Luboš Hes

Rozhovor

Mládí

Luboš Hes se narodil 28.ledna 1944 v Praze, rodina se pak za dva roky přestěhovala do Liberce. Otec Václav Hes byl komerční inženýr a matka Vlastimila se starala o další dva sourozence a o domácnost. Později pracovala jako úřednice.

„Taková zajímavost, málokdo dneska ví, že můj otec spojením místních fotbalových rivalů – Slavoje a Kolory vlastně založil slavný Slovan Liberec.“

Luboš Hes začal nejprve chodit do národní školy na Komenského ulici v Liberci, potom nastoupil na gymnázium na Husově ulici.

„Chtěl bych na tomto místě vyjádřit poděkování mým rodičům, kteří přestože nebyli zámožní, tak mne odmalička doslova zásobovali mechanickými stavebnicemi. A já si je všechny amatuji! Byl to Malý Vašek, Velký Vašek, Edison a Merkur. Díky tomu jsem získal cit pro konstrukci a pro mechaniku a lásku ke strojařině nebo technice. A to je velmi důležité. Dneska hraje úplně stejnou roli Lego. Představte si, že třeba děti v Indii nebo v jiných málo rozvinutých zemích tyhle stavebnice nemají, jsou pro jejich rodiny příliš drahé. Tím pádem se ale u většiny z nich nerozvíjejí technické schopnosti. Studenti, kteří k nám na univerzitu přijíždějí z těchto zemí třeba na doktorské studium, jsou naprosto fantastičtí matematici a skvělí v programování. Ale když jim dáte něco změřit nebo sestavit, tak se jim to nedaří, protože nemají tu zručnost, která se rozvíjí od dětství. A to je naše výhoda. My jsme země inženýrů. A proto bychom tyto dovednosti měli i nadále rozvíjet.“

Vysokoškolská studia

Na střední škole říkali spolužáci Lubošovi Hesovi inženýre. Postavil například krystalku, jednolampovku, a bylo to pro něj, jak vzpomíná, velké dobrodružství. Měl pocit, jakoby opravdu nalézal poklad. Už tehdy věděl, že elektrotechnika bude jeho oborem. Po střední škole se proto hlásil na Fakultu elektrotechnickou ČVUT do Prahy.

„Tam mě nevzali, protože jsem oznámil, že mám příbuzné v cizině. V podstatě se někdo v Americe jmenoval Hes a já jsem myslel, že je to příbuzný, popletl jsem to. Nakonec jsem byl rád, že mě do Prahy nevzali, jelikož by pražskou vysokou školu rodiče finančně neutáhli. Uvědomil jsem si pak, že pro běžnější život je užitečnější strojařina. Protože když například sedíme na židli, tak ta židle musí mít jistou pevnost, vytváří kontaktní rýhy, ty ničí koberce, podlaha musí být rovná, aby se předměty nekoulely, musí mít nějakou drsnost, nějaký povrch. Domy musí být nějakou pevnost. A když strkáte vývrtku do špuntů, tak to je základ mechaniky, to je strojařina, to jsou šrouby. Mechanika, mechanické vlastnosti materiálu jsou všude kolem nás. A jestli chcete něco vybudovat, stavět, tak je musíte znát. Pochopil jsem, co je krásy v deskriptivní geometrii! A představte si, že když má klempíř vystřihnout z plechu složitý tvar, ani já bych to nedal dost rychle dohromady, přestože jsem měl z deskriptivní geometrie jedničku. To je krása strojařiny. Ona je kolem nás všude!“

Luboš Hes začal pracovat jako tzv. pomvěd (pomocná vědecká síla) na katedře fyziky u docenta Jana Tichého a inženýra Hamršmída. Společně vymysleli zcela nový druh oscilátoru, který měl být patentován. Luboš Hes s ním poté vyhrál studentskou soutěž. Studentskou práci obhajoval i na vědecké konferenci.

„Na tabuli jsem namaloval rezonanční křivku ve tvaru Ještědu, a profesor Höschl to velice ocenil. Nevím proč, prostě jsem soutěž vyhrál a to mě nějakým způsobem nastartovalo.“

Luboše Hese pak zaujal mezičlánek mezi elektrotechnikou a mechanikou, termomechanika. Jak vysvětluje, termomechaniky se týkají všechny problémy kolem nás, výroba jídla, tepelné izolace oděvů a obydlí, oxid uhličitý, skleníkový efekt, stoupající hladiny oceánů, stoupající teplota, to všechno jsou účinky termomechaniky. Je to podle něj základní věda života.

