Katalog KVKLI

Vítězslav Markovič

31. 5. 1917 Fryštát - 2. 7. 1967 Liberec

odbojář dělostřelec textilní dělník

Medailon

„Inteligentní, snaživý, velmi pracovitý a kamarádský, ctižádostivý. V poli velmi statečný, rozvážně, vyhledávající nejtěžší úkoly, o své iniciativně neustále prováděl průzkum, z něhož přinášel velmi dobrá hlášení. Svědomitá motospojka.

 

Dne 31. května 1917 se ve Fryštátu narodil do místní židovské rodiny Markovičů syn Vítězslav. Otec Jáchym Markovič pocházel z obce Zátor a pracoval jako obchodník. Matka Marie, rozená Huppertová, se narodila v polské obci Sucha. Jelikož oba rodiče pocházeli ze smíšeného prostředí, uměl Vítězslav Markovič již od útlého mládí velmi dobře česky, polsky i německy. Školní docházku započal v rodném městě, kde vychodil obecnou školu. Poté pokračoval třemi lety na občanské škole v Polsku a tamtéž absolvoval průmyslovou školu textilní a jeden rok na obchodní škole. Před vypuknutím druhé světové války pracoval jako textilní úředník pro firmu Bielska Apretura.

Na konci srpna 1939 se v Krakově přihlásil do formujícího se československého zahraničního odboje a o několik dní později se stal příslušníkem Legie Čechů a Slováků. V řadách této jednotky upadl 18. září 1939 do sovětského zajetí, z něhož byl propuštěn až na jaře 1941. V dubnu téhož roku se společně s desítkami dalších Čechoslováků mohl přesunout na Střední východ, kde vstoupil do zahraniční armády. Po základním výcviku se stal příslušníkem roty doprovodných zbraní Československého pěšího praporu 11 – Východního, se kterým se zúčastnil tažení do Západní pouště a Sýrie. Po ukončení bojů proti vichistické Cizinecké legii byl přeřazen k 1. rotě. V novém zařazení posléze bojoval v obklíčeném přístavu Tobruk. Po jeho osvobození a návratu praporu do spojeneckého týlu se Vítězslav Markovič stal příslušníkem 2. roty 500. praporu Československého lehkého protiletadlového pluku 200 – Východního, s nímž později hájil vzdušný prostor nad přístavy Haifa a Tobruk. V létě 1943 se spolu s jednotkou přeplavil do Velké Británie, kde v září 1944 vznikla Československá samostatná obrněná brigáda. V jejích řadách sloužil Markovič i nadále u protiletadlových kanonů a pomáhal osvobozovat francouzský přístav Dunkerque. V dubnu 1945 jej nadřízení vybrali do Kombinovaného oddílu, který na počátku dalšího měsíce pomáhal americké armádě osvobozovat západní část Čech. Po ukončení druhé světové války demobilizoval a navrátil se do civilního života.

V poválečném období působil nejprve v Praze jako textilní úředník. V první polovině padesátých let se musel vystěhovat do Liberce, kde obdržel práci v národním podniku Seba. Zemřel náhle 2. července 1967.

Mládí

Dne 31. května 1917 se ve Fryštátu narodil do místní židovské rodiny Markovičů syn Vítězslav. Otec Jáchym Markovič pocházel z obce Zátor na Bruntálsku a pracoval jako obchodník. Matka Marie, rozená Huppertová, pocházela z polské obce Sucha, kde se narodila roku 1885. Společně s Jáchymem vstoupila do svazku manželského 3. května 1916.[1] Jelikož oba rodiče pocházeli ze smíšeného prostředí, uměl Vítězslav Markovič již od útlého mládí velmi dobře česky, polsky i německy. Školní docházku započal v rodném městě, kde vychodil pět tříd obecné školy. Poté pokračoval třemi lety na občanské škole v Polsku a v tomtéž státě absolvoval čtyři roky studií na průmyslové škole textilní, kterou zakončil složením maturitní zkoušky. Nato studoval jeden rok na obchodní škole.[2] Před vypuknutím druhé světové války pracoval jako textilní úředník pro polskou firmu Bielska Apretura, kam nastoupil v květnu 1938. Ve stejném roce musel splnit odvodní povinnost vůči československé armádě, což učinil a byl odveden k 25. pěšímu pluku v Lučenci.[3] Samotnou prezenční službu však již v důsledku podzimních událostí a zániku první republiky nenastoupil. Namísto toho zůstal v Polsku, kde vykonával civilní zaměstnání až do srpna 1939.

