Petr Novotný

Rozhovor

Mládí

Petr Novotný se narodil 9. února 1952 v Ústí nad Orlicí na Královéhradecku, v dětství žil v nedalekém Letohradu. Jeho otec František Novotný byl ředitelem podniku Tesla v Jablonném nad Orlicí. Matka Marie Novotná, rozená Kylarová, pracovala jako mzdová účetní. 

„Mým největším koníčkem v dětství byla příroda, zvířata. Sbíral jsem motýly, brouky, uměl jsem dokonce vycpávat zvířata. A všichni si mysleli, že skončím někde v lese nebo v zoologické zahradě.“

Rodiče mu dali ve výběru povolání naprostou volnost. Ke sklářství ho nakonec přivedla náhoda. V Novém Boru se v roce 1965 začal stavět nový kombinát na výrobu ručního skla a dělal se celorepublikový nábor pro sklářské učňovské obory.

„Táta jezdil služebně po republice a tak mě do Nového Boru do té sklárny vzal, já viděl ten oheň a blázinec okolo, byl jsem nadšený, a tak jsem se šel v roce 1967 vzdělávat na tamní Střední odborné učiliště v oboru hutní zpracování skla.“

Jak Petr Novotný zdůrazňuje, už na učilišti pochopil, že sklářství je velmi náročné řemeslo. Skláři pracují v horku, musí mít fyzickou kondici a navíc by měli být kreativní. K tomu se snažili mladé učně vést novoborští sklářští mistři, některé z nich Petr Novotný doposud považuje za modly. Po dvou letech na učilišti začal v roce 1969 studovat na novoborské Střední průmyslové škole sklářské.

„Ta škola byla fantastická. Chodili jsme na praxi do hutě a teorii jsme měli na škole. A já byl jeden z mála, kterého ta škola bavila. Vzpomínám i na své spolužáky, se kterými se doteď scházíme každých deset let. Vím, že se z nich stali huťmistři, technologové, dělali v různých ekonomických funkcích. Bohužel, málokdo u píšťaly zůstal.“

Petr Novotný maturoval v roce 1972 v oboru uměleckého zpracování skla. Doteď vzpomíná na svou praktickou maturitní práci.

„V lese jsem nařezal pár křivých klacků, z toho jsem udělal formu. Vyfoukal jsem pak s trochou barvy svítidlo z opálového skla. Mistr mě varoval: Co blázníš, vždyť to máš moc veliké! A já jsem si vždycky hrál na siláka, takže jsem nafoukl šišku, která měla strukturu. Později jsem dělal podobnou šišku ve Spojených státech u sochaře a sklářského výtvarníka Dala Chihulyho, a úplně stejně, pomocí formy z klacků!“

Crystalex

Po základní vojenské službě nastoupil Petr Novotný do sklárny Hantych v novoborském podniku Crystalex. Původně to byl státní podnik Borské sklo, který se v roce 1974 přejmenoval na Crystalex. Sdružoval většinu českých skláren vyrábějících užitkové sklo. Prodej výrobků Crystalexu na zahraničních trzích pak zajišťoval podnik zahraničního obchodu Skloexport.

„Sklárna Hantych byla stará, stála hned vedle nového sklářského kombinátu v Novém Boru. Hodně k nám jezdili legendární sklářští výtvarníci, jako René Roubíček nebo Pavel Hlava. Já jsem se stal asistentem známého sklářského mistra Josefa Rozinka, který realizoval návrhy těchto významných sklářských výtvarníků a designérů. Byl už tehdy důchodce a časem mi už důvěřoval natolik, že jsem mohl realizovat jejich návrhy místo něj. Jednou nás filmovali a on mi říkal: To je dobré, ty to všechno odtaháš a já před kameru strčím už jen můj ksicht! Naučil mě mnoha grifům, které mi pomohly zvládat hodně těžké věci, které nelze tahat jen silou. A jak já tehdy nahrazoval mistra Rozinka, tak mě později vystřídal kamarád, dnes skvělý sklář Jiří Pačinek, takže to tedy krásně vyšlo.“

Jak Petr Novotný poznamenává, většina sklářských výtvarníků přinášela do sklárny své návrhy nakreslené. U sklářů při práci stáli a korigovali je.

