Katalog KVKLI

Karel Vrdlovec

8. 10. 1914 Český Dub - 9. 2. 2003 Londýn

odbojář zpravodajec sokol

Medailon

„Mimořádně statečný a odvážný důstojník, který těmito vlastnostmi působí strhujícím způsobem na všechny své podřízené. Po celou dobu bojů projevil ve všech fázích boje výborné velitelské schopnosti.“

 

Karel Vrdlovec se narodil 8. října 1914 v Českém Dubu do rodiny Josefa a Anny Vrdlovcových. Otec Josef pocházel z obce Lipovice na Prachaticku a na severu Čech se živil jako hodinářský mistr. Matka Anna, rozená Prchlíková, se narodila v nedalekém Loukově. Své dětství trávil Karel Vrdlovec v rodném městě, kde vychodil obecnou a měšťanskou školu. Později si vzdělání doplnil a pracoval jako obchodní příručí. V roce 1933 nastoupil na dvouletou prezenční službu u Pěšího pluku 38 v Berouně, odkud se o dva roky později přesunul k plzeňskému Pěšímu pluku 35. Po ukončení povinné služby zažádal o setrvání v meziválečné armádě, což mu bylo záhy umožněno. V letech 1937–1938 vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích a stal se poručíkem pěchoty. Do svého propuštění po březnu 1939 vykonával funkci velitele čety u Pěšího pluku 22 v Jičíně. Poté uprchl do Polska a přihlásil se k československému zahraničnímu odboji. V průběhu září 1939 se mu po rozpadu polské obrany podařilo přejít hranice s Rumunskem. Přes Istanbul a Alexandrii se posléze dostal do Francie, kde sloužil jako velitel 1. roty 1. pěšího pluku 1. československé divize. Se svou jednotkou se vyznamenal v červnových bojích v roce 1940. Po pádu Francie byl evakuován do Velké Británie, ve které až do roku 1943 sloužil u výcvikových rot. Během druhého roku pobytu v Anglii se Karel Vrdlovec při výcviku hodu s granátem zranil a přišel o pravé oko. Po vzniku Československé samostatné obrněné brigády se stal velitelem 2. roty Motopraporu a s touto jednotkou bojoval od října 1944 do května 1945 u Dunkerque. V boji vynikal velikou odvahou a srdnatostí. Respekt vůči jeho schopnostem vyslovil i nepřítel.

Po ukončení bojů v Evropě a návratu do vlasti působil Karel Vrdlovec na Vysoké škole vojenské v Praze a to až do únorových událostí. Jako novému režimu nebezpečná osoba byl již 15. března 1948 přemístěn k Pěšímu pluku 48 v Berouně. Jeho služba zde trvala krátce, neboť na počátku dalšího měsíce znovu ilegálně překročil hranice a odcestoval za svou rodinou do Velké Británie. V letech 1948–1957 působil u zpravodajské služby Czechoslovak Intelligence Organization, spadající pod britskou MI 6. Po ukončení činnosti úřadu pracoval jako expert na Československo u kontrašpionážní služby MI 5. Mimo to se aktivně zapojoval do činnosti Československé obce legionářské v exilu. Po roce 1989 byl povýšen do hodnosti generálmajora a od Českého Dubu obdržel čestné občanství. Zemřel 9. února 2003 v Londýně.

