Katalog KVKLI

Svatopluk Technik

7. 3. 1913 Rašovka - 2. 2. 2010 Liberec

odbojář architekt pedagog skaut

Medailon

„Vlastenectví u mě nikdy nebylo pouhou frází.“

 

Svatopluk Technik se narodil 7. března 1913 v obci Rašovka do rodiny řídícího učitele. Otec Josef Technik pocházel z Půchova u Hradce Králové a v Rašovce vedl obecnou školu. Matka Lidmila se narodila v nedaleké Proseči pod Ještědem do rodiny textilního dělníka. Již před Svatoplukem přibyli do mladé rodiny synové Vladivoj a Miloš. Všichni tři bratři nejprve vychodili obecnou školu a poté studovali na libereckém českém gymnáziu. Po složení maturitní zkoušky v roce 1932, kdy rodina žila již v Pilínkově, odešel Svatopluk Technik studovat na Fakultu architektury Českého vysokého učení v Praze. V roce 1937 obdržel titul inženýra a odejel na stáž do Paříže ke slavnému architektu Augustu Perretovi. Po návratu z Francie nastoupil na povinnou presenční službu v československé armádě. Stal se telegrafistou a absolvoval školu pro důstojníky v záloze. Na podzim roku 1938 sloužil na Slovensku, kde pomáhal s obranou proti maďarským záškodníkům.

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava nastoupil ke stavební firmě Hrabě a Losovský. V roce 1942 se dostal v rámci zaměstnání na Slovensko, kde projektoval do roku 1944, než odešel do projekční kanceláře na ministerstvu dopravy. V srpnu 1944 odejel do Bánské Bystrice a stal se příslušníkem 1. československé armády na Slovensku. V boji proti hitlerovským vojskům vytrval coby spojař až do oficiálního rozpuštění armády. Poté se několik měsíců skrýval u přátel, než byl v lednu 1945 zatčen gestapem a dva měsíce vězněn. V březnu 1945 se dočkal osvobození v Bánské Bystrici. Po konci války odešel zpět na sever Čech, kde v Liberci vyučoval na Průmyslové škole stavební a provozoval soukromou projekční kancelář. Po roce 1948 musel živnost ukončit. Na místo toho pak působil ve Stavoprojektu a v letech 1958–1960 u Pozemních staveb Liberec. Poté se navrátil na průmyslovou školu, kde vyučoval až do roku 1988. Po celé meziválečné období se věnoval tématům urbanismu a záchraně nemovitých památek. Projektoval například sídliště na Králově Háji, vstup do libereckého výstaviště a nebo atriové domy na Aloisině Výšině. Rovněž publikoval desítky odborných a populárně naučných knih a několik set studií a článků. V roce 1995 mu město Liberec udělilo Čestné občanství. O patnáct let později obdržel Poctu hejtmana Libereckého kraje. Zemřel 2. února 2010 v Liberci.

Mládí

Svatopluk Technik se narodil 7. března 1913 v obci Rašovka do rodiny řídícího učitele. Otec Josef Technik pocházel z Půchova u Hradce Králové. V mládí vystudoval učitelský ústav a postupem času se přesunul na sever Čech, kde v Proseči pod Ještědem dostal umístění v místní trojtřídce. V obci pod Ještědem se seznámil s rodinou textilního dělníka Suska, majícího tři dcery Annu, Marii a Lidmilu. Krátce po svém příchodu se oženil s nejstarší Annou Suskovou, která však brzy nato zemřela na tuberkulosu. Josef Technik poté vstoupil znovu do svazku manželského, tentokráte s její sestrou Lidmilou. První potomek Vladivoj se mladému páru narodil v roce 1905. O čtyři roky později pak přibyl další syn Miloš. Třetího potomka se Technikovi dočkali až v době, kdy již Josef Technik působil coby řídící učitel a správce nově vzniklé obecné školy v Rašovce. V předešlých letech vyučoval kromě Proseče pod Ještědem také v Bílé, Olešnici a v Doleních Pasekách.[1]

První roky svého života strávil Svatopluk Technik na ještědském hřebenu, kde se nacházela pomyslná etnická hranice mezi Němci a Čechy. Obecnou školu vychodil u svého otce na Rašovce. Poté se celá rodina přestěhovala blíže k Liberci do Hynčic, kde Josef Technik pomáhal založil českou školu. Hynčice, později pojmenované Pilínkov, byly většinově německou obcí, a tak se rodina musela potýkat i s mnoha nepřátelskými výpady nových sousedů.

„Jinak prostředí, ovlivňované a řízené německými sedláky, bylo silně nepřátelské. Vzpomínám si, jak jsem brzy po našem přestěhování, tak jak jsem byl zvyklý z Rašovky, pozdravil sedláka jedoucího po silnici kolem našeho obydlí, pochopitelně česky. Ten na mě zařval, jestli neumím zdravit německy a práskl mě bičem“.[2]

Navzdory negativnímu přijetí německých sousedů se rodina řídícího učitele naplno zapojila do místního menšinového života a pomáhala jej rozšiřovat. Vedoucí úlohu v tomto konání převzal i z pozice své funkce Josef Technik, který založil zdejší Spolek českých hasičů či mateřskou školu. Aktivním byl rovněž v Národní jednotě severočeské. Svou působnost přenesl i na politickou scénu, kdy se stal členem Československé sociálně demokratické strany dělnické. Všichni tři jeho synové pak navštěvovali liberecké české gymnázium, sídlící na Husově ulici. Svatopluk Technik začal školský ústav navštěvovat v roce 1926. Díky životu v Pilínkově a mnohaletému každodennímu docházení do Liberce si postupně zlepšoval znalost němčiny a dotvářel postoj vůči zdejšímu většinovému obyvatelstvu.

