Katalog KVKLI

Jiřina Permanová

4. 1. 1934 Rovno

hudebnice korepetitorka

Medailon

„Z hudby mám bezmeznou radost.“

 

Klavírní korepetitorka Jiřina Permanová, se narodila 4. ledna 1934 v Rovně na Volyni, které v té době patřilo Polsku, dnes Ukrajině. Otec Bohumil byl inženýrem agronomem, matka Marie, rozená Englová, pracovala jako učitelka. Hudbě se Jiřina Permanová začala věnovat už během svého mládí. Od osmi let se učila na klavír.

Druhou světovou válku Jiřina Permanová přečkala s matkou Marií, babičkou a sestrou Annou v polském Zélowě nedaleko Lodže. Poté se rodina přestěhovala spolu s otcem Bohumilem, který byl během války nuceně nasazený v Hanušovicích na Moravě, nejprve do Podbořan na Lounsku a pak do Liberce, kde Permanová odmaturovala na místním gymnáziu. Následné studium na pedagogickém oddělení hudební školy v Liberci ukončila státnicemi.

V roce 1962 Jiřina Permanová nastoupila jako klavírní korepetitorka do tanečního oddělení Divadla F. X. Šaldy v Liberci. O sedm let později začala pracovat s operním souborem. Kromě korepetice měla možnost hrát také v divadelním orchestru. Paralelně působila rovněž v tanečním oddělení Základní umělecké školy v Liberci. V libereckém divadle strávila čtyřicet pět let. Během své profesní kariéry se v něm setkala s řadou předních umělců, například s legendárním sólistou Národního divadla Eduardem Hakenem nebo s herečkou a muzikálovou zpěvačkou Carmen Mayerovou.

Za celoživotní přínos v oblasti hudby obdržela Jiřina Permanová v roce 2021 Poctu hejtmana Libereckého kraje. V liberecké základní umělecké škole se stále čtyři dny v týdnu věnuje klavírní korepetici při hodinách klasického tance a rovněž často doprovází žáky svého manžela, houslisty Františka Bulvy.

Mládí

Jiřina Permanová, se narodila 4. ledna 1934 v Rovně na Volyni, které v té době patřilo Polsku, dnes Ukrajině. Otec Bohumil Perman ještě za carského režimu vystudoval Moskevskou univerzitu a stal se inženýrem agronomem. Matka Marie, rozená Englová, byla učitelka, která dostala umístěnku právě do Rovna na Volyni.

„A tam se potkala s tatínkem, který byl sice o šestnáct let starší, ale zahořel láskou. A prohlásil: Tuto chci a žádnou jinou!“

Manželský pár měl kromě první dcery Jiřiny ještě o tři a půl roku mladší Annu. Celá rodina milovala hudbu, otec hrál velmi dobře na violoncello, matka naopak na klavír. Otcův bratr byl zároveň vynikajícím houslistou, jenž jezdil po světě a koncertoval. Obě dcery Permanových byly proto neustále obklopeny hudbou. Jiřina Permanová chodila odmala na hodiny klavíru a přála si stát se klavíristkou.

„Když vypukla druhá světová válka, poslali fašisté otce na nucené práce. Dostal se do Hanušovic na Moravě. Matka se s námi oběma dcerami přestěhovala k babičce do Zélowa blízko polské Lodže, kde jsme v klidu přečkaly válku. Jakmile válka skončila, odjely jsme k otci do Podbořan na Lounsku, kde pracoval.“

Po příchodu do Československa začala Jiřina Permanová chodit na podbořanské gymnázium. Mezitím se do Čech přistěhovali i další příbuzní. Jedna z Jiřininých tet tehdy bydlela v Liberci, a když v Podbořanech zrušili gymnázium, přestěhovala se Jiřina s otcem do Liberce, kde nakonec úspěšně odmaturovala. Když otec sehnal v Liberci stálé bydlení, mohla se do města pod Ještědem přestěhovat i matka se sestrou. Jiřina se pak věnovala na Lidové škole umění hře na klavír.

