Adolf Scheffel

Mládí

Dne 21. září 1913 se ve Vratislavicích nad Nisou narodil do rodiny továrního úředníka Scheffela první syn Adolf. Jeho šestadvacetiletý otec Adolf Scheffel st. pocházel z Jeřmanic z rodiny místního řídícího učitele Adolfa Scheffela nejstaršího. Ve svých dvaceti sedmi letech se 17. června 1913 oženil v blízkých Vratislavicích nad Nisou s dvaadvacetiletou Marií Chlumovou. Matka nejmladšího Adolfa pocházela z rodiny tiskaře Petra Chluma ze Starého Harcova a patřila k české menšině.[1] Adolf proto vyrůstal v česko-německém prostředí, díky čemuž v dospělém věku zcela ovládal oba dva jazyky. Čeština mu však byla bližší, neboť matka Marie měla již od počátku výrazný vliv na jeho výchovu, což bylo dáno především temnou minulostí jeho otce. Adolf Scheffel st. totiž dne 24. září 1915, několik dní po druhých narozeninách svého syna, zastřelil v Plzeňské pivnici na libereckém Malém náměstí servírku Marii Wiesnerovou.[2]

K tragické události mělo dojít v půl jedenácté večer, kdy zde Adolf Scheffel st. již několik hodin popíjel. Nebylo tomu poprvé, neboť už dříve se v tomto podniku zastavoval, mimo jiné i v předvečer vraždy. Tehdy po odchodu ze ve své kanceláře na Bahnhofstrasse 53 (dnes ulice 1. máje) odešel nejprve do Radničního sklípku, kde povečeřel, a nato se přesunul do Plzeňské pivnice, v níž vypil láhev bílého vína a osmnáct malých piv. Společnost mu dělal hostinský Karl Gleisner, servírka Gertruda Ebelingová a také její kolegyně, třicetiletá Marie Wiesnerová. Právě ona se stala obětí Scheffelova útoku. Ještě předtím, než na Marii Wiesnerovou vytasil v inkriminovaném čase z ničeho nic zbraň, měl údajně vykřiknout: Um Gottes willen!, načež zazněl výstřel a kulka nic netušící servírku zasáhla přímo do hlavy. Wiesnerová okamžitě klesla mrtva k zemi, zatímco Scheffel stočil revolver na další osoby v místnosti. Nejprve zamířil na Gertrudu Ebelingovou, kterou ale minul a kulka se odrazila od stěny. Nato se pak otočil proti protějšímu stolu, u něhož seděli tři vojáci, kteří však ke střelci stihli přiskočit a odzbrojit jej. Důvod tohoto činu nebyl nikdy zcela ozřejmen.[3] Pouze se hovořilo o náhlém pomatení mysli, k čemuž dospěli i soudní lékaři v Praze. Po jejich verdiktu pak bylo tresní řízení proti Scheffelovi zastaveno. Souzen byl proto pouze pro zločin zpronevěření, za což ho krajský soud odsoudil k těžkému žaláři na dva měsíce. Po odpykání trestu se navrátil k rodině, která se v dalších letech rozrostla. Dne 21. května 1918 se Scheffelovým narodil další syn Otto, o rok později jej 23. září následovala jediná dcera Irma.[4]

Nejstarší syn Adolf, křtěný a často také označovaný jako Ernest, odešel po vychození obecné školy a absolvování reálného gymnázia i textilní průmyslovky do vnitřní části Čech, kde pracoval coby soukromý úředník. Ve druhé polovině třicátých let se oženil a 8. února 1937 v Praze-Vršovicích přestoupil z katolických řad k Církvi československé.[5] Zánik zbytku Československa jej zastihl v malé obci Trpoměchy u Slaného. Nedaleko odtud, v Klobukách, žila jeho mladší sestra Irma, provdaná Hladečková.[6]

Útěk do zahraniční armády

Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava získal Adolf Scheffel nové zaměstnání u pražské pobočky firmy Siemens, která ho po dvou měsících strávených v Praze poslala služebně do Norimberku. Do významného centra nacismu odejel společně se skupinkou českých techniků. S částí z nich se posléze rozhodl k útěku do Švýcarska za účelem vstupu do československé zahraniční armády. Dne 2. října 1939 se tak s Václavem Strupkem a Ladislavem Němečkem ocitl v Kostnici u Bodamského jezera, kde se jim, i díky Scheffelově skvělé němčině, podařilo nepozorovaně projít kolem německých policistů a vstoupit na půdu sousedního švýcarského města Kreuzlingen. Ihned poté byli všichni tři zadrženi místní pohraniční stráží, která je odvedla na blízké policejní komisařství.