„Díky svým učitelům, jak na obecné škole, tak i na gymnáziu, a pod dojmem z četby knih, které se touto tématikou zabývaly, zejména Jiráskových románů historických, jsem už odmalička měl velmi vyhraněný postoj k českým Němcům. Uvědomoval jsem si nebezpečí a důsledky germanizace našeho pohraničí na základě životních zkušeností rodičů a prarodičů. Už na Rašovce jsme jako kluci vyzdobeni štíty se lvem a moravskými orlicemi pořádali bojůvky s německými kluky ze sousedních, zčásti už poněmčených Šimonovic. (…) Teprve v Pilínkově za přímého soužití s Němci a četbou německé literatury na gymnáziu jsem začal rozlišovat československé občany německé národnosti od těch druhých, kteří se nikdy nechtěli smířit s tím, že nejsou pány nad Čechy.“[3]

Studium architektury

Osmileté státní gymnázium opustil v roce 1932, kdy odmaturoval s vyznamenáním. Poté se odebral na studia do Prahy, kam se přihlásil na České vysoké učení technické stejně tak jako jeho starší bratr Miloš. V následujících pěti letech se věnoval studiu na Fakultě architektury a pozemního stavitelství, než roku 1937 zakončil výuku II. státní zkouškou a obdržel inženýrský titul. Souběžně s architekturou studoval v letech 1935–1937 také na zdejším Ústavu Ernesta Denisa, díky čemuž získal možnost vycestovat na odbornou stáž v ateliéru slavného architekta Augusta Perreta v Paříži.[4] Ve Francii se věnoval některým stavebním detailům při přestavbě paláce Palais de Chaillot v hlavním městě a rovněž zde navštívil právě probíhající Světovou výstavu. Poté se však musel navrátit do Československa, kde ho po několika odkladech čekala dvouletá prezenční služba. Odmítl proto Perretovu nabídku na práci pro jeho odbočku v Alžírsku a na místo toho se vrátil do vlasti.[5]

U československé armády se Svatopluk Technik prezentoval 1. října 1937, kdy nastoupil k 10. rotě pěšího pluku 47. Prakticky ihned zahájil měsíční výcvik ve škole na důstojníky v záloze 3. divize. Na konci října pak byl přemístěn ke 2. rotě telegrafního praporu 1 v Turnově, neboť byl technicky vzdělán a jako skaut uměl Morseovu abecedu. V novém zařazení absolvoval školu na důstojníky telegrafního vojska v záloze, kterou zakončil 24. května 1938 s prospěchem „výborný“. Poté odešel na vlastní žádost k 5. rotě telegrafního praporu 7, což znamenalo přesun na Slovensko do Turčianského Martina.[6]

„Moji čeští kolegové se mi divili a div si neťukali na čelo. Svého rozhodnutí jsem však nelitoval, i když naše ubytování ve starých dřevěných barácích připomínalo koncentrační tábory, hygienické podmínky byly horší než polní a mračna nenasytných štěnic, které zřejmě toužily po sladké české krvi, mě zpočátku požíraly k nepoznání.“ [7]

Působení na Slovensku

Od svého příchodu na Slovensko vykonával do 20. září 1938 výcvik pro radiotelegrafisty a velitele radiostanice.[8] Ve stejný měsíc byl coby vystudovaný stavební inženýr odeslán do obce Sakáloš na jihu země, kde měl posílit vojenský dozor při stavbě lehkého opevnění podél maďarských hranic.[9] Po přijetí Mnichovského diktátu a záboru pohraničí zůstal Svatopluk Technik i se svou jednotkou na Slovensku. Nejprve byl přidělen ke skupině pátrající po diverzních maďarských stanicích za pomoci radiolokátoru, načež na konci listopadu obdržel nový úkol, kterým se stalo vybudování telefonního spojení mezi Prešovem a Chustem.[10]

„Byl jsem ustanoven velitelem stavební čety, která byla složena vesměs ze starších záložáků z Čech. Měli jsme postavit telefonní spojení na sloupech z Prešova do Chustu, kam se z Užhorodu, po záboru jižního pohraničí, přemístila politická správa Podkarpatské Rusi. Stanovená trasa vedla podle tereziánského způsobu přímo, většinou zalesněným terénem, územím neustále ohrožovaným maďarskými ostrostřelci. Podle toho, co nám pak vykládali naši kamarádi střežící novou hranici, chovali se zde Maďaři ke svým zajatcům s nepochopitelnou krutostí. Když jsme přijeli do Prešova, zjistil jsem, že značná část linky vedená od Prešova už byla hotova, a že nám byl přidělen nejvíce exponovaný úsek běžící téměř podél nové hranice. Za hlavní stanoviště nám byla určena Kamenice nad Uhom, kde jsme slavili i Vánoce a příchod roku 1939. Přes stálé ohrožování maďarskými teroristy a značné přírodní překážky se nám podařilo stanovený úsek podle plánu dokončit, za což se nám dostalo poděkování od samotného guvernéra Podkarpatské Rusi a pozvání do jeho vinného sklepu v Seredu.“[11]

V poli vykonával Svatopluk Technik službu až do poloviny prosince 1938. Poté se navrátil zpět do Turčianského Martina, kde byl ustanoven jako velitel družstva a posléze čety u 5. roty. Nadřízení jej hodnotili velice kladně:

„Veselý, kamarádský, svědomitý, nadaný, jeví zájem, bystrý, pilný, ukázněný, spolehlivý, samostatný, uctivý. Vojensky velmi dobrý.“[12]

Vedení telegrafistů se věnoval až do března 1939, kdy po vyhlášení Slovenského štátu a zabrání zbytku českých zemí německou armádou byl spolu s dalšími českými vojáky zajištěn a posléze deportován do nově vzniklého Protektorátu Čechy a Morava.[13]

