Herbert Löwit

1. 5. 1923 Teplice-Šanov - 17. 1. 2012 Londýn

odbojář německý antifašista skaut

Medailon

„Často jsme ostřelovali nepřátelské pozice a pevnůstky. Jelikož jsme ale neměli dovoleno používat těžké zbraně v našich předních pozicích přes noc z obavy, že by mohly padnout do nepřátelských rukou, museli jsme je před setměním vracet do našich zadních skladišť. Byla to hazardní cesta přes otevřenou krajinu na dohled a dosah nepřátelského dělostřelectva.“

 

Herbert Löwit se narodil první květnový den roku 1923 v Teplicích-Šanově. Otec Karl Löwit pracoval jako tajemník odborové organizace ve Všeobecném svazu zaměstnanců a současně aktivně působil v místní organizaci Německé sociálně demokratické strany dělnické. Politicky činnou byla také jeho matka Johanna i Herbertovi starší sourozenci Ludwig a Charlotte. Zájem o věci veřejné a snaha o participaci na jejich správě neskončily ani poté, co v roce 1927 Karl Löwit přesídlil do Liberce, kde se stal vedoucím právního oddělení Všeobecného svazu zaměstnanců. O rok později jej následovala i celá jeho rodina.

Herbert Löwit poté začal navštěvovat nejprve německou obecnou a poté měšťanskou školu. V září 1938 nastoupil do obchodní akademie. Mezitím i on vstoupil do stranických organizací pro mládež. V roce 1938 se politická situace začala rychle vyhrocovat a v samotném Liberci se zástupci demokratických stran dostávali pod silný tlak henleinovců. Nejinak tomu bylo i v případě rodiny Löwitových, neboť Karl Löwit působil v městském zastupitelstvu za aktivistické německé sociální demokraty a rodina byla navíc židovského původu.

Vzhledem ke stupňujícímu se nebezpečí se Löwitovi ve druhé polovině září na krátký čas přemístili ke vzdáleným příbuzným do Budyně nad Ohří. Ještě téhož roku pak všichni odcestovali do Velké Británie, kde byli pod patronací British Committee for Refugees from Czechoslovakia. V uprchlickém táboře v Surrey Herbert Löwit nastoupil na místní školu pro uprchlíky, ve které se rok intenzivně učil anglicky. Poté navštěvoval Kingston Day Commercial School v Kingston-upon-Thames, kde získal diplom s vyznamenáním. V osmnácti letech vstoupil do československé zahraniční armády, v níž byl přidělen k Baterii kanonů proti útočné vozbě 1. československé smíšené brigády. Ve stejném zařazení zůstal i v následujících letech, než došlo k reorganizaci jednotky na Československou samostatnou obrněnou brigádu pod velením brigádního generála Aloise Lišky. Löwitova baterie se rozrostla na Oddíl kanonů proti útočné vozbě a s touto jednotkou se v říjnu 1944 zapojil do bojů o Dunkerque. Při nasazení u francouzského přístavu oddíl působil na jižním úseku fronty, kde se zapojoval do četných hlídek i dělostřeleckých přepadů. Po kapitulaci německé posádky 9. května 1945 dostal Herbert Löwit za úkol připravit plán předání zbraní a zprostředkovat jej v německém překladu veliteli pevnosti viceadmirálu Friedrichu Frisiovi.

Po příjezdu do Československa Löwit odešel 23. září 1945 z aktivní služby. V civilu se stal učitelem angličtiny v jazykové škole a mimo to začal pracovat pro obchodní kancelář americké armády v Praze. Odmítnutí Marshallova plánu v roce 1947 musela jazyková škola omezit kurzy angličtiny ve prospěch ruštiny a americká armáda svoji kancelář uzavřela. Löwit proto odejel do Anglie, kde se jeho rodiče během války trvale usídlili. Ve Spojeném království pracoval pro řadu exportních i importních podniků vlastněných emigranty. Zároveň se zde oženil s Theresií Schneiderovou, pocházející z Rybářů na Karlovarsku, která v letech 1941–1945 sloužila u britského ženského pomocného sboru WAAF. Herbert Löwit zemřel 17. ledna 2012 v Londýně.