Mládí

Karel Vrdlovec se narodil 8. října 1914 v Českém Dubu do rodiny Josefa a Anny Vrdlovcových. Otec Josef pocházel z obce Lipovice na Prachaticku a na severu Čech se živil jako hodinářský mistr. Matka Anna, rozená Prchlíková, se narodila v nedalekém Loukově a působila jako porodní asistentka. Společně byli sezdáni 16. ledna 1912 v Českém Dubu a měli dva syny – Karla a Jindřicha.[1] Starší syn Karel vychodil v prvních letech svého života místní českou obecnou školu a následně absolvoval tři roky na škole měšťanské. S odstupem času pak navíc složil doplňující zkoušku z reálné školy a další dva roky studoval na pokračovací škole. Jelikož vyrůstal v blízkosti německy mluvící oblasti a v samotném Českém Dubu žila početná německá menšina, naučil se již v mládí základům druhého jazyka. Mimo studia se ve volném čase věnoval především sportu a tělovýchově. Jako člen místní jednoty Sokola byl zdatným lyžařem, plavcem i atletem.[2] Kupříkladu ve svých sedmnácti letech obsadil druhé místo v přespolním běhu, který se konal v rámci sportovních slavností na nově zbudovaném českodubském hřišti a koupališti. Trasu, dlouhou tisíc osm set metrů, zdolal za sedm minut a pět sekund.[3] Kromě sportovních aktivit se věnoval také technice a jezdil na motocyklu. I díky tomu mohl po zakončení školských let zastávat pozici obchodního příručího v českodubském železářství slečny Jančíkové.[4] Své první a současně poslední meziválečné civilní zaměstnání však vykonával pouze omezenou dobu, neboť 21. března 1933 nastoupil na dvouletou prezenční službu u československé armády, ve které byl přiřazen do 3. roty Pěšího pluku 38 v Berouně. U tohoto útvaru posléze sloužil do 15. ledna 1935, kdy se přemístil k 3. rotě Pěšího pluku 35 z Plzně. O jeden a půl měsíce později získal hodnost svobodníka. Na konci března 1934 jej nadřízení přemístili k 1. rotě, u které strávil druhou polovinu prezenční služby. Na rozdíl od většiny svých kamarádů a kolegů se Karel Vrdlovec rozhodl v průběhu času zůstat v armádních řadách, a proto si zažádal o možnost i nadále vykonávat vojenskou službu. Žádosti bylo záhy nato vyhověno a po dalším povýšení se mohl stát desátníkem délesloužícím u 2. roty. V tomto zařazení sloužil do konce září 1937, kdy odešel na Vojenskou akademii v Hranicích.[5]

Útěk do zahraniční armády

Hranickou akademii úspěšně zakončil v srpnu 1938 jako poručík pěchoty a nové zařazení obdržel u Pěšího pluku 22 „Argonského“ v Jičíně. U útvaru vykonával funkci velitele čety v 8. rotě, se kterou se zúčastnil mimo jiné zářijové mobilizace a vytrval u ní až do definitivní likvidace Československa v březnu 1939. Coby vlastenec, sokol a důstojník z povolání se však s okupací své vlasti německými vojsky nesmířil a 22. srpna 1939 se mu podařilo utéct do sousedního Polska ve snaze vstoupit do formujícího se československého zahraničního odboje. Do budoucího Legionu Čechů a Slováků byl záhy nato přijat a převzal odpovědnost za jednu z čet. Po napadení Polska hitlerovským Německem v září téhož roku se zúčastnil ústupu Čechoslováků na jihovýchod země k Tarnopolu, v jehož blízkosti se hlavní část legionu vedená podplukovníkem Ludvíkem Svobodou dostala 18. září 1939 do sovětského zajetí. Karel Vrdlovec však mezi internovanými nebyl. Patřil k menší části československých vojáků, které se podařilo 20. září dosáhnout rumunských hranic a z někdejší spojenecké země se dostat přes Istanbul a Alexandrii do Francie.[6]

V jihofrancouzském přístavním městě Agde, ve kterém se formovala 1. československá divize, se Karel Vrdlovec dostavil k odvodu 30. října 1939 a obdržel kmenové číslo J-292. Nejprve sloužil u 1. roty pěšího pluku C, než se v polovině prosince téhož roku stal velitelem 1. roty 1. pěšího pluku, se kterým v červnu 1940 odjel na frontu.[7] Při těžkých ústupových bojích se coby velitel osvědčil a 15. června 1940 se zvláště vyznamenal při ústupu jednotky přes Seinu, když dvakrát přeplaval řeku, aby získal lodě pro přesun svých vojáků. Za tento hrdinský čin byl později dekorován Československým válečným křížem 1939.[8] Po pádu Francie se Vrdlovcovi podařilo se svou jednotkou dostat na jih Francie do přístavu Séte, kde se nalodili na egyptskou uhelnou loď Rod el Farag, která Čechoslováky evakuovala do Velké Británie. Na ostrovy Vrdlovec přibyl 13. července 1940.[9] Společně s ostatními československými vojáky se záhy nato přesunul do zámeckého parku v Cholmondeley, kde se trosky dříve dvanácti tisícihlavé divize měly po náležitém odpočinku reorganizovat. Jejich počty se v dalších měsících dále zmenšily po vzpouře několika set vojáků-komunistů, odchodu desítek dobrovolníků k letectvu a také organizačním potížím s umístěním přebytečného množství důstojníků.[10] Mezi takzvané nezařazené důstojníky se dostal v září 1940 rovněž poručík Vrdlovec, který byl systematizován u záložní roty 1. pěšího praporu 1. československé smíšené brigády. Nic na tom nezměnilo ani jeho povýšení do hodnosti nadporučíka v následujícím roce. U záložních jednotek nakonec zůstal až do příjezdu československé armády ze Středního východu a vzniku Československé samostatné obrněné brigády pod velením brigádního generála Aloise Lišky. Tehdy byl nejprve vtělen k výcvikové rotě Motopraporu, odkud se 26. listopadu stejného roku přemístil ke 2. rotě jako velitel průzkumné čety.[11] V brzké době se stal oblíbenou a známou postavou Motopraporu. Nebylo tomu tak ale jen díky jeho schopnostem, nýbrž i kvůli výrazné proměně jeho zjevu. Od září 1941 totiž nosil pásku přes pravé oko, o které přišel během rutinního výcviku hodu granátem. Na jeho zranění zavzpomínal ve svých pamětech někdejší příslušník československé armády Jiří Pavlů:

