Svatava Hejralová

Rozhovor

Mládí

Svatava Hejralová se narodila 21. června 1957 v Jilemnici jako pátá dcera Václavovi a Jiřině Hladíkových. Vyrůstala v Rokytnici nad Jizerou, kam se její rodiče přestěhovali v roce 1945 v rámci osídlování pohraničí po odsunu Němců. Na své dětství vzpomíná ráda, trávila je se sestrami, sestřenicemi a bratranci. Rodina bydlela ve velkém domě, kde bydlela ještě babička, které říkali „Bábinka“. Dědečka Otakara Nováka po zvláštním soudu ve Vysokém nad Jizerou v roce 1944 nacisté za odbojovou činnost popravili ve věznici v Praze na Pankráci.

„To byl maminčin táta, sedlák ze Staré Vsi, moudrý člověk. Ve Vysokém nad Jizerou a v okolí se v některých rodinách vyvolávali duchové a můj děda byl silné médium. Za války, od roku 1940, pak v domě přechovával tzv. nepřátele říše. Maminka říkala, že kolikrát ani nevěděla, kdo u nás spal. Že nějaký člověk přišel třeba večer, mohl se umýt, převléct do čistého, najíst a druhý den putoval dál. Někdy tam ale podle maminky byli lidé schovaní i dva, tři měsíce. Pak odešli a zase se po pár letech vrátili. Maminka vzpomínala, že je rodiče posílali pokaždé, když měl někdo přijít, do horních světnic se slovy: Děti, to není pro vás!“

Jak dál vypráví Svatava Hejralová, v roce 1944 začalo gestapo ve Vysokém, Zlaté Olešnici, Stanovém, Staré Vsi a Jesenném zatýkat. Do Jičína odvezlo postupně dvanáct lidí. Dědečka lidé varovali, když pracoval na poli, měl tedy čas utéct. Šel ale domů a oznámil rodině, že se nechá zatknout. Kdyby to neudělal, tak by byli postihnuti všichni. Následně jej gestapo zatklo. Ve Vysokém se pak uskutečnil rychlý soud. Do sokolovny se tehdy museli sjet všichni starostové z okolí.

„Mezi těmi dvanácti zatčenými byla i má babička. Protože ale zkolabovala, tak ji nemohli k soudu přivézt. U soudu vlastně nacisté chtěli starostům ukázat zlé nepřátele říše a ostatní varovat. Deset lidí soud poslal na smrt, poprava se uskutečnila za několik dní ve věznici na pražské Pankráci. Děda napsal před popravou krásný dopis, v němž na všechny vzpomínal a také se obrátil na maminku, která doma zůstala na hospodářství sama spolu s mladší sestrou. Starší sestry byly vdané a bály se. Babičku a její kamarádku poslali nacisté do koncentračního tábora, obě se naštěstí po válce vrátily. Mé mamince nakonec s hospodářstvím pomáhali sousedé, posekali obilí, přivezli dřevo, ale tajně v noci. Maminka už tehdy chodila s tátou, který se nebál a pomáhal jí. V roce 1945 se narychlo brali, maminka byla těhotná a společně odešli do Rokytnice nad Jizerou. Za nimi se pak do velkého domu po Němcích později přestěhovala i babička s nejmladší dcerou. Maminka se stala správkyní pily a tatínek pracoval jako zemědělský hospodář.“

Rodina trpěla i v komunistickém režimu. Otce Václava Hladíka propustili komunisté v padesátých letech kvůli jeho politickému postoji z práce. Byl přesvědčením národní socialista, odmítal kolektivizaci a své protikomunistické názory vyjadřoval nahlas.

„Nikdo tátu nechtěl zaměstnat, nakonec ho jako dělníka vzalo Železnobrodské sklo v Jablonci nad Jizerou. Dělal tam na kalových polích. Ale protože byl chytrý a pracovitý, tak to dotáhl na mistra výroby. Pak mu nabízeli i lepší práci v jiných podnicích, ale on v Železnobrodském skle zůstal. Říkal mi, že byl tomuto podniku vděčný za to, že mu dal šanci, a proto ho teď nepodrazí. Vychovával nás v těch lepších Masarykových a Benešových idejích, uctíval vysockého rodáka, někdejšího předsedu vlády Karla Kramáře. Říkal veřejně, že komunismus je svinstvo a Gottwald je vrah. My, děti, jsme nesměly do jiskřiček ani do pionýra. Stejně jsme tam ale chodily, protože tam byli skoro všichni naši kamarádi, s kterými jsme si hrály. Když tatínek začal nahlas nadávat komunistům, maminka ho pokaždé prosila: Vendo, prosím tě, nekřič, zavřou tě“. A nás vyzývala: Holky běžte zavřít okno, ať ho lidi neslyší.“

Na popraveného dědečka rodina často vzpomínala. Na náhrobku měl vyrytý nápis, který se stal pro všechny určitým mementem: Dali jsme životy své, aby vlast mohla svobodně žít.