Mládí

Herbert Löwit se narodil první květnový den roku 1923 v Teplicích-Šanově. Otec Karl Löwit pracoval jako tajemník odborové organizace ve Všeobecném svazu zaměstnanců a současně aktivně působil v místní organizaci Německé sociálně demokratické straně dělnické. Politicky činnou byla také jeho matka Johanna, která se angažovala v organizaci socialistických žen. Stranou nezůstávali ani Herbertovi starší sourozenci Ludwig a Charlotte, kteří vstoupili do spolků socialistické mládeže. Zájem o věci veřejné a snaha o participaci na jejich správě neskončily ani poté, co v roce 1927 Karl Löwit přesídlil do Liberce, kde se stal vedoucím právního oddělení Všeobecného svazu zaměstnanců. O rok později jej následovala i celá jeho rodina.

Herbert Löwit poté navštěvoval pět let německou obecnou školu a poté čtyři roky školu měšťanskou. V roce 1938 složil přijímací zkoušky obchodní akademie, do které nastoupil prvního září. Mezitím se i on stal členem stranických organizací pro mládež a aktivně se zajímal o vnitropolitické i mezinárodní dění.[1] Zvláště rád navštěvoval socialistické tábory mládeže. Mimo jiné se zúčastnil mezinárodního výletu do Skandinávie v létě 1937.

V roce 1938 se politická situace začala rychle vyhrocovat a v samotném Liberci se zástupci demokratických stran dostávali pod silný tlak henleinovců. Nejinak tomu bylo i v případě rodiny Löwitových, neboť Karl Löwit působil v městském zastupitelstvu za aktivistické německé sociální demokraty a rodina byla navíc židovského původu. Zářijové události roku 1938 proto plně dolehly i na ně.[2]

„Dvacátého prvního září 1938, když byla vláda donucena přijmout anglické ultimátum, jsem chtěl jít do školy, ale kousek od domova na mne čekal jeden můj dobrý spolužák a řekl mi: Herberte, vrať se! Nikam nechoď, školu obsadili němečtí turnéři a čekají jen na tebe. Běž domů a neukazuj se ani před školou! (…) Otec tehdy pracoval na radnici a dostal anonymní telefonát, ve kterém mu vyhrožovali, že ho přibijí na vrata. A mamince kdosi řekl: Budete se nám dobře hodit k mytí ulic! Podobné hloupé výhružky jsme slýchali dost často.[3]

Útěk do Anglie

Vzhledem ke stupňujícímu se nebezpečí rodina přesídlila ke vzdáleným příbuzným v Budyni nad Ohří. Karl Löwit odtud posléze pokračoval do Prahy, kde se spolustraníky vyjednal možnost emigrace do Velké Británie. Okleštěné Československo opustil v listopadu téhož roku a o měsíc později jej následovala manželka s patnáctiletým Herbertem. Cesta vedla přes polskou Gdyni, odkud se lodí přeplavili do Londýna. Po jejich příjezdu se o ubytování a stravování postarala British Committee for Refugees from Czechoslovakia (později Czech Refugee Trust Fund), jejíž fungování zajistily celonárodní veřejné sbírky, labouristická strana a později i britská vláda.

