Katalog KVKLI

Václav Helšus

6. 3. 1947 Louny

herec dramaturg režisér

Medailon

„Herec by měl mít reakce neochočeného zvířete.

 

Václav Helšus se narodil 6. března 1947 v Lounech. Matka Arnoštka, rozená Brožová, pracovala jako úřednice. Otec Václav byl truhlářem v lounském mlýně, kde malý Václav strávil své dětství. V Lounech pak navštěvoval základní školu a později Střední všeobecně vzdělávací školu. Po maturitě vystudoval herectví na DAMU v Praze, na které promoval v roce 1970. Během studií hostoval v Národním divadle a po absolvování začínal s profesionálním herectvím v Ústí nad Labem. V letech 1970–1971 hrál v souboru Kladivadla, v letech 1972–1973 v Činoherním studiu a od roku 1973 byl pak celkem šest let členem divadelního souboru proslulého Studia Ypsilon, kde uplatňoval principy improvizovaného a autorského herectví. V roce 1979 se stal členem Divadla F. X. Šaldy v Liberci s krátkou přestávkou v letech 1987–1989, kdy si vyzkoušel angažmá v Národním divadle v Praze. Vedle stálého působení v Liberci pravidelně hostoval v pražských divadlech Na zábradlí a Palace. V současné době stále vystupuje v divadle Viola a Studio Ypsilon.

Během svého působení v Divadle F. X. Šaldy spoluvytvářel základní podobu Malého divadla. Mezi jeho první inscenace patřila v roce 1989 hra na motivy novely Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále a legendární Asanace dramatika a pozdějšího prezidenta Václava Havla.

Před kamerami se Václav Helšus poprvé objevil v roce 1970 ve filmu Jsem nebe. Mezi jeho nejvýraznější filmové role patří Julek ve válečném dramatu z roku 1972 A pozdravuji vlaštovky, správce Jan Černý v detektivce z roku 1975 Holka na zabití, kolář a výrobce lyží Vichr v oblíbeném filmu Krakonoš a lyžníci, který v roce 1980 natočila režisérka Věra Plívová- Šimková. V osmdesátých letech hrál také v kultovních filmech režisérky Věry Chytilové Panelstory a Kalamita. V roce 1995 se objevil v zahraničním filmu Sacred Cargo. V televizi natočil Václav Helšus řadu seriálů, například Život na zámku, Případy1. oddělení a seriál Ulice. Zahrál si rovněž v několika televizních filmech a inscenacích. V roce 2018 vysílal Český rozhlas Liberec jeho patnáctidílnou četbu na pokračování z Knihy o Jizerských horách, kterou napsal Miloslav Nevrlý. Kromě herectví se Václav Helšus věnuje také režii – Tlalok, Volby v městě L. či Hádání o mistra Jana. Mimoto napsal, režíroval a hrál v klubech i divadlech po celé republice řadu svých představení Divadla jednoho herce, jako například Bajky nejen podle Ezopa, Hrobník dánský nebo Banzai.

V roce 2011 obdržel Poctu hejtmana Libereckého kraje za mimořádný přínos v oblasti herectví. O sedm let později mu město Liberec udělilo Čestné občanství.

Mládí

Václav Helšus se narodil 6. března 1947 v Lounech, v takzvané „Jižní bráně Českého středohoří“. Jeho otec Václav Helšus byl truhlářem v lounském mlýně. Matka Arnoštka, rozená Brožová, se vyučila ve Zlíně prodavačkou obuvi a později pracovala jako úřednice na národním výboru.

„Bydleli jsme ve mlýně, kde tatínek pracoval. Mně se líbilo, že jsme vlastně žili na venkově. Ale jakmile jsem přeběhl most, ocitl jsem se v krásném historickém městě, v Lounech.“

Spolu s bratry, mladším Jiřím a starším Zdeňkem a rovněž s bratranci Preisovými Václav rád sportoval, chodili plavat do Ohře a v zimě bruslili. Museli ale také rodičům pomáhat.

„Měli jsme králíky a prasátko. Musel jsem chodit na trávu. Když jsem byl větší, tak jsem tátovi pomáhal v dílně. Držel jsem mu třeba prkna, když dělal na obloukové pile. Jednou jsem mamince vyprávěl,  jak tátovi pila praskla a jak mi její část profrčela kolem ucha. Máma se pak na tátu podívala a  důrazně mu řekla: Vendo, ten kluk už do dílny nesmí!“

Herecké geny v sobě Václav Helšus v dětství neobjevil. Vzpomíná ale na historku ze školy, která mu ukázala, jak opojný je potlesk diváků.

„Napsal jsem básničku spolužačce, se kterou jsme se měli moc rádi, stále jsme se drželi za ruce a tak. Až nás  paní, tehdy tedy soudružka učitelka, rozsadila. Odchytla ale ten papírek s básničkou a musel  jsem ji pak u tabule přečíst. A po tom mém přednesu mi  nakonec celá třída zatleskala. Bylo to poprvé, kdy jsem čichl k něčemu takovému a cítil, že se mi to líbí.“

Václav Helšus byl v roce 1962 přijat na Střední všeobecně vzdělávací školu v Lounech, jak se tehdy nazývalo dnešní gymnázium. Začal chodit do kroužku při lounském divadle, který vedl jeho profesor matematiky.

„Pamatuji se, že se jednalo už o jakousi moderní výuku herectví, dělali jsme herecké etudy, v recitaci nás nemordovali jako v hodinách češtiny, ale dostávali jsme se k básníkům jako Lawrence Ferlinghetti nebo Jacques Prévert. Hráli jsme i s ochotníky, já jsem ztvárňoval sluhy a takové ty veselejší postavy.“

Před maturitou se Václav Helšus rozhodoval, na jakou vysokou školu se přihlásí. Uvažoval o Institutu tělesné výchovy a sport, tzv. Tyršáku, protože měl splněné všechny potřebné limity. Měl ale strach, že ho na školu nevezmou a svěřil se s obavami režisérovi ochotníků, s nimiž hrál. Ten mu doporučil, ať se nejprve přihlásí na Divadelní fakultu Akademie múzických umění do Prahy, na DAMU.