Odchod do zahraniční armády

V téže době opustil Bielsko a přihlásil se 27. srpna 1939 v Krakově k československému zahraničnímu odboji. O den později se dostal do nedalekého tábora v Malých Bronowicích, kde se nacházel základ budoucí Legie Čechů a Slováků.[4] Společně s několika sty dalšími československými dobrovolníky se Vítězslav Markovič přesunul na počátku září 1939 do Leszné u Baranowic, kde se měl podrobit základnímu vojenskému výcviku. Vzhledem k mizivému výstrojnímu i výzbrojnímu zajištění a rychlému sledu válečných událostí však k tomuto nedošlo a na místo toho se legie 13. září přesunula k Tarnopolu na jih Polska. Zde Čechoslováky zastihla 18. září 1939 sovětská Rudá armáda, jež je posléze internovala v bývalém kulturním domě v Olchovcích.[5] V listopadu téhož roku se legion přemístil do Jarmolinců, kde přečkal zimu. Na jaře 1940 byli českoslovenští dobrovolníci převezeni do bývalého kláštera v Orankách v Nižgorodské oblasti, odkud putovali dále do Suzdalu. V průběhu internace v Sovětském svazu Markovič působil ve 4. rotě.[6]

Z někdejšího významného ruského kláštera bylo na jaře 1941 na základě dohody mezi sovětskými orgány a vedením československého zahraničního odboje vypraveno několik transportů Čechoslováků, které směřovaly na Střední východ. V jednom z nich se ocitl i Vítězslav Markovič, který se 1. května 1941 prezentoval v palestinském přístavu Haifa u Československé zahraniční armády na Středním východě a obdržel kmenové číslo R–1102. Do jejích řad fyzicky nastoupil o čtrnáct dní později a coby nováček se ocitl ve druhé výcvikové rotě Československého výcvikového střediska – Východního, jež se v dané době nacházelo v oáze Sidi Bishr nedaleko Alexandrie. Po absolvování základního výcviku jej nadřízení přemístili na konci měsíce k rotě doprovodných zbraní Československého pěšího praporu 11 – Východního, kterému velel podplukovník Karel Klapálek.[7]

V rámci této jednotky se Vítězslav Markovič zúčastnil červnového tažení do Západní pouště v Egyptě, kde československý prapor vytvořil záložní obrannou linii pro případ proražení hlavní fronty. Čechoslováci se tak poprvé přiblížili k frontovým bojům a byli vystaveni útokům nepřátelského letectva. Kromě zajištění a zpevňování obranné linie posléze obdrželi další úkol, jenž spočíval v ochraně polních letišť proti případným parašutistickým výsadkům. Těmto úkolům se prapor věnoval až do 23. června, kdy obdržel rozkaz k přesunu do Sýrie. Na nově otevřeném bojišti se Čechoslováci v první polovině měsíce července zapojili do bojů proti vichistické Cizinecké legii, než došlo k ujednání o příměří 12. července a následnému ukončení bojů.[8] Poté byl vojín Markovič přemístěn 15. července 1941 k 1. rotě. S touto jednotkou se posléze odebral na sever Sýrie, kde rota zajišťovala v oblasti Palmýry strážní službu do října 1941. V tomto měsíci se celý prapor přesunul do obleženého libyjského přístavu Tobruk.

Nasazení v Tobruku

Tobruckou pevnost hájil Vítězslav Markovič v rámci 1. roty štábního kapitána Františka Zástěry od 21. října do 10. prosince 1941. V průběhu této doby bránili českoslovenští vojáci západní část hlavního obranného perimetru ve směru na Dernu. Proti jejich pozicím stály jednotky italských divizí Brescia a Trento, doplněné menšími jednotkami německého Afrikakorpsu. Hlavní činnost se odehrávala především v noci, kdy se obě dvě strany vydávaly na nebezpečné hlídky k nepřátelským pozicím. K boji nicméně docházelo i v během dne. Obránci strategického přístavu, jehož dobytí by znamenalo pro Rommelovu armádu zásadní zkrácení zásobovacích tras o několik set kilometrů, byli vystaveni každodenním dělostřeleckým a minometným přepadům či kulometnému ostřelování. Výjimkou nebyly ani nálety nepřátelského letectva. Těžké životní podmínky v pouštním boji vydrželi Čechoslováci společně s Australany, Brity, Novozélanďany, Jihoafričany a Poláky až do 10. prosince 1941, kdy britská 8. armáda zahnala obléhatele v rámci operace „Crusader dále na západ.[9]