Herbert a jeho rodiče strávili Vánoce 1938 v uprchlickém táboře v Surrey. Na jaře 1939 se k nim připojili Ludwig a Charlotte, kterým se podařilo uprchnout z Prahy těsně před, respektive krátce po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Britská vláda předpokládala, že nově příchozí budou dále emigrovat do jiných zemí Britského impéria, ale kvůli zpožděním a následnému vypuknutí druhé světové války emigroval do Kanady pouze nejstarší Ludwig se svou novou manželkou, židovskou uprchlicí z Německa.[4]

Herber Löwit proto mezitím navštěvoval s pomocí svěřenského fondu školu pro uprchlíky, zřízenou místními obyvateli v táboře v Surrey. Zde se po celý rok 1939 intenzivně učil angličtinu, ale i další předměty. Připojil se rovněž ke skautskému oddílu, který v táboře vznikl a připomínal ostatním chlapům jejich mládežnickou skupinu „Rote Falken“ v Československu.[5] Poté mu fond vyjednal ubytování v dělnické rodině v Kingston-upon-Thames, kde nastoupil na Kingston Day Commercial School, aby dokončil své obchodní vzdělání. Dvouletý kurz začal 1. ledna 1940, ale již v říjnu byl schopen složit závěrečné zkoušky a obdržel diplom s vyznamenáním. Následně působil coby juniorský účetní ve velkoobchodu obuvi.[6]

Příslušníkem zahraniční armády

S blížícím se datem osmnáctých narozenin se Löwit na konci února 1941 obrátil na československého leteckého atašé s žádostí o přijetí do Royal Air Force.[7] K letectvu ovšem přijat nebyl a na místo toho 1. května 1941 nastoupil k pozemním jednotkám československé zahraniční armády, dislokovaným v Leamington Spa. Nejprve byl vtělen k Náhradnímu tělesu, kde prodělal krátký výcvik a následně jej nadřízení převeleli k Baterii kanonů proti útočné vozbě 1. čs. smíšené brigády, krátce nato přeměněné na 1. československou samostatnou brigádu.[8]

„Po vstupu do armády jsem se musel nejdřív naučit česky, protože úředním jazykem byla čeština. Měl jsem sice češtinu ve škole, takže mi její gramatika, která je hrozně těžká, nebyla tak úplně cizí, ale musel jsem si doplnit slovní zásobu. Mezi vojáky jsem sice nepochytil zrovna společensky nejvhodnější výrazy, ale za rok jsem už mluvil česky docela dobře.[9]

V následujícím roce absolvoval v období 17. leden – 14. březen 1942 brigádní autokurz a v listopadu kurz čištění vody v British Army School of Hygiene. Stal se tak armádním řidičem a byl mu přidělen muniční vůz a vodní cisterna jednotky.[10] Mimo vojenskou službu se i nadále zajímal o politiku, zejména exilové německé sociální demokracie vedené Wenzelem Jakschem. Společně s dalšími pěti zainteresovanými sociálními demokraty vyzval v září 1942 předsedu Jaksche, aby změnil dosavadní linii směřování strany a zaujal aktivistický postoj k československé zahraniční akci.[11]

Po příjezdu části armády ze Středního východu v srpnu 1943 se dosavadní jednotky sloučily do Československé samostatné obrněné brigády pod velením brigádního generála Aloise Lišky. Löwitova baterie se rozrostla na Oddíl kanonů proti útočné vozbě, jíž velel major Alois Sítek. Herbert Löwit, v říjnu téhož roku povýšený na svobodníka, sloužil u první baterie jako zástupce dělovoda.[12] Svými nadřízenými byl hodnocen jako:

„Tichý, nenáročné povahy, skromný a pracovitý. Jako miřič a obsluha dobrý. Ukázněný.[13]

