Katalog KVKLI

Otakar Binar

14. 6. 1931 Jaroměř

architekt designér

Medailon

„Myslím si, že je důležitá láska.“

 

Otakar Binar se narodil 17. června 1931 v Jaroměři. Jeho otec Otakar byl strojvůdce, matka Regina, rozená Presslerová, se starala o domácnost. Binarovi původně žili v Liberci, ale v roce 1931 se přestěhovali za příbuznými do Jaroměře, protože se v předválečné době coby příslušníci české menšiny necítili v převážně německém městě v bezpečí. Později bydleli v Kuklenách u Hradce Králové. Po konci 2. světové války se rodina vrátila zpět do Liberce, kde Otakar Binar vstoupil do obnoveného Skauta.

Po vychození měšťanské školy absolvoval Otakar Binar tehdy povinnou učňovskou praxi, kdy se rok učil zednickému řemeslu u stavitele Eduarda Anděla. V roce 1946 začal studovat Střední průmyslovou školu stavební v Liberci. Ještě před maturitou se přihlásil na výtvarný obor na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Jeden z profesorů na talentových zkouškách ho ale přesvědčil o tom, že pro něj jako absolventa stavebního oboru bude vhodnější architektura. Od roku 1952 proto studoval v Ateliéru užité architektury profesora Josefa Gruse. Tématem jeho diplomové práce se stal návrh nového divadla v Liberci.

Po promoci v roce 1958 Binar nastoupil do Krajského projektového ústavu pro výstavbu měst a vesnic, kde pracoval deset let. V období let 1963–1969 byl členem Československého svazu architektů, v letech 1969–1971 pak Českého svazu architektů. V roce 1963 zpracoval návrh interiéru kina Máj v Doksech. Celkem dvacet let navrhoval architektonická řešení legendárních Libereckých výstavních trhů, které byly obnoveny v roce 1956. Spolu se světoznámým architektem a nositelem Perretovy ceny Karlem Hubáčkem se stal zakládajícím členem projektově inženýrské organizace SIAL v Liberci. Až do roku 1973 se spolupodílel na projektu horského hotelu s vysílačem na Ještědu. Navrhl interiér budovy, která se později stala českou stavbou 20. století. Za tuto činnost obdržel v roce 2008 Poctu hejtmana Libereckého kraje, v roce 2022 pak Medaili města Liberce.

V období normalizace SIAL formálně zanikl. Jelikož Otakar Binar nesouhlasil s okupací sovětskými vojsky, nastaly pro něj problémy s komunistickým režimem, který mu omezil možnost tvorby. Binar proto začal pracovat v projektově inženýrské organizaci Stavoprojekt. Tam realizoval v roce 1986 projekt Domu kultury a kolonády v Teplicích. O tři roky později zpracoval pro Teplice projekt Regenerace bloku Krupská-Mírové náměstí. Navrhl kolonádu, hotel a integrovaný dům s byty, cukrárnou, kavárnou i drogerií.

Po sametové revoluci Otakar Binar spoluzaložil firmu SIAL architekti a inženýři Liberec. Od roku 1998 se věnoval soukromé praxi autorizovaného architekta a projektoval rodinné domy.

Mládí

Architekt Otakar Binar se narodil v Jaroměři 17. června 1931 do rodiny strojvůdce Otakara Binara st. a Reginy, rozené Presslerové. Binarovi původně žili v Růžodole u Liberce, odkud však kvůli zhorušjícím se vztahům mezi českou menšinou a většinovým německým obyvatelstvem odešli k příbuzným do Jaroměře.

„Mám jednu perličku, charakterizující tehdejší komunikaci mezi Čechy a Němci. Maminka mi vyprávěla, že když jednou v Liberci na dvoře bílila prádlo, přišla za ní sousedka Němka a řekla jí: Frau, slepice, prádlo, h…no. Chtěla prostě říct, že slepice pokálela prádlo. A takhle to v Liberci chodilo.“

V roce 1934 se rodina znovu přestěhovala, tentokrát do Kuklen v Hradci Králové, kde Binarovi bydleli v domě stavitele Kadlečky u Škodových závodů.