„Dědečka jsem sice nepoznala, ale jeho tragický osud můj život významně ovlivnil. Maminka nesla jeho smrt velmi těžce a ztratila víru v Boha. Takže nás vychovávala v ateistickém duchu. Kostel jsme ale ctili. Chodili jsme například do rokytnického svatostánku zpívat.“

Dcery musely doma pomáhat rodičům s hospodářstvím, starat se o slepice, kozy, králíky a také sušit seno. Jako děti v šedesátých letech trávily volný čas hodně venku, v přírodě a při sportu. Svatava ráda plavala, lyžovala, hrála závodně volejbal i stolní tenis, se sestrou se dostaly se stolním tenisem až do krajské soutěže. Hrála taky badminton a šachy, které ji naučil tatínek. Dcery musely chodit běhat a otec jim měřil čas. Všechny rovněž hrály na piano. Svatava si k pianu přibrala ještě housle a varhany. I když sedmičlenná rodina neměla peněz nadbytek, nedostatkem netrpěla.

„Když jsme měli v neděli na něco dobrého chuť, maminka nám nasypala misku plnou ovesných vloček, přidala nasbírané borůvky a všichni jsme si skvěle pochutnali. Ani jsme tehdy nevěděli, že vlastně jíme biostravu, která je teď moderní.“

Velkou a celoživotní láskou se už v dětství stalo pro Svatavu divadlo. Otec pocházel z Vysokého nad Jizerou a jeho největším kamarádem byl Jaroslav Hejral, jehož rodiče se starali o budovu divadla. Otec trávil ve vysockém divadle celé mládí a automaticky tudíž začal hrát divadlo i v Rokytnici nad Jizerou.

„Do základní školy jsme chodila v Horní Rokytnici. A bylo to tam prima. Náš učitel Novotný například zastával názor, že pokud je hezké počasí, je škoda sedět ve třídě. A že se matematiku nebo zeměpis můžeme učit na procházce v lese.“

Svatava chtěla studovat Střední knihovnickou školu v Praze, ráda totiž četla. Díky rodičům, kteří měli bohatou knihovnu, přečetla, jak sama říká, co jí přišlo pod ruku. Například všechny knihy od Aloise Jiráska. Na vysněnou školu se nakonec nedostala, vystudovala gymnázium v Jilemnici. Chtěla studovat na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, matematika ji bavila, z gymnázia ale nedostala doporučení. Podle školního posudku neměla správný přístup k socialistickému životu.

„Dodneška mi nikdo nevysvětlil, co je to správný přístup k socialistickému životu. Ale tak to tehdy bylo. Jak jsem říkala, tatínek nám nedovolil, abychom oficiálně vstoupily mezi jiskřičky a pionýry. V letech 1968 až 1979, než skauting komunisté opět zakázaly, jsem ale naštěstí mohla chodit do skautského oddílu. Přečetla jsem tehdy celého Foglara a žila podle Modrého života. Snažila jsem se nelhat, každý den udělat dobrý skutek, zkrátka, všechna ta předepsaná políčka jsem postupně barvila modrou barvou, což znamenalo splněno. Pamatuji se, že jsem napsala slohovou práci o loučení se skautem na Studenově. A divím se, že z toho soudružka učitelka tenkrát neudělala žádný problém.“

Svatava Hejralová nevstoupila na střední škole ani do tehdy téměř povinného Socialistického svazu mládeže. Na gymnáziu tvrdila, že je členkou organizace doma v Rokytnici nad Jizerou a v Rokytnici si zase mysleli, že je členkou SSM na gymnáziu v Jilemnici.

Ochotnické divadlo ve Vysokém

Ještě na gymnáziu začala Svatava Hejralová chodit s Janem Hejralem spjatým s ochotníky ve Vysokém nad Jizerou. A čím dál víc ji ochotnické divadlo bavilo.

„V podstatě už jako dítě jsem chodila recitovat, uváděla různé akademie, chodily jsme jako děti s rodiči hodně do divadla, tatínek hrál už ve Vysokém a pak i se staršími dcerami Rokytnici. Zkrátka divadelní cestu jsem měla předurčenou.“

Ve Vysokém nad Jizerou začínala v operetě od Karla Valdaufa a Bohuslava Nádvorníka Nazdar tati, kde hrála se svým budoucím manželem Janem Hejralem. Když nedostala doporučení na vysokou školu, podařilo se jí dostat alespoň do Chrudimi na kulturně výchovnou nástavbu střední školy, obdobu dnešní vyšší odborné školy. Absolventi této nástavby pak mohli pracovat v muzeích, knihovnách a jiných kulturně vzdělávacích institucích.

„Prožila jsem krásné dva roky života v Chrudimi na internátě. Máme z té doby dokonce holčičí kroniku. Vím, že jsme tam my, spolužačky, trochu lumpačily. Samozřejmě, že se zákonitě občas projevilo to, že jsme byly starší než některé děti na internátu, a občas tudíž docházelo k střetům s vedením. Vymohly jsme si ale prodloužené vycházky, abychom mohly chodit do divadel a na koncerty. Zase jsme ale musely na oplátku přijmout internátní režim. Ráno v sedm byla třeba rozcvička, musely jsme si srovnávat knížky ne podle oboru, ale podle velikosti, aby to vypadalo esteticky a ředitelka internátu nás pravidelně kontrolovala, zda nemáme na pokoji alkohol. Ale přežily jsme to.“

V jednadvaceti letech se Svatava Hejralová vdala a brzy měla první dceru. Dostala se v té době na dálkové studium vysoké školy, vybrala si teorii kultury na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.