„Přihlášky se tam posílaly dřív než na ostatní vysoké školy. Tak jsem ji poslal a připravoval jsem se na přijímačky. Měl jsem připravenou písničku A to kuře krákoře…, zpívat jsem ale neuměl. Tak jsem chodil k učitelce zpěvu. Ta zjistila, že vůbec nemám hudební sluch. Přesto jsem na přijímačky do Prahy šel. V úspěch jsem příliš nevěřil. Že jsem přijatý na DAMU, mi řekl ředitel školy. Zavolal si mě do ředitelny, přečetl mi oznámení o přijetí a nabídl mi, že si můžu něco přát. Napadlo mě, že by bylo skvělé si s ním zapálit cigaretu, když jsme po celé ty roky museli my, študáci, kouřit potajmu v kotelně. A on vytáhl krabičku tehdy oblíbených Spart a společně jsme si zakouřili v ředitelně.“

Studia na DAMU

Václav Helšus studoval na DAMU s dnes už legendárními herci a herečkami Martinem Štěpánkem, Oldřichem Víznerem, Jorgou Kotrbovou nebo Janou Šulcovou.

„Dopoledne jsme mívali tzv. pohybovky, učili jsme se dobové a společenské tance, pantomimu, judo, šerm, akrobacii a skákat na trampolíně. Přes poledne byla teorie, dějiny umění a třeba i neoblíbený marxismus leninismus. Odpoledne jsme měli praktické hodiny s paní profesorkou, herečkou Vlastou Fabiánovou a profesorem Karlem Paloušem. Tehdy jsem netušil, že jeho synové, Pavel a Petr, budou režírovat a stanou se mými kolegy. Líbilo se mi, že jsme hned skočili rovnýma nohama do praktické výuky. Stačilo se dívat na Vlastu Fabiánovou, jak se vyjadřuje a tím jsme se učili. Horší ale bylo, že Karel Palouš jako ředitel Realistického divadla v Praze prosazoval realistické hraní. Tehdy to bylo vlastně přikázáno, abychom se učili podle herecké metody prožívání, vypracované ruským divadelním hercem, pedagogem a teatrologem Konstantinem Sergejevičem Stanislavským. My jsme přitom raději pokukovali po Brechtovi a jiném modernějším způsobu hraní.“

Už na DAMU si Václav Helšus zahrál v klasických shakespearovských hrách, například v milostné tragédii Romeo a Julie ztvárnil pátera Vavřince. Učil se metodám, jak si pamatovat texty a často chodil jako student na vysokoškolský index zadarmo do pražských divadel. Viděl vše, co tehdy v divadlech nastudoval režisér Otomar Krejča, chodil často do Divadla Na zábradlí nebo do začínajícího Činoherního klubu Ve Smečkách.

„To byla jakoby moje skutečná vysoká škola, tam se to nějak ve mně prostě poskládalo do toho dnešního Helšuse, který vůbec neváhá, když si má zahrát naplno třeba Krále Leara, což hraju teď, umí prožít to zneuctění velkého pyšného, nafoukaného krále, ze kterého se stane až téměř bezdomovec. A pak teprve prohlédne. Až se z něj stane, jak jsem si to trošičku upravil, hipík.“

Přišel 21. srpen 1968 a vpád vojsk Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem do Československa. Václav Helšus se společně s legendárním Emilem Zátopkem neúnavně okupantů u sovětského tanku na Václavském náměstí rukama, nohama dotazoval, proč přišli. Začínající normalizace ho pak dovedla k rozhodnutí odjet na výzvu kamarádů do Velké Británie a zkusit hereckou kariéru v Londýně.

„Prodal jsem magnetofon Sonet Duo a za utržené peníze jsem si koupil letenku. Získal jsem levné studentské ubytování v South Kensingtonu. Po dvou týdnech, kdy jsem bral podporu, jsem si začal vydělávat. Pracoval jsem nejprve v supermarketu a pak mi kamarádi sehnali práci v restauraci v byznysmenské čtvrti v centru Londýna, která byla specializovaná na mořská jídla. Nosil jsem nejprve talíře a rovnal příbory, ale po dvou týdnech se mezi sebou porvali číšníci a mně si vzal k sobě místo vyhozeného číšníka sklepník. A to už jsem roznášel jen víno a kávu a měl jsem čas rozmlouvat s hosty. Ti samozřejmě podle přízvuku poznali odkud jsem a litovali mne, že pocházím z okupovaného Československa, poor Czechoslovakia, jak říkali.“

I když už Václav Helšus brzy mluvil dobře anglicky, pochopil, že pokud nechce hrát v Anglii celý život cizince, tak se musí vrátit domů. Byl rád, že si stihl užít díky slušnému výdělku v restauraci dosyta londýnských divadel.

„Viděl jsem opravdu všechny ty Shakespeary, rovněž sira Laurence Oliviera a oblíbená garážová divadla. Nejvíc na mne zapůsobilo divadlo Open Air, které sídlilo v bývalé výtopně lokomotiv. Byl jsem tam na Hamletovi a hlavně na Living Theatre, to bylo divadlo hippies, hráli v něm Američané z celého světa. Tam jsem byl pečený vařený, povídal jsem si s nimi po představení. A když zjistili, kdo jsem a že jsem vlastně student herectví, tak mi nabídli, ať s nimi jezdím po světě. Jenomže za mnou tak nějak pořád stál upálený Jan Palach. To, když se stalo, to byla taková síla, že jsem si už na začátku roku 1969 řekl, že musím zpátky, že mám před sebou spoustu práce.“

V Anglii zůstal do září 1969. V létě bydlel u svého kolegy nedaleko Stratfordu nad Avonou, rodiště dramatika a básníka Williama Shakespeara. A viděl všechna představení tehdejší divadelní sezóny. V říjnu už byl opět na DAMU v Praze.

„Využil jsem tzv. Husákova pardonu. Ten, kdo se vrátil do Československa z tehdejších „západních“ zemí do podzimu 1969, nebyl nijak trestně stíhaný za nedovolené opuštění republiky. Kamarádi mi poradili, abych už v zimě 1969 napsal na studijní oddělení DAMU, že žádám o přerušení studia z důvodu studia anglické divadelní kultury a anglického jazyka ve Velké Británii. Tenkrát to ještě šlo, takže mi přerušení studia odklepli. Ostatně na studijním oddělení pracovala manželka pana profesora Karla Palouše Jelena a hodně mi pomohla. Po návratu jsem čekal nějaké ty represálie, ale nepřišly. Nastoupil jsem do ročníku, kde byli studenti o rok mladší, například Petr Štěpánek. Takže jsem svá herecká studia odstartoval společně s Martinem Štěpánkem a končil jsem s jeho bratrem Petrem. Mým profesorem pak byl legendární herec Miloš Nedbal.“

Hercem v Kladivadle

V posledním ročníku DAMU hrál představení v Disku v Karlově ulici v Praze, hostoval i v Národním a také v Realistickém divadle, kde hrál v tehdejší novince, v Pašijových hrách. A začal se zajímat o své budoucí angažmá. Profesor Karel Palouš předpokládal, že nastoupí do Realistického divadla, Václav Helšus ale sledoval úplně jinou divadelní linii. Už z dřívějška se mu líbilo kadaňské Kladivadlo, které často hrálo i v Lounech. Byli to původně amatéři, kteří se zprofesionalizovali a přestěhovali do Ústí nad Labem. Vynikali v surrealistických, parodických textappealech. V Kladivadle hrál například Josef Dvořák a Uršula Kluková, Václav se pak dobře znal se šéfem a autorem divadelních her Pavlem Fialou.

