Karel Sobotka

Rozhovor

 

Mládí

Karel Sobotka se narodil 18. dubna 1959 v Semilech, avšak od narození žije v Těpeřích u Železného Brodu, kde má v rodinném domě svou sklářskou dílnu. Jako malý kluk pomáhal babičce Karolíně Sobotkové navlékat korále, čímž získal vztah k řemeslné práci.

„Táta Josef Sobotka byl úředník v podniku Železnobrodské sklo a maminka Vlasta, rozená Dumková, v něm pracovala jako dělnice. Takže jsem byl od dětství obklopený sklem. Protože Železnobrodsko, to tehdy bylo hlavně sklářství a pak samozřejmě i textilní průmysl. Když mne maminka vyhodila s kolobrndou na hřiště, tak jsem zajel k panu Jindřichovi Pulíčkovi, který měl doma ve sklepě mačkárnu a tam jsem se pozorně díval, jak korále padají do kotlíku a moc se mi líbil všudypřítomný pekelný oheň.“

Karel Sobotka se zároveň chodil dívat i na práci sklářského mistra, profesora na Střední průmyslové škole sklářské v Železném Brodě Ladislava Ouhrabky, který ve své domácí dílně vyráběl vinuté figurky. V dětství ale nejvíce času trávil s ostatními dětmi v přírodě, v letech 1968 až 1969, kdy komunisté v době pokusu o demokratizaci společnosti povolili skauting, chodil rád i do skautského oddílu.

„Byl jsem šťastné vlče. Soudruzi nám ale vysvětlili, že tudy cesta nevede. V roce 1969 jsme si udělali poslední velký táborák a z kasy jsme projedli všechny zbylé peníze v kuřatech. Tím to všechno zhaslo.“

Karel Sobotka dostával už v dětství za navlékání korálů od babičky peníze, aby u práce vydržel. Pečlivě si do notýsku zapisoval počet tuctů i částku, kterou si vydělal.

„A pak, když to všechno babička spočítala, tak mi řekla, vždyť z toho mám ještě srážky! A já na to napůl vážně, napůl z legrace, reagoval: Tak jim to nedávej! Ale alespoň jsem přičichl i trochu k účetnictví.“

Jako kluk Karel Sobotka také rád maloval, obkresloval například obrázky Josefa Lady. Jeho babička se s nimi pochlubila profesorovi Ladislavu Ouhrabkovi, který prohlásil, že jejího vnuka vezme na školu.

„Pan profesor ale zemřel, mně se nechtělo moc učit, takže mi bylo jasné, že žádná sklanda nebude. A že se půjdu vyučit řemeslu. Buď to bude textil, nebo sklo. Vyhrálo sklo. Zásluhou maminky, která měla v Jesenném na Semilsku známé, bratry Hlaváčovy, kteří měli sklářskou dílničku a dělali v ní figurky. Zařídili mi, že jsem se mohl s maminkou podívat do sklárny. Padli jsme si v ní s panem mistrem do oka, a protože jsme se znali z dětských lyžařských zájezdů, které fabrika pořádala, tak prohlásil: Tak já ho vezmu.“

Po různých peripetiích, protože sklárna brala celkem osm učňů a Karel Sobotka byl devátý, jej v roce 1974 nakonec do učebního oboru Výroba skleněné bižuterie-figurky vzali.

„Teorii jsme měli v Odborném učilišti Bižuterie v Jablonci nad Nisou a praxi jsme absolvovali v podniku Železnobrodské sklo. To je pro budoucího řemeslníka to nejlepší, co může existovat. Sice jsme museli podepsat úvazek, že budeme deset let v podniku pracovat, protože to vyučení fabriku něco stálo. Ale proč bych to nepodepsal, když mě obor bavil a měl jsem i za těch starých časů jistotu zajímavé práce.“

Učební obor tehdy trval dva roky, protože podnik Železnobrodské sklo potřeboval do výroby dělníky. Třídním učitelem Karla Sobotky se stal Vladislav Šikola z Maršovic, který byl šikovný praktik a vyučoval jen to, co podle něj učni ve sklárně potřebovali.

