Herbert Löwit

Mládí

Herbert Löwit se narodil první květnový den roku 1923 v Teplicích-Šanově. Otec Karl Löwit pracoval jako tajemník odborové organizace ve Všeobecném svazu zaměstnanců a současně aktivně působil v místní organizaci Německé sociálně demokratické straně dělnické. Politicky činnou byla také jeho matka Johanna, která se angažovala v organizaci socialistických žen. Stranou nezůstávali ani Herbertovi starší sourozenci Ludwig a Charlotte, kteří vstoupili do spolků socialistické mládeže. Zájem o věci veřejné a snaha o participaci na jejich správě neskončily ani poté, co v roce 1927 Karl Löwit přesídlil do Liberce, kde se stal vedoucím právního oddělení Všeobecného svazu zaměstnanců. O rok později jej následovala i celá jeho rodina.

Herbert Löwit poté navštěvoval pět let německou obecnou školu a poté čtyři roky školu měšťanskou. V roce 1938 složil přijímací zkoušky obchodní akademie, do které nastoupil prvního září. Mezitím se i on stal členem stranických organizací pro mládež a aktivně se zajímal o vnitropolitické i mezinárodní dění.[1] Zvláště rád navštěvoval socialistické tábory mládeže. Mimo jiné se zúčastnil mezinárodního výletu do Skandinávie v létě 1937.

V roce 1938 se politická situace začala rychle vyhrocovat a v samotném Liberci se zástupci demokratických stran dostávali pod silný tlak henleinovců. Nejinak tomu bylo i v případě rodiny Löwitových, neboť Karl Löwit působil v městském zastupitelstvu za aktivistické německé sociální demokraty a rodina byla navíc židovského původu. Zářijové události roku 1938 proto plně dolehly i na ně.[2]

„Dvacátého prvního září 1938, když byla vláda donucena přijmout anglické ultimátum, jsem chtěl jít do školy, ale kousek od domova na mne čekal jeden můj dobrý spolužák a řekl mi: Herberte, vrať se! Nikam nechoď, školu obsadili němečtí turnéři a čekají jen na tebe. Běž domů a neukazuj se ani před školou! (…) Otec tehdy pracoval na radnici a dostal anonymní telefonát, ve kterém mu vyhrožovali, že ho přibijí na vrata. A mamince kdosi řekl: Budete se nám dobře hodit k mytí ulic! Podobné hloupé výhružky jsme slýchali dost často.“[3]

Útěk do Anglie

Vzhledem ke stupňujícímu se nebezpečí rodina přesídlila ke vzdáleným příbuzným v Budyni nad Ohří. Karl Löwit odtud posléze pokračoval do Prahy, kde se spolustraníky vyjednal možnost emigrace do Velké Británie. Okleštěné Československo opustil v listopadu téhož roku a o měsíc později jej následovala manželka s patnáctiletým Herbertem. Cesta vedla přes polskou Gdyni, odkud se lodí přeplavili do Londýna. Po jejich příjezdu se o ubytování a stravování postarala British Committee for Refugees from Czechoslovakia (později Czech Refugee Trust Fund), jejíž fungování zajistily celonárodní veřejné sbírky, labouristická strana a později i britská vláda.

Herbert a jeho rodiče strávili Vánoce 1938 v uprchlickém táboře v Surrey. Na jaře 1939 se k nim připojili Ludwig a Charlotte, kterým se podařilo uprchnout z Prahy těsně před, respektive krátce po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Britská vláda předpokládala, že nově příchozí budou dále emigrovat do jiných zemí Britského impéria, ale kvůli zpožděním a následnému vypuknutí druhé světové války emigroval do Kanady pouze nejstarší Ludwig se svou novou manželkou, židovskou uprchlicí z Německa.[4]

