale musíme podepsat přihlášku do Cizinecké legie. Podepsali bychom v té chvíli za vstup do Francie cokoliv.“

                                                                                                          ze vzpomínek Václava Strupka[7]

Po následné více než dvoutýdenní internaci v Sankt Gallen byli dne 16. října předáni švýcarskými úřady do Francie, kde se měli podle dohody stát příslušníky Cizinecké legie. Avšak ve francouzském městě Dell bylo přihlédnuto k jejich československému občanství, a proto odcestovali do přímořského města Agde, ve kterém započala výstavba 1. československé divize. Adolf Scheffel byl oficiálně odveden 20. října 1939 pod kmenovým číslem J-93.[8]

 „Pak nastalo velké fasování, tj. každý dostal plynovou masku, umrlčí plechový lístek na řetízku k ruce (jak se za Rakouska dávaly na krk), torby, sumky, reservní boty, deky, stanové plátno, pušku, náboje, opasek a ještě mnoho jiných věcí.

Na to za 2 dny následovalo stěhování lidstva – vojáků československých, za ohromujícího řevu hlavně nás nadšených, kteří přišli přes různé státy přímo z ČSR.“

                                                                             z dopisu Adolfa Scheffela rodině Rajeckých[9]

První válečnou jednotkou se Scheffelovi stala 3. rota 1. pěšího pluku. Vzhledem k jeho věku i vzdělání byl záhy odeslán na poddůstojnickou školu a k Novému roku obdržel hodnost svobodníka. O devět dní později přešel k 5. rotě nově se tvořícího 3. pěšího pluku, v níž se podrobil dalšímu výcviku.[10] Volné chvíle si krátil společně se svými kamarády Janem Foretníkem, Jindřichem Čoupkem a Jaroslavem Václavíkem, s nimiž často navštěvoval československé krajany ve Francii, kteří se všemožně snažili jim jejich službu zpříjemnit. Zvláště u české rodiny Rajeckých, jež stála u zrodu krajanské pomoci československým dobrovolníkům, se stali vítanou návštěvou.[11]

K dalším změnám u armádní služby Adolfa Scheffela došlo 1. března 1940, kdy byl přeložen k diviznímu Náhradnímu tělesu a o měsíc později, již v hodnosti desátníka, k divizní štábní rotě kapitána Dalibora Korejse. U tohoto útvaru vytrval až do francouzské kapitulace, po níž došlo k urychlené evakuaci československé armády do Velké Británie. Jelikož nebyl nikterak vázán k dosavadní hostitelské zemi, odešel i Adolf Scheffel s dalšími dobrovolníky do přístavu Sète, ve kterém se 24. června nalodil na egyptskou loď Mohammed Ali el Kebir, toho času v britských službách. Plavidlo následně zamířilo k Gibraltaru, u kterého se o čtyři dny později zařadilo do spojeneckého konvoje obsahujícího další evakuační lodě. K anglickým břehům konvoj dorazil 7. července 1940.[12] Přesně měsíc předtím, než bylo na své další cestě severozápadně od Irska potopeno německou ponorkou U-38.[13]

Tankistou v obrněné brigádě

Vyčerpané a demoralizované Čechoslováky přijala Velká Británie se sympatickým nadšením a odhodláním se za jakoukoli cenu ubránit. Po francouzském válečném fiasku i období, kdy českoslovenští vojáci museli od francouzského obyvatelstva slýchávat nejednu nadávku za údajné válečné štvaní, se jednalo o příjemnou změnu prostředí. Zbylé části divize se po svém příjezdu přesunuly do zámeckého parku v Cholmondeley, v němž se následující měsíce znovu konsolidovaly a reorganizovaly do 1. československé smíšené brigády pod velením brigádního generála Bedřicha Neumanna. Kromě této jednotky zde i nadále působilo Náhradní těleso, ve kterém desátník Scheffel setrval až do 9. prosince 1940, kdy byl přemístěn k 1. rotě 2. pěšího praporu hlavní bojové jednotky. V jejích řadách se posléze podílel na protiinvazních přípravách v rámci XI. britského armádního sboru. Ve třetím roce války absolvoval hospodářský kurz pro účetní a u příležitosti výročí vzniku Československa obdržel hodnost četaře. Na počátku následujícího roku se zúčastnil VIII. brigádního autokurzu, který zakončil v měsíci březnu. Po květnovém přejmenování útvaru na 1. československou samostatnou brigádu nastoupil na letní Junior Leader School for Platoons Sergeants a ještě téhož roku stihl projít prosincovým kurzem u dvouliberních protitankových kanonů.[14]

