Vladimir Klein

Rozhovor

Mládí

Akademický malíř, sklářský výtvarník a pedagog Vladimir Klein se narodil 6. června 1950 ve slovenském Komárně, kde jeho otec Vlastislav Klein dozoroval projekt výstavby tamní loděnice. Matka Karolína, rozená Lévayová, pocházela ze Slovenska.

„Maminka studovala slovenské gymnázium, na němž se mluvilo maďarsky. Přišla tam v roce 1945 z německého gymnázia. Muselo to pro ni být všechno těžké. A do toho jsem se navíc narodil já.“

Vladimir mluvil s kamarády maďarsky, doma česky, a když nastoupil do první třídy, tak měl problém se s paní učitelkou dorozumět. Otec proto rozhodl, že se rodina přestěhuje do Čech, nejprve do Velkého Března a pak v roce 1961 do Děčína.

„Otec začal pracovat v Československé plavbě labsko-oderské jako vedoucí investiční výstavby, byl to workoholik a vídávali jsme ho jen večer a o víkendech. Maminka byla velmi moderní, hodně ji ovlivnila bruselská móda, i byt zařídila velmi odvážně. Pamatuji si, že strop pokoje byl dvoubarevný a diagonálně rozdělený a totéž se střídalo na stěnách. Byla velmi akční. Ráda tancovala, naučila se skvěle charleston a twist.“

Otec si přál, aby se stal jejich syn Vladimir architektem nebo stavařem, a věnoval se tak stejné profesi jako on. Matka naopak chtěla, aby se stal lékařem. Vladimir začal mít už v dětství umělecké sklony, chodil do lidové školy umění na kreslení, zpěv a kytaru. Zajímavý svět pak objevil v domě svého kamaráda Vladislava Doležala. Zalíbily se mu pokoje, ve kterých visely na stěnách reprodukce moderního umění a knihovna byla plná knih o výtvarnictví.

„Od kamaráda jsem se dozvěděl, že studuje výtvarné obory a dějiny umění na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Kamenickém Šenově. Rozhodl jsem se ho tedy následovat, úspěšně jsem složil talentové zkoušky a byl přijat. Na této, dá se říct, nejstarší sklářské škole na světě, jsem studoval od roku 1965 do roku 1969. Paradoxně kamaráda, který mě inspiroval, pak z této školy vyhodili.“

Vladimir Klein rád na školu vzpomíná, měla podle něj velkou tradici, po válce v ní vyučovaly špičky českého sklářského designu – René Roubíček, Oldřich Lipský a Ladislav Oliva. Oblíbil si také ředitele školy Josefa Kühna, který ho pobídl, aby pokračoval ve studiu výtvarných oborů na vysoké škole.

„Jednou mi při hodině kreslení řekl: Pojď sem, Štajne! On měl takový zvyk, že třeba Poláčkovi říkal Plecháčku nebo Hlaváčku, byl to takový veselý pán. A on na mne: Ty jsi takový šikovný na to kreslení, i na ty holky, tak jako já jsem býval, tak já ti řeknu toto: Ty půjdeš na vysokou školu a pak se sem vrátíš a budeš tu dělat místo mne ředitele. Já se tomu smál, ale on se nedal: A budeš bydlet v tom domku nad školou, abys na naši školní budovu dobře viděl. A já se bavil: Co ještě, pane řediteli? Dáte mi za ženu Vaši dceru? Pak jsem na to zapomněl, ale ta jeho dcera mi to později připomněla.“

Vladimir Klein vzpomíná na učitele návrhového kreslení, který často na hodině chyběl. Musel totiž často různým stranickým návštěvám školy vyprávět o tom, jak průmyslovka obdržela Řád práce od někdejší ministryně průmyslu a obchodu Boženy Machačové-Dostálové, a proto mu dali přezdívku Machačová-Dostálová. Pozitivní vliv na něj měl i učitel Josef Ryšlavý, který vyučoval češtinu, ruštinu a angličtinu. Svou důsledností, přísností a pořádkumilovností ho jako rozpustilého puberťáka zkrotil. Před čtvrtým ročníkem střední školy zažil Vladimir Klein invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, týden po vpádu vojsk jel se spolužáky na chmel.

„Učitelé, včetně nás studentů, si nechali narůst na protest proti okupaci vousy. A já je dodnes neshodil. Ve škole se nám pak učitelé o trochu méně věnovali, protože hodně debatovali o celé politické situaci. Přišel k nám tehdy učitel Pavel Verner, absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, který vedl brusiče, byl to pro nás doslova guru. Byl hodně velkorysý. Hodně ale narazil u dílenského učitele, u kterého jsme realizovali naše návrhy. Měl na něj totiž vysoké nároky.“

V rámci maturitní práce navrhl Vladimir Klein vázu, talíř a mísu, která, jak sám líčí, byla tak veliká, že ji nazval škopek. Talíř měl průměr 50 centimetrů a použil na nich motiv polořezů. Byl to v té době neobvyklý řez, hluboký a řazený vedle sebe, jak vertikálně, tak diagonálně a byl přeřezaný klínovým řezem. Jednalo se o architektonický motiv ovlivněný futurismem.

Vysokoškolská studia

Vladimir Klein v roce 1969 úspěšně složil přijímací zkoušky na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde studoval v ateliéru světově uznávaného sklářského výtvarníka profesora Stanislava Libenského. Jeho dalším pedagogem byl jiný významný sklářský výtvarník, medailér a glyptik Jiří Harcuba. Pozitivně ho ovlivnil také sochař a architekt Václav Cígler.

„Skláři měli tehdy dvě možnosti. Buď se vyvíjet jako sochaři nebo jako malíři. V prvním ročníku v sochařské přípravce byli s námi také sochaři, keramici, designéři a kováři. Od druhého ročníku nás učil pan docent Jiří Harcuba, který je známý tím, že navrhl pětikorunu. Je také autorem medaile k výročí republiky. Tu ženskou figuru, která sází lípu, ohraničil pěti bajonety, jako symbol odporu proti sovětské okupaci, model si dělal sám pro sebe, ale návštěvníci ze Švýcarska si ho vzali a nechali medaili vyrazit v kovu. A když byla ve Švýcarsku v sedmdesátých letech oficiálně Česká Filharmonie, dostala tuto medaili na památku. Samozřejmě, že se to vše odehrávalo pod dohledem StB. Ti, co ji obdrželi, byli vyzváni, aby ji vrátili. Někteří medaile neodevzdali a pan Harcuba měl kvůli tomu hned zásadní politický problém. Nakonec byl z vysoké školy odejit. Problémy měl i profesor Stanislav Libenský, byl proto nucen se normalizačnímu stylu přizpůsobit. Například politicky angažovanými díly studentů.“

V rámci diplomové práce dostal Vladimir Klein zadání navrhnout a vyrobit dílo k oslavě 30. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou. Plastiku nakonec podnik Artcentrum prodal do Chicaga. V druhé části diplomové práce si vybral design varného skla Simax pro sklárny Kavalier Sázava. Motivoval ho doktor Miroslav Wolf, který učil technologii a přednášel o inteligentních sklech a jejich nových vlastnostech. Mimo jiné vyprávěl i o skle, které je tepelně odolné a o nutnosti navrhovat zajímavý design nádob, ve kterých lze uchovávat potraviny v mrazicím boxu a zahřívat v mikrovlnné troubě.

„Zašel jsem do knihovny Ústavu bytové a oděvní kultury ÚBOK v Praze, tam měli odborné časopisy o designu z celého světa. Dočetl jsem se v nich, že firma Nachtmann vyrábí dvoustěnné nádoby z porcelánu a že ty nádoby skvěle uchovávají teplý obsah. A tak mě napadlo, že bych to samé mohl udělat ve skle. V tom nápadu mě podpořili profesor Libenský a manželé Josef a Helena Viewegovi. U ředitele sklárny Kavalier Sázava Slezáka zařídili, abych u nich mohl svůj design vyvzorovat. Návrh slavil úspěch a získal jsem za něj Cenu rektora Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Za rok jsem obdržel ještě Cenu Svazu výtvarných umělců pro mladé výtvarníky. Do svazu jsem byl pak přijat právě za snahu pomoci sklářskému průmyslu.“

Vladimir Klein vzpomíná, že slavil úspěch s jednou plastikou již dřív. Jednalo se o Kytici osvoboditelům. Stylizoval ji do geometrického tvaru, paralelní linie představovaly stvoly. Květy byly v kontrastu s geometrickou organickou formou.

„Když profesor Libenský viděl v kresbách ten můj broušený krystal z optického skla, tak zvolal: Prosím tě, co to je! Vypadá to jako těžítko pro Preciosu nebo firmu Swarovski. Dost kýčovité! A já mu odpověděl: Pane, profesore, jedná se pouze o modul, abych vytvořil organické formy v kontrastu. A on na to: Uvidíme! Odletěl pak do Indie, a když se vrátil, hodnotily se klauzurní práce. Jako přísedící hodnotící komise byla doktorka Adlerová z Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a shledala, že se jedná o určitý stupeň vývoje zpracování optického skla, respektive o nový typ skleněné plastiky. Plastika byla muzeem zakoupena, ale proplacena až po absolvování školy po dvou letech.“

Vladimir Klein si ovšem velmi váží pana profesora Libenského nejen jako vynikajícího sklářského výtvarníka, ale i jako pedagoga. Nikdy žádného studenta neshazoval. Když chtěl kritizovat, tak to řekl velice diplomaticky.

