Katalog KVKLI

Alois Vaňura

26. 5. 1877 Dvůr Králové nad Labem - 21. 4. 1942 Flossenbürg

legionář sokol menšinový pracovník podnikatel

Medailon

„Cítil jsem, že v Sokole již zůstanu. Dříve než rozum, srdce mi poradilo. A dalo směr pro celý život.“

 

Alois Vaňura se narodil 25. května 1877 ve Dvoře Králové nad Labem jako nemanželský syn Marie Vaňurové. Matka pocházela z rodiny místního tkalce Antonína Vaňury a jeho ženy Kateřiny. Útlé mládí a první roky docházky do obecné školy trávil Alois Vaňura ve svém rodném městě. V deseti letech osiřel a ocitl se u vzdálených příbuzných na severu Čech v Horním Růžodole. Zde jej poprvé zaujala činnost Sokola, do kterého vstoupil v roce 1889. Pravidelnému cvičení a spolkovému životu se v dalších letech věnoval naplno a od roku 1898 už zastával v Sokole Liberec pozici náčelníka. Na začátku nového století se pak stal nejprve místonáčelníkem a v roce 1905 již náčelníkem Župy ještědské Beneše Heřmana. Mimo to si společně s přítelem Bedřichem Škaloudem otevřel obchod se suknem. Po vypuknutí první světové války narukoval v řadách rakousko-uherské armády na východní frontu, kde do března 1915 bránil pevnost Přemyšl, než upadl do ruského zajetí. V zajateckém táboře se přihlásil k československým legiím a první jednotkou se mu stala 1. záložní rota 1. československého střeleckého pluku. Záložní jednotku pak zastupoval na řadě jednání, včetně I. sjezdu československého vojska na Rusi v Čeljabinsku, v jehož předsednictvu vykonával funkci tajemníka. V září 1918 přešel pod Vojenský odbor Odbočky Československé národní rady a začal působit jako polní soudce. Do vlasti se evakuoval 24. června 1919 na lodi SS Archer.

V čase první republiky opětovně navázal na své dřívější podnikání i spolkovou činnost. V roce 1931 se stal starostou České besedy v Liberci, o čtyři roky později byl zvolen župním starostou Sokola a roku 1937 získal funkci místopředsedy liberecké odbočky Nezávislé jednoty československých legionářů. Po záboru pohraničí v říjnu 1938 se i s rodinou odstěhoval do Turnova, v němž se po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 zapojil do domácího odboje. Až do svého zatčení 8. října 1941 působil jako vedoucí sokolské odbojové skupiny pro Pojizerský kraj. Poté byl několik měsíců vězněn v Kartouzích a na Pankráci, než se v únoru 1942 ocitl v KT Flossenbürg. Fyzicky a psychicky vysílen zemřel v koncentračním táboře 21. dubna 1942.

Mládí

Alois Vaňura se narodil 25. května 1877 ve Dvoře Králové nad Labem jako nemanželský syn Marie Vaňurové. Matka pocházela z rodiny místního tkalce Antonína Vaňury a jeho ženy Kateřiny. Kmotrem jejího syna se stal příbuzný Alois Vaňura, jenž pracoval coby zámečník.[1] Útlé mládí a první roky docházky do obecné školy trávil Alois Vaňura ve svém rodném městě. V deseti letech osiřel a ocitl se u vzdálených příbuzných na severu Čech v Horním Růžodole. Obyvatelstvo obce, ležící při okraji průmyslového Liberce, se skládalo především z dělnických rodin, které sem často přicházely z vnitřní části Čech. Počet místní české menšiny se proto neustále navyšoval a s tím rostl i její společenský život, do kterého už od druhé poloviny devatenáctého století neodmyslitelně patřil Sokol. Právě pravidelná cvičení sokolů přitáhla mladého Aloise Vaňuru ke spolkovému životu a lásce k tělovýchově. Prvním cvičitelem se mu stal průvodčí vlaků Brixi, který žil v Horním Růžodole. Díky němu se Vaňura dozvěděl o Sokolu více a rovněž i to, že v Liberci cvičí žactvo pravidelně dvakrát týdně. Od roku 1889 patřil mezi mladé sokoly i on.

„Dostal jsem se v jednotě do rukou dobrých vedoucích, kteří úkol vychovatelský poctivě plnili a o své svěřence svědomitě dbali. Pilnou návštěvou a chutí do cvičení brzy jsem na sebe upozornil a získal přízeň vedoucích, z těch pak zvlášť mi byl nakloněn prvý náčelník jednoty br. Vievek.“ [2]

Sokolským funkcionářem

Ve svých čtrnácti letech přestoupil Vaňura k sokolskému dorostu a již o dva roky později obdržel stipendium a byl povolán ke cvičení členstva.[3] Díky usilovnému nasazení, cvičitelským a organizačním schopnostem jeho obliba mezi sokoly rychle rostla a již v roce 1898 zastával v Sokolu Liberec pozici náčelníka a blízkého spolupracovníka vedoucího činitele zdejší české menšiny Václava Šamánka.[4] Při práci pro organizaci ovšem nezanedbával ani svou tělesnou schránku a pravidelně se zúčastňoval okolních závodů. Kupříkladu 25. září 1898 zvítězil v lidovém závodu v Hořeních Pasekách, jehož se zúčastnilo dvacet tři sportovců. Soutěžilo se ve vrhu kamenem, vzpírání břemen, skoku do dálky a běhu. Vaňura exceloval především v silových kláních, tedy ve vrhu, kde dokázal hodit desetikilový kámen do dálky 7,1 metru a ve vzpírání, kdy jedenadvacetkrát zvedl třiceti osmi kilogramovou činku. Odměnou za vítězství mu bylo předáno Album Valašska a lipový věnec se slovenskou stuhou.[5] Neméně úspěšným se stal o šest let později při IV. župním sletu na Malé Skále, kde společně s libereckým kolegou Markem dokázal čtrnáctkrát za sebou zvednout padesátikilovou činku.[6] Vyjma cvičení v libereckém Sokole a župních sletů byl Vaňura aktivním také při III. a IV. všesokolském sletu v Praze, za což obdržel čestná uznání. Mnohé pochvaly získal rovněž za účast na sletu ve slovinské Lublani a nebo polském Lvově.[7]

