Josef Mládek

Mládí

Josef Mládek se narodil 23. července 1919 ve Staré Pace do rodiny Josefa a Františky Mládkových. Josef Mládek st. byl československým legionářem z Itálie a válečným invalidou. Jelikož nemohl naplno vykonávat standardní zaměstnání, stal se nejprve nájemcem místní sokolovny a později provozoval trafiku. Matka Františka pocházela z německé rodiny Patschů z Huntířova. Nejprve pracovala jako služebná, pak jako domácí šička košil a prádla.[1]

Syn Josef byl jejich jediným potomkem. V mládí ve Staré Pace vychodil nejprve pět tříd obecné školy a posléze tři třídy školy měšťanské. Poté se dva roky učil cukrářem, neboť měl převzít cukrárnu po své tetě. Z tohoto plánu nakonec sešlo, a na místo toho v letech 1935–1938 pracoval jako cukrářský dělník u Jana Zajíce ve Staré Pace.[2] Ve volném čase se věnoval především sportu. Cvičil v Sokole, lyžoval a rovněž jezdil na kole. V době ohrožení Československé republiky vstoupil do řad Národní gardy. Na počátku října 1938 nastoupil prezenční službu v československé armádě u 3. roty Hraničářského praporu 2 „Roty Nazdar“. S praporem se po odstoupení pohraničí přemístil do Josefova, ve kterém plnil funkci dílenského mistra.[3] Dne 28. února 1939 obdržel nové zařazení a přešel ke 2. rotě stejné jednotky. Krátce po obsazení republiky německou armádou a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava byl 21. března 1939 propuštěn na trvalou dovolenou.[4]

Útěk z okupované vlasti

S nastalou situací se Josef Mládek nehodlal smířit, a proto si v dubnu stejného roku zajistil povolení odjet do rakouského Lince, kde stavěl pro Reichswerke Hermann Göring vysoké pece. Rakousko se mělo stát nástupním místem jeho útěku do Jugoslávie a dále do československého zahraničního odboje. K přechodu hranic pro silnou ostrahu však nedošlo. Namísto toho se Josef Mládek navrátil do rodného města, odkud o několik dní později vyrazil směrem k Polsku. Hranice se sousedním státem se mu podařilo ilegálně přejít u Petřvaldu 2. srpna 1939 a ještě téhož dne se po zatčení polskou pohraniční stráží hlásil ve Fryštátu k československému odboji.[5]

„Jedu do Petřvaldu. Za ním začíná Polsko. Stará tramvaj rachotí a já se drze vmísím mezi horníky, kteří jedou na šachtu, ležící v bezprostřední blízkosti hranic. Procházíme drátěnými zátarasy kolem vojenské strážnice, před níž němečtí vojáci provádějí namátkově prohlídku. Za nimi snad 60 či 80 metrů vidím pohraniční sloupy. Ve chvíli, kdy pozornost vojáků upoutala početná skupina havířů, vyrazil jsem k hranicím. Ještě třicet, dvacet, deset metrů. Za mnou se ozývá hvízdání píšťal a výstřely. Ale už jsem za sloupy a přesto běžím dál. Krajina je otevřená a jen kdesi přede mnou malý lesík. Teď, teď a už to bude dobré. Přede mnou stojí polští finančníci. Nechtějí ani uvěřit, že se mi v těchto místech podařil přechod. A že jsem vyvázl bez zranění.“ [6]

Na začátku září byl prezentován u vznikající Legie Čechů a Slováků v Malých Bronowicích u Krakova. S touto jednotkou posléze prodělal ústup k Tarnopolu před rychle postupujícími německými jednotkami. Podobně jako naprostá většina československých dobrovolníků ani Josef Mládek tak již nestihl zasáhnout do bojů a 18. září upadl do sovětského zajetí, kam legie přešla před blížícími se Němci.[7]

Jednotku Sověti nejprve internovali v Kamenci Podolském, odkud se posléze přesunula do Olchovců, kde Čechoslováci museli zhruba měsíc pobývat v žalostně vypadajícím kulturním domě. Další zastávkou v jejich téměř dvouleté internaci se stal někdejší klášter v Jarmolincích, ve kterém přečkali zimu. Z Ukrajiny byli v dubnu 1940 převezeni do Ruska, a to nejprve do Oranek a později do Suzdalu, nalézajícího se severovýchodně od Moskvy.[8] V bývalém klášterním komplexu se velká část z nich dočkala zařazení do transportů směřujících na Střední východ ke zdejší části československé zahraniční armády.

