Ladislav Ševčík

Rozhovor

Mládí

Ladislav Ševčík se narodil 8. srpna 1962 v Liberci. Jeho otec Ladislav Ševčík byl textilák, pracoval ve Výzkumném ústavu textilních strojů v Liberci. Matka Růžena, rozená Jánská, pocházela z Kuklen u Hradce Králové. Seznámili se ve Vysokém nad Jizerou, odkud pocházejí někteří členové jejich rodin. Jak vypráví Ladislav Ševčík, dědeček Josef Ševčík strávil kvůli svému protikomunistickému postoji šestnáct let ve vězení.

„Dělal správce v jilemnické nemocnici. Estébáci ho i s ostatními chlapy a doktory zatkli u mariáše a odsoudili za kolaboraci. Takže se můj táta musel starat o bratra a sestru. Děda to neměl jednoduché. Byl zavřený ve více kriminálech. Ze soudního procesu existují i novinové články. Celé se to táhlo i v rodině. Na mě konkrétně se to podepsalo na vojně. Čtrnáct dnů před dokončením poddůstojnické školy mě odvolali a jsem doživotně vojín.“

Základní školu Ladislav Ševčík  absolvoval v Liberci v Pavlovicích. Ve volném čase chodil do skautu.

„Skaut mě ovlivnil velkým způsobem. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal do skautského oddílu Mustangů pod vedením Karla Švehly (Charlieho), který se věnoval deseti klukům. Skauting byl později po roce 1970 zakázaný, takže jsme působili pod hlavičkou turistického oddílu. Dodneška se s tehdejšími skauty, kamarády, stýkám. Učili jsme se postarat sami o sebe. A zmíním jednu zajímavost. Na druhém táboře v Raspenavě jsem vypaloval v ohni hliněnou vázičku a už tenkrát jsem si na ní dělal vzor, aniž bych věděl, že se budu broušení po celý profesní život věnovat. Dnes vím, že ten vzor je vhodný pro broušení. Tahle vázička se ke mně vrátila, když mi bylo padesát let. Tehdy ke mně přijel můj skautský vedoucí Karel a dovezl mi ji. Celou tu dobu ji schovával.“

Ladislav Ševčík vzpomíná na osobnosti libereckého skautu, na pozdějšího primátora Liberce Jiřího Kittnera a ředitele Základní umělecké školy v Liberci Tomáše Kolafu. Radka Gebouského, Libora Táborského, Jiřího Málka, Michaela Dománka a Aleše Plíštila, který žije v USA. Velkým kamarádem mu byl Petr Kellner, se kterým se znal od svých osmi let, bydleli v Liberci ve stejném domě. Otcové spolu pracovali ve výzkumném ústavu.

„Petr byl jedním ze zakládajících členů libereckých Mustangů. Byl to fantastický kluk, všestranně nadaný, hlavně sportovně. Že to dotáhne na nejbohatšího Čecha, samozřejmě v mládí nešlo poznat. Byl důsledný, cílevědomý a se vším všudy bojovník. Jeden z nás, co se musel umět poprat a otáčet se. Naše přátelství trvalo celý život, byl to kamarád s velkým srdcem.“

Před tím než Ladislav Ševčík skončil základní školu, přemýšlel, zda bude modelářem, nebo sklářem. Otec ho vzal do sklárny v Železném Brodě a bylo rozhodnuto. Šel se učit brusičem skla.

„Nastoupil jsem na Střední odborné učiliště v Jablonci nad Nisou, praxe probíhala v Železnobrodském skle. Učili nás broušení, technologii tavení skla i barvy skla. Byl jsem dohromady ve třídě s figurkáři a mačkáři, takže to nebylo jen o broušení skla. Dva roky jsem strávil ve škole v Jablonci nad Nisou a třetí rok v Novém Boru. Tam probíhaly i učňovské zkoušky. Mám ještě schované vše, co jsem pro závěrečné zkoušky vytvořil. Například broušený číňák, což je velká mísa tvarově připomínající čínský klobouk. Na něm jsem tenkrát zvýraznil a podtrhnul většinu brusičských prvků, což bylo pro schvalovací komisi zajímavé.“

Jak připomíná Ladislav Ševčík, dříve se pracovalo trochu jinak, než je tomu nyní. Broušení se celých těch uplynulých třicet let vyvíjelo. Když začínal, pracovalo se na přírodních, elektrokorundových a karborundových kotoučích. Diamantové kotouče tenkrát teprve začínaly, takže opracování elektrokorundových a karborundových kotoučů bylo podle něj několikanásobně složitější než dnes.

„Elektrokorundové a karborundové kotouče se opracovávaly nástroji, které jsou na dnešní dobu primitivní, ale fungovalo to a funguje dodnes. Učili jsme se samozřejmě brousit různé styly brusů, ale i hladinářské, případně hranařské práce. Bohatý brus, na který jsem se specializoval, se v Železném Brodě rozvíjel daleko víc, než v brusírnách v jiných sklářských městech. Takže podnik Železnobrodské sklo byl tenkrát v broušeném skle na vyšší úrovni než ostatní provozy.

