Katalog KVKLI

Karel Benák

22. 5. 1921 Brvinov, Polsko - 10. 1. 1984 Liberec

odbojář dělostřelec tankista

Medailon

„Velmi vyvinutý smysl pro povinnost a odpovědnost, iniciativní. Ve službě přesný, energický, vůči podřízeným nesmlouvavý, ale spravedlivý. Klidný, ustálené povahy, přímý, bez škodlivých vlivů a návyků.“

 

Karel Benák se narodil 22. května 1921 v polském městě Brvinov nedaleko Varšavy. Jeho otec Karel Benák st. se během první světové války stal československým legionářem a po ukončení bojů se trvale usadil v Polsku. Matka Jadviga pocházela z polské části Volyně. Jejich syn Karel nejprve vystudoval měšťanskou školu a poté absolvoval čtyřleté gymnázium. Vysokoškolské studium již nezahájil, neboť se v roce 1939 zapojil společně se svým otcem do československého zahraničního odboje. V září téhož roku se stal příslušníkem Legie Čechů a Slováků a po pádu Polska se i s otcem přesunul na Volyň, kde působili v rámci Kvasilovské skupiny československých odbojářů. Na jaře 1940 se tato skupina spojila s hlavní částí legionu, rovněž internovanou sovětskými orgány. O rok později se Karel Benák mohl přesunout na Střední východ, kde vstoupil do 4. roty Československého pěšího praporu 11 – Východního, s nímž bojoval v Egyptě, Sýrii a nakonec i u Tobruku. V letech 1942–1943 působil jako protiletadlový dělostřelec u 8.  roty 501. praporu Československého lehkého protiletadlového pluku 200 – Východního. Po příjezdu československé armády z Afriky do Velké Británie se stal příslušníkem 2. tankového praporu Československé samostatné obrněné brigády. Jako tankista pak pomáhal od října 1944 do května 1945 osvobozovat francouzský přístav Dunkerque. Po ukončení války se trvale usadil v Československu a rozhodl se stát důstojníkem z povolání. V armádních řadách vytrval do března 1949, kdy byl coby západní voják z armády propuštěn. O rok později se musel i s rodinou vystěhovat z hlavního města a nové působiště našel v severočeském Liberci.  Zaměstnání získal u Státních lesů – Lesního závodu Liberec, kde působil do roku 1980. Po odchodu do penze se věnoval překladatelské činnosti. Zemřel 10. ledna 1984.

Mládí

Dne 22. května 1921 se v polském městě Brvinov, ležícím zhruba dvacet pět kilometrů od Varšavy, narodil Karel Benák mladší. Jednalo se o druhého potomka Karla Benáka st. a jeho ženy Jadvigy, rozené Cielecké.[1] Jako první se mladému páru narodila dcera Žofie již o dva roky dříve. Karel Benák st. pocházel ze Žatce z rodiny inženýra státních drah. V Polsku se trvale usadil po skončení první světové války, na jejímž počátku sloužil v řadách rakousko-uherské armády. Coby poddůstojník byl v roce 1914 povolán k nástupu aktivní služby a o rok později se zapojil do bojů na východní frontě proti carským vojskům. V červnu 1916 se mu podařilo při bitvě u Berestečka přeběhnout k nepříteli a o šest měsíců později vstoupil do československých legií v Rusku. Jeho služba v řadách revolučního vojska však netrvala dlouho, neboť v následujícím roce nejprve onemocněl návratným tyfem a následně střevním a žaludečním katarem. Z životu nebezpečných onemocnění se léčil až do ledna 1918 v nemocnici v Minsku. Poté se chtěl navrátit k československým jednotkám. Mezitím ale německá a rakousko-uherská armáda zahájily rychlý postup na východ a cesta k Čechoslovákům byla přerušena. Namísto toho Karel Benák st. utekl k 1. polskému sboru v Rusku. V polské armádě sloužil až do jejího odzbrojení Němci v květnu 1918. Poté se přesunul do Varšavy, ve které se v říjnu stejného roku zúčastnil povstání a obnovení Rzeczipospolité, pro kterou následujících pět let pracoval jako státní úředník. Mezitím se seznámil s Jadvigou Cieleckou, narozenou roku 1895 v Sewerynovce na Volyni. Jeho budoucí manželka pocházela z rodiny polského statkáře. Profesně se věnovala bakteriologii a pracovala jako laborantka.[2]