V československé armádě na Středním východě

V jednom z posledních transportů se ocitl rovněž Josef Mládek, který byl u československé armády prezentován 1. května 1941 v palestinské Haifě a o čtrnáct dní později nastoupil k 1. výcvikové rotě Československého výcvikového střediska – Východního. Po prodělání krátkého výcviku v oáze Sidi Bishr nedaleko Alexandrie jej 31. května nadřízení přemístili k bojové jednotce, a to k rotě doprovodných zbraní Československého pěšího praporu 11 – Východního, jemuž velel podplukovník Karel Klapálek.[9]

„Po krátké karanténě jsme přejeli hranice do Egypta. Naším cílem byla Alexandrie a v její blízkosti vojenský tábor u Sidi Bishr. Zde nám započal tvrdý výcvik, který nás měl připravit pro boj v poušti, kde podmínky jsou značně odlišné. Naše skupiny, které přibyly ze SSSR, posílily 11. prapor – Východní, takže mohl být nasazen do boje. Bylo to rychlejší, než jsme si představovali. Už 1. června jsme byli na frontě a měli jsme před sebou Italy a Němce. Byl jsem přidělen jako řidič k lehkým tankům a naším prvním bojovým úkolem byla obrana letiště.“[10]

V rotě doprovodných zbraní sloužil Josef Mládek u čety bren-carrierů. V tomto zařazení se zúčastnil tažení do Západní pouště a posléze také do Sýrie v rámci spojenecké operace „Exporter“. Po kapitulaci vichistických vojsk v Sýrii a Libanonu v červenci 1941 se celý prapor přesunul na sever Sýrie, kde až do října téhož roku vykonával strážní službu na rozsáhlém území. Mužstvo roty doprovodných zbraní mělo na starost oblast velkého syrského města Aleppo a ochranu jeho letiště. S policejní službou v malarické oblasti však českoslovenští vojáci nebyli spokojeni, neboť z okupované vlasti odešli s vidinou přímého boje proti nepříteli. Z tohoto důvodu se postupem času navyšovala nespokojenost vojínů i některých důstojníků, s čímž se pojily rovněž dezerce. Jedním z uprchlých československých vojáků se stal také vojín Josef Mládek, který 3. srpna 1941 odjel na rekreační zájezd do Beyrouthu, odkud se již ke svému útvaru nevrátil. Namísto toho se po zábavě s kamarády z Cizinecké legie odebral do kasáren Svobodných Francouzů, kde se přihlásil do jejich služeb. Svého činu později zalitoval, a proto se 18. září 1941 navrátil zpátky k československému pěšímu praporu. Na základě tohoto skutku jej později vojenský soud odsoudil k tuhému vězení na 6 týdnů s podmínkou dvou let.[11] V roce 1943 mu podmíněný trest prezident Beneš snížil o polovinu při tomto odůvodnění:

„Žadatel neprojevil činem špatný charakter osobní. Čin spáchal z mladické nerozvážnosti, v opilosti na návod kamarádů ve snaze se dostati co nejdříve do boje. Jinak nebyl trestán a má pěkný popis. V době tažení u Tobruku se choval statečně a dosavadním svým chováním projevil svou nápravu.“[12]

Na rozdíl od dvaceti čtyř členné skupiny svých spolubojovníků, kteří uskutečnili největší útěk od pěšího praporu s cílem dostat se na východní frontu, nebyl Josef Mládek potrestán tím, že by se nestihl k jednotce navrátit před jejím nasazením v přístavu Tobruk.[13] Díky tomu se mu splnilo jeho přání ocitnout se přímo na bojišti.

