Katalog KVKLI

Miloslav Nevrlý

29. 10. 1933 Praha

přírodovědec spisovatel cestovatel skaut

Medailon

„I když se Jizerky od doby, kdy jsem psal Knihu o Jizerských horách hodně změnily, přesto v nich i dnes lidé nacházejí jedinečnou krásu a poezii.“

 

Miloslav Nevrlý se narodil 29. října 1933 v Praze. Již od svého mládí chodil do Sokola a v době studií na reálném gymnáziu se stal také skautem. Na gymnáziu maturoval v roce 1952, po maturitě se rozhodl studovat zoologii na Biologické fakultě Univerzity Karlovy, kde promoval o pět let později. Rigorózní zkoušku a titul doktora přírodních věd RNDr. získal v roce 1969. Ještě před promocí začal pracovat v Severočeském muzeu v Liberci jako zoolog, později se stal vedoucím přírodovědného oddělení. Zabýval se studiem netopýrů, historií Jizerských hor a mnoho let vykonával dobrovolnou funkci libereckého okresního konzervátora Státní ochrany přírody a krajského konzervátora pro zoologii. V Severočeském muzeu pracoval až do odchodu do důchodu v roce 2000.

V Liberci od roku 1968 pomáhal vést legendárnímu skautskému vůdci a spisovateli Miloši Zapletalovi 12. skautský oddíl a získal přezdívku Náčelník. Organizoval také cesty do slovenských a rumunských Karpat. Po zákazu skautu spoluvedl v sedmdesátých letech turistický oddíl mládeže. Ve volném čase se věnoval také literární a publicistické činnosti. Proslavila ho dnes už kultovní Kniha o Jizerských horách s řadou informací o historii, přírodě, horských cestách, pomníčcích, místních jménech a místopisu. Kniha se dočkala čtyř vydání. Jako terénní pracovník muzea se stal Miloslav Nevrlý autorem mnoha turistických publikací a map. O velkoplošných chráněných územích, chráněných krajinných oblastech a národních parcích bývalého Československa napsal publikaci Nejkrásnější sbírka.

V roce 2002 vydal knihu Chvály Zadní země, v níž oslavuje půvabnou i tajemnou krajinu části Českého Švýcarska, Labských pískovců. Mezi jeho další díla patří povídky a texty z knih a časopisů shrnuté v knize Větrné toulání, Kryštofovo údolí – putování časem a krajinou nebo Jizerské hory na starých diapozitivech. Je rovněž spoluautorem publikací Tři iseriny, Kouzelný Český ráj nebo Album starých pohlednic Lužických hor a Krkonoš.

Roku 2011 obdržel Poctu hejtmana Libereckého kraje za celoživotní přínos v oblasti přírodních věd – zoologii. O šest let později získal Cenu Ivana Dejmala, kterou oceňuje Společnost pro krajinu ve spolupráci s Nadací Ivana Dejmala pro ochranu přírody osobnosti za mimořádný pozitivní počin související s krajinou.

Mládí

Miloslav Nevrlý se narodil 29. října 1933 v Praze. Otec Miloslav byl úředníkem v magnezitových závodech a později v hornobřízské keramičce. Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 byl propuštěn z místa ředitele Exportního oddělení kvůli tomu, že jako sociální demokrat odmítl vstup do Komunistické strany Československa. Maminka pracovala za svobodna v továrně Naftaspol, po narození Miloslava a jeho o čtyři roky mladší sestry zůstala v domácnosti.

Na své rodiče Miloslav Nevrlý rád vzpomíná, oceňuje, jak se k sobě hezky chovali, brali své děti na procházky po Praze, jezdili na prázdniny do Ledečka nad Sázavou a na výlety do Krkonoš. V roce 1938, když mu bylo pět let, byla kvůli bezprostřednímu ohrožení Československa nacistickým Německem vyhlášená mobilizace. Miloslav Nevrlý si dodnes pamatuje, jak byla jeho maminka šťastná, když se jeho otec jako záložník vrátil domů do bytu na Vinohradech.