Díky rozdílnému národnostnímu původu rodičů uměl Karel Benák mladší již od svého útlého mládí česky i polsky. K jazykové výbavě se po nástupu a absolvování šesti let na měšťanské škole a dalších čtyř let na všeobecně vzdělávacím gymnáziu svatého Vojtěcha ve Varšavě přidala též znalost ruštiny, ukrajinštiny a němčiny. Čtvrtou třídu na gymnáziu ukončil takzvanou malou maturitou v červnu 1939. Poté úspěšně složil zkoušky do I. třídy matematicko-fyzického lycea a hodlal studovat na vysoké škole technické ve Varšavě či Krakově.[3] Inspirací pro technické zaměření mu byl jeho vlastní otec, který v letech 1923–1939 vykonával funkci oficiálního zástupce Škodových závodů v Polsku.[4]

V zahraničním odboji

K zahájení vysokoškolských studií Karla Benáka mladšího již v důsledku vyústění mezinárodního napětí v létě 1939 nedošlo. Na počátku září se Polsko ocitlo ve víru války poté, co bylo na základě vylhaných důvodů napadeno sousedním Německem. Rodina Benákových nicméně proti sílícímu nacismu bojovala již od jarních měsíců, kdy došlo k okupaci českých zemí. Karel Benák starší totiž sestavil ilegální skupinu krajanského hnutí v Polsku, se kterou se dal následně k dispozici československému vyslanectví ve Varšavě a v dalších měsících se aktivně podílel na výstavbě zahraničního odboje. Po rychlém sledu válečných událostí v září 1939, kdy se polská armáda dostala pod silný tlak a německá vojska se blížila k hlavnímu městu, uprchl společně se svým synem a skupinou československých diplomatů a důstojníků nejprve do Leszné u Baranowicz a později na Volyň.[5]

Rodná oblast matky Karla Benáka byla v září 1939 zabrána Rudou armádou a připojena k Sovětskému svazu. To se týkalo rovněž řady českých obcí, které zde vznikaly od druhé poloviny devatenáctého století, a v nichž nalezly útočiště desítky československých uprchlíků. Jednalo se především o příslušníky Legie Čechů a Slováků, jediné oficiální československé jednotky v Polsku, která vznikla 3. září 1939 po vydání dekretu polského prezidenta Ignácze Moścického. Většina legie byla 18. září zajata Rudou armádou a následně odeslána dále do Kamence Podolského, Oranek a Jarmolinců. Menší části jednotky se pak v průběhu podzimu 1939 koncentrovaly v Českém Kvasilově a jeho okolí. K nim se posléze připojili i další českoslovenští uprchlíci, kteří představovali civilní část československého zahraničního odboje.[6] Do takzvané „Kvasilovské skupiny, jejímž hlavním představitelem se stal por. Bohumil Nekvasil, pak oba Benákové vstoupili na konci roku.[7] Jelikož se Čechoslováci ocitli zcela bez prostředků a bez spojení s hlavní částí legie, v průběhu podzimních a zimních měsíců vypomáhali zdejším československým krajanům.

„Nouze naučila prý Dalibora housti – a nás kácet stromy, štípat dříví, mlátit obilí, pohánět koně u žentouru, dojiti krávy atd. (…) V každé i té nejmenší obci byly pořádány přednášky, večírky, sborové zpěvy a divadelní neb kabaretní večery. V celém oddílu vládl vzorný pořádek, bratrství a jednota. Společně s místními krajany tvořili jsme velkou rodinu, která se snažila přispěti, jak nejlépe mohla, své ujařmené vlasti.

vzpomínka Karla Benáka st. na období strávené na Volyni[8]

Mnohdy až idylický čas na Volyni skončil pro československé dobrovolníky v březnu 1940, kdy sovětské úřady nařídily Kvasilovské skupině odcestovat za hlavní částí jednotky.