„Vedoucím mé diplomové práce byl doktor Kyncl. Na katedře provozní techniky jsme byli tehdy čtyři. Každý dostal za úkol jiným způsobem vymyslet bezdotykové měření teploty. Dneska koupíte pyrometr za sto euro, tenkrát nebylo na trhu nic! Každý z nás řešil bezdotykové měření teploty s různými detektory. A já jsem měl v té době štěstí. A teď to musím opravdu zaťukat. Protože já jsem měl v životě štěstí asi desetkrát, když mělo dojít k nějakému rozhodnutí, tak nevím prostě, jestli zde náhodou nezapůsobil ten přející Bůh, který pomáhá serendipům při hledání pokladů. Prostě v době, kdy jsem psal diplomku, jsem potkal kamaráda Hrudku, telefonního technika, a ten mi sdělil: Představ si, že já vidím do infračervena. On měl totiž vadu oka. A když se zapnula elektrická plotýnka na sporáku, tak po vypnutí se plotýnka za chvíli zdála být chladná, ale on ji pořád viděl jako tmavočervenou, tedy teplou. A já jsem mu řekl: Člověče, co kdyby tuhle vadu měly i běžné televizní snímací elektronky, vidikony! Protože to je prostě vedlejší efekt. Představte si, že jsme zjistili, že v tehdejší Německé demokratické republice vyvinuli nepovedený vidikon, který kromě viditelného spektra 0,75 mikrometru ještě snímal infračervené záření do 1,3 mikrometru. Tak jsem zakoupil soupravu průmyslové televize, český vidikon jsem nahradil německým endikonem, vložil jeden speciální obvod a sestavil první termovizi na našem území. A to byla moje diplomka. Moje termovize kreslila izotermy. Na obrazovce se zobrazily čáry s teplotami 150, 200 a 250 stupňů, bylo vidět, jak se sbíhají, byla zviditelněna dynamika ohřevu a chladnutí kovové součástky. Profesoři se na to dívali a za celou obhajobu neřekli ani slovo. Dostal jsem z obhajoby samé jedničky a skončil s červeným diplomem (ovšem po hesovsku s průměrem 1,49)."

Luboš Hes si uvědomil, že v oblasti měřící techniky se nabízí spousta možností pro výzkum, nejlépe v kombinaci s termomechanikou a také s elektrotechnikou. Nejvíce vynálezů podle něj vzniká v mezioborech. Jak upozornil, není nutné být perfektní ve všech oborech, ale je třeba chápat jednotlivé procesy a měřený předmět. A k tomu musí odborníci přizpůsobit měřicí techniku tak, aby se vlastním měřením nezměnily podmínky ve kterých se tento předmět nachází. Protože, jak Luboš Hes zdůrazňuje, už slavní fyzikové říkali: Každým měřením změníte měřený objekt.

Ve výzkumném ústavu

Díky červenému diplomu mohl Luboš Hes hned po promoci nastoupit do Výzkumného ústavu textilních strojů v Liberci. Začal se věnovat vývoji nového typu tzv. tvarovacího stroje, jenž vytváří z hladkého hedvábí pomocí tepla a rotace tvarované hedvábí, který má velký objem a z těchto vláken vyrobené textilie vykazují vysokou propustnost pro vzduch a vodní páru, dobré tepelně izolační vlastnosti a vysokou roztažnost.