Dunkerque

V šestém roce války absolvoval ve dnech 5 – 11. března 1944 Tank Recognition Cource No. 39 u 10th R. A. training Regiment v Aldershotu v Hampshire s výsledkem Q1 plus.[14] V srpnu 1944 pak brigáda přeplula kanál La Manche do Normandie, kde v dalších týdnech čekala definitivní určení svého bojiště. V říjnu bylo rozhodnuto, že se Čechoslováci přesunou na severozápad Francie k přístavu Dunkerque, hájeném zhruba dvanáctitisícovou německou posádkou pod velením admirála Friedricha Frisiuse.[15] Jelikož přístav neměl být zničen frontálním útokem a zároveň bylo zapotřebí zabezpečit spojenecký týl, obdržely československé jednotky další a jim podřízené spojenecké útvary úkol, aby zadržovaly německou posádku ve městě, zabránily pokusům o její výpad a vyvíjely na ni tlak ke kapitulaci. Vzhledem k tomu, že nepřítel dokázal pomocí soustavy kanálů zaplavit široké předpolí města, nemohla brigáda využít své hlavní bojové síly v podobě tanků a dalších obrněných vozidel. Až do května 1945 se tak boje omezovaly především na dělostřelecké i minometné přepady a útoky menších skupin pěchoty s výjimkou dvou velkých útoků v říjnu a v listopadu 1944.[16]

Oddíl kanonů proti útočné vozbě zaujal postavení na jižním úseku fronty. Přestože většina tohoto prostoru byla Němci zatopena, do prudkých dělostřeleckých přepadů se českoslovenští vojáci dostávali již zkraje svého nového působení. Následující měsíce se nesly v četné hlídkové činnosti, která mnohdy končila střelbou. Oblast farmářského obydlí Le Grand (označení Ludvík) a Vermeersch (označení Václav) hájili s první baterií rovněž příslušníci FFI francouzské armády.

„Na postavení Hoška jsme měli povolení používat naše 17 liberní protitanková děla jako polní dělostřelectvo. Často jsme ostřelovali nepřátelské pozice a pevnůstky. Jelikož jsme ale neměli dovoleno používat těžké zbraně v našich předních pozicích přes noc z obavy, že by mohly padnout do nepřátelských rukou, museli jsme je před setměním vracet do našich zadních skladišť. Byla to hazardní cesta přes otevřenou krajinu na dohled a dosah nepřátelského dělostřelectva. Při jedné příležitosti jsme se štěstím unikli, když pontonový most dostal přímý zásah pár sekund po našem přejezdu.[17]

Poté, co jedna z československých hlídek padla 19. ledna 1945 do léčky protivníka, při níž byl zabit vojín Bronislav Bolek a těžce raněn rotný aspirant Braun, převzal Herbert Löwit jeho funkci velitele poločety.[18] Dne 2. března povýšil na desátníka.[19] Do bojových akcí Löwit zasahoval až do samého konce války. Během kapitulace německé posádky se osobně podílel na odzbrojování dosavadního nepřítele.

„Krátce po deváté hodině ráno 9. května se viceadmirál Frisius dostavil na velitelství generála Aloise Lišky do Wormhoutu a osobně podepsal kapitulační dopis. Bylo to potvrzení, že kapitulace začne od 4 hodin odpoledne. Pozdě večer (poté, co jsme vypili několik lahví šampaňského speciálně uschováného pro tuto příležitost) jsem se probudil z prvního slušného spánku za poslední dny, když zazvonil telefon. Bylo mi nařízeno sepsat podrobný plán týkající se příštích dnů předávání německých zbraní a zprostředkovat německý překlad viceadmirálu Frisiusovi. Ve skutečnosti jsem diktoval text kolem půlnoci jeho zástupci Oberstleutnantovi von Loeben. Složení zbraní začalo od 6 hodin dalšího rána 10. května 1945 na demarkační linii, která byla stanovena v bezprostřední blízkosti „postavení Most“ a bylo nařízeno, aby byli přítomni na složení zbraní. Musím se přiznat, že to byla docela hrůza čelit v šest hodin příštího rána skoro polovině německé posádky, plně vyzbrojené a napohled agresivní. Po poněkud mrazivé slovní výměně s německým důstojníkem mi byl předán „Waffenabgabeplan. Uprostřed toho rána jsem obdržel zprávu, že generál Alois Liška v brzké době projede kolem naší cesty do Dunkerque na radnici, kde se vyzdvihnou vlajky spojeneckých mocností, a já si uvědomil, že generál Liška pravděpodobně zastaví a bude ode mě očekávat zprávu. Při příjezdu kolony jsem pokynul německým důstojníkům pozdravit a jejich muže dal do pozoru. Generál Liška vystoupil ze svého vozu a vzal mě na vědomí. Německé styčné důstojníky vyzval, aby se k němu připojili v jeho vozu. Vzhledem k tomu, že skládání zbraní německé posádky probíhalo hladce, ulevilo se mi a zaslouženě jsem si odpočinul.[20]

