Vladimír Zikmund

Rozhovor

Mládí

Vladimír Zikmund se narodil 27. května 1925 v Teplicích. Otec Jan byl válečný invalida. Během první světové války bojoval v rakousko-uherské armádě a dvakrát byl zraněný.

 „Zřejmě ruští vojáci z postupující fronty ty zraněné sbírali, otec se dostal do ruského vnitrozemí, pracoval tam na statku a na ty poměry se měl docela dobře. Jak to šlo, tak přešel do československých legií a jako vyučený pekař se měl v té dvoutisícové armádě [myšlen pluk pozn. aut.] docela dobře.“

Když se otec Vladimíra Zikmunda dostal po válce zpět na sever Čech, pracoval většinou jako námezdní dělník, údržbář na železnici a později jako pekař, jimž byl vyučený. Jeho manželka Barbora se starala o Vladimíra a další dva syny.

„Naším údělem bylo stěhování. Bydleli jsme vždy tam, kde to bylo levnější. Protože to zaměstnání, které měl otec, nestačilo na úživu rodiny. Pokud já si vzpomínám, tak otec nejdříve pracoval jako námezdní dělník v továrně Fischmann u Teplic. Ještě si ho pamatuju, jak chodil z práce s bandaskou od oběda. Kromě toho snad největší část svého života strávil u dráhy na trati Teplice – Ústí nad Labem. Tam dělal drobné údržby a matka mu tam nosila obědy. Je třeba říct, že práce tehdy bylo málo, proto dělal všechno možné, dokonce i u Lesní správy v Horním Litvínově. Pamatuji se, že jsme si domů mohli nanosit z lesa veškeré topení. My, děti, jsme otcovi pomáhaly. A pamatuji si, že to byla strašná práce. Neklestili jsme totiž jen stromy, ale i kořeny a pařezy.“

Vladimír Zikmund vzpomíná, jak jako osmiletý nosil do lesa prak a střílel s ním z legrace i po tátovi.

„Prak byl můj arsenál. Měl jsem olověné broky, které jsem si sám naštípal, dneska by mě za to asi zavřeli!“

Zářijové události a mobilizaci 1938 rodina prožívala v Lomu u Mostu.

„Bydleli jsme v Lomu u Mostu a přijel k nám mohutný džíp, takové auto jsme v životě neviděli! Pro nás to bylo dobrodružství jako ve foglarovce. Světla auta silně svítila a z džípu bleskově vyskákalo šest vojáků v mundúrech. Rádio zrovna tu mobilizaci hlásilo. Vojáci záložáci jeli k hranicím, kde už byly vybudovány bunkry. Ale, jak si pamatuji, nezůstali v nich dlouho.“

Po podepsání Mnichovské dohody došlo k demobilizaci. Rodina Vladimíra Zikmunda se musela po odtržení Sudet v roce 1939 přestěhovat z Lomu u Mostu do vnitrozemí.

„Jeli jsme v noci vlakem, ráno jsme byli v Kladně. Museli jsme se okamžitě starat o to, kde budeme bydlet. Otec tam měl sestru, její manžel byl Němec, jmenoval se Stiller. Měl krámek, za kterým se tyčily kladenské hutě. V nich tehdy pracovalo devadesát procent lidí. Otec získal na pár týdnů práci. Po čtvrt roce si pronajal pekařství v Buštěhradě. A protože tehdy byly půjčky na velmi vysoké úroky, nemohl si nakoupit nové zařízení do pekárny. Obstaral si ho proto levněji. Jezdil po opuštěných starých pekárnách a opotřebované vybavení jako je třeba míchačka od nich nakupoval. Bydleli jsme v Buštěhradě ve starém domě, ve kterém všude padala omítka. Tak jsme ho museli opravit a celý vymalovat. Chodili jsme po zednících, abychom pořídili materiál co nejlevněji. Mouku jsme nakupovali každé ráno do kornoutu, abychom mohli napéct. To, co jsme utržili, jsme opět dali do nákupu mouky. Nepředstavitelné! V pekárně pomáhal můj mladší bratr, protože já jsem musel do školy, přijali mě na gymnázium v Kladně. Předtím jsem chodil do gymnázia v Duchcově. Byl jsem docela dobrý žák a učitelé byli až na pár výjimek hodní.“

Vyhlazení Lidic

Rodina Vladimíra Zikmunda bydlela kousek od Lidic. Dne 9. června 1942 nacisté obec v rámci odvety za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha vypálili, 173 mužů včetně faráře Josefa Štemberky zastřelili a ženy s dětmi transportovali do koncentračních táborů. Jen některé děti byly dány na převýchovu do německých rodin a ústavů. Desítky žen a dětí zemřely ve vyhlazovacích a koncentračních táborech a při pochodech smrti.