„Měla jsem vynikajícího učitele, jmenoval se Jaroslav Hauft. V té době byla hudební škola přímo dětmi zavalená, byl o ni velký zájem a musely se dělat při přijímacím řízení přehrávky. Teta mi tehdy chtěla udělat protekci, a tak se s paní profesorkou Kloučkovou domluvily, že by si mne vzala jako žačku. Šla jsem do školy přehrát, co umím, a slyšel mne i ten báječný profesor Hauft. A chtěl mě okamžitě mít ve své třídě. Ale ta protekce! To je ten paradox! Udělá někdy přesný opak, než by měla. Paní učitelka byla výborná, za dva roky se ale odstěhovala, a tak jsem se nakonec dostala k profesorovi Hauftovi, u něhož jsem byla až do státnic.“

Divadelní korepetitorkou

Jiřina Permanová se poprvé vdala za volyňského Čecha, důstojníka Alexandra Petříčka, ten ale neměl pro její hudební kariéru velké pochopení a proto jejich manželství netrvalo dlouho.

„Vyprávěl mi, že bojoval ve Svobodově armádě na Dukle, ale víc o tom nevím. Jen to, že je tam pohřbena má sestřenice.“

Druhým manželem Jiřiny Permanové byl uznávaný dirigent Oldřich Pipek, který svou manželku v hudební kariéře podporoval. Díky němu dokonce měla v Divadle F. X. Šaldy v Liberci samostatný klavírní koncert e moll od Vítězslava Nováka. S manželem pak odjela i do jeho nového angažmá v Polsku. Nejdříve žili v Bytomi, poté ve Wroclavi.

„Manžel se ale zamiloval do jedné tanečnice, bez jakýchkoliv scén jsme se nakonec rozešli a já se vrátila do Liberce. Tam se mi splnil sen, že jsem se mohla stát korepetitorkou. Já totiž nemám pedagogický talent, nevychovala bych žádného Svatoslava Richtera nebo Claru Schumann, chtěla jsem prostě jen hrát na klavír. Podařilo se mi udělat v roce 1962 konkurz do Šaldova divadla, do opery a pracovat se sólisty. Celkem čtyřicet pět let jsem tam byla. A pokládám to za nejkrásnější dobu svého života!“

Zdůrazňuje Jiřina Permanová, která se ponořila do detailnějších vzpomínek na své působení v libereckém divadle.

„Dne 12. února 1962 jsem začínala v tanečním oddělení, protože v opeře v té době místo nebylo. Bylo to pro mne úplně něco nového. Nevěděla jsem, komu co mám hrát. Radili mi, opisovala jsem noty, chodila do knihovny, abych věděla, na který taneční krok je co potřeba. Ale na to jsem si nakonec brzy zvykla. Od roku 1969 jsem už hrála v opeře a myslím si, že mne jako klavíristku docela brali. A dirigent Rudolf Vašata mi tehdy umožnil odehrát beethovenský klavírní koncert s divadelním operním orchestrem. Odehrála jsem ho, všechno bylo v pořádku. Mně už bylo tenkrát třicet let. Bývá zvykem, že dirigent podává sólistce po koncertě ruku, poděkuje, eventuálně jí tu ruku políbí. A on mně, třicetileté, tu ruku nepolíbil, ale pohladil mne po tváři. Takže to bylo trošku, jak s dítětem. Ale bylo to milé. A on mě potom nechal korepetovat se sólisty. Bylo to krásné!“

Jiřina Permanová se musela učit hrát stále nové a nové opery. Jak vzpomíná, některé notové klavírní podklady pro operu měly až tři sta stran. Chodila si pro ně do archivu a doma pak dlouhé hodiny nacvičovala.

„Jiné ženy doma vařily a já seděla u klavíru a hrála. Ale mně to těšilo, dělalo mi to dobře. Teď v mém věku vařit musím, ale lásku k tomu neumím přimíchat. Prý je to k jídlu a údajně je to i slušné. Ale klavír je klavír.“

Z prvního manželství měla Jiřina Permanová dceru Lenku, a jak přiznává, více se o ni starala její maminka. A ani jako hlídací babička nefunguje, byť už má tři pravnoučata.

„Mám z nich ale radost, rytmus a intonaci mají, zpívají. A tak se raduji, že jsem do nich alespoň nějaké semínko zasela.“

Jako klavírní korepetitorka trávila Jiřina Permanová u klavíru v divadle takřka celý den. Aranžované zkoušky trvaly mnohdy až do večera.

