Kamil Josef Idesbald Rohan

Mládí

Kníže Kamil Josef Filip Idesbald Rohan se narodil v Bruselu 19. prosince roku 1800 jako první mužský potomek Charlese Louise Gasparda Rohan-Rochefort a jeho manželky Marie Louisy Rohan-Guéméné.[1] Ti patřili k politicky umírněnější části rodu, která se nakonec smířila s Napoleonem a vrátila se do Francie, kde byl Kamil až do svých šestnácti let vychováván. Jeho další osud předurčila skutečnost, že jeho rodiče měli jako jediní z této generace Rohanů mužské potomky. Ani jeden z jeho strýců, kteří se usadili na území habsburské monarchie, se totiž mužského potomka nedočkal. Zhruba okolo roku 1816 se tedy začalo jednat o adopci Kamila a jeho bratra Benjamina strýcem Karlem Alainem. I když tento akt fakticky uskutečnil až v roce 1833 Karlův bratr Jules, byl Kamil od svých šestnácti let připravován na úlohu budoucího dědice a pokračovatele hlavní rodové linie.[2]

Bezprostředně po tomto rozhodnutí trávil Kamil většinu roku stále v Paříži nebo v Bruselu a na území habsburské monarchie se v následujících dvou letech zdržoval vždy pouze několik letních měsíců, a to především v Praze. Roku 1818 zde absolvoval roční vojenský výcvik, ale jako poručík u schwarzenberského hulánského pluku nenastoupil, a to z důvodu rozhodnutí rodiny, která ho jakožto dědice nechtěla vystavit žádnému možnému nebezpečí. Pro Kamila tak vojenství zůstalo pouze celoživotní zálibou, která se projevovala zejména sběratelstvím různých vojenských artefaktů, portrétů slavných vojevůdců z rodu Rohanů, podporou vojenských nemocnic apod.[3]

Vzdělání

Pokud jde o šlechtické vzdělávání, bývalo tradičně zaměřeno zejména na oblast práva a zemědělství, což vycházelo z přesvědčení, že vlastnictví a správa půdy byly odjakživa hlavní doménou šlechtického stavu. Také Kamilovi se dostalo kvalitního vzdělání orientovaného zejména na jeho budoucí úlohu. Hlavní důraz byl kladen na oblast hospodářství, což potvrzuje i jeden z prvních zápisů v Sychrovské pamětní knize.[4] Ten se vztahuje k létu roku 1822, kdy Kamil pobýval společně se svým strýcem Karlem Alainem v Loukovci, jelikož na Sychrově ještě probíhaly poslední stavební úpravy na klasicistní přestavbě zámku. Během tohoto pobytu Kamil údajně se zájmem navštěvoval hodiny praktické ekonomie a hospodářské botaniky, které mu přednášel knížecí purkrabí Franz Spengler.[5] Neméně důležitá byla samozřejmě také výuka jazyka, konkrétně němčiny. S jejím studiem začal Kamil koncem roku 1818, tedy až dva roky po svém prvním příjezdu do Rakouska. Důvodem tohoto „zpoždění“ mohla být i skutečnost, že v pražském šlechtickém prostředí si vystačil se znalostí svého rodného jazyka, jelikož francouzština si mezi aristokracií stále uchovávala významné postavení.[6] Každopádně se zvládnutím němčiny měl Kamil jisté problémy a po celý život se v písemnostech jím psaných objevují mezi německy psaným textem francouzská slova, popřípadě i celé věty.[7] Stranou samozřejmě nezůstala ani výuka historie, přičemž velká pozornost byla věnována dějinám Francie a historii rodu. Zájem o dějiny rodu u knížete přetrval po celý život a právě jeho zásluhou vzniklo na sychrovském zámku rozsáhlé rodové muzeum shromažďující mnoho rodinných památek. V souvislosti s touto zálibou se Kamil zasloužil rovněž o vzorné uspořádání rodinného archivu na Sychrově.[8]

V první polovině 19. století byly populární cesty šlechticů do Anglie, která byla jakousi vzorovou zemí, kde mohli načerpat nové poznatky a zkušenosti. Často se také nechali inspirovat tamější architekturou, jejíž vzory se poté v mnoha případech snažili aplikovat na svá rodová sídla.[9] Roku 1824 podnikl cestu do Londýna i Kamil Rohan. Také on se zde nechal do jisté míry inspirovat a získané poznatky pak uplatňoval ve svém dalším životě, o čemž svědčí především pozdější novogotická přestavba sychrovského zámku, kde jsou zvláště na úpravách interiérů patrny anglické vlivy.