„Konečně přišel den 20. 3. 1940, kdy sovětské úřady nařídily přípravy k odjezdu. Ve všech staveních nastal shon a práce, hospodyňky pekly, smažily, vařily, aby vypravily své hochy – tak nás nazývaly – na dalekou pouť za vysvobození drahé vlasti. Každý obdržel od svého hospodáře velký balík, někdy i pytel uzenin, pečeného masa, buchet, koláčů a nějakou tu láhev vodky pro zahřátí v panujících mrazech. Také několik stovek rublů podstrčil hospodář svému hochu tak „pro všechen případ“ na drobné výdaje. Loučení bylo velice dojemné a opravdu srdečné. Půjčili nám koně a saně, abychom nemuseli jít pěšky v tom ohromném sněhu, a mnoho našich dobrodinců nás doprovázelo až na nádraží, aby se s námi ještě tam rozloučili.

vzpomínka Karla Benáka st. na období strávené na Volyni [9]

Po opětovném scelení jednotky se legie přesunula nejprve do Oranek a posléze do někdejšího kláštera v Suzdale, ležícího severovýchodně od Moskvy. Karel Benák mladší mezitím v období od 10. dubna 1940 do 16. března 1941 absolvoval improvizovanou důstojnickou školu pod velením poručíka Otakara Jaroše.[10] Poté se ocitl v jednom z transportů československých dobrovolníků do Palestiny, kde se o rok dříve zformovala Československá zahraniční armáda na Středním východě. Do jejích řad byl odveden v přístavu Haifa 28. března 1941 a obdržel kmenové číslo R–887.[11] Stejný postup absolvoval i jeho otec, k jehož odvedení došlo 11. dubna 1941.[12]

Obráncem Tobruku

V dubnu 1941 absolvoval vojín Karel Benák mladší základní výcvik u 2. výcvikové roty, nacházející se v oáze Sidi Bishr nedaleko Alexandrie. Do vypuknutí války se totiž zúčastnil pouze plachetního kurzu I. stupně v rámci polské Koloniální a mořské ligy.[13] Po získání elementárních vojenských znalostí a dovedností přešel k bojovému útvaru, a to Československému pěšímu praporu 11 – Východnímu, kterému velel podplukovník Karel Klapálek. V závěru května 1941 byl vtělen do 4. roty. S jednotkou posléze absolvoval červnové tažení do Západní pouště v Egyptě i červencovou operaci „Exporter v Sýrii, kde se československý prapor již naplno zapojil do bojů proti nacistickému Německu a jeho spojencům. V průběhu léta 1941 pak Karel Benák vykonával službu v oblasti Azaz, Medaine Ekbes a el-Hammam, kde 4. rota plnila strážní úkoly. Jednalo se o psychicky i fyzicky namáhavou službu, v rámci které Čechoslováci ve skrovném počtu hlídali rozlehlé syrské území a současně se ocitli v silně zamořené malarické oblasti u jezera Amok. Teprve až v říjnu 1941 neoblíbená služba skončila a na místo toho nastal přesun zpět na africké bojiště. Tentokráte byl prapor vrchním britským velením odeslán do obleženého přístavu Tobruk, který již několik měsíců odolával náporům německých a italských vojsk. Přístav znamenal pro nepřátelské armády nutnost protažení zásobovacích tras o několik set kilometrů, což vážně narušovalo jejich další postup do nitra Egypta.[14]

Do Tobruku přibyl československý prapor 21. října 1941 a stal se součástí polské Samostatné brigády karpatských střelců pod velením generála Stanisława Kopańského. Až do 10. prosince téhož roku, kdy došlo k osvobození Tobruku v rámci operace „Crusader, bránili Čechoslováci západní část obranného perimetru. Každý den byli vystaveni dělostřeleckým a minometným přepadům, kulometnému ostřelování i leteckému bombardování nepřátelskými vojáky. Do doby proražení blokády přístavu dopadlo do prostoru obranného postavení praporu na 10 000 granátů, min a šrapnelů a také 20 leteckých pum. Vojáci proto bydleli především v podzemních chladných a vlhkých krytech, odkud vylézali na pozice a nebo na noční hlídky k nepřátelským postavením. Právě pro specifičnost obrany Tobruku si vysloužili ze strany britského kolaboranta Williama Joyce zvaného lord Haw Haw označení „tobrucké krysy. Původně posměšný název si však obránci přístavu vzali za svůj a byli na něj patřičně hrdí. Nejinak tomu bylo i u československých vojáků, kteří zastavili veškeré pokusy o narušení obranného systému.[15]

