Katalog KVKLI

František Mazáček

9. 2. 1903 Jablonec nad Nisou - 8. 12. 1979 Turnov

odbojář důstojník zdravotník

Medailon

„Za bojové akce dne 5. 11. 1944 odsunoval jako zdravotní poddůstojník raněné z první linie. Za prudké dělostřelecké a minometné palby projevil takovou horlivost a klid, že vzbudil obdiv a uznání přítomných velitelů. Byl svou statečností příkladem ostatním.“

František Mazáček se narodil 9. února 1903 v Jablonci nad Nisou do české rodiny Antonína a Růženy Mazáčkových. V letech 1909–1914 vychodil František Mazáček místní obecnou školu, po které pokračoval do roku 1917 na škole měšťanské. Poté vstoupil do učení u jabloneckého pivovaru, ve kterém se stal sladovníkem. Dělnickou profesi zastával do roku 1921, kdy odešel k Pěšímu pluku 44 vykonat povinnou prezenční službu. Po návratu do civilu opět pracoval v pivovaru a dále v restauraci Central. Ve třicátých letech vystřídal z důvodu vypuknutí hospodářské krize několik zaměstnání a řadu let pobíral podporu pro nezaměstnané. Při mobilizaci v září 1938 nastoupil k mladoboleslavskému Pěšímu pluku 47 a v jeho řadách vytrval až do propuštění z armády v červnu 1939. V srpnu téhož roku se mu na druhý pokus podařilo utéct do Polska a krátce nato vstoupil do československého zahraničního odboje.

Na podzim prvního roku druhé světové války zažil ústup československé jednotky v Polsku a následné zajetí sovětskými vojáky. Internován byl v Sovětském svazu do jara 1941, kdy se spolu s dalšími stovkami spolubojovníků přesunul na Střední východ a vstoupil do Československého pěšího praporu 11 – Východního. S jednotkou se zúčastnil bojů o Sýrii a Tobruk. V roce 1942 se z Mazáčka stal protiletadlový dělostřelec. Po ukončení války v Africe se s československou armádou ze Středního východu přemístil do Velké Británie, kde se stal příslušníkem ženijní roty nově vzniklé Československé samostatné obrněné brigády. Ještě před jejím nasazením u Dunkerqeue ve Francii byl po autonehodě přemístěn k Brigádní lehké ambulanci. Coby zdravotník se od října 1944 do května 1945 zúčastnil bojů o francouzský přístav, během nichž se vyznamenal a zachránil řadu životů. Po skončení druhé světové války zůstal v československé armádě jako důstojník z povolání. U pomocného zdravotnického personálu sloužil nejprve v Opavě a v letech 1951–1958 v Turnově. Po propuštění z činné služby pracoval jako strážný, než odešel roku 1960 do důchodu. Zemřel 8. prosince 1979 v Turnově.

Mládí

V deset hodin večer se 9. února 1903 narodil v Jablonci nad Nisou František Mazáček. Otec Antonín pocházel z Ohařic na Jičínsku a na severu Čech pracoval jako pomocný krejčovský dělník. Matka Růžena, rozená Fialová, se narodila rovněž ve východních Čechách v obci Lučany u Jičína.[1] Kromě péče o domácnost se věnovala svým třem dětem, a to Josefovi, ročník 1901, Františkovi, ročník 1903 a Marii, ročník 1905. V roce 1908 však v mladém věku třiceti let zemřela na plicní tuberkulózu.[2] Aby zajistil řádnou výchovu svých dětí, oženil se Antonín Mazáček o čtyři roky později znovu. Novou manželkou se mu stala Františka Zatloukalová z Přerova, s níž se mu v roce 1914 narodila dcera Anna.[3]