„My jsme nejprve vůbec nevěděli, co se v Lidicích stalo. Jak jsem se později doslechl, Němci do Lidic vpadli a postříleli muže. Byli mezi nimi i mí spolužáci. Slyšel jsem, ale nevím, co je na tom pravdy, že jeden dělník z těch hutí, když se ráno vracel domů do Buštěhradu, tak viděl zdálky, co se v Lidicích děje a utíkal pryč. Kolem všeho bylo samozřejmě veliké vyšetřování. Druhý den po tom, co se to v Lidicích stalo, jsme šli normálně do školy. Když jsme byli na školním dvoře, tak jsme viděli lidické ženy, jak je vedli do školní tělocvičny. A za několik dní přijela německá armáda. Byli to mladí kluci, veselí, některé jsme znali, oni k nám do pekárny chodili nakupovat housky. Vojáci začali prohledávat všechny domy. A my jsme se tehdy jako kluci trochu vytahovali, že nás ti Němci nebudou přece prohánět! Jenomže my jsme doma měli pod sklem fotografie prezidentů T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Masaryk byl vidět, Beneš ne. A to bylo naše štěstí. Beneš, který byl tehdy v exilu v Londýně, byl v Protektorátu nežádoucí. Jeho fotografie se nesměly vystavovat. A ještě se mě Němci ptali: Beneš haben sie nicht? A já jim odpověděl: Nein, kein Beneš! Ale sebrali u nás, co mohli. V posledních dveřích našeho domu bydlel takový mírně méněcenný člověk, podporovala ho obec. Nevím proč, ale Němci ho odvezli. Teprve po válce jsme zjistili, že byl v koncentračním táboře, ale vrátil se. I já jsem pak měl s Němci zážitek. Tehdy jsem chodil každý večer na procházku, procházel jsem i lesem mezi Buštěhradem a Kladnem. A jeden večer jsem najednou slyšel: Halt! A v temnotě se rozsvítila baterka. Vidím německou uniformu, slyším ženský smích a výzvu: Kennkarte! Doklady! Naštěstí jsem ji měl. A voják mi říká: Morgen früh kommen Sie an den Schulplatz. Měl jsem si na naše školní hřiště pro tu Kennkartu přijít. Na hřiště se totiž nastěhovala Hitlerjugend, vojáci tam měli stany, bourali Lidice! Bylo jich asi padesát, každé ráno vytáhli lopaty, šli do Lidic a dům po domě tam likvidovali. My jsme to viděli, protože Buštěhrad je na kopci, pod ním je rovina, údolí potoka, a bylo dobře vidět, jak vykopávají základy domů. Němečtí důstojníci se k nám ale chovali perfektně, samozřejmě, záleželo na tom, zda jste uměli německy nebo ne. Moc jsme s nimi ale nepřišli do styku. Oni měli své Unterhaltung!“

V Buštěhradu prožil Vladimír Zikmund celou druhou světovou válku. V dubnu 1945 se tak stal svědkem bombardování spojeneckým letectvem.

„Přiletělo anglické letadlo, zakroužilo nad Buštěhradem – bum, bum, bum! Ráno jsme se šli na to místo podívat, bylo tam několik mrtvých. Našli jsme tam zbytky vlasů a uniforem. Asi dvacet lidí přišlo při bombardování o život. Schovávali se před letadly v lese, pilot je ale viděl a pustil bomby přímo na ně. No a koncem války bylo najednou celé nebe plné letadel. Perfektně seřazených. To se ani nedalo spočítat, kolik jich bylo. Letěly od západní hranice přes Čechy a Moravu k ostravským hutím. A nad Ostravou začaly bombardovat.“

Dne 4. května 1945 vypuklo v Kladně ozbrojené povstání proti německým okupantům. Povstalci obsadili průmyslové závody a odzbrojili příslušníky Werkschutzu, kteří je hlídali. Rudá armáda přijela do Kladna 9. května:

„Ruské vojáky jsem viděl, jak přijížděli údolím z Kladna přes Buštěhrad k Praze. Ale to už se nestřílelo, už měli odstříleno předtím někde u Slaného nebo před Kladnem. Zpočátku to byly ojedinělé jednotky, ale pak jich bylo víc a víc. A ruští vojáci se pak toulali po Buštěhradě. Já jsem tam pracoval v lékárně, oni tam chodili nakupovat nejrůznější léky, co potřebovali, mimo jiné i na pohlavní choroby. Kupodivu se vždy našla parta poběhlých žen, které se ruským vojákům prodávaly. Byly tam dvě, tři hospody. Já do nich chodil na jídlo, od té doby, co se naši odstěhovali někam k Děčínu, tak jsem to tam všechno viděl. Buštěhradská lékárna se stala pro Rusy hlavním zásobovacím střediskem.“

V lékárně začal Vladimír Zikmund pracovat již v průběhu války, neboť se chtěl vyhnout totálnímu pracovnímu nasazení v Třetí říši.

„Byl vyhlášen povinný odjezd mládeže do Německa. A já jsem se doslechl, že, když někdo pracuje v lékárně, tak tam nemusí. Po válce jsem pak v lékárně zůstal. A viděl jsem ty davy utečenců, které táhly k Praze. Přicházeli do lékárny, na kusu papíru měli razítka, kolik je to marek, a to jsme museli brát. A nechali jsme si prodané zboží proplácet na obecním úřadě. Buštěhradem se valily nejrůznější národnosti. Jezdily tam například řemeslnické venkovské vozy, ve kterých přijížděli lidé z Polska. Utíkali před Rusy a doufali, že se dostanou do západních zemí.“

Studium na lékařské fakultě

V roce 1946 Vladimír Zikmund maturoval na kladenském gymnáziu. Poté se rozhodl jít studovat na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. 