„Profesor Libenský nebyl nadšen, když jsem se ve třetím ročníku vysoké školy oženil. Já jsem ho ujišťoval, že budu dělat stejně pilně jako teď. A on na to reagoval: Ty musíš dělat mnohem víc, když budeš mít rodinu! Já mu odpověděl, že se žením z lásky, že zatím dítě mít nebudu. I když přiznávám, že to nebylo jen z lásky, ale také kvůli pořadníku na byt.“

Na volné noze

Profesor Libenský si přál, aby po dokončení vysokoškolského studia v roce 1975 šel učit do Kamenického Šenova a stal se na tamní Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské ředitelem, jak ostatně prorokoval ředitel Josef Kühn. Vladimir se tomu ale bránil. Zůstal zpočátku v Praze na volné noze a věnoval se propagační grafice pro reklamní podnik Merkur, kde pracovala jeho první manželka.

„Pan profesor Libenský se snažil nás, absolventy školy, umístit do nejrůznějších sklářských podniků, takže mí spolužáci Ilja Bílek a Josef Sedmík šli jako designéři do Železnobrodského skla.“

Jak Vladimir Klein vzpomíná, už na střední škole ho oslovila práce Václava Cíglera. Ten se od šedesátých let zabývá broušenými objekty z optického skla, které zachovávají základní geometrické tvary a přetvářejí okolní realitu. Optické sklo se vyrábělo v Kamenickém Šenově.

„Pan Cígler si nechával optické sklo u pana dílenského učitele na sklářské průmyslovce v Kamenickém Šenově dobrousit a doleštit. Doménou pana učitele byla však řezačka, a tak Cíglerovo sklo realizovali studenti. A to byla pro mne vlastně motivace, proč z optického skla vytvářet sklářská díla. Později jsem na VŠUP přivezl blok optického skla o hmotnosti dvou set kilogramů. Pan profesor Libenský se vyděsil. Bál se, že váhu nevydrží podlaha a strop školy. Chtěl, abych ten blok rozpůlil. A já z toho měl dojem, že podle něj mají velké věci dělat jen velcí umělci jako on. Stejně jako tavenou plastiku. Na tu si troufli až po absolvování školy jen Blanka Adensamová a Ivan Mareš. Já tehdy pracoval i na drobnějších tavených věcech, měl jsem v ateliéru keramickou pícku a dělal jsem bižuterii pro své manželky a kamarádky. V roce 1977 jsem dokonce dostal za design bižuterie v Jablonci nad Nisou ocenění. Nicméně jsem se tomu už pak nikdy nevěnoval.“

Vladimir Klein stále piloval techniku broušení optického skla, pomáhal s broušením i spolužákům. Vzpomíná například na Jana Zoričáka, kterému pomáhal s realizací diplomové práce.

„To byl také průkopník zpracování optického skla. Spolu s dalšími spolužáky Mariánem Karlem, Alešem Vašíčkem a Pavlem Trnkou, kteří začali optické sklo zpracovávat do geometrických tvarů. Většinou na hladinářském stroji. Tam to mělo také své zákonitosti. Sklo bylo někdy měkké, jednalo se o flintové olovnaté, nesmírně těžké sklo. A to lehčí sklo bylo korunové, borité, nesmírně tvrdé, a dalo se zpracovávat pouze karbidem křemíku, smirkem, od největší do nejjemnější zrnitosti, to znamená až do mikrozrna. Kromě zpracování na hladinářském stroji jsem hledal i jiné možnosti. Jednak ve výrazu, protože jsem věděl, že se dají brousit i jiné tvary než jenom plochy, tedy konkávní a konvexní tvary, a to jsem si vyzkoušel na Kytici, kterou jsem dělal ve 4. ročníku školy a získal se za ni ocenění. Taky jsem dokončoval práce proslulých výtvarnic Dany Vachtové, Jiřiny Žertové a Kateřiny Touškové. Tyto dámy jezdily do Nového Boru a předháněly se v tom, která udělá větší foukaný objekt, který pak bylo potřeba zabrousit, a tak je nosily do školy. Pan asistent Karel Vaňura věděl, že se v tom broušení suverénně pohybuji, tak mi ty zakázky zadával.“

Renomovaní sklářští výtvarníci už začali chápat Vladimira Kleina jako rovnocenného kolegu a začali ho informovat o možnosti prezentace jeho uměleckých děl v zahraničí.

„V roce 1977 se mne například ptali: Zúčastníš se Coburgu? Já jsem nevěděl, co to je. Jednalo se o soutěž 1. Coburger Glasspreis v západoněmeckém Coburgu, cenu za současné sklo, která je nejvýznamnějším evropským oceněním ve sklářském oboru. Zúčastnil jsem se a udělal variantu na ve škole oceněnou Kytici. A v létě 1977, když jsem dostal telegram, že se mi narodil syn, tak jsem jel z Kamenického Šenova do Bratislavy, abych ho viděl a cestou jsem se stavil na vysoké škole. Potkal jsem profesora Libenského a ten mi začal gratulovat. Myslel jsem si, že k synovi, ale on mi blahopřál k ocenění, které jsem získal. Cenu tehdy obdržel i on.“

Jak připomíná Vladimir Klein, oceněni byli rovněž Pavel Hlava a Věra Lišková, bylo jim tehdy kolem padesáti, a jemu pouhých dvacet sedm let. Vybavil si služební pas a jel si do bavorského Coburgu převzít cenu.

Pedagogem v Kamenickém Šenově

Vladimir Klein se rozhodl kvůli nabídce bytu vyučovat na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Kamenickém Šenově. S druhou manželku čekali dítě, a protože měl v Praze jen ateliér s dílnou, který byl určen k demolici, byt nutně potřebovali. V soukromém životě se mu ale nedařilo. Jeho manželka se nechtěla přestěhovat se synem do Kamenického Šenova, rozhodla se zůstat v Bratislavě a plánovala navíc žít ve Vídni. Manželství se následně rozpadlo, Vladimir Klein ale v Kamenickém Šenově zůstal.

„Já jsem se tehdy v Coburgu spřátelil s Pavlem Hlavou, Jiřím Harcubou a Františkem Víznerem. A Pavel Hlava mi nabídl, že bych mohl být zaměstnán u něj na Ústavu bytové a oděvní kultury. To se ale nelíbilo našemu řediteli školy, nechtěl, aby mne Pavel Hlava přetahoval do Prahy. V Coburgu jsem se ale také seznámil se světoznámým japonským sklářským výtvarníkem Kyohei Fujitou. Na jeho výstavě jsme viděli úplně jiné sklo, než bylo možné spatřit u nás. Vytvořeno bylo technikou pate de verre, v překladu to znamená skleněná těsta, čili skleněný prášek sypaný do formy, jehož zrníčka jsou ztavena. A co vzniklo, bylo nesmírně barevné a poetické. Kyohei Fujita pozval v roce 1978 všechny nositele cen na konferenci o moderním skle do japonského Kjóta. Měl jsem od něj sice oficiální pozvání, nedostal jsem ale devizový příslib a povolení do Japonska odcestovat. Cesta do Japonska se však stala mým snem.“

Namísto toho tak Vladimir Klein maloval na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Kamenickém Šenově na žádost tehdejšího ředitele Hospodky transparenty na téma osvobození Sovětskou armádou nebo Vítězný Únor. Dělal je se studenty a pojal to nakonec jako formu výuky.

„Měl jsem státnici z pedagogických oborů, z metodiky a teorie výtvarné výchovy, a myslel jsem si, že studentům na hodinách musím také něco předvést a kreslit s nimi podle modelů. Ostatním učitelům se to moc nelíbilo. Ředitel mě pak vyzval, že když chci kreslit, ať namaluji na chodbě nové školní budovy velkou hlavu Lenina. Prohlásil jsem, že tohle tedy dělat nebudu. O manželku jsem přišel, teď už víc ztratit nemůžu. Navíc jsem měl nabídku práce v ÚBOKu. Ředitel tedy začal trochu couvat. Nakonec jsem dělal hlavu Zdeňka Nejedlého, někdejšího československého ministra školství. Jeho rozčepýřená hlava, ta se kreslila! A ta hlava se na nás ve škole dívala od roku 1978 až do roku 1991.“

Jeden problém Vladimir Klein překonal, další se vzápětí objevil. Měl se stát kádrovou rezervou na místo ředitele školy. Nesplňoval ale potřebná kritéria. Nebyl v Komunistické straně Československa ani v Socialistickém svazu mládeže. Řešil tehdy i problém s platem. Dostával měsíčně 1750 Kč, po dvou letech praxe měl ale nárok na 1950 Kč. Vedení školy mu nicméně neuznalo praxi práce se sklem, podle ředitele ji měl mít hlavně z pedagogické činnosti. Vyšší mzdu si nakonec vymohl tím, že předložil červený diplom, který získal na VŠUP.