„Napsal jsem jim, že bych u nich chtěl nastoupit do angažmá, oni se na mne byli mezitím v Praze v Disku podívat, a vzali mě. Nástupní plat jsem měl jako absolvent vysoké školy 1400 Kč. Jak jsem si pak všiml na náborovém plakátě, kde hledali uklízečku do divadla, měl jsem o dvě stě korun menší plat než ona. Tak jsem si řekl: Pěkně to začíná! A ono to opravdu hezky začalo. Režisérem v Kladivadle byl Jiří Císler, hrála tam i jeho manželka, herečka Jana Kasanová nebo krasavice Sofia Kalioglou. Kladivadlem prošel i Luděk Sobota nebo zpěvačka Zdeňka Lorencová.“

Václav Helšus začal hrát v Kladivadle v roce 1970, v době začínající normalizace. Kladivadlo bylo součástí Státního divadelního studia a po zostření cenzury a řadě konfliktů se schvalovacími orgány bylo v roce 1971 oficiálně zrušeno. O rok později vzniklo Činoherní studio Ústí nad Labem, kam přešla část souboru Kladivadla. Z divadla ale postupně do pražského Semaforu odešli Josef Dvořák a Uršula Kliková. Odejít musel Pavel Fiala a za ním šel Jiří Císler.

Činoherní studio Ústí nad Labem mělo ale také těžký život, a pokud vím, i stále má. Ústí je prostě tvrdé město. Nicméně, když je člověk mladý, tak to tak nevnímá. Já jsem bydlel v Předlicích, které říkali dělnická čtvrt, ale v mé době už to byla romská čtvrť. Žil jsem tam s mojí láskou Haničkou, které, když měla narozeniny, tak jí přišli ti Romové krásně zahrát pod okna na housličky. Jezdil jsem na jízdárně na koni, uměl jsem to, učil jsem se na koních jezdit už na DAMU. A když jsme později nesměli půl roku hrát a zkoušet, brali jsme sice plat, ale bylo to ubíjející. A tak si každý z nás rychle něco hledal, ostatně teď během pandemie koronaviru to spousta lidí zná. Já jsem pracoval na pile, zase jsem tahal ty dlouhé fošny jako u tatínka. Hned vedle pily byla právě ta jízdárna, zaměstnanci mě znali z Kladivadla, pozvali k sobě a já jsem se dostal ke koním velmi blízko, jak se běžně člověk opravdu nedostane. Ráno jsme přišli ve čtyři, vzali jsme koně a dělali dlouhé vyjížďky pod Krušnými horami. Spal jsem někdy na seně. Takový kovbojský život. Mělo to všechno své kouzlo v tom Ústí, včetně té mé lásky. Nemůžu si vůbec stěžovat.“

V Činoherním studiu Ústí nad Labem působilo několik režisérů, kteří měli zakázáno v době normalizace v sedmdesátých letech točit filmy. Ale mohli se věnovat divadelní režii. Například Evald Schorm, se kterým Václav Helšus nastudoval dvě představení. Pracoval i s Jurajem Herzem a Ivanem Balaďou.

„Tito režiséři nás vedli k jinému herectví, než nabízelo naše Kladivadlo, které mělo, řekněme, až kabaretní styl. U nich jsme museli být pravdiví, chtěli od nás, abychom uměli hrát miniatury, museli jsme umět hrát i tělem, zádama. Každý z režisérů Činoherního studia Ústí nad Labem mi něco dal, takže to bylo moc pěkné.“

Studio Ypsilon

Do ústeckého Činoherního studia přišla v roce 1973 další generace herců, Jiří Bartoška, Pavel Zedníček, čili Čmaňa a Karel Heřmánek, všichni absolventi brněnské JAMU. V té době dostal Václav Helšus nabídku z libereckého Studia Ypsilon.

„Zrovna se podepisovaly nové smlouvy. Já jsem přišel do kanceláře a prohlásil, že ji nepodepíšu, že jdu do Liberce. Velké haló! Sice se dá říct, že na mně tehdy docela stál celý repertoár Činoherního studia, ale žádná díra tam po mně nezbyla. Věděl jsem, že ti tři kluci jsou šikovní, možná šikovnější než já. A že to divadlo nepadne!“

Václav Helšus znal Liberec z doby, kdy jako středoškolák závodil na Ještědu na lyžích. Vyprávěl o tom později v libereckém Malém divadle v představení Sialská trojčata. Jak zavzpomínal, jednou večer po závodech se vydal do divadla v Moskevské ulici, kde sídlilo Studio Ypsilon.

„Odehrával se tam tehdy večer poezie. A jak jsem se díval na ty herce a poslouchal je, už tenkrát mi bylo všechno tak nějak blízké. Netušil jsem, že v tomto divadle později strávím s báječnými kolegy devět let, možná nejkrásnějšího období mého hereckého života.“

Už v době studií na DAMU věděl, že Studio Ypsilon založil v Liberci Jan Schmid a převažovali v něm nejprve loutkáři. Od svého založení v roce 1963 rozvíjeli autorské divadlo založené na kolektivní herecké improvizaci.

„Přestali hrát loutkové divadlo a začali mít svou vlastní poetiku. A důležitého člověka, kterým byl Jan Schmid. Jsou určité typy herců, kteří jsou třeba autorští nebo jsou to podnikavci. A pak jsou také herci, kteří jsou docela slušní jako já, ale potřebují v určité fázi člověka, který by je herecky i lidsky posunul dál. A to jsem očekával od Honzy Šmída. Myslím, že to nebylo jednoduché, ale stalo se to. Prostě mě vzal a já jsem přišel do krásného divadla.“

Václav Helšus vzpomíná na to, že Studio Ypsilon mělo ubytovnu v horním patře divadelní budovy, bydlel spolu s herci Janem Valou a Bronislavem Poloczkem, dole byl pak klub, kde se herci scházeli a v podstatě tím pádem trávili v divadle celé dny. Kromě divadla si Václav Helšus zamiloval i okolní přírodu.