Po příjezdu do Československa a reorganizaci stávajících jednotek zahraniční armády na 1. tankový sbor dle sovětského modelu požádal Herbert Löwit o propuštění z činné služby. Z armády byl propuštěn 23. září 1945 v hodnosti četaře. Za své válečné hrdinství a službu v československé armádě obdržel Československý válečný kříž 1939, Československou medaili Za zásluhy II. stupně a Pamětní medaili československé armády v zahraničí se štítky F a VB.[21]

Poválečné období

Po odchodu do civilu se přestěhoval do Prahy, aby pokračoval ve svém vzdělávání, respektive kariéře, kterou přerušila válečná služba. V hlavním městě se stal učitelem angličtiny v jazykové škole. Později navíc začal pracovat pro obchodní kancelář americké armády v Praze, do které hledali zaměstnance ovládajícího češtinu, angličtinu a němčinu.[22] V následujících dvou letech si užíval poklidného života v Praze a často podnikal návštěvy u svých příbuzných a politických přátel v Liberci i jeho okolí. S ohledem na jeho válečnou službu nebyl zařazen do odsunových transportů německy mluvícího obyvatelstva a naopak se snažil pomáhat svým přátelům z řad německých antifašistů.

Poté, co bylo Československo v létě 1947 donuceno odstoupit od Marshallova plánu, musela jazyková škola omezit kurzy angličtiny ve prospěch ruštiny. Americká armáda zároveň uzavřela svou obchodní kancelář v Praze. Herbert Löwit proto odjel na dovolenou do Anglie, kde se jeho rodiče za války natrvalo usadili. Při této příležitosti opětovně potkal svou přítelkyni z uprchlického tábora v Surrey, s níž se rozhodl uzavřít manželství a zůstat v Anglii. Nakrátko se pak navrátil do Prahy, aby vyřídil nezbytné záležitosti a 7. prosince 1947 opět opustil svou vlast.

Do Anglie přibyl pouze na cestovní vízum, avšak po únorovém převratu Československu v roce 1948 mu britské úřady umožnily, aby na ostrovech zůstal a pracoval v textilním průmyslu v Yorkshire, kde se zabýval výrobou přikrývek. [23] V květnu 1948 se oženil s Theresií Schneiderovou, pocházející z Rybářů na Karlovarsku. I ona měla otce politicky aktivního v německé sociální demokracii a v letech 1941–1945 sloužila v u britského ženského pomocného leteckého sboru WAAF.[24]

V roce 1949 se mladý pár přestěhoval za lepší prací do Londýna, kde pracovali pro Rudolfa Wintera, který si před válkou přivezl z Čech do Anglie bohaté zkušenosti ze sklářského průmyslu. Společně měli dvě dcery, později čtyři vnoučata. V září 1955 se jim podařilo získat britské občanství, přičemž příjmení bylo poangličtěno na Lowit. Až do svého odchodu do důchodu pracoval Herbert Löwit pro řadu importních i exportních podniků vlastněných emigranty. Mimo to po dlouhý čas vyučoval na částečný úvazek německý jazyk pro dospělé na večerních kurzech.

