Katalog KVKLI

Jiří Janáček

7. 5. 1927 Blatná

spisovatel pedagog teatrolog loutkoherec

Medailon

„Pro mě bylo vždy nejpodstatnější poznat českou literaturu. Tu světovou jsem samozřejmě rovněž bral. Spíš mne ale zajímalo, jak ovlivňovala českou tvorbu. A nejvíc mne pak bavilo vyhledávat úplně nejzapadlejší texty i autory a představovat je čtenářům.“

Jiří Janáček se narodil 7. května 1927 v Blatné na Strakonicku. Otec Bedřich Janáček provozoval spolu se svým starším bratrem Josefem Janáčkem, bývalým legionářem, drogerii. Po bratrově smrti si pak otec otevřel vlastní obchod. Matka Marie Janáčková byla v domácnosti. Sestra Dana vystudovala Obchodní Akademii v Písku a bratr Milan je výtvarníkem. Díky dědovi Antonínovi Hájkovi a babičce Albíně si už v dětství zamiloval divadlo a loutkařinu. Hrál na školních akademiích a s blatenskými ochotníky. Stal se členem Loutkářského soustředění při Masarykově lidovýchovném ústavu. Na jednom z každoročních srazů v Týně nad Vltavou se dokonce setkal se zakladatelem Divadla Spejbla a Hurvínka Josefem Skupou. Na konci dubna 1945 zažil nálety „hloubkařů“ na Strakonice. Spolu s otcem hlídal se zbraněmi zabavenými Němcům blatenskou elektrárnu. Setkal se také s americkými vojáky, kteří osvobodili Strakonice.

V roce 1945 odmaturoval na gymnáziu ve Strakonicích, po maturitě studoval obor český jazyk – filosofie na Univerzitě Karlově v Praze. Během studií pomáhal jako herec a asistent režie ve Spolku divadelních umělců v Blatné a hrál s přáteli loutkové divadlo, se kterým jezdili pod záštitou Svazu vysokoškolského studenstva na Ostravsko, Jihlavsko i do Prahy. Znal se s Vojtěchem Suchardou, zakladatelem divadla Říše loutek a díky němu poznal zákulisí tohoto legendárního divadla. Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 začal mít na univerzitě problémy, zřejmě z politických důvodů neprošel vysokoškolskými prověrkami a musel dokončit univerzitu dálkově. Učil nejprve na základní škole v Novém Boru a pak ve Šluknově. Ve Varnsdorfu vyučoval třináct let na Střední jedenáctileté škole a také na Základní umělecké škole, několik let byl rovněž ředitelem školy. V Liberci od roku 1960 pracoval v redakci Severočeského nakladatelství. Od roku 1969 učil na Střední ekonomické škole. Už ve Varnsdorfu pořádal literární večery. Pozval na ně například legendárního herce Eduarda Kohouta, básníka Františka Hrubína nebo spisovatele Ludvíka Středu. V Liberci organizoval scénická čtení v Naivním divadle. V srpnu 1968 se podílel na tisku protiokupačních letáků. Setkal se tehdy rovněž s Václavem Havlem a Janem Třískou, kteří tajně vysílali z budovy Československého rozhlasu.

V době normalizace vyloučili Jiřího Janáčka z KSČ, do které vstoupil v době, kdy učil ve Varnsdorfu. Věnoval se pak divadelní vědě a psal recenze. V roce 1988 vydal knihu Amatérští loutkáři v Liberci 1918–1938. Mezi lety 1990 až 2003 vyučoval Jiří Janáček na Katedře českého jazyka a literatury na Fakultě pedagogické na Vysoké školy strojní a textilní v Liberci, která byla v roce 1995 přejmenována na Technickou univerzitu v Liberci. V roce 1999 napsal k stému výročí úmrtí spisovatelky Karoliny Světlé Devět fejetonů o Karolíně Světlé. O pět let později vydal s pomocí Kruhu autorů Liberecka knihu Čtyřikrát divadlo Liberec (Stadttheater Reichenberg) 1993–1938 věnovanou historii německého divadla v Liberci. Pro Kruh autorů Liberecka a vydávaný Kalmanach pracoval jako editor. Jiří Janáček byl od dětství nadšeným skautem, rád cestoval a fotografoval. V roce 2007 obdržel za práci v kultuře a za badatelskou činnost Poctu hejtmana Libereckého kraje.

Mládí

Jiří Janáček se narodil v Blatné na Strakonicku. Otec Bedřich Janáček provozoval spolu se svým starším bratrem Josefem Janáčkem, bývalým legionářem, drogerii. Po bratrově smrti si pak otec otevřel vlastní obchod. Jiří Janáček má o dva roky mladší sestru Danu, která vystudovala Obchodní akademii v Písku, a o jedenáct let mladšího bratra Milana, jenž je známým libereckým výtvarníkem.