„V kasárnách se rázem všechno změnilo. Veškeré vedení převzali Slováci, moji kamarádi z důstojnické školy se s námi přestali bavit, ihned nás – Čechy odzbrojili, zavřeli do jedné místnosti a zakázali nám stýkat se s mužstvem. Ze svých vojenských čepic si odstranili urážející lvíčky a nahradili je trikolorou. Nebyla s nimi rozumná řeč a vyčetli nám kdeco, čím jsme jim během těch společně prožitých dvaceti roků ubližovali. Vadilo jim i to, že museli v důstojnické škole v Turnově zpívat české písničky!“[14]

Po příjezdu do Čech odešel za rodinou, která se mezitím musela vystěhovat z Pilínkova do Doubravice pod Hrubou Skálou. V dalších měsících marně hledal zaměstnání. Neúspěšný byl i při svém pokusu o emigraci do Francie, kde se hodlal přihlásit do československé zahraniční armády. Krátký čas pak pracoval u architekta Schilera v Saarbrückenu a věnoval se provádění menších projekčních prací, než se mu v roce 1940 podařilo získat stálé místo v ateliéru O. Štěpánka v pražské stavitelské firmě Hrabě a Losovský. Po dvouletém výkonu práce pro ateliér v Praze se Technik přemístil do nově zřízené pobočky firmy v Bratislavě. Na Slovensku se podílel na projektování bratislavského paláce firmy, areálu dětského sanatoria v Lučivné, provozních objektech přehrady na Váhu v Novém Mestě nebo tunelu v Tisovci. [15]

Pro stavitelskou firmu pracoval Svatopluk Technik do května 1944, kdy byl ze společnosti odejit poté, co se zastal svých kolegů ve sporu s nadřízeným. Nové zaměstnání v projekční kanceláři na ministerstvu dopravy se mu podařilo nalézt díky známostem otce své milé Zdeny Roušalové, Češky z Bratislavy, s níž se seznámil po svém opětovném příchodu na Slovensko. Každodenní docházka na ministerstvo však netrvala dlouho, neboť fronta se nezadržitelně blížila ke slovenským hranicím, s čímž byly spojeny mnohé evakuace. To se týkalo rovněž ministerstva dopravy, které se hodlalo přesunout do obce Ivánky u Dunaje. Přesun do zdejšího jezuitského kláštera pak uspíšil nálet na Bratislavu 16. června 1944. Tehdy se ve smrtelném nebezpečí ocitl i Svatopluk Technik.

 „Budova ministerstva byla situována nedaleko rafinerie benzinu Apollo. Když byl tento strategický cíl jednoho dne bombardován, dostala přímý zásah doprostřed i budova železnice. Opět stál pohotově při mně můj anděl strážný, aby mě z hroutících se trosek vyvedl ve zdraví neporušeným postranním schodištěm, o kterém jsem předtím neměl potuchy, že existuje. Navíc mě můj neviditelný ochránce provedl mezi kulkami, jimiž nízko letící letadlo zasypávalo ulice a dovedl mě celkem nepoškozeného až do nejbližšího krytu, který poskytoval značně iluzorní ochranu.“[16]

Slovenské národní povstání

O několik týdnu později začal vysílat povstalecký rozhlas z Bánské Bystrice oznámení o vypuknutí dlouho připravovaného povstání. Za pomoci dvou divizí slovenské armády mělo dle plánu dojít k zajištění horských přechodů přes Karpaty, kterými by Rudá armáda rychle pronikla do vnitřní části Slovenska. K zahájení povstání však došlo dříve, než bylo původně plánováno a využití divizí selhalo už od samého počátku na úrovni vyššího velení. Nastalého zmatku briskně využil německý protivník, který obě divize odzbrojil a velmi dobře se opevnil na horských masívech. Velitel 2. ukrajinského frontu maršál Koněv byl posléze nucen urychleně vytvořit ofenzivní plán na proražení karpatského bloku, který se ale i kvůli krátkému času na přípravu, značným organizačním zmatkům, nedostatečnému průzkumu a chabému zásobování podařilo naplnit až se značným zpožděním a za cenu obrovských ztrát.[17] Mezitím se v Bánské Bystrici koncentrovalo hnutí odporu na Slovensku, které se dělilo na budoucí 1. československou armádu na Slovensku a značně fragmentované partyzánské hnutí.

Svatopluk Technik patřil k jedněm z těch, kteří vyslyšeli volání bánskobystrického rozhlasu a na konci srpna dorazil do centra povstalecké oblasti s cílem připojit se k ozbrojenému odporu. Na velitelství povstalců obdržel ihned svůj první úkol, jímž byly různé grafické práce, mimo jiné tvorba náborových plakátů do československé armády.[18] Dne 14. září 1944 byl oficiálně odveden jako četař aspirant ke spojovacímu praporu, který z Turčianského Martina dorazil do Bánské Bystrice, načež obdržel funkci zástupce náčelníka spojovacích dílen praporu.[19] Úkolem spojařů bylo dle možností zásobovat telefonickými a radiovými stanicemi četné bojové skupiny na frontě, vybalovat a připravovat zbraně, které povstalcům shazovala sovětská letadla a nebo se podílet na tvorbě pancéřového vlaku.