„Začne to tím, že dostanu na korepetici zpěváka, obstarám si noty a nazkouším si skladbu doma, nemůžu totiž hrát z listu. A musím toho zpěváka hlídat, aby byl správně intonačně i rytmicky, aby to zkrátka klapalo. Potom se sem tam připojí druhý zpěvák, když mají například duet. Pak jdeme všichni, korepetitor se zpěvákem k dirigentovi, který rozhoduje, jaké bude tempo, v jaké rychlosti, jaký bude výraz. A když už to máme pohromadě a ansámblovky jsou hotové, začne pracovat režisér. Jdeme na jeviště, to bývají celé hodiny, ale je to také moc pěkné. Na zkouškách je korepetitor také potřebný. Ale nemá už tak velký vliv jako při své korepetici, protože tam už rozhoduje režisér. A závěr je ten, že si pak už ten korepetitor žije v klidu, protože zpěváci pracují s orchestrem. Poté dostanou pěvci kostýmy, zkoušejí na hotové scéně, nakonec přijde generálka a premiéra.“

Jak připomíná Jiřina Permanová, stává se, že některý hudební skladatel napíše skladbu na klávesový nástroj nebo na cemballo a korepetitor se dostane i do orchestru. Díky tomu se může s dalšími kolegy hudebníky stát přímou součástí představení.

„Na rozdíl od toho, co dnes pořád slyším, že tam někdo stále hostuje, my byli ucelená parta zpěváků. Dokonce pro nás organizovali společné dovolené, na Moravu, na Jevišovskou přehradu, nebo do Bulharska. Dali nám k dispozici kuchařku, stany, my jsme dokonce v kuchyni pomáhali. Já jsem jednou jela s kamarádkou, neměla jsem tehdy žádného manžela, a kuchařka se děsila, že my dvě, co doma nevaříme a chodíme načančané, budeme pomáhat v kuchyni. A dopadlo to tak, že nás chtěla nakonec do kuchyně po celou dobu dovolené. Já sice nerada vařím, nemám fantazii, ale když je potřeba, tak samozřejmě pilně pomáhám.“

Třetí manžel Jiřiny Permanové houslista Františka Bulva sestavil sexteto, první housle, druhé housle, violoncello, kontrabas, klavír včetně dirigenta Borise Joneše. Díky němu si paní Jiřina mohla zahrát i klavírní sólo v baletním představení.

Kromě práce znamenaly desítky let v divadelním prostředí také četná přátelství a nezapomenutelná setkání.

„Vzpomínám na kolegu basistu Jiřího Schönbauera. Já mám ráda vtipy a jednou jsem si naběhla. Vyprávím mu: Víš, jaký je rozdíl mezi ženou do čtyřicítky a po čtyřicítce? Je to jednoduché. Do čtyřicítky je žena mocná čarodějka a po čtyřicítce nemocná čarodějnice. A jednou jsme měli společně korepetici, a když jsme skončili a měli jít na oběd, tak mi řekl: Mocná, jdeme na oběd! Mocná! A mně už bylo po čtyřicítce.“

Jiřina Permanová si velmi oblíbila i libereckou operní sólistku Věru Poláchovou.

„A jak já nemám ráda, když někdo chodí pozdě, protože já vždy chodím včas, většinou i v předstihu, tak si pamatuji, že vždy, když Věruška nestíhala, tak mi volala na mobil a roztomile zvolala: Už běžím! No, nemohla jsem se na ni zlobit, navíc to nebylo nikdy velké zpoždění.“

Do Divadla F. X. Šaldy jezdili i hosté, například legendární sólista opery Národního divadla Eduard Haken.

„To je také Volyňský Čech, takže on byl svým způsobem můj krajan. Taky jsem si ráda povídala s herečkou Carmen Majerovou, která u nás dělala muzikál.“

Jiřina Permanová zažila mnoho divadelních ředitelů, se všemi však vždy dobře vycházela.

„Pan Malík, František Dáňa, bývalý operní pěvec, který má za manželkou pěvkyni Alenu Žaloudkovou. Jednu dobu byl ředitelem pan Josef Vojtíšek. Přišel se jednou podívat na aranžovanou zkoušku opery, já seděla u klavíru a on mi řekl: Vy jste to hrála skvěle, jakoby to byl váš samostatný klavírní koncert! To mne tak potěšilo! On ocenil mé hraní, které má být jen doprovodné, aby měli zpěváci muziku, a on to takhle nádherně ohodnotil!“

Mimoto ráda vzpomíná na své kolegyně. Na primabalerínu v Divadle F. X. Šaldy Alenu Dostalíkovou Přibylovou, na Dagmar Mikulovou, Pavlínu Kocourkovou, Petru Březovskou nebo Šárku Brodačovou.