„Vydržela jsem dojíždět do Prahy půl roku. Pak jsem to vzdala, nedokázala jsem tu svou holčičku neustále opouštět. Dala jsem zkrátka přednost dítěti. Trošku mě to teď sice mrzí, ale nemyslím si, že by to nějak ovlivnilo můj další život.“

Svatava Hejralová pracovala před mateřskou dovolenou krátce ve Vlastivědném muzeu ve Vysokém nad Jizerou. Několik let pak pracovala v kulturním středisku někdejšího Městského národního výboru ve Vysokém nad Jizerou, nejdéle byla ale zaměstnaná u soukromé praktické lékařky. Do Vlastivědného muzea se pak vrátila v důchodovém věku. Mezitím se stihla věnovat čtyřem dětem, práci i ochotnickému divadlu.

„Všechny děti, Svatava, Jan, Magdaléna a Václav si cestu postupně do divadla taky našly. Například Honzík, ten režíruje a je dobrý herec, Magdaléna a Svatka s Vaškem zůstávají v zázemí divadla.

Svatava Hejralová ztvárnila v ochotnickém divadle přes čtyřicet rolí. Uváděla také řadu kulturních představení, koncertů a slavností.

„Za celý život jsem se řídila heslem, které se u Hejralů bralo jako samozřejmost. A to, že všichni můžou, ale herec a muzikant musí. Že na něm stojí představení nebo koncert. Protože, když někdo vypadne, tak se může rozsypat celé divadlo, celá kapela.“

Kromě divadla se rovněž zapojila do práce v dobrovolném hasičském sdružení. Pomáhala při hasičských soutěžích a nejrůznějších akcích a pekla sejkory. V Českém ski klubu ve Vysokém nad Jizerou se věnovala také práci rozhodčí na sjezdařských a běžeckých závodech. S časomírou svého švagra 25 let jezdila od Aše až po Beskydy, měřili časy železným mužům, závodníkům na lyžích, na kolech, zkoušeli i závody motocyklů a v poslední době jsou časoměřiči automobilových sprintů.

„Je to úplně jiný rank, potkáte jiné lidi než v divadle. Ale obě činnosti mají jedno společné. Jsou pro něco zanícení a dělají to i ve svém volném čase a dávají radost někomu jinému. Takže já si myslím, že je jedno, jestli člověk hraje divadlo nebo značkuje turistické cesty, závodí v autech nebo běhá, důležité je to, že se lidi setkávají, povídají si. A nemusí to být jen u sklenky vína, u termosky s čajem je to také fajn.“

Svatava Hejralová je celý život věrná Divadelnímu spolku Krakonoš ve Vysokém nad Jizerou, který má dlouhou tradici.

„Vysoké nad Jizerou je vlastně kolébkou světského ochotnického divadla. V tomto krkonošském městečku se první divadlo hrálo už v roce 1786, první představení nacvičil pan podučitel Jan Petruška se svými žáky. Hráli Bruncvíka, ve světnici, kde jako opona posloužila loktuše. A jak to vlastně začalo? Shodou okolností, jako dnes ovlivňují náš život v Krkonoších Pražáci, ne vždycky v dobrém, tak tady to v dobrém bylo. Jan Petruška měl bratra, tkalounkáře, který žil v Praze. A ten ho vzal na představení do věhlasného divadla Bouda. A když se Honza vrátil z Prahy do Vysokého nad Jizerou, tak si řekl, že něco podobného chce také nacvičit. Nechal si od bratra sehnat text Bruncvíka a nazkoušel divadlo se svými žáky. Později se divadelní představení hrála i ve stodolách na mlatě nebo venku v přírodě. Nakonec se divadlo přeneslo do hospod, kterých bylo ve Vysokém asi dvacet. A začalo nabírat na síle, to hráli už dospělí. Vznikla i divadelní společnost, která pravidelně uváděla neuvěřitelné spousty her. Fungovalo to tak, že každé pondělí obešel divadelní posel herce s rolemi a v neděli už byla premiéra. Hrálo se na dvě, tři zkoušky a podle toho asi to divadlo vypadalo! Ale nikomu to nevadilo.“

Jak Svatava Hejralová dodává, divadlo v 18. století mělo jinou funkci než dnes, protože zároveň vzdělávalo. V divadle se hodně četlo a lidé se tak seznamovali s díly klasických autorů. V druhé polovině19. století už mělo divadlo poměrně silnou pozici, jeho finanční výnosy se odváděly městu. V roce 1834 město Vysoké nad Jizerou vyhořelo, dva roky se tudíž ve městě divadlo nehrálo. Později se ale činnost divadelníků obnovila, diváci mohli chodit na představení do nové radnice, dnešní základní školy, která měla vlastní společenský sál. V roce 1871 ve Vysokém nad Jizerou vznikl první registrovaný ochotnický divadelní spolek Přemysl.