„V polovině září jsem byl pověřen se svým družstvem provést telefonické propojení tzv. pancéřového vlaku, který se rozhodli sestavit železničáři ve Zvolenu. Celá tato akce vypadala velice nadějně a projevil o ni zájem i samotný generál Golian, který se přišel na vlak podívat právě, když jsme práci dokončovali a mohl jsem mu tak osobně ohlásit splnění úkolu. Pan generál mi podal ruku a poděkoval. Byl to milý člověk.“[20]

Navzdory počátečnímu nadšení a rozšíření osvobozených oblastí se povstalci dostávali postupem času pod čím dál tím větší tlak. Německá armáda a jednotky Waffen SS dorazily na slovenské bojiště s těžkou technikou i leteckou podporou. Na počátku října pak zahájilo osm německých divizí soustředěný nápor z jihu, východu i západu, čímž dostaly povstalce do obtížného postavení. Ve druhé polovině měsíce obdržel prapor telegrafistů úkol zajistit přesun velitelského štábu z Bánské Bystrice do Donoval, nacházejících se 1 400 metrů nad mořskou hladinou. Strastiplného pochodu do slovenských hor, který se postupem času změnil z organizovaného postupu v chaotický ústup se společně se svým družstvem zúčastnil i Svatopluk Technik. Zpráva o rozhodnutí ukončit organizovaný odpor zbytku československé armády a přechodu k partyzánům jej zastihla 28. října 1944 v Jergalové. Telegrafisté poté pokračovali v pochodu ještě několik dní ve směru k Ďumbieru, kde se nacházely partyzánské jednotky, avšak pro vysílení a nedostatek potravin nakonec došlo po vzájemné dohodě k rozpuštění družstva. Jeho členové se měli pokusit přejít frontu či se ukrýt u svých známých. Svatopluk Technik proto zamířil do Tisovce, kde se od dob projektování místního tunelu znal s rodinou Hudcových.[21]

Vězněm gestapa

V Tisovci se mu dostalo vřelého přijetí a pomoci nejen od rodiny Hudcových, ale také od místního přednosty stanice, který Technikovi pomohl vytvořit úřední potvrzení o tom, že se jakožto ministerský úředník choval po celou dobu povstání loajálně a pracoval u něj na dráze. Tím si Svatopluk Technik hodlal vytvořit zdánlivé alibi pro případ zatčení. Krátce nato odešel do Michalové k rodině Kurekových, u nichž pobýval až do počátku roku 1945. Získaný čas využil především pro léčbu ischiasu, který jej začal trápit již během povstání. Jelikož však postup sovětské armády nebyl tak rychlý, jak se očekávalo, rozhodl se v lednu 1945 již nadále nevystavovat Kurekovi přímému nebezpečí při přechovávání povstalce a odjel s cílem dostat se do Bratislavy.[22] Při čekání na spojení do hlavního města v Brezně nad Hronom jej však v nádražní restauraci zatklo gestapo. Po krátkém výslechu byl odvezen do Bánské Bystrice, kde dalších několik týdnů dlel v místní věznici spolu s dalšími povstalci. Nejspíše díky dopisu pro ministerstvo dopravy o jeho loajalitě v průběhu Slovenského národního povstání byl 14. února 1945 propuštěn s podmínkou, že se po příjezdu do Bratislavy okamžitě ohlásí na služebně gestapa.[23] K tomu ale už nedošlo, neboť se Technik uchýlil v Bánské Bystrici do domu rodin Novákových a Kopalových, kteří jej schovali ve sklepnímu prostoru. Dne 25. března 1945 se konečně dočkal osvobození, když do města vstoupily první sovětské jednotky. Ještě předtím se ale dostal znovu do bezprostředního nebezpečí života, když byla Bánská Bystrica letecky bombardována.

„Tehdy velká bomba padla přímo do sousedního domu, jehož obyvatelé byli naštěstí ve veřejném krytu, druhá skončila těsně vedle našeho domu, kde jsme se krčili ve sklepě a očekávali svůj konec. Celý dům se otřásl jako při nějakém zemětřesení. (…) Střepina z granátu, dlouhá 150 mm prorazila zeď a zasekla se těsně vedle mé hlavy.“[24]

Poválečné období

Po osvobození a ukončení bojů druhé světové války v Evropě odjel Svatopluk Technik do Bratislavy, kde založil s někdejším spolupracovníkem od Hraběte a Lozovského architektem Laxou soukromý ateliér. Jejich spolupráce nicméně netrvala dlouho, neboť v létě téhož roku vyslyšel naléhání rodiny, aby se navrátil do Liberce. K tomuto kroku ho přesvědčila i prosba vedoucího skautingu Jaroslava Tomsy, který zahajoval výuku na Průmyslové škole stavební a chtěl, aby zde Technik začal vyučovat.[25] Zpět na sever Čech odešel i se svou snoubenkou Zdeňkou, se kterou o rok později slavil svatbu, načež se jim v letech 1948 a 1950 narodili synové Jan a Jiří.[26]

Po definitivním usazení se v Liberci začal už na podzim 1945 vyučovat a kromě toho se věnoval soukromé projektové činnosti. O rok později se například podílel na návrhu a následně úspěšné realizaci vstupních pavilonů rozsáhlé výstavy „Budujeme osvobozené kraje“, která se uskutečnila v prostorech Libereckých výstavních trhů. Ve stejném roce se rovněž účastnil urbanistické soutěže na přestavbu centra města a o rok později vycestoval v rámci projekčních prací pro Severočeské konzumní družstvo do Švédska, kde se seznámil s místními progresivními trendy v severské architektuře. I díky nově nabytým poznatkům slavil úspěch v soutěži o výstavbu Krajské nemocnice Liberec.[27]

Urbanismus a ochrana památek

Rok 1948 znamenal pro rychle se rozvíjející Technikovu kariéru nepříjemný zásah, když musel opustit svoji soukromou praxi a na místo toho nastoupil do Stavoprojektu. Na novém pracovišti se specializoval na urbanismus a záchranu nemovitých památek.