„Fenomenální byl René Roubíček. Já jsem se třeba s něčím trápil, něco se mi nelíbilo. A on mi řekl: Tady to ohněte! A už to bylo ono. Toho si mimořádně vážím. Byl to mimořádný talent. Další fenomenální sklářský výtvarník Bořek Šípek o něm vždycky říkal: Proč on dělal jen to sklo. Mohl navrhovat i nábytek, být architektem, malířem. Na co šáhl, bylo perfektní!“

Petr Novotný je spokojený jako řemeslník. I když si občas, jak vtipkuje, s uměním zakoketoval.

„Když člověk pro ty umělce tvoří, tak ho napadá, jak by to udělal sám. Občas jsem do nějaké zakázky svůj nápad vložil. Někdy to dílu pomohlo, jindy ne. Někdy ten sklářský výtvarník můj nápad ocenil s tím, že ho využijeme jinde. A snad právě ty mé nápady a návrhy, jak dílo vylepšit, přispěly k tomu, že se mnou sklářští výtvarníci rádi spolupracovali.“

Získávání zkušeností v zahraničí

V roce 1983 Petr Novotný poznal světoznámého sklářského výtvarníka Bořka Šípka, se kterým mnoho let spolupracoval.

„Bořka Šípka ke mně přivedl René Roubíček. Vymýšlel u nás ve sklárně skleničky. A protože mu to šlo, tak jsme spolupracovali víc a víc. Jednou přišel René Roubíček a vyčítal mi, že si už pro něj pro Bořka neudělám čas. S Bořkem jsme se už tehdy domluvili, že se jednou osamostatníme, že jsme za totality vlastně fabrika ve fabrice. Jedna věc byla výroba, ta byla svatá, a druhá věc bylo tvořit pro designéry. Pro umělce jsme dělali pravidelně v pátek odpoledne, když se netavilo, nebo v sobotu. Takže jsme měli na umění málo času.“

Ještě za socialismu, v osmdesátých letech 20. století, provozoval Petr Novotný vlastní malou sklářskou pec. Po práci a o víkendech vyráběl tzv. bucny čili kruhové okenní tabulky do gotických oken. Zaměřil se také na repliky historických sklenic z lesního skla.

„První ateliérovou pícku postavil kamarád Jaroslav Kojzar, takový vědátor a průkopník, ten pak odešel do tehdejšího západního Německa. V roce 1983 jsem si i já postavil pícku na pět kilogramů skla a v ní jsem ty repliky a bucny dělal. A byly jich tisíce! A vozil jsem je i do Švýcarska. Měl jsem hodně zakázek, ve sklárně tyhle speciální věci klukům nešly, sklo měli moc silné. Charakter skla ve fabrice je totiž daný, na rozdíl ode mne, když jsem si mohl sklo natavit měkčí. Přidával jsem sodu a dělal výrobky na způsob benátského skla, které bylo delší, a dají se z něj dělat daleko tenčí věci. Dělal jsem i repliky historických sklenic, které jsem dodával hlavně do muzeí.“

Jak Petr Novotný dodává, bavila ho i tvorba historických sklenic, které vytvářel především pro muzea. Podnikání za socialismu byla ale podle něj velká výzva.

„Byla to divočina. Pro jistotu jsem si schovával všechny doklady. A když za mnou přišel jeden muž v civilu do hutě, tak jsem se ho rovnou ptal: Vy nejste umělec, že? A on: Ne, já jsem kriminálka. Tak jsem mu dal všechny ty doklady, co jsem kde posháněl s tím, že je to můj koníček. A on byl docela spokojený. Pak začal všechno sepisovat. Mně bylo hned jasné, že mě někdo udal. Ptám se ho: Přišlo to ze sousedství nebo z fabriky? A on: spíš to první. A já mu říkám: Víte, já se už chtěl udat sám, protože jsem věděl, že jednou přijdete. Tak, abych věděl, co mě čeká a byl na to připravený. Tak se usmál a tím celé šetření skončilo.“

Petr Novotný mohl v době totality nejen podnikat, ale také cestovat do tehdejší západní Evropy. První cesta vedla na sympozium do Švýcarska, kam jel s Josefem Rozinkem a Karlem Šáralem.