„Dalším, kdo přišel o oko, byl Karel Vrdlovec od 1. pěšího praporu. Na jaře 1942 [k úrazu došlo na podzim 1941 pozn. aut. ] vedl u roty výcvik hodu granátem. Byly to útočné granáty, lehké, z bakelitu, později na frontě jsme je skoro nepoužívali. Musely se hodit tak, aby se uvolnila tkanice, omotaná okolo granátu, která spustila úderník. Jeden z granátů byl špatně hozený, tkanice se zcela neodmotala. Por. Vrdlovec k němu přišel, kopl do něho a jediná kulička, která držela úderník, mu vyrazila oko.“[12]

Ke druhému poranění hlavy přišel v květnu 1943 při leteckém náletu. Ani to jej ovšem nelimitovalo v dalším výkonu vojenské služby, a tak mohl plynně pokračovat ve výcviku a 17. března 1944 se opět ujmout velení roty. Tentokráte se jednalo o 2. rotu Motopraporu, se kterou se v září 1944 vylodil v Normandii a v následujícím měsíci se přesunul na východní úsek obléhací linie u přístavu Dunkerque.

Velitelem u Dunkerque

Ke třetímu největšímu přístavnímu zařízení ve Francii se československá brigáda, jejíž hlavní bojovou silou měly být tanky, dostala poté, co spojenecké velení rozhodlo o jejím nenasazení na hlavní frontě, nýbrž přesunu na lokální bojiště. Stalo se tak i se souhlasem československé exilové vlády, která vyjádřila obavy z vysokých ztrát u jednotky v případě aktivního vedení boje na západní frontě, které by jen těžko bylo možné nahradit. Českoslovenští vojáci se proto museli spokojit s jiným úkolem a také odlišným způsobem boje, než který očekávali a byli na něj dlouhou dobu připravováni. Dunkerque totiž bránila více než desetitisícová německá posádka pod vedením admirála Friedricha Frisiuse, která za pomoci umělých kanálů zaplavila široké předpolí města, jež proměnila v pevnost. Nasazení československých tanků proto nebylo v plné míře možné. Pouze částečně se tomu tak stalo na západním úseku a především pak ve východní části perimetru. K největším bojům došlo při útocích 28. října a 5. listopadu. Obou dvou výpadů se na východním úseku zúčastnil i Motoprapor a jeho 2. rota vedená Karlem Vrdlovcem, který v den prvního velkého boje obdržel hodnost kapitána. Při druhém útoku, jenž znamenal pro československou brigádu pouze omezené zisky a vysoké ztráty, se Vrdlovec natolik vyznamenal, že posléze obdržel Československou medaili Za chrabrost.

„Velmi odvážný a obětavý velitel roty. Svými osobními zásahy při nočních výpadech nepřítele na předsunuté části svého postavení podstatně přispěl k jeho udržení a dodal sebedůvěru a jistotu celé rotě. Byl vzorem statečnosti a plnění povinností velitele před nepřítelem. Při těžkém zranění druhého velitele roty, nedbaje silné nepřátelské palby na velmi krátkou vzdálenost, přispěchal raněnému na pomoc a v palbě provedl odsun.“[13]

Velikou odvahou vynikal ovšem i v dalších týdnech a měsících obléhání. Na válčišti u Dunkerque, na kterém se pak odehrávaly především již jen lokální boje, se stal specialistou na průzkumnou činnost a dosahoval značných výsledků.