Do rodné vlasti se po sametové revoluci poprvé navrátil v roce 1992 společně se svojí manželkou. O deset let později pár podnikl další návštěvu České republiky v srpnu 2002, aby svým dvěma dcerám ukázal rodnou vlast, mimo jiné také Liberec, který Herbert Löwit vždy považoval za své rodné město.[25]

Herbert Löwit zemřel 17. ledna 2012 ve věku osmdesáti osmi let.[26]

 

[1] Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha (VÚA – VHA Praha), f. Osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., Herbert Löwit, č. j. 329942/01; WAGNEROVÁ, Alena (ed.). A zapomenuti vejdeme do dějin: Němci proti Hitlerovi: životní příběhy německých odpůrců nacismu v Československu. Praha: NLN, 2010, s. 45–46.

[2] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka 24, Herbert Löwit, nar. 1923; Jahrbuch und Wohnungs-Anzeiger der Stadt Reichenberg: für das Jahr 1938. Reichenberg: Stadt Reichenberg, 1937, s. 184.

[3] Viz WAGNEROVÁ, Alena (ed.). A zapomenuti vejdeme do dějin, s. 50–51.

[4] Soukromá korespondence se Sylvií Daintrey (dcera Herberta Löwita), 2022; Ludwig Löwit později sloužil v kanadské armádě. LÖWIT, Herbert. Herbert Löwit. In: I oni byli proti: sborník z mezinárodní historické konference, která se konala ve dnech 13. – 15. listopadu 2006 v Ústí nad Labem. Ústí nad Labem: Muzeum města Ústí nad Labem ve spolupráci s Albis international, 2007, s. 443.

[5] Soukromá korespondence se Sylvií Daintrey, 2022

[6] VÚA – VHA Praha, f. Osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., Herbert Löwit, č. j. 329942/01; WAGNEROVÁ, Alena (ed.). A zapomenuti vejdeme do dějin, s. 54–57.

[7] Národní archiv, f. Ministerstvo vnitra – Londýn, sign. 2-14-14, kt. 152, W. Jaksch – Zpráva o oposici v jeho skupině.

[8] Vojenský archiv – centrálná registratura Trnava (VA – CR Trnava), f. Sbírka kmenových listů, Herbert Löwit, nar. 1923.

[9] Viz WAGNEROVÁ, Alena (ed.). A zapomenuti vejdeme do dějin, s. 58–59.

[10] VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Herbert Löwit, nar. 1923; VÚA – VHA Praha, f. Osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., Herbert Löwit, č. j. 329942/01.

[11] VÚA – VHA Praha, f. Sbírka 24, Herbert Löwit, nar. 1923.

[12] VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Herbert Löwit, nar. 1923; VÚA – VHA Praha, f. Osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., Herbert Löwit, č. j. 329942/01.

[13] VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Herbert Löwit, nar. 1923.

[14] Tamtéž.

[15] K osobnosti admirála Frisiuse a jeho vedení obrany Dunkerque 1944–1945 více FRISIUS, Friedrich. Neblahé dny: deník viceadmirála Friedricha Frisia, velitele Pevnosti Dunkuerque: 3. září 1944 – 9. května 1945. PLACHÁ, Pavla a Jiří PLACHÝ (edd.). Praha: Ministerstvo obrany České republiky, Vojenský historický ústav Praha, 2014. 126 s. ISBN 978-80-7278-635-0.

[16] K tématu Československé samostatné obrněné brigády a jejímu nasazení ve Francii ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě: (1939–1945). Praha: Mladá fronta, 1997, s. 463–469; MARŠÁLEK, Zdenko a Petr HOFMAN. Dunkerque: 1944–1945: ztráty Československé samostatné obrněné brigády během operačního nasazení ve Francii. Praha: NLN, 2011, s. 44–80.

[17] Soukromá korespondence s Herbertem Löwitem, 2009.

[18] Viz MARŠÁLEK, Zdenko a Petr HOFMAN. Dunkerque: 1944–1945, s. 167.

[19] VA – CR Trnava, f. Sbírka kmenových listů, Herbert Löwit, nar. 1923.

[20] Soukromá korespondence s Herbertem Löwitem, 2009.