V čele knížecího rodu

Další etapu svého života zahájil Kamil ve svých šestadvaceti letech, kdy splnil rodovou povinnost a oženil se. Dne 28. května roku 1826 uzavřel sňatek s princeznou Adelheid z Löwensteinu-Wertheimu-Rosenbergu. Jejich manželství příliš harmonické nebylo a nesplnilo ani hlavní poslání, tedy zplození dědice. A tak se problém dědické otázky také v této generaci Rohanů opakoval. Na rozdíl od Kamila se však jeho bratrovi Benjaminovi v manželství se Štěpánkou Croy-Dülmen narodilo hned pět synů a za univerzálního dědice a pokračovatele rodové linie byl vybrán nejstarší z nich, Artur Karel Benjamin. Kníže Kamil se však dožil neočekávaně vysokého věku a Artura Karla Benjamina přežil. Tím pádem dědictví přešlo až na syna Artura Karla Benjamina, Artura Alaina Benjamina, který dědictví převzal po Kamilově smrti roku 1892 a majitelem rohanských statků byl až do roku 1914, kdy zemřel.[10]

Zlom v Kamilově životě nastal ve druhé polovině 30. let 19. století, kdy roku 1836, tedy tři roky po jeho adopci strýcem Julesem Armandem, zemřela hlava rodu, kníže Karel Alain. Kamil se však nestal okamžitým nástupcem svého strýce, jelikož zde ještě figurovala Karlova dcera Berta. Berta ale Kamilovi roku 1837 všechen majetek odprodala a ten se tak stal hlavním majitelem rohanských statků na území Čech.[11]

Kníže Kamil jako hlavní představitel Rohanů v habsburské monarchii velmi dbal na společenskou reprezentaci rodu, snažil se svými činy zařadit mezi nejvýznamnější českou zemskou šlechtu a vybudovat si tak co nejprestižnější postavení. Mezi společenské aktivity, kterými se snažil zviditelnit, patřilo například financování šlechtického divadla v Rohanském paláci v Praze, či pravidelné návštěvy Karlových Varů, které byly v letních měsících oblíbeným místem pobytu příslušníků vysoké šlechty.[12] Do okruhu Kamilových přátel patřili například Lobkovicové, Schwarzenbergové, Auerspergové, Dietrichsteinové, či Valdštejnové.[13]

Kamilovou další významnou společenskou aktivitou byla spolková činnost. Za svého života byl členem a podporovatelem mnoha spolků s cíly charitativními[14] i hospodářsko-ekonomickými.[15] V některých z nich Kamil po určitou dobu, zejména ve 40. letech, vykonával funkci prezidenta. Jeho vedení bylo pro tyto spolky přínosem především z toho důvodu, že se zásluhou jeho osobních kontaktů základna členů a přispěvatelů několikanásobně rozrostla. Mimo to spolky prezentoval pořádáním a financováním různých plesů a koncertů, jejichž výtěžek býval věnován na charitativní účely. Jedním ze spolků, ve kterém se Kamil více angažoval, byla Česká zahradnická společnost v Praze, s níž ho mimo jiné spojovala také jeho celoživotní záliba v botanice, především dendrologii. Kromě toho, že na svém sychrovském sídle vybudoval rozsáhlý anglický park s mnoha vzácnými dřevinami pocházejícími z celého světa, byl často oslovován jako odborný poradce při zakládání zahrad a parků a řadil se mezi významné členy několika dalších zahradnických společností, například ve Vídni, Erfurtu nebo Liberci. Za zásluhy při zakládání zahrad a za dobročinnou činnost bylo Kamilovi roku 1846 propůjčeno čestné občanství města Prahy.[16]

Události roku 1848 pro Kamila znamenaly změnu v jeho společenské angažovanosti i politickém smýšlení. Během 30. a zejména 40. let 19. století se hlásil k myšlenkám zemského patriotismu, v rámci spolkové činnosti byl velmi aktivní, a i když se osobně nezúčastňoval jednání zemského sněmu, tak v politických názorech inklinoval spíše k programu stavovské opozice na českém zemském sněmu. Rok 1848 však znamenal obrat. Ve spolcích se již tolik neangažoval, zemský patriotismus opustil a dal přednost patriotismu rakouskému.[17] Hlavní pozornost pak soustředil na chod svého panství a nákladnou novogotickou přestavbu sychrovského zámku.