Jak Ladislav Ševčík vzpomíná, na železnobrodské dílně pracovalo třicet brusičů, někteří ho hodně ovlivnili, například Jiří Mašek, Josef Klápště nebo Václav Kačer.

„Každý se na mě podepsal svým dílem. To nebylo tak, že by za vámi mistři přišli a vše vám ukazovali. Musel jste chodit a dívat se jim pod ruce. A i to se jim občas nelíbilo! Člověk si to musel okoukat a zároveň u toho stíhat pracovat. Především nám ale vštěpovali pracovitost a postavit se k tomu řemeslu čelem. A umět jakýkoliv problém, který při broušení vznikl, vyřešit. Ne každému jde hned vše. Mně několik věcí popraskalo a i pár lepáků jsem dostal za hlavu, to bylo jasné. Než jste se dostali k pořádné práci, tak si vás nejdřív staří fachmani vyzkoušeli na nějakých maličkostech, aby zjistili, jestli to umíte nebo neumíte. Pracovní doba nebyla osm nebo šest hodin. Když z dílny mistři odcházeli, tak řekli: Tady máš kus skla a koukej se to naučit! Takže jsem se to učil po práci. Když se druhý den přišlo do práce, musel být kotouč srovnaný, aby fungoval a vše se dalo dělat tak, jak se má.“

Jak dál zdůrazňuje Ladislav Ševčík, kotouče se dřív neupevňovaly na příruby, jako dnes mají diamanty, ale byly zalévané do olova na kónický závit, ve kterém držel kotouč, buď elektrokorundový nebo karborundový. A když se kotouč natočil na závit, musel se srovnat a opracovat do požadovaného profilu.

„Když jste měli kotouč, který vážil dvacet kilo v suchém stavu, tak po namočení vážil jednou tolik. Když se pak roztočil, byl i nebezpečný. Člověk proto musel být hodně opatrný. Kotouč se při špatné manipulaci mohl navíc rozlétnout, poranit vás a rozmlátit dílnu. Upravit takový kotouč je náročná věc. Musíte ho mít pevně uchycený. Přes škopek máte položený rumpál – trámek, o který si opíráte nástroj, jímž opracováváte kotouč. K tomu se používají tvrdší materiály, než je elektrokorund a případně střepem z kotouče stejného složení se opracovává kotouč do určitého profilu, tak aby neházel, a aby zanechával čistou stopu na skle.“

Ladislav Ševčík vzpomíná na to, jak ještě během jeho praxe v Železnobrodském skle v roce 1978 mohl být u toho, když se v podniku vytvářely poháry pro mistrovství světa v hokeji.

„Staří brusiči potřebovali, aby jim ty poháry občas někdo přidržel, ty se na kladce dělat nedaly. Byla to dřina, ale šlo o pěknou a prestižní věc. Dělali to pánové Mašek, Klápště, Hloušek a Albrecht, což byli brusiči fachmani, a já jsem byl šťastný, že jsem se na vzniku těchto pohárů mohl podílet. Bylo mi tehdy 15 let.“

Po závěrečných učňovských zkouškách v roce 1980 nastoupil Ladislav Ševčík na základní vojenskou službu. Nejprve do poddůstojnické školy v Karviné. Poté, co se velení dozvědělo o politickém škraloupu ze strany dědečka vězněného v padesátých letech za kritiku režimu, tak ho z poddůstojnické školy převeleli a skončil u bojového útvaru Vranovice – Přibice u Brna jako doživotní vojín.

„Na vojně to bylo náročné. Poprvé nás domů pustili po šestnácti měsících. Něco nám sice vojna dala, víc nám ale vzala. Veškeré kamarády, lásky, věci, které jste museli v těch osmnácti letech opustit. Představa o vojákování, jak to bylo veřejně podáváno, byla zcela něco jiného než realita. Jednalo se vysloveně o vojenský dril, kdy vás nenechají vyspat, najíst. Na vojně jsem zhubnul ze sedmdesáti kilo na pětapadesát. To tak ale prostě je, vojenský režim je náročnější než běžný civilní život. Pozitivní bylo, že jsem na vojně poznal i dobré kamarády. S Mirou Paurů se dodneška navštěvujeme, i když bydlí v Českých Budějovicích.“

Železnobrodské sklo

Po dvou letech vojny v roce 1982 nastoupil Ladislav Ševčík do Železnobrodského skla jako brusič. V podniku poznal i svou manželku Jitku a pracoval zde až do roku 1990.