„Měl tři syny, s tím nejmladším jsem chodil do třídy v obecné škole, s tím prostředním pak na průmyslovku v Liberci. Trošku jsem jim záviděl, přece jenom tehdy byly mezi námi ty sociální rozdíly velké. Zatímco já například bruslil na šlajfkách, Přemek Kadleček měl kanady. Takže tehdy jsem si řekl, že budu stavitelem, abych byl v dospělosti finančně zabezpečený. Líp, než, když bych dělal u dráhy jako táta.“

Díky otcově zaměstnání na dráze mohli Binarovi čerpat různé výhody, včetně deseti volných lístků na vlak ročně. Nejčastěji přitom cestovali za prvním československým prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem do Lán.

Pro naši rodinu to byl Bůh. Rodiče mi nechali ušít čepici, tak zvanou ‚Masaryčku‘ s trikolórou a kšiltem. V Lánech jsme chodívali nejdříve na hřbitov, kde maminka pokaždé položila svíčku na hrob Masarykovy manželky Charlotty, která zemřela v roce 1923. Čekali jsme pak u cesty, až pojede kočár s prezidentem. Tehdy už na koni ze zdravotních důvodů nejezdil. Když jednou přijížděl, tatínek mě vzal v podpaží a zvedl do výšky směrem k prezidentovi. A pan Masaryk se mě lehce dotkl a pohladil.“

V září 1937 se rodina účastnila i Masarykova státního pohřbu, kdy Binarovi odcestovali do hlavního města, aby se mohli prezidentovi poklonit.

Druhá světová válka

Na druhou světovou válku Otakar Binar vzpomíná především jako na dobu, kdy bylo málo potravin, které lidé dostávali na příděl.

„Pamatuji se, že na osobu byla pouze osminka odstředěného mléka. A to mléko navíc vypadalo jako kalná voda. Kousek od nás bydlel koňský řezník, tehdy bylo koňské maso za poloviční potravinový lístek, takže jsme jedli jen koňské maso a pak také králíky. Protože každá rodina měla králíkárny, chodilo se na trávu a my, děti, jsme se musely o králíky starat. Měli jsme je sestrou pojmenované, tak jsme trochu fňukali, když měli být k obědu, ale chutnali nám!“

Malého Otakara rodiče posílali pro mléko a mouku k sedlákovi. Měnili je za tabačenky, přídělové lístky na tabák a rovněž za poukaz na uhlí, který jako zaměstnanec Československých drah Otakar Binar st. dostával.

„Jezdil jsem vlakem dvakrát týdně do Kratonoh u Chlumce nad Cidlinou. Byl to vždy výlet na půl dne. Vlaky jezdily za války nepravidelně, zpoždění byla i hodinová. Musel jsem si navíc dávat pozor na Němce v kožených kabátech, kteří stávali u nádraží a kontrolovali tašky, protože za války bylo převážení potravin zakázáno. Otec mě tedy nabádal k tomu, že jakmile někoho v kožeňákách zahlédnu, tak abych rychle řekl nějakému železničáři, aby mě převedl přes trať a odtamtud bych se už mohl lehce dostat domů.“

Rodina Otakara Binara poslouchala za války zakázané rozhlasové vysílání z Londýna. Chodil k nim poslouchat i pan domácí, otec stavitele Kadlečka.

To byl bývalý legionář. Když vysílání z Londýna skončilo, tak si s otcem o všem povídali a my děti musely být zticha. A pamatuji si, že na ovládacím knoflíku byla na rádiu cedulka s upozorněním, že poslouchání zahraničních stanic je zakázané a trestá se smrtí.“

Až do konce života si bude Otakar Binar pamatovat příběh, jak maminka zachránila svého bratra Julia Presslera. Strýc během války pracoval rovněž na dráze.