Obráncem Tobruku

Československý pěší prapor 11 – Východní připlul do obleženého libyjského přístavu 21. října 1941. Za úkol dostal obsadit západní část hlavního obranného perimetru a společně s Australany, Brity, Novozélanďany, Jihoafričany a Poláky bránit strategicky důležitý bod v týlu nepřítele. Jelikož se Afrikakorpsu a jeho italským spojencům nepodařilo v létě 1941 při postupu na Egypt přístav dobýt, musel vrchní velitel Erwin Rommel prodloužit zásobovací trasy hlavní části svého vojska o několik set kilometrů. To ho společně s potřebou zanechat určité síly u Tobruku oslabovalo v rozhodných bojích roku 1941 proti britské armádě.

Obranný perimetr v Tobruku se vyznačoval pestrým systémem železobetonových a skalních pevnůstek, zasazených do členitého terénu, které vzájemně propojovala síť zákopů a chránila minová pole s drátěnými překážkami. Před linií pevnůstek se nejčastěji vyskytovala pouštní údolí – wádí, která představovala zemi nikoho. Naproti československým pozicím stály jednotky dvou italských divizí Trento a Brescia, které doplňovaly menší německé jednotky. Výhodou nepřátel nebyla pouze pozice lépe zásobovaného obléhatele, ale rovněž i lepší geografické postavení, neboť spojenecká obranná linie se v terénu nacházela níže. Protivníkovi tato výhoda umožňovala lepší zaměřování při minometných a dělostřeleckých přepadech. Palba z těchto druhů zbraní se odehrávala každodenně ve dne i v noci. Doplňovaly ji výstřely kulometných dávek a také občasné nálety nepřátelského letectva. Za dobu nasazení v obleženém přístavu dopadlo do prostoru československého praporu na 10 000 bomb a granátů.[14]

„Před liniemi našeho praporu byly pozice Italů a Němců. Jejich letadla neustále útočila, denně na nás dopadaly granáty z minometů a děl. Vyčerpávalo nás i šílené horko. Písek byl rozžhavený do běla, vody bylo nedostatek a byla většinou nahořkle slaná. Denně jsme museli dojíždět do skryté oázy načerpat vodu do několika barelů, naložit proviant a střelivo a za setmění projet minovými poli k našim rotám. Miny byly nakladeny Němci, Italy, Angličany i Australany a nikdo se v tom nevyznal. Vyznačili jsme si vyzkoušené cesty plechovkami od benzinu, ale protože zde stále vane vítr, byly cesty věčně zasypány. (...) Vymýšleli jsme způsoby ochrany proti minám, kladli jsme třeba pytle s pískem pod sedadla a na podlahu, ale mnoho to nepomáhalo. Nikdy jsme nevěděli, jestli se vrátíme. Nepřítel, jakmile zaslechl hluk motorů, vystřeloval světelné rakety a ihned zahajoval palbu.“[15]

Jednoho dne se ani Josef Mládek nevyvaroval najetí na skrytou minu.

„Jednou přišel chamsín, tedy pouštní vítr. Cesta byla vyznačená drátem s mašličkami, ale vidět nebylo na krok. Tak říkám kamarádovi, aby si přivázal mašli na rameno, držel se drátu a já pojedu za ním. Jenže drát se ztratil a já vjel do minového pole. Povídám mu, ať počká, že zkusím pozpátku ve stopě vyjet. Jenže auto se v jámě po granátu smeklo, pak to prásklo, bílý světlo – a tma. Za chvíli jsem ohmatáním zjistil, že ještě mám ruce a nohy. I kamarád byl v pořádku a brzo nás, omámené šokem, odvedli na ošetřovnu. Dali nám cigaretu, tehdy jsem kouřil, a koukám, že jemu se čoudí z uší! Jenomže mně taky! Měli jsme proražené ušní bubínky a od té doby hůř slyším. Šel jsem se pak na to auto podívat. Rozházené potraviny i náboje ležely kolem, nikdo se k nim neodvážil.“[16]