„Já jsem měl poměrně dobré dětství a mládí, nezažil jsem žádnou bídu. Matka Marie Janáčková byla navíc doma a vařila nejen pro nás, ale také příručím v otcově drogerii. Když bylo potřeba, tak mne poslala k babičce Albíně Hájkové a k dědovi Antonínovi, který měl koloniál. A v něm jsem byl jako doma. Popadl jsem vždycky nějakou housku, vyběhl ven a lítal tam s kamarády. Babička pocházela z nedalekých Bezdědovic, měla tetu, která sloužila na blatenském zámku. Často se se mnou po Blatné procházela, povídala mi o svém dětství, o tom, jak chodila do staré školy v dřevácích. Měla navíc úžasný vztah k ochotnickému divadlu, na které mne často brávala. Děda spíš inklinoval k loutkařině, napodoboval lidové loutkáře a za pultem svého koloniálu dokázal dokonce zákazníkům předvést celou scénu svádění Fausta Mefistem s přesnou intonací slavných loutkářů z rodiny Kopeckých.“

Jiří Janáček chodil do zbrusu nové obecné školy v Blatné. Vzpomíná přitom na řadu výborných učitelů.

„Naše učitelka v první až třetí třídě byla přísná, nebyla vdaná a starala se o nás pečlivě. Škola dělala každý rok akademii, vždy jsme se naučili nějaký text nebo hru a hráli jsme. Už jako malý jsem se věnoval v blatenské sokolovně loutkovému divadlu. Nejsilnější zážitek mám z roku 1936. To jsem byl ve třetí třídě. Spolu s blatenskými ochotníky hrál tehdy na pouti v přírodním divadle v představení Král Oidipus v režii učitele Josefa Šilhy slavný herec Eduard Kohout. Všichni kluci jsme leželi na stráni a nadšeně sledovali jeho herecký výkon.“

Po podepsání Mnichovské dohody mezi Velkou Británií, Francií, Německem a Itálií v roce 1938 o postoupení pohraničních území Československa Německu, už se lidé v Blatné hodně obávali války.

Ve čtvrté třídě v letech 1938–1939 jsme měli mladého učitele Trávníčka, zrovna z vojny přišel, a ten to bral po vojensku. Postavil mne do čela třídy a já jsem musel spolužákům při tělocviku velet. A pochodovali jsme. V té době byly na Blatensku manévry a my jsme byli všichni udělaní do těch vojáků.“

Jiří Janáček chtěl studovat na gymnáziu, ale lékař mu doporučil, aby zůstal kvůli zdravotnímu stavu ještě dva roky na měšťanské škole a pak teprve nastoupil do tercie na gymnáziu. Do gymnázia dojížděl do Strakonic brzy ráno vlakem.

„Za války to bylo docela dobrodružné. Vlak míval zpoždění. A zase na druhé straně, i když vlak zpoždění neměl, tak jsme ho kvůli plánovanému zkoušení nebo psaní kompozice v první vyučovací hodině sami vyráběli.“

Na gymnáziu si Jiří Janáček oblíbil chemii a plánoval, že ji vystuduje. S tatínkem se v drogerii rád pouštěl do nejrůznějších chemických pokusů. V kvintě ale začal Jiří díky výbornému učiteli literatury číst básně, bavilo ho rovněž učitelovo vyprávění o literatuře. Miloval stále i loutkové divadlo. Stal se členem Loutkářského soustředění při Masarykově lidovýchovném ústavu. Na jednom z každoročních srazů v Týně nad Vltavou, kde se slavilo výročí loutkáře Matěje Kopeckého, se dokonce setkal se zakladatelem Divadla Spejbla a Hurvínka Josefem Skupou.

„Byl to takový fajn pán, moc jsme si toho sice nenapovídali, ale díky tomu, že jsem se věnoval té loutkařině, tak jsem mohl později nahlédnout v Divadle Spejbla a Hurvínka pod pokličku jeho umění. Na srazu loutkářů jsem poznal rovněž Jana Malíka, jednoho z předních iniciátorů založení loutkářské katedry Divadelní fakulty AMU v Praze.“

Jiří Janáček se ještě v mládí pokoušel s kamarády o ztvárnění Pašijových her se souborem Církve československé. V nedělní škole se později pořádali recitační soutěže a spolu se skomírajícím ochotnickým spolkem J. K. Tyl hráli na jednoduchém jevišti v hostinci U Bílého lva pohádky pro děti. S kamarády tančili i v operetách.

Druhá světová válka

Druhá světová válka se Blatné, kde Jiří Janáček vyrůstal, a života tamních lidí příliš negativně nedotkla.

„Bylo to malé venkovské město, nebyla tam žádná továrna. Sedláci otci jako drogistovi občas něco podstrčili, nouzí jsme tedy netrpěli. Nás bylo v rodině hodně, proto jsme měli i dost potravinových lístků. Ke konci války se pak ale ani v obchodech nebraly. Já jsem pomáhal dědovi, který měl koloniál, potravinové lístky počítat. Děda nakonec obchod zavřel, už to byl starý pán a byl z toho všeho unavený. Tak jsme alespoň dojedli vše, co v obchodě zbylo.“

Jiřímu Janáčkovi se vybavila i další zajímavá vzpomínka na školu ve válečných letech. Jejich oblíbený učitel dějepisu se totiž originálně vyrovnal s nařízením učit dějepis německy, které se mu nelíbilo.

„Nosil do třídy noviny Der Neue Tag, rozdal je studentům a vyzval je, aby si noviny pokaždé přečetli. Sám si je v hodině rovněž četl, ale neřekl ani slovo. Toho jeho přístupu a zvláštní formy odboje jsme si opravdu cenili.“

Horké chvíle zažil Jiří Janáček ve Strakonicích na sklonku války. Na vlaky, kterými studenti jezdili do školy, útočili takzvaní „hloubkaři“. Vedení gymnázia jim pak vlakem zakázalo jezdit. Na konci války se chopili místní lidé v Blatné zabavených zbraní. Vznikla ozbrojená jednotka, která hlídala významné objekty. Jiří Janáček hlídkoval se svým otcem u místní elektrárny.