„Vše se tehdy točilo kolem práce a broušení. Brousili jsme tak, aby to nějak vypadalo, ale kvalita broušeného skla samozřejmě odpovídala době, kdy se spíš hledělo na kvantitu než kvalitu. Byly normy, a ty jsme museli plnit. Za vybroušenou muřinku, hvězdičku složenou z dvanácti nebo dvaceti čtyř řezů, jsme dostávali korunu, stejně jako za pazourek, tedy jeden z prvků dekorů broušeného skla. Nikdo příliš neřešil, jak to má vypadat. Samozřejmě výrobky procházely výstupní kontrolou, ale tady se příliš na kvalitu odvedené práce nehledělo. Byla to doba, kdy si všichni mysleli, že všechno vypadá hezky, všechno patřilo všem, vzory putovaly z brusírny do brusírny po celé republice, všichni se plácali po ramenou. Přitom když srovnáte sklo, které se vyrábělo tehdy a které vyrábíme dnes v našem studiu, je to nesrovnatelný rozdíl.“

Ladislav Ševčík obdivuje díla legendárního mistra Rudolfa Hlouška, nebo jiných místních sklářů, kteří provozovali brusičské dílny před rokem 1948. Je přesvědčený o tom, že z jejich dílen vycházela nadčasová díla, která mají dodnes myšlenku, která podle něj za socialismu průmyslovému sklářství chyběla.

„Většinou se dělal brus PK500 tzv. pětistovka. To je brus, kde se střídají brusičské prvky muřinka s matovou hvězdou a kozliky, ty jsou oddělené v pruzích hlavním svislým řezem. Pětistovku začala dělat dílna v Dobrušce pod vedením pana Prostředníka a postupně se pak začal tento legendární brus prosazovat ve všech brusičských dílnách. Propagovaly ho sklářské a bižuterní podniky zahraničního obchodu Skloexport a Jablonex. Tento brus se stal nejznámějším průmyslovým vzorem. V současnosti se tento dekor masově lisuje. Samozřejmě byly i dílny, které měly vlastní výtvarníky a brusy.“

Dekor s označením PK500 mohl dělat i začínající brusič. Náročné brusy pak vytvářeli zkušení brusiči, kteří na to měli připravené speciální kotouče. Na rozdíl od učňovských let, kdy se podnik mohl pochlubit výrobou broušených váz pro šampionát v ledním hokeji, si Ladislav Ševčík na jiné zajímavé zakázky nevzpomíná.

„Nevěděli jsme, co se pro koho dělá. Všechno bylo striktně odděleno – brusírna, ostatní provozy a kanceláře. Na Železnobrodském skle si ale vážím toho, že nás mistři vedli k pracovitosti a k řemeslu. Hodně jsem se naučil a zároveň zjistil, jak náročná cesta vede k perfektnímu dokončení výrobku. Naučil jsem se, jakým způsobem se k tomu sklu postavit. Skvělé bylo vidět ty chlapy, kteří řemeslo umí. Kdyby to člověk dělal někde sám, tak by neměl šanci se něco naučit. Každý brusič pracoval jiným stylem, měl odlišný styl práce. Zapadnout mezi ně bylo velmi těžké a člověk se musel přizpůsobit jak jim, tak systému, který tam fungoval. Brusiči byli rozdělení na party, které mezi sebou soutěžily. Něco bylo hodnoceno víc, něco míň. Byl navíc nedostatek kotoučů, takže si je každý zamykal. Běda, jak někdo někomu šáhnul na kotouč, tak bylo zle! Ta hodnota kotoučů byla a je někdy vyšší, než hodnota kusu vybroušeného skla. Dnes je ta doba posunutá jinam. Dneska si brusiči neumějí elektrokorundový nebo karborundový kotouč ani připravit a srovnat.“

Jak dál vypráví Ladislav Ševčík, v Železnobrodském skle se vyráběly lustry, figurky i tavené sklo. I když to bylo zakázané, tak je šťastný, že mohl chodit do některých provozů, které ho zajímaly. Pracovali v nich i sklářští výtvarníci Stanislav Libenský s manželkou Jaroslavou Brychtovou.

„Což byly persony! Dalo se s nimi ale bavit a jednat. Když jsem pak dělal již sám, pan Libenský chodil kolem a občas zašel i za mnou do dílny. Jednou mě vyzval: Tak chlapče, ukaž, co tady máš nového? Ukázal jsem mu skleničky a on říkal: Ano chlapče, správně, ale nemá to patřičnou jiskru! Takže mi bliklo v hlavě, dolil jsem do té skleničky červené a on na to: Správně si zvolil červené víno, už vidím, že se ti to sklo rozjasňuje. Takže to bylo takové člověčí a příjemné. Později, když se mi narodil syn Vojta, kupoval jsem v drogerii dudlík a potkal jsem pana profesora a on říkal: Co se děje chlapče, co se děje? Mám syna, odpovídám a on na to: Ty máš syna, to není možný chlape, a ty mu jdeš koupit jen jeden dudlík? Takhle vzal hrst dudlíků a hodil mi je do košíku se slovy: Tohle mu musíš koupit! Takže na něj vzpomínám v dobrém duchu. A nezapomenu také na zajímavé diskuse, které jsme spolu vedli.“

Ladislav Ševčík obdivuje na výtvarné sklářské práci Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové především to, jak se díky nim vylepšily technologie broušení skla a tavení plastiky. Odvedli také ohromný kus práce na propagaci Železnobrodského skla, zejména na výstavách. Profesor Libenský byl podle něj i vynikající pedagog. Osobnost, od které získávali studenti praktické znalosti ve výtvarném oboru i v přístupu k životu.