Přestavba sychrovského zámku

Důvody, které vedly nejen jeho, ale také mnoho dalších šlechtických stavebníků k přestavbám svých sídel v duchu romantického historismu, jsou zřejmé.[18] V této době docházelo ve společnosti k prudkým změnám, které byly charakterizovány především její modernizací a změnami v sociální skladbě. Všechny tyto faktory vedly k pomalému oslabování postavení šlechty. Ta jako historická sociální třída disponovala stále menší reálnou mocí a její privilegia nabývala spíše formálního charakteru. Po roce 1848 šlechta fakticky ztratila své odvěké politické postavení a jakousi obranou proti všem těmto změnám se pro ni stal zcela specifický životní styl. Právě návratem do minulosti, zdůrazněním starobylosti a tradice se její příslušníci snažili poukázat na odvěkou existenci svého privilegovaného společenského postavení.[19]

Novogotická přestavba Sychrova probíhala v několika etapách mezi lety 1847–1862. Finanční prostředky na její realizaci kníže Kamil získával nejen z výnosu svých statků a podnikání, ale především z prodeje a částečného pronájmu pozemků ve Francii, které Rohanové na počátku 19. století restituovali.[20]

Nová podoba zámku pak, ve srovnání s ostatními aristokratickými sídly z této doby v Čechách nebo na Moravě, nenesla zdaleka tak výrazné rysy anglické novogotiky. Fasády byly mnohem střídmější, inspirované především francouzskými novogotickými vlivy a částečně také podobou rohanského zámku Josselin v Bretani.[21] Nový vzhled šlechtického sídla měl totiž odkazovat na původní rohanskou vlast a jejich stále existující sepjetí s Francií.

Sychrov se díky své nové podobě dostal do povědomí širší veřejnosti už ve druhé polovině devatenáctého století i prostřednictvím tehdejšího tisku. Již na počátku šedesátých let se například v časopise Lumír můžeme dočíst o uměnímilovném knížeti Kamilu Rohanovi a o přestavbě Sychrova, především pak o sochařské výzdobě zhotovené českými umělci Eduardem Veselým a Emanuelem Maxem.[22] Při příležitosti slavnostního vysvěcení nové zámecké kaple v roce 1862 vyšel také v časopise Blahověst článek sychrovského kaplana Josefa Němečka, detailně popisující novou podobu zámku a zámecké kaple.[23] Prostor je Sychrovu věnován také v dobové regionální literatuře, například v práci Václava Durycha „Z Českého ráje“.[24]

Již během první etapy novogotické přestavby zámku koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let 19. století začalo docházet také k velkorysým úpravám zámeckého parku. Vzhledem ke zmiňované zálibě v botanice a zahradnictví se kníže Kamil aktivně podílel na tvorbě návrhů všech plánovaných parkových úprav. Park později získal věhlas nejen díky drobným architektonickým stavbám a jejich citlivému zasazení do volné přírody, ale především díky sbírkám vzácných druhů rostlin a dřevin, které se zde pěstovaly. Za mnohé zásluhy o park vděčil kníže Kamil vrchnímu zámeckému zahradníkovi Vojtěchu Maškovi.[25] Díky jeho odborným znalostem a zkušenostem se mu za jeho čtyřicetileté působení na Sychrově podařilo nejen úspěšně pěstovat nejrůznější cizokrajné rostliny, ale také vyšlechtit zcela nové odrůdy stromů a rostlin.[26]