„Vysocké divadlo má úžasný archiv, objevili jsme v něm dokonce divadelní kroniku, oni tomu tenkrát říkali protokoly. Píše se v nich například, kde byla ustavující schůze, co všechno se ve spolku dělo, zachovala se i matrika, kde byli zapsáni všichni členové, jejich povinnosti a práva, kdo byl režisér, knihovník nebo pokladník. Spolek fungoval jedenáct let. Už před Přemyslem byly ve Vysokém dva pěvecké spolky, mužský Krakonoš a ženský Vlastimila. A tyto spolky se chtěly rovněž věnovat divadlu. V roce 1882 se spojily a vznikla pěvecko-divadelní jednota Krakonoš. Její následnickou organizací je vlastně dnešní Divadelní spolek Krakonoš.“

Jak dál uvádí Svatava Hejralová, snem ochotníků bylo mít vlastní divadelní budovu. V roce 1925 se jim tento sen podařilo splnit. Vlastní kamenné divadlo spolek udržoval až do padesátých letech 20. století, kdy ho převzalo do správy město. Po sametové revoluci se znovu ustanovil Divadelní spolek Krakonoš. Divadelníci chtěli divadlo získat zpět v restituci. Zjistili ale, že komunisté nezměnili v katastru majitele a tudíž, že po celou dobu totality byl majitelem právě divadelní spolek.

„Takže nešlo o restituci. My jako nástupnická organizace Divadelního spolku Krakonoš jsme pouze na ministerstvu vnitra oznámili, že si přebíráme budovu divadla do své správy.“

Herečkou v Divadelním spolku Krakonoš

Po první roli zamilované dcerky hostinského v operetě Nazdar tati v roce 1973 ráda vzpomíná také na roli komorné v Jiráskově Lucerně, na Eriku v Hubačově Domě na nebesích i na hru se zpěvy Únos Sabinek.

„Tuto hru jsme stačili nacvičit za dva měsíce, na scéně jsem byla se svou panímámou, ta většinou neuměla roli. Byla ale dobrou režisérkou, takže nakonec oba Hejralovi nejvíc režírovali. Můj kamarád Honza Blažek taky často neznal roli, ale byl dobrý režisér. A já často stála na jevišti a čekala, co bude Honza ve finále dělat. Jednou jsem stála na kraji jeviště schovaná za kytkou. Nápovědu tehdy dělala Honzova manželka a on, jak opět nevěděl, co říkat a navíc špatně slyšel, tak si došel až k té nápovědě, nastavil ucho a zvolal: Co tó? A když konečně pochopil, tak se vrátil na své místo na scéně a svou repliku odříkal. A já byla ráda, že jsem schovaná za kytkou, tahle jeho scéna se nedala přežít!“

Svatava Hejralová měla ráda i hru Babičky druhé generace, kde hrála se svým manželem Jan mladý manželský pár.

„Chodila na nás například střední zemědělská škola. Já stála na rampě, měla jsem culíky, něco jsem povídala a z první řady se ozvalo, teď budu citovat: Ty vo.e, kolik jí asi může bej, ty vo.e! Ty vo.e, já nevím, je nějaká mladá! A já se k nim nahnula a řekla: Ty vo.e, je mně dvaadvacet a mám půlroční dceru! A pokračovali jsme dál. A už byl klid.“

Jak Svatava Hejralová zdůrazňuje, mileráda opustila role naivek, které se jí hrály nejhůř. Milovala ovšem roli čarodějnic. Specifická a hodně osobní byla podle Svatavy Hejralové její role vojandy v dramatizaci hry B. Vasiljeva ... a jitra jsou zde tichá.

„Hru jsme nastudovali u příležitosti 40. výročí Sondergerichtu, Německého zvláštního soudu, podle jehož rozsudku byl popraven děda.“

Vzpomíná také na Novou komediyji vo Libuši a dívčí vojně v Čechách, lidovou hru od Františka Vodseďálka, kde hrála roli Vlasty.

„Uváděli jsme ji u příležitosti dvoustého výročí založení divadla v úpravě Jana Kopeckého. A tu Vlastu jsem asi hrála dobře, protože mě autobusák nevzal do autobusu, že jsem zlá ženská! Měli jsme tyto lidové hry moc rádi, patří do Vysokého. Režisér Karel Palouš nám pak přinesl další hru, Komedii o hvězdě, narození Páně. Ztvárnila jsem zpěvačku a pak ženu Ráchel, které Herodes zabije dítě. V té době jsem měla doma tříletou Madlenku a čerstvě narozeného Vaška. A když jsem tuhle roli hrála, a Vašíčka jakože miminko zabijí, tak se Madlenka rozbrečela, že zabili jejího brášku. A nepomohlo ani to, že ji dědeček jako svatý Josef povozil na oslu.“

Za tři roky nato měla možnost si zahrát Pannu Marii spolu s manželem jako představitelem Ježíše v další lidové hře O umučení Ježíše Krista pod režií Karla Palouše.