„Ponožky, punčochy, plavky, elastická trička i mnohé sportovní oděvy obsahují tvarované hedvábí. A můj hlavní šéf doktor Mejstřík mi povídá: Pane kolego, vy máte vyvíjet ohřívací těleso pro chemická vlákna. A to znamená, že máte vymyslet těleso s vyšším přenosem tepla než klasická tělesa. A jak poznáte, že to vaše těleso funguje lépe? Lze to běžně zvládnout pomocí technologických zkoušek, to např. měřením roztažnosti tvarované nitě, její objemnosti apod., to jsou ale všechno nepřesné veličiny. Vy musíte umět měřit teplotu toho vlákna! A tím jsem se zabýval dva roky. Vyvinul jsem přístroj na měření teploty tenounkého vlákna o průměru 0,2 milimetru, které běží rychlostí tisíc metrů za minutu, je v podstatě neviditelné a nám se podařilo změřit jeho teplotu pomocí příčného proudu vzduchu. Teplotu toho proudu jsme měřili před jeho setkáním s vláknem a za setkáním s vláknem. A rozdíl těchto teplot pak umožnil přesné a rychlé stanovení teploty vlákna na výstupu z nového ohřívacího tělesa. Tento nový princip byl pak patentovaný a bylo vyrobeno několik prototypů. Ještě po 27 letech bylo know-how na tento princip prodáno německé firmě. Díky tomuto přístroji se nám se podařilo s týmem, který jsem vedl, vyrobit ohřívací těleso vysoké účinnosti. Ale kvalita tvarování nebyla taková, jak jsme čekali, nicméně pro dané účely stačila. Projekt měl být uzavřen jako splněný, avšak v té době Sovětský svaz, náš hlavní zákazník, rozhodl, že investice plánované na rozvoj chemických vláken budou vloženy do pěstování bavlny. Co tedy udělali: obrátili toky dvou řek, aby se mohla zavlažovat velká území pro bavlnu střední kvality v Uzbekistánu. Já jsem tam byl a viděl jsem i ten následek, vyschlé Aralské jezero. Takže oni nám neposlali objednávky. A já jsem vlastně dopadl špatně.“

Luboš Hes ale vidí i přínosy. Za deset let práce ve výzkumném ústavu se mnoho věcí při vývoji tvarovacích strojů naučil a udělal si doktorát. Podal padesát zlepšovacích návrhů, získal čtyřicet patentů, ale stále se nepovažoval za úspěšného. Přešel proto nejdříve do oddělení úpravárenských strojů a pak se rozhodl, že půjde učit na tehdejší Vysokou školu strojní a textilní v Liberci.

Vysokoškolským pedagogem

„Nastoupil jsem jako vedoucí na katedru netkaných textilií. Velký vynálezce profesor Krčma tam vymýšlel nové technologie, strávil jsem tam sedm let. V roce 1990, už po sametové revoluci, manželka přišla s informací: Představ si že United Nations Industrial Development Organisation (UNIDO), to je organizace OSN pro průmyslový rozvoj, hledá experta do Indie na modernizaci textilních strojů, měl by mít Ph.D., umět anglicky a měl by mít průmyslovou i pedagogickou zkušenost. To je akorát pro tebe! A já jí říkám: Prosím tě, to je světový konkurz, to nemůžu vyhrát. Manželka řekla: Ale co, tady to máš vyplněné, prosím tě, jenom to podepíšeš. A přihlášku odeslala. Asi o měsíc později přišla pozvánka do Indie na kongres. Tak jsem si to nějak zařídil, abych tam mohl odletět. A tam začaly se dít divné věci. Ubytovali nás ve špatném hotelu bez klimatizace, u stropu byly jenom malé ventilátory. Ze západních zemí ve stejném hotelu byli ubytováni ještě Němci, Britové, několik dalších cizinců a já. Ráno jsme se všichni u snídaně sešli, seděl tam i profesor Hari z výzkumného ústavu a ptá se nás: Tak, jak jste se vyspali? A já, oči jako tenisáky, samozřejmě jsem celou noc nespal, protože vrtule byly hlučné a nezvládaly to horko, byl jsem prostě přehřátý. Ale něco jsem začal tušit, a tak jsem odpověděl, že jsem krásně vyspal. Angličan začal hudrovat, Němec se zlobil, říkal, že vůbec nespal. A já jsem začal chápat, že tady jde o něco jiného. Potom mě další den pozvali k rektorovi slavného Indického technologického institutu. A já si říkal, proč mě tam zve, neznám důvod pro pozvání k rektorovi. Jenže už dříve mi moje žena koupila knížku Starověká Indie. Já jsem si ji se zájmem přečetl. A když jsem přišel k důstojnému panu rektorovi, tak se mě ptá: Jak se vám tady líbilo? A já říkám, fantasticky! Ta kultura, historie, šest tisíc let stará města Mohendžodaro, Harappa, to musím vidět, to musí být zajímavé! A ten spirituální přístup Indů! Rektor jen souhlasně pokýval hlavou. A když jsem se vrátil z Indie domů, tak koncem března z Vídně přišla obálka a já jsem ji ani neotevřel. Dal jsem si ji do kapsy, četl jsem dopis až doma a tam bylo napsáno, že jsem ten konkurz vyhrál. A jako konzultant UNIDO jsem pak odletěl na tři měsíce do Indie. Dostal jsem za úkol modernizaci indických textilních strojů.“