„V Liberci po druhé světové válce, kdy bylo nutné řešit především záležitosti životně důležité, nebylo příliš velké pochopení veřejnosti pro ochranu stavebních památek, zejména těch historických z konce devatenáctého století, kterých byla většina. V té době ještě ani evropští památkáři nepovažovali historizující slohy a budovy jimi poznamenané za hodné ochrany. Bylo proto nebezpečí, že v rámci bourací euforie budou odstraněny i stavby architektonicky hodnotné, patřící k historii města. Zahájil jsem proto rozsáhlou publikační činnost v místním tisku, periodikách, pořádal jsem přednášky s diapozitivy, které jsem si sám zhotovoval, abych libereckou veřejnost, zejména pak orgány spravující město, informoval o stavbách, jež by zasluhovaly ochranu a zachování. Kromě článků, kterých jsem napsal několik stovek, jsem uvedl architektonicky významné stavby i v mých knihách o Liberci, v řadě zpráv České Besedy a Stavebních památkách města Liberec.“[28]

Kromě záchrany památek ve Velkém Liberci, jako byly například Valdštejnské domky, zámecká kaple nebo historická neorenesanční meteorologická budka u radnice, napřímil Technik své síly i pro záchranu hodnotných staveb v blízkém okolí. Jednalo se například o barokní chrám Archanděla Michaela ve Smržovce či opravu hradní části hradozámeckého areálu ve Frýdlantu a zámku Sychrov. V oblasti urbanismu se věnoval tvorbě prvního poválečného územního plánu Liberce i dalších územních a zastavovacích plánů v Českém Dubu, Sobotce, Lomnici nad Popelkou, Mnichově Hradišti, Hronově, Novém Boru nebo Frýdlantu. Společně s Eduardem Adamírou pak vypracoval koncepci prvního poválečného sídliště na Králově Háji, které patří k nejlepším architektonickým počinům této kategorie v České republice.[29]

Práci pro Stavoprojekt musel Svatopluk Technik ukončit v roce 1958 po politických prověrkách. Již předtím odmítl vstup do Komunistické strany Československa.

„Byl jsem určen k manuální práci v Pozemních stavbách. Po odvolání kvůli zdravotnímu stavu (prodělal jsem srdeční infarkt) mi Okresní výbor KSČ dovolil práci konstruktéra v Pozemních stavbách. Současně zamítl mou žádost o převod do Stavoprojektu.“[30]

Pro státní podnik Pozemní stavby Liberec pracoval pouze dva roky, než se podařilo někdejšímu řediteli stavební průmyslovky Janu Taušovi si jej vyžádat pro výuku. Díky jeho přímluvě se Svatopluk Technik navrátil k pedagogické práci, které zůstal věrným až do odchodu do penze v roce 1988. Kromě vzdělávání budoucích stavebních inženýrů a architektů se však i nadále věnoval svému oboru. V roce 1963 se například zúčastnil soutěže na přestavbu Ještědu, dále úpravy centra lázní v Karlových Varech a nebo Dolního centra Liberce. Kromě toho v roce 1970 zpracoval několik studií na rekonstrukci a nové využití evangelického kostela na náměstí Českých bratří a v letech 1970–1973 projektoval atriové domy na Aloisině výšině.[31] Svou odbornou i popularizační pozornost věnoval rovněž rodnému Podještědí, kde se zajímal především o lidovou architekturu.

Za své celoživotní úsilí a úspěchy obdržel v roce 1995 Česné občanství města Liberce a dále čestné uznání Krajského střediska památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem. Kromě toho byl oceněn skautským vyznamenáním za věrnost a nebo Pamětní medailí Řádu slovenského národního povstání. [32] V roce 2010 obdržel in memoriam Poctu hejtmana Libereckého kraje.[33]

Svatopluk Technik zemřel ve věku devadesáti šesti let 2. února 2010.[34]

 

Jan Hnělička


[1] VEVERKA, Josef, Stanislav HNĚLIČKA a Svatopluk, TECHNIK. Tři vzpomínky na rok 1938. In: Kalmanach 2008/2009. Liberec: Kruh autorů Liberecka, 2009, s. 5.

[2] Tamtéž, s. 6.

[3] TECHNIK, Svatopluk a Jan ŠEBELKA. Budu z tohoto světa odcházet nerad, ale s pocitem dobře splněného úkolu: rozhovor Jana Šebelky s architektem Svatoplukem Technikem. In: Kalmanach 2010/2011. Liberec: Kruh autorů Liberecka 2011, s. 44.

[4] MAXA, Miroslav. Architektu a příteli Svatopluku Technikovi k šestadevadesátinám. In: Od Ještěda k Troskám. roč. 16, č. 2, s. 165.

[5] Viz TECHNIK, Svatopluk a Jan ŠEBELKA. Budu z tohoto světa odcházet nerad, ale s pocitem dobře splněného úkolu: In: Kalmanach 2010/2011, s. 45.

[6] Vojenský historický archív Bratislava (VHA Bratislava), f. Kmenový list Svatopluk Technik, nar. 1913.

[7] TECHNIK, Svatopluk. Jak jsem přežil SNP (rukopis), s. 10.

[8] Vyjma toho obdržel k 1. září 1938 hodnost četaře aspiranta. VHA Bratislava, f. Kmenový list Svatopluk Technik, nar. 1913.

[9] TECHNIK, Svatopluk. Jak jsem přežil SNP (rukopis), s. 12.

[10] Viz TECHNIK, Svatopluk a Jan ŠEBELKA. Budu z tohoto světa odcházet nerad, ale s pocitem dobře splněného úkolu. In: Kalmanach 2010/2011, s. 46.

[11] TECHNIK, Svatopluk. Jak jsem přežil SNP (rukopis), s. 13–14.

[12] VHA Bratislava, f. Kmenový list Svatopluk Technik, nar. 1913.

[13] Tamtéž.

[14] TECHNIK, Svatopluk. Jak jsem přežil SNP (rukopis), s. 12.

[15] Viz TECHNIK, Svatopluk a Jan ŠEBELKA. Budu z tohoto světa odcházet nerad, ale s pocitem dobře splněného úkolu. In: Kalmanach 2010/2011, s. 46, TECHNIK, Svatopluk. Jak jsem přežil SNP (rukopis), s. 17–18.