„Chtěli ale za to na mně hodně práce. V roce 1975 byl organizací OSN pro vzdělání, vědu a kulturu UNESCO vyhlášený Rok ženy. Bylo tam i podtéma Žena bojující za světový mír. A já jsem zhotovil abstraktní skleněnou plastiku, jednalo se o průnik dvou kubusů nebo krychlí s hranami a špičkami, které byly transformovány do oblých tvarů. A když jsem plastiku přinesl před ministerskou komisi, tak mi řekli: A kdepak je ta ženská? A já odpověděl: Je to symbolická žena bojující za světový mír. Hrany a špičky krychlí symbolizují zbraně a pocit nebezpečí. A ty zbraně jsou transformovány do oblin, do organických tvarů, na které má člověk ty nejhezčí vzpomínky, na prsa kojící mámy a později i milované ženy. Oni se smáli a řekli mi, ať tam aspoň napíšu rok 1975 Rok ženy. Pak byli spokojeni a já také, protože jsem měl peníze na tři měsíce živobytí. Tu plastiku mi později maminka přivezla do Japonska, kde jsem čtyři roky vyučoval a je tam v muzeu.“

Vladimir Klein se stal ve sklářské škole v Kamenickém Šenově vedoucím brusičského oddělení. Jak zdůrazňuje, vedl studenty k tvořivosti v návrhovém kreslení, sám se jim navíc snažil ukázat věci, které pro ně mohly být inspirativní. Vytvářel nejrůznější plody, květy i figurativní motivy.

„Studenti si také nosili do školy fotografie sportovců, na pauzák jsme překreslovali kontury a stylizovali brusem na navrhované sportovní poháry. Prostě jsem se snažil kromě efektivního zpracování optického skla i o nové výrazy, ono to bylo v podstatě realistické umění. A myslím si, že můj styl výuky studenty pozitivně poznamenal. Mezi mé nejslavnější absolventy patří například akademická sochařka Dagmar Šubrtová, sklářská výtvarnice Alena Matějka, Ivana Mašitová, Evženie Benešová-Lindner, Pavel Mrkus nebo Josef Marek. Tyto studenty jsem buď přímo učil, nebo připravoval na zkoušky na vysokou školu. A i ti, co se na ni nedostali, byli výborní, třeba Jan Beránek z Liberce, který spolupracoval s vynikajícím výtvarníkem Ivo Rozsypalem nebo Jiří Jelínek z Polevska u Nového Boru, který spolupracoval s Janem Fišarem, o něm se říkalo, že je jedním z největších sochařů ve skle na světě. Výborný je Bohuslav Tománek, který vyučoval na sklářské průmyslovce v Novém Boru či Vlastimil Janáček. Všem mým studentům znalost broušení skla spolu s motivací a rozvíjením tvořivosti v jejich dalším profesním působení určitě pomohla. Můj nejslavnější absolvent je pak Petr Stacho, který teď učí, stejně jako jsem učil já, na sklářské škole v Kamenickém Šenově.“

V roce 1979 emigrovala bývalá manželka Vladimira Kleina, se kterou byl tehdy v rozvodovém řízení. Přišel kvůli tomu o cestovní pas a nemohl tudíž využívat peníze, které dostával přes Živnobanku ze zahraničí za své plastiky na to, co si přál, především na cestování.

„Přišli ke mně tehdy estébáci a ptali se, proč jsem nejel s manželkou na zájezd lodí z Bratislavy do Vídně, ze kterého se nevrátila. Měl jsem ho totiž koupený i pro sebe. Nejel jsem ale z toho důvodu, že jsem trávil poslední chvíle se svým smrtelně nemocným otcem. Tehdy mi před těmi estébáky vyhrkly slzy do očí, ale s tím otcem jsem jim to neřekl. Ptali se mne, jestli mám pas a odvezli si ho. Za dva roky, když jsem byl znovu ženatý a narodilo se nám děcko, tak jsem dostal nabídku z Mnichova, abych přijel na výstavu. Říkám jim, že nemám pas. Bylo mi řečeno, že je uložený v Artcentru a že si ho můžu vyzvednout. Takže jsem tam jel. Nicméně kádrovou rezervou na ředitele školy jsem stále nemohl být, protože jsem měl exmanželku v emigraci.“

V roce 1981 dostal od ředitele kamenickošenovské sklářské školy úkol, aby zrealizoval dar pro prezidenta republiky Gustáva Husáka. Mělo se jednat o hraniční kámen se státním znakem a první větou z Ústavy ČSSR: Československá republika je suverénním státem dvou rovnoprávných národů, Čechů a Slováků.

„Měl jsem všechny podmínky, abych tohle dílo vytvořil. Udělal jsem ho z optického skla, které se vyrábělo v Kamenickém Šenově a bylo původně určeno na výrobu průzorů do tanků. Plastiku jsem brousil z podlouhlých cihel, řadil jsem je za sebou, v různých plochách na povrchu jsem dělal rytiny. Učitel Bohumil Čabla mi dělal písmo, učitel Hubert, který vyučoval rytí, mi vyryl hvězdu a detaily jako jsou drápy u lva. Bylo to náročné na přesnost, hmota byla mohutná a těžká. Jak se přiložila k rycímu stroji, tak se všechno hodně rozdrnčelo. Ale on to uměl! A dílenský učitel Standa Klemeš mi plastiku skvěle vyleštil. Když jsem dar pro prezidenta předával soudruhům z krajského výboru KSČ, strčili mi do ruky papír, a já jsem si myslel, že je to smlouva o dílo. Říkám jim: Já jsem si myslel, že to dělám zadarmo. A ředitel Hospodka zahučel: Ty bys za vším viděl pořád peníze! Tohle je daleko důležitější, to je tvá přihláška do strany! Já odpověděl, že jsme se ale na tomhle nedomluvili. Prý jako proč, když jsem právě splnil kandidátský úkol. Tak jsem si k tomu samozřejmě řekl své, ať tedy vezmou do strany i ty mé pomocníky.“

Jak dál Vladimir Klein vysvětluje, neseděla mu schizofrenie a farizejství v tehdejší politice. I když jeho otec ve straně byl, považuje ho ale za čestného člověka.

„Táta mi říkával: Mysli si o mně, že jsem trouba, ale já si nikdy nic z práce neodnesl, neukradl. Ani hřebík! Víš, já mám v práci velkou zodpovědnost za investice, a kdybych si odnesl jeden jediný hřebík, tak by o mně řekli, že jsem zloděj. A ono se opravdu jednou bude o komunistech říkat, že tady všechno rozkradli. A o těchto věcech, co mi říkal, jsem přemýšlel po jeho smrti jinak než do jeho smrti, když jsme se stále o něco hádali.“

Ředitelem sklářské školy

V roce 1985, v době přestavby neboli perestrojky v Sovětském svazu za vlády Michaila Gorbačova, byl Vladimir Klein předvolán na okresní výbor KSČ v České Lípě. Oznámili mu, že už nepreferují politické kariéristy, že by raději upřednostnili jako ředitele školy odborníka a nabídli mu ředitelské místo. Nabídku přijal a zavedl ve škole řadu změn, zřídil sborovnu, aby nemusel učitele obcházet po kabinetech, a mohl jim zadávat úkoly napřímo a také zakázal alkohol na pracovišti. Musel řešit řadu problémů svého předchůdce, například pokutu za to, že bývalý ředitel neodstranil ve školní budově závady, které zjistila hasičská kontrola. Řešil i problémy s učiteli, řada z nich nevyhovovala kádrově, jeden z učitelů emigroval, další vážně onemocněl. Aby měl vůbec kdo učit, tak si nakonec prosadil, že k nim přišel disident Jaroslav Kopic, který v roce 1968 kritizoval okupaci a byl vyhozen z místa zástupce ředitele gymnázia v České Lípě. Zasadil se také o to, aby mohl rozdávat prémie za kvalitní práci učitelů a ne za funkce. V roce 1986 měl našlápnuto dostat se do Japonska, cesta se nakonec neuskutečnila.

„Uspořádali jsme na škole výstavu žákovských prací s mírovou tematikou v Památníku národního utrpení v Terezíně. Přijeli na ni Japonci v čele s paní Věrou Čihákovou Noshiro a nabídli mi, zda bychom tuto výstavu nepřivezli do Japonska. Vybíral jsem exponáty, na vlastní náklady jsem je fotil a připravoval přes Artcentrum výstavu do Japonska. Paní Čiháková najednou přišla a říká: Pane řediteli, vy děláte stejnou výstavu dvakrát, s námi a ještě někde jinde? Odpověděl jsem, že nic takového nedělám. A ona odpověděla: Znáte pana Sitce a pana Víchu? Říkám, pana Víchu znám, ten tady nakupuje, platí výtvarníky za nepříliš zdařilá díla, je to Čech, emigrant. A paní Čiháková hned dodala: No, tak ten vám uspořádal v Japonsku výstavu! A ukázala mi fotografie z výstavy, na které byla sklářská díla, která nakoupil, na stěnách sálu pak visely zvětšené katalogy školy s názvem: Nejstarší sklářská škola na světě. Paní Čiháková mi pak řekla: Je nám líto, vložili jsme do toho sice finanční prostředky, ale teď už pro nás ta výstava nemá žádný význam. A to jsem měl už naplánovanou cestu vlakem po Transsibiřské magistrále do Vladivostoku a pak z Nachodky lodí do Japonska! A nakonec jsem se nikam nepodíval! Myslím si doteď, že to byla v podstatě sabotáž pana Víchy a učitelů, kteří se domluvili za mými zády.“

V Novém Boru se od roku 1982 pořádala mezinárodní sklářská sympozia, konala se každé tři roky a v podstatě nahrazovala sklářům, výtvarníkům a učitelům handicap, že nemohli cestovat za sklářským uměním do tehdejší západní Evropy a dalších zemí světa kromě států pod sovětským vlivem. Díky sklářskému sympoziu v Novém Boru tak mohli poznat přední světové skláře a designéry.