„Nemohl jsem tomu uvěřit, že Liberec jako poměrně mladé, moderní a lidnaté město, má kolem sebe tak úžasnou krajinu, lesy a hory. Za korunu jsme jezdili autobusem na běžky do Jizerských hor, v létě jsme chodili po rašeliništích až na čáru s Polskem, kam se tehdy ani pořádně nesmělo. Já pocházím z Loun, kde začíná České Středohoří, pěkné kopce tam máme, ale nedá se to srovnat s Ještědem a Jizerkami.“

Václavu Helšusovi se na Studiu Ypsilon líbilo, že součástí jeho inscenací byla improvizace, jak při zkouškách, tak i na samostatných Takzvaných večerech na přidanou nebo Večerech pod lampou. Jednalo se o zábavná představení s písničkami a skeči, které posloužily například jako pozvánka na další představení.

„Součástí byly i jakési vnitřní monology. Honza Schmid mě schválně vystrčil na pódium a vyzval mne: Tak něco říkej! Hm, dneska se tomu říká stand-upy. Vím, že jsem už leccos převyprávěl, kolikrát jsem nevěděl, co říkat. Tak jsme se třeba rozhodli, že půjdeme do zoologické, tam jsem se chvíli přetahoval s kozorožcem, on se pak vztyčil, bouchl rohama do tyček plotu a jednu urazil. A bylo zase co vyprávět. Nebo mne jedna kamarádka nechala krmit lachtany. Pak jsme si řekli, že jsme ještě nelétali. Nu, a číšník Míra z Plzeňky, kam jsme chodili na pivo, jenž byl neuvěřitelně sečtělý a půjčoval nám skvělé knížky, které tehdy nebyly moc k dostání, ukázal na pilota a ať si to s ním domluvíme. A druhý den jsme už létali nad Libercem.“

Václav Helšus ztvárnil ve Studiu Ypsilon řadu titulních rolí, například v inscenacích Michelangelo Buonarroti, Ubu králem a Kovář Stelzig.

„V Michelangelovi Buonarottim bylo nesmírným přínosem, že je Jan Schmid původní profesí výtvarník. Měl italskou renesanci v malíčku. Tudíž jeho divadelní koláž poskytla dokonalý obraz o životě renesančního sochaře, básníka a všestranného umělce. A zachytila jeho boj za uznání, proti malosti a konkurenci. Líbilo se mi, že nám dal Jan Schmid dost velkou volnost. Například nechal na mně a Petrovi Kratochvílovi, který hrál Davida, jak pojmeme scénu, kdy ho vlastně tesám. Existuje z toho krásná fotka. My jsme etudu vymysleli , Honzovi jsme ji předvedli a on ji v inscenaci nechal. Představení mělo obrovský úspěch, v roce 1975 ho dokonce natočila Československá televize.“

V představení Ubu králem od Alfreda Jarryho hrál Václav Helšus s manželkou Jana Schmida, herečkou Janou Synkovou. Představení se málem nerealizovalo, protože ho pohostinsky režíroval Jan Grossman, který musel po příchodu okupačních vojsk v roce 1968 odejít z Divadla Na zábradlí, nejdříve režíroval v tehdejším Západním Německu, v Nizozemí, Švýcarsku a Rakousku, pak mu komunistický režim odebral cestovní pas. Ale dovolil mu režírovat mimo Prahu. V Liberci mu ale stejně původně nechtěli režírování povolit.

„A tak Jan Schmid zašel na nějaké to sezení partajníků a tam jim řekl, že to představení je namířeno proti takovým diktátorům, jako byl tenkrát generál Pinochet v Chile, který svrhl v roce 1973 levicově orientovaného prezidenta Salvadora Allendeho. A my to nakonec pod Honzou Grossmanem mohli hrát. Stejně jako Schmidovu inscenaci Kovář Stelzig.“

V představení Kovář Stelzig šlo o vzpouru sedláků v době feudalismu, o boj za jejich práva podle platných zákonů. Stelzig psal neustále petice a opakovaně se chodil radit se slezskými právníky, jak postupovat. Publiku bylo jasné, že se téma symbolicky dotýká Charty 77 v době normalizace.

„My jsme s Kovářem Stelzigem přijeli do Prahy, hráli jsme představení v Rokoku a já v něm jako vždy řekl: A sepíšeme další petici A teď najednou řev a potlesk! Všichni pochopili, že se jedná o Chartu 77. A v druhé řadě tehdy seděla herečka, komunistka Jiřina Švorcová, a ta se pak o přestávce omluvila, že jí bolí játra nebo ledviny a na druhou půlku už nepřišla. Ale prošlo nám to. To byly ty naše střety s tehdejším establishmentem.“

Václav Helšus říká, že všechny inscenace Studia Ypsilon měl rád, například Dům na písku nebo Ženu za zelenými dveřmi od ázerbájžánského scénáristy a dramatika Rustama Ibragimbekova. Jak podotýká, Ázerbajdžán byl tehdy součástí Sovětského svazu a tak jeho hru komunisté povolili, i když byl v Sovětském svazu v podstatě zakázaný. V Československu se to ale nevědělo. Rustam Ibragimbekov byl už tehdy ekologický aktivista, tvrdě kritizoval znečišťování Bajkalu. Václav Helšus rád vzpomíná i na práci s režisérem Janem Kačerem a na jeho herecké pojetí známé operety Mamzelle Nitouche, kterou zkomponoval francouzský skladatel Hervé.

„V operetě jsem už trochu narazil, protože se jedná o zpěvohru, a já to mám s tím zpěvem špatné. V podstatě každý herec ve Studiu Ypsilon uměl na něco hrát a zpíval. Samozřejmě časem jsem se musel naučit například bubnovat, jako, že jsem jemně šimral buben metličkami, zvládl jsem něco zabubnovat i na velkého Vaška, na tubu jsem něco uměl, na basu, tam mi ale udělali křížky, abych věděl, kde co mám mačkat. Studio Ypsilon začalo čím dál víc směřovat k hudebně zábavní linii, která ne, že by byla proti mé mysli, ale moc jsem v ní nevynikal. A byl vidět i trošku odklon od období Honzy Šmída, kdy se soustředil na divadlo, na drama. Takže to trochu u mne začalo drhnout. Ale to pořád nic neznamenalo, já byl v Ypsilonce šťastný.“

Přestup do Divadla F. X. Šaldy

V roce 1978 se Studio Ypsilon přestěhovalo do Prahy.