Na počátku nového století Vaňura opět v sokolské hierarchii povýšil, když se v roce 1901 stal župním místonáčelníkem a o čtyři roky později přímo náčelníkem Župy ještědské Beneše Heřmana.[8] Vyjma spolkové činnosti se však věnoval i své živnosti. Navzdory vyučení se obuvníkem začal nejprve pracovat jako obchodní příručí prodávající textilní zboží a od roku 1910 pak podnikal se svým přítelem a rovněž sokolem Bedřichem Škaloudem se suknem. Obchod sídlil v Nádražní ulici č. p. 19.[9]

Československým legionářem v Rusku

Podnikání i společenskému životu se Alois Vaňura věnoval naplno až do vypuknutí první světové války, v rámci které byl i on povolán k nástupu do rakousko-uherské armády. Zkušenosti s vojenským životem už měl, neboť 1. října 1898 nastoupil prezenční službu u III. záložní setniny Zeměbraneckého pěšího pluku 18 v Přemyšli a následně absolvoval osmitýdenní výcvik. Po splnění svých povinností a návratu do civilu se ještě v letech 1901 a 1903 zúčastnil povinného cvičení ve zbrani. Od počátku roku 1909 byl veden jako kmenový příslušník Zeměbraneckého pěšího pluku 11 z Jičína.[10] Do válečné vřavy na východní frontě však zasáhl v rámci mladoboleslavského Zeměbraneckého pěšího pluku 10, se kterým se dostal opět do pevnosti Přemyšl. Na haličském bojišti se coby svobodník ocitl v několikaměsíčním obležení carskou armádou, které se posádka pevnosti nakonec 22. března 1915 vzdala. Navzdory dlouhotrvajícímu obležení dokázal Vaňura udržovat korespondenční styk s domovem a svými blízkými. Kupříkladu 8. ledna 1915 se mu podařilo prostřednictvím vzduchoplavební pošty zaslat lístek příteli Škaloudovi s informací o svém zdraví a pozdravy pro sokoly z ještědské župy.[11] O dva měsíce později upadl do ruského zajetí, ve kterém pobýval do léta následujícího roku. Posledním místem jeho pobytu v zajetí se stal Petropavlovsk, odkud pak odešel rozšířit československou civilní odbojovou činnost do Kyjeva, kde mimo jiné vstoupil do místního Sokola. V hlavním ukrajinském městě se 22. srpna 1916 přihlásil k československým legiím v Rusku a byl ještě téhož dne odveden coby střelec k 1. záložní rotě 1. československého střeleckého pluku. Po příchodu dalších dobrovolníků do československých legií se v listopadu 1916 rozšířila záložní rota na prapor. Od 20. listopadu pak Vaňura sloužil u 1. roty záložního praporu a na konci měsíce se stal hospodářem jednotky.[12]

Díky svým životním zkušenostem a přirozené autoritě se Vaňura stal během několika měsíců jednou ze známých postav československého revolučního hnutí v Kyjevě. Důvěře se těšil i mezi svými spolubojovníky, kteří jej společně s Bohumilem Tlusťákem vyslali 27. března 1917  jako zástupce 1. roty na květnový III. sjezd Svazu československých spolků na Rusi.[13] Setkání delegátů, které se odehrávalo v Kyjevě ve dnech 6. – 14. května 1917 patřilo z hlediska vývoje československé revoluční akce v Rusku k jednomu z klíčových, neboť sněm ovládli legionáři a především pak zástupci vojáků ze zajateckých táborů. Sjezd oficiálně schválil Československou národní radu v čele s Tomášem Garriguem Masarykem jako nejvyšší orgán československé zahraniční akce a zřízení třicetičlenné odbočky rady, do jejíž činnosti se na krátký čas zapojil i Alois Vaňura. Na konci září téhož roku se pak od Odbočky Československé národní rady v Rusku navrátil k záložnímu praporu. Krátce předtím zorganizoval ruskou veřejností velmi kladně přijaté veřejné cvičení sokolů v Bobrujsku.[14] V řadách 1. roty vytrval také v následujících měsících, a to i po říjnové reorganizaci záložního praporu na 1. československý střelecký husitský záložní pluk.