[16] TECHNIK, Svatopluk. Jak jsem přežil SNP (rukopis), s. 20.

[17] K tématu Slovenského národního povstání více: LACKO, Martin. Slovenské národné povstanie 1944. Bratislava: Slovart, 2008, 223 s.; RICHTER, Karel. Apokalypsa v Karpatech: čs. východní odboj bez cenzury a legend. Brno: Jota, 2017, 495 s.; SYRNÝ, Marek. Slovenské národné povstanie: Slovensko a Európa v roku 1944. Banská Bystrica: Múzeum Slovenského národného povstania, 2014, 751 s.

[18] Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha, f. Osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., Svatopluk Technik, čj. 30661/1969; Soukromý archiv Jana Technika, Potvdrenie, velitel spojovacího pluku 4 kpt. Gustáv Špak, 31. 8. 1945.

[19] Soukromý archiv Jana Technika, Vojenský osobný preukaz č. 558.

[20] TECHNIK, Svatopluk. Jak jsem přežil SNP (rukopis), s. 28–31.

[21] Tamtéž, s. 35–50.

[22] Tamtéž, s. 55–59.

[23] Soukromý archiv Jana Technika, Potvrzení o zatčení, Ing. Miroslav Říha, 1. 10. 1946.

[24] TECHNIK, Svatopluk. Jak jsem přežil SNP (rukopis), s. 75.

[25] Viz TECHNIK, Svatopluk a Jan ŠEBELKA. Budu z tohoto světa odcházet nerad, ale s pocitem dobře splněného úkolu. In: Kalmanach 2010/2011, s. 47.

[26] Viz MAXA, Miroslav. Architektu a příteli Svatopluku Technikovi k šestadevadesátinám. In: Od Ještěda k Troskám, s. 166.

[27] TECHNIK, Jiří. Ing. arch. Svatopluk Technik: (7. 3. 1913, Rašovka – 2. 2. 2010, Liberec). In: Liberec: ročenka liberecké architektury 2010, roč. 6, s. 46.

[28] Viz TECHNIK, Svatopluk a Jan ŠEBELKA. Budu z tohoto světa odcházet nerad, ale s pocitem dobře splněného úkolu. In: Kalmanach 2010/2011, s. 49.

[29] Viz TECHNIK, Jiří. Ing. arch. Svatopluk Technik. In: Liberec: ročenka liberecké architektury, s. 47.

[30] Viz TECHNIK, Svatopluk a Jan ŠEBELKA. Budu z tohoto světa odcházet nerad, ale s pocitem dobře splněného úkolu. In: Kalmanach 2010/2011, s. 50.

[31] Viz TECHNIK, Jiří. Ing. arch. Svatopluk Technik: (7. 3. 1913, Rašovka – 2. 2. 2010, Liberec). In: Liberec: ročenka liberecké architektury 2010, s. 47.

[32] Viz MAXA, Miroslav. Architektu a příteli Svatopluku Technikovi k šestadevadesátinám. In: Od Ještěda k Troskám, s. 167.

[33] Poctu získal Technik, Edel i Věra Vohlídalová. In: Liberecký deník. 2010, č. 240 (15. 10. 2010), s. 5.

[34] Zemřel muž, který určoval podobu Liberce. In: Mladá fronta Dnes, 2010, roč. 21, č. 33, s. 2.

Místa působení

Výběrová bibliografie

Dílo – knihy

TECHNIK, Svatopluk. Liberec, srdce severu. Liberec: Svaz osvobozených politických vězňů, 1945, 24 s.

ROZMARIN, Josef a Svatopluk TECHNIK. Vybavení sídlišť: občanské zařízení. Brno: Ústav architektury. a územního plánování, 1953, 262 s.

TECHNIK, Svatopluk. Liberec minulosti a budoucnosti. Liberec: Severočeské krajské nakladatelství, 1961. 318 s.

TECHNIK, Svatopluk a Jaroslav TOMSA. Liberecko: 8 studií. Liberec: Socialistická akademie, 1966, 73 s.

TECHNIK, Svatopluk a Rudolf ANDĚL. Města severních Čech. Liberec: Severočeské nakladatelství, 1967. 252 s.

TOMSA, Jaroslav, Svatopluk TECHNIK, Libuše HORÁKOVÁ, Jindra MACH, Jaroslav TOMSA, Miloslav NEVRLÝ a Bohumír LIFKA. Paměti České besedy v Liberci II. část. Liberec: Česká beseda, 1968, 23 s.

TECHNIK, Svatopluk. Jak se mění Liberec. Liberec: Česká beseda, 1969, 15 s. Zprávy České besedy, č. 5.

TECHNIK, Svatopluk. Stavební proměny Liberce. Liberec: Česká beseda, 1980, 31 s. Zprávy České besedy, č. 29.

TECHNIK, Svatopluk a Vladimír RUDA. Liberec minulosti a současnosti: (historie a perspektivy výstavby města). 2. vyd. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1980, 308 s.

TECHNIK, Svatopluk. Stavební památky města Liberce: Gotika, renesance, baroko. Liberec: Česká Beseda, 1984, 30 s. Zprávy České besedy, č. 47.

TECHNIK, Svatopluk. Stavební památky města Liberce: klasicismus a empír. Liberec: Česká beseda, 1986, 34 s. Zprávy České besedy, č. 54.

TECHNIK, Svatopluk. Stavební památky města Liberce: romantismus s historismus: A – veřejné budovy. Liberec: Česká beseda, 1988, 42 s. Zprávy České besedy, č. 62.

TECHNIK, Svatopluk. Stavební památky města Liberce: Romantismus a historismus: B – urbanistické celky a obytné budovy. Liberec: Česká beseda, 1991, 30 s. Zprávy České besedy, č. 69.

TECHNIK, Svatopluk a Jiří SEDMIDUBSKÝ. Liberec: město pod Ještědem vás vítá. Liberec: Komise cestovního ruchu města Liberce, 1991, 35 s.