„Mimořádně statečný a odvážný důstojník, který těmito vlastnostmi působí strhujícím způsobem na všechny své podřízené. Po celou dobu bojů projevil ve všech fázích boje výborné velitelské schopnosti.“ [14]

Uznání se dočkal i ze strany nepřítele, který jej srovnával s oblíbeným velitelem německého úderného oddílu majorem Turkem, na což zavzpomínal někdejší podporučík Bohuslav Šulc, který byl v dubnu 1945 německými vojáky zajat. Výslech s ním vedl pražský Němec Unteroffizier Zeleny.

„Jméno majora Turkeho vyslovoval s úctou a obdivem, jaký zřejmě sdílela celá německá posádka v Dunkerque. Při tom se mne zeptal, jak se jmenuje náš „Turke“. Neměl jsem ponětí, o kom mluví, ale asi měl na mysli někoho, kdo dělal Němcům podobné „lumpárny“ jako Turke nám. Když podotkl, že nosí přes jedno oko černou pásku, vzpomněl jsem si, že jsem slyšel o našem jednookém esu, teprve po návratu ze zajetí jsem se dověděl, že šlo o kapitána Karla Vrdlovce.“ [15]

Do bojů pak na pomezí francouzsko-belgických hranic zasahoval Vrdlovec pravidelně až do 8. května 1945, kdy německá posádka kapitulovala. Jedinou nucenou přestávkou v boji se mu stalo období od 8. března do 18. dubna 1945, během kterého se léčil z poranění utrpěných při autonehodě v bojovém pásmu.[16] Po návratu do osvobozeného Československa obdržel 23. května hodnost štábního kapitána a o sedm dní později se zúčastnil slavnostní přehlídky obrněné brigády v Praze. Za své bojové zásluhy obdržel tři Československé válečné kříže 1939, dvě Československé medaile Za chrabrost, Československou medaili Za zásluhy I. stupně či Pamětní medaili československé armády v zahraničí se štítky F a VB. Ocenila jej také Francie svým válečným křížem a rovněž Velká Británie, jež mu kromě 1939–1945 Star udělila Řád britského impéria.[17]

Poválečné období

Jelikož byl Karel Vrdlovec důstojníkem z povolání, hodlal v dalších letech i nadále sloužit v československé armádě. Namísto většiny svých spolubojovníků a podřízených proto nedemobilizoval a 16. září 1945 se stal příslušníkem 12. tankové brigády. U tohoto útvaru sloužil od 1. října 1945 u technické roty Správy materiálního plánování. Jednalo se však o krátké mezidobí, než byl na konci měsíce povolán do II. ročníku Vysoké školy válečné v Praze. Zde vytrval následující dva roky a mezitím byl 6. února 1947 povýšen na majora. Poté již došlo k únorovým událostem roku 1948, jejichž důsledky se záhy dotkly také Karla Vrdlovce, který byl hned 15. března přemístěn k 9. rotě Pěšího pluku 48 v Benešově. Coby významnému důstojníku ze západu, oceněném Řádem britského impéria, který za války pojal Angličanku za manželku a otevřeně odmítal komunismus, mu hrozilo bezprostřední nebezpečí represí ze strany nové státní moci. Vrdlovec proto nejprve vyslal svou manželku Yvonne se čtyřtýdenní dcerou Janou do Velké Británie a na počátku dubna 1948 sám ilegálně znovu opustil svou vlast.[18] Od 7. dubna 1948 byl považován za zběha. V srpnu stejného roku mu vojenské úřady odebraly hodnost a rovněž veškerá udělená československá vyznamenání.[19]

