Jiří Vorobčuk

Mládí

Jiří Vorobčuk se narodil 8. února 1912 v karpatské obci Jasiňa, nacházející se v někdejším Uherském království. Jeho otec Ilko Vorobčuk zde pracoval jako zemědělský dělník. Matka Vasilina, rozená Demedjuková byla ženou v domácnosti a postupně se starala o šest dětí, z nichž Jiří byl nejstarší. Druhého potomka se rodina dočkala o pět let později, kdy se narodil mladší syn Andrej. V téže době však na několika frontách zuřily boje první světové války, do které se v řadách uherské armády musel zapojil také Ilko Vorobčuk. Čas strávený ve vojenském stejnokroji se posléze podepsal i na jeho zdraví a domů se navrátil coby válečný invalida. Rodina proto dlouhodobě trpěla nedostatkem financí, což se projevilo i ve vzdělání nejstaršího syna.[1]

Jiří Vorobčuk, který trávil celé své mládí v Jasině a jejím nejbližším okolí totiž navštěvoval obecnou školu pouhý rok. Zůstav negramotným, pomáhal starat se o rodinu a teprve později se vyučil řezníkem. Těžce nabyté znalosti poté zužitkoval při výpomoci místnímu židovskému obchodníku s masným krámem. Hlavní obživou však Jiřímu Vorobčukovi byla práce v lese, tak jako naprosté většině místního obyvatelstva. Jako tesař pomáhal zpracovávat kvalitní bukové dříví, které posléze putovalo po železnici dále ve směru na hlavní město Československé republiky.

Ve třiadvaceti letech jej zastihl povolávací rozkaz k nastoupení základní služby u československé armády, již zahájil u 19. pěšího pluku v Mukačevě. Standardní období dvou let pobytu ve vojenském prostředí ale nenaplnil, neboť roku 1936 zemřel ve věku padesáti osmi let jeho otec, po němž zbyla šestičlenná rodina bez prostředků. Po pěti měsících služby byl proto Jiří Vorobčuk dán do náhradní zálohy a jako hlavní živitel rodiny se navrátil domů. Do roku 1938 pak pracoval u několika místních dřevozpracujících podniků. V létě 1938 byl znovu povolán do armádních řad k výkonu vojenského cvičení a posléze ještě jednou při zářijové mobilizaci, kdy sloužil ve strážním oddílu 45. pěšího pluku až do obsazení Podkarpatské Rusi maďarským vojskem.[2] Krátce nato se navrátil do Jasiny a v řeckokatolickém kostele se zde oženil se svou dlouholetou milou Vasilinou Cuperjakovou.[3]

Útěk do Sovětského svazu

Mladému páru však nebylo umožněno založit rodinu, neboť o rok později započalo Jiřímu Vorobčukovi hrozit povolání do maďarské armády. Namísto nástupu vojenské služby jej manželka Vasilina přesvědčila, aby společně utekli do sousedního Sovětského svazu, kde měli začít nový život. K jejich plánu uniknout maďarským úřadům se posléze připojil i Jiřího mladší bratr Andrej a další tři obyvatelé Jasiny. K přechodu hranic se šestičlenná skupina odhodlala 9. srpna 1940, kdy se jim podařilo bez povšimnutí přejít hraniční čáru a dostat se do oblasti někdejšího meziválečného Polska, v té době již však Sovětského svazu. Krátce poté, co stanuli na území sousedního státu, byli zajištěni sovětskou pohraniční stráží a odvedeni do dvanáct kilometrů vzdálené obce Polanka. Odtud pak pokračovali do městečka Worochta, kde zůstali střeženi několik dní.