„Bylo to takové zvláštní. Byli jsme s Honzou manželé a ještě nám bylo příznačných třiatřicet let. S tímhle představením jsme se probojovali až na domácí přehlídku. A pamatuji si na hodnocení pana profesora Císaře, který říkal, že to bylo výjimečné představení a dodal: Ta vaše Panna Marie je úplně jinak pojatá, víte? Vy jste té Pietě vdechla lehce erotický nádech, jak jste manžela hladila po těch ranách, to by mne tedy vůbec nenapadlo! Ale dostala jsem za tu roli pochvalu!“

Ráda se vrací i k roli Korduly ve Strakonickém dudákovi. Představení opět režíroval Karel Palouš, jehož rodina pochází z Vysokého nad Jizerou. Jeho dědeček Karel Hásek byl starostou prvního ochotnického divadelního spolku Přemysl. Svatava nezapomene ani na mimořádný muzikál Malované na skle.

„Myslím, že to byl jeden z největších počinů za posledních x let. Staří, mladí, tlustí, hubení, šikovní, nešikovní, všichni jsme se tam uplatnili. Díky Martinovi Packovi, který dělal skvělou choreografii. Ten se nám přiznal, že, když nás viděl na scéně, hlavně ty staré, tak si říkal, no to je materiál! Co s tím budu dělat? Byl ale skvělý! Na co jsme stačili, to jsme předvedli, nikoho neznemožnil, nedělal si z nikoho legraci a naučil nás spoustu věcí. Dodnes obdivuji odvahu režisérky Mařenky Trunečkové.“

Svatava Hejralová vzpomíná i na nastudování hry Normana Robbinse Hrobka s vyhlídkou, kdy za postavu Emily obdržela diamantový přívěsek, ocenění za nejlepší ženskou roli Krakonošova divadelního podzimu v roce 2013.

„Kdo zná děj Hrobky, tak ví, že se tam v rodině všichni postupně vyvražďují a končí zakopaní pod maceškami. Já jsem vlastně hrála babochlapa a milovala jsem tu roli. Všechny herečky se musely nalíčit, načančat, radily se, jestli jim sedí výstřih či něco jiného. A já jsem tam do poslední chvíle chodila v civilu, a ony na mne: Ty nehraješ? Hraju. Ty se nejdeš připravovat? Nejdu! Tak se ale musíš nalíčit! Nemusím! Prostě, byla to velká výhoda, že jsem hrála ženskou, která natáhla kalhoty, furt chroustala jablka a chovala se jako chlap. Nemusela jsem mít nožičky přes nožičky, syn a zároveň režisér Honza mě dokonce učil, jak sedí chlapi, s roztaženýma nohama! A byla to pro mne vrcholná role.“

Nezapomenutelné jsou rovněž vzpomínky na spolupráci s amatérským divadelním souborem v Dozulé v Normandii, která vyvrcholila ojedinělým projektem v ochotnickém divadle, česko-francouzským nastudováním Moliérova Měšťáka s účastí na mezinárodním divadelním festivalu v německém Paderbornu. A také na všechny účasti na divadelní žatvě Jiráskův Hronov.

„Teď mám zase krásnou roli, je už čtyřicátá, ve Sborovně, tam hraji starší učitelku, říká se jí Kombucha, protože jí bolí nohy, hlava, prostě všechno, má navíc speciální názory. A zase, nemusím se líčit! Hezká být nemusím! Pokaždé, když hraju, tak slyším slova mého tatínka: Jó, ve Vysokém, to je divadlo! Tak mě to hraní uchvátilo, že jsem vždy brala jakoukoliv roli jako poctu. A nerozlišovala jsem, jestli je malá nebo velká. Pantáta byl pro mne vzorem, říkal, že není malých rolí. On totiž i z té nejmenší role dokázal udělat tu nejhezčí.“

Svatava Hejralová zkusila i režii. V rámci oslav 100. výročí vzniku samostatného Československa vymyslela třídenní slavnostní program. Oslavy začínaly hrou Republika za koně a fotbal, kterou napsal úspěšný scénárista Petr Pýcha.

„Jedná se o hru, která patří do Vysokého. Je o tom, jak díky vysockým sedlákům došlo ke vzniku Československa. Hráli jsme to zhruba před dvaceti lety a tohle byla obnovená premiéra. A myslím si, že to bylo to nejlepší, co se k tomuto významnému výročí mohlo uvést.“

V rámci oslav ještě vymyslela, že připomene i nejslavnějšího rodáka Vysokého nad Jizerou Karla Kramáře, prvního ministerského předsedu Československé republiky.