Na cestování po Indii měl Luboš Hes k dispozici letadlo s pilotem. Navštívil celkem patnáct výzkumných ústavu a velkých podniků. Zjišťoval nedostatky v konstrukci textilních strojů. Indové měli podle něj v této záležitosti zásadní problém.

„Koupili z Německa nebo ze Švýcarska výhodně licenci na výrobu tkacích strojů, ale od dodavatelů nedostali tzv. černou skříňku, tedy složitý mechanismus, který zajišťuje prohoz útku s tím, že toto zařízení budou Indům trvale dodávat. Indové na to přistoupili několik let předtím, než jsem přijel do Indie. Mezitím hodnota indické rupie klesala. A protože tohle specializované zařízení bylo dodávané za cenu ve švýcarských francích, tak se ukázalo, že je ve finále dražší než celý tkací stroj. Indové byli zklamaní a rozhodli se rozvíjet vlastní konstrukci textilních strojů. A proto mě pozvali. Já jsem ty výzkumné ústavy objel, seznámil jsem se jejich výzkumem, nastínil možnosti řešení jejich problémů a navrhl konkrétní opatření. Při jejich realizaci jsem počítal s tím, že budeme spolupracovat s Výzkumným ústavem textilních strojů v Liberci, kde jsem měl stále kamarády. Chtěl jsem je do indického projektu zapojit. Poskytoval jsem konzultace, přednášel, vypracoval jsem zprávu pro UNIDO a čekal, že se to nějak rozjede. Potom ale přišla válka v Perském zálivu. Takže nakonec všechno skončilo, protože z UNIDU připravené nemalé finanční prostředky se použily v té válce.“

Za tuto i jiné související aktivity Luboš Hes pak po mnoha letech (v roce 2019) převzal v Indii čestný doktorát. Koncem roku 1990 odletěl na vědeckou konferenci do Spojených států. Setkal se tam s indickými profesory, kteří ho pozvali na unikátní přednášky Frontiers of Science – Hranice vědy. Přednášel tam o nových měřících metodách a svou přednáškou zaujal portugalského profesora Maria de Araujo, děkana fakulty inženýrské na univerzitě v Portu, který jej posléze pozval do Portugalska.

„Jel jsem tam zpočátku sám, žena byla tenkrát primářkou na interně, děti byly malé, být tam bez rodiny nebylo lehké. Ale prostě jsem najednou ucítil příležitost a ta se neodmítá. Shodou okolností jsem se už dříve naučil trochu španělsky, protože naše katedra netkaných textilií měla ještě před rokem 1989 v plánu spolupracovat s univerzitou v Santiagu de Cuba. Protože Kubánci mají přírodní zdroje a netkané textilie se často dělají z přírodních materiálů, tak jsme v tomto výzkumu viděli potenciál. A v roce 1992 se mi ta španělština hodila, to byla vlastně podmínka, abych tam mohl přednášet půl roku, jinak bych tam měl dvě, tři přednášky a jel bych domů. A mně se tam hrozně zalíbilo, Portugalsko se tehdy dynamicky rozvíjelo. Portugalci vyhnali diktátora Salazara, který celou zemi odřízl od světa. Pozdější demokracie dostala podporu Bruselu, začal se tam rozvíjet textilní průmysl, univerzity měly peníze na konference, prostě v Portugalsku panoval všeobecný rozkvět. Proto mě tam profesor Araujo pozval, věděl, že bude potřebovat odborníky na různé oblasti. A ta moje oblast byly tepelné děje a procesy.“

Jak Luboš Hes dodává, Portugalsko bylo v té době rovněž velice rozvinutou textilní zemí. Vyráběla se zde například aramidová vlákna, která se kromě vysoké pevnosti a odolnosti proti horku vyznačují značnou odolností vůči chemikáliím. Využívají se například jako ochranné oděvy pro horké provozy.