„Nezapomenu na to, jak vždy po první vyučovací hodině začaly houkat sirény a nad Strakonicemi přelétaly americké bombardéry. Na pohled to byla nádhera, taková krása už to nebyla, když letadla začala bombardovat. Nás učitelé vyhnali ze školy do blízkého lesa, a tam jsme se s nadšením dívali na ty bombardéry, jak letí přes Strakonice. Taky tam něco vypustili, ale naštěstí to spadlo mimo nás. Strakonice pak osvobodila americká armáda. Domlouvali jsme se s nimi rukama nohama. A vyzývali je, aby rovnou pokračovali na Prahu. A oni na to, že nemůžou, že mají rozkaz zůstat na té spojnici státní silnice Plzeň-České Budějovice. My jsme byli samozřejmě nadšeni, že nás osvobodili Američané. Zároveň jsme byli trošku naštvaní, protože to byli hezcí kluci a naše holky za nimi pálily. Dívka, která se u otce vyučila v drogerii, si dokonce jednoho amerického důstojníka vzala. Dodnes do Čech jezdí.“

Vysokoškolská studia v Praze

Po válce kromě přípravy na maturitu připravil Jiří Janáček výstavu k desátému výročí úmrtí loutkáře a autora divadelních her Jaroslava Průchy. Spolu s jeho synem Jaroslavem navíc využil původní Průchovo domácí loutkové divadlo k inscenaci představení. Po maturitě v roce 1946 se Jiří Janáček přihlásil na Univerzitu Karlovu na obor český jazyk a filosofii. V kvintě ho totiž nadchl učitel literatury.

„Za války se nemohly učit dějiny literatury. On si ale se zákazem poradil. Pokaždé vybral nějaké literární dílo a zajímavě o něm vyprávěl. Já jsem pak začal hodně číst, doma jsme měli velkou knihovnu a literatura mě dost chytla.“

Během vysokoškolských studií v Praze pomáhal Jiří Janáček Spolku divadelních ochotníků v Blatné. Každou sobotu jezdil z Prahy do rodného města na zkoušky. Divadelní hry tam režírovali místní učitelé. V letech 1946–1949 hrál v dramatu Ze života hmyzu bratří Čapků a nezapomene na ztvárnění role Vocilky v Tylově Strakonickém dudáku. Asistoval navíc režiséru Josefu Šilhovi.

Existovaly i speciální maňáskové hry, třeba aktuální Babka chňapka šmelinaří. O prázdninách jsme hráli na brigádách i pro dospělé. S kamarádem Mildou Jestřábem a kamarádkou Jarmilou Průchovou, dcerou známého blatenského loutkáře a tvůrce loutkových her Jaroslava Průchy, jsme už v roce 1945 založili soubor. Jarmila byla šikovná, ušila maňásky. Doteď mám ještě v knihovně z té doby Kašpárka. Hráli jsme v okolních vsích především pro děti, například vlastní dramatizaci bratrů Čapků O pejskovi a kočičce. Jezdili jsme také po místech, kde byli lidé na různých brigádách. Byli jsme třeba na táboře, kde brigádničili studenti herectví. Ti hráli s námi a byli z toho úplně na větvi. Pod záštitou Svazu vysokoškolského studenstva jsme jezdili na Ostravsko a na Jihlavsko, hráli jsme představení pro děti a dělali legraci. Jezdili jsme také do Prahy. Na tamní pedagogické fakultě jsem měl známého učitele, který se na svých seminářích věnoval využití loutkového a maňáskového divadla při výuce. Tak nás pozval a my jsme uvedli dvě hry: Kecafán a Hacafán, typickou maňáskovou rytířskou férii a Gradovovu hru Směšná práce. A studenti o tom pak diskutovali. Osobně nejvíc vzpomínám na Vojtěcha Suchardu, zakladatele divadla Říše loutek, tvůrce loutek, režiséra a herce, za kterým jsem chodil do divadla. Bral mne do své dílny, tehdy vyřezával dvanáct nových apoštolů pro Pražský orloj. Byl nesmírně šikovný, byl to takový čestný velitel Říše loutek, tohle divadlo mne obecně velmi inspirovalo.“

Jiří Janáček během vysokoškolského studia často navštěvoval se svým kamarádem, budoucím právníkem, divadelní představení a koncerty. Studentské večírky pro ně, jak vzpomíná, nic neznamenaly. Nikdy v životě, jak Jiří Janáček dodává, už nenavštívil tolik divadelních představení, oper a koncertů, jako během svých vysokoškolských studií v Praze.