Bolševický převrat v listopadu 1918 zasáhl do života československých legionářů mnohem více, než tomu bylo v případě abdikace cara Mikuláše II. a pádu samoděržaví. Po ujmutí se moci v Petrohradu a v dalších městech Ruska zahájila vláda lidových komisařů mírová jednání s Centrálními mocnostmi, které si v nastalé situaci diktovaly nepřiměřené podmínky. V de facto stejné chvíli zahájili ukrajinští nacionalisté kroky k uskutečnění svého národního programu s cílem vyhlásit samostatnou Ukrajinu, k čemuž 22. ledna 1918 doopravdy došlo. Československé legie, které vznikly za účelem boje proti Centrálním mocnostem, se tak v dané chvíli ocitly ve svízelné situaci. Na jedné straně bolševická vláda hodlala ukončit válku na východní frontě a na druhé straně započaly boje mezi bolševiky a Ukrajinci o jejich samostatnost. Situace se dramaticky zhoršila v únoru a březnu 1918, kdy došlo k prozatímnímu ukončení mírových jednání v Brestu Litevském, a na místo toho začal rychlý postup německých a rakousko-uherských jednotek do nitra někdejšího carského Ruska, tedy i Ukrajiny. Českoslovenští legionáři se proto urychleně stahovali směrem k Penze, avšak i tak museli svést boj s nepřítelem. K největším střetům došlo u Bachmače na počátku března 1918. Do ústupu československých legionářských jednotek se zapojil také Alois Vaňura, který se od 23. února do 15. března zúčastnil odchodu armádního sboru ze Žitomiru do Tambova. O měsíc později byl povýšen na desátníka.[15]

Po úspěšném ústupu z Ukrajiny do Ruska a dalších přesunech ve směru do Vladivostoku, odkud měli legionáři odplout na západní frontu, však postupem času docházelo k neshodám mezi vyjednávači Odbočky Československé národní rady, legionáři a bolševiky. Především lidový komisař Lev Trockij se snažil odzbrojit československé dobrovolce a převést je do nově vznikající Rudé armády či pracovních oddílů. Neutralizace československého armádního sboru však byla v přímém rozporu s dosavadní politikou československé zahraniční akce, a tak se čím dál tím více ve vojsku množily názory, aby si legie nenechaly bolševickou vládou diktovat podmínky a samy se postaraly o svou evakuaci. Jelikož i v revoluční armádě v Rusku byl už od počátku udržován silný demokratismus, došlo ke svolání I. sjezdu československého vojska na Rusi, který se uskutečnil v červenci téhož roku a rozhodl o dalším postupu. Sjezdu se zúčastnili zástupci jednotlivých divizí, pluků i praporů, mezi nimiž stanul opět Alois Vaňura, vyslaný svým záložním plukem.[16]

Ještě předtím, než došlo k oficiálnímu zahájení sjezdu, se odehrál takzvaný čeljabinský incident, který zásadním způsobem ovlivnil právě probíhající sjezdové předporady a i následné rozhodnutí většiny zástupců vojska. Čeljabinský sjezd, v jehož předsednictvu Alois Vaňura zastával pozici tajemníka, nejprve odmítl Trockého návrh na rozdělení sboru na dvě skupiny a evakuaci jeho západní části přes Archangelsk. Nato delegáti schválili okamžité zastavení vydávání zbraní bolševikům a zvolili Prozatímní výkonný výbor, který měl zajistit evakuaci vojska přes Vladivostok vlastním pořádkem.[17] Doposavad přísně zachovávaná neutralita Čechoslováků tímto aktem skončila a na místo toho začaly na mnoha místech transsibiřské magistrály tvrdé boje s bolševickými silami.[18]

Po ukončení I. sjezdu československého vojska na Rusi se Alois Vaňura navrátil k jednotce, ze které se po sloučení se samostatným záložním půlpraporem a Kurganským pochodovým praporem stal 23. srpna 1918 9. československý střelecký pluk Karla Havlíčka Borovského. U pluku vytrval do počátku září téhož roku, kdy přešel pod pravomoc Vojenského odboru Odbočky Československé národní rady a začal vykonávat soudcovskou funkci při Polním soudu č. 1 československého vojska v Jekatěrinburku. U polního soudu vytrval až do února 1919, během kterého přestal být veden u nově vzniklé vojenské správy Ministerstva vojenství a odjel do Vladivostoku připravit se k evakuaci.[19] Z dálnovýchodního přístavu vyplul v rámci 5. transportu 24. června 1919 na americké lodi SS Archer, která zamířila do nejprve Japonska. Z Jokohamy pak plavidlo pokračovalo dále do amerického přístavu San Diego, kde se legionáři vylodili a následně podstoupili cestu napříč Spojenými státy až do Virginie. V přístavu Norfolk je již čekala loď USS Aeolus, která po přeplutí Atlantského oceánu zakotvila 15. srpna 1919 v Brestu. Poté českoslovenští dobrovolníci putovali dále do vlasti vlakem, a to přes Švýcarsko a Rakousko s cílovou stanicí v Českých Budějovicích.[20]

V čase první republiky

Po návratu do vlasti se Alois Vaňura přesunul do Jičína, kde 7. prosince 1919 demobilizoval a definitivně se navrátil do civilního života.[21] Tak jako v letech předválečných, i v čase první československé republiky obchodoval Vaňura se suknem, a to až doby záboru pohraničí v roce 1938.[22] V podnikání po první světové válce nejprve pokračoval se svým dlouholetým přítelem Bedřichem Škaloudem, který však 24. srpna 1924 zemřel ve věku čtyřiceti tří let.[23] Poté vedl obchod výhradně jen Vaňura, jenž jméno svého přítele v názvu podniku přesto ponechal.