„Věřila, že k válce nedojde. Nakonec stejně vypukla. Zažili jsme nálety v Praze a pamatuji si, že jsme měli v chodbě neustále připravená zavazadla se jmenovkami. Ty jsme si museli vždy při vyhlášení poplachu odnést do sklepa. Vzpomínám ještě na to, že jednou maminka sehnala od známého řezníka z Posázaví ledvinky, které tehdy nebyly běžně k mání, a zrovna je vařila na plotně, když došlo k vyhlášení leteckého poplachu. Zapomněla sporák vypnout a než jsme se ze sklepa vrátili, poplach byl naštěstí falešný, tak shořely na troud. Naštěstí jich udělala pouze půlku. A když pak dělala druhou polovinu a opět houkaly sirény, tak rozhodla, že nikam do sklepa nepůjdeme. A že ledvinky s rýží, které byla taky nedostatkové, uvaří, i kdyby nás to mělo stát život.“

Miloslav Nevrlý vzpomíná na bombardování Prahy na Popeleční středu v únoru 1945. V den náletu ho vezla sanita do nemocnice se zánětem slepého střeva.

Pamatuji si, jak šofér sanity utěšoval vyděšenou maminku, že se jedná o lehkou operaci, že ji v nemocnici umí i vrátní. A když jsme jeli do Vinohradské nemocnice, tak jsme viděli, jak padají bomby. Chtěli mě vzít ihned na operační sál, protože to bylo akutní. Sanity tam najednou začaly přivážet zraněné, ale i mrtvé děti. Museli jsme čekat až někdy do dvou do rána, než mě odoperovali, kdy už mi hrozilo, že mi slepé střevo praskne.“

Otec pak odvezl v květnu 1945 rodinu do Ledečka nad Sázavou, malý Miloslav tam chodil do školy do té doby, než se poválečná situace uklidnila.

„Tatínek zůstal v Praze a já jsem mu hrozně záviděl, že viděl, jak esesáci visí v ulicích na kandelábrech. My jsme ale zase zažili, jak do Ledečka přijela sovětská armáda. Vojáci měli koňské povozy, na nich se kymácely skříně a vše, co zřejmě někde důstojníci nakradli po východní Evropě. Tatínek mě vzal i do Plzně, kam jsme jezdili za babičkou. Tam byli američtí vojáci a jeden z nich chodil za jednou z mých tet. A dal mi vojenskou čepičku, moskytiéru a prášek, kterým se čistila špinavá voda. Vozil jsem ho pak všude na výlety, ale nikdy nepoužil. Bylo mi to líto.“

Miloslav Nevrlý chodil krátce po válce do výdejny americké poválečné pomoci UNRRA na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze. Rozdávali v ní balíky s jídlem, sám pro sebe si nikdy nezapomněl naskládat do krabice žvýkačky.

Studia

Miloslav Nevrlý začal v roce 1944 studovat reálné gymnázium v Ječné ulici v Praze, později chodil do budovy v Londýnské ulici. Už při studiu na gymnáziu se začal zajímat o ornitologii. Motivovala ho kniha Hrad na Podlesí, ve které spisovatel Josef Pavel líčí zážitky mladého chlapce při lovu černohlávka čili pěnice černohlavé v Pošumaví. Nevrlý se proto rozhodl odchytávat a kroužkovat ptáky. Odchyt opeřenců prováděl s kamarády, chodil kroužkovat třeba na židovský hřbitov poblíž Želivského třídy. V tomto zájmu ho podporoval RNDr. Walter Černý, který byl tehdy, v roce 1948, tajemníkem Československé ornitologické společnosti a byl vysokoškolským pedagogem na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Jako středoškolák mohl Miloslav Nevrlý díky němu jezdit na exkurze s fakultou s vysokoškolskými studenty. Po maturitě v roce 1952 začal studovat systematickou zoologii na Přírodovědecké (tehdy Biologické) fakultě Karlovy univerzity.