„Přišel k nám tehdy ve Švýcarsku majitel jedné sklárny Roberto Niederer a řekl nám, že dělají obří, skoro dvoumetrový půllitr do pivovaru, byl složený ze skleněných desek. A problém pro ně byl udělat ucho. A jestli bychom se do toho nepustili. A tak jsme kývli.“

Čeští skláři měli k dispozici model a ucho vyfoukali z dutého skla. Zlomili sice jednu píšťalu, ale když dostali větší, tak se jim podařilo obří ucho udělat hned napoprvé. A dostali za něj sto švýcarských franků.

„Tak jsme si ty peníze spravedlivě rozdělili a koupili si za ně džíny a tenisky.“

Se zahraničními skláři se Petr Novotný setkával čím dál častěji, hlavně díky sklářským sympoziím v Novém Boru, které se začaly pořádat od roku 1982.

„Z Nizozemí tam byl Vilém Hessen se dvěma syny a ten mě k nim pozval na sklářské sympozium. A jak říkají Američani, že každý máme svůj „milestone“ v životě, tak tohle byl milník pro mne. Hessen říkal, že chce pozvat tři nejlepší skláře na zeměkouli, mně, Billa Morrise z USA a Lina Tagliapetra z italského Murana, oba jsou fantastičtí skláři. Sebe beru s nadsázkou. Pozvali tam pak ještě dvacet umělců, deset od skla a deset těch, co se návrhu skla zatím nevěnovali. A pro ně jsme dělali.“

Mezi pozvané sochaře patřil i legendární britský umělecký sochař Tony Cragg, s nímž se při práci Petr Novotný skamarádil. Pracoval s ním později i na sympoziu v nizozemském Leerdamu.

„Občas chtěl divné věci. Například jednou přinesl skleněná vyplachovátka a vyzval mě: Udělej stejná, ale tááákhle velká! A jsem s ním zachycený dokonce na fotkách, které vystavuje Muzeum moderního umění v Římě, kde je celá jedna místnost věnovaná Tonymu Craggovi.“

Petr Novotný zahraniční sklářské výtvarníky velmi obdivoval. A vzpomíná, že v tehdejším socialistickém Československu byli skláři utvrzování v názoru, že jsou nejlepší na světě.

„Ale když jsem pak přijel ze světa a kluci ve fabrice se mě ptali: Tak co, jsme nejlepší? Tak jsem jim to opatrně naservíroval: No, asi jsme, ale kluci, kdybyste tam v cizině na sympozium přijeli, a dali vám pec a píšťalu, víte vůbec, co byste předvedli? Vždyť celý život foukáte do formy stejné skleničky a vázičky!“

Sklárna AJETO

O událostech 17. listopadu 1989 na Národní třídě se Petr Novotný dozvěděl z rádia Svobodná Evropa, ve chvíli, když pracoval u své domácí pícky.

„Když k nám do Nového Boru přijížděli umělci z Prahy, tak jsem jim říkal: Nevím, jak vy, herci, ale tohle je i naše doba! Protože naše umění bude moct odteď dělat každý. Za totality mohli totiž oficiálně dělat a prodávat umělecké sklo jen ti, co byli organizovaní v Díle, měli uměleckou licenci nebo byli členy Svazu výtvarných umělců.“

Po sametové revoluci si Petr Novotný pronajal v podniku Lustry v Kamenickém Šenově velkou sklářskou pec.

„Tam jsme měli svůj tým mladých sklářů a hodně jsme vydělávali. V podstatě každý, kdo začal po revoluci podnikat ve sklářství, tak se mu dařilo.“

Zisk z firmy investoval Petr Novotný v letech 1992 až 1994 do přestavby bývalé německé barvírny látek v Lindavě na sklárnu AJETO. Pustil se do toho se sklářem Liborem Fafalou . Uměleckým ředitelem sklárny byl pak Bořek Šípek.

„S Liborem Fafalou jsem podnikat chtěl, protože to je vyučený sklář, technolog, huťmistr a dobře jsem ho znal, byli jsme spolužáci. Byl nekompromisní, pracovitý a takového člověka jsem potřeboval. A v každém případě jsem chtěl, abychom byli partneři, společníci, přestože říkal, že mu stačí být zaměstnancem. Peníze jsem nějaké měl, tři a půl miliónu korun jsem si ještě půjčil z banky. Tenkrát byl úrok neskutečných šestnáct procent! Potom jsme si vzali další úvěr, pět miliónů, to už bylo za čtrnáct procent, taková byla doba. Ale fabriku jsme postavili. A hezké bylo, že když nám to třeba finančně nějak nevycházelo, tak nám banka splácení odložila. Chodil jsem do ní ještě upocený od pece a vždy mi vyšli vstříc. Nakonec, v Lindavě a v Novém Boru jsme se všichni znali. Všechno jsme ovšem splatili a dařilo se nám.“

Ve sklárně AJETO skláři postavili novou pec, koupili na ni licenci od Crystalexu. K ní přistavěli ještě ohřívací pícky tzv. trumly. Do dalšího nákladnějšího technického vybavení investovat nepotřebovali.

