Jiří Vorobčuk
∗ 8. 2. 1912 Jasiňa - † 22. 2. 1997 Stráž nad Nisou
Medailon
„V bojích se osvědčil neobyčejnou statečností, odvahou. Nanejvýše spolehlivý, poctivý, kamarádský až k sebeobětování.“
Jiří Vorobčuk se narodil 8. února 1912 v obci Jasiňa. Otec Ilko Vorobčuk zde pracoval jako zemědělský dělník. Matka Vasilina, rozená Demedjuková byla ženou v domácnosti. Jelikož se Ilko Vorobčuk vrátil z první světové války jako válečný invalida, musel se jeho syn z velké míry podílet na financování rodinného rozpočtu. Jiří proto obecnou školu navštěvoval pouhý rok, než začal pomáhat s pracemi v lese. Roku 1936 nastoupil základní prezenční službu u československé armády u 19. pěšího pluku v Mukačevu. Po propuštění do civilu pracoval do roku 1938 jako tesař. Při zářijové mobilizaci nastoupil do strážního oddílu 45. pěšího pluku z Chustu, v jehož řadách vytrval až do obsazení Podkarpatské Rusi maďarským vojskem. Poté odešel zpět do Jasiny, kde se oženil s Vasilinou Cuperjakovou.
Krátce nato se mladý pár rozhodl k útěku do sousedního Sovětského svazu. Společně se čtyřmi dalšími krajany Vorobčukovi překročili 9. srpna 1940 blízké státní hranice, načež byli zatčeni sovětskou pohraniční stráží a postaveni před soud za nelegální překročení hranic. Jiřího Vorobčuka čekal trest tří let nucených prací v táboře NKVD v Pečlagu na severovýchodě Ruska.
Na počátku roku 1943 využil možnosti vstoupit do československé zahraniční armády. Po absolvování výcvikového kurzu byl v létě téhož roku přesunut ke 2. praporu 1. československé samostatné brigády v SSSR. V tomto zařazení se následně zúčastnil osvobození Kyjeva. Poté bojoval proti jednotkám Waffen SS u Rudy a Bílé Cerekve při Žitomirsko-berdičevské operaci a na podzim 1944 se zúčastnil Karpatsko-dukelské operace. V posledním roce války pomáhal osvobozovat Slovensko a jižní Moravu. Po ukončení bojů demobilizoval a s manželkou odešel do Stráže nad Nisou, kde se starali o menší hospodářství. Zemědělské usedlosti se Jiří Vorobčuk musel v roce 1948 vzdát ze zdravotních důvodů. Později nastoupil do národního podniku Restaurace a jídelny v Liberci a od roku 1956 pracoval jako číšník v hotelu Liberec.
Zemřel 22. února 1997 ve Stráži nad Nisou.
Mládí
Jiří Vorobčuk se narodil 8. února 1912 v karpatské obci Jasiňa, nacházející se v někdejším Uherském království. Jeho otec Ilko Vorobčuk zde pracoval jako zemědělský dělník. Matka Vasilina, rozená Demedjuková byla ženou v domácnosti a postupně se starala o šest dětí, z nichž Jiří byl nejstarší. Druhého potomka se rodina dočkala o pět let později, kdy se narodil mladší syn Andrej. V téže době však na několika frontách zuřily boje první světové války, do které se v řadách uherské armády musel zapojil také Ilko Vorobčuk. Čas strávený ve vojenském stejnokroji se posléze podepsal i na jeho zdraví a domů se navrátil coby válečný invalida. Rodina proto dlouhodobě trpěla nedostatkem financí, což se projevilo i ve vzdělání nejstaršího syna.[1]
Jiří Vorobčuk, který trávil celé své mládí v Jasině a jejím nejbližším okolí totiž navštěvoval obecnou školu pouhý rok. Zůstav negramotným, pomáhal starat se o rodinu a teprve později se vyučil řezníkem. Těžce nabyté znalosti poté zužitkoval při výpomoci místnímu židovskému obchodníku s masným krámem. Hlavní obživou však Jiřímu Vorobčukovi byla práce v lese, tak jako naprosté většině místního obyvatelstva. Jako tesař pomáhal zpracovávat kvalitní bukové dříví, které posléze putovalo po železnici dále ve směru na hlavní město Československé republiky.