„Do Portugalska jsem byl původně pozván coby Visiting professor a v červnu 1992 jsem se už měl vrátit domů. Mně se ale v této krásné zemi s příjemnými lidmi zalíbilo, a tak brzy se mi zpátky nechtělo. A nyní přichází příběh jako z Verneovky: měsíc před ukončením pobytu jsem jedné studentce zachránil palec utržený laboratorním kalandrovacím strojem (palec jsem nalezl pod strojem a včas dovezl do nemocnice, kam jsem předtím poslal zraněnou studentku). Po úspěšné operaci mně druhý den pan prorektor Bernardo nabídl pozici pozvaného profesora a člena komise pro bezpečnost práce, zůstal jsem tam pak ještě 7 let. Já jsem se tam pak cítil jako doma. Moderní textilní továrny, často i s českými textilními stroji, byly kolem dokola, a kdokoliv přišel z univerzity do jakékoli továrny, tak byl obdivován a ctěn. U nás to tak tehdy nebylo. Teď už je to jinak, dneska, když přijdou odborníci do české textilky, tak jsou velice vítaní. Dříve ale v českých textilkách pracovala spousta inženýrů vychovaných naší fakultou textilní a oni si se vším poradili sami. Dělali vývoj, uměli technologii, strojařinu. Prostě člověka z univerzity nemuseli nijak slavnostně vítat. Zatímco v Portugalsku ano. Navíc profesoři Bernardo a Araujo a další textilní odborníci doslova prahli po nových přístrojích a zařízeních. A v tomto týmu se pak zrodil náš vpichovací přístroj na měření tvrdosti textilních cívek a přístroj na měření tření textilií pomocí rotace patentovaný v Portugalsku. Byly dokončeny i další přístroje. Prostě v Portugalsku to byla doslova líheň nových strojů a zařízení.“

Přátelství s profesorem Kawabatou

Na portugalské Minho univerzitě byl Luboš Hes pozvaným profesorem v letech 1992 až 1999. Během celého pobytu byl stále v kontaktu s kolegy z textilní fakulty v Liberci. S profesorem Jiřím Militkým v té době několikrát navštívili takzvané Mont Fuji konference v Japonsku. Tam se seznámili s profesorem Sueo Kawabatou z univerzity v Kyotu, kterého Luboš Hes považuje za Newtona v textilu, protože vyvinul řadu unikátních přístrojů, které se prodávaly po celém světě. Proslulý je Kawabatův hodnotící systém pro textilie – Kawabata Evaluation System.

„Tenhle slavný člověk mi později nabídl tykání. Já jsem byl z toho úplně na větvi. A navíc nám zaplatil polovinu nákladů našeho pobytu v Japonsku. Neměl děti a my s kolegou jsme pro něj byli něco jako adoptivní synové. Předvedl nám všechny své přístroje, jezdili jsme na odborné konference. A teď si představte! Pochopili jsme dokonce, co znamená japonská zdvořilost. Já jsem totiž v jedné své přednášce na konferenci Mont Fuji naznačil, že přístroje profesora Kawabaty jsou málo přesné a že já mám lepší princip. Samozřejmě jsem to neřekl takhle drsně, v podstatě jsem porovnával dvě měřící metody a opravdu mi vyšlo, že je má metoda přesnější. A profesor Kawabata pak nakonec nedal mou přednášku do sborníku. Napsal mi jen dopis se slovy: Dear professor Hes, já vám velice děkuji, že jste navštívil naši konferenci. Konec. To je tedy ta japonská zdvořilost. Oni neřeknou ne. Oni to prostě udělají jinak, abyste pochopili, že jste něco provedli. O rok později to bylo ale zase dobré. Navštívil nás v Portugalsku, chodili jsme po různých archeologických vykopávkách a všechno bylo OK.“

Jak Luboš Hes dál vzpomíná, profesor Jiří Militký, skvělý statistik, ovšem skutečně našel v Kawabatově statistice jisté nepřesnosti.