Herber Löwit proto mezitím navštěvoval s pomocí svěřenského fondu školu pro uprchlíky, zřízenou místními obyvateli v táboře v Surrey. Zde se po celý rok 1939 intenzivně učil angličtinu, ale i další předměty. Připojil se rovněž ke skautskému oddílu, který v táboře vznikl a připomínal ostatním chlapům jejich mládežnickou skupinu „Rote Falken“ v Československu.[5] Poté mu fond vyjednal ubytování v dělnické rodině v Kingston-upon-Thames, kde nastoupil na Kingston Day Commercial School, aby dokončil své obchodní vzdělání. Dvouletý kurz začal 1. ledna 1940, ale již v říjnu byl schopen složit závěrečné zkoušky a obdržel diplom s vyznamenáním. Následně působil coby juniorský účetní ve velkoobchodu obuvi.[6]

Příslušníkem zahraniční armády

S blížícím se datem osmnáctých narozenin se Löwit na konci února 1941 obrátil na československého leteckého atašé s žádostí o přijetí do Royal Air Force.[7] K letectvu ovšem přijat nebyl a na místo toho 1. května 1941 nastoupil k pozemním jednotkám československé zahraniční armády, dislokovaným v Leamington Spa. Nejprve byl vtělen k Náhradnímu tělesu, kde prodělal krátký výcvik a následně jej nadřízení převeleli k Baterii kanonů proti útočné vozbě 1. čs. smíšené brigády, krátce nato přeměněné na 1. československou samostatnou brigádu.[8]

„Po vstupu do armády jsem se musel nejdřív naučit česky, protože úředním jazykem byla čeština. Měl jsem sice češtinu ve škole, takže mi její gramatika, která je hrozně těžká, nebyla tak úplně cizí, ale musel jsem si doplnit slovní zásobu. Mezi vojáky jsem sice nepochytil zrovna společensky nejvhodnější výrazy, ale za rok jsem už mluvil česky docela dobře.“[9]

V následujícím roce absolvoval v období 17. leden – 14. březen 1942 brigádní autokurz a v listopadu kurz čištění vody v British Army School of Hygiene. Stal se tak armádním řidičem a byl mu přidělen muniční vůz a vodní cisterna jednotky.[10] Mimo vojenskou službu se i nadále zajímal o politiku, zejména exilové německé sociální demokracie vedené Wenzelem Jakschem. Společně s dalšími pěti zainteresovanými sociálními demokraty vyzval v září 1942 předsedu Jaksche, aby změnil dosavadní linii směřování strany a zaujal aktivistický postoj k československé zahraniční akci.[11]

Po příjezdu části armády ze Středního východu v srpnu 1943 se dosavadní jednotky sloučily do Československé samostatné obrněné brigády pod velením brigádního generála Aloise Lišky. Löwitova baterie se rozrostla na Oddíl kanonů proti útočné vozbě, jíž velel major Alois Sítek. Herbert Löwit, v říjnu téhož roku povýšený na svobodníka, sloužil u první baterie jako zástupce dělovoda.[12] Svými nadřízenými byl hodnocen jako:

„Tichý, nenáročné povahy, skromný a pracovitý. Jako miřič a obsluha dobrý. Ukázněný.“[13]

Dunkerque

V šestém roce války absolvoval ve dnech 5 – 11. března 1944 Tank Recognition Cource No. 39 u 10th R. A. training Regiment v Aldershotu v Hampshire s výsledkem Q1 plus.[14] V srpnu 1944 pak brigáda přeplula kanál La Manche do Normandie, kde v dalších týdnech čekala definitivní určení svého bojiště. V říjnu bylo rozhodnuto, že se Čechoslováci přesunou na severozápad Francie k přístavu Dunkerque, hájeném zhruba dvanáctitisícovou německou posádkou pod velením admirála Friedricha Frisiuse.[15] Jelikož přístav neměl být zničen frontálním útokem a zároveň bylo zapotřebí zabezpečit spojenecký týl, obdržely československé jednotky další a jim podřízené spojenecké útvary úkol, aby zadržovaly německou posádku ve městě, zabránily pokusům o její výpad a vyvíjely na ni tlak ke kapitulaci. Vzhledem k tomu, že nepřítel dokázal pomocí soustavy kanálů zaplavit široké předpolí města, nemohla brigáda využít své hlavní bojové síly v podobě tanků a dalších obrněných vozidel. Až do května 1945 se tak boje omezovaly především na dělostřelecké i minometné přepady a útoky menších skupin pěchoty s výjimkou dvou velkých útoků v říjnu a v listopadu 1944.[16]