„Kantorem, kterého jsem si na vysoké škole vážil a měl jsem ho rád, byl profesor Přemysl Pražák. Když jsem u něj dělal první státní zkoušku, tak mě posadil a vyzval: Řekněte mi něco o Josefu Kajetánu Tylovi! To byla voda na můj mlejn. Já byl vždycky na to divadlo vysazenej! Ale tohle bylo ještě legračnější. Předtím než jsem šel na tu zkoušku, jsme totiž hráli s blatenskými ochotníky v Kutné Hoře Strakonického dudáka. Tak jsem mu vyprávěl, kdo šel v tom představení zprava a kdo zleva a líčil nejrůznější scénické detaily, to koukal! Měl jsem opravdu trefu na dobrou otázku! I jinak mi byl pan profesor Pražák blízký. Dělal literaturu 19. století, já jsem na ni byl rovněž hodně zaměřený, i když se teď dnes už moc nenosí.“

Po únoru 1948

Po válce se studenti cítili svobodní, často diskutovali o politice, nebáli se vyjadřovat různé názory, někteří inklinovali ke komunistům, Jiří Janáček se klonil spíš k pravici. I když, jak sám upozorňuje, jako mladíci neměli o rozdělení na levici a pravici ani ponětí. Netušili však, že se jejich svobodné debaty mohou proti nim po 25. únoru 1948, kdy se moci v Československu chopili komunisté, obrátit.

„Nebáli jsme se tehdy. Byl jsem pro svobodné vyjadřování, a ne se řídit stále tím marxismem-leninismem. Studoval jsem všechny filosofie, ať byla materialistická nebo idealistická. Byl jsem ale spíš idealista. Netušil jsem ovšem, že po nás někdo zezadu půjde. Po komunistickém převratu v roce 1948 jsem začal mít na univerzitě problémy. Po první státnici v roce 1949 probíhaly vysokoškolské prověrky, u kterých jsem z neznámých důvodů neprošel. Původně nám říkali, že studenti nebudou prověření pouze kvůli prospěchu. A já měl úspěšně za sebou všechny zkoušky. Čekala mne už jen druhá státnice. Proto jsem se vůči výsledkům prověrek odvolal. Tehdy se za mne postavili blatenští učitelé a ochotníci, se kterými jsem hrál amatérské divadlo. A také blatenský okresní inspektor pro kulturu Neveklovský, s nímž jsem byl velmi zadobře. Vozíval mne ještě s jednou kamarádkou po vesnicích, kde jsme hráli maňásky. Nakonec jsem ten vysokoškolský index dostal zpět. Nicméně jsem si řekl: Kluku, tady je horká půda! Bylo o mně totiž známé, že s komunisty nesouhlasím. Pocházel jsem navíc z rodiny, ve které se rok 1948 a nástup komunistů k moci neslavil. A všichni kolem nás to věděli. Tak jsem se rozhodl jít učit a na druhou státnici se připravit dálkově.“

Jiří Janáček dostal nabídku do krajů. Na výběr byl kraj Liberecký a Západočeský. Vybral si Liberecký a v pololetí roku 1950 odjel na sever Čech do Nového Boru.

„Tamní inspektor mne velice pěkně přijal. Dva roky jsem učil na novoborské základní škole aprobace neaprobace prakticky všechny předměty. Když jsem vyučoval matematiku, kterou jsem nestudoval, tak jsem si vždy vyhlédl nějakého dobrého žáka a vždycky jsem si u něj výsledky pro jistotu zkontroloval. Byli tam se mnou i další nedostudovaní kantoři a společně jsme pak jezdili do Prahy na zkoušky. V Novém Boru jsem se navíc oženil. Svou manželku Vlastu, za svobodna Pechkovou, jsem poznal ve škole, byla o hodně mladší. Její matka byla Němka a otec sklář, kovaný Jihočech, který vedl rodinu hodně po česku podle svých českých nápadů. Brali jsme se v roce 1953, akorát byla měna. Ráno jsem přijel do Nového Boru vlakem, peníze ztratily cenu a já vlastně všechno, co jsem měl, utratil za lístek. Takhle jsem dopadl. Tak se na mne všichni skládali. Dali mi, co komu zbylo. Svatba byla proto velmi skromná.“

Učitelem na severu Čech

Ze školy v Novém Boru přestoupil Jiří Janáček na rok jako zástup do školy ve Šluknově.

„To bylo hrozné. Ti kluci ve škole byli naprosto zpitomnělí tím komunistickým režimem. My jsme se spolu s dalšími kolegy učiteli dokonce báli na ubytovnách mluvit, mysleli jsme si, že nás v pokojích Státní bezpečnost odposlouchává. Proto jsme na komunisty nadávali jen na procházkách po Šluknovském výběžku. Já jsem si navíc nesedl s tamním ředitelem, a tak jsem tam ten rok protrpěl.“

Jiří Janáček dostal nabídku dělat zástupce ředitele v nově zřízené Jedenáctileté střední škole ve Varnsdorfu. Místo ředitele ale odmítl, protože se nechtěl zabývat administrativou, bavilo ho učit. Rodina nejdříve bydlela ve staré vile, kterou dostala od místního národního výboru, později jim ve Varnsdorfu přidělili nový byt v panelovém domě nedaleko školy.

Manželka pracovala jako zubní laborantka. Říkávala, že po Varnsdorfu stále běhá spousta jejích zubních náhrad. Ve varnsdorfské škole jsem byl velmi spokojený. Chodili tam výborní studenti, kteří se původně hlásili na gymnázia. Ta ale komunisté zrušili a nahradili jedenáctiletkami. Vedl jsem studenty k divadlu. Nacvičoval jsem s nimi Tylova Strakonického dudáka nebo Kvapilovu Princeznu Pampelišku. S představeními jsme jezdili po okrese a všichni byli pro divadlo nadšeni. Scházeli jsme se často, naposledy jsem se s řadou z nich viděl na tradičním setkání ve Varnsdorfu ještě v roce 2019.“

Jiří Janáček vyučoval nejen mladé studenty, ale i jejich rodiče. V podniku Elite Varnsdorf pracoval velký počet bývalých zaměstnanců firmy Baťa ve Zlíně.