„Ale profesor Kawabata se i tak nezlobil, dokonce přijel dvakrát do Liberce, dostal u nás čestný doktorát. Na Technické univerzitě v Liberci jsme dokonce zřídili Kawabatovu laboratoř, kterou pak po smrti pana profesora přijela slavnostně otevřít jeho partnerka, profesorka Niwa. A my se touto laboratoří dokonale vedenou laboratoří, kde se měří mechanické a povrchové vlastnosti textilií, rádi chlubíme. A to je to, na co lákáme studenty z Turecka, Polska, Indie, Pákistánu a dalších zemí, míváme i čínské studenty. Máme spoustu zahraničních studentů, kteří k nám rádi jezdí kvůli naší tradici v textilní technologii a ve vědě, a navíc máme to dobré přístrojové vybavení. Připomenu, že naše fakulta textilní spolupracovala s Výzkumným ústavem textilních strojů v Liberci na vývoji bezvřetenového předení a tryskového tkaní. A málokdo ví, že je naše fakulta největší textilní fakultou v Evropě, na světě jsme čtvrtí, před námi jsou jen tři čínské univerzity.“

Profesor Luboš Hes líčí ještě jednu příhodu s profesorem Kawabatou. Dokumentuje, jaký mají Evropané  Američané a Japonci odlišný smysl pro humor.

„Doufám, že se nikdo neurazí, když to řeknu. Stalo se to jednou večer po konferenci v Japonsku, sešli jsme se u piva a měli jsme mít otevřené přednášky, na kterých mohl každý přednášet, o čem chtěl. První mluvil profesor Kawabata, věnoval se vynálezům Leonarda da Vinciho. Představte si, že Leonardo vymyslel napůl automatizovaný tkalcovský stav a rovněž dopřádací stroj! Prostě vše, co se tady točí, namaloval už Leonardo, jak nadšeně vykládal profesor Kawabata. Všichni žasli, protože profesor Kawabata někde sehnal i kopie těch krásných Leonardových rukopisů. Pak jsem měl přednášku já. A japonský profesor netušil, že ho podrazím. Představil mne: Luboš tady bude vykládat něco o nových šicích jehlách. A já jsem začal tím, že šicí jehla je nejsložitější textilní stroj. A ukázal jsem obrázek, jak si anglická královna zašívá ponožky. A protože to je královna, tak má tu jehlu posetou brilianty. Češi, Poláci, Angličané, a Američané se začali po dvou minutách k mému potěšení děsně řehtat. A teď to řeknu opatrně: někteří kolegové z jiných zemí to nepochopili a viděli v tom příležitost, jak okopírovat cizí nápady a začali si ty nápady, co jsem maloval, opisovat. Nikdo jiný to nedělal, ostatní se stále jen smáli. Nu a zástupci nejmenované země nakonec pochopili, že je něco špatně, najednou zrudli a začali se smát takovým tím svým specifickým smíchem… prostě krásná situace.“
 
Při jednom z pobytů v Portugalsku se profesor Luboš Hes při obhajobě jedné dizertace seznámil s profesorem Yi lim z Polytechniky v Hongkongu. A nastínil mu možnost vývoje přístroje, automatu, který by měl v jednom kroku současně měřit tepelné a mechanické vlastnosti. V podstatě se jednalo o kombinaci přístrojů profesora Kawabaty a profesora Hese v jednom automatu. Luboš Hes díky tomu dostal pozvání na tři měsíce do Hongkongu.

„Tam jsme postavili přístroj, který pomocí jediného zařízení automaticky změří většinu tepelných a mechanických tepelných vlastností. Kawabatovy přístroje proti tomu měřily individuálně každý mechanický parametr studované textilie zvlášť v několika oddělených boxech a jiný přístroj pak měřil některé tepelné vlastnosti. A nám se podařilo vyvinout automat, který v jednom zařízení měří většinu těch textilních vlastností během jediného měřícího kroku. První prototyp byl dokončen a ověřen a já jsem se pak vrátil do Česka. Asi po deseti letech prodala čínská Polytechnika tento princip firmě SDL a oni ten automat začali vyrábět. Měří v jednom kroku ohybové, smykové, třecí, tepelně vodivostní a tepelně kontaktní vlastnosti. Přístroj už se prodává asi čtyři roky. A na tom patentu mám čtyřicetiprocentní podíl.“