Historické momenty v letech 1968 a 1989

Ve vzpomínkách se Jiřina Permanová dostala i do 21. srpna 1968.

„To bylo hrozné, my jsme tehdy bydleli na třídě generála Svobody v Liberci a tamtudy jely tanky a vojenská vozidla, byl to rachot. Nerozsvěceli jsme, stáli u oken a báli se, že bude válka. Ráno jsme se dozvěděli i o mrtvých u radnice, o rozbitém podloubí na náměstí. Dodnes jsou jména zastřelených na památníku na liberecké radnici.“

Během sametové revoluce Jiřina Permanová spolu s dalšími libereckými divadelníky stávkovala. Chodila také na náměstí před libereckou radnicí, kde studenti a herci informovali o událostech na Národní třídě.

„I v divadle jsme měli na jevišti hosty, já si pamatuji na Libuši Šafránkovou a Josefa Abrháma. Proč se herci rozhodli stávkovat, a o co se v tuto chvíli hraje, vysvětloval pan Abrhám. Já jsem všechny kolem sebe podporovala. Sice jsem se o politiku nikdy nezajímala, nepřemýšlela jsem o tom, jestli se režim změní, ale přála jsem si, aby všem lidem bylo dobře.“

V tanečním oddělení ZUŠ Liberec

Přestože hlavní pracovní úvazek měla Jiřina Permanová v libereckém divadle, již od šedesátých let částečně působila i v tanečním oddělení Základní umělecké školy v Liberci, kde mladé tanečníky doprovází dodnes.

„Nynější můj manžel František Bulva je houslista, se kterým jsem už přes padesát let a hrávali jsme společně. Jezdil hodně po světě s jinými hudebníky po koncertech. A i když je o osm let mladší, tak už teď nikam nejezdí a učí v hudební škole. A když má nějakého žáčka na vystoupení, tak chce jako doprovod mne. I když samozřejmě máme ve škole šikovné kantorky, které to mají v úvazku, že budou s dětmi korepetovat na vystoupení.“

Jiřina Permanová rovněž vlastní sbírku opsaných notových podkladů pro balet. Půjčovala si je z knihovny, z divadelního archivu nebo od známých.  A jaké skladby Jiřina Permanová vybírá jako klavírní doprovod pro malé tanečnice a baletky?

„Co je potřeba pro ten který pohyb. Kantorky někdy přinesou noty a chtějí určitou skladbu, to se pak musím naučit. Pokud se jedná o těžkou skladbu, nechci to hrát z listu. Lehké hudební doprovody ale z listu v pohodě hraji. Využíváme klasiku i modernu, děti tančí i na Jaroslava Ježka.“

V minulosti doprovázela Jiřina Permanová na klavír tanečnice i přímo na jejich vystoupení. Dnes děti vystupují na koncertech za doprovodu nahrané hudby.

„Ve škole je ale lepší klavírní doprovod, protože se přizpůsobím jejich tempu a všemu, co ten kantor potřebuje. Když ale tančí na Šípkovou Růženku nebo Labutí jezero, tak to samozřejmě lépe zní s orchestrem.“

Za celoživotní přínos v oblasti hudby obdržela Jiřina Permanová v roce 2021 Poctu hejtmana Libereckého kraje. V současné době se čtyři dny v týdnu i nadále věnuje klavírní korepetici při hodinách klasického tance v základní umělecké škole.

 

Ivana Bernáthová

Místa působení

Výběrová bibliografie

Knihy

BÖHME, Ricarda, Jakub KABEŠ a Jarmila LEVKO. Divadlo fxšaldy: 130 let divadla = 130 Jahre Theater: 1883–2013. Liberec: Divadlo F. X. Šaldy, 2013, 177 s.

KOLAFA, Tomáš. Almanach ZUŠ Liberec: 80, 1925-2005. Liberec: Základní umělecká škola, [2005], 80 s.

PROCHÁZKA, Jan. Slovník divadelních umělců 1945–1975. IV. Díl T–Ž. Praha: Divadelní ústav, 1979, s. 1162–1466.