V boji proti komunismu

V době jeho degradace a odsouzení za svévolné opuštění země byl Karel Vrdlovec již zpátky u své rodiny ve Velké Británii. Věrný své výchově a boji za svobodu se ani tentokrát nehodlal vzdát, a proto se velmi brzy zapojil do vznikající československé výzvědné služby, za jejímž vznikem stál Sergěj Ingr. Někdejší exilový ministr národní obrany a pozdější československý vyslanec v Haagu vytvořil ještě v roce 1948 po dohodě se Spojenými státy, Velkou Británií a Francií zpravodajskou československou službu, která byla vždy placena daným státem, ve kterém sídlila a organizačně podléhala tamní výzvědné službě. Současně ale jednotlivé československé sekce mezi sebou mezistátně komunikovaly. V případě Velké Británie došlo ke vzniku Československého zpravodajského úřadu – Czechoslovak Intelligence Organization v prosinci 1948. Služba podléhala britské MI 6 a obdržela krycí název „Measure“. Do jejího čela nastoupil plukovník generálního štábu Karel Procházka. Úřad se dělil na tři hlavní odbory – defenzivní, ofenzivní a studijní, jež doplňovalo administrativní oddělení. Právě této sekce úřadu se hned od počátku ujal Karel Vrdlovec, který o čtyři roky později převzal vedení defenzivního odboru, jenž měl na starost kontrašpionáž. Československý zpravodajský úřad posléze vytvořil předsunuté agentury v Německu a Rakousku, odkud vysílal své agenty do Československa a dále pak měl své zastoupení i v řadě dalších evropských států. Nejprve se českoslovenští zpravodajci zaměřovali na získávání informací uvnitř komunistického státu, od poloviny padesátých let se pak věnovali náboru agentů z řad československých státních občanů, kteří měli možnost vycestovat do zahraničí. Nejčastěji se jednalo o vědce, technické odborníky a nebo sportovce.[20] Poté, co činnost Czechoslovak Intelligence Service byla v září 1957 definitivně ukončena, získal Vrdlovec zaměstnání u britské kontrašpionážní služby MI 5, která potřebovala konzultanta na problematiku Československa.[21] Kromě boje proti komunismu se Karel Vrdlovec aktivně zapojil do chodu Československé obce legionářské v exilu. Nejprve vykonával funkci sekretáře, v dubnu 1978 se stal místopředsedou.[22] Stejně tak se věnoval redaktorské činnosti v případě časopisu Osvobození, který odbojářská organizace vydávala a jako její praporečník nechyběl na žádném vzpomínkovém aktu či pohřbu československých vojáků v Anglii.[23]

Po sametové revoluci a návratu svobody do Československa se Karel Vrdlovec několikrát do rodné vlasti na krátký čas vrátil. Za jeho celoživotní zásluhy jej 3. května 1995 jmenoval prezident Václav Havel generálmajorem. Nezapomnělo na něj ani rodné město Český Dub, které mu ve stejném roce udělilo čestné občanství. Karel Vrdlovec zemřel ve věku osmdesáti devíti let 9. února 2003 v Londýně.[24]

Jan Hnělička


[1] Městský úřad Český Dub, matriční oddělení, Matrika narozených Český Dub 1895–1943, fol. 342; KOCOUREK, Milan. Odešel strážce legionářského praporu. In: Národní osvobození. 2003, roč. 14, č. 8 (10. 4. 2003), s. 5.

[2] Podještědské muzeum a knihovna Český Dub (PMaK Český Dub), f. 2. světová válka, Karel Vrdlovec, nar. 1914.

[3] Tělocvičné a sportovní slavnosti v Českém Dubě, In: Naše hory, 1931, roč. 13, č. 28 (17. 7. 1931), s. 5. Sportovně vynikal i během své služby v československé armádě. Například v roce 1937 obsadil v rámci lyžařského kurzu 2. divize druhé místo v lyžařsko-střeleckém závodě jednotlivců. Lyžařské závody 12. divize v Rachově, In: Naše vojsko, 1937, roč. 10, č. 13 (1. 4. 1937), s. 206.

[4] Vojenský archiv – centrálná registratura Trnava (VA – CR Trnava), f. Sbírka kmenových listů, Karel Vrdlovec, nar. 1914; KOCOUREK, Milan. Odešel strážce legionářského praporu. In: Národní osvobození. 2003, roč. 14, č. 8 (10. 4. 2003), s. 5.

[5] Mezitím byl 1. března 1935 povýšen na četaře. VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Karel Vrdlovec, nar. 1914.

[6] Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha (VÚA – VHA Praha), f. Sbírka 24, Karel Vrdlovec, nar. 1914.

[7] VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Karel Vrdlovec, nar. 1914.

[8] SVOBODA, Gustav a Tomáš JAKL. 1. československá divize ve Francii (1939–1940). Praha: Ministerstvo obrany ČR – Prezentační a informační centrum MO, 2010, s. 265.