Po zatlačení Rommelových vojsk dále na západ zůstala československá jednotka v Tobruku ještě další čtyři měsíce, než mohla být stažena do týlu za účelem nutného odpočinku a reorganizace na vyšší bojový celek. Pěší prapor se díky příchodu dalších stovek dobrovolníků mohl rozšířit na pluk, jenž byl zaměřen na protiletadlovou obranu. Karel Benák poté obdržel nové zařazení, a to u 8. roty 501. praporu Československého lehkého protiletadlového pluku 200 – Východního.[16]  Již v květnu 1942 v Saint-Jean d'Acre zahájil intenzivní kurz protiletecké obrany na kanonu Bofors 40 mm. Kvůli opětovnému zvratu na hlavní frontě však netrvalo přeškolení dlouho a už ke konci července 1942 musela část pluku převzít protileteckou obranu v přístavech Haifa a Beyrouth. Benákův prapor hájil libanonský přístav, rozhlasový vysílač i blízkou petrolejovou rafinerii. Ve volných chvílích pak pokračoval intenzivní výcvik.

Ke konci roku již míra výcviku celého pluku postoupila tak daleko, že mohl být nasazen jako celek. První dva prapory se proto stáhly z přístavů Haifa a Beyrouth a společně s 503. praporem v samotném závěru roku odjely zpět do Tobruku, jehož vzdušný prostor pak chránily až do počátku června 1943. Tentokrát ale již nešlo o obranu obleženého přístavu, neboť fronta se po bitvě u el-Alameinu stále více a více posouvala směrem na západ. Do boje s nepřátelským letectvem u Tobruku se zapojil rovněž Karel Benák, avšak až teprve poté, co v období 7. prosince 1942 – 1. dubna 1943 absolvoval v palestinské Haifě kurz školy na výchovu důstojníků pěchoty v záloze. Současně přitom od 10. ledna 1943 do 10. února 1943 prodělal navíc kurz řidičů motorových vozidel u General Transport Coy 289 RASC. Teprve poté se navrátil k hlavní části pluku, tentokráte již jako desátník aspirant a příslušník 10. roty 502. praporu.[17]

Pluk vytrval na africké půdě až do 4. července 1943, kdy se jednotka nalodila na zaoceánský parník Mauretania, který pojmul přes osm tisíc spojeneckých vojáků a následně obeplul celý kontinent, než dorazil 11. srpna do anglického přístavu Liverpool. Do Velké Británie se Karel Benák přesunul i se svým otcem, který se rovněž zúčastnil všech bojových vystoupení Čechoslováků na afrických i asijských bojištích.[18] Teprve zde se jejich cesty rozdělily, když po rozpuštění protiletadlového pluku a vzniku Československé samostatné obrněné brigády byl Karel Benák mladší 10. září 1943 přiřazen k 3. rotě 2. tankového praporu, kdežto jeho otec se stal příslušníkem protiletadlové baterie. V lednu 1944 pak Karel Benák st. řady obrněné brigády zcela opustil, neboť jej nadřízení převeleli k Náhradnímu tělesu československé zahraniční armády.[19]

Tankistou u obrněné brigády

Zařazení do tankové jednotky znamenalo pro Karla Benáka ml. nutnost podrobení se dalšímu několikaměsíčnímu výcviku na novém typu zbraně. Tankový kurz absolvoval od 1. září do 18. prosince 1943, při němž se mohl seznámit s více typy britských tanků, zvláště pak středním tankem Cromwell. Školen byl jak na řidiče tanku, tak na radiotelegrafistu-střelce.[20] Právě s tankem Cromwell se v září 1944 přesunul na kontinent, respektive do Normandie, odkud se brigáda v následujícím měsíci vydala do severozápadního cípu Francie, v němž se nalézá přístav Dunkerque.