Mezitím nastoupil mladý František Mazáček v roce 1909 na místní obecnou školu, kterou o pět let později zdárně vychodil. Ve válečných letech 1914–1917 navštěvoval školu měšťanskou. Díky tomu, že obě dvě školy byly ryze německé, uměl již od útlého mládí kromě svého mateřského jazyka slovem i písmem plynně německy. Po ukončení školní docházky odešel v srpnu 1917 na vyučení do jabloneckého pivovaru, ve kterém posléze získal své první zaměstnání v pozici sladovníka.[4] Dělnickou profesi vykonával do května 1921, kdy nastoupil na povinnou prezenční službu u Československé branné moci. Po odvodu se stal vojínem 1. roty libereckého Pěšího pluku 44. Dne 21. prosince 1921 byl převeden do kmenového stavu technické roty, u které sloužil až do září 1923.[5] Po návratu do civilního života začal znovu pracovat v jabloneckém pivovaru na své někdejší pozici a to do července 1925, kdy odešel do nového působiště v restauraci Central. V podniku, nacházejícím se v dnešní Podzimní ulici v horní části centra, pracoval do června 1929 jako sklepmistr. Krátce nato došlo k listopadovému krachu na newyorské burze a naplno vypukla velká hospodářská krize. Její důsledky zasáhly rovněž Františka Mazáčka, který od září 1929 do února 1931 pracoval za nízký plat jako pomocný dělník u firmy Firago, stavějící kanalizace. Na počátku roku 1931 však již ani tato společnost neměla dostatek stavebních zakázek a Mazáček byl znovu propuštěn. Na jeden rok poté získal práci od jablonecké radnice díky strýcově přímluvě. Opětovně vykonával různé dělnické práce. Od února 1932 už ale ani město nemělo o jeho služby nadále zájem a pro Mazáčka nastalo několikaleté krušné období, během kterého nemohl sehnat jakoukoli práci. Živil se proto podomním obchodem a kromě toho pobíral takzvané žebračenky.[6]

Teprve v září 1935 se mu podařilo získat práci u svého prvního zaměstnavatele jabloneckého pivovaru, kam se navrátil do sladovny. Ani zde ale nevydržel dlouho a v červnu 1936 byl propuštěn. Tentokráte se nejednalo o důvody ekonomické, nýbrž politické. František Mazáček totiž vstoupil do Komunistické strany Československa a stal se aktivním desítkářem. K tomuto rozhodnutí jej vedl nejenom nízký sociální původ, ale také doposavad nabyté životní zkušenosti nízkokvalifikovaného pracovníka.

 „V roce 1931 byl jsem ze zaměstnání propuštěn jako přebytečný. V roce 1931–1932 mě přijmulo město na přímluvu mého strýce do zaměstnání, kde jsem vykonával různé práce jako metař, pak jsem odvážel popel a různé práce jako dělník města. Od roku 1932–1936 jsem pobíral tzv. žebračenky, 4 roky jsem byl bez zaměstnání, živil jsem se podomním obchodem, jako jsem prodával pepř, kmín, jenom, abych se uživil. Od 1. září 1935 opět zaměstnán jako dělník v Jabloneckém pivovaře, ale že jsem vstoupil do KSČ, byl jako nespolehlivý ze zaměstnání 20. 6. 1936 propuštěn a znovu jsem pobíral 20 Kčs žebračenky bídné. Tu slast jsem dostával až do mobilisace 1938.“[7]

Nové pracovní místo pak již do krizového roku 1938 nesehnal. Jistým vysvobozením z těžké životní situace se pro něj stala zářijová mobilizace, během které byl povolán k mladoboleslavskému Pěšímu pluku 47. Do října zde působil jako zákopník, poté se stal na období říjen – prosinec 1938 skladníkem. Ve vojenském stejnokroji československé armády vytrval až do svého propuštění v červnu 1939. Do té doby působil v Lomnici nad Popelkou coby velitel čety pracovního oddílu 203.[8]