„V Novém Boru jsme díky sympoziu vždycky slavili svátek skla. V roce 1985 jsem byl ředitelem kamenickošenovské sklářské školy a bylo mi nařízeno, že nesmím žádné cizince z tehdejších kapitalistických zemí do školy pouštět. V roce 1988 jsem žádal, aby byla naše škola zařazena do prohlídkového sklářského okruhu, což se bohužel nestalo. V Novém Boru jsem tehdy potkal profesora Jiřího Harcubu s americkými studenty a ohlásili mi, že se přijdou k nám do školy podívat. Vzápětí přijeli a doprovázel je můj spolužák František Janák, který pracoval na ÚBOKu a vše jim překládal. Vysvětloval jsem jim, že pro návštěvy lidí ze západu existují přísná pravidla, která jsem porušil a že je to zřejmě poslední den mého ředitelování. A tak jsem otevřel lahev, abychom to zapili. Povídali jsme si, a oni mi řekli, že špičková škola jako ta naše, by mohla díla studentů klidně vystavovat i v Americe, a ne se bát toho, že vás někdo z Ameriky navštěvuje. Mne pak nenapadlo nic jiného, než zavolat školnímu inspektorovi a sdělit mu, že mám na škole návštěvu z kalifornské Polytechnické univerzity, a že nám chce univerzita uspořádat výstavu. On se mě zeptal: A ty bys byl schopný ji zorganizovat? Odvětil jsem: Samozřejmě, vždyť už jsem jednou připravoval výstavu do Japonska, která se sice neuskutečnila, ale dost jsem se naučil. On mi poradil, abych sepsal všechny potřebné údaje z jejich pasů a on, že je předá na Útvar zvláštních úkolů s tím, že s nimi připravujeme výstavu. Takže od roku 1988 jsem ji oficiálně připravoval. Oslovil jsem i absolventy, spolužáky, současné studenty, na vlastní náklady jsem nechal nafotografovat exponáty s tím, že na vánoce roku 1989 uspořádáme výstavu v USA. Pak nastaly události 17. listopadu 1989.“

Sametová revoluce

Vladimir Klein vypráví, že 19. listopadu 1989 se všichni studenti shromáždili před školou s tím, že hodlají stávkovat. Jako ředitel měl vyjednanou schůzku v tiskárně v Děčíně kvůli katalogu pro výstavu ve Spojených státech. V katalogu nakonec optimisticky změnil na popud tiskaře původní titulek: Vychováváme všestranně rozvinutého studenta v duchu socialistické výchovy na Vychováváme všestranně moderního člověka. V té chvíli si uvědomil, že se politická a společenská situace opravdu mění.

„Všichni ředitelé byli krátce nato svoláni na krajský národní výbor. Kolegové z Nového Boru a České Lípy se mě ptali, zda pojedeme autem. A že dosvědčí, že jsme píchli a nemohli tam dojet. A ptám se: Proč? No, oni nás budou nutit něco podepsat! Ty si můžeš vyskakovat, ty jsi výtvarník, uživíš se, ale co my? Nicméně jsme na krajský národní výbor jeli, vzal jsem si slovo a prohlásil, že bych byl raději teď se svými studenty, protože přišli spolu s hercem Alfredem Strejčkem a mluvili o tom, co se v Praze děje. Dorazili estébáci a vyhrožovali, že mě zatknou, že jsem předtím nenahlásil pobyt cizích státních příslušníků v budově. Ovšem můj nadřízený inspektor Jeřábek mě povzbudil: Drž se hochu, jsi dobrej!“

Jak Vladimir Klein dál trpce vzpomíná, na náměstí v Novém Boru se na shromáždění Občanského fóra v listopadu 1989 mluvilo o tom, že on, jako ředitel sklářské školy, poslal na studenty příslušníky StB.

„Naštěstí jsem tam se studenty byl a ti se mně zastali. Nicméně informace se dostala až do Jablonce nad Nisou k mému bratrovi a ten mi kvůli tomu rozhořčeně volal. Já už vím, že tuhle mylnou informaci rozšířil jeden herec, který byl na shromáždění v Novém Boru a Kamenickém Šenově. Na základě nového zákona prosazeného OF jsem byl ale odvolán z funkce stejně jako ostatní ředitelé středních škol. Inspektor Jeřábek mne vyzval, abych se v roce 1990 opět přihlásil do výběrového řízení na ředitele školy. A já ho poslechl, ale on už pro mne nehlasoval a další ředitelování mi pak už nevyšlo.“

Poprvé ve Spojených státech amerických

V konkurzu na ředitele školy Vladimir Klein sice neuspěl, den po výběrovém řízení na ředitele ale odletěl na plánovanou výstavu studentů a absolventů školy Free Form v americké Kalifornii, na kterou se těšil. Měl tam i prezentaci vlastních sklářských uměleckých děl. Za získaný honorář pak cestoval po západním pobřeží USA až do Seattlu a Piltchucku, Mekky sklářského umění, a tak osobně poznal hnutí nazvaného Foukej sklo, které odstartovalo v USA v sedmdesátých letech a iniciovalo v osmdesátých letech vznik mezinárodních sklářských sympozií v někdejším Československu.

„V USA jsem poznal světoznámé skláře Dayla Chihulyho a Davida Huchthousena. Podíval jsem se i do slavné letní sklářské školy Pilchuck, a v Cal Poly University v San Lui Obispo mi nabídli místo učitele. Otevřela se mi tedy šance učit v zahraničí. Ptali se mě, jak jsem dopadl v konkurzu na ředitele školy v Kamenickém Šenově. Vysvětlil jsem jim tehdy, že si učitelé a studenti zvolili jiného ředitele. Moc se pak divili, že u nás je liberalismus dál než u nich, že v amerických školách si své šéfy pedagogové a studenti nevolí. Mimochodem, jeden novinář se mne tam tehdy ptal, jaké zkušenosti mám s policejním státem v komunistickém Československu a já jim se sarkasmem odvětil, že jsem byl po příletu do USA v totálním šoku. Nelíbil se mi arogantní styl osobní prohlídky na letišti v Los Angeles. Nebyla mi příjemná a měl jsem strach. Asi čekali jinou odpověď, ale takhle to bylo. Ovšem v té Americe jsem si uvědomil, že po všech těch změnách u nás bych opravdu učit v cizině chtěl.“

Působení v Japonsku

V roce 1990 se ozval Vladimirovi Kleinovi vynikající sklářský výtvarník a pedagog Pavel Hlava a informoval ho o plánu japonského profesora Kohei Fujity zřídit v japonské Toyamě sklářskou školu. Na horké techniky, tedy na foukání a odlévání skla, zval americké designéry a na studené techniky, to znamená broušení, rytí, pískování a malování skla, české.

„A Pavel Hlava mi sdělil, že mě doporučil a vyjednal i podmínku, že si v Japonsku budou moct čeští skláři realizovat svá díla. Všechny ty úřední formality trvaly dost dlouho. Měl jsem už domluvené, že si beru od 1. dubna 1990 na Japonsko neplacené dvouleté volno. Ale jak se všechno zpožďovalo, zůstal jsem nakonec na škole až do maturit v roce 1991. Kolegové si ze mne dokonce dělali škodolibou legraci, že mi asi to Japonsko nevyšlo. Nicméně koncem června 1991 jsem se svou rodinou odletěl přes dánskou Kodaň do Japonska a začala velmi zajímavá etapa mého života. V Tokiu na mě čekali zástupci školy a udělali mi na uvítanou velmi zajímavý program ve firmě Meiwa, významného dovozce českého skla.“

Japonská Toyama se Vladimirovi Kleinovi líbila. Město leží na ostrově Honšú na pobřeží Japonského moře, tři sta kilometrů od Tokia. Nad ním se pne věnec tři tisíce metrů vysokých hor. Klein vyučoval v angličtině, kterou si ještě před odletem piloval u Jaroslava Polaneckého a později se pustil i do japonštiny.

„Japonští studenti se styděli mluvit anglicky, měli z angličtiny běs a hrůzu. A ti, co studovali v Americe, byli zase v angličtině mnohem lepší než já. Proto jsem musel zpočátku všechno předvádět rukama. Učit se japonsky jsem se nejprve zdráhal, měl jsem totiž původně smlouvu jen na dva roky, navíc jsem musel vybudovat odborné sklářské dílny. Chtěl jsem také něco studenty naučit a dělat i své sklo. Když jsem ale dostal nabídku zůstat v Toyamě déle, tak jsem se do japonštiny pustil.“

Studenti se měli během dvou let naučit všechna sklářská řemesla s důrazem na horké techniky a foukání skla. Vladimir Klein pak navrhl, aby další dva roky studenti pokračovali v postgraduálním studiu. Vedení univerzity usoudilo, že by to měl být právě on, kdo je v dalším studiu povede. Obě děti Vladimira Kleina studovaly v japonské škole a naučily se rychle a velmi dobře japonsky. V České republice absolvovaly pouze rozdílové zkoušky.