„Tehdy se říkalo, že kdo měl tyrocinium farmacie, první stupeň lékárnického vzdělání, což spočívalo v dvouleté práci v lékárně a absolvování farmaceutického kurzu, tak nemusí dělat zkoušky z fyziky. A na to mě nalákali. Protože jakýsi profesor Žáček, který vyučoval fyziku, tak to byl známý zabiják. Takže já jsem si liboval, že jsem v tom prvním roce lékařské fakulty nemusel dělat zkoušku z fyziky.“

Když se komunisté připravovali v prvních poválečných letech k převzetí moci, Vladimír Zikmund žádnou hrozbu zpočátku příliš nevnímal.

„Já jsem pracoval ve skautingu v Buštěhradě a o politice jsem nic nevěděl. Přišel ale za mnou vedoucí skautského oddílu, jestli bych nevstoupil do komunistické strany. Řekl jsem, že asi ne. A vůbec mě tehdy nenapadlo, že on je komunista. Takže jen tak tak, že jsem nezůstal v kleštích komunistické strany! A když jsem přišel do Prahy a viděl všude hesla: Kdo nejde s námi, jde proti nám, to bylo o hubu! Dneska existuje spousta novinových titulů. Ovšem v letech 1946 až 1947 vydávali noviny, co vím, akorát tak komunisté nebo odboráři a tak. A když jsem pak četl, co ti komunisté v novinách píšou, tak jsem si říkal, sakra, s těma se přece nedám dohromady! Otec byl legionář a já jsem o to zájem rozhodně neměl. I když za mnou chodila řada dalších lidí, abych se ke komunistům přidal. Kupodivu u komunistů byla rovněž spousta obchodníků. Dokonce i jeden profesor mého gymnázia v Kladně. Únor 1948 naši rodinu nijak nepostihl. Rodiče se v prvních týdnech, kdy probíhalo znárodňování, odstěhovali do Benešova nad Ploučnicí. Moc hezké místo. Otec se tam opět uplatnil jako pekař. Komunistickému převratu jsem moc pozornosti nevěnoval, skauting mi bral všechen volný čas.“

Komunistická státní moc skauting po únoru 1948 pronásledovala. Skautské oddíly proto buď zanikly, nebo se transformovaly do Pionýra.

„Nastalo zrušení skautingu a znovuzrození skautingu pod jinou hlavičkou. Ti vedoucí skautingu pořád zůstávali a zakládali podobná hnutí. V Buštěhradu byla fara, v ní působil farář Pavel Křivský, který vstoupil do kláštera premonstrátů v Želivi u Pelhřimova. Jenomže on byl trošku svobodomyslný a scházel se často s mládeží. A na tu faru v Buštěhradě jsme k němu chodili na takové skautsko-filosofické pohovory. Já na ně šel každou sobotu, někdy i v neděli. Pavel Křivský se okamžitě napojil na pražské skautské oddíly. A co se stalo. Já jdu po ulici a on na mě: Vladimíre, musíš volit komunisty! A já na to, že ani nevím, kdo to je! A on: Musíš volit komunisty. Jinak se sem ti Němci znovu vrátí! Pak mě pozval na takzvanou šumavskou borůvkovou brigádu. Jednalo se o obrovské sdružení lidí pracujících ve skautingu. Na Šumavě pro ně pracovali, a to jsem nevěděl, komunističtí předáci. Ti tam měli tábory, bydleli ve stanech, jednalo se o největší hnutí v celé zemi! Pak začali jezdit, a já taky, do různých klášterů na svatodušní svátky, Velikonoce. A ten Křivský nás vedl. Vystoupil z církve. A ukázalo se, že měl jakási privilegia od ministerstva vnitra. Bylo ale zajímavé, že v těch jeho přednáškách nebyla žádná komunistická ideologie. Vykládal starověkou a středověkou filosofii, čili byla to pro nás taková malá univerzita. On v tom byl velice angažován a vzdělán.“

V roce 1950 už byly kláštery zavřené a knězí internováni. Skauty, stejně jako mnoho skupin občanů, postihly politické procesy, které měly komunistům usnadnit šíření strachu a omezení odporu. Skauti se totiž rychle začali organizovat do odbojových skupin.[1]

„Jedním z velkých oddílů byli Klatovští skauti. Jeho členové byli souzeni za to, že převedli přes hranici začátkem padesátých let do západního Německa desítky lidí. Někdo je udal a v roce 1952 stanuli před soudem. A kupodivu ten Křivský byl souzen taky! Dá se říct, kdo neudává, bude udán, to bylo heslo Rusů, ruská tajná služba měla absolutně prsty všude. A já si myslím, že dodnes není ani všechno objasněné.“