„My jsme na švýcarském komisařství prohlásili, že jsme Češi, že chceme utéct a bojovat proti Němcům. On se na nás takhle podíval, divně, starší pán, který to vyšetřoval a říká: ‚Aha, tak vy jste nás jen využili, abyste utekli.‘ Přitakali jsme... Řekl nám dále, že můžeme do Francie, ale musíme podepsat přihlášku do Cizinecké legie. Podepsali bychom v té chvíli za vstup do Francie cokoliv.“

                                                                                                          ze vzpomínek Václava Strupka[7]

Po následné více než dvoutýdenní internaci v Sankt Gallen byli dne 16. října předáni švýcarskými úřady do Francie, kde se měli podle dohody stát příslušníky Cizinecké legie. Avšak ve francouzském městě Dell bylo přihlédnuto k jejich československému občanství, a proto odcestovali do přímořského města Agde, ve kterém započala výstavba 1. československé divize. Adolf Scheffel byl oficiálně odveden 20. října 1939 pod kmenovým číslem J-93.[8]

 „Pak nastalo velké fasování, tj. každý dostal plynovou masku, umrlčí plechový lístek na řetízku k ruce (jak se za Rakouska dávaly na krk), torby, sumky, reservní boty, deky, stanové plátno, pušku, náboje, opasek a ještě mnoho jiných věcí.

Na to za 2 dny následovalo stěhování lidstva – vojáků československých, za ohromujícího řevu hlavně nás nadšených, kteří přišli přes různé státy přímo z ČSR.“

                                                                             z dopisu Adolfa Scheffela rodině Rajeckých[9]

První válečnou jednotkou se Scheffelovi stala 3. rota 1. pěšího pluku. Vzhledem k jeho věku i vzdělání byl záhy odeslán na poddůstojnickou školu a k Novému roku obdržel hodnost svobodníka. O devět dní později přešel k 5. rotě nově se tvořícího 3. pěšího pluku, v níž se podrobil dalšímu výcviku.[10] Volné chvíle si krátil společně se svými kamarády Janem Foretníkem, Jindřichem Čoupkem a Jaroslavem Václavíkem, s nimiž často navštěvoval československé krajany ve Francii, kteří se všemožně snažili jim jejich službu zpříjemnit. Zvláště u české rodiny Rajeckých, jež stála u zrodu krajanské pomoci československým dobrovolníkům, se stali vítanou návštěvou.[11]

K dalším změnám u armádní služby Adolfa Scheffela došlo 1. března 1940, kdy byl přeložen k diviznímu Náhradnímu tělesu a o měsíc později, již v hodnosti desátníka, k divizní štábní rotě kapitána Dalibora Korejse. U tohoto útvaru vytrval až do francouzské kapitulace, po níž došlo k urychlené evakuaci československé armády do Velké Británie. Jelikož nebyl nikterak vázán k dosavadní hostitelské zemi, odešel i Adolf Scheffel s dalšími dobrovolníky do přístavu Sète, ve kterém se 24. června nalodil na egyptskou loď Mohammed Ali el Kebir, toho času v britských službách. Plavidlo následně zamířilo k Gibraltaru, u kterého se o čtyři dny později zařadilo do spojeneckého konvoje obsahujícího další evakuační lodě. K anglickým břehům konvoj dorazil 7. července 1940.[12] Přesně měsíc předtím, než bylo na své další cestě severozápadně od Irska potopeno německou ponorkou U-38.[13]

Tankistou v obrněné brigádě

Vyčerpané a demoralizované Čechoslováky přijala Velká Británie se sympatickým nadšením a odhodláním se za jakoukoli cenu ubránit. Po francouzském válečném fiasku i období, kdy českoslovenští vojáci museli od francouzského obyvatelstva slýchávat nejednu nadávku za údajné válečné štvaní, se jednalo o příjemnou změnu prostředí. Zbylé části divize se po svém příjezdu přesunuly do zámeckého parku v Cholmondeley, v němž se následující měsíce znovu konsolidovaly a reorganizovaly do 1. československé smíšené brigády pod velením brigádního generála Bedřicha Neumanna. Kromě této jednotky zde i nadále působilo Náhradní těleso, ve kterém desátník Scheffel setrval až do 9. prosince 1940, kdy byl přemístěn k 1. rotě 2. pěšího praporu hlavní bojové jednotky. V jejích řadách se posléze podílel na protiinvazních přípravách v rámci XI. britského armádního sboru. Ve třetím roce války absolvoval hospodářský kurz pro účetní a u příležitosti výročí vzniku Československa obdržel hodnost četaře. Na počátku následujícího roku se zúčastnil VIII. brigádního autokurzu, který zakončil v měsíci březnu. Po květnovém přejmenování útvaru na 1. československou samostatnou brigádu nastoupil na letní Junior Leader School for Platoons Sergeants a ještě téhož roku stihl projít prosincovým kurzem u dvouliberních protitankových kanonů.[14]