„Po pěti letech studia se ze mne stal promovaný biolog, komunisté totiž tehdy doktoráty neudělovali. Tématu mé diplomové práce se někteří známí smáli, měla název Slepá střeva u ptáků. Musel jsem s nelibostí kuchat kuřata. Vše, co jsem naměřil, stačilo k státnicím a k diplomu. Doktorát jsem si pak dodělal až v roce 1969, když to komunisté dovolili. Tématem mé práce byli Netopýři v Jizerských horách. Objevil jsem velké zimoviště netopýrů v oblasti Protržené přehrady na Bílé Desné. Pozoroval jsem je, zaznamenával frekvenci jejich příletů a odletů, jak se chovají, jak hibernují, zda se v zimě budí. Objevil jsem v Jizerkách netopýra pobřežního, u nás byl známý do 19. století, později ho nikdo v Čechách nepozoroval, až pak já v Jizerských horách.“

Miloslav Nevrlý zjistil, že některých druhů netopýrů přibývá, například vrápenců. Spolu s fakultním kolegou Jiřím Gaislerem, pozdějším profesorem zoologie na Masarykově univerzitě v Brně, dávali jako první na světě netopýrům barevné kroužky,

„Když byli netopýři ve svých zimovištích, tak jsme je byli schopni identifikovat, aniž jsme je museli budit. Buzení totiž netopýry vysiluje, nemohou v zimě doplnit ztrátu energie potravou a mohou uhynout. Kroužkovali jsme netopýry i ve starých cínovcových štolách z 16. až 17. století nedaleko Nového Města pod Smrkem.“

Od roku 1957 pracoval Miloslav Nevrlý v Severočeském muzeu v Liberci. Místo mu zprostředkoval jeho spolužák Jaroslav Kulda. Bylo to jeho jediné a celoživotní zaměstnání. Jeho prvním vedoucím se stal Pavel Smrž, jehož láskou byla botanická zahrada, jejímž ředitelem se později stal.

„V muzeu na mně nikdo nechtěl žádnou práci. Nebyl totiž nikdo, kdo by mě v mé specializaci úkoloval. Tak jsem si musel práci hledat sám. A to byl zřejmě i prapůvod vzniku mé Knihy o Jizerských horách. Tehdy po válce byly uloženy po muzejních chodbách stovky knížek, vlastivěd, map, které pocházely z opuštěných německých domů. Tak jsem je začal třídit a číst. Německy jsem z protektorátní obecné školy trochu uměl, z přečtených knih jsem si dělal výpisky a založil si kartotéku. Ta se mi po patnácti letech hodila. Ladislav Dvorský, tehdejší ředitel Severočeského nakladatelství mě totiž vyzval, abych napsal Knihu o Jizerských horách.“

Kniha o Jizerských horách

Několik let knihu psal, čtyři roky pak trvalo, než nakladatelství, které se mezitím přestěhovalo z Liberce do Ústí nad Labem, publikaci vydalo. Podle Miloslava Nevrlého byly takové prodlevy za minulého režimu běžné.

„Z okresního výboru KSČ měli spoustu připomínek. Že jsem tam psal o Němcích, o náboženství a o šlechtě. Ředitel nakladatelství to nakonec ustál, takže knížka v roce 1976 vyšla. Náklad byl, myslím, sedm tisíc výtisků. Dnes se to zdá hodně, tehdy to ale bylo docela málo. O knihu s tématem Jizerských hor totiž podle průzkumu nakladatelství neměli knihkupci zájem a zvlášť ne od neznámého autora.“

Jak Miloslav Nevrlý připomíná, jeho německý přítel Gustav Ginzel, cestovatel, dobrodruh a horolezec německé národnosti, který ho zasvěcoval do krás Jizerských hor, si objednal další čtyři tisíce výtisků a všechny je prodal. Seznámil se s ním právě při toulkách po horách, kam tehdy chodil většinou sám.