„On ten sklář nepotřebuje nic zvláštního, my děláme to sklo stále stejně. Já vždycky vezmu hrst nářadí a jedu do světa. Chce to jen fortel a zkušenost. Investovat je ale třeba do lidí, aby se výrobu dobře naučili. Z devadesáti procent jsme v AJETO v Lindavě realizovali návrhy Bořka Šípka pro zahraničí. Češi totiž umělecké sklo moc nekupuji. A to, co se prodává v Česku, stejně kupují hlavně turisté.“

Sklárna AJETO byla slavnostně otevřena 28. října 1994, na počest Mezinárodního sklářského sympozia, které se konalo v Lindavě a v novoborské sklárně Egermann. Slavnostního setkání a sympozia se tehdy zúčastnily na tři desítky významných světových a českých umělců a designérů, byli mezi nimi David Palterer, George Sowden a Paolo Deganello z Itálie, Marvin Lipofski a Charles Parriott z USA, Shimizu Fumio a Atsushi Kitagawara z Japonska. Ti všichni obdivovali práci Petra Novotného, Libora Fafaly a sklářského designéra Bořka Šípka.

„Mně vždycky u Bořka Šípka fascinovaly jeho nápady. Kroutil jsem hlavou: Proč to nenapadlo mě? Z něj permanentně padaly. Byl uměleckým ředitelem firmy a měl k tvorbě vždycky k dispozici sobotu, kdy skláři jeho věci realizovali. Někdy se třeba vůbec nevědělo, do čeho se mají pustit. Ale on hned něco mimořádného vymyslel. Takového člověka jsem nikdy nepotkal. Měl v sobě obrovského génia! Jenom tu divadelní Cenu Thálie, jak ji vymyslel jako benátskou masku. Nádhera! Také jsem si potvrdil, že já na návrhy uměleckého skla vlohy nemám. Něco jsem sice vymyslel a vyrobil, vystavil jsem to pak v regálu AJETO, k němuž chodili zákazníci, kteří chodili do sklárny nakupovat. Ale za celý rok, co to tam bylo vystavené, se nikdo nezeptal, kolik to třeba stojí. Nikoho tahle dílka nezajímala. Zkrátka dobrá škola.“

Novotny Glass Centrum

Zákazníky sklárna AJETO nikdy nemusela shánět, přijížděli sami. Jak Petr Novotný podotýká, i teď mají sklárny práce dost. Je jich totiž méně, než v devadesátých letech, nepřežily hospodářské a jiné krize. Výhodou navíc je, že český design má ve světě stále dobrý zvuk. V roce 1997 otevřel Petr Novotný na hlavní novoborské třídě unikátní prodejnu skla, ve sklepních prostorách budovy vznikly další pícky. Později koupil vedlejší nevyužitou mateřskou školu a zahájil budování jedinečného areálu Novotny Glass Centrum – sklářské hutě propojené s restaurací a muzeem moderního skla. Petr Novotný vysvětluje, že popud k vybudování centra přišel ze Spojených států.

„Dělal jsem je před dvaceti lety pro jednu Holanďanku, ta mé sklo vystavila v Paříži, kde byl jeden Američan a oba pak za mnou přijeli do Nového Boru. A že by toho chtěli víc. Takže jsem musel pořídit další pec. Vyráběl jsem v ní nápojové sklo, vázičky, džbánečky a číše na víno. Američan mě vybízel, abych postavil moderní sklářské studio, aby tam mohl vozit Američany. Prý je nemůže vodit do sklepa, kde jsem měl ty pícky. Já mu říkal, že musím mít jistotu, že od něj budu mít dost zakázek. Chtěl mi dokonce půjčit peníze. Já na to, že máme přece i my v Česku banky a ty mi půjčí. Tak jsem nakonec koupil školku a začal ji přestavovat. Bořek Šípek jako architekt namaloval koncept budovy, dva jeho spolupracovníci stavbu rozkreslili. A o plastiku na průčelí jsem požádal vynikajícího novoborského designéra, malíře a geniálního umělce Ivo Rozsypala. Ta plastika mu sice trvala dlouho, je stále jakoby nedodělaná a trochu divoká, ale líbí se mi. V Německu mě pak sklář Joska Krystal inspiroval k vybudování restaurace. Původně jsem chtěl, aby byla šípkovská, tedy, aby do ní Bořek navrhl interiér i nádobí, ale on si pořídil vlastní restauraci Arsenal v Praze. Chtěl dokonce, abych do toho šel s ním. Ovšem já jsem ji chtěl u nás v tom stylu, jaká teď je, v Lindavě a v Novém Boru.“