„Sestavila jsem pásmo čtyř Kramářů, každý byl zobrazen v nějakém rozhodném úseku premiérova života. Ten první odchází z Vysokého coby student a loučí se před rodným domem se svými rodiči. Druhý, už významný politik, poznává svou manželku Naděždu a společně si postavili vilu na Krymu. Třetí Kramář na sněmu, jako politik na vrcholu své slávy a čtvrtý v Kramářově vile, kde pobýval už jako starý, unavený člověk. Vybrala jsem si představitele Karla Kramáře z celé republiky, jen ten první byl z Vysokého nad Jizerou. Myslím si, že se mi docela podařilo představit mladé generaci osobnost Karla Kramáře. Moc ho předtím neznala, protože byl v určité době ve stínu Edvarda Beneše, ačkoliv pro naši zemi udělal také hodně. Jak v Říšském parlamentu za Rakouska-Uherska, tak také v samostatném Československu. Celý život věnoval politice, byl to čestný člověk a stál si za svým. Názory neměnil, a vždy bojoval za to, aby byl český národ považován za rovnému německému nebo francouzskému národu. A jeho heslo bylo: Pravdou třeba proti všem!“

Svatava Hejralová ráda pořádá oslavy nejrůznějších výročí Divadelního spolku Krakonoš a města Vysoké nad Jizerou.

„Oslavovali jsme třeba 222. výročí založení divadla ve Vysokém, bylo to 22. února 2008 a začínalo se ve 22.08 hodin. Pak přišlo na řadu 90. výročí loutek a 90. výročí postavení kamenného divadla. Sehnala jsem kamarády z Liberecka z hobby klubu a zopakovali jsme si, jak probíhal ceremoniál při položení základního kamene divadla, se všemi pronesenými projevy. Obstarala jsem manuály tehdejšího vysockého starosty Emanuela Nečáska, stavitele Josefa Jandy a spisovatele Zdeňka Róna, kteří tam mluvili. A všichni účinkující byli nakonec velmi věrohodní. Lidé si například mysleli, že herec ztvárňující starostu je ten skutečný starosta Emanuel Nečásek. To, kdyby byla pravda, tak by mu muselo být už přes 130 let!“

V čele Krakonošova divadelního podzimu

Svatava Hejralová se byla na tuto národní přehlídku venkovských divadelních souborů podívat poprvé v patnácti letech. Vzal ji tam její kmotr, strýc Vaverka, který hrál v divadle ve Vysokém nad Jizerou na housle. V roce 1973 už v divadle pracovala jako šatnářka, uvaděčka, pomocnice v kuchyňce i jako uklízečka. O rok později dělala hostesku a uváděla herce a hosty.

„Na dvacátý ročník přehlídky mám zajímavou vzpomínku. Festival končil, čekali jsme na rozhodnutí poroty, vedle mě seděl tehdejší předseda přípravného výboru a zároveň vysockého národního výboru Jiří Pičman. Předseda hodnotící poroty Pavel Harvánek přišel na scénu a řekl: „Dobrý večer, dámy a pánové!“ A vedle mě se ozvalo:“ Tak, hochu, ty seš tady naposled.“ Protože tehdejší oficiální oslovení bylo soudruzi a soudružky. Netušil, že tam byl naposledy on. Za dvanáct měsíců, v roce 1990, jsem tam už stála jako předsedkyně přípravného výboru já.“

Jak Svatava Hejralová podotýká, funkci vzala hlavně proto, že v té době nebyl v divadle nikdo, kdo by znal dobře provoz jak po umělecké, tak i po organizační stránce.

„Na udržení té přehlídky po sametové revoluci pracovali všichni, například Pepa Malinek, Zdeněk Holan, Petr Pešek. I na městě měli zájem na tom, aby Krakonošův divadelní podzim pokračoval. Ostatně sjíždějí se tam soubory z celé země a přehlídka dělá dobré jméno Vysokému nad Jizerou. A podařilo se to, takže v čele tohoto divadelního svátku stojím už třiatřicet let.“

Na Krakonošově divadelním podzimu se i dnes dodržují tradiční ceremoniály, například slavnostní vítání účastníků a hostů ve městě a před divadlem. A také příjemné posezení v divadelní restauraci se sejkorami a jinými tradičními pokrmy. Přehlídkou už za tu dobu, co je Svatava Hejralová její ředitelkou, prošly stovky divadelních souborů a tisíce herců a diváků. Ti mohli často shlédnout naprosto špičková představení.