Pavel Křivský v procesu přistoupil po dlouhých a těžkých výsleších na roli převaděče, ačkoliv s činností klatovských skautů neměl nic společného. Výpověď se tak musel naučit zpaměti. V některých pasážích jeho procesu to bylo dokonce znát, když mu soudce napovídal. Dostal nejvyšší trest ze všech, a to na doživotí. Další členy skupiny soud potrestal osmi až pětadvaceti lety vězení. Soudní líčení provázela mohutná protiskautská propaganda, která se ale u mladých lidí míjela účinkem. Spoustu skautů naopak přivedla k ilegální činnosti. Širokou skautskou základnu vnímali komunisté jako konkurenci velké celostátní mládežnické organizace Svazu československé mládeže SČM. Nejdříve usilovali o to, aby se Junák stal členem SČM, později pochopili, že budou muset skauting zlikvidovat. Vzhledem k tomu, že v roce 1948 směřoval Junák k tomu, aby ze SČM vystoupil a zároveň se začaly množit případy skautského protikomunistického odboje, přistoupili komunisté k první násilné akci. V únoru 1948 obsadili ústředí skautské organizace ozbrojenci. K uskutečnění plánovaného celostátního sněmu Junáka už nedošlo, v jeho vedení se prosadil Akční výbor složený z komunistů. A začala postupná likvidace skautingu završená 1. ledna 1951 zrušením posledních oddílů. Roli skautingu měl převzít Pionýr. A skauti se stali jako mnozí jiní pro komunisty nepřáteli režimu a nepřáteli lidu. Po třinácti letech věznění byl Pavel Křivský roku 1965 propuštěn a pracoval jako skladník, později archivář.^[2]

„Křivský se pak už skautingu nevěnoval, se skauty ale udržoval kontakt pořád,“ dodává Vladimír Zikmund.

Vysokoškoláka Vladimíra Zikmunda nadchla při studiu medicíny epidemiologie. Nejvíc ho ovlivnil zakladatel moderní československé epidemiologie profesor Karel Raška.

„Jeho přednášky v pátém ročníku mě hrozně bavily. To byla samá Afrika, Indiáni, takže jsem absolvoval všechny jeho přednášky. Profesor Raška se stal ředitelem pražského Ústavu epidemiologie a mikrobiologie, měl hodně mezinárodních kontaktů a spoustu známých na Západě.“

Epidemiologem v Liberci

Studium na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze Vladimír Zikmund dokončil v roce 1951 a ihned nastoupil na odbor epidemiologie na Krajské hygienické stanici Severočeského kraje v Liberci.

„Ministerstvo zdravotnictví tehdy zakládalo hygienicko-epidemiologickou službu. Kdo chtěl jít do pohraničí, mohl tam okamžitě nastoupit. (...) Já Liberec dobře znal. Jako skaut jsem prochodil Jizerské hory a řekl jsem si, že do Liberce po promoci půjdu. Míst epidemiologů bylo dost, protože v pohraničí chyběli lidé s potřebným vzděláním. Po promoci jsem prošel školením, a pak jsem šel do Liberce na krajskou hygienickou stanici na umístěnku. A zůstal jsem tam vlastně až do roku 1980, i když jsem mezitím jezdil jako expert Světové zdravotnické organizace po celém světě. Hygienické stanice mají pět odborů, komunální a školní hygienu, epidemiologii, hygienu práce a pracovní lékařství. Jednotlivé odbory měly své přednosty a já byl přednosta epidemiologie.“

Severočeský kraj získal jako jediný první dovezenou očkovací látku proti vysoce nakažlivému dávivému kašli, a lékaři tak mohli naočkovat všechny děti. Vladimír Zikmund se rovněž podílel na celostátních preventivních akcích očkování proti dětské obrně, záškrtu a tetanu, při nichž spolupracoval s Karlem Raškou. Profesor Raška byl v roce 1963 navržen Světovou zdravotnickou organizací WHO na post ředitele sekce boje proti nakažlivým nemocem. Znepřátelil si ale později komunistickou nomenklaturu. Například ministra zdravotnictví Jaroslava Prokopce. Odhalil totiž, že jeho kandidátská práce byla plagiát.

„Jednou si navíc nepodal ruku s tehdejším ruským ministrem zdravotnictví. On si se všemi Rusy v oboru epidemiologie tykal. Ministr ho chtěl tehdy obejmout, jak se to za totality tradičně dělalo, ale Raška ho odstrčil. Já nevím, jestli si to pořádně rozmyslel, že tomu Novikovovi, nebo jak se jmenoval, nepodal ruku. Pro něj to byl hřebík do rakve.“

Okolnosti zinscenovaných politických procesů v padesátých letech proti někdejšímu generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Rudolfovi Slánskému a dalším komunistům Vladimír Zikmund neznal.

„V té době se nevědělo, že se popravují komunisti navzájem. To zůstávalo v tajných komnatách. Zatkli nejdřív Šlinga a pak další lidi. A nakonec šel Slánský. Prostě proto, že Stalin potřeboval v Československu člověka, na kterého by všechno shodil. Tak si nejprve vybral Gottwalda. Ovšem Gotwald to svalil na Slánského. Ty lidi vlastně popravil sovětský režim. Aby se mohlo všude říkat: Vidíte, to všechno zavinili Slánský a jeho parta. Musela to být silná osobnost, aby lidé vůbec věřili, že je schopná zničit tehdejší Komunistickou stranu Československa.“

Místo celostátní politice věnoval Vladimír Zikmund svoji pozornost milovanému zaměstnání, při kterém musel na severu Čech řešit i několik závažných epidemií. V roce 1963 se jednalo například o epidemii salmonelózy.