Ve třiadvaceti letech jej zastihl povolávací rozkaz k nastoupení základní služby u československé armády, již zahájil u 19. pěšího pluku v Mukačevě. Standardní období dvou let pobytu ve vojenském prostředí ale nenaplnil, neboť roku 1936 zemřel ve věku padesáti osmi let jeho otec, po němž zbyla šestičlenná rodina bez prostředků. Po pěti měsících služby byl proto Jiří Vorobčuk dán do náhradní zálohy a jako hlavní živitel rodiny se navrátil domů. Do roku 1938 pak pracoval u několika místních dřevozpracujících podniků. V létě 1938 byl znovu povolán do armádních řad k výkonu vojenského cvičení a posléze ještě jednou při zářijové mobilizaci, kdy sloužil ve strážním oddílu 45. pěšího pluku až do obsazení Podkarpatské Rusi maďarským vojskem.[2] Krátce nato se navrátil do Jasiny a v řeckokatolickém kostele se zde oženil se svou dlouholetou milou Vasilinou Cuperjakovou.[3]
Útěk do Sovětského svazu
Mladému páru však nebylo umožněno založit rodinu, neboť o rok později započalo Jiřímu Vorobčukovi hrozit povolání do maďarské armády. Namísto nástupu vojenské služby jej manželka Vasilina přesvědčila, aby společně utekli do sousedního Sovětského svazu, kde měli začít nový život. K jejich plánu uniknout maďarským úřadům se posléze připojil i Jiřího mladší bratr Andrej a další tři obyvatelé Jasiny. K přechodu hranic se šestičlenná skupina odhodlala 9. srpna 1940, kdy se jim podařilo bez povšimnutí přejít hraniční čáru a dostat se do oblasti někdejšího meziválečného Polska, v té době již však Sovětského svazu. Krátce poté, co stanuli na území sousedního státu, byli zajištěni sovětskou pohraniční stráží a odvedeni do dvanáct kilometrů vzdálené obce Polanka. Odtud pak pokračovali do městečka Worochta, kde zůstali střeženi několik dní.
Gulag
Teprve poté sovětské bezpečnostní orgány převezli šestici uprchlíků do Nádvorné, odkud jejich cesta pokračovala do Stanislavova a nakonec do Poltavy. Zde byli Vorobčukovi od sebe na dlouhou dobu odděleni. Během devítiměsíčního věznění v Poltavě se pak naplno přesvědčili, že v Sovětském svazu nebudou přivítáni s otevřenou náručí, ale naopak, za nedovolené překročení hranic obdržel každý z nich trest třech let nucených prací v gulagu. Krátce na to se Jiří Vorbčuk spolu s mnoha dalšími utečenci z bývalého Československa dostal do tábora NKVD v Pečlagu na severovýchodě Ruska. V různých funkcích zde pracoval v okolí osad Vorkuta a Pečora až do prosince 1942. Podílel se jak na lesnických a zemědělských pracích, tak na stavbě železničních tratí.[4]
Vysvobozením z tábora nucených prací se mu stala návštěva československé vojenské delegace, která v sovětských gulazích vyhledávala československé občany, kteří se mohli přihlásit do nově se tvořící zahraniční armády v SSSR. Jiří Vorobčuk této možnosti okamžitě využil a již 28. ledna 1943 byl prezentován v Buzuluku. O devět dní později obdržel kmenové číslo 1 467 a nastoupil svou válečnou službu v hodnosti vojína.[5]
Příslušníkem 1. čs. samostatné brigády
Jelikož Jiří Vorobčuk přibyl k československé armádě až v prvních měsících čtvrtého roku války, nestihl projít základním, ani specializovaným výcvikem, a nezúčastnil se tak březnové bitvy o Sokolovo. Přesto ale patřil mezi raněné, neboť krátce po přijetí do armádních řad se 18. února 1943 těžce zranil, když při odchodu z ubikace upadl na kuchyňský nůž, jenž měl v kapse kalhot, a který se mu zabodl do horní části břicha. Po základním ošetření byl ještě téhož dne odvezen do vojenské nemocnice č. 1662.[6]