S příchodem roku 1943 nastaly v životě příslušníků československé brigády veliké změny. Jelikož se ve válce v severní Africe spojeneckým armádám podařilo definitivně zvrátit události ve svůj prospěch, blížila se doba, kdy zdejší československý pluk i s pomocnými jednotkami odevzdá své zbraně a bude přepraven do Velké Británie, ve které vznikne obrněná brigáda. V Británii se nacházející českoslovenští vojáci proto pokračovali v intenzivních školeních, jež se týkala i Adolfa Scheffela. Ten nejprve v období mezi březnem a květnem 1943 absolvoval kurz pásových vozidel a po vzniku Československé samostatné obrněné brigády odešel na dvouměsíční výcvik tankových osádek. V září 1943 byl totiž přeložen k nově vzniklé 2. rotě 2. tankového praporu. Novému typu zbraní se učil na britských tancích Crusader a Cromwell, přičemž svými nadřízenými byl hodnocen jako:

„Velmi ukázněný, kamarádský. Velmi vlastenecký a oblíbený u svých kamarádů. Jako střelec výtečný.“[15]

V bojích u Dunkerque

Po úspěšném vylodění spojeneckých vojsk v Normandii 6. června 1944 byla u československé brigády vyhlášena polní mobilizace a tankisté narychlo vyměňovali tréninkové obrněnce za bojové. K závěru srpna 1944 se jednotka přesunula do jižní Anglie, kde se 24. srpna 1944 nalodila v přístavu Gosport a vyplula směr Francie. Četař Scheffel se na kontinentální bojiště dostal se svým tankovým praporem, s nímž se na podzim předposledního roku druhé světové války zapojil do bojů u severofrancouzského přístavu Dunkerque. V přístavním městě a jeho blízkém okolí se opevnila zhruba dvanácti tisícová německá posádka pod velením viceadmirála Friedricha Frisiuse. Obránci Dunkerque se skládali z různých částí německých ozbrojených složek i druhů zbraní. Aby vylepšili své obranné pozice, využili soustavy kanálů a zdymadel a zatopili široké předpolí města. Čechoslováci pod velením brigádního generála Aloise Lišky proto měli již od počátku značně ztížené možnosti, jak efektivně na nepřítele zaútočit. Jediné nezatopené úseky se nacházely na západní a východní straně fronty, kde se jednalo o úzké pásy, dobře bráněné protipěchotními a protitankovými překážkami.[16]

Zcela nejideálnějším prostorem pro pokus o výpad do německých pozic se nakonec ukázala být východní část fronty, ve které byl dislokován i Scheffelův tankový prapor. Právě tato jednotka společně s Motopraporem nesla na svých bedrech největší tíhu bojů při dvou velikých útocích na podzim 1944. Nejprve se jednalo o velmi zdařilý průzkum bojem 28. října a posléze o již ne zcela povedený pokus o navázání na předchozí úspěch 5. listopadu. Toho dne Scheffelova 2. rota operovala ve středu útočné sestavy, jež se dala do pohybu v 10.00 po předchozím leteckém a dělostřeleckém bombardování nepřátelských pozic. Společně s četou pěchoty, družstvem brenncarierů od 1. motoroty a družstvem ženistů měli tankisté dosáhnout osady Le Melhouck, u které by podporovali pěchotu, směřující k prostoru někdejšího velitelství německého praporu Walter. K naplnění těchto předpokladů však nedošlo, neboť už u křižovatky zvané Sunken road Čechoslováci narazili na nepředvídané minové pole. Pouze třem obrněncům se jej nakonec podařilo projet, kdežto ostatní uvázly před, či přímo v prostoru protitankových min.[17] Jedním z těchto tanků byl i Scheffelův Cromwell, který najel na minu. Právě při pokusu posádky opustit poškozený stroj a dostat se z dosahu nepřátelské palby byl jedenatřicetiletý Adolf Scheffel zabit. Za svou statečnost byl in memoriam navržen na udělení Československého válečného kříže 1939 s odůvodněním:

„Jako střelec v tanku za bojové akce dne 5. listopadu 1944 plnil úspěšně svůj úkol. Když tank najel na minu, bojoval, až vystřílel všechno střelivo. Tank opustil až na rozkaz velitele, byl však zabit.“[18]

Válečný kříž poté in memoriam obdržel, stejně tak jako Pamětní medaili československé zahraniční armády se štítky F a VB.[19] Jeho tělo spolubojovníci pohřbili druhý den v nedalekém belgickém Adinkerke v hrobě číslo 84, ve kterém spočívá dodnes.[20]

 

Jan Hnělička


[1] Úřad městského obvodu Liberec – Vratislavice nad Nisou, Matrika narozených Vratislavice nad Nisou 1912–1920, fol. 34; Státní oblastní archiv Litoměřice (SOA Litoměřice), f. Sbírka matrik Severočeského kraje, inv. č. 10417, sign. L182/39, Matrika oddaných Vratislavice nad Nisou 1891–1918, fol. 168.