Vyjma zásobování pevnůstek v první bojové linii se Josef Mládek věnoval také práci v opravárenských dílnách a sloužil jako řidič bren-carrieru ve stálé předsunuté hlídce.[17] Osvobození se spolu s ostatními obránci dočkal 10. prosince 1941, kdy byl Tobruk definitivně z obklíčení vyproštěn 8. britskou armádou v rámci operace „Crusader“. Čechoslováci poté strávili v Tobruku a jeho přilehlém okolí další téměř čtyři měsíce, než se mohli navrátit do spojeneckého týlu v Palestině a po několikaměsíční službě si odpočinout. V průběhu jeho rekonvalescence došlo k reorganizaci československé armády na Středním východě, kdy se pěší prapor proměnil v květnu 1942 na Československý lehký protiletadlový pluk 200 – Východní. Jeho hlavní zbraní se staly kanony Bofors 40 mm, s nimiž se Čechoslováci v dalších měsících začali intenzivně seznamovat. Rozsáhlého školení se zúčastnil i Josef Mládek, který však pro charakter svého zařazení neprodělal školení z protiletadlových děl, nýbrž od 2. května do 27. června 1942 absolvoval dílenský kurz řidičů a automechaniků.[18]

Coby příslušník dílenské čety nadporučíka Emila Grünhuta posléze zajišťoval opravy a pravidelný servis protiletadlových kanónů ale i osobních, nákladních a obrněných vozidel.[19] Mimo to československé dílny prosluly opravami zbraní a dalších válečných zařízení. Poté, co se protiletadlový pluk přesunul v závěru roku 1942 opět bránit Tobruk, se dílny podílely také na získání a zprovoznění vůbec prvního tanku československých vojáků. Jednalo se o původně poškozený tank Valentine, k němuž později přibyl ještě jeden stroj stejného typu, což umožnilo nad rámec povinností pluku zahájit kurzy řízení tankových vozidel.[20]

Po ukončení války v severní Africe se českoslovenští vojáci přesunuli do egyptského přístavu Tewfik u Rudého moře, kde se na počátku července nalodili na zaoceánský parník Mauretania. Někdejší francouzská výletní loď je posléze s dalšími několika tisíci spojeneckými vojáky převezla podél kontinentu do Atlantického oceánu a dále do Liverpoolu, kam dorazila 11. srpna 1943. Přesun československé zahraniční armády ze Středního východu do Velké Británie současně znamenal pro její příslušníky také zánik dosavadních jednotek, které měly splynout se zdejšími československými útvary, pobývajícími na ostrovech od roku 1940. Oficiálně se tak stalo v září 1943, kdy vznikla Československá samostatná obrněná brigáda pod velením brigádního generála Aloise Lišky, jejíž hlavní sílu měly představovat tankové jednotky. Coby vyškolený technik byl svobodník Mládek vtělen k Brigádním tankovým dílnám, v rámci kterých se dále školil na řízení, opravování a vyprošťování spojeneckých tanků.

V bojích u Dunkerque

„Výcvik na vyprošťovacích tancích jsem prodělal u Britů v Anglii. Tehdy jsem jezdil na traktorech typu Scamell. Toto vozidlo vážilo sice jen 15 tun, ale bylo schopno pomocí svého jeřábu a kladek vyprostit i 50tunový kolos. Hned po invazi jsem měl možnost uplatnit svůj výcvik na bojišti u Falaise. Můj traktor však najel na minu a odnesl to ztrátou kola. Já kusem plechu v koleně. Po vyléčení v nemocnici v Amiens jsem odjel ke svému útvaru, který byl už u Dunkerque.“[21]