Počátky podnikání

Ladislav Ševčík začal spolu s manželkou Jitkou ke konci osmdesátých let brousit po práci křišťál doma v garsoniéře, kde bydleli.

„Potají jsme dělali pro výtvarné družstvo v Praze. Aby to v Železnobrodském skle nevěděli, žena potajmu ryla doma a vozili jsme výrobky do Prahy. Dělali jsme to hlavně proto, že v Železnobrodském skle nebylo možné prosadit vlastní vize.“

Přišel pak listopad 1989 a sametová revoluce. Také v Železném Brodě lidé zvonili klíči a šli do generální stávky.

„Všichni si mysleli, že se vše změní ze dne na den, což s odstupem času všichni vidíme, že to nebylo až tak jednoduché. Samozřejmě, že se ten pád železné opony odrazil i ve sklářském průmyslu. Většina řemeslníků si myslela, že hlavní je vyrábět a prodej přijde sám. Jenomže ona jedna věc je vyrobit a druhá prodat. Sklárny pak začaly krachovat, protože neměly vazbu na zahraniční partnery. Propagace českého sklářského průmyslu nakonec začala ohromně chybět. Když si to podniky začaly uvědomovat, většinou už bylo pozdě. Ukázalo se, že Skloexport tady měl zůstat. Teď už se to ale nedá vrátit.“

Jak dál vzpomíná Ladislav Ševčík, lidé v Železnobrodském skle si mysleli, že, když svrhnou ze dne na den vedení, bude hned všechno lepší. Ale nebylo to podle něj tak jednoduché.

„Místo toho, aby přemýšleli nad přežitím a využitím potenciálu, který měli a udrželi kvalifikované profese, začal boj, jak se říká, o koryta. Tak, bohužel, Železnobrodské sklo skončilo.“

Ladislav Ševčík chtěl z počátku v Železnobrodském skle zůstat a zároveň podnikat, jako to dělali jiní zaměstnanci. Ze dne na den ho ale ředitel podniku ze zaměstnání propustil.

„Tenkrát mi ředitel řekl: Máš občanský průkaz? Já říkám: Mám a on na to: Tak ho dones! Během hodiny jsem byl vyhozený před bránu a bylo to vyřešené.“

Začátky podnikání nebyly podle Ladislava Ševčíka vůbec lehké. Brusírnu nejprve vybudovali ve staré konírně. Každý den do dvou do rána stavěli. Do místnůstky 5x4 metry pak přestěhovali vše, co potřebovali. Byli v nájmu, později se ale s pronajímatelem nedohodli na jeho výši. Začali proto jednat s rodinou bývalého živnostníka Rudolfa Hlouška o pronájmu jeho někdejší krystalerie, ve které ještě před znárodněním vyráběl luxusní sklo.

„Předvedli jsme nějaké fotky našeho skla a myšlenku. Pokyvovali hlavou a říkali, že si to rozmyslí. Pak nám zavolali a řekli, že pokud chceme firmu tímto způsobem rozvíjet, tak že by byli rádi, abychom brusírnu měli u nich. To pro nás znamenalo velký posun. Tři měsíce jsme dílnu připravovali pro vlastní výrobu. Připomenu, že Železnobrodské sklo si u Hloušků za socialismu dělalo kompletaci bižuterie. My jsme v krystalerii museli předělat odpady, elektriku…. Pan Hloušek s paní Hlouškovou naši práci sledovali. Pozvali jsme je na zahájení výroby. Pan Hloušek, bohužel, těsně před tím zemřel. Hodně se nás to dotklo.“

Ladislav Ševčík připomíná, že firma Rudolfa Hlouška byla před rokem 1948 velice známá tím, že šla svojí cestou nejen zušlechťováním, ale hlavně vlastní barevnou škálou skla.

 „Pan Hloušek byl velice výtvarně a obchodně nadaný, vybudoval něco, co vzbuzuje obdiv. Do dneška jsou jeho věci ceněné sběrateli. My jsme s touto rodinou navázali velmi přátelské kontakty, které udržujeme dodneška. Když jsme z jejich prostor odcházeli do vlastní provozovny, bylo to bolestivé nejen pro nás, ale vnímal jsem, že i pro ně. Ten krok jsme ale museli kvůli rozvoji firmy udělat.“

Ladislav Ševčík vzpomíná na kolegy ze Železnobrodského skla. Z jeho brusičské party, jak zjistil, se moc lidí neosamostatnilo.