S příchodem roku 1943 nastaly v životě příslušníků československé brigády veliké změny. Jelikož se ve válce v severní Africe spojeneckým armádám podařilo definitivně zvrátit události ve svůj prospěch, blížila se doba, kdy zdejší československý pluk i s pomocnými jednotkami odevzdá své zbraně a bude přepraven do Velké Británie, ve které vznikne obrněná brigáda. V Británii se nacházející českoslovenští vojáci proto pokračovali v intenzivních školeních, jež se týkala i Adolfa Scheffela. Ten nejprve v období mezi březnem a květnem 1943 absolvoval kurz pásových vozidel a po vzniku Československé samostatné obrněné brigády odešel na dvouměsíční výcvik tankových osádek. V září 1943 byl totiž přeložen k nově vzniklé 2. rotě 2. tankového praporu. Novému typu zbraní se učil na britských tancích Crusader a Cromwell, přičemž svými nadřízenými byl hodnocen jako:

„Velmi ukázněný, kamarádský. Velmi vlastenecký a oblíbený u svých kamarádů. Jako střelec výtečný.“[15]

V bojích u Dunkerque

Po úspěšném vylodění spojeneckých vojsk v Normandii 6. června 1944 byla u československé brigády vyhlášena polní mobilizace a tankisté narychlo vyměňovali tréninkové obrněnce za bojové. K závěru srpna 1944 se jednotka přesunula do jižní Anglie, kde se 24. srpna 1944 nalodila v přístavu Gosport a vyplula směr Francie. Četař Scheffel se na kontinentální bojiště dostal se svým tankovým praporem, s nímž se na podzim předposledního roku druhé světové války zapojil do bojů u severofrancouzského přístavu Dunkerque. V přístavním městě a jeho blízkém okolí se opevnila zhruba dvanácti tisícová německá posádka pod velením viceadmirála Friedricha Frisiuse. Obránci Dunkerque se skládali z různých částí německých ozbrojených složek i druhů zbraní. Aby vylepšili své obranné pozice, využili soustavy kanálů a zdymadel a zatopili široké předpolí města. Čechoslováci pod velením brigádního generála Aloise Lišky proto měli již od počátku značně ztížené možnosti, jak efektivně na nepřítele zaútočit. Jediné nezatopené úseky se nacházely na západní a východní straně fronty, kde se jednalo o úzké pásy, dobře bráněné protipěchotními a protitankovými překážkami.[16]

Zcela nejideálnějším prostorem pro pokus o výpad do německých pozic se nakonec ukázala být východní část fronty, ve které byl dislokován i Scheffelův tankový prapor. Právě tato jednotka společně s Motopraporem nesla na svých bedrech největší tíhu bojů při dvou velikých útocích na podzim 1944. Nejprve se jednalo o velmi zdařilý průzkum bojem 28. října a posléze o již ne zcela povedený pokus o navázání na předchozí úspěch 5. listopadu. Toho dne Scheffelova 2. rota operovala ve středu útočné sestavy, jež se dala do pohybu v 10.00 po předchozím leteckém a dělostřeleckém bombardování nepřátelských pozic. Společně s četou pěchoty, družstvem brenncarierů od 1. motoroty a družstvem ženistů měli tankisté dosáhnout osady Le Melhouck, u které by podporovali pěchotu, směřující k prostoru někdejšího velitelství německého praporu Walter. K naplnění těchto předpokladů však nedošlo, neboť už u křižovatky zvané Sunken road Čechoslováci narazili na nepředvídané minové pole. Pouze třem obrněncům se jej nakonec podařilo projet, kdežto ostatní uvázly před, či přímo v prostoru protitankových min.[17] Jedním z těchto tanků byl i Scheffelův Cromwell, který najel na minu. Právě při pokusu posádky opustit poškozený stroj a dostat se z dosahu nepřátelské palby byl jedenatřicetiletý Adolf Scheffel zabit. Za svou statečnost byl in memoriam navržen na udělení Československého válečného kříže 1939 s odůvodněním:

„Jako střelec v tanku za bojové akce dne 5. listopadu 1944 plnil úspěšně svůj úkol. Když tank najel na minu, bojoval, až vystřílel všechno střelivo. Tank opustil až na rozkaz velitele, byl však zabit.“[18]

Válečný kříž poté in memoriam obdržel, stejně tak jako Pamětní medaili československé zahraniční armády se štítky F a VB.[19] Jeho tělo spolubojovníci pohřbili druhý den v nedalekém belgickém Adinkerke v hrobě číslo 84, ve kterém spočívá dodnes.[20]