„V Liberci byla velká jatka, v areálu se hodně rozmnožili potkani, původci salmonelózy. Ve Stráži nad Nisou byla továrna, která zpracovávala potkaní maso. My jsme to naštěstí nejedli, ale víte, bylo to maso za polovic a je dobré. Potkani se živí zbytky z jatek, co se tam povalují. Jatka sice měla nařízenou dezinfekci, ale to nevím, jak důkladně ji prováděli. Potkaní maso se předvářelo ve speciálních kotlech. Ale když ho bylo velké množství, mohla se v něm rozmnožit salmonela. A najednou se stalo, že ve Stráži nad Nisou onemocnělo kolem stovky lidí salmonelózou, těžkým průjmovým horečnatým onemocněním. Platilo sice nařízení, že musí potkaní maso důkladně převařit. Ne všichni to ale dělali. Já jsem byl odpovědný za vyšetření této epidemie. Tak jsme tam narukovali, jatka zavřeli a já jsem nařídil, že se všechno maso musí zničit nebo převézt do mrazíren v Příšovicích. Tehdy zemřelo deset dětí v mateřské škole a jedno dítě zaměstnance jatek. Bylo to hrozné!“

Kromě epidemie salmonelózy se krajští hygienicky potýkali rovněž s rozsáhlou epidemií žloutenky.

„V mlékárně v Rychnově u Jablonce nad Nisou se zpracovávalo mléko z části Liberecka a Jablonecka. Najednou měly žloutenku na dvě stovky lidí. Infekční oddělení v liberecké nemocnici už nestačilo svou kapacitou, plná oddělení byla i v Jablonci nad Nisou, nemocní se vozili až do vzdáleného Chomutova. Do Liberce přijel i sám profesor Karel Raška a další epidemiologové. Šetřili, co kdo jedl, prováděly se analýzy masa a mléka, ale na ohnisko nákazy to neukázalo. Já jsem si pak vzal řidiče z hygieny a začali jsme objíždět všechna infekční oddělení nemocnic, kde leželi nemocní žloutenkou. Jeli jsme v sobotu a vrátili jsme se v pondělí! Všechny zjištěné informace jsem dal do tabulek. A ukázalo se, že všichni ti nemocní pili mléko a jedli maso. V pondělí pak byla velká porada. A já jsem kolegy vyzval: Běžte se podívat na vodu v mlékárně. Vodovod tam neměli. Ale brali vodu nad mlékárnou. A zjistilo se, že ta voda, kterou v mlékárně používali na mytí mléčných konví, byla znečištěná. Takže jsme zdroj nákazy žloutenkou našli.“

Jak vzpomíná Vladimír Zikmund, na Liberecku se objevila ještě jedna velká epidemie salmonelózy.

„Dostala se sem polská zmrzlina s obsahem salmonely. Salmonelózou onemocněly na tři stovky lidí. Já jsem už byl tehdy v zahraničí, šetřil to tudíž jiný epidemiolog.“

Zdravotnické mise při WHO

V roce 1962 hledalo československé ministerstvo zdravotnictví epidemiology pro rozvojové země. Vladimír Zikmund se dobrovolně přihlásil a absolvoval kurs tropických nemocí.

„Světová zdravotnická organizace tehdy nabízela v opakovaných intervalech volná místa, oslovovala ministerstva zdravotnictví po celém světě. Kádrové oddělení ministerstva se pak obracela na krajské hygienické stanice a taky na okresní ústavy národního zdraví. A jejich kádrová oddělení navrhovala odborníky, kteří by mohli vyjet. Já jsem se přes profesora Rašku dozvěděl, že epidemiologa potřebuje Demokratická republika Kongo. Výjezd musel schvalovat okresní výbor KSČ, vojenská správa, těch institucí bylo asi pět. Příslušní kádroví pracovníci se pak sešli a posuzovali to. Měl jsem pro zahraniční misi všechny odborné a jazykové předpoklady. Ale vedoucí kádrového oddělení ministerstva zdravotnictví řekl: Ten nemůže jet, není členem komunistické strany. Tak mu nabídněte členství ve straně! A když to nepůjde, vezmeme někoho jiného.“

Dva roky pak bojoval o to, aby ho ministerstvo zdravotnictví do Demokratické republiky Kongo vyslalo i bez členství v Komunistické straně Československa.