„Soukromě odešli pracovat Jiří Mašek a Josef Klápště, někteří mistři už odešli do důchodu. Vzpomínám ještě na pana Kozáka, který odešel až do Austrálie.“

V roce 2000 si Ševčíkovi koupili budovu, bývalý internát, ve kterém Ladislav Ševčík jako učeň v letech 1977 až 1980 bydlel. Jedná se o bývalou brusírnu skla, kterou za války v roce 1941 vybudoval pan Schaub. Po válce v padesátých letech byla budova znárodněna a předělána na domov mládeže. Celý objekt Ševčíkovi přestavěli zpátky na brusírnu a v roce 2002 začali vyrábět.

„Začali jsme konečně dělat sklo ve svém a jiným způsobem. Stále jsme zvyšovali nároky na kvalitu. Brus jsme prohloubili a oživili zajímavou geometrií, kombinovali jsme brus s rytinou. Vychovali jsme si pracovní tým a v tomto duchu společně tvoříme. Prosadili jsme nové kotouče, novou hloubku, nové kombinace, nové brusy a tvary. Navrhli jsme vzory, tak aby byly variabilní na různé tvary. Tvoříme stále nové věci, ale vždy tak, abychom zachovávali charakter bohatého brusu. Žádný vzor nevznikne hned. Nejprve musíte pracovat s myšlenkou a tu si dotvářet tak, aby splňovala vaší představu. Nový dekor nevznikne ze dne na den. Důležité je navíc dobře vzor odprezentovat a uvést k zákazníkovi.“

Firma Ladislav Ševčík Bohemia Crystal klade především důraz na surovinu, hledá vysoce průzračné sklo a to pak brousí až na samou hranici možností. Čím je totiž brus hlubší, tím se zvyšuje pravděpodobnost, že se surovina během broušení poškodí. Jak zdůrazňuje Ladislav Ševčík, snižuje se tím sice produktivita, nicméně krása brusu vynikne na první pohled.

„Tím, jak nabouráváte surovinu hrubým řezem, je to nebezpečné, musíte se dostat přes určitou hloubkovou hranici. Musíte proto vést řezy opatrně a postupně přizpůsobovat kotouče síle polotovaru i tvaru. Může se stát, že sklo při neopatrném postupu či špatném odhadu síly praskne. Také záleží na úhlu jednotlivých řezů a celkové koncepci dekoru. Tyto znalosti získává brusič praxí.“

Ševčíkovi chtěli být originální a odlišovat se od jiných, proto začali vytvářet vlastní dekory a vlastní styl provedení brusu. Dekory upravují a ladí tak, aby bylo vůbec možné navrhovaný brus provést. U dekorů čerpají inspiraci z přírody, tvarů rostlin. Mají i patentovaný vzor Páv a Krajka, nebo vzor Gotika, která připomíná gotická okna a architekturu.

„Výroba se začíná odvíjet výběrem vzoru. Vzor umísťujeme na polotovar, který si necháváme foukat ve sklářské huti, často do vlastních forem. Tam, kde skončil sklář s píšťalou, my teprve začínáme. Vlastními vzory zušlechťujeme hladký kus skla. Pro dekor si nejprve předkreslíme geometrickou síť. Každý brusič zná dekor a podle něho samostatně volí kotouče a postup práce. Celý proces je mnohem složitější, než se zdá.

Kvalitní brusičská práce vyžadovala kvalitní technologii. Ševčíkovi věřili, že se jim podaří odkoupit stroje od Železnobrodského skla. Nevyšlo to.

„Byli jsme jim trnem v oku, nemohli jsme jít ani na bránu. Mašiny jsme si proto nechali vyrobit na základě starých návrhů, které jsme zdokonalili. Tím, že můj táta dělal ve strojařině, tak přišel na pár věcí, které pak dojednal s firmou pana Vitáka. Ten nám mašiny vyrobil na zakázku. Jejich výhodou je, že byly obohaceny o zrychlení točivého momentu.“

Prosadit se na trhu bylo rovněž náročné. Ševčíkovi objížděli Prahu s broušenými vázami v kufříku.

„Dohady byly hlavně o ceně. Pražáci řekli: To ne, za tuhle cenu je to neprodejné! Vše bylo totiž zprofanované „tou pětistovkou“. Všichni si mysleli, že nic jiného neexistuje. Krámy byly pětistovkou narvané. My jsme se ale snažili prodat něco nového, unikátního. Bylo složité vysvětlit obchodníkovi, že si naše brusy vyžadují několikanásobně víc práce než lisovaná věc. Podařilo se nám tehdy nakonec dostat k obchodníkovi do pražské Regeny.“

Úspěch v zahraničí

V devadesátých letech přišly i první zahraniční zakázky. Přátelé, kteří se přesvědčili o jejich kvalitní práci, informaci o firmě předávali dál. Přes ně se šířila informace o malé manufaktuře, která vznikla v Železném Brodě, a o kvalitě jejího skla. A pomohla i náhoda.