Útěk do zahraniční armády

V době svého propuštění z vojenských řad byl plně odhodlán utéci z okupované vlasti a vstoupit do budoucí československé zahraniční armády. Hned v prvních červnových dnech se proto přesunul do Moravské Ostravy, ze které se hodlal dostat do sousedního Polska. První pokus o útěk se mu ale nezdařil a 6. června 1939 jej zatkli příslušníci gestapa. Jako vězeň č. 29.400 pobýval Mazáček po několik týdnů ve vyšetřovací vazbě, než byl pro nedostatek důkazů propuštěn. Záhy nato zahájil druhý pokus o přechod hranic, který se mu 15. srpna 1939 u obce Dobrá nedaleko Frýdku-Místku podařil a o tři dny později se hlásil na československém konzulátu v Krakově do vojenské části odboje.[9] Po odvodu odešel do tábora v nedalekých Malých Bronowicích, kde se shromažďovali dobrovolníci do československého vojska. Velitelem se jim stal podplukovník Ludvík Svoboda. Původní předpoklad, že všichni Čechoslováci budou postupně transportování přes severopolské přístavy do Francie, vzaly v závěru léta 1939 z logistických i politických důvodů za své. Většina mužstva se proto připravovala na boj o Polsko, který nastal 1. září 1939. V té době se Čechoslováci přesouvali do výcvikového tábora v Leszné u Baranowic, kde měli obdržet výstroj a výzbroj a začít s řádným výcvikem. Vzhledem k rychlému spádu válečných událostí obdrželi českoslovenští dobrovolníci pouze 4 těžké a 9 lehkých kulometů, 5 400 nábojů, 500 plynových masek a 100 polních lopatek, což bylo pro výcvik naprosto nedostačující. Zjitřenou náladu nemohla uklidnit ani zpráva o oficiálním uznání československé jednotky polským prezidentem, který 3. září 1939 vydal dekret o zřízení Legie Čechů a Slováků. O osm dní později pak velitel jednotky Ludvík Svoboda obdržel rozkaz k přesunu ve směru na Tarnopol. Do oblasti jihovýchodního Polska legie dorazila 13. září a její menší část se posléze zúčastnila protiletecké obrany města. Do této sedmadvacetičlenné skupiny nicméně František Mazáček nepatřil, neboť po celou dobu polské anabáze působil jako zástupce velitele ženijní čety. S hlavní částí legionu se pak 18. září 1939 dostal do sovětského zajetí, kam Čechoslováci přešli před rychle se blížícími německými jednotkami. [10] Od této chvíle započala pro Františka Mazáčka téměř dvouletá internace na několika místech Sovětského svazu. Čechoslováci přetrvávali nejčastěji v areálech zrušených klášterů, které mohla sovětská strana dobře hlídat. V prvním období věznění do března 1940 se legie nacházela na Ukrajině, poté byla přesunuta do Ruska, a to nejprve do Oranek a nakonec do Suzdalu severovýchodně od Moskvy.[11]

Ze sovětské internace, ve které začal Mazáček trpět kloubovým revmatismem, mohl odejít na přelomu jara a léta 1941, kdy se dostal do jednoho z posledních transportů, které po dohodě mezi vedením československé zahraniční akce a radou lidových komisařů směřovaly do Palestiny, kontrolované Velkou Británií. Jejich vysílání ukončil až vpád hitlerovského Německa do Sovětského svazu. V té době byl však František Mazáček již v Palestině, kde se již před rokem začala formovat československá zahraniční armáda na Středním východě. Odvod proběhl 8. června 1941. Mazáček obdržel kmenové číslo R-1180 a byla mu přiznána hodnost četaře.[12] Ke své nové jednotce, jíž se stala 4. rota Československého pěšího praporu 11 – Východního, se přidal 7. července. Jelikož přibyl k bojové jednotce až později, nezúčastnil se jejího tažení do Západní pouště, ale do bojů se zapojil až v Sýrii proti vichistické Cizinecké legii. Zde také utržil krátce po svém příjezdu první poranění a na pět dní musel setrvat v polní nemocnici. V polovině července 1941 se k jednotce navrátil a přesunul se s ní k osadě Ammiq, kde Čechoslováci vyčkávali na další určení místa pobytu.[13] V srpnu 1941 vrchní velení britských ozbrojených sil na Středním východě rozhodlo o umístění československého praporu do severních oblastí Sýrie, kde měli českoslovenští vojáci vykonávat strážní službu na syrsko-tureckém pomezí. Neoblíbenou a monotónní činnost prapor vykonával po necelé tři měsíce. Jelikož se určená oblast blížila svou rozlohou velikosti Čech a Moravy, jednalo se o fyzicky i psychicky náročnou službu, kvůli které musel být prapor rozdělen na menší části vzdálené od sebe stovky kilometrů. Mazáčkova čtvrtá rota se ocitla v oblasti měst Azaz, Medaine Ekbes a el-Hammam. Jednalo se o jednu z nejznámějších malarických krajin. Jezero Amok, jehož obklopovaly rozsáhlé bažiny, zde totiž představovalo přirozený rezervoár komárů rodu Anopheles, přenášejících nebezpečnou tropickou nemoc. Většina mužstva 4. roty proto v průběhu několikatýdenní služby touto chorobou onemocněla.[14]