„Ti lidé od toho Bati byli doslova nadupaní vzděláním, měli přečteno hodně knih, celá ta má večerní třída byli chlapi starší než já, a to jsem koukal, jak byli dobří. Byli sice nuceni odejít od toho Bati, ale zůstali jím v dobrém slova smyslu poznamenaní. Dobře jsem s nimi vycházel.“

Na Jiřího Janáčka si ve Varnsdorfu po letech vzpomněli v roce 1957 vojáci. Protože neabsolvoval základní vojenskou službu, musel na cvičení:

„Sloužil jsem na letišti v Hradčanech u Mimoně. I když sloužil je příliš silné slovo. Byla to spíš legrace. Jednou za rok totiž chodili vojáci do školy, rozmlouvali se studenty a lákali je na vojnu. Jednou přišel do třídy poručík, já mu říkám, že vůbec nevím, co je to vojna. Když jsem šel totiž k odvodu doma v Blatné, tak náš doktor začal hučet do tamního generála, aby mne ze zdravotních důvodů neodvedli. A tím jsem se roky oháněl. Ve Varnsdorfu jsem se prořekl, že jsem na vojně nebyl. A ten poručík zvolal: Ježíšmarjá, to musíte jít! A začal se vyptávat, co s tím. To už mi bylo třicet let. Nemohl pochopit, jak jsem jim unikl! Musíte jít alespoň na vojenské cvičení. Tak jsem šel. A na cvičení byl jeden podporučík, znal jsem ho, protože chodil s jednou mou studentkou. Ten mi řekl: Klidně si tady v kasárnách poseď, my jdeme na pochoďák. Ty nemusíš. Připrav nám jídelnu. A jinak nemusíš nic dělat. A v tomto duchu se odehrávala všechna má vojenská cvičení vždy měsíc o prázdninách.“

Ve Varnsdorfu vstoupil Jiří Janáček do Komunistické strany Československa.

„Přišel za mnou kamarád a říká: Hele, vstoupíme tam, ať máme klid. Já pak ani nevěděl, do jaké organizace jsem vlastně patřil.“

Na třináct let strávených ve Varnsdorfu Jiří Janáček rád vzpomíná. Hlavně na kamarádskou atmosféru v místní škole. I když tehdy, jak sarkasticky konstatuje, rodina vždy „smrděla“ korunou.

„Dcera Blanka byla často nemocná a manželka se rozhodla s ní zůstat doma. Z jednoho učitelského platu bylo těžké vyžít. Když jsem tři roky řediteloval, tamní inspektor říkával, že jsem nejlacinější ředitel. Já jsem ale řediteloval nerad. Proto jsem přivítal, že se střední školy, všeobecně zaměřené a průmyslovka, ve Varnsdorfu sloučily a mohl jsem zase učit. Rok jsem ještě vedl Základní uměleckou školu. Pak jsem onemocněl, byl jsem dokonce nějakou dobu v liberecké nemocnici a musel jsem ředitelování nechat.“

Ve varnsdorfském Závodním klubu Elite pořádal Jiří Janáček literární večery. Četli na nich a recitovali jeho studenti. Pořádal pro ně i recitační soutěže. Jejich okresní kola se konala v Děčíně. A ve Varnsdorfu se Jiří Janáček opět setkal s legendárním hercem Eduardem Kohoutem, který přednášel v jejich školní aule své monology.

„Eduarda Kohouta jsem pak viděl hrát ještě v Praze, kde vystupoval spolu s jinými slavnými herci Zdeňkem Štěpánkem a Karlem Högerem. A tam jsem mu připomněl, že jsem měl možnost vidět v mládí jeho úžasný výkon v Oidipovi.“

Prostřednictvím Severočeského nakladatelství v Liberci zval Jiří Janáček do Varnsdorfu i básníky a spisovatele jako byl Ludvík Středa. Navázal rovněž kontakt s tehdy vznikajícím Klubem přátel poezie, který mu doporučil řadu básníků a spisovatelů jako byl František Hrubín, Karel Šiktanc, Ivan Diviš nebo Jiří Šotola. Závodní klub Elite Varnsdorf měl chatu na Chřibské. A právě do Chřibské zvali vždy na pár dní nejrůznější autory. Jiří Janáček uspořádal celkem 68 literárních večerů. Jeden večer věnoval i prozaikovi a novináři Egonu Hostovskému, který žil od roku 1948 v emigraci ve Spojených státech a v Dánsku. Večer „Ty lásko, pozdravena buď“ věnovaný Jaroslavu Seifertovi a „Ejhle, člověk“, pásmo z Aškenazyho Černé bedýnky, které natočil Československý rozhlas, patřily podle něj k nejúspěšnějším varnsdorfským setkáním s literaturou.