Po úspěšné spojenecké invazi do Normandie a následném rozvinutí západní fronty došlo ke konci léta 1944 i na československou brigádu, která se na přelomu srpna a září nalodila v jihoanglických přístavech a do 8. září postupně připlouvala do umělého přístavu Mulberry B v Arromanches. Poté Čechoslováci strávili několik týdnů v prostoru Falais, kde i nadále cvičili a současně pomáhali dočišťovat okolí. Mezitím spojenecké velení rozhodlo o bojovém úkolu obrněné brigády, jímž se navzdory přání samotných vojáků nestalo nasazení přímo na hlavní frontě, nýbrž obléhání severofrancouzského přístavu Dunkerque. Hlavním důvodem přesunu na vedlejší bojiště se stal nedostatečný počet vojáků, respektive záloh. Čechoslováci se proto ocitli na statickém bojišti, kde stáli proti zhruba desetitisícové německé posádce, v jejímž čele stál admirál Fridrich Frisius. Aby město a jeho přístavní zařízení nepadlo do rukou spojenců, což by jim výrazným způsobem pomohlo zkrátit zásobovací linie, přistoupili němečtí vojáci k improvizovanému opevňování a především k umělému zatopení širokého předpolí města. Právě zúžení bojového prostoru na minimum způsobilo, že československá brigáda nemohla nasadit své tanky v plné míře. K největším bojům došlo 28. října a poté 5. listopadu 1944.[22] Do obou z nich zasáhl také Josef Mládek. Během druhého útoku, při kterém obrněná brigáda utržila značné ztráty, se svým chováním při záchraně poškozených tanků natolik vyznamenal, že obdržel Československou medaili Za chrabrost.[23]

„Němci ustupovali, ale zanechávali strategicky důležitá, opevněná místa v týlu. Takovým místem byl i přístav Dunkerque. Naše tanková brigáda dostala rozkaz nepřítele v této pevnosti uzavřít a zneškodnit. Byl jsem řidičem vyprošťovacího tanku, s nímž jsme odtahovali lehčeji poškozené bojové vozy již v průběhu střetnutí. Někdy jsme i účinně zasáhli do boje. Dne 5. listopadu jsme z týlu překvapili a zlikvidovali obsluhu německého protiletadlového děla a téhož dne jsme ještě zachránili 4 tanky.“[24]

Na bojovou akci z 5. listopadu 1944 a hrdinství Josefa Mládka při vyprošťování zasaženého tanku zavzpomínal jeho spolubojovník od Tobruku i Dunkerque Josef Křístek:

„Toho dne bylo vyprošťovací četě nahlášeno, že při útoku byly poškozeny dva tanky, které najely na miny. Osádka vyprošťovacího tanku ihned vyjela, krátce nato míjeli cestou jejich druhý vyprošťovací tank, který se již vracel a první poškozený tank vlekl za sebou. Velitelem tanku byl npor. Jan Culka, který byl i velitelem vyprošťovací čety. Jak je míjel, zamával na ně a naznačil, aby si pospíšili. Najednou se však ozval výbuch a z poškozeného vlečeného tanku vyšlehl oheň. Jelikož vlečený tank byl v těsné blízkosti vyprošťovacího tanku, oheň se přenesl i na něj. Vyprošťovací osádka měla štěstí, že v době výbuchu jel kolem sanitní jeep. Zdravotníci osádku vyprostili, uhasili na nich již hořící kombinézy a odvezli je s těžkými popáleninami na ošetřovnu. Npor. Culka byl následně převezen do Anglie, kde po těžkých popáleninách prodělal několik plastických operací a k brigádě se již nevrátil. Josef Mládek s osádkou zůstal v tom pekle sám a podařilo se jim vyprostit pět poškozených tanků. Samotné vyproštění ztěžovala skutečnost, že tanky se nacházely v minových polích a spojit poškozený tank s vyprošťovacím tankem ocelovým lanem byl také obtížný úkon. Při spojovaní dvou tanků lanem se muselo postupovat velmi obezřetně, nejprve bylo nutno vpichy do země hledat miny, které vyprošťovací práce ztěžovaly.

Jak Josef Mládek postupoval k tanku, který měli vyprostit, zahlédl u něj ženistu, který měl již hromadu min vytažených ze země. Ženista upozornil Josefa, že se ho pokouší zasáhnout nepřátelský ostřelovač a doporučil mu, aby se raději plížil. Protože Josef musel navádět vyprošťovací tank, doplazil se zpět ke svému tanku a požádal radistu Bukovanského, aby vystrčil hlavu a sledoval jeho pokyny, které pak dával řidiči. Pokud by se totiž plížil, ztratil by s osádkou kontakt. Odplazil se zpět k poškozenému tanku a čekal, až se objeví hlava radisty. Radista hlavu z tanku vystrčil, ale hlava okamžitě v tanku zmizela. Radista byl ihned zasažen ostřelovačem. Měl však štěstí, protože kulka zasáhla vršek přilby, který prorazila, ale naštěstí minula hlavu. Nakonec se jim poškozený tank podařilo zapřáhnout, ten však měl od explodující miny, na kterou najel, pásy natolik zamotané, že se s ním nedalo pohnout.