Po zotavení nastoupil 5. května 1943 k 1. výcvikové rotě Záložního pluku, odkud byl po reorganizaci dosavadních jednotek 3. července 1943 přeložen k 1. rotě 2. praporu nově vzniklé 1. československé samostatné brigády pod velením plukovníka Ludvíka Svobody. V tomto zařazení se téhož roku zúčastnil těžkých bojů při listopadovém osvobozování Kyjeva, kde utrpěl první zranění v boji, když jej do pravého kolene zasáhla střepina granátu. Po krátkém odpočinku brigády v Kyjevě byli v prosinci 1943 Čechoslováci znovu vysláni na hlavní frontu, aby se zúčastnili Žitomirsko-berdičevské operace s cílem vytlačit německá vojska z pravobřežní Ukrajiny. Dne 30. prosince se proto československá brigáda pustila do prudkého boje s jednotkami Waffen SS, které bránily vesnici Ruda. Po celodenním boji se obec podařilo Čechoslovákům osvobodit a pokračovat ve směru na Bílou Cerkev. Jiří Vorobčuk při této akci utržil další poranění, tentokráte do pravé horní končetiny. Jelikož se nejednalo o vážné zranění, byl ošetřen pouze na brigádní ošetřovně a druhý den se znovu se svým praporem vrhl do boje, tentokráte o Bílou Cerkev. Coby daň za její osvobození 4. ledna 1944 musel Jiří Vorobčuk vytrpět v krátkém čase další rány. Byl zasažen střepinami granátu do hlavy, respektive čela, brady a spánku. Další tři týdny strávil ve vojenské nemocnici v Buzuluku, než se mohl znovu navrátit ke své jednotce.[7]
Po osvobození Volyně se celá 1. československá samostatná brigáda přesunula v březnu 1944 do Rovna, ve kterém československé vojenské úřady vyhlásily nábor místních volyňských Čechů do svých řad. Jelikož se v brzké době přihlásilo na dvanáct tisíc dobrovolníků, mohlo dojít k výstavbě již celého 1. československého armádního sboru v SSSR.[8] V případě Jiřího Vorobčuka ovšem k žádné změně nedošlo a on i nadále vykonával službu u 2. praporu 1. československé samostatné brigády. Naopak v osobním životě se dočkal veliké a radostné události, když se po více než třech letech opětovně setkal se svojí ženou Vasilinou, jež také vstoupila do československého zahraničního vojska.[9]
Společně se pak oba dva v rámci stejné brigády zapojili do Karpatsko-dukelské operace, zahájené 9. září 1944. I při těchto tvrdých bojích se Jiří Vorobčuk coby velitel minometné čety vyznamenal a znovu za svou odvahu zaplatil dalším poraněním, kdy utržil ránu do pravé nohy a musel se podrobit měsíční léčbě. Po svém zotavení byl 1. prosince 1944 povýšen do hodnosti svobodníka a přemístěn k výcvikovému středisku 1. československé samostatné brigády. V tomto zařazení však působil pouze šest dní, než byl odvelen k 3. praporu stejné brigády. Na rozdíl od předchozích měsíců se ale už nenavrátil přímo do první linie, kdežto sloužil u zásobování. I přes tento fakt se ale na jaře 1945 nevyhnul svému poslednímu válečnému zranění, když byl při bojích o Vrútecké tunely zasažen střepinami do levého předloktí a pravého kolene. Kromě toho se u něj začaly objevovat vážné potíže se žaludkem, které jej sužovaly i v poválečném období.[10]
Válečnou pouť zakončil Jiří Vorobčuk se svou manželkou Vasilinou v květnu 1945 v Kroměříži v hodnosti rotného. Krátce nato se přesunul do hlavního města k vykonání slavnostní přehlídky 17. května. Dne 15. srpna 1945 mu byla propůjčena hodnost rotmistra a až do své demobilizace vykonával funkci vrchního kuchaře. Do civilu odešel 26. října 1945 v Kroměříži.[11]
Za svou bojovou činnost v době druhé světové války obdržel Jiří Vorobčuk Československý válečný kříž 1939, Československou medaili Za Chrabrost, Československou medaili Za zásluhy II. stupně, Pamětní medaili Československé armády v zahraničí se štítkem SSSR, Dukelskou pamětní medaili či sovětskou Medaili za pobědu nad Germánií.[12]
Příchod na sever Čech
Po odchodu do civilu se společně s manželkou Vasilinou a jejími rodiči usídlil ve Stráži nad Nisou nedaleko Liberce, kde obdrželi menší hospodářské stavení po předchozích německých vlastnících. Coby soukromý zemědělec pracoval od listopadu 1945 do listopadu 1948. Poté svou živnost předal krajanům Kolbasňukovým, neboť pro stále trvající zdravotní obtíže ji nebyl schopen plně vykonávat. Měsíc předtím mu byl přiznán částečný invalidní důchod a v dalších měsících se musel několikráte podrobit léčbě svých žaludečních obtíží. Ve stejném roce, kdy upustil od práce v zemědělství, vstoupil do Komunistické strany Československa. Rovněž byl členem Československé obce legionářské, respektive po únoru 1948 Svazu protifašistických bojovníků. V tomto období vstoupil i do ROH. Dne 25. března 1950 byl jmenován podporučíkem v záloze, o jedenáct let později pak nadporučíkem.