V období normalizace

 V roce 1960 kývl Jiří Janáček na nabídku pana Dvorského ze Severočeského nakladatelství pracovat jako redaktor v Liberci a přestěhoval se s rodinou do města pod Ještědem. V té době už jeho bratr Milan Janáček v nakladatelství pracoval jako výtvarný redaktor. Rodina nemohla sehnat byt, a tak si pořídila velmi zchátralou vilu, kterou později prodala a každý z bratrů si nakonec zajistil vlastní bydlení. V Severočeském nakladatelství Jiří Janáček dostával k redakční úpravě texty z nejrůznějších oborů a připravoval k vydání knížky regionálních autorů. Okresní výbor KSČ v Liberci ve shodě s krajským výborem ale nakonec Severočeské nakladatelství zavřel:

„Stále po nás šli, vyšetřovali nás, permanentně chtěli něco vědět. A já jsem je posílal do háje! Co já budu někomu vykládat! Chtěl jsem si dělat svou práci. Problémy byly i s ústeckým nakladatelstvím, které nám přetahovalo autory. Toho našeho šéfa Dvorského pronásledovali, musel pak jít někam učit. Já jsem z toho naštěstí vykličkoval.“

V roce 1969 se rozhodl Jiří Janáček vrátit do školy. Začal učit na liberecké Střední ekonomické škole, dnešní Obchodní akademii. Tehdejší ředitel ho znal, protože jezdil do Varnsdorfu jako předseda maturitní komise.

„Chudák, musel po roce 1969 odejít, znelíbil se normalizačnímu režimu. Já jsem musel převzít nějaké jeho předměty a měl jsem trable, protože si někteří studenti mysleli, že mám na jeho vyhazovu podíl. Přitom já o ničem nevěděl.“

Jiří Janáček si nakonec na poměry ve škole zvykl a zůstal na ní třináct let. Spolu s ním učil rovněž historik a pedagog Rudolf Anděl, osobnost, která významným způsobem ovlivnila vývoj a formování libereckého školství a vzdělanosti.

„Nemohl ale vyučovat dějepis, pouze němčinu. A já jsem učil český jazyk, to mi dovolili. A nabídli mi dokonce výuku filosofie. Řekl jsem řediteli: Když vám to nadřízení povolí, tak proč ne? Měl jsem ale problémy, protože kvůli mému nesouhlasu s vývojem v zemi, mě vyloučili z Komunistické strany Československa. Prý bůhvíjakou filosofii bych učil. Nakonec jsem ji vyučoval, nicméně až po tom, co to v Československu v roce 1989 ruplo. Ale už jen dva roky, do roku 1990. Rudolf Anděl mne totiž jako docent vzal k sobě na Vysokou školu strojní a textilní, dnes Technickou univerzitu v Liberci. Otevřeli jsme pedagogický obor, takže studenti nemuseli dojíždět do Ústí nad Labem. Učil jsem dějiny literatury a pár let jsem tam odkroutil. Když to tak vezmu, tak jsem byl pedagogem celkem padesát let!“

I v Liberci organizoval Jiří Janáček v sedmdesátých a osmdesátých letech literární čtení.

„Já jsem zjistil, že dva profesoři na gymnáziu v Liberci pořádají literární přednášky. Chodilo tam dost studentů, a tak jsem si řekl: To bych mohl dělat taky! Ale spíš jako scénické čtení. Pořádali jsme je v Naivním divadle. Rád vzpomínám na pořad o Karlu IV. a o F. X. Šaldovi. Režie se ujal Jiří Zapletal, oslovili jsme ještě herce Vojtěcha Róna a partu kolem něj. K tomu jsme měli promítání. A to vám bylo divadlo až po strop nabité! Na řadu přišly i Hrubínovy verše „Ach Čechy krásné, Čechy mé…“. Jednou jsem se rozhodl, že za Františkem Hrubínem pojedu. Zavolal jsem mu v Praze z budky a požádal jsem ho, zda za ním můžu přijet. A on na to: Bezevšeho, přijďte! Tak jsme společně u něj doma poseděli. Jeho paní nás pěkně pohostila. A dohodl jsem s ním, že přijede do Liberce povědět něco o poezii. A on na to, že vezme s sebou nějakou herečku z Národního, která bude jeho verše recitovat. A bylo opět nabito!“

Jiří Janáček vzpomíná na to, jaké trable zažil, když připravoval večer věnovaný básníkovi, spisovateli a novináři, nositeli Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavu Seifertovi.

Když dostal Jaroslav Seifert nějaké vyznamenání, tak jsme připravili literární pásmo věnované jeho poezii doplněné o obrazy malíře Vladimíra Komárka. Chtěli jsme pásmo uspořádat v Naivním divadle. Tehdejší ředitel ale nechtěl, abychom Seifertův literární večer v divadle dělali. Měl asi strach. Seifert kvůli svým postojům k invazi vojsk Varšavské smlouvy upadl v nemilost normalizačního komunistického režimu. Nakonec jsme ten literární večer uspořádali v Lidové škole umění v Liberci. Tam ale nebylo jeviště, nemohli jsme scénu ani nasvítit. Tudíž se nám vůbec nelíbilo, jak jsme nakonec museli Jaroslava Seiferta tímto způsobem „odbýt“. I když sál byl milovníky Seifertovy poezie naplněn doslova k prasknutí! Se Seifertem mám pak spjatou ještě jednu vzpomínku. Měli jsme školní oslavu a chystali program k výročí Pražského povstání 5. května 1945. K tomu se hezky hodila Seifertova sbírka „Přilba hlíny“, která vzdává hold Rudé armádě a oslavuje Pražské povstání. A za mnou tehdy přišla soudružka ředitelka, která byla členkou okresního výboru partaje a prohlásila: Seiferta ne! Ať pásmo věnujeme jinému autorovi. No, našel jsem asi pět Seifertů a navzdory jejímu nesouhlasu se to odrecitovalo. A ona pak vyděšeně přiběhla a lkala: To nebyl jeden Seifert, ale pět. Vy jste měli navíc jen číst poezii a nejmenovat autora! Takže, takhle mě proháněli kvůli Seifertovi.“

V Liberci se Jiří Janáček detailněji věnoval divadelní vědě.