[9] VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Karel Vrdlovec, nar. 1914.

[10] ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě: (1939–1945). Praha: Mladá fronta, 1997, s. 233–238.

[11] VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Karel Vrdlovec, nar. 1914.

[12] PAVEL, Jiří a Martin REICHL. F 2074 vypráví: vzpomínky příslušníka československé obrněné brigády Jiřího Pavla. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010, s., s. 131.

[13] NĚMEČEK, Jan, Ivan ŠŤOVÍČEK, Helena NOVÁČKOVÁ, Jan KUKLÍK a Jan BÍLEK, ed. Zápisy ze schůzí československé vlády v Londýně V (1945). Praha: Historický ústav Akademie věd ČR, 2016, s. 219. s. 117.

[14] Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945, Praha: Ministerstvo obrany – Agentura vojenských informací a služeb, 2005, s. 327.

[15] DUBEN, Vojtěch a Barbara Lee PODOLSKI (edd.). Na všech frontách: Čechoslováci ve II. světové válce, Praha: Melantrich, 1992, s. 210.

[16] PROCHÁZKA, Ivan. Dunkerque: válečný deník Československé samostatné obrněné brigády: (říjen 1944 – květen 1945). Praha: Ministerstvo obrany – Agentura vojenských informací a služeb, 2006, s. 59.

[17] VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Karel Vrdlovec, nar. 1914; VÚA – VHA Praha, f. Karta vyznamenání, Karel Vrdlovec, nar. 1914.

[18] Manželům Vrdlovcovým se později narodila ještě jedna dcera Jill. KOCOUREK, Milan. Odešel strážce legionářského praporu. In: Národní osvobození. 2003, roč. 14, č. 8 (10. 4. 2003), s. 5.

[19] VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Karel Vrdlovec, nar. 1914.

[20] ´Meaasure´. Příspěvek k historii Czechoslovak Intelligence Organization – CIO (1948–1957), In: Studentské listy, 1991, roč. 2, č. 25 (9. 12. 1991), s. 16; PACNER, Karel. Československo ve zvláštních službách, Praha: Themis, 2002, s. 389; RADOSTA, Petr. Protikomunustický odboj, Praha: Egem, 1993, s. 119.

[21] Viz PARNER, Karel, Československo ve zvláštních službách, s. 421.

[22] HANZLÍK, František. Čs. vojenský exil pro obnovu demokracie v Československu po únoru 1948. Brno: Univerzita obrany, 2009, s. 72.

[23] FORMÁNKOVÁ, Lucie. Exilová periodika: katalog periodik českého a slovenského exilu a krajanských tisků vydávaných po roce 1945. Praha: Ježek, 1999, s. 331, Viz PAVEL, Jiří, F 2074 vypráví, s. 348; KOCOUREK, Milan. Odešel strážce legionářského praporu. In: Národní osvobození. 2003, roč. 14, č. 8 (10. 4. 2003), s. 5.

[24] V Londýně zemřel generál Vrdlovec, In: Hospodářské noviny. 2003, roč. 47, č. 42 (28. 2. 2003), s. 4.

Místa působení

Výběrová bibliografie

Knihy

ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě: (1939–1945). Praha: Mladá fronta, 1997. 534 s. ISBN 80-204-0609-3.

DUBEN, Vojtěch a Barbara Lee PODOLSKI (edd.). Na všech frontách: Čechoslováci ve II. světové válce, Praha: Melantrich, 1992, 331 s. ISBN 80-7023-139-4.

EMMERT, František. Československý zahraniční odboj za 2. světové války na západě. Brno: CPress, 2012, 112 s. ISBN 978-80-251-2756-8.

FENCL, Vilém a Martin ŘÍHA, Martin. Československá armáda ve Velké Británii. Praha: MV & H, 2003. 100 s. ISBN 80-238-9646-6.

FENCL, Vilém a Petr LOŠEK. Cromwelly Československé brigády. Praha: Corona, 2010. 235 s. ISBN 978-80-86116-38-9.

FIŠERA, Josef. Válečné hroby ve Francii. Praha: Ministerstvo obrany ČR, 2003. 63 s. ISBN 80-7278-195-2.

FORMÁNKOVÁ, Lucie. Exilová periodika: katalog periodik českého a slovenského exilu a krajanských tisků vydávaných po roce 1945. Praha: Ježek, 1999, 503 s. ISBN 80-85996-24-3.