„V roce 1992 přišla zakázka pro japonský císařský dvůr. Tenkrát Skloexport hledal výrobce na šedesát váz, které by byly ryté, kombinované pískováním a brusem. Po předvedení vzorku jsme nakonec prestižní zakázku získali. Doprava hotového zboží byla náročná. Když jsme tehdy přišli na poštu, a chtěli zařídit transport skla do Japonska, tak se na nás dívali hodně překvapeně. Naštěstí měl Skloexport přepravní skupiny, které zboží do Japonska nakonec dovezly.“

U zakázky pro japonský císařský dvůr čelili Ševčíkovi problému. Hrozila jim vysoká pokuta. Nevěděli totiž, že se jedná o exkluzivní zakázku na šedesát kusů, Ševčíkovi jich ale udělali osmdesát, což byl požadavek Skloexportu. Zbylých dvacet váz prodali obchodní zástupci Skloexportu přes pražské obchodníky.

„Dozvěděl se to japonský obchodní zadavatel a přijel za námi jako za výrobci, kteří zakázku realizovali a zaručili exkluzivitu pro šedesát kusů. Nakonec jsme si všechno s japonským zadavatelem vyjasnili a naše dobré vztahy stále trvají. Problémy, které vznikly, pak šly za obchodními zástupci Skloexportu, kteří se je snažili hodit na nás.“

Nezávisle na této zakázce, přijela za dva roky po dodávce váz pro japonský císařský dvůr do Železného Brodu japonská televize NHK. Produkce sháněla někoho, kdo by jim ukázal, jak se brousí sklo.

„Oni nepřijeli přímo za námi, chtěli natáčet v Železnobrodském skle, ubytovali se v hotelu na náměstí. A shodou okolností mne oslovil řidič týmu a ptal se, jestli nevím o někom, kdo tady brousí sklo, že je ze sklárny ŽBS vyhodili. Báli se kopírování od Japonců. Vůbec nepochopili, že natáčejí dokument o skle a České republice. Tak jsme se domluvili a jeli natáčet k nám. Po rozhovoru a zjištění, že jsme dělali sklo pro jejich císaře, změnili celou koncepci připravovaného dokumentu.“

V té době měli Ševčíkovi zároveň výstavu v italském Bolzanu. Po dotočení dokumentu odjel Ladislav Ševčík do Itálie, kde jej zastihl náhlý telefonát. Japonci potřebovali ještě dotočit pár záběrů. Jel proto z Itálie celou noc zpátky. Dotočil, co Japonci potřebovali, a najednou k nim přijeli italští obchodníci. Když viděli, že ve firmě točí japonská NHK, tak tomu ani nechtěli věřit.

„Italský obchodník říkal: Jestli je to NHK, tak koupím veškerou vaši produkci, co máte na výstavě v Itálii. Takže jsem prodal celou výstavu v Bolzanu.“

Poté, co japonská televize uvedla dokument o České republice, začali se do firmy Ladislav Ševčík Bohemia Crystal sjíždět zákazníci. V Liberci se navíc rozjela japonská továrna Denso, v České republice investovala i japonská Toyota a další velké firmy. Počet zakázek se rychle navyšoval.

„Japonci si mezi sebou řekli, že opravdu kvalitní sklo je u Ševčíka. Takže za námi jezdili a nakupovali. Nepotřebovali jsme ani žádnou propagaci. Na naše sklo se dokonce muselo čekat.“

Práce bylo tolik, že u Ševčíků pracovalo až patnáct zaměstnanců. Pomáhali také rodiče, matka Ladislava Ševčíka se starala o faktury a účetnictví, otec o stroje a rovněž pomáhal s chodem firmy. V roce 2001, po teroristickém útoku na „dvojčata“ v New Yorku, ale přišla krize.

„Řekl bych, že to byla jedna z nejnáročnějších dob, kterou jsme prošli. Tehdy jsme byli ještě v nájmu, měli jsme úvěr a budovali jsme novou firmu. Žena byla navíc s dětmi na mateřské, Vojta se narodil v roce 1994 a Ládík v roce 1998. V roce 1997 mi navíc umřel ve věku 64 let táta. Museli jsme začít přemýšlet o tom, kam dodávat, když pražské obchody padaly. Kolaudace naší zrekonstruované brusírny také neproběhla jednoduše. Po teroristickém útoku v New Yorku zachvátila celý svět obava z cestování, výrazně ubylo zahraničních turistů, tedy našich zákazníků. Část zaměstnanců požadovala, abychom nové vlastní prostory zatížené úvěrem prodali a vrátili se do pronájmu. Tento návrh pro nás ale nebyl akceptovatelný. A tak jsme se s několika zaměstnanci rozešli. V nových prostorách se nám ale začalo dařit. Oba synové se navíc později začali úspěšně zapojovat do chodu firmy.“

V Praze Ševčíkovi prodávali v několika obchodech i v hotelích. Byly to obchody Regena, Jaffa v Majzlově ulici, Celetná 15, nebo firma Erpet. Obchod se znovu pomalu rozjížděl.