„Já jsem ji studoval v Praze, dojížděl jsem jednou měsíčně na fakultu na přednášky a složil zkoušky. To bylo v době, kdy jsem dělal jakousi nástavbu.“

V Krajské vědecké knihovně v Liberci, která tehdy sídlila v budově dnešního Nového magistrátu, byl Jiří Janáček jedním z lektorů Literárního klubu mladých a editorem almanachů.

„Začali jsme tam s básníky Ludvíkem Středou a Jiřím Žáčkem, který dojížděl z Prahy, zvát žáčky a studenty, oni četli, psali, recitovali, prostě rozvíjeli jsme mladé talenty. Některé děti se dokonce pustily i do povídek a románů! Tak jsme jim radili. Rád jsem zasedal v porotách literárních a divadelních soutěží. A díky České besedě se mi podařilo vydat několik literárních prací, v roce 1988 například knihu Amatérští loutkáři v Liberci 1918–1938.“

Sametová revoluce

Sametovou revoluci v listopadu 1989 prožíval Jiří Janáček v Liberci.

„Učil jsem ještě na Střední ekonomické škole. Na náměstí před radnicí jsem ale demonstrovat nechodil, měl jsem tehdy zápal plic. Tak za mnou běhali kolegové domů. Sledoval jsem televizi, stále mě někdo vyzýval, abych promluvil na shromážděních na podporu studentů. Ale já jsem se neodvážil, když jsem byl ve stavu nemocných. Aby si někdo neřekl: Jo, ten Janáček, do školy nejde a teď tady mektá. Tak jsem se omluvil. Později, když jsem už byl zdravý, tak jsem se ženou na ta shromáždění chodil.“

Pád komunistické moci a návrat demokracie do Československa Jiří Janáček vítal.

„Na mně zapůsobila ta volnost, svoboda, ta devadesátá léta, to byla slavná doba! Nemůžu na ně zapomenout. Měl jsem navíc moc rád Václava Havla.“

A Jiří Janáček vzpomíná na první setkání s Václavem Havlem v srpnu 1968 v Liberci.

„Václav Havel spolu s hercem Janem Třískou tehdy vysílali z budovy Československého rozhlasu. Informovali občany o průběhu okupace vojsky Varšavské smlouvy, která si vyžádala v Liberci devět obětí. My jsme měli redakci Severočeského nakladatelství v budově Československého rozhlasu, Václav Havel se tam s Janem Třískou najednou objevil, psal texty a vysílalo se to v rádiu. Později jsem se s ním setkal tajně, když jsme připravovali tisk letáků proti komunistickému režimu. V tiskárně jsem měl tisk pod palcem, chodili tam i ruštináři a texty překládali do ruštiny. Letáky se pak rozdávaly ruským vojákům, aby věděli, co se vlastně u nás děje. Nás tam Václav Havel trošku řídil. Viděl jsem ho pak až v roce 2003 v nové budově Krajské vědecké knihovny v Liberci, kam přijel s Janem Třískou u příležitosti 35. výročí okupace. To už nebyl prezidentem. Dodnes si ho velmi vážím, protože byl člověkem na svém místě a oceňuji, že byl velmi civilním prezidentem.“

Univerzitním pedagogem

V období let 1990 až 2003 vyučoval Jiří Janáček na Katedře českého jazyka a literatury na Fakultě pedagogické na Vysoké školy strojní a textilní v Liberci, která byla v roce 1995 přejmenována na Technickou univerzitu v Liberci:

„Úroveň studentů byla hrozně různorodá. Někteří hoši, co se na vysněnou školu nedostali, protože jim třeba nešla matematika, a šli tak na peďák, to studium někdy nebrali dost vážně. Já jsem ale vyučoval dějiny literatury, a to je předmět, který se studentům líbil. Vycházel jsem proto s nimi celkem dobře.“

V době, kdy vyučoval na vysoké škole, se rovněž věnoval literární činnosti. K stému výročí úmrtí spisovatelky Karoliny Světlé v roce 1999 o ní napsal Devět fejetonů.

„Jako student jsem měl od ní trochu odstup. Víc jsem si totiž tehdy cenil Boženy Němcové. Ale později jsem měl pochybnosti, která z nich je lepší. Karolína Světlá psala podle mne s větší znalostí, Němcová mi přišla trošku povrchnější. Rozhodně ji ale nechci shazovat. Zkrátka té Světlé jsem zpočátku křivdil.“

V roce 2004 vydal s pomocí Kruhu autorů Liberecka knihu Čtyřikrát Městské divadlo Liberec (Stadttheater Reichenberg) 1893–1938.