[2] SOA Litoměřice f. Sbírka matrik Severočeského kraje, inč. č. 9925, sign. L84/182, Matrika zemřelých Liberec 1915–1919, fol. 44; Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg: für das Jahr 1916. Reichenberg: Stadt Reichenberg, 1935, s. 473.

[3] Der Mord im Bierlokal, In: Reichenberger Zeitung. 1915, roč. 56, č. 251 (24. 9. 1915), s. 2; Eine Bluttat, In: Reichenberger Zeitung. 1915. roč. 56, 1915, č. 251 (24. 9. 1915), s. 12; Vražda v plzeňské restauraci v Liberci. In: Národní listy. 1915, roč. 55, č. 266 (25. 9. 1915), s. 4.

[4] Šílený vrah, In: Národní listy, 1916. roč. 56, č. 41 (10. 2. 1916), s. 4.

[5] Vojenský historická archiv Bratislava (dále jen VHA Bratislava), f. Kmenový list Adolf Scheffel, nar. 1913; Úřad městského obvodu Liberec – Vratislavice nad Nisou, Matrika narozených Vratislavice nad Nisou 1912–1920, fol. 34; MARŠÁLEK, Zdenko a Petr HOFMAN. Dunkerque: 1944-1945: ztráty Československé samostatné obrněné brigády během operačního nasazení ve Francii. Praha: NLN, 2011, s. 474.

[6] Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha (VÚA – VHA Praha), f. Sbírka 24, Adolf Scheffel, nar. 1913.

[7] Václav Strupek. Paměť národa [online]. Post bellum, ©2008–2020. Datum nahrání 8. 9. 2003, [cit. 2019-09-05]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/strupek-vaclav-1918

[8] VHA Bratislava, f. Sbírka kmenových listů, Adolf Scheffel, nar. 1913.

[9] Soukromý archiv rodiny Rajeckých, Korespondence.

[10] VHA Bratislava, f. Sbírka kmenových listů, Adolf Scheffel, nar. 1913.

[11] Soukromý archiv rodiny Rajeckých, Korespondence.

[12] VHA Bratislava, f. Sbírka kmenových listů, Adolf Scheffel, nar. 1913.

[13] Mohamed Ali El-Kebir [online]. Uboat.net. ©1995–2019 [cit. 2019-11-12]. Dostupné z https://uboat.net/allies/merchants/ship/454.html

[14] VHA Bratislava, f. Sbírka kmenových listů, Adolf Scheffel, nar. 1913.

[15] Tamtéž.

[16] Více k tématu obléhání Dunkerque: ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě: (1939–1945). Praha: Mladá fronta, 1997. 534 s. ISBN 80-204-0609-3; FRISIUS, Friedrich. Neblahé dny: deník viceadmirála Friedricha Frisia, velitele Pevnosti Dunkuerque: 3. září 1944 – 9. května 1945. PLACHÁ, Pavla a Jiří PLACHÝ (edd.). Praha: Ministerstvo obrany České republiky, Vojenský historický ústav Praha, 2014. 126 s. ISBN 978-80-7278-635-0; MARŠÁLEK, Zdenko a Petr HOFMAN. Dunkerque: 1944-1945: ztráty Československé samostatné obrněné brigády během operačního nasazení ve Francii. Praha: NLN, 2011. 575 s. ISBN 978-80-7422-119-4.

[17] PROCHÁZKA, Ivan. Dunkerque: válečný deník Československé samostatné obrněné brigády: (říjen 1944 – květen 1945). Praha: MO – AVIS, 2006, s. 102–103.

[18] NĚMEČEK, Jan, Ivan ŠŤOVÍČEK, Helena NOVÁČKOVÁ, Jan KUKLÍK a Jan BÍLEK, ed. Zápisy ze schůzí československé vlády v Londýně V (1945). Praha: Historický ústav Akademie věd ČR, 2016, s. 219.

[19] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka 24, Adolf Scheffel, nar. 1913.

[20] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka 24, Adolf Scheffel, nar. 1913; FIŠERA, Josef. Válečné hroby ve Francii. Praha: Ministerstvo obrany ČR, 2003, s. 59.