Neméně aktivním zůstal i v milovaném Sokole, ve kterém krátce po svém návratu začal být opět činným jako náčelník ještědské župy.[24] Vyjma příprav a realizace cvičebních programů se věnoval také osvětě, zasedal v soudcovském sboru v Rozhodčí komisi a zastupoval severní Čechy v celostátním výboru České obce sokolské. [25] Na jaře roku 1935 jej pak valná hromada ještědské župy zvolila do funkce starosty, ve které vytrval až do své smrti. [26] Úřad župního náčelníka namísto něj převzal Jan Plánička.[27] Nejen v sokolském hnutí dosáhl Alois Vaňura svou celoživotní pílí významných funkcí. Po úmrtí doyena české menšiny v Liberci Václava Šamánka v roce 1916 se postupem času stal právě Vaňura jedním z čelných představitelů zdejšího českého obyvatelstva, což stvrdil v roce 1930, kdy nastoupil do čela nejstaršího libereckého českého spolku – České besedy. Stalo se tak na počátku roku po odchodu Čeňka Matouše. Již dva roky předtím však vykonával pozici místostarosty. Oficiálně byl do úřadu starosty spolku zvolen 26. března 1931 a podobně jako v případě sokolské župy v něm vytrval až do svého skonu.[28] Nezapomínal ale ani na své spolubojovníky legionáře. V Liberci byl aktivním už v roce 1920, když se zde zformovala první legionářská organizace, která se stala odbočkou celostátního Svazu československých legionářů. Kromě něj vznikly na počátku dvacátých let ještě dva početné legionářské spolky, a to Družina a Jednota československých legionářů. Jelikož nebylo záhodno, aby se legionářské síly tříštily, došlo v lednu 1921 ke sjezdu zástupců všech tří organizací v Karlíně, kde liberecké legionáře zastupoval právě Alois Vaňura.

Stejně tak byl vyslán o čtyři měsíce později na sjezd na Královských Vinohradech, kde již definitivně proběhlo sloučení většiny legionářstva pod jednotnou Československou obcí legionářskou.[29] Nový spolek představoval po celou dobu trvání první republiky největší legionářskou organizaci, a to i přes to, že v dalších letech nakonec opět vzniklo několik konkurenčních spolků. Právě v jednom z nich působil i Alois Vaňura, který coby živnostník a politicky pravicově orientovaný legionář vstoupil do druhé největší legionářské organizace – Nezávislé jednoty československých legionářů.[30] V liberecké odbočce se stal nejprve členem výboru a od roku 1937 pak již místopředsedou.[31]

V sokolském odboji

Dramatické vyústění mezinárodní krize na podzim 1938 v podobě Mnichovské konference dopadlo rovněž na rodinu Aloise Vaňury. Coby představitel liberecké české menšiny Vaňura nemohl z bezpečnostních a existenčních důvodů v Liberci po záboru pohraničí zůstat. Novým domovem se mu proto stal Turnov, kam přestěhoval i svůj obchod. To samé se týkalo rovněž spolků, ve kterých byl členem či aktivním funkcionářem. Zvláště v Sokole znovu napřímil své síly a pokusil se zachránit maximum možného. Po definitivním obsazení českých zemí německou armádou 15. března 1939 již na nic nečekal a jako vlastenec, legionář a vůdčí osobnost Sokola se stal vedoucím sokolské odbojové skupiny pro Pojizerský kraj. Organizace byla celostátně označována za Obec sokolskou v odboji a její vedení zasedalo v Tyršově domě.[32] Sokolská organizace mohla pokračovat ve své existenci do roku 1941. Její činnost byla nicméně silně omezena. Po ztrátě pohraničních oblastí se z 3 648 členů přihlásilo u župy pouze 204 z nich. Ostatní odešli do jiných částí republiky, kde vstoupili do tamních sokolských žup či jednot, nebo na svou činnost v Sokole zcela rezignovali.

Ti, kteří v sokolském hnutí zůstali, se spolu se starousedlíky věnovali především závodům, v menší míře pak vzdělávacím podnikům.[33] Poslední valná hromada ještědské župy se uskutečnila 9. března 1941 v Turnově. I tentokrát byl Alois Vaňura potvrzen starostou a zvolen jako zástupce župy v celostátním výboru. Náhradníky pro výbor se stali Josef Jireš a JUDr. Šolc, kteří byli rovněž zainteresováni v odbojovém hnutí.[34]

Činnost sokolské odbojové skupiny se úspěšně rozvíjela do podzimu 1941 a nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora. V noci ze 7. na 8. října proběhl rozsáhlý zátah gestapa pod názvem „Aktion Sokol“. Do jejich rukou se dostali jak vrcholní činovníci spolku, tak představitelé sokolských žup. Celkem bylo zatčeno na patnáct set lidí. Ještědská župa ztratila Aloise Vaňuru, náčelníka Josefa Škodu i jednatele Josefa Jireše.[35] O tři dny později nacisté Českou obec sokolskou oficiálně rozpustili.[36]

Koncentrační tábor Flossenbürg

K zatčení Aloise Vaňury došlo v noci 8. října 1941, kdy jej jičínské gestapo zajistilo a odvezlo do věznice v Kartouzích. Nejednalo se ale o první takové zatčení. Vaňura byl z protiněmecké činnosti podezírán již o rok dříve, kdy ho v únoru 1940 příslušníci tajné německé policie zatkli poprvé. Jelikož mu ale nebylo možné prokázat konkrétní vinu, mohl po týdnu věznění odejít domů. Tentokráte byla situace jiná a Vaňura zůstal v Kartouzích zadržován až do počátku února 1942, kdy jej spolu s ostatními převezli do pankrácké věznice.