„Ještě lepší byl pak pan učitel Jindřich Vondra ze Bzí, bývalý figurkář, kterého nechali vystudovat kantořinu. Já jsem ještě při škole zkoušel dělat figurky doma, ve vlastní dílně. Měl jsem z fabriky pronajatý hořák a dmychadlo. Rád pak vzpomínám na praktické učňovské zkoušky. Vyfoukal jsem rybičku, která plavala ve vinuté skleněné trávě. Musel jsem ji předtím rozkreslit, i když všichni věděli, že to neumím. Nakonec mi námět namalovala kamarádka. A nevadilo to, složil jsem učňovské zkoušky s vyznamenáním.“

Zaměstnancem v Železnobrodském skle

V sedmnácti letech převzal Karel Sobotka výuční list a od té doby s výjimkou základní vojenské služby, kdy sloužil u protichemického vojska v Jaroměři, pracuje jako sklář. Hned po vyučení v roce 1976 nastoupil do Železnobrodského skla.

„Ve fabrice byl mým mistrem Miloš Hlaváč, to byl opravdu mistr s velkým P a velkým M, hodně nás naučil. Když před Vánoci potřeboval foukače, ukázal na dva, tři kluky a řekl: Budete foukat! Žádné chceš, nechceš! Dostali jsme se pod mistra Víťu Petra, byl to vynikající foukač, sice trochu bohém, ale naučil nás foukání skla dobře. Na rozdíl od některých starších sklářů, kteří si mysleli, že si snad své dovednosti vezmou do hrobu, a nic nám ze svých postupů nechtěli prozradit, tak nám Víťa Petr umožnil dívat se mu doslova pod ruce. A pamatuji si, že mezi mé první výrobky patřili sklenění bílí čápi s červenýma nohama.“

Jak Karel Sobotka dál vzpomíná, Železnobrodské sklo mělo v polovině sedmdesátých let dostatek zahraničních zakázek, hlavně ve Spojených státech amerických, Japonsku, Francii, tehdejším západním Německu a také v Sovětském svazu. A jak konstatuje, na tehdejší Československo toho moc nezbylo.

Po základní vojenské službě se na tři roky vrátil do Železnobrodského skla. A protože často jezdil na výlety a pracoval navíc jako turistický průvodce, byl rád, že mu podnik umožnil pracovat jako domácí dělník.

„Domácí práce byla tehdy v bižuterním průmyslu naprosto normální. Jednou za měsíc jsem si dojel pro suroviny a pro peníze. Jinak jsem dělal doma a určoval si pracovní dobu, jak jsem potřeboval. Takhle to fungovalo až do roku 1989, do sametové revoluce. Ta doba byla pro nás krásná. Ale pak už to šlo ráz naráz. Byl jsem ze Železnobrodského skla propuštěn pro přebytečnost. Nicméně dílnu jsem měl v podstatě zařízenou, ještě jsem něco z vlastních peněz dokoupil a začal dělat na sebe. A musím konstatovat, že na počátky kapitalismu, které jsem v devadesátých letech zažil, rád vzpomínám.“

Výroba foukaných figurek

Karel Sobotka rád vypráví o původu foukaných figurek. Začaly se vyrábět na začátku dvacátého století v německém městě Lausche, sklárnu podle něj ale Němci brzy po sjednocení západní i východní části země z ekologických důvodů zavřeli.

„Před sto lety, v letech 1922–1923, jel do Lausche profesor Jaroslav Brychta s dalšími kolegy, a přivezli k nám vánoční ozdoby, které skláři foukali na malé píšťalce. A začali pak zkoušet dělat první foukané figurky i u nás. Když jsem byl v pro mne nejhezčím muzeu skla a bižuterie na světě v Jablonci nad Nisou, tak mi tam dokonce ukázali exponát z roku 1867, který pochází z Příchovic od mistra Patermanna. Je to HOSTINEC U SLUNCE. Skleněné průhledné stěny i střecha. Uvnitř u stolu, samozřejmě skleněného, sedí hosté a hodují. Na stole foukané džbánky a sklenice. Nechybí ani do zlatova upečená bábovka. Vše je sklo – krása.“

K výrobě foukaných figurek barevné trubičky z bižuterního skla.