„Já jsem se tajně přihlásil do dvou kurzů japonštiny. Odbíhal jsem do nich hned po výuce v toyamském institutu. Americký kolega vyučující horké techniky Jack Wax na kurzy japonštiny nechodil. Říkal, že na rozdíl ode mne nemá v Toyamě rodinu a může se studenty trávit celé dny. A tím pádem se od nich japonsky dobře naučil sám.“

V Japonsku byl Vladimir Klein, jak zdůrazňuje, velmi šťastný. Zvykl si postupně i na japonský způsob života. I když se někdy neobešel, jak s úsměvem konstatuje, bez trapasů.

„Dostal jsem nabídku bydlet s rodinou v tradičním dřevěném domě v japonském stylu. Byl několik let neobydlený. Muselo se proto leccos vyměnit, třeba japonské rohože tatami. V domě se mi ale líbilo zachovalé ofuro, lázeň, zapuštěná do země. Koupe se v ní tak, že se nejdřív hlava rodiny namydlí a opláchne vodou, teprve pak se do ní sám ponoří. Potom jdou do horké lázně děti a manželka. Aby voda nevystydla, vana se překlápí dřevěnou pokličkou. V domě se netopilo, protože byl orientován na jih. Říkali mi, že když bude zima, máme si pořídit kotacu, prošívanou deku, která se přehodí přes nízký stůl zespoda vyhřívaný elektřinou, tam si schováte nohy. Přitom sedíte na podlaze, ale záda máte samozřejmě studená. Řekl jsem jim: To nedám! Tak mi na zimu koupili naftová kamínka s počítačově řízeným spalováním, které funguje hodinu a pak se musí větrat. Měli jsme moc pěknou zahradu. V Japonsku platí zvyk, že, když se stěhujete, tak ze zahrady odvezete i všechny kameny, které jsou pro japonskou zahradu typické. A já jsem je tam chtěl mít, tak jsem si našel někde v okolí pěkné balvany a odvezl jsem si je. Soused se mne hned ptal, kde jsem je koupil, protože ty kameny se v Japonsku kupují. A tak jsem si teprve v té chvíli uvědomil, co jsem provedl a odvezl je na původní místo. Za velké peníze mi nakonec soused, který byl zahradník, zahradu zvelebil, naaranžoval v ní nově zakoupené kameny a zasadil tři velké borovice.“

Vladimir Klein zmiňuje další zvláštnosti života v Japonsku.

„V Japonsku studenti učitele hodnotí. A mě ohodnotili tak, že jsem příliš přísný, kibishi. Nejsem podle nich vychovaný jako oni. Že si jim třeba dovolím říct jasné ne, na což nejsou zvyklí. Protože v Japonsku se nic nezakazuje. Říká se jen: Budu o tom přemýšlet. V tomto ohledu jsem pak svého nástupce v Japonsku Františka Janáka detailně instruoval, aby se nedopouštěl mých začátečnických chyb.“

Díky studiu japonštiny Vladimir Klein hlouběji pronikal do japonských zvyků i do toho, co je v této asijské zemi tabu. Studium japonštiny bylo pro něj dost těžké, neexistoval totiž žádný česko-japonský slovník. Proto musel všechno překládat přes angličtinu. Snazší to měli podle něj Američané, kteří, když neznali nějaké japonské slovo, použili angličtinu. V Toyamském institutu uměleckého skla se věnoval i vlastní tvorbě. Čas na vlastní sklářská díla nacházel v době, kdy jeho studenti pracovali samostatně. Byl jim ale vždy okamžitě k dispozici, když potřebovali poradit nebo něco obstarat.

„Oceňoval jsem, že v toyamském institutu byli velmi vstřícní k návštěvám sklářů a výtvarníků. Přijížděli tam z celého světa a pro každého byla pocta něco ze své tvorby ukázat. Každá návštěva měla za povinnost si připravit prezentaci v huti. Horké techniky tam byly populárnější, protože vznikají rychleji v čase, jsou překvapivé a dobrodružné. Studené techniky jsou dlouhé a docela nudné. Já jsem si tam vymyslel způsob zpracování skla sekáním dlátem a kladivem. Dostal jsem pak nabídku vystavovat v Jokohamském muzeu umění svou práci za dva roky činnosti. Neměl jsem tam ale žádného pomocníka a musel jsem zaplnit svými díly výstavní síň o ploše dvou set metrů čtverečních. Takže to osekávání skla byla efektivní možnost, jak být co nejrychleji s opracováním materiálu hotový. Podobně jsem to dělal už v době mých studií v Praze, když jsem do Kamenického Šenova jezdil autobusem s ruksakem pro materiál na mé plastiky. Tehdy nám z estetického hlediska vyhovovalo pouze průhledné křišťálové sklo, ne to zabarvené. Když jsem tam přijel a vybíral si materiál podle barvy, tak to zase bylo moc velké a těžké, že bych sklo neodnesl. A tak mi dali do ruky kladivo, abych si ten materiál zmenšil. V Japonsku jsme měli kvalitní optické sklo od firmy Ohara, objekty větších rozměrů jsem lepil.“

Mezi zajímavá díla Vladimira Kleina vytvořená v Japonsku patří Planeta vody, zelená plastika z velkého kusu skla, kterou zpracoval hranováním, broušením a leštěním v horizontálních plochách. V hranách v kontrastu byly nalepené skleněné střepy z opalínového plochého skla darovaného firmou Asahi.

„Využil jsem i střepy, protože to sklo bylo nesmírně drahé, a tak stálo za to je ještě na plastiku nalepit. Říkal jsem si, že to bude buď velký úspěch nebo průšvih. Ale slavný sklářský výtvarník René Roubíček se podíval na fotku v chystaném katalogu a prohlásil, že je to úspěch! Fotku jsem dal i na plakát k výstavě v Toyamě, v galerii obklopené sakurovými sady. Výstava byla na jaře, kdy sakury kvetly a lidé chodili do parku na pikniky. Večer před vernisáži byla v místní televizi o mé výstavě reportáž, kde zaznělo, že mám rád Toyamu, líbí se mi prstenec hor nad městem, který má na sobě i na jaře ledový příkrov a v době, kdy lidé v podhůří sázejí sazenice rýže, tak je nádherné, jak se v těch zaplavených polích s krásnou zelení na vodní hladině nádherně odráží jarní slunce. Mé děti mne pak pochválily: Tati, ty nejsi jen sklář, ale i básník!“

 V roce 1993 zorganizoval Vladimir Klein pod záštitou Velvyslanectví České republiky v Japonsku úspěšnou výstavu v Jokohamě.

„S velvyslaneckým manželským párem jsem se setkal už v roce 1992 v japonské Naře, tehdy jsem tam byl na výletě a z rádia jsem se dozvěděl, že do Nary přijede na návštěvu prezident Václav Havel. Tak jsem se setkal nejen s ním, ale i s panem velvyslancem Winkelhoferem a jeho ženou. Byl jsem pak moc rád, že zajistili na mé vernisáži v Jokohamě občerstvení s českou kuchyní. Výstavu vidělo hodně lidí, podle knihy návštěv jsem zjistil, že v době, kdy v Jokohamě otevírali v sousedství výstavní síně tehdejší nejvyšší budovu v Japonsku, Land Mark Tower, přišlo na mou výstavu za den i šest set lidí. Ovlivnilo to také zájem japonských studentů o studium na toyamském institutu, do přijímacího řízení se přihlásilo až čtyřikrát víc uchazečů, než jsme mohli přijmout.“

Rodina Vladimira Kleina se po čtyřech letech pobytu v Japonsku v roce 1995 vrátila do České republiky. Děti musely dokončit školu ve své vlasti. Většinu uměleckých děl vytvořených v Japonsku Vladimir Klein prodal a zůstaly v této asijské ostrovní zemi. Domů se vrátila jen jedna plastika, která byla na výstavě v tchajwanské Taipei. Dcera Vladimira Kleina pak vystudovala sklářskou průmyslovku. Nakonec se ale oboru foukání skla kvůli poněkud drsnějším poměrům v prostředí sklářů nevěnovala a studovala jazyky.

Hlavním designérem Crystalexu

Už v roce 1994 během pobytu v Japonsku oslovila Vladimira Kleina redakce časopisu Umění a řemesla, aby napsal, jak hodnotí české sklo sami Japonci.

„V článku jsem uvedl, že se za značku Bohemia Glass trošku stydím, v obchodech je několikrát zlevňovaná a nemá místo v renomovaných obchodech. A že by bylo dobré, aby se kvalita českého skla zlepšila, aby byla značka Bohemia Glass srovnatelná s nejlepšími značkami skla, které jsem v Japonsku poznal.“

Po návratu Vladimira Kleina z Japonska měl vynikající český sklářský výtvarník Pavel Hlava výstavu na zámku Roztoky a oznámil, že končí spolupráci s průmyslem. Chtěl se zaměřit už pouze na vlastní tvorbu.