[21] VÚA – VHA Praha, f. Karta vyznamenání, Herbert Löwit, nar. 1923.

[22] Viz WAGNEROVÁ, Alena (ed.). A zapomenuti vejdeme do dějin, s. 63–65.

[23] Soukromá korespondence se Sylvií Daintrey, 2022

[24] PROCHÁZKA, Ivan. A královskou korunu měly: stručný pohled na službu čs. žen v jednotkách britské armády za 2. světové války. Praha: Vojenský historický ústav, 2016, s. 176.

[25] Soukromá korespondence se Sylvií Daintrey, 2022.

[26] Viz PROCHÁZKA, Ivan. A královskou korunu měly, s. 176.

Místa působení

Výběrová bibliografie

Dílo – články

LÖWIT, Herbert. Herbert Löwit. In: I oni byli proti: sborník z mezinárodní historické konference, která se konala ve dnech 13. – 15. listopadu 2006 v Ústí nad Labem. Ústí nad Labem: Muzeum města Ústí nad Labem ve spolupráci s Albis international, 2007, s. 452 ISBN 978-80-86475-12-7.

LÖWIT, Herbert.  Die Tschechoslowakische Auslandsarmee. In: Sudetenjahrbuch der Seliger-Gemeinde. Gesinnungsgemeinschaft sudetendeutscher Sozialdemokraten. München: Seliger-Gemeinde, 2000, roč. 49, s. 21–23.

LÖWIT, Herbert. Als sudetendeutscher Sozialdemokrat in der Tschechoslowakischen Auslandsarmee. In: Sudetenjahrbuch der Seliger-Gemeinde. Gesinnungsgemeinschaft sudetendeutscher Sozialdemokraten. München: Seliger-Gemeinde, 2000, roč. 49, s. 41–52.

LÖWIT, Herbert. Vom Siegestaumel zur Ernüchterung – die Nachkriegstschechoslowakei 1945–1948. In: Sudetenjahrbuch der Seliger-Gemeinde. Gesinnungsgemeinschaft sudetendeutscher Sozialdemokraten. München: Seliger-Gemeinde, 2001, roč. 50, s. 39–48.


Knihy

ČEJKA, Eduard. Československý odboj na Západě: (1939–1945). Praha: Mladá fronta, 1997. 534 s. ISBN 80-204-0609-3.

EMMERT, František. Československý zahraniční odboj za 2. světové války na západě. Brno: CPress, 2012. 112 s. ISBN 978-80-251-2756-8.

ENGELMANN, Isa. Reichenberg und seine jüdischen Bürger: zur Geschichte einer einst deutschen Stadt in Böhmen. Münster: Lit Verlag, 2012, 347 s. ISBN 978-3-643-11737-3.

ENGELMANN, Isa. Židé v Liberci: k dějinám obyvatel města pod Ještědem. Liberec: Kruh autorů Liberecka, 2007, 264 s. ISBN 978-80-239-9169-7.

FENCL, Vilém a Martin ŘÍHA, Československá armáda ve Velké Británii. Praha: MV & H, 2003. 100 s. ISBN 80-238-9646-6.

FENCL, Vilém a Petr LOŠEK. Cromwelly Československé brigády. Praha: Corona, 2010. 235 s. ISBN 978-80-86116-38-9.

FRISIUS, Friedrich. Neblahé dny: deník viceadmirála Friedricha Frisia, velitele Pevnosti Dunkuerque: 3. září 1944 – 9. května 1945. PLACHÁ, Pavla a Jiří PLACHÝ (edd.). Praha: Ministerstvo obrany České republiky, Vojenský historický ústav Praha, 2014. 126 s. ISBN 978-80-7278-635-0.

HUŇÁČEK, Pavel. Od Dunkerque přes Cheb a Plzeň do Prahy. Brno: Bonus A, 1997. 139 s. ISBN 80-85914-66-2.