„Foukání figurek ze skleněných trubiček je hrozně jednoduchá věc. Nahřát, fouknout a je to hotové! Trubičky si kupuji v Desné v Jizerských horách, dnes je to podnik Preciosa, dříve Ornela a ještě předtím to byly Jablonecké sklárny. Stále tedy chodím nakupovat do stejné sklárny, která se jen čas od času přejmenuje.“

Jak připomíná Karel Sobotka, figurky původně foukal z neonových trubic, ze kterých se vyráběly barevné venkovní reklamy. Později se reklamy začaly dělat z technického skla, křišťálové. Do skla se foukal barevný prášek, a to pak různobarevně svítilo. Neony se tudíž v Desné přestaly vyrábět.

„Ale protože jsme si padli do oka s panem mistrem Jaroslavem Hlubučkem, který tam ty trubičky vyráběl, tak mi jednou řekl: Co kdybychom to zkusili fouknout z figurkářského sodnodraselného skla? A pan mistr to skutečně vyfoukal! A je to nejkrásnější sklo, ze kterého jsem kdy dělal! Neony byly totiž tvrdé a všechno z toho nešlo udělat. S každou barvou spojení se sklem nedrželo. Takže tahle práce byla občas trochu alchymií. Ale když to pár let děláte, tak to jde.“

Karel Sobotka rád fouká ze skleněných trubiček delfíny a kočky. Ztvárnil i volavky, které jsou vysoké téměř jeden metr a stojí u stromu o výšce 1,20 metrů. Tyto nápadité volavky jsou vystaveny ve Sklářském muzeu v Novém Boru. Baví ho také foukat velké skleněné ženské figury.

„Tyhle panny přede mnou nikdo nedělal. Jsou sedmdesát až osmdesát centimetrů vysoké. A je to hezké, udělat si pannu podle svých představ, každá je jiná! Stejně jako vlasatice, medúzy a mořské panny, které taky rád foukám. Hrál jsem si při téhle práci tak trochu na umělce. Nápady mám stále, inspiraci občas najdu i v hospůdce, kde sedím s kamarády. V ní jsem přišel třeba na to, jak udělám klečící třiceticentimetrovou vlasatici. Ty velké figury vyrábím stejně jako ty malé, ale dělám je třeba nadvakrát nebo natřikrát na malém ohýnku. Pak je týden nechám odležet a v tvorbě pokračuji. Dokončím hlavu, ruce a zase nechám figuru odležet. Nakonec dokončím spodek, stojánek. Je to časově náročné a chce to trpělivost. Musel jsem se ale později stejně zaměřit na menší figurky, které se díky menší finanční náročnosti lépe prodávají. Tak jsem začal dělat malé kočičky, delfínky, velikonoční kuřátka, zajíčky i vánoční ozdoby.“

Krize ve sklářství

Obchodníci jezdili v devadesátých letech pro foukané figurky přímo do Těpeř a Karel Sobotka, jak s úsměvem konstatuje, jen seděl a vyráběl. Později vznikla řada velkoobchodů, obchodníci přestali jezdit a podnikatelé si ve velkoobchodech podle něj začali sami vybírat zboží, které dál nabízeli do obchodů. První krizi své živnosti zažil právě v době vzniku velkoobchodů, tu překonal. Druhá přišla v době globální finanční krize v letech 2008 až 2009.

„Přestali jezdit turisté. A protože jsem nabízel své výrobky na stáncích v místech, kam jezdili hlavně turisté, najednou nebylo komu prodávat. A když přijdete o třicet procent svého obratu, tak to pořádně pocítíte!“

Karla Sobotku postihla v letech 2020 až 2022 také koronavirová krize, kdy byla zrušená řada trhů včetně vánočních a v České republice opět chyběli zahraniční turisté.