„Já jsem to chápal, poetika divadla už byla známá po celé republice. My jsme často jezdili na festivaly, setkávali se s herci z brněnského Divadla Husa na provázku nebo Hadivadla. I pro ně byl Ypsilonka velký pojem. Takže rozumím tomu, že se chtěl Honza Schmid rozmáchnout do Prahy. Já jsem začal z Liberce do Prahy opět dojíždět. Ovšem na rozdíl od dřívějška jsem měl rodinu, kterou jsem miloval a miluji dodnes. Při mém pravidelném odjezdu na představení do Prahy to u nás vypadalo, jako když Karla Havlíčka Borovského odváželi do Brixenu. Všichni plakali. A když jsem se vracel domů, tak se mnou nemluvil ani pes.“

Proto se Václav Helšus přes náboráře pana Hlouchu z Divadla F. X. Šaldy v Liberci domluvil, že půjde do městského divadla, byť měl zpočátku výhrady k tehdejší úrovni činohry.

„Říkal jsem, že se k Šaldům chodím akorát dívat na to, jak se činohra nemá dělat. I když musím přiznat, že jsem viděl i pěkná představení. Například, když hráli v Plastimatu Isabelu o Kryštofovi Kolumbovi, představení režíroval Karel Kříž a hlavní roli v něm ztvárnil Alois Švehlík. Zrovna tohle bylo krásné, moderní, epické a strhující divadlo.“

 Václav Helšus se domluvil s Janem Schmidem, že dohraje všechny inscenace, ve kterých ve Studiu Ypsilon vystupoval a zahájil svou éru v libereckém Divadle F. X.  Šaldy, kde je doteď.

„Začínal jsem zvesela. Šel jsem do úplně něčeho nového, co jsem vlastně neznal. Předtím jsem hrál v tzv. divadlech malých forem. A najednou jsem stál na velké scéně, byť jsem si krátce v Národním divadle během studia na DAMU velké jeviště rovněž vyzkoušel. A u Šaldů jsem hostoval i s Ypsilonkou. Teď jsem se bál, že to neumluvím, jeviště mi připadalo velikánské. Když jsem ale nastoupil do trvalého angažmá, tak mi pomohl báječný člověk, Karel Svátek, expert na jevištní řeč, který mě naučil mluvit. Protože my jsme v té Ypsilonce kolikrát mluvili schválně špatně, abychom byli autentičtí. Ale tento způsob hraní by velký sál neunesl. A dodneška cítím povinnost hrát i pro ty, co jsou nahoře na bidýlku.“

Václav Helšus vzpomíná na spolupráci s režisérem Milošem Horanským, který se měl stát šéfem činohry, ale kvůli tomu, že byl členem Klubu angažovaných nestraníků a navíc se léčil ze zranění při autonehodě, tak se jím nestal. Oba si ale padli do oka a herec ho dodnes považuje za velmi moderního režiséra.

„Když jsem narazil na tenkrát povinnou ruskou dramatiku, tak já jsem si užil. Já jsem měl totiž Horanského představení u Šaldů, zvlášť hry od Antona Pavloviče Čechova, velice rád. Známé drama Tři sestry režisér Horanský pojal jako Vaudeville, zábavné divadlo. A vydařilo se. Oceňuji navíc, že jsme spolu s režisérem Karlem Křížem a jeho manželkou Helenou Glancovou tvořili v Liberci výborný tým.“

Václav Helšus rád vzpomíná i na spolupráci s legendárním Krakonošem Františkem Peterkou. Poprvé s ním hrál v pohádce nazvané Cirkus Blecha, ve kterém ztvárnil klauna a František Peterka ředitele.

„Měli jsme spolu krásné scény, měl jsem ho hrozně rád. Zvlášť během zkoušek, protože on mi připadal jako obrovské hravé dítě. Byť o hodně starší, tak uvnitř byl mnohem mladší než někteří my, kolegové. Prostě stále něco vymýšlel.“

Se známým hercem Pavle Soukupem hrál v inscenaci Till Eulenspiegel.

„Jednalo se o hru s písničkami, naštěstí jsem zpívat nemusel. Pak ale přišly i k Šaldům muzikály, dali mi port, mikrofon, já jsem to s ním nějak neuměl, spadl mi, šlápl jsem na něj, a od té doby mě do žádného muzikálu neobsadili.“

Hercem Národního divadla

Václav Helšus brzy dostal nabídku, která se podle něj neodmítá. Do Národního divadla v Praze. Podepsal na zkoušku dvouletou smlouvu. První inscenace, kde hrál, byla Vassa Železnovová od Maxima Gorkého. Divadlo hrálo představení pod názvem Vassa, režíroval ho Miroslav Krobot.

„My jsme hráli Vassu, kterou Maxim Gorkij napsal v roce 1913 ještě před Velkou říjnovou socialistickou revolucí. On ji později přepsal pro Divadlo armády v Moskvě a stala se z ní nakonec revoluční, taková trochu pitomá hra. My jsme ale hráli tu původní Vassu, ten kritický realismus, kdy si ten Gorkij bral vzor z Francie a Francouzi potom od něj a jiných Rusů. Byla to překrásná věc. A měli jsme s tím představením také problémy, protože se některým vyšším papalášům z ideologického centra nelíbilo. Ale o to víc se líbilo divákům. Žili jsme v době, kdy obecenstvo umělo číst mezi řádky. Vlastně stačilo jenom s nevinnou tváří naznačit! Najednou velká reakce publika, ale i adekvátní reakce některých straníků! Dobře se mi v téhle inscenaci hrálo. Nedávno mi napsal ředitel Violy, že na mě tehdy do Národního chodil. Takové řeči jsem měl jako správně ješitný herec vždycky rád.“

Jak smutně konstatuje Václav Helšus, později přišly do Národního divadla inscenace, které mu už příliš nevyhovovaly, Shakespearův Jindřich IV., první a druhý díl, posunutý na Falstaffa nebo Jiráskova Lucerna.

„Národní divadlo bylo tehdy zrekonstruované, a jak to bylo všechno nové, cítil jsem se na jevišti, jako netopýr, co má rozbitý radar. Neměl jsem se čeho chytit. Samozřejmě technicky bylo všechno skvělé, akustika a tak. Nicméně nenarazil jsem tam na žádnou hru, která by se mi líbila, na pěknou roli, na mimořádného režiséra. A když se podepisovala další smlouva na dva roky v roce 1989, a já bych ji dostal, tak jsem se rozhodl vrátit do Liberce.“

V Liberci si Václav Helšus stále držel divadelní úvazek, navíc se ve Zhořelecké ulici nově otvíralo Malé divadlo.