„Nakonec všichni souhlasili až na jednoho člověka z kádrového oddělení ministerstva zdravotnictví, kterému do toho nic nebylo, a který řekl: Nepojede, byl u skautů. Tak jsem se na ministerstvo vydal a řekl: Pane předsedo, podívejte se, už na mě čekají ti černoši, tak co tady s tím děláte? A on říkal: Tak se zeptáme vedoucího kádrového oddělení ministerstva zdravotnictví. Tak jsme se ho šli zeptat: Ty blbče, co nám tady děláš takový neplechy, vždyť on má všechno schválený! A on na to odpověděl: Tak ať si dělá, co chce.“

Jak píše Vladimír Zikmund ve své knize „Mé svědectví o vyhlazení pravých neštovic“, v sídle Světové zdravotnické organizace ve švýcarské Ženevě nejprve absolvoval pohovory s řadou světových odborníků a rovněž s úředníky. Po týdnu školení mohl odletět do Demokratické republiky Kongo.

„Letěl jsem tam v létě 1964. Na letišti v Kinshase mě čekal úředník WHO, odvezl mě k elegantnímu domu, dal mi klíče, a řekl: Zítra přijďte k řediteli. To byl doktor Bellerive. Byl to někdejší uprchlík z Haiti. A ten mi řekl: Doktore, už roky na Vás čekáme. Tak ať máte všechno co nejdříve připravené! Musíte co nejrychleji sepsat požadavek na vybavení protiepidemické služby pro celou zemi. Tak to Zikmund napsal a odevzdal. Sice se chvíli na Světové zdravotnické organizaci drbali na hlavě, ale nakonec to dobře dopadlo. I když se na začátku stal malý malér. Ten úředník WHO mi řekl, přijďte zítra v 10 hodin a navštívíme úředníka, který vám všechno vysvětlí. Načež se vyjádřil francouzsky tak nesrozumitelně, že jsem si myslel, že mám přijít ve dvě odpoledne. Tak jsme si to později vysvětlili. Akorát jsme se o den zdrželi. Seznámil jsem se s místními zaměstnanci a přečetl všechny dokumenty. Abych věděl, co se tam přede mnou udělalo a co musím udělat já. Měl jsem na vybavení rezervovanou částku čtvrt miliónu dolarů, ale musel jsem žádost podat včas, aby ty peníze nepropadly. Tak jsem to udělal. Pak mi říkali: Stávkuje se v londýnském přístavu a v řece Ubangi není voda. Proto se všechny ty dodávky dva tři měsíce zdrží. Tak říkám dobře, budu dělat něco jiného. Nakonec jsem všechno, co jsem potřeboval, s nějakým tím strkáním dostal. Mým úkolem bylo očkování proti černým neštovicím-variole a boj proti dalším infekčním nemocem. Stal jsem se poradcem šéfa zdravotnického týmu pro Demokratickou republiku Kongo a rovněž poradcem tamního ministra zdravotnictví.“

V rámci své mise v Demokratické republice Kongo navíc musel vytvořit plán práce protiepidemické služby a poslat jej do Ženevy. Ve své knize píše:

„Země byla tehdy na pokraji občanské války. S vyhlášením nezávislosti v roce 1960 a nedobrovolným odchodem všech belgických lékařů skoro všechna protiepidemická služba v zemi ustala. Zjistil jsem, že Belgičané, předchozí kolonizátoři, se zaměřovali hlavně na velmi rozšířené tropické choroby. Šlo o malárii, spavou nemoc, lepru a elefantiázu. Měli mobilní skupiny, které působily v zasažených oblastech. Proto jsem vsadil na obnovu dobře vybavených mobilních jednotek. Pro ně jsem objednal stany, lůžka a základní zdravotnické vybavení. Se vším hýbala byrokracie. Pomalu kvůli jedné lžíci jsem musel plán projednat s příslušnými odborníky. Nadneseně řečeno, museli posoudit, jestli ta lžíce byla navržená správně. Nebo jestli se stanová plachta, podlážka nebo motor terénního auta hodí pro podmínky v Kongu… Posuzovalo to snad deset lidí. Jeden se mě ptal: Jestlipak máte hadí sérum. A já na to: Kde bych ho vzal? Z Jižní Afriky, Belgie a ještě z jedné země. Tři výrobci. Ti pošlou nabídky. Načež ty nabídky dostane hlavní účetní a řekne: Kdepak, to je drahé! Vždyť to tady před Vámi nikdo nechtěl! A já začal bojovat: Mně je jedno, jestli to někdo chtěl nebo ne. Já nepojedu do terénu, dokud to hadí sérum nebudu mít! Musel jsem ještě objednat řidiče, řešit, kolik budou brát, protože jejich mzdy platilo Kongo. Prostě, takovéhle legrácky tam byly. Trvalo tři čtvrtě roku, než jsme dali týmy i s vybavením dohromady. Bylo rozhodnuto, že v Kongu proběhne systematické hromadné očkování obyvatelstva proti černým neštovicím. A k tomu že se připojí i očkování dětí proti tuberkulóze. A z konžského ministerstva zdravotnictví mi řekli: Na tuberkulózu musíte mít speciální očkovací látku a musíte se ji naučit aplikovat. Tak všichni v týmu museli projít kurzem. I já!“

Prvním očkovaným byl konžský prezident Joseph-Desiré Mobutu, který se stal nejvyšším představitelem státu po vojenském převratu v roce 1965.