Muzeum moderního skla otevřel Petr Novotný v roce 2009. Vystavuje v něm díla českých i zahraničních sklářských výtvarníků. Některá mu věnovali jeho kolegové, skláři, zejména ze zahraničí, jiná koupil v aukcích. Řada exponátů pochází z mezinárodních sklářských sympozií IGS v Novém Boru.

„Pořádala se od roku 1982 každé tři roky. V roce 2009, v době ekonomické krize, Crystalex, který sympozium pořádal, zbankrotoval. A já tehdy všem říkal: My skláři jsme stále tady, žijeme, a že by bylo dobré tradici sympozií zachovat. Nakonec značku IGS dostalo město Nový Bor a to teď sympozium pořádá. V Crystalexu zůstala sbírka skla ze sympozií. A byla na prodej. Tisíc pět set položek za osm miliónů korun. Říkám, pět set dílek bych hned vyhodil, to byly prasklé věci a tak. Pět set kousků bylo jakž takž a pět set úplně skvělých. Sbírku nakonec koupila Viewegova nadace, která dávala v Sázavě dohromady huť František. A tam, že ji vystaví. Toho skla bylo ale hodně a tak jsem se jich zeptal, jestli si sto kousků můžu půjčit do mého muzea v Novém Boru. Dohodli jsme se a u nás v muzeu teď uvidíte průřez historií sympozií IGS. Exponáty navíc po každém sympoziu doplňujeme o nově vytvořená sklářská díla.“

Krize

Světová finanční krize v roce 2008 postihla i český sklářský průmysl. Zasáhla také sklářskou huť Petra Novotného.

„Ještě v roce 2008 jsme měli tolik zakázek, že jsme nestíhali a koncem roku jsme měli dokonce prodloužené směny. A pak už nebylo nic. Bořek Šípek byl v té době navíc ještě děkanem Fakulty umění a architektury na Technické univerzitě v Liberci, moc u nás proto na huti nebyl, a tak jsme byli ze všeho dost nešťastní. Později jsme se s Bořkem kvůli řadě nedorozumění profesně i lidsky rozešli, byla to velká škoda, moc mě to zranilo. Bořek si pak dělal se svým týmem ve sklárně, kterou koupil, vlastní projekty.“

Petr Novotný si s krizí poradil tak, že díky státní dotaci zmenšil pec z osmi na šest pánví. Musel ale stejně propustit osmnáct zaměstnanců, což považoval za velmi kruté. V létě 2009 se ale výroba začala pomalu opět rozjíždět a tak některé ze sklářů mohl vzít zpět. Do konce roku se firma z krize dostala. Podle Petra Novotného platí zásada, že v krizi slabí zaniknou a silní posílí. A je rád, že patří mezi ty druhé.

V roce 2014 získala lindavská sklárna AJETO titul Firma roku. Sklárnu nakonec Petr Novotný spolu s Liborem Fafalou v roce 2017 prodali společnosti Lasvit, která se zaměřuje na výrobu designových svítidel a světelných instalací.

„Mně se ta firma od začátku, kdy v roce 2007, vznikla, hodně líbila. Spolupracovali jsme, oni u nás dělali své věci. A když nám bylo s Liborem přes šedesát a naše síly ubývaly, navíc já už měl studio v Novém Boru, tak jsme si řekli, že Lasvitu sklárnu AJETO prodáme. Věřili jsme jim, že naši sklárnu budou provozovat tak, jak se má. Navíc ta svítidla a světelné instalace do různých hotelů, kulturních institucí nebo na mezinárodní letiště, na která se zaměřují, teď hodně frčí a zakázek je tedy dost. A my pro ně stále vyrábíme komponenty do lustrů.“

Pedagogem v tuzemsku i zahraničí

 

Petr Novotný začal vyučovat sklářské řemeslo ještě v době, kdy pracoval v novoborské sklárně Hantych. Vyzval ho k tomu jeho mistr Josef Rozinek.