FRISIUS, Friedrich. Neblahé dny: deník viceadmirála Friedricha Frisia, velitele Pevnosti Dunkuerque : 3. září 1944 – 9. května 1945. PLACHÁ, Pavla a Jiří PLACHÝ (edd.). Praha: Ministerstvo obrany České republiky, Vojenský historický ústav Praha, 2014. 126 s. ISBN 978-80-7278-635-0.

HANZLÍK, František, Karel KONEČNÝ a Ivana POLLEY. Československá obec legionářská v exilu 1949–1989. Praha: Ministerstvo obrany České republiky – Vojenský historický ústav Praha, 2013, 165 s. ISBN 978-80-7278-620-6.

HANZLÍK, František. Čs. vojenský exil pro obnovu demokracie v Československu po únoru 1948. Brno: Univerzita obrany, 2009, 136 s. ISBN 978-80-7231-681-6.

HUŇÁČEK, Pavel. Od Dunkerque přes Cheb a Plzeň do Prahy. Brno: Bonus A, 1997. 139 s. ISBN 80-85914-66-2.

JURMAN, Oldřich. Dvojitý agent. 2, Zrada a pomsta. Praha: Brána, 2017, 321 s. ISBN 978-80-7243-965-2.

JURMAN, Oldřich. Dvojitý agent. 3, Až do hořkého konce. Praha: Brána, 2017, 390 s. ISBN 978-80-7243-984-3.

JURMAN, Oldřich. Dvojitý agent: utajená zákulisí špionáže. Praha: Nakladatelství Brána, 2016, 324 s. ISBN 978-80-7243-901-0.

KULKA, Erich. Židé v československém vojsku na Západě. Praha: Naše vojsko, 1992, 254 s., ISBN 80-206-0169-4.

MARŠÁLEK, Zdenko a Petr HOFMAN. Dunkerque: 1944–1945: ztráty Československé samostatné obrněné brigády během operačního nasazení ve Francii. Praha: NLN, 2011. 575 s. ISBN 978-80-7422-119-4.

NĚMEČEK, Jan, Ivan ŠŤOVÍČEK, Helena NOVÁČKOVÁ, Jan KUKLÍK a Jan BÍLEK, ed. Zápisy ze schůzí československé vlády v Londýně V (1945). Praha: Historický ústav Akademie věd ČR, 2016, 520 s. ISBN 978-80-7286-282-5.

PACNER, Karel. Československo ve zvláštních službách IV, Praha: Themis, 2002, 692 s. ISBN 80-7312-013-5.

PAVEL, Jiří a Martin REICHL. F 2074 vypráví: vzpomínky příslušníka československé obrněné brigády Jiřího Pavla. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010. 357 s. ISBN 978-80-87378-33-5.

PLACHÝ, Jiří (ed.) Jmenný seznam příslušníků československé zahraniční armády na Západě. Praha: Ministerstvo obrany České republiky, Odbor komunikace a propagace, 2011, 267 s. sv. 2. ISBN 978-80-7278-561-2.

PLACHÝ, Jiří. Kříže a hvězdy od Dunkerque: černá kniha Čs. samostatné obrněné brigády 1944-1945. Cheb: Svět křídel, 2011, 330 s. ISBN 978-80-86808-95-6.

PROCHÁZKA, Ivan. Dunkerque: válečný deník Československé samostatné obrněné brigády: (říjen 1944 – květen 1945). Praha: MO – AVIS, 2006, 204 s. ISBN 80-7278-353-X.

RADOSTA, Petr. Protikomunistický odboj: historický nástin, Praha: Egem, 1993, 156 s. ISBN 80-85395-25-8.

SACHER, Vilém. Pod rozstříleným praporem. 2. vyd. Praha: Naše vojsko, 1991, 286 s. ISBN 80-206-0184-8.

SVOBODA, Gustav a Tomáš JAKL. 1. československá divize ve Francii (1939–1940). Praha: Ministerstvo obrany ČR – Prezentační a informační centrum MO, 2010, 297 s. ISBN 978-80-7278-541-4.

SVOBODA, Gustav. Československé válečné hroby v zahraničí. Praha: Československá obec legionářská, 1996. 53 s.

SVOBODA, Gustav. Ti, kteří se nevrátili. Praha: Správa sociálního řízení, 1992. 87 s.