Gulag

Teprve poté sovětské bezpečnostní orgány převezli šestici uprchlíků do Nádvorné, odkud jejich cesta pokračovala do Stanislavova a nakonec do Poltavy. Zde byli Vorobčukovi od sebe na dlouhou dobu odděleni. Během devítiměsíčního věznění v Poltavě se pak naplno přesvědčili, že v Sovětském svazu nebudou přivítáni s otevřenou náručí, ale naopak, za nedovolené překročení hranic obdržel každý z nich trest třech let nucených prací v gulagu. Krátce na to se Jiří Vorbčuk spolu s mnoha dalšími utečenci z bývalého Československa dostal do tábora NKVD v Pečlagu na severovýchodě Ruska. V různých funkcích zde pracoval v okolí osad Vorkuta a Pečora až do prosince 1942. Podílel se jak na lesnických a zemědělských pracích, tak na stavbě železničních tratí.[4]

Vysvobozením z tábora nucených prací se mu stala návštěva československé vojenské delegace, která v sovětských gulazích vyhledávala československé občany, kteří se mohli přihlásit do nově se tvořící zahraniční armády v SSSR. Jiří Vorobčuk této možnosti okamžitě využil a již 28. ledna 1943 byl prezentován v Buzuluku. O devět dní později obdržel kmenové číslo 1 467 a nastoupil svou válečnou službu v hodnosti vojína.[5]

Příslušníkem 1. čs. samostatné brigády

Jelikož Jiří Vorobčuk přibyl k československé armádě až v prvních měsících čtvrtého roku války, nestihl projít základním, ani specializovaným výcvikem, a nezúčastnil se tak březnové bitvy o Sokolovo. Přesto ale patřil mezi raněné, neboť krátce po přijetí do armádních řad se 18. února 1943 těžce zranil, když při odchodu z ubikace upadl na kuchyňský nůž, jenž měl v kapse kalhot, a který se mu zabodl do horní části břicha. Po základním ošetření byl ještě téhož dne odvezen do vojenské nemocnice č. 1662.[6]

Po zotavení nastoupil 5. května 1943 k 1. výcvikové rotě Záložního pluku, odkud byl po reorganizaci dosavadních jednotek 3. července 1943 přeložen k 1. rotě 2. praporu nově vzniklé 1. československé samostatné brigády pod velením plukovníka Ludvíka Svobody. V tomto zařazení se téhož roku zúčastnil těžkých bojů při listopadovém osvobozování Kyjeva, kde utrpěl první zranění v boji, když jej do pravého kolene zasáhla střepina granátu. Po krátkém odpočinku brigády v Kyjevě byli v prosinci 1943 Čechoslováci znovu vysláni na hlavní frontu, aby se zúčastnili Žitomirsko-berdičevské operace s cílem vytlačit německá vojska z pravobřežní Ukrajiny. Dne 30. prosince se proto československá brigáda pustila do prudkého boje s jednotkami Waffen SS, které bránily vesnici Ruda. Po celodenním boji se obec podařilo Čechoslovákům osvobodit a pokračovat ve směru na Bílou Cerkev. Jiří Vorobčuk při této akci utržil další poranění, tentokráte do pravé horní končetiny. Jelikož se nejednalo o vážné zranění, byl ošetřen pouze na brigádní ošetřovně a druhý den se znovu se svým praporem vrhl do boje, tentokráte o Bílou Cerkev. Coby daň za její osvobození 4. ledna 1944 musel Jiří Vorobčuk vytrpět v krátkém čase další rány. Byl zasažen střepinami granátu do hlavy, respektive čela, brady a spánku. Další tři týdny strávil ve vojenské nemocnici v Buzuluku, než se mohl znovu navrátit ke své jednotce.[7]

Po osvobození Volyně se celá 1. československá samostatná brigáda přesunula v březnu 1944 do Rovna, ve kterém československé vojenské úřady vyhlásily nábor místních volyňských Čechů do svých řad. Jelikož se v brzké době přihlásilo na dvanáct tisíc dobrovolníků, mohlo dojít k výstavbě již celého 1. československého armádního sboru v SSSR.[8] V případě Jiřího Vorobčuka ovšem k žádné změně nedošlo a on i nadále vykonával službu u 2. praporu 1. československé samostatné brigády. Naopak v osobním životě se dočkal veliké a radostné události, když se po více než třech letech opětovně setkal se svojí ženou Vasilinou, jež také vstoupila do československého zahraničního vojska.[9]