Boj u Tobruku

K ukončení strážní služby v Sýrii a převzetí náročnějšího a především bojového úkolu československého pěšího praporu došlo v říjnu 1941. Čechoslováci se nově měli na dvou torpédoborcích Hasty a Napier přeplavit z Alexandrie do obleženého libyjského přístavu Tobruk, který se od 11. dubna téhož roku nacházel v týlu nepřátelských vojsk. Obranu strategicky důležitého bodu v pouštní válce, kvůli kterému musela Rommelova armáda prodloužit své zásobovací trasy o stovky kilometrů, zajišťovali kromě nově příchozích Čechoslováků také Britové, Jihoafričané, Australané a Poláci. Právě pod velení polské Samostatné brigády karpatských střelců generála Kopańského československý prapor připadl. Stalo se tak především kvůli správnému předpokladu dobré komunikace mezi slovanskými národy. Od 24. října zajišťovala československá jednotka obranu západní části perimetru, ve které se nacházela důležitá silnice směřující na Dernu. Obranný systém se skládal především z betonových a skalnatých pevnůstek, které byly propojeny sítí zákopů a palebných postavení. Přirozenou obranu tvořila rovněž pouští wádí, která se rozkládala mezi oběma znepřátelenými stranami. To vše doplňovala rozsáhlá minová pole a překážky z ostnatého drátu. Naproti československým postavením stáli italští vojáci divizí Brescia a Trento, které doplňovaly menší německé jednotky Afrikakorpsu. Výhodnou obléhatelů bylo nejenom plynulejší zásobování a početní převaha, ale také lepší geografické postavení na vyšších pozicích, ze kterých se přesněji určovaly dělostřelecké a minometné útoky. O intenzitě nepřátelské palby v úseku československého praporu nejlépe hovoří výsledná bilance za padesát dní nasazení Čechoslováků na obraném perimetru, kam nepřátelé vystříleli na deset tisíc granátů, min a šrapnelů a shodili dvacet leteckých bomb.[15]

Osvobození z palčivého obklíčení se obránci Tobruku dočkali 10. prosince 1941, kdy jej osvobodila 8. britská armáda v rámci operace „Crusader“ a zahnala Rommelovu armádu k Benghází. Jelikož však Čechoslováci nedisponovali dostatečnou motorizací, k pronásledování nepřátelských jednotek se nepřipojili a na místo toho sloužili až do dubna 1942 i nadále v pouštním přístavu a jeho blízkém okolí. František Mazáček zde vykonával funkci velitele družstva do 31. března, kdy došlo k jeho přeřazení do Roty doprovodných zbraní, které velel major Bohumil Kobliha.[16]

Z Tobruku se prapor přesunul do spojeneckého týlu teprve na jaře 1942, kdy mužstvo dostalo několik týdnů na zotavení a v květnu 1942 pak došlo k reorganizaci jednotky na vyšší celek – 200. československý lehký protiletadlový pluk – Východní. Po vzniku jednotky obdržel František Mazáček nové zařazení a byl vtělen k 4. rotě 500. praporu. Krátce nato zahájil intenzivní výcvik na protiletadlovém děle Bofors 40 mm, u kterého posléze sloužil coby dělmistr. Ve druhé polovině července prapor obdržel rozkaz k přesunu do palestinského přístavu Haifa, kde se měl podílet na protivzdušné obraně. František Mazáček s jednotkou však neodcestoval, neboť byl 20. července převelen k velitelství pluku, u kterého vykonával službu do 15. listopadu 1942, kdy došlo k jeho přemístění ke 2. rotě 500. praporu.[17] Jednotce ve stejný čas končila služba v Haifě, neboť výcvik celého protileteckého pluku dosáhl již takové kvality, že jednotka mohla být nasazena jako celek. Ve druhé polovině prosince proto českoslovenští dělostřelci opustili asijský kontinent a vydali se na cestu do mnohým z nich známého Tobruku. Libyjský přístav se v dané době nacházel již hluboko ve spojeneckém týlu, a tak oproti předchozímu roku jej nebylo zapotřebí bránit na zemi, nýbrž ve vzduchu. Protiletecký pluk tento úkol vykonával až do června 1943.[18]