ŠKARKA, Karel. Heslo Čechoslovák. Praha: Naše vojsko, 2018. 181 s. ISBN 978-80-206-1771-2.

ŠVANDA, Richard. Z protektorátu do republiky: vzpomínky Jindřicha Křečka-Jituše. Červený Kostelec: Městské kulturní středisko Červený Kostelec, 2019, 105 s. ISBN 978-80-270-5831-0.

TOMAN, Vilém a Jiří PLACHÝ. Na západní straně: osobní vzpomínky na dobu v odboji od roku 1940 do roku 1945. Praha: Ministerstvo obrany České republiky – Vojenský historický ústav Praha, 2015. 113 s. ISBN 978-80-7278-649-7.

Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945, Praha: Ministerstvo obrany – Agentura vojenských informací a služeb, 2005, 348 s. ISBN 80-7278-233-9.

 

Studie:

PILÁT, Vladimír. Českoslovenští vojáci očima obránců Dunkerque. In: Československá armáda 1939–1945: plány a skutečnost: příspěvky z mezinárodní konference 22. – 23. října 2002. Praha: Ministerstvo obrany České republiky – Agentura vojenských informací a služeb, 2003, s. 120–123. ISBN 80-7278-187-1.

TOMEK, Prokop. Anget LIGHT – tajný spolupracovník v britské rozvědné službě. In: Securitas imperii. Praha: Themis, 2001, s. 149–182. ISBN 80-902885-2-9.

SVOBODA, Gustav. Československá samostatná obrněná brigáda ve Velké Británii. In: Historie a vojenství. 1994, roč. 43, č. 6, s. 74–105. ISSN 0018-2583.

SVOBODA, Gustav. Československá samostatná obrněná brigáda a operace OVERLORD. In: Historie a vojenství. 1996, roč. 45, č. 4, s. 60–76. ISSN 0018-2583.

ŠOLC, Jiří. Ve službách prezidenta: Generál František Moravec ve světle archívních dokumentů. Praha: Vyšehrad, 1994, 292 s. ISBN 80-7021-115-6.

ŠULC, Bohuslav. Vzpomínky na Dunkerque. In: Přísně tajné! Literatura faktu. 2004, roč. 8, č. 5, s. 74–83. ISSN 1212-7620.

JAKL, Tomáš. Posádka Dunkerque 8. května 1945. In: Historie a vojenství. 2004, roč. 53, č. 3, s. 97–102. ISSN 0018-2583.

 

Články:

JAKL, Tomáč. Strhující průzkumník. In: Lidové noviny. 2019. roč. 32, č. 238 (4. 10. 2019), s. 20. ISSN 0862-5921.

JENŠOVSKÝ, Václav. Čestná občanství Českého Dubu. In: Od Ještěda k Troskám. 1995 roč. 2, č. 4, s. 20–21. ISSN 1214-1798.

KOCOUREK, Milan. Odešel strážce legionářského praporu. In: Národní osvobození. 2003, roč. 14?, č. 8 (10. 4. 2003), s. 5.

KOCOUREK, Milan. Odešel strážce legionářského praporu. In: Od Ještěda k Troskám. 2003, roč. 10, č. 26, s. 78–79. ISSN 1214-1798.

KRATOCHVÍLOVÁ, Kateřina. V Anglii bojoval proti fašismu i komunismu. In: Mladá fronta DNES. 1995, roč. 6, č. 11 (15. 5. 1995), s. 7.

MAREK, Vladimír. Kapitán Karel Vrdlovec. In: A report. 2004, roč. 15, č. 23, s. 32. ISSN. 1211-801X.

TRVZNÍK, Jarolav. Bylo to v čtyřicátém pátém. In: SD: Severočeský regionální deník. 1992, roč. 2, č. 116 (14. 5. 1992), s. 5.

V Londýně zemřel generál Vrdlovec, In: Hospodářské noviny. 2003, roč. 47, č. 42 (28. 2. 2003), s. 4. ISSN  0862-9587.

V Podještědí se narodili hrdinové, v Anglii bojovali proti fašismus ve vzduchu i na zemi. In: Liberecký den, 1997, roč. 5, č. 146 (24. 6. 1997), s. 6. ISSN 1214-8571.

Citace

HNĚLIČKA, Jan. Karel Vrdlovec. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2021. Datum aktualizace 12. 02. 2021, [cit. 2021-07-30]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:28317