„Od 8. října do začátku prosince jsme byli jako největší zločinci v samovazbě a asi v prvním prosincovém týdnu mne přestěhovali do sousední cely k bratru Vaňurovi. Objali jsme se srdečně a oba jsme měli velikou radost, že ubíjející samota minula. Mnoho jsme si vyprávěli a oba jsme poznali navzájem svůj život. Později, když jsme měli povoleno také čísti knihy, zaujala nás nejvíce právě vydaná novinka Bassova „Cirkus Humberto“, která byla zdrojem našich úvah a rozhovorů. Plánovali jsme také spolu další sokolskou práci v župě po válce, věřili jsme pěvně, že dosáhneme opět svobody. Nikdy jsme o tom nepochybovali. (…) Ve vazbě velmi dbal na úklid cely. Náš „kýbl“ se musel lesknouti jak zrcadlo. Při umývání podlahy vždy sám drbal takzvaným kartáčem a já stíral hadrem. Žili jsme spolu takto přes 8 neděl v největší shodě a velmi dobře jsme se navzájem poznali. O jídlo, potajmu nám večer dozorci v den přijímání prádla z domova doneseném, jsme se vždy bratrsky dělili. Společně prožitý Štědrý den – velmi smutný večer plný teskných vzpomínek – a Nový rok jsme oslavili dovoleným přilepšením z domova. I nějakou cigaretu, tajně dodanou, jsme společně kouřívali. Protože Vaňura o vycházce s námi necvičil i já jsem proto přestal, abychom mohli chodívat za sebou podle zdi, aby tam nebyl sám. Cvičení jsme pak doháněli oba v cele, abychom tělo osvěžili. A procvičili jsme se tak, že sto poctivých dřepů nám nečinilo námahy. Tak jsme žili v bratrské shodě až do 6. února 1942 kdy jsme byli nákladními auty odvezeni na Pankrác. Před vraty Kartouz a na konci lip v Jičíně provázel dav lidí náš odjezd voláním: „Vraťte se brzo, na shledanou!“ Z 12 bratří se však vrátilo jen 5. Na Pankráci si Alois pobyl s námi ve společné cele jen týden. V den jeho odjezdu jsem se s ním objal, políbil a rozloučil se slovy „Na shledanou!“ Již jsme se však neshledali.“

ze vzpomínek Josefa Juny[37]

Z věznice na Pankráci byl Alois Vaňura odvezen 9. února 1942 do Koncentračního tábora ve Flossenbürgu. Zde mu již zbývaly pouze tři měsíce života. Navzdory celoživotnímu cvičení a utužování se jeho síly rychle slábly. Ve věku šedesáti pěti let již Vaňura nedovedl dlouhodobě vzdorovat fyzickému i psychickému trápení. Propuštěn spolu s ostatními sokoly měl být v dubnu 1942, avšak v té době byl již těžce nemocný.

„20. IV. jsme byli propuštěni. Br. Alois Vaňura, těžce nemocný, nemohl z revíru odjet a druhý den zemřel. Dále zemřeli br. Volák, Vazka a dr. Träger. Nikdy jich – jako ostatních nezapomeneme. Byli to mučedníci. Utýrali je, ale nezlomili! Po propuštění museli se podepsat, že s námi bylo zacházeno slušně, že jsme nic neutrpěli a že nebudeme nic říkat, jinak, že přijdeme zpět, abychom se víc už nevrátili. Dali nám (pokud nebyly rozkradeny) naše věci, odvezli nás do Weidenu a pak už jsme jeli sami. V Čechách, v Domažlicích i Plzni, když nás viděli a věděli, kdo a odkud jsme, nás štědře pohostili nejen jídlem a cigaretami, ale i čerstvými zprávami z našeho čs. rozhlasu.“

ze vzpomínek Ladislava Vojáčka[38]

Pouhý den poté, kdy se mohl znovu navrátit na svobodu, v koncentračním táboře zemřel. O jeho skonu se manželka Žofie dozvěděla od navrátivších se sokolů, načež po oficiálním dotazu na velitelství koncentračního tábora obdržela tuto odpověď:

„Auf Ihr Schreiben vom 22. 4. 1942 teilt die Kommandatur des K. L. Flossenbürg mit, dass Vanura am 21. 4. 1942 an Allgemeininfektion verstorben ist. Weitere Auskunft ereilt die einweisende Dienststelle Geheime Staatspolizei in Prag.“[39]

Alois Vaňura zemřel 21. dubna 1942 v Koncentračním táboře Flossenbürg v Bavorsku.[40] Po skončení druhé světové války mu byl za jeho odbojovou činnost udělen Československý válečný kříž 1939 in memoriam.[41] Město Liberec uctilo jeho památku v říjnu 1945 přejmenováním Mühlfeldovy třídy, ve které před válkou bydlel, na Vaňurovu.[42] O rok později bylo jeho jméno zvěčněno i na pamětní desce padlým a popraveným sokolům na turnovské sokolovně.[43]

 

Jan Hnělička


[1] Státní oblastní archiv Zámrsk, Sbírka matrik Východočeského kraje, Farní úřad římskokatolické církve Dvůr Králové nad Labem, sign. 35-4541, matrika narozených 1866-1884, fol. 345.

[2] Co mne přivedlo do Sokola. In: Věstník sokolský. 1934, roč. 36, č. 37 (26. 9. 1934), s. 297.

[3] Co mne přivedlo do Sokola. In: Věstník sokolský. 1934, roč. 36, č. 37 (26. 9. 1934), s. 297.