„Začali jsme se prosazovat i v Číně. Hlavně díky synovi Ladislavovi, který navázal kontakty v čínském městě Donghai. Máme tam i obchod. Je to zhruba 400 km od Šanghaje, přímo ve středu sklářské oblasti, v centru horského křišťálu. Tam se soustřeďují největší umělci z Číny a největší sklářské kapacity. Hmatatelně tam cítíte dva a půl tisíce let starou historii, což je obdivuhodná záležitost. V tamní odborné škole studuje sedm a půl tisíce žáků, výběr z celé Číny. Na školu navazuje třicet manufaktur, které absolventy zaměstnávají.“

Ševčíkovi strávili v Číně na pozvání tamních sklářů tři týdny. Byl to podle nich zážitek, který se nedá opakovat.

„Nabídli nám dokonce i přestěhování celé firmy k nim do Číny. Velkorysá nabídka, ale i když finanční zajištění bylo velmi lákavé, nabídku jsme nepřijali. Dohodli jsme se na vzájemné obchodní spolupráci. Společně jsme otevřeli luxusní obchod s naším sklem, který nese naše jméno. Tady také nastaly problémy. Jeden Čech z Prahy působící v Číně si zaregistroval naše jméno u čínského patentového úřadu. Nastala složitá úřední jednání a do dvou let se nakonec našemu patentovému zástupci podařilo naše jméno a značku obhájit.“

Dodává Ladislav Ševčík a připomíná, že jeho firma zpracovává český olovnatý křišťál, tedy olovnaté sklo s obsahem 24 procent olova. Křišťál odebírá z českých sklářských hutí.

Mimořádné zakázky

Firma Ladislav Ševčík Bohemia Crystal proslula tím, že si její broušený křišťál objednává česká diplomacie, jedná se o dary pro hlavy států, prezidentské kanceláře i královské dvory, významné osobnosti, umělce, sportovce a pro slavnostní události.

„Dělali jsme pro všechny české prezidenty. Broušený křišťál má od nás i ruský prezident Vladimír Putin, čínský prezident Si ťin–Pching nebo bahrajnský král. Vždy se od nás požaduje něco originálního, musí to mít jasný český charakter. Hluboký brus, popřípadě kombinace brusu a rytiny. Někdy je požadavek i na věnování.“

Velkou část produkce firmy Ladislav Ševčík Bohemia Crystal tvoří mimo jiné sportovní trofeje a umělecká ocenění.

 „Vážíme si zakázek pro známé a významné osobnosti jako je horolezec, král osmitisícovek Reinhold Messner. Pro něho jsme vyráběli repliku cepínu, který byl celý ze skla. Poháry pro fotbalovou Slávii nebo FK Jablonec, ceny pro vítěze jezdeckých parkurových závodů, golfových a tenisových turnajů. Oslovil nás také Mecenášský klub Národního divadla s tím, že herečka Iva Janžurová bude mít životní jubileum. Vyrobili jsme pro ni vázu se vzorem brusu i rytiny vycházející z architektury Národního divadla. Váza měla spodní díl vybroušený ve tvaru koruny. Medailon s obrazem Národního divadla byl doplněný o věnování. Váza byla předaná paní Janžurové u příležitosti úspěšného představení Audience u královny 17. listopadu 2015. Dárkem byla nadšená, bylo to velmi příjemné setkání.“

Když se ženil syn generálního ředitele Toyoty, Ševčíkovi vyráběli na jeho svatbu tři sta talířů. Pustili se do nich bez jediné smlouvy, bez jediného podpisu. Teprve když byla zakázka už v Japonsku, došlo k proplacení.

„Za pár týdnů nám přišel ženich osobně poděkovat s tím, že se svatby zúčastnila i japonská císařská rodina a že si všimli značky Š, kterou mají také v paláci. On přiletěl jenom kvůli tomu, aby nám poděkoval, čehož si velmi vážíme, jsou to pro nás významné chvíle. Hned pak zase odletěl do Japonska.“

Některé výrobky rodinné firmy jsou velmi unikátní. Broušení a rytí jedné z váz trvalo šest a půl měsíce.

„Je to váza v kombinaci brus a rytina. Brusič nejdříve pracuje na hlavních řezech dekoru a medailonu pro rytce. Trvá to dva a půl měsíce. Pak jde váza zpátky na brusírnu, následuje leštění a kompletace. Třešničkou na dortu je luxusní obal z ušlechtilého dřeva.“

Velmi efektně působí také obrazy přenesené na sklo technologií rytím. Rytec pracuje jako sochař, ale netesá do kamene, nýbrž do skla.