„Vzpomínám na divadelní spolek Karolinka, který dnes už nepracuje. Jednou přivezl představení DOMA, to bylo něco neskutečného. Špičkové byly i další moravské soubory Boleradice, Němčice, Hvozdná. Jejich Maryši byly úžasné! Já si myslím, že Maryša, ať mi prominou pražské profesionální scény, patří moravským divadlům. Asi jako nám patří lidové hry. Líbila se mi i bystřická představení Němcových, která přinášela antická témata. Z těch novějších souborů poslední doby se mi líbí Štítina, která skvěle umí komedie. Když si pak připomenu boleradické představení My Fair Lady ze Zelňáku v brněnském hantecu s moravskými zpěvy, zjihnu. Oni mají úplně jiný hlas než my, Češi, plnější, sytější, výraznější. A když jich zpívá třicet, čtyřicet, to se nedá zapomenout. Prostě divadlo snů! Krásné bylo i Ořechovské divadlo, to je doslova fenomén ochotnického divadla. Samozřejmě Vlastík Pešků o něm říká, že to je jeho pokusné divadlo, je totiž jinak režisérem a majitelem profi divadla v Brně. První jejich představení, které k nám přivezli před čtyřiceti lety, bylo úžasné Lumpacivagabundus. Nezapomenutelným zážitkem byly jejich Švédové. Jezdily s nimi skvělé osobnosti, profesionální herci, režiséři i scénografové. Byli to lidé, kteří nikdy tomu ochotnickému divadlu neublížili, dokázali s ním splynout, navázat na jeho potřeby a neříkali: Já jsem profesionál a bude to, jak já chci! Prostě to ochotnické divadlo pozvedli. Vzpomínám na vysockého režiséra Karla Palouše, který režíroval v Realistickém divadle v Praze lidové hry, a pozval k nám tamní profesionální herce. Byl u nás třeba Jan Hartl. Po představení za námi přišel a řekl: Konečně jsem pochopil, co tím chtěl starý pán, náš režisér, říct. A my na to: Co? A on: Povídal, ty seš sedlák, ty řezník, ty pan lékárník, ale hraješ krále! Tehdy jsem si řekl, proč nám to povídá?? Až teď po shlédnutí vašeho představení vím, co tím myslel. Měl pravdu. My to ale jako vy nedokážeme!“

Pořadatelé vysockého Krakonošova divadelního podzimu zavedli tradici, že na každý ročník přehlídky zvou na besedu profesionálního herce nebo režiséra. Ještě před rokem 1989 ji dvakrát navštívil herec, spisovatel a dramatik Miroslav Horníček s jeho nezapomenutelným humorem, s laskavostí ke všem, co s ním přišli do kontaktu. První host po sametové revoluci pak byl herec a vysokoškolský pedagog Radovan Lukavský.

„Přivezli ho autem večer. Nejprve se objevila jeho nablýskaná bota, pak perfektní puky, nakonec vylezl pan herec, profesor Radovan Lukavský. Rozhlédl se, uviděl slavnostně osvětlené divadlo a všechny ty vlající praporky. A pravil: Proboha, proč mi nikdo neřekl, kam to jedu? Řekli mu, že jede na besedu do venkovského divadla. A představoval si nějakou venkovskou hospůdku, kde se na něj budou lidé koukat a popíjet pivo. A teď se ocitl v kamenném divadle, v narvaném sále s poučeným obecenstvem!“

Do Vysokého nad Jizerou přijeli i další známí herci, Petr Kostka a Petr Nárožný, herečky Květa Fialová s Naďou Konvalinkovou. V divadle s diváky besedoval i herec Stanislav Zindulka, který pochází z nedaleké Jilemnice.

„On byl stejně jako já absolventem tehdejší střední všeobecně vzdělávací školy, tedy dnešního gymnázia. A když byla jednou na škole oslava výročí školy, my jsme tam měli s manželem malou scénku, a pan Zindulka hrál jinou scénku. Měli jsme vedle sebe šatnu. A já byla hrdá, že jsme kolegové! A to jsem netušila, že přejde třicet let a budu ho moct přivítat na divadelní přehlídce ve Vysokém. Byla jsem moc ráda, protože za pár měsíců odešel pan Zindulka do hereckého nebe.“

Svatava Hejralová ráda vzpomíná na nesmírně srdečnou herečku Evu Holubovou, která bavila diváky řadou neuvěřitelných a vtipných zážitků. A rovněž na Markétu Hrubešovou, Tomáše Töpfera nebo Danu Morávkovou.

„Nezapomenu ani na herce Jana Kanyzu, který má v Hájích nad Jizerou chalupu. Já mu říkám: Pane, Kanyza, co si dáte? A on: Samozřejmě skleničku červeného vína, když mě pak odvezete domů! A nenalejvejte ho, prosím, do žádného hrnku, já klidně a otevřeně přiznám, že mám rád červené! Pak jsme ho s mým současným partnerem Ivanem odváželi na chalupu. A on nás zval domů. Říkal, musíte vidět, jak se o mne má žena skvěle stará! Že tady bude připravená mísa obložených chlebů a bábovka. Co bych já s tím dělal! A opravdu to tak bylo. Dali jsme si kávu, prohlédli jeho ateliér, kde maluje. A poslechli si skvělé vyprávění. Bylo to v době, kdy se stáhl z hereckého světa, protože byl nařčen ze spolupráce s STB. A rozhodl se, že už bude jen malovat, jezdit do Francie, kterou miluje, tu vonnou levandulovou zemi, stejně jako miluje krkonošské vonné louky. A že se k herectví nevrátí. Naštěstí to po svém očištění u soudu nesplnil.“

Do Vysokého nad Jizerou zavítal také tehdejší ministr kultury Pavel Dostál. A protože byl vyhlášený tím, že rád nosí šály, tak mu všechny ženy, které byly na divadelní přehlídce začaly plést šálu. Měřila nakonec jedenáct metrů, dokonce si ji vzal na sebe na diskusi v televizi.