[4] Ze župy krkonošské. In: Věstník sokolský. 1898, roč. 2, č. 10 (25. 5. 1898), s. 175.

[5] Ze župy Krkonošské, In: Věstník sokolský, 1898, roč. 2, č. 24 (25. 12. 1898), s. 430–431.

[6] IV. Slet župní na Malé Skále dne 3. července 1904. In: Věstník sokolský. 1904, roč. 8, č. 20 (25. 10. 1904), s. 539.

[7] Bratr Alois Vaňura, náčelník sokolské župy Ještědské, padesátníkem, In: Věstník sokolský. 1927, roč. 29, č. 22 (2. 6. 1927), s. 347–348.

[8] Bratr Alois Vaňura, náčelník sokolské župy Ještědské, padesátníkem, In: Věstník sokolský. 1927, roč. 29, č. 22 (2. 6. 1927), s. 347–348.

[9] Liberec. In: Věstník obchodnické omladiny československé. 1910, roč. 26, č. 6 (20. 3. 1910), s. 2; Župa ještědská Beneše Heřmana. In: Věstník sokolský. 1905, roč. 9, č. 12 (25. 6. 1905), s. 334; KUDRNÁČ, Václav. Adresář českých menšin. Jičín: vlastním nákladem: 1912, s. 17.

[10] Vojenský historický ústav – Vojenský historický archiv Praha (VÚA – VHA Praha), f. Kmenový list Alois Vaňura, nar. 1877.

[11] Náčelník župy Ještědské Alois Vaňura, In: Věstník sokolský. 1915, roč. 19, č. 3 (11. 2. 1915), s. 71.

[12] VÚA – VHA Praha, f. Kmenový list Alois Vaňura, nar. 1877.

[13] ŠTEINDLER, František. Pěší pluk 9 Karla Havlíčka Borovského. Praha: Naše záloha, 1937, s. 51.

[14] Bratr Alois Vaňura, náčelník sokolské župy Ještědské, padesátníkem, In: Věstník sokolský. 1927, roč. 29, č. 22 (2. 6. 1927), s. 347–348.

[15] VÚA – VHA Praha, f. Kmenový list Alois Vaňura, nar. 1877.

[16] ZMRHAL, Karel. O samosprávu a demokracii v sibiřské armádě. Praha: Knihovna Obrození, 1923, s. 147.

Bratr Alois Vaňura, náčelník sokolské župy Ještědské, padesátníkem, In: Věstník sokolský. 1927, roč. 29, č. 22 (2. 6. 1927), s. 347–348.

[17] ZMRHAL, Karel. O samosprávu a demokracii v sibiřské armádě. Praha: Knihovna Obrození, 1923, s. 170; Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914–1920, Praha, Památník odboje 1926, s. 386.

[18] ORIÁN, Edmund, et al. Československá legie v Rusku 1914–1920. Praha: Epoque 1900 a Naše vojsko, 2014, s. 27–36.

[19] Vojenský historický ústav – Vojenský historický archiv Praha (VÚA – VHA Praha), f. Kmenový list Alois Vaňura, nar. 1877.

[20] 5. transport SS Archer. In: Legionářský směr. 2020, speciální číslo, s. 26–29.

[21] Vojenský historický ústav – Vojenský historický archiv Praha (VÚA – VHA Praha), f. Kmenový list Alois Vaňura, nar. 1877.

[22] S inzercemi obchodu Škaloud & Vaňura se mohli pravidelně setkat čtenáři Venkova, Ještědského obzoru, Národního osvobození, Legie nebo Věstníku obchodnické omladiny českoslovanské.

[23] Úmrtí, In: Věstník sokolský. 1924, roč. 26, č. 38 (18. 9. 1924), s. 607.

[24] V letech 1920–1921 současně vykonával funkci předsedy liberecké jednoty, ve které jej posléze vystřídal další ruský legionář a učitel Vladislav Fridrich. Padesát let Sokola v Liberci: 1886–1936, Liberec, Tělocvičná jednota Sokol 1936, s. 41.

[25] Pokyny pro soudce a závodníky. Praha: Československá obec sokolská, 1934, s. 4.; Vzdělávací sbor sokolské župy Ještědské. In: Věstník sokolský. 1932, roč. 34, č. 2 (14. 1. 1932), s. 24.

[26] Župa ještědská. In: Věstník sokolský, 1935, roč. 39, č. 12 (20. 3. 1935), s. 92; KUKAŇ, Václav. Sokolstvo a jeho činnost menšinová: 1896–1921. Praha: Československá obec sokolská, 1922, s. 97.

[27] Máme vůdce? Máme!. In: Věstník sokolský, 1935, roč. 39, č. 19 (8. 5. 1935), s. 148–149.

[28] CHOCHOLOUŠKOVÁ, Hana. Česká beseda: krajanské sdružení rodáků a přátel Liberecka: 150 let činnosti pro český národ a Liberec. Liberec: Roman Karpaš, 2013, s. 50–51.

[29] Sborník Čs. O. L. Jednoty pro Liberec a okolí k 10. výročí jejího trvání, Liberec: Čs. O. L. pro Liberec a okolí, 1931, s. 8.

[30] Všeobecné úctě a dobrým vztahům se však těšil i u bratří legionářů z mnohem početnější liberecké jednoty Československé obce legionářské, která byla naopak levicově orientovaná. Bratr Aloise Vaňura, náčelník sokolské župy Ještědské, padesátníkem. In: Legie. 1927, roč. 2, č. 18 (20. 6. 1927), s. 5.