„Lidé z Crystalexu se ho zeptali, kdo přijde na jeho místo. On suverénně odpověděl: Já jsem Vladimirovi Kleinovi pomohl do Japonska a ten teď pomůže mně a vám.“

Nakonec na nabídku Crystalexu v roce 1997 kývl, protože se přestěhoval z Kamenického Šenova do Nového Boru a měl to do práce blízko. Nevyšlo mu tehdy navíc ani další výběrové řízení na místo ředitele Střední průmyslové školy sklářské v Kamenickém Šenově odcházejícího do důchodu.

„Měl jsem své představy, jak by měla tato škola vypadat. Aby se brzy dostala na špičkovou úroveň školy, v níž jsem učil v Japonsku, a aby se stejně jako v Japonsku realizovaly mé nápady, které vedly ke zkvalitnění výuky. Moc jsem si přál, aby do kamenickošenovské školy jezdili výtvarníci z celého světa. Do své koncepce jsem napsal, že by škola měla organizovat workshopy, které by vedli nejen renomovaní zahraniční výtvarníci, ale i mladí talentovaní designéři, ti by je dokonce dělali rádi i zadarmo. A chtěl jsem na škole zavést hutní obor. Dále jsem navrhl, aby škola přesídlila do secesní budovy bývalé továrny Elias Palme, která tehdy sloužila jako sklad nábytku a stálo za to ji opravit. Nakonec mi v konkurzu nedali hlas ani mí dávní kamarádi z oboru a současní ředitelé sklářských škol v Železném Brodě a Jablonci nad Nisou. Řekli mi, že sklářských škol je u nás hodně a studentů málo a že budou muset tudíž bojovat o místo na slunci. A se mnou bojovat nechtějí. Dali nakonec přednost Pavlovi Wernerovi, který byl podle nich ještě větší kamarád, než jsem já. Ačkoliv mě původně podporovali hlavně učitelé, hlas mi dal pouze předseda výběrové komise. Tak jsem pak všem řekl, že stejně nastupuji do Crystalexu, kde mi nabízejí dvakrát vyšší mzdu.“

Do podniku Bohemia Crystalex Trading nastoupil ještě před jeho privatizací. Navrhoval kolekce dekorativních a užitných předmětů pro náročnější malosériovou ruční výrobu hutního a broušeného skla později pod novou obchodní značkou Libera. Vytvořil rovněž nápojové kolekce pro velkosériovou strojní výrobu. Tehdejší vedení chtělo, aby se stal jako hlavní výtvarník součástí managementu firmy.

„Tvrdili, že originalita, jíž jsem symbolem, je zárukou prosperity. Takže jsem chodil na všechny porady vedení. Tenhle management si myslel, že se svým privatizačním projektem zvítězí. Ale nakonec vyhrála Porcela Plus, dva mladí lidé, inženýr Květ a doktor Souček. A šly kolem velké fámy, že to nebyla nejvyšší nabídka. Já jsem se s novými majiteli setkal na veletrhu ve Frankfurtu. Tam jsem předvedl svou automaticky vyráběnou kolekci Paola, což je jméno mé ženy. Jmenuje se sice Pavla, ale Němci si přáli jméno Paola, které jim přišlo z jazykového pohledu vhodnější. Na veletrhu jsem byl představen inženýrovi Květovi, tehdy jsme se tam ještě pyšnili velkými broušenými nádobami ze závodu Zahn v Novém Boru. A on mi řekl, že tenhle závod zruší. Je v něm podle něj moc problémů, hlavně ekologická zátěž z leštírny skla. Čtyřicet tamních brusičů pak převedli na hlavní závod Crystalexu. Potom šli někteří soukromničit, jiní do důchodu, zůstalo jich asi jen pět. Stejně jsme ale pro ně museli vymyslet práci. Chtěl jsem dát dokonce po tříměsíčním zkušebním období v Crystalexu výpověď. Nehodlal jsem zůstat ve firmě, kde mě to úplně nebaví. Nakonec jsem tam zůstal osm let.“

Vladimirovi Kleinovi se nelíbilo, že by se měla v Crystalexu rušit tradiční ruční výroba skla a že lidé přijdou o práci. Z toho důvodu vymyslel sklo, které by bylo snadno vyrobitelné a dobře prodejné. V Crystalexu byla ruční výroba i v tavení a každý den se tavilo několik barev. Vladimir Klein prošel huť a začal používat efektivnější kovové formy. Ty původní dřevěné, do kterých se foukají rotační tvary, se totiž musely den, dva připravovat, namáčet, převařovat, ale kovové stačilo jen nahřát plamenem. Jednotlivé barvy si nechal napevno nafoukat do tvarů váz a mís.

„Takto jsem měl k dispozici potřebné barvy a tvary. Po těch barvách jsem šahal jako malíř do palety. Začal jsem vytvářet kolekce z barevného sodnodraselného skla. Nikdy se neleštilo chemicky, vždy mechanicky. Tím se ovšem prodražovala výroba a zvyšovala cena hotového výrobku. A já jsem přišel na to, že se výroba zlevní, když se sklo nabrousí pouze hrubým diamantem, což jde velice rychle, a pak namočí v kyselině. Získá pak krásný hedvábný mat, stejný jako mají unikátní díla vynikajícího Františka Víznera, jehož sklo se dobře prodávalo v USA.“

Crystalex prodával nové kolekce nejdříve pod značkou Bohemia. Majitelé a vedení sklárny ale přišli na to, že prosperitu zaručí jen nová prodejní značka. Dostala název Libera, podle slova liberalismus a také podle sídla firmy BCT Bohemia Crystalex Trading v Liberci.

„Byl jsem potěšen, že v katalogu k nové kolekci Libera bylo osmdesát procent výrobků, které jsem navrhl já. Kvůli značce Libera byli osloveni i jiní sklářští výtvarníci – René Roubíček, Jiří Šuhájek, Jiří Jetmar, Suchopárek, Suchopárová-Račková a skupina Olgoj Chorchoj. Jim ale návrhy trvaly trochu déle, než jsme potřebovali, takže v tom prvním katalogu byla opravdu většina mých kolekcí.“

Podle Vladimira Kleina se začala prosazovat originalita, snadná a levná výroba i jméno sklářského výtvarníka. Vázl však prodej. Obchodníci spjatí se značkou Bohemia, byli svým teritoriím a jejich obchodním zástupcům natolik zavázáni, že chtěli novou značku Libera prodávat společně s produkty značky Bohemia. To ale nebylo, jak si myslí Vladimir Klein, správné, protože Libera byla určená movitějším zákazníkům, nikoli těm, co kupovali levnější automaticky vyráběnou značku Bohemia.

„Nicméně i pro mne byla automatická výroba skla výzvou. Ne každý totiž může navrhovat sklo právě pro automatickou výrobu. Protože v ní je nutné zohlednit společenskou poptávku, módní trendy a zároveň technologii, ekonomičnost, funkčnost a ergonomii výrobku. Nestačí, aby se výrobek líbil designérovi, musí se líbit i těm co ho vyrábějí, prodávají a samozřejmě hlavně těm, co ho kupují. V tom tkví úspěšnost designu.“

Nové kolekce Vladimira Kleina byly velmi oblíbené a inspirovali se jimi i zahraniční sklářští výtvarníci.

„Má kolekce Energy bylo přijímané sklo foukané do rotačních tvarů a uříznuté tak, že ze symetrického rotačního tvaru byl zhotoven asymetrický tvar. Tím se inspirovala i dánská designérka Barbara Nanning, která vytváří stylizované květy. Nejsou foukané napevno, protože přejímané sklo se může dělat pouze rotační, aby byla rozložena síla barevného nebo bílého skla. Právě to bylo doménou novoborských foukačů a my jsme tomu dali úplně nový výraz. Barbara Nanning sklo uvnitř vyzlatí, v tom je jiná. Druhá má kolekce jménem Flesh měla zase tvar půdorysu mandoly nebo oka. Byly to jednak vysoké vázy a pak také nízké a široké jako žardiniéry či misky, které vypadají jako pravidelně rozříznuté slupky pomeranče. Barevnost byla tyrkysová, černá, ambrová, růžová, prostě jiná, než se dělala do té doby, kdy převládala zelená, modrá a červená. Říkali mi, že je to taková pánská kolekce. Nicméně, myslím si, že ji kupovaly i ženy. Za oba sety jsem dostal cenu Za vynikající design a předával mi ji tehdejší předseda vlády Václav Klaus.“

Přestože ruční výroba měla podle Vladimira Kleina dostatek zakázek, nemohla pokrýt celkové náklady. Navíc i automatická výroba potřebovala investice, protože v roce 2005, kdy končil v Crystalexu, se ještě používaly automatické linky z roku 1974.