TECHNIK, Svatopluk a Jiří SEDMIDUBSKÝ. Liberec. Liberec: Komise cestovního ruchu města Liberce, 1991.

ANDĚL, Rudolf, Svatopluk TECHNIK a Iva BORISJUKOVÁ. Český Dub. Ústí n. Labem: Severočeské nakladatelství, 1991, 205 s. ISBN 80-7047-037-2.

TECHNIK, Svatopluk. Stavební památky Liberce: Secese a meziválečná architektura. Liberec: Česká beseda v Liberci, 1992, 34 s. Zprávy České besedy, č. 71.

TECHNIK, Svatopluk. Liberecké domy hovoří. Díl 1. Liberec: Komise cestovního ruchu, 1992, 62 s.

TECHNIK, Svatopluk. Liberecké domy hovoří. Díl 2. Liberec: Úřad města Liberce, 1993, 63 s.

DRAHOŇOVSKÝ, Milan, Michal DRAPÁK a Svatopluk TECHNIK. Jubilejní almanach Střední průmyslové školy stavební v Liberci. Liberec: SPŠ stavební, 1995, 61 s.

TECHNIK, Svatopluk. Liberecké domy hovoří. Díl 3. Liberec: Úřad města Liberce, 1995, 63 s.

TECHNIK, Svatopluk. Liberecká náměstí. Liberec: Česká beseda, 1996, 47 s.

TECHNIK, Svatopluk. Liberecké domy hovoří. Díl 4. Liberec: Město Liberec, 1997, 63 s.

Svatopluk TECHNIK, Věra VOHLÍDALOVÁ a Ivan TALLER. Marginálie. svazek druhý. Česká beseda Liberec, 1998, 11 s. Zprávy České besedy, č. 86.

TECHNIK, Svatopluk. Tři záhady vzniku Liberce, aneb, Jak vznikl Liberec a jeho jméno. Liberec: Česká beseda v Liberci, 2000, 47 s. Zprávy České besedy, č. 90.

TECHNIK, Svatopluk. Výstava Budujeme osvobozené kraje v Liberci roku 1946. Liberec: Česká beseda, 2001, 50 s. Zprávy České besedy, č. 94.

TECHNIK, Svatopluk. Liberecké domy hovoří. Díl 5. Liberec: Město Liberec, 2001, 64 s.

TECHNIK, Svatopluk. Lidové stavby v Podještědí na Českodubsku. Liberec: Roman Karpaš, 2009, 143 s. Zprávy České besedy, č. 102. ISBN 978-80-87100-09-7.

 

Dílo – články a studie

TECHNIK, Svatopluk a Vladimír RUDA. Stavební vývoj Liberce v době průmyslové revoluce. In: Sborník Severočeského musea. Svazek 2, Historia. Liberec: Krajské nakladatelství, 1959, s. 269–293.

TECHNIK, Svatopluk. K záchraně zbytků lidové architektury na Českodubsku. In: Sdružení rodáků a přátel kraje Karoliny Světlé. 1985, č. 17, s. 6–10.

TECHNIK, Svatopluk. Rašovka. In: Sdružení rodáků a přátel kraje Karoliny Světlé. 1996, č. 33, 1–8.

TECHNIK, Svatopluk. Rašovka. In: Sdružení rodáků a přátel kraje Karoliny Světlé. 1996, č. 34, s. 7–13.

TECHNIK, Svatopluk. Bystrá. In: Sdružení rodáků a přátel kraje Karoliny Světlé. 1998, č. 37, s. 1–5.

TECHNIK, Svatopluk. Proměny Liberce do roku 1989. In: Stavba. 2001, roč. 8, č. 2, s. 13–17.

TECHNIK, Svatopluk. K počátkům města Liberce. In: Od Ještěda k Troskám. Turnov, 2001, roč. 8, č. 1, s. 22–31. ISSN 1214-1798.

TECHNIK, Svatopluk. Lidové stavby Podještědí. In: Od Ještěda k Troskám. 2002, roč. 9, č. 3, s. 77–85. ISSN 1214-1798.

TECHNIK, Svatopluk. Rumpálová studně v Českém Dubu. In: Od Ještěda k Troskám. Turnov, 2003, roč. 10, č. 26, s. 7–9. ISSN 1214-1798.

TECHNIK, Svatopluk. První český starosta v Liberci. In: Od Ještěda k Troskám. Turnov, 2003, roč. 10, č. 26, s. 152. ISSN 1214-1798.

TECHNIK, Svatopluk. Škola na Rašovce a její učitelé. In: Od Ještěda k Troskám. Turnov, 2004, roč. 11, č. 3, s. 146–160. ISSN 1214-1798.

TECHNIK, Svatopluk. Připomínka významné výstavy v Liberci v roce 1946: "Budujeme osvobozené kraje." In: Od Ještěda k Troskám. Turnov, 2004, roč. 11, č. 2, s. 67–74. ISSN 1214-1798.

TECHNIK, Svatopluk. Z minulosti Pilínkova. In: Od Ještěda k Troskám. 2005, roč. 12, č. 2, s. 114–125. ISSN 1214-1798.

TECHNIK, Svatopluk. Liberec po roce 1850. In: Liberec: ročenka liberecké architektury. 2005, roč. 1, s. 16–21. ISSN 1801-6227.

TECHNIK, Svatopluk. Podstávky dřevěných domů v severních Čechách: studie o pokladech lidové architektury našeho kraje. In: Od Ještěda k Troskám. 2006, roč. 13, č. 3, s. 151–161. ISSN 1214-1798.

TECHNIK, Svatopluk. Liberecká architektura v období secese. In: Liberec: ročenka liberecké architektury. 2006, roč. 1, s. 16–31. ISSN 1801-6227.