Místa působení

Výběrová bibliografie

Knihy

ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě: (1939–1945). Praha: Mladá fronta, 1997. 534 s. ISBN 80-204-0609-3.

EMMERT, František. Československý zahraniční odboj za 2. světové války na západě. Brno: CPress, 2012, 112 s. ISBN 978-80-251-2756-8.

FENCL, Vilém a Martin ŘÍHA, Martin. Československá armáda ve Velké Británii. Praha: MV & H, 2003. 100 s. ISBN 80-238-9646-6.

FENCL, Vilém a Petr LOŠEK. Cromwelly Československé brigády. Praha: Corona, 2010. 235 s. ISBN 978-80-86116-38-9.

FIŠERA, Josef. Válečné hroby ve Francii. Praha: Ministerstvo obrany ČR, 2003. 63 s. ISBN 80-7278-195-2.

FRISIUS, Friedrich. Neblahé dny: deník viceadmirála Friedricha Frisia, velitele Pevnosti Dunkuerque : 3. září 1944 – 9. května 1945. PLACHÁ, Pavla a Jiří PLACHÝ (edd.). Praha: Ministerstvo obrany České republiky, Vojenský historický ústav Praha, 2014. 126 s. ISBN 978-80-7278-635-0.

HUŇÁČEK, Pavel. Od Dunkerque přes Cheb a Plzeň do Prahy. Brno: Bonus A, 1997. 139 s. ISBN 80-85914-66-2.

KULKA, Erich. Židé v československém vojsku na Západě. Praha: Naše vojsko, 1992, 254 s., ISBN 80-206-0169-4.

MARŠÁLEK, Zdenko a Petr HOFMAN. Dunkerque: 1944–1945: ztráty Československé samostatné obrněné brigády během operačního nasazení ve Francii. Praha: NLN, 2011. 575 s. ISBN 978-80-7422-119-4.

Největší boj Čechoslováků: dezertéři i Wintonovy děti. In: Mladá fronta Dnes. 2011, roč. 22, č. 242, s. 5. ISSN 1210-1168.

PAVEL, Jiří a Martin REICHL. F 2074 vypráví: vzpomínky příslušníka československé obrněné brigády Jiřího Pavla. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010. 357 s. ISBN 978-80-87378-33-5.

PLACHÝ, Jiří. Kříže a hvězdy od Dunkerque: černá kniha Čs. samostatné obrněné brigády 1944-1945. Cheb: Svět křídel, 2011, 330 s. ISBN 978-80-86808-95-6.

PROCHÁZKA, Ivan. Dunkerque: válečný deník Československé samostatné obrněné brigády: (říjen 1944 – květen 1945). Praha: MO – AVIS, 2006, 204 s. ISBN 80-7278-353-X.

SACHER, Vilém. Pod rozstříleným praporem. 2. vyd. Praha: Naše vojsko, 1991, 286 s. ISBN 80-206-0184-8.

SVOBODA, Gustav a Tomáš JAKL. 1. československá divize ve Francii (1939–1940). Praha: Ministerstvo obrany ČR – Prezentační a informační centrum MO, 2010, 297 s. ISBN 978-80-7278-541-4.

SVOBODA, Gustav. Československé válečné hroby v zahraničí. Praha: Československá obec legionářská, 1996. 53 s.

SVOBODA, Gustav. Ti, kteří se nevrátili. Praha: Správa sociálního řízení, 1992. 87 s.

ŠKARKA, Karel. Heslo Čechoslovák. Praha: Naše vojsko, 2018. 181 s. ISBN 978-80-206-1771-2.

ŠVANDA, Richard. Z protektorátu do republiky: vzpomínky Jindřicha Křečka-Jituše. Červený Kostelec: Městské kulturní středisko Červený Kostelec, 2019, 105 s. ISBN 978-80-270-5831-0.

TOMAN, Vilém a Jiří PLACHÝ. Na západní straně: osobní vzpomínky na dobu v odboji od roku 1940 do roku 1945. Praha: Ministerstvo obrany České republiky – Vojenský historický ústav Praha, 2015. 113 s. ISBN 978-80-7278-649-7.

 

Studie

SVOBODA, Gustav. Československá samostatná obrněná brigáda ve Velké Británii. In: Historie a vojenství. 1994, roč. 43, č. 6, s. 74-105. ISSN 0018-2583.

Citace

HNĚLIČKA, Jan. Adolf Scheffel. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2021. Datum aktualizace 20. 02. 2021, [cit. 2021-07-30]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:21481