Po ukončení války v Africe rozhodla československá exilová vláda o přesunu všech československých jednotek z tohoto bojiště do Velké Británie, kde se nově příchozí vojáci měli spojit s československými vojáky, kteří zde pobývali od pádu Francie za účelem vzniku vyššího bojového celku. K naplnění tohoto plánu došlo na sklonku léta 1943, kdy nejprve v srpnu dopravil zaoceánský parník Mauretania mužstvo protiletadlového pluku a výcvikového střediska do Anglie a následně 1. září 1943 byla ustanovena Československá samostatná obrněná brigáda, jejímž velitelem se stal brigádní generál Alois Liška. Hlavním bojovým prostředkem brigády se staly britské a americké tanky. K tankovým praporům ovšem četař František Mazáček nepřibyl, neboť byl na místo toho určen k ženijní rotě.[19] V tomto zařazení se cvičil až do léta 1944, kdy jej nadřízení určili jako zdravotního poddůstojníka u Brigádní lehké ambulance. Stalo se tak pro jeho zranění při autohavárii v roce 1943. Mazáček proto v dalším svém bojovém nasazení ve Francii tentokráte zachraňoval životy svých spolubojovníků.[20]

Zdravotníkem u Dunkerque

Na kontinent se přesunul v rámci obrněné brigády na přelomu srpna a září 1944, kdy se Čechoslováci postupně přeplavili přes kanál La Manche do Normandie, ve které se vylodili prostřednictvím umělého přístavu Mulberry B. Poté se brigáda přesunula do prostoru Falais, v němž i nadále probíhalo intenzivní cvičení s novými typy zbraní. V následujícím měsíci došlo k definitivnímu určení bojového úkolu československé brigády, která se měla přesunout na sever Francie k přístavu Dunkerque, kde se opevnila více než desetitisícová německá posádka pod velením admirála Friedricha Frisiuse. Na základě Hitlerova rozkazu z 4. září 1944 se Němci měli za každou cenu bránit, a znemožnit tak Spojencům využít významných přístavů, jejichž osvobození by znamenalo zásadní zlepšení zásobování útočících vojsk. Obránci přístavu proto využili i přírodních překážek, jež se zde nabízely, a zaplavili široké předpolí města. Českoslovenští vojáci proto nemohli naplno využít svých tankových praporů a podniknout generální útok na Dunkerque. S tím by nakonec nesouhlasila ani francouzská spojenecká strana, která nechtěla při těžkých bojích přijít o přístavní zařízení, které se mělo naplno využít v brzké době míru. Namísto toho obléhatelé podnikali především průzkumné hlídky, dělostřelecké a minometné přepady či vystřelovali propagační letáky a spouštěli rozhlasové vysílání za účelem oslabení morálky nepřítele. Vyjma toho podnikly na podzim 1944 československé jednotky dva veliké útoky na východní části perimetru, a to i za použití tanků. První útok 28. října byl pro československou stranu velmi úspěšný. Druhá velká bojová akce, která následovala 5. listopadu, již však i pro lepší připravenost nepřítele znamenala těžké ztráty na útočící straně.[21] Právě při tomto útoku, během kterého se českoslovenští vojáci dostali do těžké dělostřelecké, minometné i kulometné palby a jejich tanky uvízly v minových polích, se obzvláště vyznamenal rotný Mazáček, který si za své příkladné chování v boji vysloužil pozdější vyznamenání Československou medailí Za chrabrost.

„Za bojové akce dne 5. 11. 1944 odsunoval jako zdravotní poddůstojník raněné z první linie. Za prudké dělostřelecké a minometné palby projevil takovou horlivost a klid, že vzbudil obdiv a uznání přítomných velitelů. Byl svou statečností příkladem ostatním.“[22]

Velmi kladně jej za celé období nasazení u Dunkerque, které trvalo až do kapitulace německé posádky 8. května 1945, hodnotili i jeho přímí nadřízení z Brigádní lehké ambulance.

„Kamarádský, veselý, ukázněný, dbá o svůj zevnějšek, pracovitý. Dobře znalý ošetřovatelské práce.“[23]

Po ukončení bojů v severozápadní Francii se František Mazáček spolu se svými spolubojovníky přesunul do osvobozené vlasti, kde brigáda vykonala 30. května slavnostní přehlídku v centru Prahy. Za své válečné nasazení obdržel Mazáček Československý válečný kříž 1939, Československou medaili Za chrabrost, Československou medaili Za zásluhy II. stupně, Pamětní medaili československé zahraniční armády se štítky SV, VB a F a také britské Africa Star a 1939–1945 Star.[24]