Správa rodových statků

Pokud jde o správu zděděných statků, kníže Kamil se zasloužil o jejich další rozšíření. Roku 1838 zakoupil panství Český Dub s Frýdštejnem a Vískou a roku 1843 k nim připojil ještě statek Starý Dub s Jílovým a Domaslavicemi. V roce 1859 pak došlo ke zřízení fideikomisu zahrnujícího téměř všechen rodový majetek.[27] Na svých panstvích se snažil zavádět nové metody v zemědělství a oživit hospodářské aktivity – zakládal hutě, tkalcovny, cukrovary a pivovary. K efektivnímu hospodaření měla tehdejší šlechta velmi dobré výchozí podmínky, které jí zajišťovalo nejenom kvalitní vzdělání v této oblasti a všeobecný rozhled, ale především potřebný kapitál. Šlechtické hospodářství bylo založeno zejména na zemědělské výrobě na vlastních dvorech a velkostatcích. Do revolučního roku 1848 jistý zdroj tvořily také poddanské dávky a robota. Průmyslové podnikání šlechty, které bylo do této doby spíše jen doplňkem, začalo nyní nabývat na významu. Někteří šlechtici investovali například do výstavby železnic. V padesátých letech 19. století do této sféry vstoupil také kníže Kamil. Podílel se totiž na financování výstavby železniční trati, která dodnes spojuje Liberec s Pardubicemi.[28]

Rok 1848 znamenal konec vrchnostenské správy, a tudíž i změnu politické úlohy a sociálního postavení šlechty. Právě oslabení jejího dosavadního politického vlivu vedlo mnoho jejích příslušníků k tendencím výrazněji prezentovat výlučnost svého stavu ve společnosti. Tento fenomén je do jisté míry patrný také v textu Sychrovské pamětní knihy, který opakovaně oslavuje osobnost knížete Kamila a patřičně zdůrazňuje podstatu šlechtictví jako takového. Samotné události revolučního roku jsou v této knize také komentovány, zejména pak změny týkající se otázky poddanství a vrchnostenského práva lovu.

Poddanská otázka se v habsburské monarchii řešila reformní parlamentní cestou. V září roku 1848 bylo z rozhodnutí říšského sněmu zrušeno poddanství a povinnosti z něho vyplívající za náhradu. Systém vrchnostenské správy byl tedy nahrazen systémem státně byrokratickým. Důsledkem těchto změn se stala proměna společenských poměrů na venkově. Nejednalo se pouze o osvobození rolníka, ale v jistém smyslu byla osvobozena také bývalá vrchnost, například od povinnosti poskytnout pomoc svým poddaným v dobách neúrody. Za svou svobodu tedy poddaní nezaplatili pouze penězi, ale také ztrátou podpory a ochrany ze stran své vrchnosti.[29] Ve většině případů však toto tvrzení neplatilo doslova. Ačkoliv zákon sice již neudával povinnost se o poddané starat a poskytovat jim ochranu, mnoho šlechticů to nadále považovalo za svou důležitou úlohu. Nejinak tomu bylo i v případě knížete Kamila, což potvrzují také zápisy v Sychrovské pamětní knize. Její autor se v reflexi těchto událostí věnuje popisu změn nastalých po revoluci v roce 1848 a jejich dopadu na rohanské dominium. Konkrétně je zde zmíněn zákon o zrušení poddanství a organizace nových krajských a okresních úřadů. Podle tohoto dělení bylo panství Rohanů rozděleno do dvanácti úředních okresů. V Boleslavském kraji se jednalo o Český Dub, Železný Brod, Jablonec, Tanvald, Mnichovo Hradiště, Mimoň, Liberec a Turnov, v Jičínském kraji o okresy Lomnice, Nová Paka, Rokytnice a Semily. Pro nově vzniklé úřady bylo samozřejmě nutné zajistit také odpovídající zázemí. V této souvislosti se v pamětní knize můžeme dočíst o „velkorysém počinu“ knížete Kamila, který: „[…] in Anerkennung der Nothwendigkeit der Aufstellung solcher Staatseinrichtungen und mit wahrer Vaterlandsliebe ein Schärflein an den Altar des Vaterlandes zu legen, geruhten S^e Durchlaucht Camill Fürst gleich bei Einführung dieser Behörden Seine Schlösser Bömische Eiche, Lomnitz und Semil zur Unterbringung der Ämter zur beliebigen Benützung zu überlassen […]“ [30]

Osobnost knížete Kamila je v pamětní knize pozitivně hodnocena i v rámci jeho postavení uvnitř venkovské společnosti. Tyto poněkud stylizované zápisy se snaží knížete představit jako správného šlechtice, který ctí klasické křesťanské hodnoty. Kníže je zde popisován jako „dobrotivý otec“ všech obyvatel jeho panství, přičemž autor vyzdvihuje zejména jeho materiální pomoc lidem postiženým požáry, vdovám po svých zaměstnancích a podporu vzdělávání. V textu pamětní knihy není vylíčen pouze jednostranný vztah knížete Kamila vůči prostým obyvatelům. Stejný důraz je kladen také na popis jakési zpětné vazby, která nás informuje o kladném vztahu těchto obyvatel ke knížeti.