„Když tesá kameník nebo sochař, tak odebírá hmotu ze shora, zůstane mu pak socha. Rytec vlastně tu sochu musí z hmoty odebrat, vytváří obraz v negativu, obráceně. Vnímá obraz obráceně a prohlubuje ho do materiálu, který mu připravili brusiči.“

Firma Ladislav Ševčík Bohemia Crystal vystavovala své broušené vázy, mísy, číše a další výrobky ve Švýcarsku, Itálii, Španělsku, Izraeli, v čínském Donghaj a také Šangaji.

„Jeli jsme do Šanghaje v roce 2018 se synem. Do té doby jsme neviděli tak ohromnou expozici, ani například o tři roky dříve na EXPU v Miláně. Číňané organizují výstavy velkolepě, takže co my považujeme u nás za velké, tak to oni udělají desetkrát větší. V roce 2020 jsme již byli do Číny pozváni oficiálně Ministerstvem průmyslu a obchodu. Nemohli jsme tam ale být fyzicky, takže jsme se výstavy zúčastnili prostřednictvím čínského zástupce. Dokonce nám volal pan velvyslanec přímo z výstaviště a řekl nám, že česká expozice měla jiskru díky našemu sklu. To nás velice potěšilo.“

Na přelomu let 2019/2020 vystavovali Ševčíkovi s úspěchem v indických městech Dillí a Bombaj. Šlo o společné výstavy a prezentace výrobků českých sklářských firem na diplomatické úrovni. Úspěch slavili i v roce 2020 na výstavě v jabloneckém muzeu, které se zúčastnilo na osm desítek vystavovatelů z osmi zemí. Jejich výrobky získaly Cenu návštěvníků.

Koronavirová krize

Ševčíkovi byli na tuto krizi připraveni už na začátku roku 2020. Díky tomu, že pískují sklo, měli k dispozici už na začátku epidemie roušky. Očekávali, že krize potrvá dva, tři měsíce. Že se přehoupne i přes rok 2021, o tom vůbec neuvažovali.

„Nějakou finanční rezervu jsme měli, ale nyní po těch dvou letech je to velmi náročné a komplikované. Zase nám pomáhá rodina i bývalí obchodní partneři. Museli se uskrovnit i zaměstnanci.“

Firmu navíc zatěžuje soudní spor, který stále probíhá.

„V období let 2015/2016 jsme zjistili, že naše sklo je kompletně kopírované v obchodě, do kterého jsme exkluzívně dodávali výrobky v předchozích dvanácti letech. Netušili jsme, že obchodníci, s kterými děláme, jsou schopni až takhle daleko zajít. Díky tomu, že se jedná o luxusní sklo a že je ho nedostatek, tak si prostě nechali namnožit a napodobit celou naší produkci i se značkou, dekory, certifikáty a obaly, nestyděli se použít k napodobení i můj podpis. Snažili se nás tím zlikvidovat, protože ideální je, odstranit originál, aby nebylo srovnání s napodobeninami. Používáme třicet let naší značku Š a máme ji chráněnou patentovým úřadem i ve světě. Přesto naší značku napadli. Nepředpokládali, že se budeme bránit.“

Ševčíkovi se ale snaží všechny problémy překonat. Jejich snahou je posunout sklo opět o krok dál s tím, aby byli zase na špici a mohli oslovit svět. Aby české sklo nezůstalo pozadu. Rádi se proto zapojili do projektu Křišťálové údolí, který spojuje sklářské, bižuterní a šperkařské firmy. Jeho cílem je přilákat do Libereckého kraje co nejvíce návštěvníků, kteří se mohou v rámci pořádaných akcí dívat pod ruce českých sklářů a šperkařů.

„Snažíme se projektu pomoct celkově v propagaci, dostat ho mezi širokou veřejnost. Když zákazníci přijedou, říkáme jim, že jsme součástí Křišťálového údolí, které je jen u nás na severu. Ta myšlenka propojit jednotlivé provozy a dílny a otevřít je veřejnosti je úžasná.“

Ševčíkovi provozují rodinnou firmu již třicet dva let. Manželka Jitka se stará o chod firmy i o ryteckou dílnu. Synové Vojtěch a Ladislav začínají pronikat do vedení firmy, účetnictví a obchodu. S obchodními partnery jednají oba synové, jsou jazykově vybavení a Ladislav Ševčík mladší jezdí reprezentovat rodinnou firmu na veletrhy a výstavy po celém světě.

„Před třiceti lety jsme měli představu dotáhnout naše podnikání do dnešní podoby, takže sen se nám podařilo naplnit. Česká republika spolu s dalšími pěti evropskými zeměmi usiluje o zápis ruční výroby skla na reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Lídrem a iniciátorem zápisu je Francie. Ta připravuje krátký filmový dokument reprezentující ruční zpracování skla. Z České republiky si vybrali k natáčení právě naše sklářské studio, jakožto zástupce broušeného a rytého skla. Je to pro nás velká pocta, protože i tím se potvrzuje, že naše sklo je od suroviny přes broušení, rytí i obal výhradně ruční práce.“

 

Ivana Bernáthová