„Šlo o německé divadlo v Liberci, a to bylo dost zajímavé. Já jsem jezdil do libereckého okresního archivu, půjčili mi i německé časopisy a kritiky těch her. Udělal jsem si tak dobrý obrázek o německém divadle. Jeho úroveň ovšem nebyla extraslavná, hrálo se spíš tak, aby se lidé bavili. Nicméně, měli jsme tady v Liberci před válkou německého režiséra světové úrovně Barnaie, před ním vedl divadlo rovněž vynikající ředitel Basch. V posledních letech německého divadla v Liberci se tak objevilo několik pěkných nastudování.“

Čtyři rozsáhlé Janáčkovy studie zachycují období formování německého divadelního souboru, hudební složky i repertoáru a také snahy divadla o zakotvení v kulturním životě města. Kniha se zabývá rovněž problémem inscenace českých autorů na německém jevišti, a především dramatickým obdobím let 1934–1938, kdy se nejvíce projevoval vliv politické situace na divadelní život. Jiří Janáček rovněž pracoval pro Kruh autorů Liberecka a redigoval vydávaný Kalmanach.

„Na pokračování jsem navíc v Kalmanachu psal o německém divadle a uveřejňoval nejrůznější literární recenze. Ti kluci, co do něj psali, špatní nebyli, třeba povídky Otty Hejnice se mi líbily. Editor Jan Šebelka, to je takový živel, ale výborně jsme spolupracovali.“

Jiří Janáček je členem Syndikátu novinářů ČR a Teatrologické společnosti v Praze. Často přispíval do odborných časopisů a novin, byl vždy recenzentem s širokým rozhledem. Napsal celkem 565 příspěvků, nejvíc do Libereckého dne, MF Dnes, Lidových novin, Týdeníku Rozhlas, Divadelní Revue, do Loutkáře a občas rovněž do rozhlasové stanice Svobodná Evropa.

„Většinou jsem psal recenze divadelních představení. Liberecké Divadlo F. X. Šaldy a Naivní divadlo jsem recenzoval hodně dlouho. Chodil jsem na představení, dokud to ze zdravotních důvodů šlo. K tomu Naivnímu divadlu jsem se dostal ještě za totality díky mému bratrovi Milanu Janáčkovi. Nabídli mu to jeho kamarádi, ale on psaní recenzí odmítl s odkazem na to, že je malíř. A nabídl to mně. Já jsem ale nevěděl, zda mi to ještě v době normalizace z kádrových důvodů v novinách vůbec otisknou. Nakonec mi ale začaly články vycházet v tehdejších severočeských novinách Průboj. Po Sametové revoluci jsem se seznámil s ředitelem Naivního divadla Stanislavem Doubravou, začali jsme spolu kamarádit, a nakonec jsem přednášel o Naivním i na vysoké škole.“

V roce 2011 Jiří Janáček vydal pohádky na motivy her Jaroslava Průchy nazvané Kašpárkoviny. Napsal rovněž skripta nazvaná Literatura pro děti a mládež a řadu publikací – Fotografie Ladislava Postupy, Zamyšlení nad osudovým setkáním F. X. Šaldy s Evou Jurčinovou, Jaroslav Průcha – učitel a spisovatel, Výspa porozumění o českém reportoáru v Městském divadle v Liberci v letech 1883–1941, Opomíjený Josef Kuffner, fejetonista a divadelní kritik 19. století a Poslední léta K. Světlé a J. Zeyera. Svou tvorbu věnoval také rodnému městu Blatná.

Život skauta

Literatura, loutky a divadlo naplnily život Jiřího Janáčka stejně jako skauting, kterému se věnoval od dětství.

„Stal jsem se skautem už v roce 1938 v Blatné, nebylo nás tam moc, kolem dvaceti. Patřili jsme pod Strakonice. O prázdninách jsem se zúčastnil dvou táborů. Za války jsme byli v podstatě trampové, jezdili jsme tábořit k rybníku. Po válce jsem opět skautoval, v Blatné už pak byl samostatný oddíl, dělali jsme různé zkoušky, učili se morseovku, tu jsme bravurně zvládali! Později, když jsem byl v Liberci, tak jsem skauty vozil k rybníku do Blatné na tábory. S libereckými skauty jsem se dal dohromady přes dceru Blanku, která si všimla nástěnky manželů Chroustových, kteří zakládali v libereckých Ruprechticích skautský oddíl. Já jsem pak dělal skautského vedoucího, později jsem pracoval v okresní radě Junáka. Stal jsem se navíc členem Svojsíkova skautského oddílu. S těmi, dá se říct vysloužilými skauty, jsme se často scházeli.“

Jiří Janáček také s manželkou a s kamarádem Jaroslavem Průchou mladším a později i s jeho ženou často cestovali autem po Česku. Rád přitom fotografoval. Teď žije v rodinném domě v Liberci spolu s dcerou Blankou a její rodinou včetně dvou pravnuček. Když Jiří Janáček shrnul svůj život, tak konstatoval.

Pro mě bylo vždy nejpodstatnější poznat českou literaturu. Tu světovou jsem sice bral, ale spíš mne zajímalo, jak ovlivňovala českou tvorbu. A nejvíc mne ovšem bavilo vyhledávat úplně nejzapadlejší texty a autory.“

Za přínos v oblasti literární vědy obdržel v roce 2007 Poctu hejtmana Libereckého kraje.

 

Ivana Bernáthová

Místa působení

Výběrová bibliografie

Citace

BERNÁTHOVÁ, Ivana. Jiří Janáček. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2021. Datum aktualizace 16. 11. 2021, [cit. 2021-11-30]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:38511