„Řekl mi, že přece nebudu do smrti foukat vázičky a dózičky a že to mám zkusit. A musím konstatovat, že jako učitel jsem se naučil taky hodně. Protože tam byla určitá volnost a ty kluky jsem měl rád. A vím, že nejtěžší bylo je naučit, aby měli sklářské řemeslo rádi. A to se mi dařilo. Já dokonce ještě dnes zaměstnávám ty, které jsem učil.“

Petr Novotný umožnil učňům, aby se mohli vždy v pátek odpoledne věnovat volné tvorbě. A motivující pro ně bylo, že si vydařené výrobky mohli odnést domů. Nevyučoval jen na novoborském učilišti, ale také ve světě. Tam se věnoval hlavně budoucím sklářským výtvarníkům a umělcům.

„To bylo úplně o něčem jiném. Ti vůbec netoužili vyfouknout nějakou skleničku. Chtěli dělat umění. Sklo je takový materiál, že musí umět mluvit samo o sobě, říkával René Roubíček. Když se vymyslí, umatlá, naaranžuje, nasvítí a nakonec vyfotí, tak je to umění samo o sobě.“

V zahraničí začal vyučovat díky svému přátelství se sklářským umělcem Charlie Parriottem, který studoval v Praze na UMPRUM u profesora Stanislava Libenského.

„Už tenkrát jsme slyšeli o slavném mezinárodním centru Pilchuck Glass School, které se specializuje na sklářské umění a na vzdělávání v tomto oboru. Je v lesích a založili ho hippies. A do té školy zvali sklářské mistry z celého světa, aby v něm vedli třítýdenní kurzy. A Charlie mě do téhle prestižní školy také pozval. Tenkrát to fungovalo tak, že mi ještě před kurzem poslali diapozitivy s pracemi studentů, přihlásilo se jich jednou šedesát a jindy až sto dvacet. A já jich měl deset vybrat. Těžký úkol. Byl jsem v Pilchuck Glass School celkem osmkrát a vždy jsem měl naplněné kurzy.“

Petr Novotný nechtěl učit začátečníky, sklářské umění si podle něj vyžaduje čas. Všem, kteří se chtěli naučit sklářské řemeslo narychlo, vysvětloval, že za pár týdnů to nelze zvládnout. Tak jako nejde hrát bravurně na piano za dva týdny.

„A mám zkušenost, že i když je sklář vyučený v oboru, stejně se musí řadu věcí ve fabrice naučit od píky. Praxe je naprosto nezbytná.“

Petr Novotný vyučoval i na sklářské škole v Corningu ve státě New York, kde je podle něj zřejmě největší sklářské muzeum na světě.

„Já v něm byl se synkem a on mi říká: Podívej, co je tam napsáno! Lampa Luigi, design Bořek Šípek, made maybe (zřejmě) Petr Novotný. Já jsem ty lampy pro Italy opravdu vyráběl jako vzorky, pak v tom pokračovali další skláři, Kubela a jiní a proto tam bylo napsáno to maybe. Takže to je, možná, můj úspěch v corningském muzeu.“

Vyučoval také v umělecké a sklářské škole Bild-Werk v německém Frauenau a v německém sklářském městečku Zwiesel.

„Nový Bor a Kamenický Šenov měli s těmito městy, jak já říkával „Vier Glassstadt Freundschaft“. Pokládal jsem proto za svou povinnost tam jezdit. Teď ve škole učí můj syn Ondřej. Mají také muzeum skla, a když ho rozšiřovali, tak sháněli donátory. Já přispěl, a jelikož pak těm sponzorům odlévali v muzeu dlaždici, tak ji mám v jejich muzeu jako jediný Čech. Ostatně i na to muzeum v Corningu posílám každý rok sto dolarů.“

Petr Novotný se dostal v roce 1989 a 1994 i do Japonska, kde propagoval české sklářské řemeslo.