„Gustav se podobal takovému severskému trollovi, poskakoval tam po rašeliništi. Spřátelili jsme se, chodil za mnou do muzea, pátrali jsme po pomníčkách, sepisovali rašeliniště, mapovali skály. Já jsem pak o těch rašeliništích vydal knížku, on mi s ní pomáhal. V roce 1962 napsal spolu s Emilem Novákem knížku Topografie skal Jizerských hor i s lezeckými cestami. Já jsem tehdy německý text přeložil do češtiny.“

Rodina Gustava Ginzela nebyla po válce odsunuta a bydlela v dnes už neexistující staré rodové dřevěné tkalcovně pod libereckým vlakovým nádražím. Jak Miloslav Nevrlý vzpomíná, Ginzelovi žili velmi skromně, kromě výdělku jejich syna, který pracoval jako textilní dělník, neměli žádné příjmy. Později si Gustav pořídil starou chalupu na Jizerce, která dostala přezdívku Misthaus, česky Hnojový dům. V době, kdy ho koupil, totiž dům sloužil jako stáj pro dobytek a vyčistil ho tak, že do něj svedl potok. V domě ubytovával turisty, ukazoval jim sbírku kuriozit, které shromáždil ze svých cest po světě. Severočeské muzeum mělo chalupu kousek od Hnojového domu a tak odtamtud Miloslav Nevrlý často s Gustavem a jeho německými přáteli  vyrážel do jizerskohorské přírody.

„V roce 1963 jsme s mou manželkou Irenou, rozenou Dobiášovou, založili rodinu. Seznámili jsme se v Raspenavě díky mé sestře, která studovala stejně jako má žena žurnalistiku. Máme tři děti, mnoho let jsme s nimi jezdili do Čeladné, do podhůří Beskyd, do domu, který postavila manželčini rodiče. Později, po jejich smrti, jsme ho prodali, protože byl příliš daleko od Liberce.“

Miloslav Nevrlý vykonával mnoho let dobrovolnou funkci libereckého okresního konzervátora státní ochrany přírody a krajského konzervátora pro zoologii.

„Dohlížel jsem na to, aby lidé neporušovali zákony na ochranu přírody. Když někdo pokácel strom bez povolení, tak jsem to řešil. Byla to ale taková bezzubá funkce, kterou zavedli komunisté. Akorát jsem se musel s lidmi hádat. Jednu výhodu to ale mělo, mohl jsem chodit do přírody po výletech.“

Vedení skautů

Skautskému vůdci a spisovateli Miloši Zapletalovi pomáhal vést od roku 1968 12. skautský oddíl. Získal skautskou přezdívku Náčelník. Organizovali cesty do slovenských a rumunských Karpat. Založili spolek SPERHO neboli Společnost Pro Exploataci Rumunských Horských Oblastí.

Skautem jsem se stal po válce, již v červenci 1945. Chodil jsem do střediska Šipka, ale jen pár let, než komunisté skauting zakázali. Tehdy jsme výletovali po pražském okolí, pochodovali jsme po silnicích, které byly tehdy bezpečné, bez aut. Skautské oddíly měly po válce takřka vojenský charakter. Když vedoucí zapískal, museli jsme se sešikovat do dvouřadů, vpravo v bok, pochodem vchod, zpívali jsme si a poslední z nás nosil na zádech lucerničku. Pak jsem ale propadl ornitologii a chodil po výletech už s jinými kamarády. Komunisté skauting stejně brzy zakázali. Obnovil se v roce 1968, ale opět na pouhé dva roky.“

Srpnové události roku 1968 prožil Miloslav Nevrlý v Čeladné, kde byl s rodinou na prázdninách. O tom, co se dělo v Liberci, kde sovětští okupanti zastřelili devět lidí, tehdy nic nevěděl.

„Pamatuji si, jak udýchaný švagr přiběhl z Frýdlantu nad Ostravicí, protože vlaky nejezdily. A řekl nám, ať si pustíme rádio, že nás okupují Rusové. Nevěděli jsme, jestli nebude válka. Protože byly krátkodobě přerušené dodávky chleba, nakoupil jsem pytel ovesných vloček.“

Po roce 1969 začaly čistky v komunistické straně, řada lidí byla propuštěna ze zaměstnání, obnovila se cenzura a komunisté zrušili mnoho zájmových a politických sdružení a organizací. V Severočeském muzeu v Liberci, kde Miloslav Nevrlý pracoval, ale podle něj fungoval jakýsi ostrůvek svobody.