Poválečné období

S ohledem na negativní předválečné zkušenosti při snaze získat stálé zaměstnání a dobrém postavení frontového vojáka v nově vznikající mírové armádě se v létě 1945 František Mazáček rozhodl ve vojenském stejnokroji zůstat. Od 1. října 1945 se stal rotmistrem pomocného zdravotnictva a až do března následujícího roku sloužil u velitelské roty 1. tankové brigády ve Vysokém Mýtě. Dne 15. ledna 1946 pak znovu vstoupil do komunistické strany. Z Vysokého Mýta odešel v polovině března téhož roku k 356. dělostřeleckému pluku v Opavě, kde byl vtělen ke spojovací baterii a v září povýšen na štábního rotmistra.[25] V období leden až květen 1948 pobýval v Praze, kde absolvoval kurz na rotmistry pomocného zdravotnictva. Poté se navrátil do Slezska, kde zůstal až do prosince 1950. Mezitím obdržel 19. března 1949 nejnižší důstojnickou hodnost podporučíka a 25. února 1950 pak již poručíka pomocného zdravotnictva.[26]

Novým útvarem se mu v závěru roku 1950 stala 22. dělostřelecká brigáda v Turnově, kde se natrvalo usídlil i se svou rodinou. S manželkou Anežkou, rozenou Lisovou, se oženil 27. dubna 1946 a již o rok později se jim narodil syn František. V prvních měsících svého života však dítě zemřelo, a tak se mladá rodina znovu rozrostla až v roce 1948, kdy se Mazáčkovým narodila v Opavě dcera Růžena. O dva roky později přibyl tamtéž syn Otakar a v roce 1951 v Turnově poslední syn Václav.[27]

V padesátých letech působil František Mazáček u 22. dělostřelecké brigády nejprve jako zdravotník. Poté od února 1951 do ledna 1952 pracoval jako bytový referent útvaru. Do ledna dalšího roku se pak navrátil k výkonu zdravotnického personálu, když působil jako pomocník lékaře a od ledna 1953 do září 1956 jako samostatný zdravotník. V září 1956 jej nadřízení převeleli jako zdravotníka k 1. oddílu, u kterého sloužil do října 1958, kdy byl v hodnosti kapitána z armády propuštěn.[28]

Oproti většině propuštěných vojáků, kteří bojovali na západní frontě, nedošlo k Mazáčkově odchodu do zálohy z důvodů politických. Jako již předválečný straník totiž nepředstavoval z hlediska vládnoucí komunistické moci nežádoucí osobu. Důvodů k rozvázání pracovního poměru bylo hned několik. Zaprvé se jednalo již o vyšší věk pro armádního důstojníka z povolání, dále dlouhodobé zdravotní problémy, jejichž počátek lze datovat od doby válečné služby a především pak přetrvávající potíže s alkoholem. K alkoholu přičichl Mazáček již ve svém mládí, kdy se stal sladovnickým dělníkem v jabloneckém pivovaru. Dle jeho slov však sklon k nadměrnému pití začal mít až během druhé světové války, kdy byl konfrontován se značným fyzickým a psychickým vypětím. Jako pěšák na Středním východě a především pak jako pozdější zdravotník se stal u Dunkerque svědkem mnoha těžkých poranění svých kamarádů a spolubojovníků, včetně zranění smrtelných. Překonat emočně vypjaté zážitky mu pomáhal právě alkohol. Jeho nadměrné pití i v poválečném čase mu však způsobilo řadu rodinných a pracovních potíží. Alkoholu se nedovedl vzdát ani po ústavní léčbě, kterou podstoupil v roce 1956. Namísto služby v armádě tak od října 1958 pracoval jako strážný, a to nejprve u národního podniku Dioptra v Rovensku pod Troskami a poté u Československých státních silnic v Turnově. Do penze odešel roku 1960. Poté pracoval ještě jako vedoucí pohostinství. Zemřel ve věku sedmdesáti šesti let 8. prosince 1979 v Turnově.[29]

 

Jan Hnělička


[1] Státní oblastní archiv Litoměřice (SOA Litoměřice), f. Sbírka matrik Severočeského kraje, inv. č. 9753, sign. L50/73, Matrika narozených Jablonec nad Nisou 1900–1903, fol. 320.

[2] Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha (VÚA – VHA Praha), f. Sbírka kvalifikačních listin, František Mazáček, nar. 1903.

[3] SOA Litoměřice, f. Sbírka matrik Severočeského kraje, inv. č. 11255, sign. L50/94, Matrika narozených Jablonec nad Nisou 1913–1916, fol. 72.