Jelikož československý prapor nedisponoval dostatečnou mobilitou, nepřipojil se až na malý oddíl k pronásledování a na místo toho vytrval v Tobruku a jeho blízkém okolí až do dubna 1942. Tehdy se vývoj války v severní Africe opět obrátil v neprospěch spojenců a Rommelova vojska se znovu blížila k Tobruku. Získaný čas využili Čechoslováci mezitím pro další vylepšování obranného systému a zdokonalování se ve výcviku. Tomu se podrobil rovněž Vítězslav Markovič, který v lednu 1942 absolvoval kurz těžkých minometů. Po odchodu praporu do Palestiny se Markovič odebral do vojenské nemocnice, kde se léčil od 9. do 21. dubna s malárií. K tropické nemoci přišel již při pobytu v Sýrii, kdy kromě ní prodělal také horečku papatači.[10]

Po odchodu z nemocnice se navrátil k útvaru, který se na počátku května 1941 rozrostl na Československý lehký protiletadlový pluk 200 – Východní. Markovič byl vtělen ke 2. rotě 500. praporu a v období od 19. června do 5. července 1942 absolvoval intenzivní protiletadlový kurz na kanonu Bofors 40 mm v Saint-Jean d'Acre coby dělovod.[11] Dalšímu školení a seznamování se s novým typem zbraně se poté věnoval již při nasazení 500. praporu při obraně vzdušného prostoru přístavu Haifa. Britské jednotky se totiž musely narychlo přemístit na africkou frontu, kde se Rommel blížil k Egyptu. Obranu haifského přístavu zajišťovali Čechoslováci téměř do konce roku, než výcvik v rámci celého pluku dosáhl takové úrovně, že jednotka mohla být nasazena jako celek. Poté se českoslovenští protiletadloví dělostřelci přesunuli znovu do Tobruku, který bránili proti náletům italského i německého letectva do června 1943. Za uvedené období působení u protiletadlového pluku byl vojín Markovič hodnocen svým nadřízeným poručíkem Stanislavem Krausem takto:

„Mírný, pracovitý, energický, rázný, velmi dobré vojenské vystoupení“[12]

V bojích u Dunkerque

Po ukončení války v Africe rozhodla československá exilová vláda o přesunutí armády ze Středního východu do Velké Británie, kde by po sloučení se zde pobývajícími jednotkami vznikl vyšší bojový celek. Někdejší „tobrucké krysy“ se proto na počátku července 1943 nalodily v egyptském přístavu Tewfik u Rudého moře na zaoceánský parník Mauretania a po obeplutí téměř celého kontinentu se 11. srpna 1943 ocitly v Liverpoolu. Krátce po příjezdu byl protiletadlový pluk definitivně rozpuštěn a na místo něj vznikla Československá samostatná obrněná brigáda pod velením brigádního generála Aloise Lišky.

Přestože hlavní útočnou silou obrněné brigády se staly tanky, zůstal Vítězslav Markovič, mezitím 20. srpna 1943 povýšený na svobodníka, u protiletadlových kanónů. Jako zdatný dělostřelec byl 10. září přiřazen k protiletadlové baterii brigády, u níž zůstal sloužit až do konce války. Od podzimu 1943 do léta 1944 se věnoval dalšímu výcviku a ve volných chvílích poznával společně se svými kamarády anglická města jako například Brighton, New Castle, Croydon nebo Northampton.[13] Poté se již brigáda naplno připravovala na svůj přesun do Normandie a na některé z bojišť na západní frontě.

Jelikož však československá armáda i nadále narážela na limity při náboru nových branců, nedošlo k nasazení obrněné brigády na hlavní frontě, ale namísto toho Čechoslováci obdrželi úkol obléhat přístav Dunkerque. Třetí největší přístavní město ve Francii hájila desetitisícová německá posádka, vedená agilním admirálem Friedrichem Frisiusem. Úkolem Němců bylo uhájit přístav proti spojeneckým jednotkám, a zamezit tak zahájení plynulejšího zásobování, které se v prvních měsících po invazi do Francie opíralo především o umělý přístav Mulberry B v Normandii. Ke splnění tohoto úkolu jim mělo výrazně dopomoci umělé zatopení předpolí, čímž obránci přístavu předem eliminovali frontální útok za použití obrněné techniky. Čechoslováci proto nemohli naplno využít svých tanků a na místo toho se krom dvou velikých útoků 28. října a 5. listopadu 1944 zaměřovali spíše na dělostřelecké přepady, hlídkovou činnost, útoky menších skupin a vytváření psychologického tlaku za pomoci propagačních letáků a rozhlasového vysílání.[14] Do tohoto způsobu boje se zapojovali rovněž protiletadloví dělostřelci, kteří jednak narušovali letecké zásobování obležené posádky a jednak používali svá děla i proti nepřátelské pěchotě. Za dobu obléhání přístavu vystřílela protiletadlová baterie 75 415 ran.[15]