Další rovina prezentace knížete Kamila v pamětní knize tkví v jeho popisu jakožto velkorysého příslušníka vysoké šlechty, vždy loajálního vůči státu. Jeho velkorysost autor textu vyzdvihuje například v zápise o šlesvické válce, která probíhala v roce 1864. Jelikož se na této válce podílely také rakouské vojenské síly, tak kníže Kamil daroval finanční obnos na ošetření zraněných Rakušanů. Podobně ušlechtile se zachoval, když se vzdal odškodnění ze strany státu, které mu bylo přiznáno za ubytování vojáků během prusko-rakouské války v roce 1866.[31] V knize je tento čin hodnocen následovně: „[…] dieser hochedle patriotische Akt erregte um so größere Bewunderung, als es gerade die erwähnten hochfürstlichen Domainem mit waren, welche von der Kriegsfurie aufs schrecklichste hergenommen wurden […]“ [32]

Ve druhé polovině 19. století kníže Kamil často navštěvoval oblíbené lázně Gastein a Karlovy Vary,[33] udržoval kontakty s vysokou šlechtou a na své sychrovské sídlo zval mnoho jejích představitelů. Spektrum hostů, které Kamil na Sychrově hostil, bylo široké. Jednalo se především o příslušníky rohanského rodu a jejich příbuzné, zejména příbuzné Kamilovy manželky Adelheid. Další skupinu tvořili příslušníci zemské šlechty a návštěvy Bourbonů, se kterými Rohanové vždy udržovali přátelské styky. Specifickou kategorii hostů pak představovaly návštěvy panovníků a jejich rodinných příslušníků. Mezi vůbec nejvýznamnější hosty se řadili odstoupivší rakouský císař Ferdinand I., tehdejší rakouský císař František Josef I. a také pruský král Vilém I.

V tomto období Kamil vystupoval spíše jako konzervativní aristokrat lpící na tradičních hodnotách a svébytném životním stylu. Právě v této době začala být na jeho přání psána také již několikrát zmiňovaná Sychrovská pamětní kniha, v jejímž obsahu je tento Kamilův názorový postoj jasně patrný.

Tento pramen nás neinformuje pouze o osobnosti knížete Kamila a jeho zásluhách, ale rovněž nám umožňuje udělat si představu o tom, kde a jakým způsobem kníže trávil danou část roku. Ze zápisů je zřejmé, že se jednalo o jakýsi ustálený a každoročně se opakující cyklus. V prvních jarních měsících kníže přijížděl na několik týdnů na Sychrov, odkud podnikal kratší výjezdy do okolí, často spojené s lovem. Na začátku května cestoval přes Prahu na měsíční lázeňskou kůru do Karlových Varů. Od června do prosince pak pobýval převážně na Sychrově, pouze v srpnu pravidelně navštěvoval lázně Gastein a v průběhu podzimu vždy na několik dní odcestoval do Prahy nebo do Vídně. Právě na podzim probíhala hlavní lovecká sezona, proto se kníže zdržoval převážně na Sychrově, kde v tuto dobu hostil největší počet návštěv. V prosinci ze Sychrova odcestoval do Prahy, kde v tamějším rohanském paláci trávil zimní sezónu.[34]

Rytířem Řádu zlatého rouna

Knížeti Kamilovi bylo během jeho života za zásluhy uděleno mnoho diplomů a vyznamenání. Mezi ty nejvýznamnější zcela určitě patří velkokříž Leopoldova řádu[35], který získal roku 1861. V tomto roce se stal také dědičným členem panské sněmovny a říšským radou. O čtyři roky později byl císařem Františkem Josefem I. jmenován rytířem Řádu zlatého rouna.[36]

Jak již bylo uvedeno, kníže Kamil se dožil úctyhodného věku téměř dvaadevadesáti let. Roku 1890 ho zasáhla cévní mozková příhoda, ze které se již nikdy zcela nezotavil a o dva roky později zemřel na svém sychrovském sídle. Veškerý majetek po jeho smrti zdědil Artur Alain Benjamin, syn jeho adoptovaného synovce Artura Karla Benjamina.

Petra Kadlecová