„Když jsem třeba neměl v ručním provozu k dispozici potřebné barvy, tak jsem nastříkal křišťálový tvar barvou Diegel, která se vypaluje a suší při nízké teplotě 170 stupňů. Vypaloval jsem vlastní vzorky pro veletrh, dělníci se mi snažili vzorky po nocích vyrobit. Já jsem tou barvou stříkal i výrobky z automatické výroby, třeba kalíšky. Pak se ta barva prorývala, abych udržel práci pro rytce. Přestříkal jsem to bezbarvým lakem, takže to vypadalo jako ruční výroba na přejímaném skle. Ale to jsem si opravdu dovolil jen u levného skla, byla to poptávka obchodníků. A někdo chytrý pak vymyslel, že by se mělo zrušit tavení veškerých barev v pánvových pecích a že bude daleko levnější, když se výrobky budou stříkat na nové peci s kontinuální výrobou. To znamená, kde mají na jednom místě nakládku, tavení a na konci zpracování, a kde se pracuje na tři směny. A že by se to dalo podat jako zlepšovák. Tenkrát existoval i projekt Alchymie Praha, za který byl zodpovědný i František Vízner, a v jeho rámci byly kolekce signované. Zakázka byla na pět set kusů od jedné položky, a signovalo se Vladimir Klein, prvá z pěti set, druhá z pěti set, a když jsme měli za sebou kolekci stovek kusů, tak to chtěli dělat dál tímto způsobem. Jenže Vladimir Klein se už pod to podepsat nechtěl.“

Odchod z Crystalexu

V roce 2005 Vladimir Klein z Crystalexu odešel a za tři roky podnik zkrachoval. Tento konec předpovídal, protože podle něj ve firmě nefungovalo cash flow. Když jel například vybírat barvy, tak zjistil, že nebyly zaplacené. Zlobilo ho, že majitelé Crystalexu zrušili propagační oddělení, které mělo na starosti nabídkové katalogy, obaly na sklo a spolupracovalo se špičkovým fotografem skla Miroslavem Vojtěchovským.

„Vedení firmy na mne tlačilo, abych inovoval kolekci Paola, chtělo, abych navrhl jiné kalichy. Původně byly rovné, strohé, v kontrastu s tím byla hodně nazdobená noha, vysoká, aby vypadala honosněji. Nebylo to určené pro gastro, ale pro zvláštní příležitosti v rodině. Já jim říkám, zeptejte se pana Hlavy nebo pana Libenského, zda je nutné Paolu inovovat, to jsou pro mě autority. A jestli tam chcete nové kupy, kulaté, tak si je udělejte. Ať to nějaká holka nakreslí. Oni řekli: To musíš nakreslit ty. Já na to, že nemám čas a prostředky. A oni odpověděli: Tak si zavíráš cestu zpátky na Crystalex. Já jsem říkal, tak se asi nic nestane. Byl jsem zrovna na tříměsíčním tvůrčím pobytu v Japonsku. Učil jsem se práci s papírem, kaligrafii, tvorbě plastik z papíru, i když jsem věděl, že to nikdy dělat nebudu. Kózo, surovina na ruční papír, je nesmírně drahá a v Čechách by o to nebyl potřebný zájem. Tehdy jsem si ještě chtěl místo v Crystalexu nějakou dobu udržet, a tak jsem po půl hodině volal zpět řediteli, a řekl mu, ať mi pošlete podklady, výkresy a pauzák. Tak jsem navrhl kolekci Mona. Antonín Langhamer v monografii Legenda o českém skle Monu zmiňoval, ale připomenu, že se nikdy nevyráběla.“

Jak Vladimir Klein připomíná, v Crystalexu bylo po jeho odchodu zrušeno místo hlavního výtvarníka, protože se firma zaměřila pouze na automatické sklo.

„Tam se hlavní osobou stal bývalý ředitel Arnošt. Mimochodem, v roce 1991 jsem ho volil do poslanecké sněmovny za KSČ a pak jsem toho litoval. Hlavně v situaci, když jsem s ním byl třeba na jednání, kde si zákazník stěžoval, že koupené sklo douškuje, že má z automatické myčky na povrchu bělavý zákal, a on se zeptal, čím to myjí. Zákazník odpověděl, že Calgonitem, a on, že to je chyba, že měli použít Somat… A když pak přišel jiný zákazník se stejným problémem, tak mu na oplátku sdělil, že měli použít Calgonit. Tak jsem pochopil prodejní politiku tohoto sklářského gigantu. Že zákazník musí být šizen, obelháván, což jsem ostatně zjistil i v jiných odvětvích při masové výrobě. Hlavní je, aby se výroba rentovala. Prostě je dobře, že jsem po osmi letech, kdy jsem měl navíc každý rok jiného nadřízeného, z Crystalexu odešel.“

Vladimir Klein se rozhodl, že bude už dělat jen to, co jej baví. Je ale rád, že Crystalex po ročním přerušení výroby začal opět fungovat. I když podle něj se v podniku neuplatní ani tak skláři, jako spíš technologové, programátoři a dělníci u linky. Vladimir Klein však osmi let práce v Crystalexu nelituje a je rád, že vše, co se naučil, teď může předávat mladým lidem.

Výuka výtvarníků

Po odchodu z Crystalexu Klein začal opět víc jezdit po světě, učil v USA, Japonsku, Číně a v dalších zemích. Je rád, že vychovává novou generaci sklářských výtvarníků a už mu do toho nikdo nemůže mluvit. Mrzí ho ale, že se učební programy na našich sklářských školách nezměnily tak, jak navrhoval ještě jako ředitel sklářské průmyslovky.

„Sklo a jeho vlastnosti ze mě udělaly přísného člověka, protože sklo vám nic neodpustí. V horkém stavu si dělá, co chce. V čistém, studeném stavu je každá vada vidět, a musíte sklo dobře vyleštit. Myslím si, že to ovlivnilo i mou osobnost výtvarníka. Jak jsem byl dříve lehkomyslný, přelétavý, tak dnes jsem pečlivější, přísný, na sebe i na studenty. Dostal jsem příležitost učit ve sklářské škole v Corningu, u ní je i největší sklářské muzeum, kde jsem také svými díly zastoupen. Studenti se tam stali mými přáteli a kolegy. V německém Frauenau jsem třeba učil manžele, kterým je dnes přes 80 let, a jsme spolu stále v kontaktu. Tehdy mi věnovali diamantové kotouče a brusky. S takovou štědrostí jsem se naposledy setkal v sedmdesátých letech u libereckého výtvarníka Ivana Kolmana, který mi dal můj první brusičský stroj. V Corningu jsem učil dvakrát, byl jsem rovněž s Jiřím Pačinkem a Petrem Novotným na sklářské konferenci v kalifornském San José. Jako lektor jsem působil v IKA Mechelen v Belgii i v Turecku.“

Vladimir Klein nejčastěji a velmi rád prezentuje techniku štípání skla. Tu chce podle něj ale málokdo dělat. Skláři se totiž většinou bojí, že vznikající plastiku rozbijí.

„Techniku štípání skla dělám už od svých dvaceti let. Je to ekonomické, rychlé a levné tvarování, někdy využívám i odpad. Když mám drahý blok skla, tak ho napřed řežu vodní paprskem, udělám si outline, který potřebuji řezat v programu Corel, a ten je potom řídícím programem pro samotné řezání vodním paprskem. Pak sklo dobrušuji od nejhrubších do nejjemnějších zrnitostí tak, abych vyhladil povrch. A leštím. Je to zkrátka nesmírně zdlouhavé. Teď ve stáří jsem zlenivěl, nechci úplně všechno leštit, a především nemůžu leštit těžké předměty, které váží třeba tři sta kilo.“

Vladimir Klein popisuje, jak vytvářel velmi obdivovanou plastiku Moon Ship čili Měsíční loď.

„Takové plastiky leštím pouze z jedné strany a tou leštěnou stranou nahlížíme dovnitř, kde jsou ostatní strany pojednány chippingem, štípáním vidiovým dlátem. Tuto techniku jsem aplikoval i na duté sklo. I když nikdy ne ve výrobě. Když jsem byl na tvůrčím pobytu v německé firmě Eisch ve Frauenau, chtěli tu mou techniku využít ve výrobě. Ale já jim řekl: Nezlobte se, ponechám si ji jako svůj rukopis pro mé autorské sklo. Udělal jsem jim pouze jednorázově jednu kolekci pro jejich galerii. Když jsem pak měl příležitost se v roce 2018 znovu zapojit do mezinárodního sympozia IGS v Novém Boru, tak jsem zhotovil ve firmě TGK plastiku z velkého oranžového bloku skla. Druhou plastiku jsem utavil ve tvaru otevřeného kruhu, který byl také pojednán chippingem, štípáním. Dostal jsem tabule krásného silného skla značky Optiwhite, které nemá zelenavý nádech, je krásně čiré, a na toto sklo jsem začal používat chipping znovu. Mí studenti byli schopni chipping napodobit na pevných kusech, na dutém nebo plochém skle se toho ale báli. To ploché sklo je napřed lehnuté do formy pod teplotou, která je vyšší než bod měknutí 560 stupňů. Propadá se gravitací při vyšších stupních, záleží na druhu a tvrdosti skla. Já jsem získal krásné organické nepravidelné tvary, sice trochu nahodilé, ale já jsem byl vychován pro apollinský princip tvorby. To znamená, musel jsem mít vždy jasnou koncepci, co chci dělat, proč, a jak to chci dělat. Bylo to opřené o zkušenost a intenzívní přípravu, dělal jsem si skicy, výkresy a modely. Finální podoba díla se pak realizuje přímo podle modelu za použití spíše racionálních metod, porovnáváním a výpočty, což je vlastně také určitý druh umění, stejně jako architektura nebo šperkařina, kde se využívají drahé kovy, drahokamy a polodrahokamy. Druhý princip, dionýský, nazvaný podle boha vína Dionýsa, který byl symbolem rozmaru a radosti, tak tam je filosofie tvorby více založena na spontánnosti, improvizaci a radosti z toho procesu. Já jsem po získání řady životních a profesních zkušeností a také jako reakci na nové prostředí začal v Japonsku více používat a víc experimentovat s principem dionýským. Dnes ve své tvorbě spojuji oba dva tyto principy.“

Spojení obou principů je podle Vladimira Kleina charakteristické pro jeho poslední lehané objekty, které připravil pro výstavu ke svým sedmdesátinám společně s kurátorem jabloneckého muzea skla Petrem Novým pro galerii Kuzebauch v Praze.