I oni byli proti: sborník z mezinárodní historické konference, která se konala ve dnech 13. – 15. listopadu 2006 v Ústí nad Labem. Ústí nad Labem: Muzeum města Ústí nad Labem ve spolupráci s nakl. Albis international, 2007. 452 s. ISBN 978-80-86475-12-7.

KOCIAN, Jiří a Barbora ČERMÁKOVÁ. Němečtí odpůrci nacismu v Československu: zpráva o výsledcích projektu Dokumentace osudů aktivních odpůrců nacismu, kteří byli po skončení druhé světové války postiženi v souvislosti s opatřeními uplatňovanými v Československu proti tzv. nepřátelskému obyvatelstvu. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2009. 91 s. ISBN 978-80-7285-116-4.

KOKOŠKOVÁ, Zdeňka a Jaroslav PAŽOUT (edd.). Odsunutí hrdinové: faksimilová edice dokumentů = Abgeschobene Helden: Faksimile-Dokumentenedition. Praha: Národní archiv, 2008. 1 portfolio (2 brožury, 70 volných listů). ISBN 978-80-86712-66-6.

MARŠÁLEK, Zdenko a Petr HOFMAN. Dunkerque: 1944–1945: ztráty Československé samostatné obrněné brigády během operačního nasazení ve Francii. Praha: NLN, 2011. 575 s. ISBN 978-80-7422-119-4.

PAVEL, Jiří a Martin REICHL. F 2074 vypráví: vzpomínky příslušníka československé obrněné brigády Jiřího Pavla. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010. 357 s. ISBN 978-80-87378-33-5

PROCHÁZKA, Ivan. A královskou korunu měly: stručný pohled na službu čs. žen v jednotkách britské armády za 2. světové války. Praha: Vojenský historický ústav, 2016, 255 s. ISBN 978-80-7278-679-4.

PROCHÁZKA, Ivan. A královskou korunu měly: stručný pohled na službu čs. žen v jednotkách britské armády za 2. světové války. Praha: Vojenský historický ústav, 2016, 255 s. ISBN 978-80-7278-679-4.

SACHER, Vilém. Pod rozstříleným praporem. 2. vyd. Praha: Naše vojsko, 1991. 286 s. ISBN 80-206-0184-8.

ŠKARKA, Karel. Heslo Čechoslovák. Praha: Naše vojsko, 2018. 181 s. ISBN 978-80-206-1771-2.

ŠVANDA, Richard. Z protektorátu do republiky: vzpomínky Jindřicha Křečka-Jituše. Červený Kostelec: Městské kulturní středisko Červený Kostelec ve spolupráci s Richardem Švandou, 2019. 105 s. Knižní edice Červenokostelecka. ISBN 978-80-270-5831-0.

TOMAN, Vilém a Jiří PLACHÝ. Na západní straně: osobní vzpomínky na dobu v odboji od roku 1940 do roku 1945. 1 Vyd. Praha: Ministerstvo obrany České republiky – Vojenský historický ústav Praha, 2015. 113 s. ISBN 978-80-7278-649-7.

WAGNEROVÁ, Alena (ed.). A zapomenuti vejdeme do dějin--: Němci proti Hitlerovi : životní příběhy německých odpůrců nacismu v Československu. Praha: NLN, 2010, 330 s. ISBN 978-80-7106-998-0.

 

Články a studie

DAINTREY, Sylvia. Two Years in Prague, 1945–1947. In: Comenius: Journal of Euro-American civilization. New York: Comenius Academic Club, 2021, roč. 8, č. 1, s. 151–159. ISSN 2333-4142.

SVOBODA, Gustav. Československá samostatná obrněná brigáda ve Velké Británii. In: Historie a vojenství. 1994, roč. 43, č. 6, s. 74–105. ISSN 0018-2583.

Citace

HNĚLIČKA, Jan. Herbert Löwit. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2022. Datum aktualizace 17. 02. 2022, [cit. 2022-05-28]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:44034