„Jednou mi Japonsko zařídil Bořek Šípek, který předváděl Japoncům v naší sklárně své sklářské designy. Podruhé jsem byl na sympoziu ve městě Otaru na ostrově Hokkaido. Zajímavé bylo, že jsem přijel na sympozium a nikdo kromě mě pozvaný nebyl. A srdečně mě vítali. A koho nevidím na letišti! Sklářského výtvarníka Vladimira Kleina z Nového Boru, který v Japonsku učil. Vzal sebou studenty a ti se na mě chodili dívat. To jsem byl zaskočený, protože ti Japonci všechno brali velice velkoryse, stříhal jsem dokonce slavnostní pásku, která otvírala sympozium. V Sapporu jsem se pak setkal s Japoncem, sběratelem designu, který kromě luxusních aut sbíral i šípkovské sklo.“

Přes UNIDO, organizaci OSN pro průmyslový rozvoj, se Petr Novotný dostal společně se sklářem Martinem Janeckým na měsíc do Indie, kde vyučoval ve sklářském městě Firosabád, které se nachází dvě stě kilometrů od hlavního města Dillí.

„To byl tedy zážitek. Bylo to na Indii menší město, „jen“ dva milióny lidí. Češi v něm vybudovali vzdělávací centrum, měli i pec. Já jsem učil řemeslné fígle kluky ze skláren. Dělali jsme skleněné ovoce, ucha na džbánky. Býval to velký zmatek, nejdříve se všichni vrhli do práce, a pak je to přestalo bavit. V Indii bylo hodně znát rozdělení lidí do kast. Tak jsme nakonec našli děvče z vyšší kasty a oni ji poslouchali. Jezdili jsme i do jiných skláren. Nadchlo mě například, jak indičtí skláři foukali žárovky pětistovky se dvěma píšťalami v ruce. Do termosek dělali dvojité skleněné flašky. Vedle zase ručně lisovali skla do světel pro nákladní auta. U majitele sklárny jsme se pak dozvěděli, jak to u nich chodí. Když Inda vyplatí, tak ho pár dní nevidí a on vezme jiné dělníky. Když těm, co nepřišli do práce dojdou peníze, tak zase přijdou do práce. A tak se tam postupně točí pět tisíc sklářů. Zvláštní svět.“

Současnost

V současné době se firma Novotný Glass zaměřuje na výrobu užitkového skla, součástí lustrů a replik historického skla.

„Pod naším sklářským studiem v Novém Boru se nachází brusírna a dílny, kde vyrábíme sklářské nářadí značky Novotný. Srdcem hutě je plynem vyhřívaná sklářská pec se 4 pánvemi. Na každé pracuje každý den od 7 do 17 hodin při teplotě cca 1120 °C jedna „dílna“ složená z dvojice sklářů – mistra a pomahače. Každý vyrobený kus skla se musí vychladit, k tomu slouží stříbrné boxy okolo hutě, tzv. chladící pece neboli tamprovny. Na konci směny (fajrum) se chladící pece vypnou a teplota během noci postupně schází. Kdyby se sklo nechladilo, popraskalo by kvůli vnitřnímu pnutí. Večer a v noci se o pec stará tavič, který naloží pánve surovinou na další den. Nepoužíváme sklářský kmen (písek, soda, potaš a vápenec), ale tavíme k tomu určené skleněné pelety splňující normy pro označení křišťálové sklo, případně recyklujeme naše střepy. Při tavbě stoupá teplota až k 1400 °C.“

Sklárna Novotný Glass studio je rodinná, pracují pro ni i synové Petra Novotného.

„Nejstarší Libor je inženýr ekonomie a dělá účetnictví pro sklárnu a restauraci, druhý syn Viktor umí perfektně anglicky a německy, takže za firmu komunikuje, a nejmladší Ondřej, který je sklářem, řídí výrobu. A k tomu Ondrovi, já rád vyprávím historku, jak mě Ondrova třídní učitelka kdysi vyzvala, ať Ondrovi domluvím, ať se učí líp. Protože ti dva starší se dostali na gymnázium. A já jí odpověděl: Hlavně ho nechte být, bude sklářem. A učitelka se nedala, že je to škoda. A já na to: Jaká škoda! Jsem sklář a povím vám, dá se s tím žít. Já zkrátka podporuji dobré řemeslo. A navíc bojuji za kvalitnější systém učňovského školství.“

Kromě práce ve sklářském centru Petr Novotný má, jak sám říká, ještě svůj „hobby bussines“. Vyrábí náhradní díly k starožitným benátským lustrům. Má zákazníky v Německu, Belgii, Francii, Rakousku i v České republice. Sklo zpracovává jako skláři v italském Muránu.