Po částečném vyléčení se v padesátých letech opětovně zapojil do pracovního procesu, kdy nejprve od října 1954 působil jako pomocný dělník u národního podniku Restaurace a jídelny v Liberci a od srpna 1956 pracoval coby číšník v hotelu Liberec. Ve stejném podniku vykonávala pozici kuchařky i jeho manželka Vasilina.[13]
„Invalidní důchodce, zaměstnán brigádně u Restaurací a jídelen v Liberci. Jeho celkové vystupování a pověst v obci je dobrá, rodinný život spořádaný. Vlastní rodinný domek se zahradou, o něž dobře pečuje. Je členem VO KSČ, v poslední době navštěvuje členské a veřejné schůze. Jinak činný není. Se svými sousedy vychází dobře.“
posudek MNV Stráž nad Nisou na Jiřího Vorobčuka 4. listopad 1971[14]
Jiří Vorobčuk zemřel ve věku osmdesáti šesti let 22. února 1997 ve Stráži nad Nisou.[15]
Jan Hnělička
[1] Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha (VÚA – VHA Praha), f. Sbírka kvalifikačních listin, Jiří Vorobčuk, nar. 1912; VÚA – VHA Praha, f. Osobní karta příslušníka zahraničního a domácího odboje, Jiří Vorobčuk, nar. 1912; VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kmenových listů, Jiří Vorobčuk, nar. 1912.
[2] Vojenský archiv – centrálná registratura Trnava (VA – CR Trnava), f. Sbírka kmenových listů, Jiří Vorobčuk, nar. 1912; VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Jiří Vorobčuk, nar. 1912.
[3] Vasilina Vorobčuková. Paměť národa [online]. Post bellum, ©2008–2020. Datum nahrání 29. 7. 2014, [cit. 2019-10-07]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/vorobcukova-vasilia-1922
[4] VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Jiří Vorobčuk, nar. 1912; VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kmenových listů, Jiří Vorobčuk, nar. 1912; Vasilina Vorobčuková. Paměť národa [online]. Post bellum, ©2008–2020. Datum nahrání 29. 7. 2014, [cit. 2019-10-07]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/vorobcukova-vasilia-1922
[5] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kmenových listů, Jiří Vorobčuk, nar. 1912.
[6] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Jiří Vorobčuk, nar. 1912
[7] VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Jiří Vorobčuk, nar. 1912; VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Jiří Vorobčuk, nar. 1912.
[8] K tématu volyňských Čechů VACULÍK, Jaroslav. Dějiny volyňských Čechů II. (1914–1945). Praha: Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, 199. s. 191. ISBN 80-901878-8-9 a RICHTER, Karel. Historické drama volyňských Čechů. Praha: Epocha, 2015. 431 s. ISBN 978-80-7425-244-0.
[9] Vasilina Vorobčuková. Paměť národa [online]. Post bellum, ©2008–2020. Datum nahrání 29. 7. 2014, [cit. 2019-10-07]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/vorobcukova-vasilia-1922
[10] VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Jiří Vorobčuk, nar. 1912; VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Jiří Vorobčuk, nar. 1912. Ke Karpatsko-dukelské operaci a osvobozování Československa podrobně KLÍPA, Bohumír a Eduard ČEJKA. Za svobodu Československa: Kapitoly z dějin čs. vojen. jednotky v SSSR za 2. světové války. Praha: Naše vojsko, 1960. 563 s.; RICHTER, Karel. Apokalypsa v Karpatech: čs. východní odboj bez cenzury a legend. 2. vyd. Brno: Jota, 2017. 495 s. ISBN 978-80-7565-243-0; RICHTER, Karel. Dobývání domova: osvobození Československa bez cenzury a legend. I. část. Praha: Ostrov, 2005, 279 s. ISBN 80-86289-37-0.