„Říkám, že ho otvírali pro mne. Bylo úžasné, že jsem si mohl v Liberci zahrát na velké scéně, která mne obrovsky baví. Potřebuji ovšem i divadlo intimnější, kde mám užší kontakt s divákem.“

Malé divadlo v Liberci otevírala inscenace Obsluhoval jsem anglického krále napsaná podle novely Bohumila Hrabala. Představení režíroval Petr Palouš, Václav Helšus hrál hlavní roli cestáře, který celý příběh vypravuje.

„Měli jsme to hrát 18. listopadu 1989, den poté, co došlo k událostem na Národní třídě. Nastoupili jsme na forbínu Malého divadla, sál byl plný diváků a my jim řekli, že nehrajeme, že stávkujeme na podporu studentů v Praze. Zároveň jsme divadlo otevřeli pro diskuze. Pak následoval nádherný moment, opojení ze svobody! Musím ale přiznat, že i strach, protože jsme úplně nevěděli, co se bude dít dál. Jestli na nás nevybafne policie. Drželi jsme dokonce hlídky. Dozvěděli jsme se, že policie v Pastýřské ulici v Liberci byla připravena zasáhnout, nedostala ale naštěstí rozkaz. A přišla ta nádherná doba, řeknu havlovská, vlastně ne, doba nás všech.“

Divadlo jednoho herce

Václav Helšus poté hrál v řadě představení, které se dříve nemohly uvádět, a teprve nyní pro ně nastal čas. Mimo jiné také v Havlově Asanaci, na jejíž premiéru se tehdejší prezident a dramatik Václav Havel přijel do Liberce podívat. Kromě toho se Václav Helšus začal v devadesátých letech více věnovat divadlu jednoho herce.

„Autorské herectví, které jsem zažil v Ypsilonce, už mi chybělo. Přičichl jsem k němu už v Ústí nad Labem, kde jsem hrál po klubech SSM. Dneska to zní jako nadávka, ale byly to kluby, kde muzicíroval třeba Třešňák nebo Vladimír Merta. Takže i já. Dělal jsem tehdy představení Bajky nejen podle Ezopa. Pak jsem si říkal: Hamleta mi asi teď nedají, tak si ho zahraji přes hrobníka. Představení jsem nazval Hrobník dánský. Protože se hrobníkovi na konci sejdou všechny postavy na hřbitově. Nechal jsem si od kolegů namluvit hlasy všech jednajících postav A měl jsem takové dvě tyče, na ně mi kluci, zvukaři, udělali dva reproduktory, jaké bývaly vzadu v autě. Byly to takové palice a z těch vylézaly hlasy, se kterými jsem jako hrobník rozmlouval.“

Divadlo jednoho herce vymýšlel a zkoušel na rodinné chalupě v Jablonném v Podještědí. Měl zajímavou metodu. Seděl na zahrádce u stolu, proti sobě postavil strašáka v županu a klobouku, a co ho napadlo, napsal.

„A vylezla z toho hříčka o chlápkovi, který se do strašáka schoval, asi před sebevraždou nebo před něčím, a popisuje svět z útrob toho strašáka. A přitom do něj lezou různá stará božstva, která se potulují po krajině. A on přitom sleduje zaneřádění přírody. Byl to vlastě takový ekologický, zelený, rozčilený strašák.“

S představeními Divadla jednoho herce, jedno z nich se jmenovalo Za oponou, jezdil Václav Helšus po klubech po celé republice. V Liberci navíc vedl amatérské studio Prkna, v něm inscenoval povídky od Johna Lennona nebo pytlácké historky z Knihy o Jizerských horách od Miloslava Nevrlého.

„Já jsem trošičku využil prvky z ypsiloňáckého představení o kovářovi Stelzigovi, vmísil jsem do hry i nějaké legendy z Podkrkonoší, příběh jsem ale umístil do Jizerských hor. A drželi ho hlavně ti pytláci, protože v podání pana Nevrlého vypadají Jizerky jako divoký západ. Tenkrát se mezi hajnými a pytláky skutečně válčilo. A celé rodiny doslova zalehly a pálily po sobě. A když jsme hráli Protrženou přehradu na Desné, tak všichni herci najednou vlétli mezi diváky s takovou vervou, že s úžasem konstatovali: Opravdu jsme zažili protrženou přehradu!“

Filmová tvorba

Před filmovou kamerou se Václav Helšus poprvé objevil v roce 1970 ve filmu Jsem nebe. Jak vzpomíná, byla to malá role a režisér Jan Kačer ho učil, jak upustit před kamerou od jevištního herectví a nepřehrávat. Radil mu, aby před kamerou ubral a přidal vnitřní emoce.

„A když jsme točili v roce 1972 v Bratislavě válečné drama A pozdravuji vlaštovky v režii Jaromila Jireše, kde hrála Marušku Kudeříkovou Magda Vašáryová, tak si pamatuji, jak mi tahle slovenská herečka říkala: Mne má kamera ráda! A to je pravda. Ona vypadá ve filmech skvěle.“

V roce 1980 si zahrál roli koláře a výrobce lyží Vichra v oblíbeném filmu Krakonoš a lyžníci, který natočila režisérka Věra Plívová- Šimková.

„Paní režisérce se podařilo skvěle propojit lyžování, zimu, dětské lásky, sklářství, život v horách a ochotnické divadlo. Protože já tam hraju nejen toho lyžařského mistra Vichra, ale zároveň ve filmu režíruji ochotnické divadlo. A moc jsem z toho šťastný. Vzpomínám na to, jak jsme stáli před hospodou, kde se točilo to divadlo, a paní režisérka najednou brečí. Ptám se, co se děje a ona vzlykla: Teď jsem dostala zprávu, že režisérovi Evaldovi Schormovi zase zakázali film. Já tady smím točit, a on, takový Bůh, nesmí!“

V roce 1979 natáčel s režisérkou Věrou Chytilovou kultovní film Panelstory aneb Jak se rodí sídliště, barvitou mozaiku příběhů ze „šedivých lidských králíkáren. Byl jedním z party údržbářů, takových „flákačů“, jak v nadsázce upřesňuje. Nezapomenutelný byl pro něj i film Věry Chytilové Kalamita z roku 1980.