POKORNÁ, Terezie a KARLÍK, Viktor. Anticharta. Praha: Společnost pro Revolver Revue, 2002. 78 s. ISBN 80-903061-0-1.

TALLER, Martin. Divadlo Františka Xavera Šaldy v Liberci: ročenka 1945-1995. Liberec: Divadlo Františka Xavera Šaldy, 1996, [130] s.

ZUŠ Liberec: 85 let: 1925-2010: ohlédnutí přátel, učitelů, žáků a studentů. Liberec: Základní umělecká škola, [2011], [14] s.

 

Články

Beethoven ve Vratislavicích. In: Vpřed, 1971, roč. 12, č. 34 (30. 4. 1971), s. 3. ISSN 2533-4115.

GARBOVÁ, Gabriela. Hejtman ocenil i Buriana. In: Mladá fronta Dnes, Liberecký kraj. 2021, roč. 32, č. 246 (23. 10. 2021), s. 14. ISSN 1210-1168.

JOHOVÁ, Lucie a Jaroslav APPELTAUER. Život protančený na klapkách klavíru: Jiřina Permanová. In: Véčko. 2021, roč. 20, č. zima, s. 88–89. ISSN 1213-7375.

Koncert v Oblastní galerii. In: Vpřed. 1970, roč. 11, č. 84 (23. 10. 1970), s. 4. ISSN 2533-4115.

Státní divadlo F. X. Šaldy v Liberci. In: Česká divadla. 1990–1991, č. 1, s. 81. ISSN 0231-5041.

Vánoční pastorale v Lázních Libverda. In: Severočeský deník. 1990, roč. 1, č. 215 (13. 12. 1990), s. 5. ISSN 2571-2071.

 

Internetové zdroje:

MAD. Udílení Poct hejtmana se po lockdownové mezihře vrátilo k tradičnímu scénáři. Škoda, inovace by ceremoniálu určitě prospěla. Genus.cz [online]. 25. 10. 2021 [cit. 2023-01-11]. Dostupné z: https://genus.cz/vice-temat/regionalni-um/udileni-poct-hejtmana-se-po-lockdownove-mezihre-vratilo-k-tradicnimu-scenari-skoda-inovace-by-ceremonialu-urcite-prospela-n523926.htm

Medailonky oceněných Poctou hejtmana Libereckého kraje. Liberecký kraj [online]. Liberec: Liberecký kraj [cit. 2023-01-20]. Dostupné z: https://kancelar-hejtmana.kraj-lbc.cz/poradane-akce/pocty-hejtmana-libereckeho-kraje-2014/medailonky-ocenenych-poctou-hejtmana-libereckeho-kraje/2021

Pocta hejtmana 2021: Jiřina Permanová. Seriál týdne pod Ještědem [online]. Český rozhlas Liberec, 16. 11. 2021, 7:50 [cit. 2023-01-21]. Dostupné z: https://www.mujrozhlas.cz/serial-tydne/pocta-hejtmana-2021jirina-permanova

Pocty hejtmana Libereckého kraje 2021 - Jiřina Permanová. YouTube [online]. 2. 12. 2021 [cit. 2023-01-21]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=cwD4JFC_6S4

Seznam učitelů – Taneční obor. ZUŠ Liberec [online]. Liberec: Základní umělecká škola [cit. 2023-01-20]. Dostupné z: https://www.zusliberec.cz/seznam-ucitelu-stranka-7.html

Virtuální studovna Divadelního ústavu – Bibliografie [online]. Praha: Institut umění - Divadelní ústav [cit. 2023-01-18]. Dostupné z: https://vis.idu.cz/Biblio.aspx

Virtuální studovna Divadelního ústavu – Divadelní inscenace [online]. Praha: Institut umění - Divadelní ústav [cit. 2023-01-18]. Dostupné z: https://vis.idu.cz/Productions.aspx

VRABEC, Luboš. Pocta pro osm osobností. Cenu od hejtmana dostal i Vlasta Burian. Libereckadrbna.cz [online]. 22. 10. 2021 [cit. 2023-01-11]. Dostupné z: https://liberecka.drbna.cz/zpravy/spolecnost/27794-pocta-pro-osm-osobnosti-cenu-od-hejtmana-dostal-i-vlasta-burian.html

Citace

BERNÁTHOVÁ, Ivana. Jiřina Permanová. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2024. Datum aktualizace 09. 02. 2023, [cit. 2024-06-24]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:59394