[11] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Jiří Vorobčuk, nar. 1912.
[12] VÚA – VHA Praha, f. Osobní karta příslušníka zahraničního a domácího odboje, Jiří Vorobčuk, nar. 1912.
[13] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Jiří Vorobčuk, nar. 1912; VÚA – VHA Praha, Osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., Jiří Vorobčuk, č. j. 91946/47; Paměť národa, Vasilina Vorobčuková. Paměť národa [online]. Post bellum, ©2008–2020. Datum nahrání 29. 7. 2014, [cit. 2019-10-07]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/vorobcukova-vasilia-1922
[14] VÚA – VHA Praha, Osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., Jiří Vorobčuk, č. j. 91946/47.
[15] Soukromý archiv rodiny Ihnatových, Úmrtní oznámení.
Místa působení
Výběrová bibliografie
Knihy
ANDREJS, Jaroslav a Julius ŠIF. Směr: Praha!: bojová cesta československé jednotky ze sovětského svazu do vlasti. Praha: Naše vojsko, 1946. 214 s.
BROŽ, Miroslav a Milan KOPECKÝ. Československé vojenské jednotky na východě: svědectví dokumentů, fotografií a věcných exponátů o vzniku a bojové činnosti 1. čs. armádního sboru v SSSR. Praha: Československá obec legionářská, 2019. 494 s. ISBN 978-80-7557-200-4.
BROŽ, Miroslav. 1. československý armádní sbor v SSSR a Karpatsko-dukelská operace 1944. Praha: Československá obec legionářská, 2014. 54 s. ISBN 978-80-87919-33-0.
BYSTROV, Vladimír. Průvodce říší zla: názvoslovný a místopisný slovník více než 2100 koncentračních, nápravněpracovních, zvláštních, výrobních, zajateckých, internačních a prověřovacích filtračních táborů a zvláštních osad, zřízených od dvacátých do šedesátých let dvacátého století v Sovětském svazu, a táborů, které Sovětský svaz provozoval v letech 1939–1950 v jiných zemích. Praha: Academia, 2006, 747 s. Stíny, sv. 3. ISBN 80-200-1482-9.
DVOŘÁK, Jan, Jaroslav FORMÁNEK a Adam HRADILEK. Čechoslováci v Gulagu. Praha: Česká televize, 2017, 221 s. ISBN 978-80-7404-235-5.
DVOŘÁK, Jan, Jaroslav FORMÁNEK a Adam HRADILEK. Čechoslováci v Gulagu II. Praha: Česká televize, 2018, 221 s. ISBN 978-80-7404-311-6.
DVOŘÁK, Jan, Jaroslav FORMÁNEK a Adam HRADILEK. Čechoslováci v Gulagu III. Praha: Česká televize, 2019. 221 s. ISBN 978-80-7404-328-4.
FIALA, Jindřich a Vasil DULOV. Na frontu přes gulag. Vasil Dulov. Praha: Úřad Městské části Praha 8 a Asociace nositelů legionářských tradic, 2007. 70 s. ISBN 978-80-239-9366-0.
HAJDUR, Vasil. Z gulagu přes Buzuluk do Prahy. Vzpomínky a zážitky frontového vojáka. Praha: Futira, 2011. 202 s. ISBN 978-80-86844-75-6.
CHLEVNJUK, Oleg Vital‘jevič. Historie gulagu: od kolektivizace do "velkého teroru". Praha: BB/art, 2008. 477 s. ISBN 978-80-7381-462-5.
KLÍPA, Bohumír a Eduard ČEJKA. Za svobodu Československa: Kapitoly z dějin čs. vojen. jednotky v SSSR za 2. světové války. Praha: Naše vojsko, 1960. 563 s.
KOPECKÝ, Milan. Československý sborový dělostřelecký pluk 5 (1944–1945). Praha: Ministerstvo obrany České republiky, Odbor komunikace a propagace, 2012. 218 s. ISBN 978-80-7278-581-0.