Profesní úspěchy

V roce 1999 byl Luboš Hes jmenován profesorem. Stal se vedoucím katedry hodnocení textilií, kterou vedl sedm let a dodnes na této katedře vyučuje. V roce 1992 založil společnost Sensora, která vyrábí textilní měřící přístroje, zejména pak přístroje ALAMBETA a PERMETEST na měření tepelně izolačních a tepelně kontaktních vlastnosti textilií včetně jejich paropropustnosti. Tyto dva přístroje a pár dalších vyvinul ve spolupráci s docentem Ivanem Doležalem z jablonecké firmy SOFTEL, který k těmto přístrojům vytvořit originální elektroniku a příslušné programy. Profesor Hes, autor jejich principů, pak odpovídal za mechanickou část a snímače. Jeden přístroj měří tepelný omak, tepelnou izolaci, tloušťku, tepelnou vodivost a druhý paropropustnost a tepelný odpor textilií. Ve firmě bylo zatím vyrobeno 130 těchto přístrojů.

„Jsou malé, přenosné, snadno obsluhovatelné, relativně levné a měří rychle. Plnou hodnotu ukáží za dvě až pět minut. Některé procesy jsou samy o sobě dlouhodobé, takže měření trvá až deset minut. V současné době se tyto přístroje používají v mnohých zemích Evropy, ale také v Brazílii, na Novém Zélandu, na Mauriciu i v několika afrických a asijských zemích."

Profesor Hes také přednášel o komfortu textilií na všech obydlených světadílech. Díky svým úspěchům, publikační a pedagogické činnosti se stal členem deseti redakčních rad odborných časopisů. O své práci a výzkumu napsal více než 500 odborných článků a publikací a získal cca 65 patentů.

„Když máte k dispozici rychlý dynamický přístroj, tak se vám podaří objevovat nové vlastnosti, které předtím ani nebyly měřitelné. Například v oblasti tepelného omaku, který měříme s vysokou přesností během tří minut. Jsme schopni změřit a následně při výrobě realizovat jiný omak spodního prádla zevnitř, jiný omak zvenčí, měříme i omak textilních podšívek a bund, a to za sucha i za vlhka. Omak či paropropustnost za vlhka zatím nikdo tímto způsobem změřit neumí. Když nám měření trvá pouze tři minuty, tak ten měřený vzorek zůstává vlhký, zatímco přístroje, které potřebují k měření až hodinu, tak do té doby vzorek vyschne. Měříme nové vlastnosti, zejména tepelný omak a jímavost. To je parametr, s kterým začal už Kawabata, jenže u něj ten tepelný omak zahrnoval i rozdíl teplot k tomu použitých v tom procesu. Ale v podstatě ten omak není funkcí rozdílu teplot, takže naše nová veličina je obecnější než ta Kawabatova a už se používá běžně ve světě. A tyhle dva přístroje dohromady mají šedesát tisíc citací. V dnešní době se tyto přístroje používají na většině kateder v Německu nebo v  Portugalsku, v Turecku jich je už dvanáct, na Taiwanu šest, v Africe rovněž šest."

Vedení fakulty textilní Technické univerzity v Liberci vytvořilo profesorovi Hesovi dobré podmínky pro jeho vědeckou a publikační činnost, a na druhou stranu fakulta již mnoho let používá jeho přístroje. Byly využity ve stovkách bakalářských, magisterských a doktorských prací, včetně vývoje nanovlákenných membrán. V současné době se profesor Luboš Hes kromě pedagogické činnosti věnuje projektování textilií se zvýšenou tepelnou izolací a vysokou paropropustností, výzkumu vlivu vlhkosti na tepelný omak a na tepelný a výparný odpor textilií a dále přístrojům pro měření tepelného odporu textilií pomocí jediné příložné sondy.