„Tam byly jen dvě komunistky, ředitelka a ještě antropoložka, hodná paní, taková ve stylu „mouchy snězte si mě“, občas ji ještě potkávám. A obě nás ničím nezatěžovaly. Chodil jsem si, kam jsem chtěl. Občas jsem se věnoval inventarizaci muzejních sbírek, ale jinak to bylo doslova šlechtické zaměstnání. Sice jsem bral asi nejméně peněz v republice, protože komunisté takzvaným „kulturním pracovníkům“ platili velice málo. A muzejníci byla, podle nich, asi ta nejnižší, nejméně užitečná sorta lidí. Ovšem přežil jsem, neztloustl jsem, na šibenici se nedostal, takže to byly takové svobodné doby, kdy mi mohli být komunisté úplně ukradení.“

Po zákazu skautingu v roce 1970 spoluvedl v sedmdesátých letech turistický oddíl mládeže. Se staršími členy oddílu, těchto „tomíků“, jezdil na „puťáky“ nejprve do slovenských Karpat, od roku 1975 pak do rumunských Karpat.

„Byli jsme tam sedmkrát. Pokaždé, když jsme přijeli, tak jsem sepsal, kde všude jsme byli. A vznikla z toho později kniha Karpatské hry, která popisuje více než tři desítky rumunských pohoří, přírodní krásy a místní obyvatele. Je v ní i řada rad, úvah a doporučení o způsobech cestování, trávení dovolené a informace o nejnutnějším vybavení, které potřebují turisté pro cesty do hor. První vydání Karpatských her vyšlo v roce 1982.“

Sametovou revoluci prožil Miloslav Nevrlý v Liberci. V listopadu 1989 se stal v Severočeském muzeu v Liberci předsedou Občanského fóra. Podle něj hrála v jeho zvolení hlavní roli skutečnost, že pracoval v muzeu nejdéle ze všech zaměstnanců.

„Chodili jsme demonstrovat před libereckou radnici, zažili jsme tam i proslov Václava Havla. Nic moc dramatického jsme ale nezažívali. Na rozdíl od našeho syna, který studoval v Praze stavební fakultu ČVUT a na Národní třídě dostal 17. listopadu 1989 pendrekem. Vše, co zažil, napsal do dopisu. A já jsem ho četl na shromáždění v muzejní knihovně zaměstnancům. Tehdejší ředitelka běsnila. Chodili jsme s františkánem Antonínem Pavlem Kejdanou i po školách. V muzeu dokonce chtěli, abych se stal ředitelem, ale podle mě se jím měl stát někdo mladší. Takže muzeum nakonec vedl botanik Alois Čvančara.“

Novinářská, spisovatelská a odborná práce

Miloslav Nevrlý tvrdí, že většinu svých textů píše, když ho o to někdo požádá. Je autorem řady turistických průvodců a místopisných publikací. K napsání průvodce o Jizerských horách ho vyzvalo pražské nakladatelství Olympia. Spolupracoval přitom s Českým klubem turistů a s odborníky na geologii a botaniku. Většinu kapitol ale sepsal sám. Později se na něj obrátila dvě nakladatelství, Kartografia a Rohlík, aby některé mapy aktualizoval. Navrhl vydání mapy Ještědského hřbetu a textoval i mapu Hrádecko-Chrastavsko. V roce 2001 vyšla pod názvem Nejkrásnější sbírka jeho kniha o chráněných krajinných oblastech a národních parcích České a Slovenské republiky. Publikaci ilustrují barevné snímky předních fotografů krajiny.