Ve strategickém přístavu se na základě Hitlerovy směrnice ze 4. září opevnila silná německá posádka pod velením admirála Friedricha Frisiuse, která měla za úkol bránit přístav před spojeneckými vojsky a současně se pokoušet o výpady do jejich týlu. Smysl tohoto opatření spočíval v zablokování co nejvíce francouzských přístavů tak, aby spojenci nemohli využít jejich logistických kapacit k plynulejšímu zásobování, které se do té doby dělo především prostřednictvím umělého přístavu Mulberry B v Normandii. Čechoslováci proto měli společně s menšími jednotkami Britů, Francouzů, Kanaďanů a Belgičanů vyvíjet tlak na nepřítele a snažit se ho donutit ke kapitulaci. Zároveň však nemohlo dojít k přímému útoku na město, neboť jeho předpolí bylo německými vojáky uměle zaplaveno a k nasazení hlavní síly brigády – tanků mohlo dojít pouze v omezené míře. Nejvýhodnějším prostorem pro tankové jednotky se stal východní perimetr na francouzsko-belgických hranicích.[21] Právě zde bojoval 2. tankový prapor Karla Benáka, který se coby kanónový střelec zúčastnil i dvou největších československých výpadů 28. října a 5. listopadu 1944. Při druhém útoku byl v prostoru Ghyvelde těžce zraněn střelnou ranou v krajině břišní. Ještě předtím však v silné palbě dokázal proniknout do nepřátelského hnízda odporu, jehož se zmocnil a zajal při tom sedm Němců. Za své hrdinství v boji byl vyznamenán Československou medailí Za Chrabrost.[22]

Po svém vyléčení se navrátil k jednotce a na východním perimetru bojoval až do německé kapitulace 8. května 1945. Mezitím obdržel 30. března 1945 hodnost podporučíka pěchoty v záloze a o dva dny později se stal zástupcem velitele tankové čety. Za svou bojovou činnost byl nadřízeným štábním kapitánem Bernardem Šikem hodnocen takto:

„Hodnocení: veselý, bystrý, upřímný, schopný, spolehlivý, pracovitý, dosud málo zkušený. V boji statečný. [23]

Poválečné období

Po skončení bojů druhé světové války v Evropě se Československá samostatná obrněná brigáda přesunula do znovuobnoveného Československa a 30. května vykonala v jeho hlavním městě slavnostní přehlídku. Pak již proběhla mírová reorganizace československé armády a z 2. tankového praporu se stala 12. tanková brigáda. V jejích řadách sloužil Karel Benák i nadále, neboť se rozhodl pro kariéru profesionálního vojáka. Do Polska se již navrátit nehodlal, jelikož celá jeho rodina se naopak přestěhovala do Československa. Matka Jadviga i sestra Žofie žily po celou dobu války ve Varšavě, než byl jejich byt při povstání v roce 1944 zcela zničen. Navrátit se nemohly ani do rodné vsi Jadvigy, neboť hospodářská usedlost Cieleckých byla Sověty v roce 1939 znárodněna bez náhrady. I proto rodina Benákových dospěla k rozhodnutí se trvale přesunout do Prahy.[24]

U 12. tankové brigády vykonával Karel Benák službu až do března 1946, kdy již měl hodnost nadporučíka a u 5. roty velel tankové četě. Poté dobrovolně odešel ke strážnímu a dopravnímu praporu UNRRA, u kterého zůstal činným do prosince 1946. Následně se vrátil k tankovým vojskům, když začal sloužit u 21. tankové brigády v Žatci, kde velel 2. tankové rotě. Dne 15. června 1947 byl přemístěn k velitelské rotě 2. oddělení štábu, od 1. září téhož roku k 1. oddělení štábu. V tomto zařazení však vytrval pouze jeden měsíc, než se stal od 1. října 1947 velitelem 3. tankové roty. V čele tankistů stál do 1. února 1948, kdy jej nadřízení určili jako zástupce vojenské správy u oblastní rozdělovací komise č. X. Ke své 3. tankové rotě se mohl navrátit až v polovině června téhož roku.