Společně se pak oba dva v rámci stejné brigády zapojili do Karpatsko-dukelské operace, zahájené 9. září 1944. I při těchto tvrdých bojích se Jiří Vorobčuk coby velitel minometné čety vyznamenal a znovu za svou odvahu zaplatil dalším poraněním, kdy utržil ránu do pravé nohy a musel se podrobit měsíční léčbě. Po svém zotavení byl 1. prosince 1944 povýšen do hodnosti svobodníka a přemístěn k výcvikovému středisku 1. československé samostatné brigády. V tomto zařazení však působil pouze šest dní, než byl odvelen k 3. praporu stejné brigády. Na rozdíl od předchozích měsíců se ale už nenavrátil přímo do první linie, kdežto sloužil u zásobování. I přes tento fakt se ale na jaře 1945 nevyhnul svému poslednímu válečnému zranění, když byl při bojích o Vrútecké tunely zasažen střepinami do levého předloktí a pravého kolene. Kromě toho se u něj začaly objevovat vážné potíže se žaludkem, které jej sužovaly i v poválečném období.[10]

Válečnou pouť zakončil Jiří Vorobčuk se svou manželkou Vasilinou v květnu 1945 v Kroměříži v hodnosti rotného. Krátce nato se přesunul do hlavního města k vykonání slavnostní přehlídky 17. května. Dne 15. srpna 1945 mu byla propůjčena hodnost rotmistra a až do své demobilizace vykonával funkci vrchního kuchaře. Do civilu odešel 26. října 1945 v Kroměříži.[11]

Za svou bojovou činnost v době druhé světové války obdržel Jiří Vorobčuk Československý válečný kříž 1939, Československou medaili Za Chrabrost, Československou medaili Za zásluhy II. stupně, Pamětní medaili Československé armády v zahraničí se štítkem SSSR, Dukelskou pamětní medaili či sovětskou Medaili za pobědu nad Germánií.[12]

Příchod na sever Čech

Po odchodu do civilu se společně s manželkou Vasilinou a jejími rodiči usídlil ve Stráži nad Nisou nedaleko Liberce, kde obdrželi menší hospodářské stavení po předchozích německých vlastnících. Coby soukromý zemědělec pracoval od listopadu 1945 do listopadu 1948. Poté svou živnost předal krajanům Kolbasňukovým, neboť pro stále trvající zdravotní obtíže ji nebyl schopen plně vykonávat. Měsíc předtím mu byl přiznán částečný invalidní důchod a v dalších měsících se musel několikráte podrobit léčbě svých žaludečních obtíží. Ve stejném roce, kdy upustil od práce v zemědělství, vstoupil do Komunistické strany Československa. Rovněž byl členem Československé obce legionářské, respektive po únoru 1948 Svazu protifašistických bojovníků. V tomto období vstoupil i do ROH. Dne 25. března 1950 byl jmenován podporučíkem v záloze, o jedenáct let později pak nadporučíkem.

Po částečném vyléčení se v padesátých letech opětovně zapojil do pracovního procesu, kdy nejprve od října 1954 působil jako pomocný dělník u národního podniku Restaurace a jídelny v Liberci a od srpna 1956 pracoval coby číšník v hotelu Liberec. Ve stejném podniku vykonávala pozici kuchařky i jeho manželka Vasilina.[13]

„Invalidní důchodce, zaměstnán brigádně u Restaurací a jídelen v Liberci. Jeho celkové vystupování a pověst v obci je dobrá, rodinný život spořádaný. Vlastní rodinný domek se zahradou, o něž dobře pečuje. Je členem VO KSČ, v poslední době navštěvuje členské a veřejné schůze. Jinak činný není. Se svými sousedy vychází dobře.“

posudek MNV Stráž nad Nisou na Jiřího Vorobčuka 4. listopad 1971[14]

Jiří Vorobčuk zemřel ve věku osmdesáti šesti let 22. února 1997 ve Stráži nad Nisou.[15]

Jan Hnělička