„Obrátili se na mne z časopisu Skaut-Junák. Pracovali v něm manželé z Liberce, oba z našeho bývalého skautského oddílu a tvrdili, že nemají do časopisu co dát. A jestli něco nemůžu napsat. Tak mě napadlo seznámit čtenáře v každém čísle s jedním chráněným územím nebo národním parkem. Spolu se Slovenskem to pak bylo nakonec přes padesát chráněnek a národních parků. A vyšlo to na tři roky psaní. Na popud Miloše Zapletala jsem z článků sestavil knihu, která vyšla v několika vydáních.“

V roce 2005 vydal Miloslav Nevrlý knihu Kryštofovo Údolí, putování časem i krajinou. V šesti částech knihy seznamuje čtenáře s životem a dědictvím předků obyvatel této půvabné vesnice nedaleko Liberce. V sedmé kapitole pak popisuje přírodní zajímavosti. Autorem fotografií je Siegfried Weiss.

„Spoustu zajímavostí jsem se dozvěděl od místních lidí, hodně mi vyprávěla jedna stará Němka, Gertruda Antošová. Překládal jsem historické texty ze 16. století, půjčil jsem si z archivu farní kroniku. Vznikla docela objemná kniha. Až jsem leckoho zaskočil. Málokdo totiž tušil, kolik zajímavostí Kryštofovo Údolí nabízí.“

V roce 2008 vyšla kniha Podivuhodné chvíle se Sluneční písní. Miloslav Nevrlý psal tento text na pokračování pro mládež, pro oddíl libereckých katolických skautů. A snažil se tak "přiblížit mladým lidem krásu a mohutnost přírody i prostoru a hloubku slov, kterými vzdává díky Stvořiteli světa sv. František".

„Zatelefonoval mi bratr Felix, františkán z ruprechtické fary, a řekl mi, že vydávají vlastní měsíčník. A jestli bych do měsíčníku nenapsal něco o kaplích na Liberecku. Řekl jsem mu, že nejsem doktor historických věd, ale přírodních věd a o kaplích nic nevím. Ale on se nedal, ať aspoň napíšu něco o přírodě. A mě napadlo, že bych mohl psát o světoznámé písni bratra Slunce od svatého Františka pocházející ze 13. století. Mně se to už jako klukovi líbilo. Články jsem posílal do měsíčníku rok a za tři roky mě farníci požádali, zda bych z těch jednotlivých kapitol nesestavil knížku. Ta měla sloužit jako dar sponzorům, kteří spolufinancovali farní stacionář. A podobně to bylo i s Chválami Zadní země o Českém Švýcarsku, k jejich napsání mě zase vyzvali z Tiskového distribučního centra Junáka.“

V roce 2009 se objevila v knihkupectvích kniha fotografií Siegfrieda Weisse Kouzelný Český ráj. Miloslava Nevrlého požádali, aby jednotlivé kapitoly i snímky i kapitoly otextoval. Znovu kvůli tomu několik měsíců navštěvoval Český ráj, do kterého kdysi velice rád před léty jezdil.

Do Českého ráje jsem jezdil už s rodiči jako malý, později jsem se tam vydával s horolezci.“

V roce 2018 se milovníci ornitologie dočkali knihy Moje ptačí roky. Čtenáři se díky ní dostanou do let, kdy to všechno s láskou Miloslava Nevrlého k ptačím druhům začalo.“

„Měl jsem o sedm let staršího kamaráda, se kterým jsem v roce 1948 začal chytat ptáky. Pak jsem k němu po desetiletí jezdil do Hrabětic v Jizerských horách na chalupu. Později, když byl už v domově důchodců, jsem se rozhodl, že sepíšu naše společné vzpomínky. Jak jsme dělali kroužky, chytali ptáky. Ty mé zápisky se líbily jinému kamarádovi, který pracoval v České ornitologické společnosti, ukázal to řediteli a jednateli, zalíbilo se jim to a knihu vydali. Je to ale asi už má poslední kniha.“

V knihkupectvích a knihovnách jsou i další knihy Miloslava Nevrlého, knížka povídek Bílý pavouk, Cestovní zpráva čarodějova učně a Jizerské hory na starých diapozitivech. Je navíc spoluautorem publikací Tři iseriny a Album starých pohlednic Lužických hor a Krkonoš. Své povídky a texty z knih a časopisů shrnul v knize Větrné toulání.