U Dunkerque bojoval již desátník Markovič od 2. března 1945 do 23. dubna, kdy brigáda vyčlenila ze svého stavu narychlo vytvořený Kombinovaný oddíl, který mohl jako první československá pozemní jednotka ze západu odjet ve směru na Československo a společně s americkou armádou osvobozovat západní Čechy. V řadách Kombinovaného oddílu, jemuž velel podplukovník Alois Sítek, a který dosáhl státních hranic 1. května 1945, se ocitli především protiletadloví dělostřelci a někdejší bojovníci od Tobruku, kteří v dané době nebyli pro charakter svých zbraní tolik zapotřebí při obléhání přístavu a naopak se mohli urychleně přesunout o téměř tisíc kilometrů na východ do Československa.

Po kapitulaci německé posádky v Dunkerque 8. května 1945 a následném příjezdu obrněné brigády do vlasti se její příslušníci zúčastnili slavnostního defilé v hlavním městě dne 30. května. Poté již byly jednotlivé části brigády reorganizovány do nových útvarů dle mírového členění československé armády. Dne 16. září 1945 se Vítězslav Markovič dočkal svého posledního povýšení při aktivní vojenské službě, když obdržel hodnost četaře. Následující měsíc z armády demobilizoval a navrátil se do civilního života.[16]

Za svou válečnou činnost obdržel Československý válečný kříž 1939, dvě Československé medaile Za chrabrost, Československou medaili Za zásluhy II. stupně, Pamětní medaili československé zahraniční armády se štítky SV, VB a F a také britskou Africa Star a 1939–1945 Star.[17]

Jeho nadřízený štábní kapitán Jiří Pujman jej za období služby u obrněné brigády a při bojích u Dunkerque hodnotil takto:

„Inteligentní, snaživý, velmi pracovitý a kamarádský, ctižádostivý. V poli velmi statečný, rozvážně, vyhledávající nejtěžší úkoly, o své iniciativně neustále prováděl průzkum, z něhož přinášel velmi dobrá hlášení. Svědomitá motospojka.[18]

Poválečné období

S návratem do Československa se Vítězslav Markovič musel vypořádat i s tragickou zprávou o úmrtí své matky v Osvětimi. Do rodného Fryštátu ani polského Bielska se proto již nevrátil a na místo toho se usadil v Praze. Krátce poté se oženil a narodil se mu syn Petr. V roce 1947 se ucházel o udělení národního správcovství textilního obchodu, což mu však nebylo umožněno. Namísto toho získal zaměstnání ve výrobním družstvu Drutěva, odkud pak odešel do národního podniku Centrotex, ve kterém se věnoval výběru látek na výrobu kravat. V první polovině padesátých let se rozvedl. V roce 1954 se posléze seznámil se svou druhou manželkou. Společně museli v roce 1956 odejít z hlavního města do severočeského Liberce, kde získal zaměstnání v textilním podniku Seba. Až do své smrti zde vykonával funkci normovače v barvírně látek. Již od válečných let se potýkal s vážnými zdravotními následky, které způsobovala především dvakrát prodělaná malárie.[19] Bojoval s nervozitou, ztrátou hmotnosti a častými horečnými stavy.[20] Krátce před svou smrtí navštívil Izrael, ve kterém bydleli jeho příbuzní z matčiny strany a rovněž řada někdejších spolubojovníků. Během svého pobytu se stal svědkem Šestidenní války mezi židovským státem a okolními arabskými zeměmi. Krátce po svém návratu do vlasti zemřel náhle ve věku padesáti let 2. července 1967.[21]

 

Jan Hnělička


[1] Národní archiv, f. Matriky židovských náboženských obcí v českých krajích, Karviná, inv. č. 769, kn. 769, fol. 140-141. Pokřtěn byl jako Siegfried Markowicz. Během druhé světové války si jméno počeštil na Vítězslav Markowicz, posléze Markovič. Vojenský historický archív Bratislava (VHA Bratislava), f. Kmenový list Vítězslav Markovič, nar. 1917.