[31] Liberec. In: Legie. 1932, roč. 7, č. 20 (19. 5. 1932), s. 7; Liberec. In: Legie. 1937, roč. 12, č. 20 (20. 5. 1937), s. 8.

[32] Památníček pod čarou, In: Sokolský věstník, 1946, roč. 44, č. 45 (9. 12. 1946), s. 581.

[33] Valná hromada župy Ještědské. In: Sokolský věstník, 1940, roč. 42, č. 11 (20. 3. 1940), s. 128.

[34] Valná hromada župy Ještědské. In: Věstník sokolský, 1941, roč. 45, č. 11 (19. 3. 1941), s. 126.

[35] Heydrichova sokolská „akce“. In: Boleslavský deník. 1996, č. 240 (12. 10. 1996), s. 28.

[36] MORÁVKOVÁ, Lenka. Sokolstvo v boji proti nacistické říši. In: Od Ještěda k Troskám. 2011, roč. 18, č. 1, s. 14–15.

[37] Za bratrem Aloisem Vaňurou. In: Sokolský věstník, 1946, roč. 44, č. 31 (2. 9. 1946), s. 388.

[38] Chtěli nás vyhubit. In: Sokolský věstník, 1946, roč. 44, č. 17 (29. 4. 1946), s. 212.

[39] VÚA – VHA Praha, f. Osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., Bedřich Procházka, č. j. 110150-Va-1288-1948, Opis zprávy z Flossenbürgu 29. 4. 1942.

[40] Životem za boj za svobodu zaplatili i jeho spolupracovníci Josef Jireš a Josef Škoda, kteří zahynuli v roce 1942 v Koncentračním táboře v Osvětimi. JUNA, Josef. A přece zvítězili: k odhalení pamětní desky a vložení prsti dne 27. října 1946 v Turnově sokolská župa Ještědská svým mučedníkům z r. 1938–1945. Turnov: Sokolská župa Ještědská, 1946, s. 11–13.

[41] In Memoriam. In: Osobní věstník ministerstva národní obrany. 1946, č. 71 (3. 8. 1946), s. 785.

[42] Přejmenování ulic v Liberci. In: Stráž severu. 1945, roč. 1, č. 23 (22. 6. 1945), s. 3; K přejmenování libereckých ulic. In: Stráž severu. 1945, roč. 1, č. 28 (28. 6. 1945), s. 3.

[43] Na věčnou paměť hrdinů ze řad sokolstva. In: Stráž severu. 1946, roč. 2, č. 243 (23. 10. 1946), s. 4.

Místa působení

Výběrová bibliografie

Knihy

A přece zvítězili: k odhalení pamětní desky a vložení prsti dne 27. října 1946 v Turnově sokolská župa Ještědská svým mučedníkům z r. 1938–1945. Turnov: Sokolská župa Ještědská, 1946, 25 s.

BÍLKOVÁ, Libuše a Roman KARPAŠ. Kniha o Liberci. 2. vyd. Liberec: Dialog, 2004, 704 s. ISBN 80-86761-13-4.

Čs. legie 1914–1920: historie, v boji, každodennost. Brno: Extra Publishing, 2020, 84 s. ISBN 978-80-7525-333-0.

EMMERT, František. Československé legie v Rusku: velký příběh malé armády, která změnila mapu Evropy. V Brně: CPress, 2018, 239 s. ISBN 978-80-264-2232-7.

EMMERT, František. Českoslovenští legionáři za první světové války. Praha: Mladá fronta, 2014, 220 s. ISBN 978-80-204-3283-4.

FIDLER, Jiří. Dějiny československých legií v datech. Praha: Euromedia Group, 2019, 374 s. ISBN 978-80-7617-971-4.

FILIP, Jiří. Stručné dějiny Československé obce legionářské. 2. vyd. Praha: Československá  obec legionářská, 2015, 72 s. ISBN 978-80-87919-12-5.

CHARFREITAG, Jiří a Zdeněk ŠPITÁLNÍK. Československé legie 1914–1920: stejnokroje a výstroj. Praha: Ministerstvo obrany České republiky – Vojenský historický ústav Praha, 2014, 94 s. ISBN 978-80-7278-642-8.

CHODOROVIČ, Nikolaj Aleksandrovič. Odbojové hnutí a československé vojsko v Rusku: (1914–1917). Praha: Nakladatelství knihovny "České beletrie", 1928, 232 s.

CHOCHOLOUŠKOVÁ, Hana. Česká beseda: krajanské sdružení rodáků a přátel Liberecka: 150 let činnosti pro český národ a Liberec. Liberec: Roman Karpaš, 2013, 107 s. ISBN 978-80-87100-22-6.

KOZÁKOVÁ, Zlata. Sokolské slety 1882–1948. Praha: Orbis, 1994, 48 s. ISBN 80-235-0029-5.

KUBÍN, Zdeněk. 150 let Sokola a XV. všesokolský slet Praha 2012. Praha: Česká obec sokolská, 2013, 296 s. ISBN 978-80-86402-20-8.

KUDELA, Josef. S naším vojskem na Rusi. 1, V době příprav. Praha: Památník odboje, 1922, 227 s.

KUDELA, Josef: S naším vojskem na Rusi. II, Na druhou frontu. Praha: Památník odboje, 227 s.

KUKAŇ, Václav. Sokolstvo a jeho činnost menšinová: 1896–1921. Praha: Československá obec sokolská, 1922, 101 s.