„Velmi vyvinutý smysl pro povinnost a odpovědnost, iniciativní. Ve službě přesný, energický, vůči podřízeným nesmlouvavý, ale spravedlivý. Klidný, ustálené povahy, přímý, bez škodlivých vlivů a návyků. Snaží se soukromým studiem zvýšiti jak všeobecné vzdělání tak i vojenské. Hodnocení: velmi dobré.

hodnocení Karla Benáka za období 1. říjen 1946 – 30. září 1947[25]

V téže době však již naplno započaly komunistické čistky v československé armádě, které se neměly vyhnout ani nadporučíku Karlu Benákovi. Ještě předtím, než došlo k jeho vyakčnění, byl odeslán k útvaru ve Šternberku, kde od 16. listopadu do 21. prosince 1948 působil coby pobočník velitele 1. tankového praporu a poté až do 14. března 1949 jako velitel velitelské roty tankového sboru. Pak už byl odeslán na zvláštní dovolenou a posléze zbaven služby.[26]

Po propuštění z československé armády se Karel Benák ocitl ve svízelné situaci. I se svou manželkou Růženou, rozenou Kubíčkovou, s níž se oženil v srpnu 1950, byl totiž na Vánoce téhož roku vystěhován z hlavního města. Po několik měsíců pak mladý pár musel bydlet v malém bytě u příbuzných v Ústí nad Labem, než se Karlu Benákovi podařilo získat trvalé bydliště. Jelikož jej bylo ochotno přijmout pouze Vrchlabí a nebo Liberec, rozhodl se odejít do druhého z nich. Zaměstnání získal u Státních lesů – Lesního závodu Liberec, kde nejprve působil jako technik. Jelikož mu nebylo uznáno vzdělání z Polska, musel navíc vystudovat večerní průmyslovou školu. V první polovině padesátých let se mu pak narodily dvě dcery Dagmar a Jitka.[27]

U libereckého lesního závodu pracoval Karel Benák i v dalších desetiletích, kdy se mu postupně podařilo vypracovat se na vedoucího opravárenské autodílny. Díky své vysoké odbornosti i znalosti jazyka se později stal zástupcem podniku při jednáních se švédskou firmou Kockums Industry AB, která dovážela těžební dřevařská zařízení. Při této příležitosti se mu opět dostalo pozornosti ze strany státní moci, když byl pro styk se zahraničním sledován Státní bezpečností.[28]

Ve svém dlouholetém zaměstnání musel skončit v roce 1980, kdy prodělal srdeční příhodu. Poté se věnoval překladům odborných textů či vykonával funkci soudního překladatele do polštiny. Po dalších zdravotních komplikacích zemřel 10. ledna 1984 v Liberci ve věku šedesáti dvou let.[29]

Jan Hnělička


[1] Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha (VÚA – VHA Praha), f. Sbírka 24, Karel Benák, nar. 1921; VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Karel Benák, nar. 1921.

[2] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Karel Benák st., nar. 1888.

[3] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Karel Benák, nar. 1921.

[4] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Karel Benák st., nar. 1888.

[5] Tamtéž.

[6] K tématu Legionu Čechů a Slováků a jeho následné internaci v SSSR PLACHÝ, Jiří. Krakov, 30. dubna 1939. Zahraniční vojenská skupina československá v Polsku. In: Paměť a dějiny: revue pro studium totalitních režimů, 2019, roč. 13, č. 1, s. 3–15 či PLACHÝ, Jiří. Vojáci České a slovenské legie v sovětském zajetí 1939–1941. In: Historie a vojenství: časopis Vojenského historického ústavu Armády České republiky. 2019, roč. 68, č. 3, s. 4-31.

[7] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka 24, Karel Benák, nar. 1921, Odvodní (prezentační) lístek.

[8] MAREK, Jindřich. Tobrucký deník: zpráva o československých obráncích obklíčené libyjské pevnosti. Cheb: Svět křídel, 2008, s. 97.