Nejslavnější dílo Miloslava Nevrlého Kniha o Jizerských horách už vyšlo ve čtyřech vydáních, chystá se páté. Doplňovat do knihy nové informace o horách, které tak dobře zná a jež se během uplynulých desetiletí hodně změnily, ale neplánuje.

„Kniha musí zůstat jako vzpomínka na hory, které jsem před desetiletími napřed poznal a pak popsal. Zkoušel jsem něco doplnit do třetího a čtvrtého vydání, udělal jsem si dokonce skoro šest stovek poznámek, které zachytily, co všechno se v Jizerkách změnilo. Ale vepsat je do knihy, to se nedá. Já jsem třeba psal o tom, jak se chystá stavba přehrady na Kamenici a ona tam už čtyřicet let stojí. Psal jsem i o pomníčcích, které tehdy byly opuštěné v hlubokých lesích. Dnes jsou k nim vyšlapané cesty, turisté dávají na internet GPS souřadnice, prostě, teď už je vše jiné. Jizerky se staly hodně populární, asi jsem k tomu trochu, bohužel, přispěl i já. Byly doby, kdy jsem vyšel ve všední den na běžkách z Liberce, prošlapával jsem stopu až na Jizerku a nikoho jsem nepotkal. Dneska tam i večer frčí cyklisté nebo běžkaři s čelovkami jeden za druhým. Podobné to bylo na Slovensku, v roce 1953 jsme spali ve stanech v Tatrách a nikdo kolem nás měsíc neprošel. Dnes by nás horská služba hnala hned pryč.“

 

Ivana Bernáthová

Místa působení

Výběrová bibliografie

Bibliografie do roku 2020

NEVRLÝ, Miloslav. Bibliografie za roky 1954-1999. Liberec: [M. Nevrlý], 2000, 24 s.

NEVRLÝ, Miloslav. Bibliografie za roky 1954-1999 a pokračování od roku 2000. Liberec: [M. Nevrlý], 2004, 40 s. 

NEVRLÝ, Miloslav. Miloslav Nevrlý: bibliografie publikovaných a nepublikovaných textů 1954-2008. K vydání připravil David KOURA – DODÝŠ. Liberec: [M. Nevrlý], 2008, 68 s.

NEVRLÝ, Miloslav. Bibliografie publikovaných a nepublikovaných textů. K vydání připravil David KOURA – DODÝŠ. Liberec: [M. Nevrlý], 2011, 74 s.

VONIČKA, Pavel. Osmdesátiny RNDr. Miloslava Nevrlého. In: Sborník Severočeského muzea. Přírodní vědy = Acta Musei Bohemiae borealis. Scientiae naturales. Liberec: Severočeské muzeum v Liberci, 2013, s. 203-207. ISBN 978-80-87266-13-7. ISSN 0375-1686.

NEVRLÝ, Miloslav. Bibliografie publikovaných a nepublikovaných textů. K vydání připravil David KOURA – DODÝŠ. Liberec: [M. Nevrlý], 2020, 79 s.

 

Knihy od roku 2020

NEVRLÝ, Miloslav. Archiv: ukládáno v letech 2004-2020 do Státního okresního archivu v Liberci, Vilová 24. K vydání připravil David KOURA – DODÝŠ. Liberec: [M. Nevrlý], 2020, 16 s.

NEVRLÝ, Miloslav. Zašlá chuť morušek: Cestovní zpráva čarodějova učně. [Praha]: Malvern, [2021], 102 s. ISBN 978-80-7530-295-3.

 

Články od roku 2020

NEVRLÝ, Miloslav, Radek ŠTĚPÁNEK a Jakub FRIČ. Píšu jen, když si někdo něco objedná. In: Host: měsíčník pro literaturu a čtenáře. 2021, roč. 37, č. 1, s. [8]-15. ISSN 1211-9938.