KOŠUTOVÁ, Olga. Voják vypravuje: cesta generála Karla Klapálka za druhé světové války. V Brně: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1948. 267 s.
LEVORA, Vladimír a Zora DVOŘÁKOVÁ. Ze stalinských gulagů do československého vojska. Praha: Josef Hříbal, 1993. 246 s. Poznání, sv. 3. ISBN 80-901381-0-1.
LUŤANSKÝ, Štěpán. Pečorlag: útěk do ráje (1939–1942). Praha: Argo, 1999. 307 s. ISBN 80-7203-111-2.
RESSEL, Alfred. Mé cesty válkou. Praha: MF, 1975. 377 s.
RICHTER, Karel. Apokalypsa v Karpatech: čs. východní odboj bez cenzury a legend. 2. vyd. Brno: Jota, 2017. 495 s. ISBN 978-80-7565-243-0.
RICHTER, Karel. Dobývání domova: osvobození Československa bez cenzury a legend. I. část. Praha: Ostrov, 2005, 279 s. ISBN 80-86289-37-0.
RICHTER, Karel. Dobývání domova: osvobození Československa bez cenzury a legend. II. část. Praha: Ostrov, 2005. 303 s. ISBN 80-86289-39-7.
RYCHLÍK, Jan a Magdaléna RYCHLÍKOVÁ. Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918-1946. Praha: Vyšehrad, 2016. 234 s. ISBN 978-80-7429-556-0.
SVOBODA, Ludvík a Zoe KLUSÁKOVÁ. Deník z doby válečné: červen 1939 – leden 1943. Praha: Mladá fronta, 2008, 301 s. ISBN 978-80-204-1939-2.
SVOBODA, Ludvík. Cestami života. Praha: Otovo nakladatelství, 2009. 356 s. ISBN 978-80-7360-878-1.
SVOBODA, Ludvík. Z Buzuluku do Prahy. 8. vyd. Praha: NV, 1981. 493 s.
SÝKORA, Jan. Slavná bojová cesta československé vojenské jednotky v SSSR. Praha: Naše vojsko, 1955. 154 s.
Vznik a bojová cesta 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Praha: Magnet, 1978. 73 s.
Studie
BORÁK, Mečislav. Výzkum a evidence obětí perzekuce z řad Čechů, československých občanů a obyvatel českých zemí v Sovětském svazu v letech 1918–1956. In: Výzkum perzekuce československých občanů v Sovětském svazu (1918–1956): sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, pořádané Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, Národním archivem České republiky a Slezským zemským muzeem 30. listopadu 2006 v Praze. Opava: Slezské zemské muzeum, 2007, s. 10–40.
DVOŘÁK, Jan, Adam Hradilek a Zdeněk VALIŠ. Z táborů Gulagu do Československé vojenské jednotky v SSSR. In: Historie a vojenství. 2014, roč. 63, č. 1, s. 49–62. ISSN 0018-2583.
HRADILEK, Adam. Vorkuta: po stopách největšího táborového komplexu v dějinách Gulagu. In: Paměť a dějiny. 2018, roč. 12, č. 3, s. 56–74.
JANÁK, Dušan. Češi a českoslovenští občané v sovětských věznicích a táborech v letech 1918–1956. In: Výzkum perzekuce československých občanů v Sovětském svazu (1918–1956): sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, pořádané Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky, Národním archivem České republiky a Slezským zemským muzeem 30. listopadu 2006 v Praze. Opava: Slezské zemské muzeum, 2007, s. 41–52.
VALIŠ, Zdeněk. Heliodor Píka v boji za životy Podkarpatorusů. Ze sovětských gulagů do Československé armády. In: Časopis Slezského zemského muzea. Série B - vědy historické. 2008, roč. 57, č. 1, s. 22–59. ISSN 1211-3131.
VALIŠ, Zdeněk. Ze sovětských gulagů do československé armády. Heliodor Píka v boji za životy Podkarpatorusů. In: Historie a vojenství. Časopis Historického ústavu Armády České republiky. 2008, roč. 57, č. 1, s. 43–58. ISSN 0018-2583.
Citace
HNĚLIČKA, Jan. Jiří Vorobčuk. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2024. Datum aktualizace 26. 01. 2022, [cit. 2024-10-14]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:21727