[4] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, František Mazáček, nar. 1903.

[5] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kmenových listů, František Mazáček, nar. 1903.

[6] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, František Mazáček, nar. 1903.

[7] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, František Mazáček, nar. 1903.

[8] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kmenových listů, František Mazáček, nar. 1903; VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, František Mazáček, nar. 1903.

[9] VÚA – VHA Praha, f. Osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., František Mazáček, č. j. 17239/51.

[10] ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě: (1939–1945). Praha: Mladá fronta, 1997. s. 101–107.

[11] K tématu Legionu Čechů a Slováků a jeho následné internaci v SSSR PLACHÝ, Jiří. Krakov, 30. dubna 1939. Zahraniční vojenská skupina československá v Polsku. In: Paměť a dějiny: revue pro studium totalitních režimů, 2019, roč. 13, č. 1, s. 3–15 či PLACHÝ, Jiří. Vojáci České a slovenské legie v sovětském zajetí 1939–1941. In: Historie a vojenství. 2019, roč. 68, č. 3, s. 4-31.

[12] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka 24, František Mazáček, nar. 1903.

[13] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kmenových listů, František Mazáček, nar. 1903.

[14] Více k nasazení Čs. pěšího praporu 11 – Východního v roce 1941 BROD, Toman. Tobrucké krysy: osudy a boje československých vojáků na Středním východě v letech 1940–1941. Praha: Naše vojsko, 2008, s. 87–103; ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě: (1939–1945). Praha: Mladá fronta, 1997, s. 317–326.

[15] Blíže k tématu nasazení československých vojáků u Tobruku MAREK, Jindřich. Tobrucký deník: zpráva o československých obráncích obklíčené libyjské pevnosti. Cheb: Svět křídel, 2008, 227 s.

[16] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kmenových listů, František Mazáček, nar. 1903.

[17] Tamtéž.

[18] Viz BROD, Toman. Tobrucké krysy, s. 176–184.

[19] K zařazení Mazáčka do ženijní roty došlo především z důvodu jeho absolvování výcviku ženijního vojska v meziválečné československé armádě. VÚA – VHA Praha, f. Sbírka 24, František Mazáček, nar. 1903.

[20] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kmenových listů, František Mazáček, nar. 1903.

[21] K tématu Československé samostatné obrněné brigády a jejímu nasazení ve Francii ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě: (1939–1945). Praha: Mladá fronta, 1997. s. 463–469; MARŠÁLEK, Zdenko a Petr HOFMAN. Dunkerque: 1944–1945: ztráty Československé samostatné obrněné brigády během operačního nasazení ve Francii. Praha: NLN, 2011. s. 44–80.

[22] NĚMEČEK, Jan, Ivan ŠŤOVÍČEK, Helena NOVÁČKOVÁ, Jan KUKLÍK a Jan BÍLEK, ed. Zápisy ze schůzí československé vlády v Londýně V (1945). Praha: Historický ústav Akademie věd ČR, 2016, s. 144.

[23] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, František Mazáček, nar. 1903.

[24] VÚA – VHA Praha, f. Osobní karta příslušníka zahraničního a domácího odboje, František MAzáček, nar. 1903.

[25] Kmenový útvar Františka Mazáčka byl v říjnu 1947 po reorganizace změněn na 107. dělostřelecký pluk.

[26] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kmenových listů, František Mazáček, nar. 1903.

[27] První syn František se Mazáčkovým narodil v jejich domě ve Vrkoslavicích u Jablonce nad Nisou. Poté rodina bydlela v Opavě, než natrvalo přesídlila do Turnova. VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, František Mazáček, nar. 1903.

[28] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kmenových listů, František Mazáček, nar. 1903.

[29] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, František Mazáček, nar. 1903.

Místa působení

Výběrová bibliografie

Knihy

BROD, Toman. Tobrucké krysy: osudy a boje československých vojáků na Středním východě v letech 1940–1941. Praha: Naše vojsko, 2008, 250 s. ISBN 978-80-206-0982-3.

ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě: (1939–1945). Praha: Mladá fronta, 1997, 534 s. ISBN 80-204-0609-3.

EMMERT, František. Československý zahraniční odboj za 2. světové války na západě. Brno: CPress, 2012, 112 s. ISBN 978-80-251-2756-8.