[9] Tamtéž, s. 98

[10] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka 24, Karel Benák, nar. 1921, Dotazník z 28. 3. 1941.

[11] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka 24, Karel Benák, nar. 1921, Odvodní (prezentační) lístek.

[12] VÚA – VHA Praha, f. Kmenový list Karel Benák st., nar. 1888.

[13] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka 24, Karel Benák, nar. 1921, Odvodní (prezentační) lístek.

[14] Ke vzniku a prvním úkolům Československého pěšího praporu 11 – Východního podrobně: BROD, Toman. Tobrucké krysy: osudy a boje československých vojáků na Středním východě v letech 1940–1941. Praha: Naše vojsko, 2008, 250 s.; ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě: (1939–1945). Praha: Mladá fronta, 1997, 534 s.

[15] Blíže k tématu nasazení československých vojáků u Tobruku MAREK, Jindřich. Tobrucký deník: zpráva o československých obráncích obklíčené libyjské pevnosti. Cheb: Svět křídel, 2008, 227 s. ISBN 978-80-86808-53-6.

[16] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Karel Benák, nar. 1921.

[17] Tamtéž.

[18] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Karel Benák st., nar. 1888.

[19] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Karel Benák, nar. 1921; VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Karel Benák st., nar. 1888.

[20] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Karel Benák, nar. 1921.

[21] Více k tématu obléhání Dunkerque: ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě: (1939–1945). Praha: Mladá fronta, 1997. 534 s. ISBN 80-204-0609-3; FRISIUS, Friedrich. Neblahé dny: deník viceadmirála Friedricha Frisia, velitele Pevnosti Dunkuerque: 3. září 1944 – 9. května 1945. PLACHÁ, Pavla a Jiří PLACHÝ (edd.). Praha: Ministerstvo obrany České republiky, Vojenský historický ústav Praha, 2014. 126 s. ISBN 978-80-7278-635-0; MARŠÁLEK, Zdenko a Petr HOFMAN. Dunkerque: 1944-1945: ztráty Československé samostatné obrněné brigády během operačního nasazení ve Francii. Praha: NLN, 2011. 575 s. ISBN 978-80-7422-119-4.

[22] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka 24, Karel Benák, nar. 1921, Odvodní (prezentační) lístek. NĚMEČEK, Jan, Ivan ŠŤOVÍČEK, Helena NOVÁČKOVÁ, Jan KUKLÍK a Jan BÍLEK (ed.). Zápisy ze schůzí československé vlády v Londýně V (1945). Praha: Historický ústav Akademie věd ČR, 2016, s. 227.

[23] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Karel Benák, nar. 1921.

[24] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Karel Benák, nar. 1921; VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Karel Benák st., nar. 1888.

[25] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Karel Benák, nar. 1921.

[26] Archiv bezpečnostních složek (ABS), f. Objektové svazky, svazek č. OB 226 HK; VÚA – VHA Praha, f. Sbírka kvalifikačních listin, Karel Benák, nar. 1921.

[27] Korespondence s Jitkou Merzovou 2018.

[28] ABS, f. Objektové svazky, svazek č. OB 1936 MV.

[29] Korespondence s Jitkou Merzovou 2018. 

Místa působení

Výběrová bibliografie

Knihy

BROD, Toman. Tobrucké krysy: osudy a boje československých vojáků na Středním východě v letech 1940–1941. Praha: Naše vojsko, 2008, 250 s. ISBN 978-80-206-0982-3.

ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě: (1939–1945). Praha: Mladá fronta, 1997, 534 s. ISBN 80-204-0609-3.

EMMERT, František. Československý zahraniční odboj za 2. světové války na západě. Brno: CPress, 2012, 112 s. ISBN 978-80-251-2756-8.

EMMERT, František. Češi u Tobruku: skutečné příběhy. Praha: Vyšehrad, 2008, 201 s. ISBN 978-80-7021-926-3.

FENCL. Vilém. Cromwelly Československé brigády. Praha: Corona, 2010. 229 s. ISBN 978-80-86116-38-9.