„Natáčeli jsme v jizerskohorském Kořenově, měli jsme tam takovou základnu, já dokonce řídil, byť nechtěně, vlak. Hrál jsem s Bolkem Polívkou, on byl mašinfíra a já jsem náhodou jel z práce motorákem Hurvínkem, jak mu říkají. Najeli jsme podle scénáře do sněhové bariéry, prozradím, že ji tehdy rekvizáři postavili a zasypali sněhem. A jak jsem tam tak seděl v tom vagóně, tak se najednou celý vůz zvedl a zase si sedl. A já volám: Sedíme mimo koleje! A oni na to, hloupost, couvneme! Ale kdepak. Musel přijet jejich servisní vůz a vrátit nás na koleje. A vzpomínám na krásnou situaci, jak paní režisérka chtěla od kameramana Ivana Šlapety, který točí krásné obrázky, aby udělal jakoby amatérské záběry nárazu vagónu do sněhové bariéry. Natočil to, jí se to ale zdálo moc profesionální a rozhodla se, že záběr natočí sama! Vzala si kameru, rozjeli jsme se, náraz… a nic nenatočila. Takže jsme zase couvli, kameru si vzal pan Šlapeta zpátky, a když jsme měli do té bariéry zase nabourat, tak mu zatřásla ramenem. A měla tam ten třes… takže to měla amatérsky natočené.“

Václav Helšus vzpomíná i na humorné situace s Bolkem Polívkou, se kterým chodili v drážních uniformách kouřit před restauraci. Vypadali přitom tak věrohodně, že se jich lidé ptali na odjezdy vlaků.

Televizní zkušenosti

Už v roce 1967, během studia na DAMU, se objevil v televizním filmu Dino společně s Martinem Štěpánkem, Radovanem Lukavským nebo Viktorem Preissem. V roce 1982 hrál v televizním snímku Karla Smycska Už mu to začalo, který se zabývá složitostí chlapeckého dospívání. V roce 1989 pak režisérka Eva Sadková natočila televizní film o rodinném konfliktu při osamostatňování syna Vítězná prohra, kde se Václav Helšus sešel s herci Ivanem Trojanem, Danou Syslovou nebo Ladislavem Frejem starším. Později se objevil v řadě televizních seriálů, v Životě na zámku, Třetí patro, Rodáci, Četnické humoresky, Případy 1. oddělení nebo Policie Modrava.

„Je to taková nárazová práce, zavolají mi, dostanu text, naučím se ho, přijdu na plac a rovnou se točí. Mnozí lidé se o natáčení seriálů vyjadřují pejorativně. Že to je fabrika na rychlou výrobu. Je, ale sofistikovaná. Protože tam se nejede na jednu kameru, ale třeba na pět. Režie sedí vedle a oni si to tam hned sestříhají, jak potřebují. Takže já můžu jednat s někým, kdo je mimo obraz, ale na snímku jsou jeho reakce perfektně střihnuté. Scény se navíc zkoušejí. Je také fajn, že režiséři nebazírují na přesném textu, nechávají herce scény dotvářet, zvláště ty, kteří hrají tzv. hauptky, hlavní role. A je tam pak ta autentičnost, autorské herectví, herci do role mohou vnášet část své osobnosti. Někdy se i něco nepovede, to se v tomto fofru stát může. Ovšem klobouk dolů před kolegy, kteří ty seriály umějí.“

Scénáristou i režisérem

Václav Helšus si nejprve vyzkoušel režijní práci s amatérskými herci. K režii se dostal i v Malém divadle v Liberci.

„To byla doba, kdy měli režiséři v divadle úvazek na dvě, tři režie během sezóny. Oni je udělali, a pak buď už nemohli, nebo měli práci jinde či byli nemocní. A najednou bylo v divadle vakuum. A tam jsem stál já, připravený a s námětem. Takhle jsem udělal Tlaloka od Alexe Koenigsmarka. To byla hra pro dva herce, takže jsem v inscenaci hrál i režíroval. Byla to krásná zkušenost, ale také velká zodpovědnost.“

Václav Helšus rovněž režíroval hru Volby ve městě L, inspiroval se dílem Jaroslava Haška Volby ve městě N, o politické rivalitě a o pomluvách v politice. Písmeno M změnil na L, které symbolizovalo město Liberec.

„A ještě jsem k tomu přidal i jiného Haška, Velitelem města Bugulmy, dramatizaci knihy, ve které jsou jeho články a fejetony otištěné v rudoarmějském tisku a také humoresky se sovětskou tématikou, uveřejněné po návratu Jaroslava Haška ze Sovětského svazu. Čerpal jsem i z dalšího Haškova díla, Blbec od kumpanie, Švejk pilotem a Švejk strážce střelného prachu. A udělal jsem takovou montáž s písničkami. A měli jsme s tím v Malém divadle v Liberci úspěch.“

Václav Helšus se jako režisér inspiroval představením na Nové scéně Národního divadla Vy jste Jan, ve kterém hrál. Inscenace o Janu Husovi se odehrává během poslední noci před upálením kazatele.

„Tam jsem hrál Jakoubka ze Stříbra. Je to angažovaná hra, která je i o současnosti, jak si stojíme za svými názory. Mně se ta inscenace moc líbila a dlouho jsem ji nosil v kapse. Jako, že jsem jí ještě něco dlužný. A když na Malém divadle v Liberci opět nastalo režijní vakuum, tak jsem s tím nápadem přišel a režíroval pod názvem Hádání o Mistra Jana. Měli jsme krásnou scénu, kterou jsme zdědili po nějaké inscenaci, která se neuskutečnila, takže to bylo za hubičku. Jak se říká Hubáček za Hubáčka. Hráli jsme Husa také u zámku Lemberk, v nedaleké bývalé pískovně stojí sousoší sochaře Jiřího Beránka, takové české Stonehenge, a tam vzniklo nádherné prostředí pro tuto hru. Diváci seděli na stráních, pro ně i pro nás to byl obrovský zážitek!“

Kromě herectví a režii se Václav Helšus se věnoval také rozhlasové práci. V roce 2018 vysílal Český rozhlas Liberec patnáctidílnou četbu na pokračování z Knihy o Jizerských horách, kterou napsal Miloslav Nevrlý.

V roce 2011 udělil Liberecký kraj Václavu Helšusovi Poctu hejtmana za významný přínos v oblasti herectví. O sedm let později obdržel za mimořádné zásluhy o rozvoj města v oblasti umění čestné občanství města Liberec. V současné době ztvárňuje v Divadle F. X. Šaldy hlavní roli v Shakespearově Králi Learovi.