TECHNIK, Svatopluk. Trávníček: přirozený skanzen dřevěných lidových staveb. In: Od Ještěda k Troskám. 2007, roč. 14, č. 4, s. 240–262. ISSN 1214-1798.

TECHNIK, Svatopluk. O jedné vesnici Českodubska se zajímavým jménem Dehtáry. In: Od Ještěda k Troskám. 2007, roč. 14, č. 1, s. 31–35. ISSN 1214-1798.

VEVERKA, Josef, Stanislav HNĚLIČKA a Svatopluk TECHNIK. Tři vzpomínky na rok 1938. In: Kalmanach. Liberec: Kruh autorů Liberecka, 2009,  s. 2–7. ISBN 978-80-254-3356-0.

TECHNIK, Svatopluk. Podještědské chalupy, jejich vývoj a osudy. In: Dědictví Koruny české. 2008, roč. 17, č. 19, s. 14–15. ISSN 1210-4906.

TECHNIK, Svatopluk. Bystrá: (o jednom souboru lidové architektury v Podještědí). In: Od Ještěda k Troskám. 2009, roč. 16, č. 1, s. 15–19. ISSN 1214-1798.

TECHNIK, Svatopluk. Architekt Miloslav Maxa. In: Od Ještěda k Troskám. 2010, roč. 17, č. 1, s. 52–54. ISSN 1214-1798.

TECHNIK, Svatopluk a Milan KOCOUREK. Ing. arch. Svatopluk Technik: korespondence s Milanem Kocourkem. In: Od Ještěda k Troskám. 2014, roč. 37, č. 4, s. 243–250. ISSN 1214-1798.

TECHNIK, Svatopluk a Milan KOCOUREK. Ing. arch. Svatopluk Technik: korespondence s Milanem Kocourkem. Od Ještěda k Troskám. 2014, roč. 37, č. 1, s. 59–63. ISSN 1214-1798.


Články

Bohatých devadesát let přesvědčeného masarykovce. In: Od Ještěda k Troskám. Turnov, 2003, roč. 10, č. 26, s. 67–69. ISSN 1214-1798.

JENŠOVSKÝ, Václav. Poučný dokument z pera pamětníka – demokrata. In: Pojizerské listy. 2002, roč. 75, č. 12, s. 9. ISSN 1210-4965.

LUKEŠ, Josef. Obdivuhodné dílo. In: Sdružení rodáků a přátel kraje Karoliny Světlé. 2003, č. 47, s. 20–22.

MAXA, Miloslav. Architektu a příteli Svatoplukovi Technikovi k šestadevadesátinám. In: Od Ještěda k Troskám. 2009, roč. 16, č. 2, s. 165–167. ISSN 1214-1798.

MINSTROVÁ, Zuzana. Svatopluk Technik zachránil také Valdštejnské domky. In: Liberecký den. 2003, roč. 11, č. 164 (16. 7. 2003), s. 17. ISSN 1210-6291.

ŠVECOVÁ, Jana. Králův Háj i "Wolkerák." Podařená panel story 60. let. In: Liberecký deník. 2017, č. 216 (16. – 17. 9. 2017), s. 2. ISSN 1802-078X.

ŠVECOVÁ, Jana. Poctu získal Technik, Edel i Věra Vohlídalová. In: Liberecký deník. 2010, č. 240 (15. 10. 2010), s. 5. ISSN 1802-078X.

TECHNIK, Jiří. Ing. arch. Svatopluk Technik: (7.3.1913, Rašovka - 2.2.2010, Liberec). In: Liberec: ročenka liberecké architektury. 2010, roč. 6, s. 46–48. ISSN 1801-6227.

Zemřel muž, který určoval podobu Liberce. In: Mladá fronta Dnes. Liberecký kraj. 2010, roč. 21, č. 33 (9. 2. 2010), s. 2. ISSN 1210-1168.

 

Rozhovory

TECHNIK, Svatopluk a Pavel KOUKAL. Čestný občan Liberce. Liberecký den. Liberecký den. 2003, roč. 11, č. 57, s. 2. ISSN 1210-6291.

TECHNIK, Svatopluk a Jan ŠEBELKA. Budu z tohoto světa odcházet nerad, ale s pocitem dobře splněného úkolu: rozhovor Jana Šebelky s architektem Svatoplukem Technikem. In: Kalmanach 2010/2011. Liberec: Kruh autorů Liberecka, 2011, s. 39–52. ISBN 978-80-254-7868-4.

 

Recenze

PORTMANN, Kateřina. Svatopluk Technik: Výstava Budujeme osvobozené kraje v Liberci 1946. In: Fontes Nissae. Liberec: Technická univerzita v Liberci: 2002, s. 245–246. ISBN 80-7083-666-0.

KRÁMSKÁ, Bohunka. Svatopluk Technik: Lidové stavby v Podještědí na Českodubsku. In: Fontes Nissae = Prameny Nisy. Liberec: Technická univerzita v Liberci: 2010, s. 324–325. ISBN 978-80-7372-706-2.

JENŠOVSKÝ, Václav a Miloslav MAXA. Na slovo vzatý odborník se pokorně sklání před kouzlem lidového stavitelství v Podještědí. In: Od Ještěda k Troskám. 2010, roč. 17, č. 1, s. 63–64. ISSN 1214-1798.

MAXA, Miloslav. Lidové stavby v Podještědí a na Českodubsku. In: Světlik: svět libereckých knihoven. 2011, č. 1, s. 47–48. ISSN 1214-2751.

KONVALINKOVÁ, Tereza. Lidové stavby v Podještědí. In: Zprávy památkové péče. 2011, roč. 71, č. 1, s. 61–62. ISSN 1210-5538.

Citace

HNĚLIČKA, Jan. Svatopluk Technik. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2021. Datum aktualizace 06. 04. 2021, [cit. 2021-07-30]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:28355