„Opravovat rozbité staré, mohutné lustry nikdo dělat nechce. Třeba ve starožitnictví mají benátský lustr, ale má dvě prasklá ramena a tři listy. Nikdo si tenhle rozbitý lustr nekoupí. Tak jsem tu já, kdo se do toho pustí. Protože žádná sklárna si takovou zakázku nevezme. Když máte totiž třeba dělat jedno rameno, musíte udělat tři, čtyři, aby to mělo tu správnou sílu a bylo to správně stočené. A když to není ono, tak udělám další dvě ramena, aby to bylo opravdu perfektní. Taková řemeslná výzva. Ale baví mě moc!“

Mimoto se pouští také do opravy lisovaného skla, i když se mu do toho nikdy nechce. Ovšem díky šikovnému brusiči, který sklo brousí hodiny a hodiny, náročnou opravu zvládá. A jak s nadsázkou konstatuje, tohle „piplání“ si nechává hlavně do důchodu.

„Už jsem zkoušel opravovat historické sklo zamlada, po vojně. Například ve Valdštejnském paláci v Praze visí devatenáct benátských lustrů, potřebovaly opravit. A sháněli, kdo by to udělal. Tak jsem se nabídl. Dali mi možnost, abych opravy dělal po práci, na ohýbané křišťálové lístky jsem měl dřevěná kopýtka, aby ty lístky byly správně ohnuté. K lustrům ve Valdštejnském paláci jsem se opět dostal po revoluci, chystal se tam Senát a musely se znovu opravit. A po třetí se to znovu ke mně dostalo, když někdo některé lustry rozbil. Přinesli mi je rozlámané a tak jsem tu krásu opět zrenovoval.“

Petr Novotný obdivuje skláře z italského Murana. Řadu z nich poznal osobně. Fenomenální byl podle něj sochař Lino Signoretto, takoví jako on, jak zdůrazňuje, už asi nikdy nebudou. Vzpomíná rád na spolupráci s jeho bratrem Silvanem, rovněž skvělým modelářem.

„Já jsem se tu filigránovou benátskou techniku učil už na sklářském učilišti, nitkované sklo, technika reticello se to jmenuje. Ale tajemství téhle techniky z Murana jsme neznali. A stále jsme si říkali s kamarády skláři, jak to v tom Muranu vlastně dělají. A jednou přijel na sympozium v Nizozemsku Lino Signoretto a někdo ho vyzval: Udělej reticello misku! A my jeho práci sledovali se zatajeným dechem. A on si pískal a udělal tu misku naprosto perfektně. A byl tam jeden umělec, který chtěl vyfoukat velké skleněné koule. Lino na to, že budou maximálně padesát centimetrů velké, víc, že to nejde. A ten umělec za mnou přišel a já nevěděl, že už byl za ním, a chtěl, abych je udělal šedesáticentimetrové. Tak jsem to zkusil a udělal jsem jednu sedmdesáticentimetrovou kouli. A až později jsem se dozvěděl, že jsem přetrumfnul Lina. Potom jsme se někde v Turecku kolem toho z legrace pošťuchovali.”

Petr Novotný oceňuje projekt Křišťálové údolí, který od roku 2019 postupně zapojuje sklářské, bižuterní a kamenářské firmy a také muzea, galerie, ateliéry a odborné školy do pořádání společných výstavních a kulturních akcí a také dní otevřených dveří pro širokou veřejnost. Značku Křišťálové údolí předala společnost Preciosa a manželé Ludvík a Lucie Karlovi Libereckému kraji.

„Fandím tomu, je to propagace českého sklářství. Dělali jsme teď v rámci předsednictví České republiky v radě Evropské unie sklenky pro Brusel. Jsou designovány tak, aby prezentovaly jednotlivé unijní státy. Do lindavské sklárny chodí návštěvníci v rámci placených prohlídek, z ochozu pozorují skláře při práci. V rámci Křišťálového údolí, kdy se pořádají dny otevřených dveří, jsou ty prohlídky bezplatné. Stejně tak ve sklárně a v muzeu v Novém Boru.“

 

Ivana Bernáthová