EMMERT, František. Češi u Tobruku: skutečné příběhy. Praha: Vyšehrad, 2008, 201 s. ISBN 978-80-7021-926-3.

FENCL. Vilém. Cromwelly Československé brigády. Praha: Corona, 2010. 229 s. ISBN 978-80-86116-38-9.

FIRT, Leopold. Od Eufratu až po Benghazi: historie čs. vojenské jednotky na Středním Východě. 2. vyd. Praha: Práce, 1948, 256 s.

FRISIUS, Friedrich. Neblahé dny: deník viceadmirála Friedricha Frisia, velitele Pevnosti Dunkuerque: 3. září 1944 – 9. května 1945. PLACHÁ, Pavla a Jiří PLACHÝ (edd.). Praha: Ministerstvo obrany České republiky, Vojenský historický ústav Praha, 2014. 126 s. ISBN 978-80-7278-635-0

GOTTLIEB, František. Po druhé Tobruk. 2 vyd. Praha: Naše vojsko, 1946, 174 s.

HRABICA, Pavel a Zdeněk HRABICA. Muž, který velel mužům: Životní příběh armádního generála Karla Klapálka. Praha: Mladá fronta, 1988, 197 s.

HRABICA, Pavel a Zdeněk HRABICA. Zapomenutý generál Karel Klapálek. Praha: Mladá fronta, 2006, 334 s. ISBN 80-204-1408-8.

HRBEK, Jaroslav. Tobrúk 1941. Praha: Argo, 1997, 327 s. ISBN 80-7203-139-2.

KLAPÁLEK, Karel. Ozvěny bojů. 3. vyd. Praha: Naše vojsko, 1987, 284 s.

KOŠUTOVÁ, Olga. Voják vypravuje: cesta generála Karla Klapálka za druhé světové války. Brno: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1948, 267 s.

MAREK, Jindřich. Tobrucký deník: zpráva o československých obráncích obklíčené libyjské pevnosti. Cheb: Svět křídel, 2008, 227 s. ISBN 978-80-86808-53-6.

MARŠÁLEK, Zdenko a Petr HOFMAN. Dunkerque: 1944–1945: ztráty Československé samostatné obrněné brigády během operačního nasazení ve Francii. Praha: NLN, 2011, 575 s. ISBN 978-80-7422-119-4.

NĚMEČEK, Jan, Ivan ŠŤOVÍČEK, Helena NOVÁČKOVÁ, Jan KUKLÍK a Jan BÍLEK (ed.). Zápisy ze schůzí československé vlády v Londýně V (1945). Praha: Historický ústav Akademie věd ČR, 2016, 520 s. ISBN 978-80-7286-282-5.

POSPÍŠIL, Ladislav a Michael POSPÍŠIL. Ve znamení Halleyovy komety: Podle vyprávění otce zaznamenal Michael Pospíšil. Praha: Naše vojsko, 1996, 197 s. ISBN 80-206-0500-2.

PROCHÁZKA, Ivan. Dunkerque: válečný deník Československé samostatné obrněné brigády: (říjen 1944 – květen 1945). Praha: Ministerstvo obrany – AVIS, 2006, 204 s. ISBN 80-7278-353-X.

SVOBODA, Ludvík a Zoe KLUSÁKOVÁ. Deník z doby válečné: červen 1939 – leden 1943. Praha: Mladá fronta, 2008, 301 s. ISBN 978-80-204-1939-2.

SVOBODA, Ludvík. Cestami života. Praha: Ottovo nakladatelství, 2009, 356 s. ISBN 978-80-7360-878-1.

Tobruk. Londýn: Čechoslovák, 1942, 43 s.

U děla na Středním východě: kronika Československého 200. lehkého protiletadlového pluku – Východního. Londýn: Čechoslovák, 1944, 139 s.

 

Studie

PLACHÝ, Jiří. Krakov, 30. dubna 1939. Zahraniční vojenská skupina československá v Polsku. In: Paměť a dějiny: revue pro studium totalitních režimů, 2019, roč. 13, č. 1, s. 3–15.

PLACHÝ, Jiří. Vojáci České a slovenské legie v sovětském zajetí 1939–1941. In: Historie a vojenství: časopis Vojenského historického ústavu Armády České republiky. 2019, roč. 68, č. 3, s. 4-31.

Citace

HNĚLIČKA, Jan. František Mazáček. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2021. Datum aktualizace 26. 02. 2021, [cit. 2021-07-30]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:26604