Současnost vysockého divadelnictví

Divadelní spolek Krakonoš má 120 členů, kteří se dělí na čestné, přispívající a činné. Spolek však podle Svatavy Hejralové stárne, i když má ve svých řadách stále mladé herce a muzikanty. Většinou se jedná o děti herců, co ve spolku hrají.

„Všichni cítíme, že Vysoké nad Jizerou není ideální místo pro život mladé rodiny. Ve městě není velká občanská vybavenost a dostatek práce. Skoro za vším se musí dojíždět. Je zcela obvyklé, že rodina musí mít dvě auta, Na ně si ale musí ti mladí zase vydělat. A tím pádem nemají čas na ochotnické divadlo. Herecký potěr nám opravdu začíná chybět. Nicméně nevěřím, že by ochotnické divadlo skončilo.“

Svatava Hejralová dodává, že ochotnické divadlo není jen o hercích, ale také o lidech, kteří se postarají o to, že divadlo svítí, je v něm teplo, že bude uklizené. Je to podle ní hlavně o dobrém kolektivu, které divadlo dělat chce. Na něj totiž navazuje i řada dalších akcí, včetně těch komerčních. Pořádání plesů, poutí, dětských dní, besed a přednášek. V současné době se Svatava Hejralová hodně zabývá divadelním archivem, který podědila po dědečkovi Hejralovi. Objevila v něm spoustu záznamů o tom, jak bohatou tradici ochotnické divadlo ve Vysokém má.

„Chtěla bych mladým lidem u nás v divadle ukázat, na co navazují. Protože je to neskutečně dlouhá tradice. A kdo si neváží tradice, nemůže si vážit ani sám sebe. K tomu, aby to pochopili, musí, samozřejmě, mladí lidé dozrát. “

Svatava Hejralová začíná divadelní archiv třídit, chce ho celý zdigitalizovat. Samotnou přehlídku Krakonošův divadelní podzim už divadelníci částečně zdigitalizovali. Videa z přehlídek jsou uložená na pevných discích a na DVD.

„Máme i první kroniku pěvecko-divadelní jednoty Krakonoš z roku 1882, staré plány na výstavbu divadla, i ty neuplatněné. A taky ty bláznivé z osmdesátých let, kdy se mělo divadlo rozšiřovat. Zaplaťpánbůh, že se na to tehdy peníze nesehnaly, protože čí by dnes to divadlo bylo? Kdo by se o takového molocha staral? Asi by zaniklo, spadlo, takových molochů stojí všude moc. V archivu jsme mimochodem našli obraz Vladimíra Komárka z roku 1966, zápisky babičky Hejralové, babičky mého manžela, která domovničila v divadle od roku 1930 s Josefem Hejralem nejstarším, a zapisovala, co se v divadle den po dni událo. Jsou tam třeba zápisky, když komunisté v padesátých letech začali přebírat divadlo, jak se kolikrát nehrálo, protože tam byly stále nějaké schůze. V archivu jsou i ručně přepisované staré hry z druhé poloviny 19.století. V době, kdy ještě ochotníci neměli svou divadelní budovu, tak hry, kulisy a rekvizity ukládali do tzv. šatnice, místnosti uvolněné v hospodě. A z té šatnice se naštěstí uložily do divadelního archivu.“

Svatava Hejralová má ještě jeden veliký sen, napsat kroniku vysockého divadla. Ke dvoustému výročí divadla už v době totality kniha vyšla, je to podle ní ale typická ukázka komunistického stylu, pro dnešní dobu nepřijatelná.

„Jsem ráda, že jsme zatím vydali sborník k 150. výročí Přemysla, ten vyšel v roce 2021. Uvádíme v něm například, že za dobu, co spolek od roku 1871 do roku 1882 existoval, odehráli herci na 190 představení. Což je neskutečné! Za necelých dvanáct let tolik her! A víme například i to, že naše poslední uvedení hry Sborovna v Kosmonosích u Mladé Boleslavi bylo dvoutisící sedmisté představení v historii vysockého divadla. Podařilo se nám také vydat knihu k 50. výročí vzniku divadelní přehlídky. Vydáním knihy o celé historii našeho vysockého divadla bych si ale splnila můj třetí životní sen. Ten první byly děti, druhým dobrovolné dárcovství krve, pochlubím se, že jsem letos převzala Diamantový kříž I. třídy za 160 odběrů. A teď, k splnění třetího přání mi už chybí jen ta kniha.“

Svatava Hejralová má jedno životní motto: Všechno zlé je pro něco dobré. K tomu ale, jak dodává, musela také dozrát. Získala za svou činnost v kultuře v roce 2008 nejvyšší ocenění v ochotnickém divadle – Zlatý odznak J. K. Tyla. V roce 2016 obdržela Cenu města Vysoké nad Jizerou a rovněž čestné uznání Matěje Kopeckého za loutkářskou činnost od Svazu amatérských loutkářů. Za celoživotní přínos v oblasti divadelního umění převzala v roce 2020 Poctu hejtmana Libereckého kraje.

 

Ivana Bernáthová