[2] VHA Bratislava, f. Kmenový list Vítězslav Markovič, nar. 1917.

[3] Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha (VÚA – VHA Praha), f. Sbírka 24, Vítězslav Markovič, nar. 1917.

[4] VHA Bratislava, f. Kmenový list Vítězslav Markovič, nar. 1917; VÚA – VHA Praha, f. Osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., Vítězslav Markovič, č. j. 138547/47.

[5] K tématu Legionu Čechů a Slováků a jeho následné internaci v SSSR PLACHÝ, Jiří. Krakov, 30. dubna 1939. Zahraniční vojenská skupina československá v Polsku. In: Paměť a dějiny: revue pro studium totalitních režimů, 2019, roč. 13, č. 1, s. 3–15 či PLACHÝ, Jiří. Vojáci České a slovenské legie v sovětském zajetí 1939–1941. In: Historie a vojenství: časopis Vojenského historického ústavu Armády České republiky. 2019, roč. 68, č. 3, s. 4-31.

[6] Archiv bezpečnostních složek, f. 302, sign. 302-65-3, Posudek na Vítězslava Markoviče při odjezdu ze SSSR.

[7] VHA Bratislava, f. Kmenový list Vítězslav Markovič, nar. 1917.

[8] Ke vzniku a prvním úkolům Československého pěšího praporu 11 – Východního podrobně: BROD, Toman. Tobrucké krysy: osudy a boje československých vojáků na Středním východě v letech 1940–1941. Praha: Naše vojsko, 2008, 250 s.; ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě: (1939–1945). Praha: Mladá fronta, 1997, 534 s.

[9] Blíže k tématu nasazení československých vojáků u Tobruku MAREK, Jindřich. Tobrucký deník: zpráva o československých obráncích obklíčené libyjské pevnosti. Cheb: Svět křídel, 2008, 227 s.

[10] VHA Bratislava, f. Kmenový list Vítězslav Markovič, nar. 1917.

[11] VHA Bratislava, f. Kmenový list Vítězslav Markovič, nar. 1917; VÚA – VHA Praha, f. Sbírka 24, Vítězslav Markovič, nar. 1917, Záznamy o pobytu.

[12] VHA Bratislava, f. Kmenový list Vítězslav Markovič, nar. 1917.

[13] Tamtéž.

[14] K tématu Československé samostatné obrněné brigády a jejímu nasazení ve Francii ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě: (1939–1945). Praha: Mladá fronta, 1997. s. 463–469; MARŠÁLEK, Zdenko a Petr, HOFMAN. Dunkerque: 1944–1945: ztráty Československé samostatné obrněné brigády během operačního nasazení ve Francii. Praha: NLN, 2011. s. 44–80.

[15] SYROVÝ, Josef. Šest let mimo domov: 1939–1945. Plzeň: Euroverlag, 2014, s. 25.

[16] VHA Bratislava, f. Kmenový list Vítězslav Markovič, nar. 1917.

[17] VHA Bratislava, f. Kmenový list Vítězslav Markovič, nar. 1917; VÚA – VHA Praha, f. Karta vyznamenání, Vítězslav Markovič, nar. 1917.

[18] VHA Bratislava, f. Kmenový list Vítězslav Markovič, nar. 1917.

[19] VHA Bratislava, f. Kmenový list Vítězslav Markovič, nar. 1917; Rozhovor s manželkou Marií Bílkovou, 2020.

[20] VHA Bratislava, f. Kmenový list Vítězslav Markovič, nar. 1917.

[21] Rozhovor s manželkou Marií Bílkovou, 2020.

 

Místa působení

Výběrová bibliografie

Knihy

BROD, Toman. Tobrucké krysy: osudy a boje československých vojáků na Středním východě v letech 1940–1941. Praha: Naše vojsko, 2008, 250 s. ISBN 978-80-206-0982-3.

ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě: (1939–1945). Praha: Mladá fronta, 1997, 534 s. ISBN 80-204-0609-3.

EMMERT, František. Československý zahraniční odboj za 2. světové války na západě. Brno: CPress, 2012, 112 s. ISBN 978-80-251-2756-8.