Oddíl kanonů proti útočné vozbě zaujal postavení na jižním úseku fronty. Přestože většina tohoto prostoru byla Němci zatopena, do prudkých dělostřeleckých přepadů se českoslovenští vojáci dostávali již zkraje svého nového působení. Následující měsíce se nesly v četné hlídkové činnosti, která mnohdy končila střelbou. Oblast farmářského obydlí Le Grand (označení Ludvík) a Vermeersch (označení Václav) hájili s první baterií rovněž příslušníci FFI francouzské armády.

„Na postavení Hoška jsme měli povolení používat naše 17 liberní protitanková děla jako polní dělostřelectvo. Často jsme ostřelovali nepřátelské pozice a pevnůstky. Jelikož jsme ale neměli dovoleno používat těžké zbraně v našich předních pozicích přes noc z obavy, že by mohly padnout do nepřátelských rukou, museli jsme je před setměním vracet do našich zadních skladišť. Byla to hazardní cesta přes otevřenou krajinu na dohled a dosah nepřátelského dělostřelectva. Při jedné příležitosti jsme se štěstím unikli, když pontonový most dostal přímý zásah pár sekund po našem přejezdu.“[17]

Poté, co jedna z československých hlídek padla 19. ledna 1945 do léčky protivníka, při níž byl zabit vojín Bronislav Bolek a těžce raněn rotný aspirant Braun, převzal Herbert Löwit jeho funkci velitele poločety.[18] Dne 2. března povýšil na desátníka.[19] Do bojových akcí Löwit zasahoval až do samého konce války. Během kapitulace německé posádky se osobně podílel na odzbrojování dosavadního nepřítele.

„Krátce po deváté hodině ráno 9. května se viceadmirál Frisius dostavil na velitelství generála Aloise Lišky do Wormhoutu a osobně podepsal kapitulační dopis. Bylo to potvrzení, že kapitulace začne od 4 hodin odpoledne. Pozdě večer (poté, co jsme vypili několik lahví šampaňského speciálně uschováného pro tuto příležitost) jsem se probudil z prvního slušného spánku za poslední dny, když zazvonil telefon. Bylo mi nařízeno sepsat podrobný plán týkající se příštích dnů předávání německých zbraní a zprostředkovat německý překlad viceadmirálu Frisiusovi. Ve skutečnosti jsem diktoval text kolem půlnoci jeho zástupci Oberstleutnantovi von Loeben. Složení zbraní začalo od 6 hodin dalšího rána 10. května 1945 na demarkační linii, která byla stanovena v bezprostřední blízkosti „postavení Most“ a bylo nařízeno, aby byli přítomni na složení zbraní. Musím se přiznat, že to byla docela hrůza čelit v šest hodin příštího rána skoro polovině německé posádky, plně vyzbrojené a napohled agresivní. Po poněkud mrazivé slovní výměně s německým důstojníkem mi byl předán „Waffenabgabeplan“. Uprostřed toho rána jsem obdržel zprávu, že generál Alois Liška v brzké době projede kolem naší cesty do Dunkerque na radnici, kde se vyzdvihnou vlajky spojeneckých mocností, a já si uvědomil, že generál Liška pravděpodobně zastaví a bude ode mě očekávat zprávu. Při příjezdu kolony jsem pokynul německým důstojníkům pozdravit a jejich muže dal do pozoru. Generál Liška vystoupil ze svého vozu a vzal mě na vědomí. Německé styčné důstojníky vyzval, aby se k němu připojili v jeho vozu. Vzhledem k tomu, že skládání zbraní německé posádky probíhalo hladce, ulevilo se mi a zaslouženě jsem si odpočinul.“[20]