„Výzkum je významný například pro hasiče. Protože hasič, když má na sobě ochranný oblek, tak paropropustnost tohoto vlhkého oděvu klesá až pětkrát. Kdyby to hasič nevěděl, tak u toho požáru, který se hasí vodou, zůstane příliš dlouho a protože je tepelná vodivost vody vysoká, tak jakmile se mu zkondenzuje pot v tepelně izolační vrstvě, tak se dramaticky zvýší přenos tepla do jeho uniformy a on se spálí. A proto je velmi obtížné navrhnout takový oděv, aby se vlhkost nějakým způsobem ve struktuře skryla, a nevytvořila tepelné mosty. Vzniká celkový tepelný zkrat, kdy tepelný odpor najednou klesne na polovinu nebo na třetinu. Tudíž je třeba konstrukci textilie vymyslet tak, aby hasič vydržel u hašení požáru alespoň dvacet minut. Mnohdy vydrží jenom deset minut. A právě při vývoji hasičských oděvů jsou naše přístroje velice důležité. Vnější tepelně izolační vrstvy jsou nejčastěji z nomexu nebo z jiných vláken, které odolávají vysokým teplotám. A pak tam musí být parozábrana, která zabrání vstupu vlhkosti zvenčí dovnitř a umožní odpar. Za starých časů nebyly hasičské oděvy dobře navržené, vyznačovaly se vysokým odporem proti přenosu vlhkosti a hasič se uvařil ve vlastním potu jako vajíčko. Čili základem je, aby si textilie zachovala vysokou paropropustnost i za jistého stupně vlhkosti. Tím se pak řídí čas, po který může hasič zůstat v poli plamene v už částečně zavlhčeném oděvu."

V roce 2015 získal profesor Luboš Hes na soutěži Česká hlava Cenu ministerstva průmyslu a obchodu, která se uděluje za významnou technickou nebo výrobní inovaci. Obdržel ji za již zmíněné nedestrukční přístroje ALAMBETA a PERMETEST pro měření tepelného komfortu oděvů. Tepelný komfort je základním užitným parametrem jak běžných oděvů a sportovních dresů, tak zejména ochranných hasičských nebo lékařských oděvů a rovněž tzv. outdoorových oděvů. Pro alpinistu může například snížení tepelné izolace spodního prádla nebo spacího pytle v důsledku akumulovaného potu znamenat dokonce ohrožení života. Nové přístroje jsou unikátní v tom, že umožňují rychlé přímé měření parametrů tepelného komfortu celých oděvů, které jsou složené z několika vrstev různých textilií bez jejich poškození.

„Samozřejmě, že mě ocenění Česká hlava velice potěšilo. Mám pocit, že jsem byl první textilní odborník, který byl tímto způsobem vyznamenán. Kandidáty posuzovala nezávislá komise a mě asi nejvíce pomohly doporučující posudky od prestižních německých textilních institutů v Aachen, Dráždanech a Denkendorfu. Na tomto místě musím uvést, že k úspěchu mé malé společnosti, která ty výše uvedené unikátní přístroje vyráběla i prodávala, přispěla významně celá moje rodina. Manželka Ludmila se dle potřeby starala o kooperace a finance, dcera Zora pomáhala zajišťovat obchodní kontakty se světem ve francouzštině a syn Tomáš ve španělštině. Za to jim zde vyjadřuji svůj vděk.“

V roce 2016 si profesor Luboš Hes dovezl z britského Manchesteru Cenu za inovace, kterou uděluje mezinárodní Textilní institut. Tento institut sdružuje odborníky, akademická pracoviště a výrobce v oblasti textilu, oděvů a obuvi ve více než osmdesáti zemích světa. Luboš Hes byl řadu let vedoucím české pobočky tohoto mezinárodního institutu.

„Mezinárodní Textilní institut je nevýdělečná organizace, která má asi deset tisíc členů, vydává vlastní časopis a pořádá každý rok prestižní konference textilních odborníků, vědců a výrobců textilu. Uděluje rovněž akreditaci textilních kurzů v celém světě. A na základě doporučení některých členů, publikační a pedagogické činnosti, uděluje vlastní tituly ATI a FTI, nejvyšší je pak FTI Honorary, který jsem získal já. Američané pak mají vlastní institut Fiber Society, je vědečtější, zaměřuje se na vlákna a nové aplikace vlákenných polymerů. Jsem rovněž členem tohoto institutu. Pokud je textilák členem nějakého institutu, nikdy není sám. Pro mne bylo zajímavé, že jsem ocenění FTI Honorary převzal z rukou lorda Haskela přímo v britském parlamentu.“

V roce 2019 obdržel profesor Luboš Hes za celoživotní přínos v oblasti textilního průmyslu ocenění Pocta hejtmana Libereckého kraje. Profesor Hes je z podobného důvodu také nositelem dvou čestných doktorátů: prvního, uděleného v roce 2011 Iasi universitou v Rumunsku a již zmíněného doktorátu uděleného v roce 2019 Technologickým institutem v Jalandharu na severu Indie.

Ivana Bernáthová