„Tahle krize mnoho živnostníků doslova dorazila. Spousta mých kamarádů se raději nechala zaměstnat. Já jsem přežil jen díky tomu, že podnikám ve svém domě, kde mám dílnu. Nejezdím na žádné velké dovolené a tím jsem si našetřil peníze, z nichž žiji dodnes. V nejhorším mi peníze půjčil bratr, který je zaměstnanec sklárny. I když mi kamarádi říkali, ať se nechám zaměstnat ve Škodovce, kde budu brát měsíčně třikrát víc a budu si moct jezdit po dovolených, stejně jsem se svého řemesla nevzdal.“

Živnostník roku 2013

K věhlasu Karla Sobotky přispělo získání titulu Živnostník roku 2013. Začaly se o něj zajímat média, pořady o něm natáčely rozhlas i televize, objevovaly se také články v denním tisku a magazínech.

„Takže jsem vyprodal celý svůj sklad plný foukaných figurek. Nejvíce se mé výrobky hodně kupovaly v roce 2014 na výstavě v galerii ve slovenských Piešťanech. Kromě Piešťan jsem vystavoval v letech 2001 až 2009 na bratislavské Inchebě i jinde na Slovensku. Odtamtud mám zážitek, předváděl jsem foukání figurek a jedna paní mne pozorovala a prohlásila: To jsem viděla v italském Muránu. Pán to tam koupil a teď tady machruje! Tak jsem zvedl jen oči a nic nekomentoval. Pak ten hlouček přihlížejících rozrazil jeden a půl metrákový chlap a říká nahlas, aby to bylo všude slyšet: Mistře, nezlobte se, i tady na Slovensku máme hlupáky! Paní se nafoukla a odešla. A pán mi dal vizitku, na které bylo uvedeno akademický sochař Drahomír Prihel a pozval mě k sobě do ateliéru.“

Karlovi Sobotkovi byla v roce 1997 propůjčena známka Český výrobek a chráněná známka Regionální produkt Český ráj. Dnes se Karel Sobotka zaměřuje především na řemeslnické trhy. Má své webové stránky i e-shop.

„Je fajn, když si na mém e-shopu zákazníci něco koupí a zaplatí. Ale není to ono. Nejradši mám, když si to člověk u mého stánku něco vyhlédne a s úsměvem mi pak zaplatí. To mě nabíjí. A nejkrásnější jsou šťastné dětské oči ve chvíli, když spatří má barevná zvířátka vykouzlená ze skla.“

Vyjma svého řemesla se Karel Sobotka aktivně věnuje práci v Hospodářské komoře ČR a Cechu sklářských a bižuterních výrobců Jablonecka.

„Já si myslím, že by měl být každý živnostník nebo podnikatel povinně v hospodářské komoře. Protože takhle jsme roztříštění, mrňaví, nikdo nám nenaslouchá. Naše jablonecká hospodářská komora je vynikající, tam se něco pro živnostníky dělá, různé akce a výstavy, například v německém Löbau. Velká hospodářská komora sice pomáhá velkým podnikům, o živnostnících ale neví skoro vůbec nic.“

Karel Sobotka oceňuje projekt Křišťálové údolí, který propaguje české sklo a bižuterii prostřednictvím pořádáním Dní otevřených dveří a specializovaných programů ve sklárnách, ateliérech, muzeích a na školách Libereckého kraje.

„Je to výhodné hlavně pro větší firmy. Já otvírám dveře své dílničky už spoustu let. Mám na dveřích cedulku, že po telefonické dohodě mohou návštěvníci přijít a já jim ukážu, jak figurky vyrábím. Většinou si také něco koupí. Jsou to ale spíše malé figurky, suvenýry, dárky. Dům máme na stezce Českého ráje a tak občas někdo přijde nečekaně. Když nejsem zrovna někde na trzích, tak, když mě zastihnou, rád se jim věnuji.“

Zahraniční trhy

Sobotkovy figurky jsou vystaveny jako trvalé exponáty v Městském muzeu v Železném Brodě, ve Sklářském muzeu v Novém Boru, v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou a v Muzeu zimních sportů a skla v Deštném v Orlických horách, kam jezdí na tradiční akci tavení skla dřevem.