NEVRLÝ, Miloslav a Štěpán KUČERA. Podoben ptákům, hmyzu, rostlinám. Rozhovor s Miloslavem Nevrlým. In: Světlik: svět libereckých knihoven. 2021, č. 81(3), s. 28-31. ISSN 1214-2751.

NEVRLÝ, Miloslav a Lukáš SENFT. Ptáci se stávali posly mých představ o severských krajích: se zoologem a spisovatelem Miloslavem Nevrlým o proměnách planety, o bratrství živých tvorů a tiché vděčnosti. In: Tvar. 2021, roč. 32, č. 21, s. 4-5. ISSN 0862-657X.

NEVRLÝ, Miloslav a Štěpán KUČERA. Zoolog a spisovatel Miloslav Nevrlý: raději naději než nedůvěru. In: Právo. 2021, roč. 31, č. 127 (3. 6. 2021), Salon, s. [15]. ISSN 1211-2119. Dostupné rovněž z: https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/radeji-nadeji-nez-neduveru-rika-zoolog-a-spisovatel-miloslav-nevrly-40362176

 

Recenze

JANÁČEK, Jiří. Nejkrásnější sbírka doktora Nevrlého. In: Tvar. 2002, roč. 13, č. 7, s. 20. ISSN 0862-657X.

LOŽEK, Vojen. [MIROSLAV NEVRLÝ: Nejkrásnější sbírka...]. In: Vesmír. 2002, roč. 81, č. 4, s. 203. ISSN 0042-4544. Dostupné rovněž z: http://www.vesmir.cz/archiv/rok/rok/2002

JANÁČEK, Jiří. "... pod modrým nebem / na bílé skále". In: Tvar. 2003, roč. 14, č. 1, s. 20. ISSN 0862-657X.

LINKA, Jan. Omnis terra adorent te. In: Literární noviny. 2003, roč. 14, č. 3, s. 9. ISSN 1210-0021. Dostupné rovněž z: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=LitNIII/14.2003/3

JANÁČEK, Jiří. Morus alba z Krkonoš. In: Tvar. 2004, roč. 15, č. 8, s. 23. ISSN 0862-657X.

LINKA, Jan. Glaciální relikty. In: Literární noviny. 2004, roč. 15, č. 10, s. 9. ISSN 1210-0021. Dostupné rovněž z: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=LitNIII/15.2004/10

JANÁČEK, Jiří. Svobodný tulák Nevrlý. In: Světlík. 2005, č. září-říjen, s. 40-42. ISSN 1214-2751.

JANÁČEK, Jiří. Krok za krokem časem a krajinou. In: Tvar. 2006, roč. 17, č. 1, s. 21. ISSN 0862-657X. Dostupné rovněž z: http://old.itvar.cz/prilohy/285/1-2006.pdf

JANÁČEK, Jiří. Karpatský poutník. In: Tvar. 2007, roč. 18, č. 3, s. 23. ISSN 0862-657X. Dostupné rovněž z: http://old.itvar.cz/prilohy/93/03TVAR_07.pdf

SVOBODA, Milan. Miloslav Nevrlý - Pavel D. Vinklát: Album starých pohlednic. Frýdlantsko. In: Fontes Nissae = Prameny Nisy. 2010, sv. 11, s. 340-342. ISBN 978-80-7372-706-2. ISSN 1213-5097.

KOPÁČ, Radim. O čem dneska jenom čteme... In: Týdeník Rozhlas. 2021, roč. 31, č. 42, s. 20. ISSN 1213-2098.

KUČERA, Štěpán. Čarodějova poslední zpráva. In: Právo. 2021, roč. 31, č. 127 (3. 6. 2021), Salon, s. [15]. ISSN 1211-2119. Dostupné rovněž z: https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/carodejova-posledni-zprava-o-znalci-a-priteli-hmyzu-marcelu-safirovi-40362167

Citace

BERNÁTHOVÁ, Ivana. Miloslav Nevrlý. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2022. Datum aktualizace 11. 03. 2022, [cit. 2022-05-28]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:44288