„Měl jsem i výstavu v Novém Boru, měla začít v době, kdy byl vyhlášen kvůli covidu nouzový stav. Tak musela být nějakou dobu zavřená. Ale jakmile to bylo možné, tak si ji naštěstí návštěvníci mohli prohlédnout a ještě ji tehdy prodloužili. Měl jsem také výstavu ve vojenském kostele ve slovenském Komárně, v mém rodišti. V době okupace v tomhle kostele žehnali slovenským a německým vojákům, když šli na frontu. Po válce byl kostel odsvěcený a vojáci ho používali jako sklady. Pro mne ta výstava ve vojenském kostele byla velkou výzvou, protože v prostoru 36 metrů dlouhém a 18 metrů širokém jsem měl možnost vystavit téměř celé své celoživotní dílo. Tedy plastiky a mé kolekce, které jsem dělal pro Crystalex.“

Zastoupení v muzeích a galeriích

Sklářský výtvarník Vladimir Klein má své plastiky, objekty a další sklářská díla v řadě galerií a muzeí v České republice i v zahraničí. Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách kulturních institucí v japonské Yokohamě, Tokiu, Fukuoce a Notojimě, v německém Frauenau, Düsseldorfu a Hamburku, v rakouském Salzburku nebo v Londýně, v USA a Číně.

„U nás mám svá díla například ve Východočeském muzeu v Pardubicích, v muzeu v Kamenickém Šenově, kde mám objekty i design, v novoborském muzeu skla, v galerii v Litoměřicích, v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, respektive v jeho pobočce Portheimka nebo v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou. Udělal jsem si během sympozia IGS roku 2015 i výstavu v Arnultovicích, hned za mým domem stojí takový strohý kostel, mé sklo v barvě champange se tam proto hodně vyjímalo. Na výstavu přišlo hodně návštěvníků, natočily se tam i filmy. Byl tam i Tom Stelting, syn Elišky Steltingové, která mnoho let provozovala nejlepší galerii v Německu. Tom teď má novou galerii v Hamburku u té nové slavné opery se skleněnou fasádou, vystavil i mé věci a spoustu jich prodal. Pro mne je velice cenné, že vystavuji své sklo v Corningu a v řadě muzeí v Japonsku, v mém japonském působišti v Toyamě, která vybudovala překrásné muzeum skla, potom je to Kazanawa, kde každé tři roky pořádají soutěže sklářských výtvarníků. Získal jsem na nich řadu ocenění a vystavují tam mé plastiky. Potom je to sklářské muzeum Notojima na ostrově Kjúšú, Koganezaki Crystal Park ve městě Kamomura, kde jsem v roce 2000 získal ocenění Merit Prize Vessels International Exhibition of Glass a nechal jsem v něm jednu plastiku. Dělal jsem i nádoby ve tvaru ryby nebo lodi, inspiroval jsem se japonskými dřevěnými talíři funamori, ze kterých se jí sashimi. Další díla mám ve sbírce Barbara Achille Stifting v Hamburku, což je bývalá nemocnice přestavěná na galerii a je doslova přecpaná unikátním sklem. V Německu jsou mé věci i v Kunst Palace Muzeum v Düsseldorfu, vystavená je v něm například má plastika Améba. Je 85 cm vysoká a vypadá zajímavě v kontrastu se štípanými povrchy, které přinášejí do objektu světlo, s hladkými organickým tvary a matem, kterého jsem docílil ručním a hodně trpělivým broušením. Plastiky mám i ve Švýcarsku v Musée cantonal de design et d'arts appliqués contemporains v Lausanne, a také v Turecku, kam jsem často jezdil jako lektor i jako turista, a zúčastňoval se sympozií.

Za své plastiky si Vladimir Klein odvezl ocenění z Philadelphie, Tokia, Toyamy, Kazanawy, Koganezaki, Coburgu nebo Münsteru. V roce 2001 získal od Ministerstva průmyslu ČR ocenění Vynikající výrobek roku.

Stěžejní díla

Vladimir Klein považuje za jednu ze svých stěžejních děl plastiku z optického skla, které dal název Symfonie.

„Byly to vlastně tvrdé skleněné cihly, které se používaly jako průzory do tanků, na periskopy. Byly dostupné a já je získal zadarmo. Tyto čtyři cihly jsem napřed předtvaroval jako vlny. Pak jsem optické sklo opracovával třením o sebe. Používal jsem také smirek od té největší zrnitosti postupně až k nejjemnější. Tato plastika je ve sbírkách Moravské zemské galerie v Brně a její variantu vystavují ve Sklářském muzeu v Kamenickém Šenově.“

V Japonsku se Vladimir Klein cítil při umělecké tvorbě velmí svobodný. Rád experimentoval. Spojoval například přesně broušené a lepené sklo se střepy opaliniového skla. Vytvořená díla jsou vystavena v Jokohamském muzeu a v dalších muzeích, například v Notojimě, Tokiu nebo Kamomuře.

„Má přes metr vysoká a stejně tak široká plastika Horizontála moře je zhotovená z dlouhých bloků optického skla. Koupila ji radnice v japonské Toyamě, a je spolu se čtyřmi barevnými okny Vladimíra Kopeckého, pozdějšího profesora na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, součástí výzdoby toyamské radnice. Teď ji třeba zapůjčili na výstavu učitelů a studentů toyamské sklářské školy do tamního muzea. Zajímavým se stal pro mne motiv lodí a ryb. Na workshopu Bildwerk Frauenau roce 2004 nám bylo řečeno: Připravte si něco na den otevřených dveří. A já říkal, že nic připravovat nebudu, protože broušení je zdlouhavé a nikoho nebude zajímat. Pak mě ale napadlo vzít blok modrého skla a začal jsem ho osekávat jako sochař kámen. Zastavili se u mne studenti, kteří většinu času trávili na huti, kde bylo foukané sklo. A já je vyzval: Klidně jděte dál, tady je to stále stejná práce. Oni odpověděli: My čekáme na to, až tu skleněnou masu rozbiješ! Samozřejmě, že jsem nic nerozbil. A takhle vznikly právě ty motivy ryb a lodí v různých barvách.“

Vladimir Klein si oblíbil i svou funamori, funkční nádobu ve tvaru lodi, která je vystavena v Křišťálovém parku v Kamamuře. Z těch těžkých a novějších plastik je podle něj zajímavá plastika Infinity tedy Nekonečno, k vidění je v německém Coesfeldu.

„Její realizaci mám komplet zdokumentovanou, od řezání z dvoutunového bloku až po vnitřní vyřezávání, kdy byla možnost vytvořit třídimenzionální program, který řídil naklánění trysky vodního paprsku, takže jsem sklo zevnitř spirálovitě vyřízl, a ten zbytek se stal velice zajímavou plastikou jménem Tsunami. Plastiku Infinity jsem pak dlouho uvnitř brousil a leštil. Aby nebyla prozrazena technika řezání, ještě jsem ji stopkovou bruskou opatřil texturou. Vystavoval jsem ji v Ostravě jako nedokončenou věc a také v Jelení Hoře v Polsku a v německém Hamburku. Tam zase přibylo trochu té textury. Vytvářel jsem shluky kuliček a skoro celou plastiku jsem jimi pokryl. A když jsem ji prodal do Coesfeldu, tak už jsem ji dokončit nemohl.“

Plastika Stéla vznikla také z optického skla, které si Vladimir Klein dovezl z Francie.

„Snažil jsem se využít proporce materiálu, a tak mi z toho vyšlo něco jako kost. Mé děti plastiku ostatně takto pracovně pojmenovaly. Já jsem jí dal nakonec název Stéla. Plastiku tvořila základna a vršek, byla zhranována a hodně vyleštěná. Vystavoval jsem ji v americkém Chicagu. Nepodařilo se ji v Americe prodat, přestože ji návštěvníci podle galeristky hodně obdivovali. Já jsem si pak uvědomil, že tak jako v Japonsku byly mé plastiky prostředkem komunikace, takže musím víc myslet na sdělnou stranu uměleckého díla. A jestli to má být stéla, která někoho informuje, tak jsem ten povrch pojal opět stejnou texturou jako u Infinity, těmi kuličkami. Říká se tomu hammerschwag, znamená to vlastně úder kladiva při cizelování plechu. Na Stéle jsem navíc vytvořil motivy, které připomínají dekorace na japonském porcelánu. Teď je Stéla v Muzeu uměleckého skla v barokní budově Portheimka v Praze. Má své místo na chodbě v nice. Kurátor Uměleckoprůmyslového muzea Milan Hlaveš si Stélu vybral právě pro tu niku, potřeboval vertikální a vysoké dílo, což ve skle není lehké udělat, aby bylo dostatečně stabilní. Já dělám často i díla horizontální, která jsou na hranici stability, což podle mne vzbuzuje určité emocionální napětí. A o to mi také jde.“

 

Ivana Bernáthová