Po příjezdu do Československa a reorganizaci stávajících jednotek zahraniční armády na 1. tankový sbor dle sovětského modelu požádal Herbert Löwit o propuštění z činné služby. Z armády byl propuštěn 23. září 1945 v hodnosti četaře. Za své válečné hrdinství a službu v československé armádě obdržel Československý válečný kříž 1939, Československou medaili Za zásluhy II. stupně a Pamětní medaili československé armády v zahraničí se štítky F a VB.[21]

Poválečné období

Po odchodu do civilu se přestěhoval do Prahy, aby pokračoval ve svém vzdělávání, respektive kariéře, kterou přerušila válečná služba. V hlavním městě se stal učitelem angličtiny v jazykové škole. Později navíc začal pracovat pro obchodní kancelář americké armády v Praze, do které hledali zaměstnance ovládajícího češtinu, angličtinu a němčinu.[22] V následujících dvou letech si užíval poklidného života v Praze a často podnikal návštěvy u svých příbuzných a politických přátel v Liberci i jeho okolí. S ohledem na jeho válečnou službu nebyl zařazen do odsunových transportů německy mluvícího obyvatelstva a naopak se snažil pomáhat svým přátelům z řad německých antifašistů.

Poté, co bylo Československo v létě 1947 donuceno odstoupit od Marshallova plánu, musela jazyková škola omezit kurzy angličtiny ve prospěch ruštiny. Americká armáda zároveň uzavřela svou obchodní kancelář v Praze. Herbert Löwit proto odjel na dovolenou do Anglie, kde se jeho rodiče za války natrvalo usadili. Při této příležitosti opětovně potkal svou přítelkyni z uprchlického tábora v Surrey, s níž se rozhodl uzavřít manželství a zůstat v Anglii. Nakrátko se pak navrátil do Prahy, aby vyřídil nezbytné záležitosti a 7. prosince 1947 opět opustil svou vlast.

Do Anglie přibyl pouze na cestovní vízum, avšak po únorovém převratu Československu v roce 1948 mu britské úřady umožnily, aby na ostrovech zůstal a pracoval v textilním průmyslu v Yorkshire, kde se zabýval výrobou přikrývek. [23] V květnu 1948 se oženil s Theresií Schneiderovou, pocházející z Rybářů na Karlovarsku. I ona měla otce politicky aktivního v německé sociální demokracii a v letech 1941–1945 sloužila v u britského ženského pomocného leteckého sboru WAAF.[24]

V roce 1949 se mladý pár přestěhoval za lepší prací do Londýna, kde pracovali pro Rudolfa Wintera, který si před válkou přivezl z Čech do Anglie bohaté zkušenosti ze sklářského průmyslu. Společně měli dvě dcery, později čtyři vnoučata. V září 1955 se jim podařilo získat britské občanství, přičemž příjmení bylo poangličtěno na Lowit. Až do svého odchodu do důchodu pracoval Herbert Löwit pro řadu importních i exportních podniků vlastněných emigranty. Mimo to po dlouhý čas vyučoval na částečný úvazek německý jazyk pro dospělé na večerních kurzech.

Do rodné vlasti se po sametové revoluci poprvé navrátil v roce 1992 společně se svojí manželkou. O deset let později pár podnikl další návštěvu České republiky v srpnu 2002, aby svým dvěma dcerám ukázal rodnou vlast, mimo jiné také Liberec, který Herbert Löwit vždy považoval za své rodné město.[25]

Herbert Löwit zemřel 17. ledna 2012 ve věku osmdesáti osmi let.[26]