EMMERT, František. Češi u Tobruku: skutečné příběhy. Praha: Vyšehrad, 2008, 201 s. ISBN 978-80-7021-926-3.

FENCL. Vilém. Cromwelly Československé brigády. Praha: Corona, 2010. 229 s. ISBN 978-80-86116-38-9.

FIRT, Leopold. Od Eufratu až po Benghazi: historie čs. vojenské jednotky na Středním Východě. 2. vyd. Praha: Práce, 1948, 256 s.

FRISIUS, Friedrich. Neblahé dny: deník viceadmirála Friedricha Frisia, velitele Pevnosti Dunkuerque: 3. září 1944 – 9. května 1945. PLACHÁ, Pavla a Jiří PLACHÝ (edd.). Praha: Ministerstvo obrany České republiky, Vojenský historický ústav Praha, 2014. 126 s. ISBN 978-80-7278-635-0

GOTTLIEB, František. Po druhé Tobruk. 2 vyd. Praha: Naše vojsko, 1946, 174 s.

HRABICA, Pavel a Zdeněk HRABICA. Muž, který velel mužům: Životní příběh armádního generála Karla Klapálka. Praha: Mladá fronta, 1988, 197 s.

HRABICA, Pavel a Zdeněk HRABICA. Zapomenutý generál Karel Klapálek. Praha: Mladá fronta, 2006, 334 s. ISBN 80-204-1408-8.

HRBEK, Jaroslav. Tobrúk 1941. Praha: Argo, 1997, 327 s. ISBN 80-7203-139-2.

KLAPÁLEK, Karel. Ozvěny bojů. 3. vyd. Praha: Naše vojsko, 1987, 284 s.

KOŠUTOVÁ, Olga. Voják vypravuje: cesta generála Karla Klapálka za druhé světové války. Brno: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1948, 267 s.

MAREK, Jindřich. Tobrucký deník: zpráva o československých obráncích obklíčené libyjské pevnosti. Cheb: Svět křídel, 2008, 227 s. ISBN 978-80-86808-53-6.

MARŠÁLEK, Zdenko a Petr HOFMAN. Dunkerque: 1944–1945: ztráty Československé samostatné obrněné brigády během operačního nasazení ve Francii. Praha: NLN, 2011, 575 s. ISBN 978-80-7422-119-4.

NĚMEČEK, Jan, Ivan ŠŤOVÍČEK, Helena NOVÁČKOVÁ, Jan KUKLÍK a Jan BÍLEK (ed.). Zápisy ze schůzí československé vlády v Londýně V (1945). Praha: Historický ústav Akademie věd ČR, 2016, 520 s. ISBN 978-80-7286-282-5.

POSPÍŠIL, Ladislav a Michael POSPÍŠIL. Ve znamení Halleyovy komety: Podle vyprávění otce zaznamenal Michael Pospíšil. Praha: Naše vojsko, 1996, 197 s. ISBN 80-206-0500-2.

PROCHÁZKA, Ivan. Dunkerque: válečný deník Československé samostatné obrněné brigády: (říjen 1944 – květen 1945). Praha: Ministerstvo obrany – AVIS, 2006, 204 s. ISBN 80-7278-353-X.

SVOBODA, Ludvík a Zoe KLUSÁKOVÁ. Deník z doby válečné: červen 1939 – leden 1943. Praha: Mladá fronta, 2008, 301 s. ISBN 978-80-204-1939-2.

SVOBODA, Ludvík. Cestami života. Praha: Ottovo nakladatelství, 2009, 356 s. ISBN 978-80-7360-878-1.

Tobruk. Londýn: Čechoslovák, 1942, 43 s.

U děla na Středním východě: kronika Československého 200. lehkého protiletadlového pluku – Východního. Londýn: Čechoslovák, 1944, 139 s.

 

Studie

PLACHÝ, Jiří. Krakov, 30. dubna 1939. Zahraniční vojenská skupina československá v Polsku. In: Paměť a dějiny: revue pro studium totalitních režimů, 2019, roč. 13, č. 1, s. 3–15.

PLACHÝ, Jiří. Vojáci České a slovenské legie v sovětském zajetí 1939–1941. In: Historie a vojenství: časopis Vojenského historického ústavu Armády České republiky. 2019, roč. 68, č. 3, s. 4-31.

Citace

HNĚLIČKA, Jan. Vítězslav Markovič. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2021. Datum aktualizace 15. 02. 2021, [cit. 2021-11-30]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:28248