MICHL, Jan. Legionáři a Československo. Praha: Naše vojsko, 2009, 332 s. ISBN 978-80-206-1019-5.

MOJŽÍŠ, Milan, ed. Československé legie 1914–1920: katalog k výstavám Československé obce legionářské. 2. vyd. Praha: Epocha a Československá obec legionářská, 2017, 456 s. ISBN 978-80-7557-052-9.

ORIÁN, Edmund, et al. Československá legie v Rusku 1914–1920. Praha: Epoque 1900, 2014, 347 s. ISBN 978-80-206-1413-1.

Padesát let Sokola v Liberci: 1886–1936, Liberec, Tělocvičná jednota Sokol 1936, 113 s.

Památník ke 110. výročí založení Sokola Liberec I: 1886–1996. Liberec: samostatný náklad, 1996, 73 s.

Pod křídly Sokola: katalog k výstavě ke 150. výročí založení nejvýznamnější spolkové organizace v našich dějinách v Armádním muzeu Vojenského historického ústavu Praha ..., 19. 6. 2012 –31. 12. 2012. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem, 2012, 111 s. ISBN 978-80-87211-63-2.

RACEK, Jan. Příběh ruských legií: anabáze pohledem kralupských legionářů. Praha: BVD, 2017, 207 s. ISBN 978-80-88216-00-1.

RUDA, Vladimír. 100 let první české tělovýchovné organizace v Liberci TJ Lokomotiva, pokračovatelky tělocvičné jednoty Sokol: 1886–1986. Liberec: TJ Lokomotiva, 1986, 55 s.

Sborník Čs. O. L. Jednoty pro Liberec a okolí k 10. výročí jejího trvání, Liberec: Čs. O. L. pro Liberec a okolí, 1931, 60 s.

ŠPLÍCHAL, Karel. Tělovýchovné organizace v protifašistickém hnutí a odboji. Praha: Olympia, 1981, 81 s.

ŠTEIDLER, František. Československé hnutí na Rusi: (informační přehled). 2. vyd. Praha: Nákladem Památníku odboje, 1922, 115 s.

ŠTEIDLER, František. Pěší pluk 9 Karla Havlíčka Borovského: legionářské údobí plukovních dějin 1915–1920. Praha: Naše záloha, 1937, 485 s.

TATAROV, Borys. Novodobí husité: československé vojenské jednotky v Rusku (srpen 1914 – duben 1918). Praha: Naše vojsko, 2010, 97 s. ISBN 978-80-206-1159-8.

UHLÍŘ, Jan Boris a Marek WAIC. Sokol proti totalitě. Praha: Univerzita Karlova, 2011, 175 s. ISBN 80-86317-11-0.

VÁCHA, Dalibor. Prokletá magistrála: Čechoslováci na Sibiři v roce 1919. Praha: Epocha, 2019. ISBN 978-80-7557-170-0.

WAIC, Marek. Byli jsme a budem: From the past we'll stand forever: 150 let Sokola. Praha: Agentura Leman, 2012, 251 s. ISBN 978-80-260-1625-0.

Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914–1920. Sv. 3 díl 4, Anabase. Praha: O. Vaněk, 1926, 891 s.

ZEMAN, Adolf. Cestami odboje: (Jak žily a kudy táhly čs. legie). Díl 5, Domů. Praha: Pokrok, 1929, 372 s.

ZMRHAL, Karel. O samosprávu a demokracii v sibiřské armádě. Praha: Knihovna Obrození, 1923, 396 s.

 

Studie:

BRUNCLÍK, Zdeněk. Česká menšina v Liberci 1918–1938. Pohled na národnostní, jazykové a politické poměry. In: Pax bello potior. Sborník věnovaný doc. PhDr. Rudolfu Andělovi, Csc. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2004, s. 251–277.

MORÁVKOVÁ, Lenka. Sokolstvo v boji proti nacistické říši. In: Od Ještěda k Troskám. 2011, roč. 18, č. 1, s. 12–22. ISSN 1214-1798.

ŠPLÍCHAL, Karel. Sokolský odboj za nacistické okupace. In: Sokol, jeho vznik, vývoj a význam. Mezinárodní konference. Praha, září 1997. Praha: Organizační výbor mezinárodní konference, 1998, s. 23–28.

UHLÍŘ, Jan Boris. Sokolská odbojová organizace Jindra: závěrečná zpráva gestapa. In: Soudobé dějiny. 2001, roč. 8, č. 4, s. 791–811. ISSN 1210-7050.

VANĚK, Ladislav. Počátky sokolského odboje. In: Z počátků odboje. Praha: Naše vojsko, s 1969, s. 249–264.

VERICH, Jiří. Sokol Alois Vaňura. In: Od Ještěda k Troskám. 2005, roč. 12, č. 4, s. 247–249. ISSN 1214-1798.

VOLKOVÁ, Květoslava. Sokolové v odboji 1941–1942. In: Sokol, jeho vznik, vývoj a význam. Mezinárodní konference. Praha, září 1997. Praha: Organizační výbor mezinárodní konference, 1998, s. 29–34.

 

Články

Sokolský vlastenec. In: Liberecký den. 2002, roč. 10, č. 99 (27. 4. 2002), s. 2. ISSN 1210-6291.

Citace

HNĚLIČKA, Jan. Alois Vaňura. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2021. Datum aktualizace 20. 02. 2021, [cit. 2021-11-30]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:28428