„S ním jsem měl hrozný problém. A to především proto, že pan Werich natočil tenhle příběh jako pohádku Byl jednou jeden král. A on z toho udělal nádhernou dobrotivou věc, kterou miluji pořád. Ale co teď s tím? Když od Shakespeara to tak napsané není. Tenhle král je od začátku, nebudu používat ošklivá slova, hlavní nositel moci a zla. Jako, že bude po mém a žádná sranda! A ty, když mě neposlechneš, i když tě mám nejradši, tak tě už nechci vidět. A to jsou chvíle, kdy si musím sáhnout na dno. Když jsem se během zkoušek dostal na místo, kde se setkávám se svými dvěma dcerami, které dělaly, že jsou na mě hodné a potom se na mě vykašlou, a já, když jsem deklamoval: K ní, že se mám vrátit? Ne, to radši budu dělat kočího tomu grázlovi. A když ona mi řekla: Proč ne? A já měl pokračovat: Prosím tě, nepřiveď mě k šílenství, už nebudu tě obtěžovat . Sbohem. A tam mě začal vypadávat text, protože jsem se dostával do Helšuse a do odkrvení mozku. A tam někde je rozmezí mezi hereckým řemeslem a uměním. Nevím přesně, kde to je, žádná taková hranice přesně neexistuje. Ale zvládnout to v těch chvílích, kdy si člověk sáhne lidsky až na dno a být schopný přenést to do hlediště, tak tam se rád pohybuju. V tomto území. A umožňuje mi to jak velké Divadlo F. X. Šaldy, tak Malé divadlo, které mám hrozně rád.“

 

Ivana Bernáthová

Místa působení

Výběrová bibliografie

Divadelní hry – dílo

HELŠUS, Václav, Hiroo ONODA a Martin VAČKÁŘ. Banzai. [Liberec: Státní divadlo F. X. Šaldy], 1986, 31 l.

HELŠUS, Václav. Hrobník dánský. In: Ozvěny malých scén 2 [gramofonová deska]. Praha: Supraphon, 1986.


Knihy

Pětadvacet: Studio Ypsilon 1963-1988. Praha: Studio Ypsilon, 1988, 188 s.

BÖHME, Ricarda, Jakub KABEŠ a Jarmila LEVKO. Divadlo F. X. Šaldy: 130 let divadla: 1883–2013. Liberec: Divadlo F. X. Šaldy, c2013, 177 s.

SCHMID, Jan, Vladimír JUST a Jaroslav ETLÍK. Cesta Ypsilon, aneb, Od počátku k dnešku. Praha: Studio Ypsilon, [2014], 325 s. ISBN 978-80-905816-0-9.


Články, kapitoly z knih

JUST, Vladimír. Jednota v mnohosti. In: SCHMID, Jan, ed. Skripta Y: (výbor z textů, které byly o Ypsilonce napsány v rozmezí let 1963-2003). Praha: Nakladatelství Studia Ypsilon, 2007, s. 132-149. ISBN 978-80-902482-9-8.

PAJ. Čestný občan Helšus: populárnímu herci Václavu Helšusovi udělil včera Liberec čestné občanství. In: Mladá fronta Dnes, Liberecký kraj. 2018, roč. 29, č. 67 (20. 3. 2018), s. 15. ISSN 1210-1168.

ŠEBELKA, Jan. Ošetřoval raněné v srpnu 1968. Nyní dostal cenu kraje. In: Mladá fronta Dnes, Liberecký Dnes. 2011, roč. 22, č. 253 (29. 10. 2011), s. B3. ISSN 1210-1168.

 

Rozhovory

HELŠUS, Václav a Jana PŠENIČKOVÁ. "I pro staré chlapy jsou velké role." In: Mladá fronta Dnes, Liberecký Dnes. 2017, roč. 28, č. 55 (6. 3. 2017), s. 14. ISSN 1210-1168.

HELŠUS, Václav a Luděk LUKUVKA. "Pořád se cítím jako ten kluk ze mlejna" říká herec Václav Helšus. In: Liberecký deník. 2017, č. 99 (28. 4. 2017), s. 4. ISSN 1802-078X.

HELŠUS, Václav. Louny jsou nádherný místo. In: Z Loun: zpravodaj města Louny. 2019, č. 0 (20. 6. 2019), s. 34-[36]. Dostupné rovněž z: https://www.scribd.com/document/414456937/%C4%8Casopis-Z-Loun-nulte-%C4%8Dislo

 

Bibliografie

HOLČÁKOVÁ, Táňa. Václav Helšus: (výběrová bibliografie) [rešerše]. Liberec: Krajská vědecká knihovna v Liberci, 2017 [cit. 2022-02-15]. Dostupné z: https://ipac.kvkli.cz/arl-li/cs/detail-li_us_cat-0686929-Vaclav-Helsus/

 

Internetové zdroje

BERNÁTHOVÁ, Ivana. Setkání s osobnostmi Libereckého kraje: 5. díl, Václav Helšus. Seriál týdne [online]. Český rozhlas Liberec, 31. 12.2021, 11:20 [cit. 2022-02-15]. Dostupné z: https://liberec.rozhlas.cz/spisovatel-sklar-vedec-loutkar-herec-setkani-s-osobnostmi-libereckeho-kraje-8648652#dil=5

FÜRSTOVÁ, Lucie. Václav Helšus slaví 70. narozeniny. „S věkem nemám problém, vadí mi jen ta sedmdesátka,“ říká. Zprávy [online]. Český rozhlas Liberec, 6. 3. 2017, 10:27 [cit. 2022-02-15]. Dostupné z:  https://liberec.rozhlas.cz/vaclav-helsus-slavi-70-narozeniny-s-vekem-nemam-problem-vadi-mi-jen-ta-6010832

Václav Helšus. DFXŠ [online]. Liberec: Šaldovo divadlo, © 2015 [cit. 2022-02-15]. Dostupné z: https://www.saldovo-divadlo.cz/lide/detail/r/vaclav-helsus

MĚSTO LOUNY. Lounští rodáci – Václav Helšus. YouTube [online]. 23. 8. 2019, 41:12 min. [cit. 2022-02-15]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=4t2vUlpMKIg

Václav Helšus: čestný občan města Liberce Václav Helšus. Statutární město Liberec [online]. Liberec: Statutární město Liberec, © 2019, 32:10 min. [cit. 2022-02-15]. Dostupné z: https://www.liberec.cz/cz/radnice/media/videogalerie/vyznamne-osobnosti-mesta/vaclav-helsus/

 

Ostatní

Helšus, Václav [soubor výstřižků]. Dostupné v: Městská knihovna v Praze – Divadelní úsek.

Citace

BERNÁTHOVÁ, Ivana. Václav Helšus. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2022. Datum aktualizace 21. 02. 2022, [cit. 2022-05-28]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:43136