FIRT, Leopold. Od Eufratu až po Benghazi: historie čs. vojenské jednotky na Středním Východě. 2. vyd. Praha: Práce, 1948, 256 s.

FRISIUS, Friedrich. Neblahé dny: deník viceadmirála Friedricha Frisia, velitele Pevnosti Dunkuerque: 3. září 1944 – 9. května 1945. PLACHÁ, Pavla a Jiří PLACHÝ (edd.). Praha: Ministerstvo obrany České republiky, Vojenský historický ústav Praha, 2014. 126 s. ISBN 978-80-7278-635-0

GOTTLIEB, František. Po druhé Tobruk. 2 vyd. Praha: Naše vojsko, 1946, 174 s.

HRABICA, Pavel a Zdeněk HRABICA. Muž, který velel mužům: Životní příběh armádního generála Karla Klapálka. Praha: Mladá fronta, 1988, 197 s.

HRABICA, Pavel a Zdeněk HRABICA. Zapomenutý generál Karel Klapálek. Praha: Mladá fronta, 2006, 334 s. ISBN 80-204-1408-8.

HRBEK, Jaroslav. Tobrúk 1941. Praha: Argo, 1997, 327 s. ISBN 80-7203-139-2.

KLAPÁLEK, Karel. Ozvěny bojů. 3. vyd. Praha: Naše vojsko, 1987, 284 s.

KOŠUTOVÁ, Olga. Voják vypravuje: cesta generála Karla Klapálka za druhé světové války. Brno: Družstvo Moravského kola spisovatelů, 1948, 267 s.

MAREK, Jindřich. Tobrucký deník: zpráva o československých obráncích obklíčené libyjské pevnosti. Cheb: Svět křídel, 2008, 227 s. ISBN 978-80-86808-53-6.

MARŠÁLEK, Zdenko a Petr HOFMAN. Dunkerque: 1944–1945: ztráty Československé samostatné obrněné brigády během operačního nasazení ve Francii. Praha: NLN, 2011, 575 s. ISBN 978-80-7422-119-4.

NĚMEČEK, Jan, Ivan ŠŤOVÍČEK, Helena NOVÁČKOVÁ, Jan KUKLÍK a Jan BÍLEK (ed.). Zápisy ze schůzí československé vlády v Londýně V (1945). Praha: Historický ústav Akademie věd ČR, 2016, 520 s. ISBN 978-80-7286-282-5.

POSPÍŠIL, Ladislav a Michael POSPÍŠIL. Ve znamení Halleyovy komety: Podle vyprávění otce zaznamenal Michael Pospíšil. Praha: Naše vojsko, 1996, 197 s. ISBN 80-206-0500-2.

PROCHÁZKA, Ivan. Dunkerque: válečný deník Československé samostatné obrněné brigády: (říjen 1944 – květen 1945). Praha: Ministerstvo obrany – AVIS, 2006, 204 s. ISBN 80-7278-353-X.

SVOBODA, Ludvík a Zoe KLUSÁKOVÁ. Deník z doby válečné: červen 1939 – leden 1943. Praha: Mladá fronta, 2008, 301 s. ISBN 978-80-204-1939-2.

SVOBODA, Ludvík. Cestami života. Praha: Ottovo nakladatelství, 2009, 356 s. ISBN 978-80-7360-878-1.

Tobruk. Londýn: Čechoslovák, 1942, 43 s.

U děla na Středním východě: kronika Československého 200. lehkého protiletadlového pluku – Východního. Londýn: Čechoslovák, 1944, 139 s.

 

Studie

PLACHÝ, Jiří. Krakov, 30. dubna 1939. Zahraniční vojenská skupina československá v Polsku. In: Paměť a dějiny: revue pro studium totalitních režimů, 2019, roč. 13, č. 1, s. 3–15.

PLACHÝ, Jiří. Vojáci České a slovenské legie v sovětském zajetí 1939–1941. In: Historie a vojenství: časopis Vojenského historického ústavu Armády České republiky. 2019, roč. 68, č. 3, s. 4-31.

Citace

HNĚLIČKA, Jan. Karel Benák. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2021. Datum aktualizace 15. 02. 2021, [cit. 2021-07-30]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:28271