„Mubutu vládl v Kongu velkým násilím. Nechal popravit předchozího demokraticky zvoleného prezidenta Patrica Lumumbu. Mobutu měl obrovský majetek a dělal si, co chtěl. Já ho viděl jen letmo. Chtěl jsem se s ním sice osobně sejít, ale on přijímal jen osobnosti černé pleti. Takže to, co jsem mu chtěl sdělit, mu musel přeříkat můj zástupce černé pleti. Nešťastná věc byla, že nám Mobutu do programu eradikace varioly, tedy likvidace černých neštovic, mluvil. On sice ten program akceptoval, ale nařizoval nám postupy, které byly v rozporu s našimi plány. V Kinshase se například měly konat velké oslavy a prezident na ně pozval významné osobnosti ze zahraničí. V té době zemřeli v konžském hlavním městě čtyři lidé na pravé neštovice. A on nám řekl, že máme naočkovat miliónovou Kinshasu. My v té době byli se svým programem v severním Kongu. A na očkování v metropoli jsme neměli dostatek zdravotnického personálu, fungovaly jen mobilní jednotky. Nakonec jsme ale museli udělat to, co chtěl Mobutu.“

Jak dál píše Vladimír Zikmund ve své knize, jiní lidé už do jeho práce v Demokratické republice Kongo tak razantně nezasahovali. Až na několik Belgičanů, kteří v zemi zůstali a vylučovali možnost, že by mobilní týmy v Kongu úplně vylikvidovaly pravé neštovice. Vybavení pro eradikaci bylo ale v zemi nedostatečné. Navíc tam nebyl dostatek pohonných hmot. K dispozici nebyla navíc termostabilní očkovací látka a očkovalo se opotřebenými tradičními kopíčky. Totéž platilo pro očkování proti tuberkulóze. Chyběl školený personál pro aplikaci očkovací látky. Nebyl dostatek lékařů, vedoucích mobilních týmů. Vladimír Zikmund požádal o vyslání svého kolegy z Jablonce nad Nisou Jindřicha Zejdla. Přes opakované urgence WHO mu ale československá vláda nedovolila vycestovat. Opět kvůli kádrovým nedostatkům. Nezbylo než se obrátit na zahraniční lékaře pracující v Kongu, kteří měli ale vzdělání na úrovni praktického lékaře. V týmu začali pracovat tři španělští lékaři. Jeden se však brzy zranil a další dva si vzali dlouhou dovolenou. Takže se program začal zpožďovat. Vladimír Zikmund ani nemohl odletět domů na dovolenou. Po rodině, která zůstala v Československu, se mu stýskalo. Velmi proto ocenil, když za ním do Demokratické republiky Kongo přijela i jeho manželka Věra. Byla rovněž lékařkou, mikrobioložkou a pomáhala mu s mapováním odolnosti dětí proti tuberkulóze pomocí tuberkulinových testů. Hromadné očkování proti pravým neštovicím začalo v Kongu až v roce 1968. Trvalo čtyři roky, než měl epidemiolog Vladimír Zikmund pro své týmy k dispozici třicet terénních vozidel, moderní očkovací materiál a státní fondy pro výplaty místních pracovníků a na nákup pohonných hmot.

„Museli jsme očkovat všechny obyvatele, nenechat ani jednoho uniknout. Nejhorší část naší práce bylo dát dohromady seznam obyvatel a sehnat ty lidi dohromady.“

Týmům se pak za sedm měsíců podařilo naočkovat přes půl miliónu lidí. Na podzim roku 1968 mise Vladimíra Zikmunda v Demokratické republice Kongo skončila. Mezi lety 1971 až 1975 pracoval na eradikaci varioly v Indii. K úspěchu celosvětového programu likvidace černých neštovic v Indii přispěl prosazením metody active house to house search.

„To byla metoda, jak najít nemocné černými neštovicemi a určit ohnisko nákazy. Protože oni tu nemoc utajovali. Měli svou bohyni Mátu a té se podřizovali. Oni, když umírali, tak si dali nad dveře listy neem tree, rostliny chránící nemocného pravými neštovicemi. Ta rostlina byla pro nás centrálním nepřítelem. Mátě bylo jedno, že lidé umírali. Byla spokojená, že jí Indové věřili.“

Vladimír Zikmund pracoval v jihovýchodním indickém státě Urísa, kde variola původně vůbec hlášená nebyla. Což se zdálo, jak píše epidemiolog ve své knížce, stěží uvěřitelné. Práci epidemiologů tehdy řídila francouzská viroložka Nicole Grassetová. Lékařka představila Vladimíra Zikmunda na místním ministerstvu zdravotnictví a prezentovala i svou vizi vyhledávání případů varioly. Ukázala například dětem na ulici barevnou fotografii dítěte s černými neštovicemi a vyptávala se jich, zda takového nemocného viděli nebo o něm slyšeli. Ochotu hlásit nové případy měly zvýšit odměny. Patnáct rupií za jedno hlášení. Kvůli otálení s výplatami odměn musel občas Vladimír Zikmund dávat Indům peníze ze svého. To způsobilo, jak píše ve své knize, rozruch v pyšné a nedůtklivé administrativě státu. Pomalu si ale získával na svou stranu místní odborníky:

„Oni si toho vážili, protože dostali vybavení, které pak mohli používat pro svou práci. Že tam mají neštovice, to jim bylo jedno. Oni měli tolik starostí ve zdravotnictví. Jako například malárii, ta je mnohem horší, nebo naše běžné nemoci jako jsou spalničky. A ještě si pamatuji, jak říkali: Vy chcete vyhladit černé neštovice? Vy jste se zbláznili! Vždyť jsou všude a budou i nadále!“

Kromě řady nedůvěřivých Indů i některých cizinců se Vladimír Zikmund setkal v Indii také s několika nadanými a nadšenými místními epidemiology. Byli to doktor Bhadkamkar ve státě Maháráštra, skvělý organizátor ředitel doktor Rama Rao, který mluvil česky a sám po konzultaci zvládl v distriktu Gulbarga velkou epidemii varioly nebo přímý spolupracovník ve státě Urísa doktor Pattnaik. V době, kdy byl Vladimír Zikmund v Indii, přijel tam i světový ředitel programu eradikace varioly doktor D. A. Henderson. Na jeho popud se celý program aktivního vyhledávání nemocných intenzívně rozběhl.

„Američané mu v žertu říkali – father of activ search. A doktor Henderson mi v novoročním přání koncem roku 1973 dokonce napsal: Myslím, že s deseti Zikmundy jsme už nyní mohli být na nule.“

V roce 1975 nakonec byla Indie bez pravých neštovic. Vladimír Zikmund na Indii rád vzpomínal, i když na indickém subkontinentu zažil i nepříjemné situace.

„Když jsem jel jednou se svými dvěma dětmi na výlet za krokodýly, v jedné vesnici mi vběhl pod auto malý kluk. Chtěl jsem ho naložit a odvézt do nemocnice. Proti mně se ale postavil dav lidí. Všichni křičeli. Jeden muž byl opilý a dokonce mával sekyrou. Proti nám jelo auto. Zastavilo, vystoupil Ind a říká jim, ať nám uvolní cestu. Přesvědčil je, aby mi umožnili kluka odvézt k doktorovi. Přemluvil i jeho tátu, aby s ním jel. To bylo štěstí. Nevím, co bych dělal. Padesát přiopilých Indů a ještě se sekyrami. A já v autě se dvěma dětmi. Pochopil jsem, že v Indii je třeba dodržovat určité zásady. Když Evropan porazí Inda na silnici, nesmí zastavovat a je třeba odjet na nejbližší policejní stanici, tam nahlásit, co se stalo a oni se už o všechno postarají.“

Po návratu z Indie v roce 1975 pracoval Vladimír Zikmund pod Světovou zdravotnickou organizací a Dětským fondem Organizace spojených národů UNICEF v Somálsku, Bangladéši, Jižním Jemenu, Indonésii, Čínské lidové republice, Laosu, Kambodži, v Severní Koreji, Libanonu, Egyptě a Libyi. Kromě očkování prováděl v těchto zemích epidemiologický průzkum výsledků imunizace dětí proti přenosným nemocem, byl poradcem tamních ministerstev zdravotnictví a podílel se na zkvalitňování sítě zdravotnických zařízení finančně podporovaných WHO. V roce 1980 byly pravé neštovice prohlášeny Světovou zdravotnickou organizací za vymýcené.

Návrat do Československa

Do Československa se Vladimír Zikmund natrvalo vrátil v roce 1988. Během své profesní kariéry napsal více než třicet odborných publikací do československých, českých i zahraničních vědeckých časopisů, přednášel na konferencích a vzdělával mladé epidemiology. Ve svém volném čase rád sportoval a běhal na lyžích.

Sametovou revoluci v roce 1989 prožíval Vladimír Zikmund v Liberci. Krátce po 17. listopadu se dozvěděl o pálení kádrových materiálů na tehdejší Vysoké škole strojní a textilní.

„V devět hodin večer mi volala správkyně univerzity. Pane doktore, v kotelně vysoké školy se pálí papíry. Přijďte sem! A já říkám: Přece se nenechám zastřelit! Kvůli nějakým papírům! Protože ten, kdo je pálí, jsou estébáci nebo členové těch komunistických výborů, kteří zahlazují stopy. Tak tam jsem nemohl!“

Vladimír Zikmund se ale politicky angažoval v Klubu angažovaných nestraníků KAN, jehož liberecké organizace se stal místopředsedou:

„Usilovali jsme o to, aby komunisté nedostávali významné posty. Měli jsme své kandidáty ve volbách do poslanecké sněmovny. Jezdil jsem svým autem a rozvážel po městech a vesnicích v kraji předvolební plakáty.“

Vladimír Zikmund byl otcem tří dětí. Manželka Věra, lékařka, zemřela v roce 2016. V roce 2017 převzal Vladimír Zikmund Poctu hejtmana Libereckého kraje za celoživotní přínos v oblasti vědy, výzkumu a lékařství. O dva roky později obdržel Medaili města Liberce.

Zemřel 18. října 2020 v libereckém hospici ve věku devadesáti pěti let.

Ivana Bernáthová