V té době nedaleko zastavil bojový tank, který je palbou kryl. Za ním byl rotný Josef Žerdík. Josef Mládek se k němu přískoky přiblížil a požádal o pomoc při odtahování tanku. Bohužel, než svou žádost stačil dokončit, přiletěl vedle nich granát a nešťastného Žerdíka na místě usmrtil. Byl jedním z mnoha, jejichž těla byla pohřbena daleko od vlasti, on konkrétně na hřbitově v Adinkerku. Po tom všem se podařilo poškozený tank odtáhnout. Dá se říci, že nejtěžší úkol z celé osádky vyprošťovacího tanku měl právě můj kamarád Josef Mládek. Musel se pohybovat v minovém poli pod nepřátelskou palbou. Zbýval jim ještě poškozený tank, který se nacházel blízko německých pozic, ale i ten se podařilo odtáhnout.“[25]

Po uskutečnění těchto útoků, které se odehrávaly především na východní straně fronty u belgických hranic, se českoslovenští vojáci až do kapitulace německé posádky 8. května 1945 do dalších rozsáhlých bitev nepouštěli. Namísto toho se boje odehrávaly formou dělostřeleckých a minometných přepadů, vysílání průzkumných hlídek, náletů na předem určené cíle anebo vystřelování propagačních letáků. Výjimkou byly těžké boje o továrnu Filature na západní části perimetru v dubnu 1945. Po celou dobu působení obrněné brigády na francouzském bojišti sloužil Josef Mládek u vyprošťovací čety. Dne 20. dubna 1944 obdržel hodnost desátníka.[26]

V řadách obrněné brigády se navrátil do vlasti v polovině května 1945. Ještě předtím se však od německého zajatce, pocházejícího ze Staré Paky, dozvěděl o osudu své rodiny, která byla v důsledku jeho odchodu do zahraniční armády během války perzekvována. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha Němci oba rodiče internovali v moravském táboře ve Svatobořicích, kam okupační moc koncentrovala rodinné příslušníky odbojářů. Josef Mládek st. mohl odtud po několika měsících pro svou invaliditu odejít. Matka Františka brány internačního tábora opustila až v době, kdy již umírala na vyčerpání.[27]

Stejnokroj československé armády nosil Josef Mládek do 15. listopadu 1945. Mezitím jej nadřízení 3. srpna povýšili na četaře a posléze rotného.[28] Za svou bojovou činnost obdržel Československý válečný kříž 1939, Československou medaili Za chrabrost, Československou medaili Za zásluhy I. stupně, Pamětní medaili československé armády v zahraničí se štítky SV, VB a F a také britská vyznamenání Africa Star nebo 1939–1945 Star.[29]

Poválečné období

Návrat do civilního života byl pro Josefa Mládka komplikovaným již od samého počátku, neboť důsledkem válečných útrap se jeho zdravotní stav neustále zhoršoval. V roce 1947 jej armáda superarbitrovala po konstatování lékařského nálezu tuberkulosy obou plic. Úřad pro válečné poškozence ho záhy nato uznal jako 75 procentního invalidu. Do roku 1955 pak vedl v Jablonci na Nisou trafiku.[30] Od poloviny padesátých let do roku 1966 pracoval coby řidič u libereckého LIAZu. Poté již odešel trvale do invalidního důchodu.[31] Jako válečný veterán vstoupil do Svazu protifašistických bojovníků, respektive Svazu zahraničních vojáků, ve kterém zastával funkci jednatele.[32] Po sametové revoluci se podílel na obnově Československé obce legionářské. V liberecké jednotě se stal jejím předsedou. Mimo to mu 3. května 1990 rodná Stará Paka udělila Čestné občanství a dne 8. května 1996 obdržel od hodnosti plukovníka.[33] Zemřel 10. září 2002 v Liberci ve věku osmdesáti tří let.[34]