„V zahraničních muzeích nemám zatím nic, tak dobrý zase nejsem, ale mé figurky jsou v podstatě po celé zeměkouli. Posílám své výrobky zákazníkům poštou, dobře je zabalím a dojdou v perfektním stavu. A doba internetová je prima, protože každý si může prohlédnout fotografie mých výrobků na mém webu, bez problémů si je objednat a zaplatit.“

Své figurky prodává nejen na trzích v České republice, ale jezdí často také na Slovensko, do Německa, Polska nebo Francie. Prostřednictvím Českého domu byl rovněž v Moskvě a letěl také do Číny.

„Byl jsem v čínském šestimiliónovém městě Nan Ning, asi čtrnáct dní po našem prezidentovi Milošovi Zemanovi. A musel jsem na předváděcí akci stále dělat foukané krtečky. Ale Číňané byli spokojení. Nikdy totiž neviděli, že by někdo foukal figurky ze skleněných trubiček. Předváděl jsem i v místě, kde bylo kasino, což mě v Číně překvapilo. Mám ale také zvláštní příhodu. Když jsme dostali volno na nákupy dárků a měli jsme pak jet zpět do hotelu taxíkem, nemohli jsme najít taxíka za normální cenu, chtěli na nás šílenou cenu pro cizince, sto dolarů! A vše se to odehrávalo za dohledu policie. Rozhodli jsme se tudíž jet metrem, což jsme ale v mnohapatrové stanici metra nezvládli. Tak jsme šli pěšky, byli jsme žízniví a hladoví. Najednou po ulici přeběhla jedna panička, spadla a obvinila nás z toho, že jsme jí podrazili nohy. To je prý v Číně taková past na cizince, aby zaplatili odškodné. Odvedli nás na policii, dlouho jsme čekali a nakonec firma, co nás do Číny pozvala, odškodné zaplatila. A to přes náš protest. Prý, jestli chceme odletět domů, tak to jinak nejde.“

Budoucnost foukaných figurek

Karel Sobotka je jediným sklářem, který v České republice fouká figurky z barevného bižuterního skla. A stále věří, že najde svého nástupce. Podle něj jsou ve Střední průmyslové škole v Železném Brodě nebo v Centru odborného vzdělávání v Jablonci nad Nisou mistři, kteří tohle řemeslo umí naučit. Pokulhává ovšem financování učňovského školství.

„Dříve jsme museli podepsat smlouvu, že po dokončení učebního oboru, nastoupíme na stanovený počet let do firmy, pro kterou jsme se vyučili. A to bylo skvělé. Dnes to ale nesmí být. Ke mně pár maminek přišlo, které chtěli své děti poslat do mé dílny na praxi. Ale skončilo to na tom, že mi tuhle praktickou výuku školství nezaplatí. Vždyť něco stojí také sklo, energie a zadarmo se to také nedá dělat!“

Karel Sobotka vyfoukal za svůj život více než sto tisíc figurek a vánočních ozdob. Své práci obětoval spoustu času, ale nelituje.

„Kolikrát mi říkali, že si jinde vydělám víc a budu mít dost času na jiné aktivity... Ovšem já si stále cením podnikatelské svobody. Že jsem si sám svým šéfem. A když třeba udělám dobrý obchod, tak si můžu dovolit dát svým zákazníkům i něco navíc. Živnostničení není o osmihodinové pracovní době, stále s tím řemeslem žijete, musíte mít nápady, máte pořád v hlavě, komu co máte odeslat, vystavit fakturu a tak. Ale neměnil bych.“

I přes to, že Karlovi Sobotkovi práce skláře a obchodování zabere spoustu času, vedl třicet let dobrovolné hasiče a patnáct let zastával funkci jednatele místního Sokola. Je rovněž dlouholetým dárcem krve.

 

Ivana Bernáthová