„Na nádraží v Jaroměři došlo k sabotáži, shořel tam nákladní vagon s německým zbožím. Němci strýce zatkli a vzali jako rukojmí. A to až do doby, než se najde pachatel. Spolu s ním šlo do vězení deset městských zastupitelů Jaroměře.“

Maminka Otakara Binara se rozhodla, že hned po zatčení strýce navštíví. Spolu s malým Otakarem natrhali na zahradě jahody a společně šli do královéhradecké věznice. Otevřel jim dozorce a zeptal se, co chtějí.

„Maminka odpověděla, že by ráda mluvila se svým bratrem a že mu nese jahody. Dozorce do jahod bouchl, až se vysypaly, a prohlásil, že je tady kriminál a ne sanatorium. Maminka nakonec bachaře uplatila naturáliemi ze statku v Jezbinách, který patřil naší druhé tetě.“

Před transportem Julia Presslera nakonec uchránila intervence Binarovy maminky na tamním oberlandrátu. Pomohla jí i německá sousedka, která tlumočila její přímluvu za propuštění kvůli Presslerově nalomenému zdraví.

Nakonec se strýc vrátil a propustili i všechny zastupitele, takže maminka opravdu zachránila deset obyvatel Jaroměře před jistou smrtí. Pak k nám přijela autem manželka továrníka ze Dvora Králové nad Labem, byla to textilka, která po válce dostala název Tiba. Němci jejich továrnu zabavili a tři syny zatkli. Když se ta paní dozvěděla, jak maminka dokázala osvobodit svého bratra a další jaroměřské zastupitele, přijela ji poprosit, jestli by se také nepřimluvila. A přivezla celý kufr vanilkových rohlíčků. S nimi maminka hned odjela k dozorci Kolínskému a ten jí řekl, že je pozdě, že jsou už všichni v koncentračním táboře v Terezíně.“

Otakar Binar v dětství rád poslouchal v rádiu pohádky. Také miloval kreslení. S kamarády hrál každý den venku fotbal. Sportu se podle něj i za války docela vedlo.

„U nás byly dva amatérské sportovní kluby, Ikar Kukleny a Žižkov Kukleny. Ikar byl mistrem protektorátu v házené. Hráči jezdili na zápasy malým náklaďákem na dřevoplyn, protože nebyl benzín. Vždy, když se vrátili ze zápasu, šli do hospody, kde jim fandové koupili jedno pivo a ráno už šli do Škodovky do práce na šestou.“

Na konci druhé světové války měli lidé v Kuklenách strach z přelétajících letadel a z hrozícího bombardování.

„Škodovka totiž vyráběla součástky na tanky. A pamatuji se, že v nedalekých Pardubicích byl v roce 1944 skutečně velký nálet. Když to bouchlo, vyběhli jsme ven, protože se země otřásala. Směrem na Pardubice jsme spatřili vzdálenou záři. Okolo nás vybíhali zaměstnanci ze Škodovky. Vždy, když hrozil nálet, slyšeli jsme z amplionů nejprve výstrahu, pak následovalo zahoukání a nato plynulé houkání, když nebezpečí bombardování pominulo. Ke konci války jsme do školy skoro nechodili, jen každé pondělí jsem zaskočil pro úkoly.“

Přes Kukleny 9. května 1945 procházela Rudá armáda. Příjemné zážitky to ale podle Otakara Binara nebyly.

„Vyzývali lidi: Davaj časy! A u sousedů sebrali dokonce rádio. A pamatuji se, že Kuklenami projížděl gazíkem nějaký jejich major, auto mělo poruchu. Náš soused pan Dolanský, který měl trafiku, byl legionář, strávil nějakou dobu v Rusku a uměl tedy trochu rusky. Pozval ty Sověty k sobě a vím, že se tam popíjelo. A pan Dolanský nám pak vyprávěl, že ten major prohlásil: Víte, vy nás vítáte, ale vůbec nevíte, co vás čeká. Tehdy jsme to netušili. Už za pár let po válce jsem si uvědomil, že jsme se stali ruskou kolonií.“

Odchod do Liberce

Těsně před koncem války a vlak s Binarovým otcem zaútočil hloubkový letec. Spojenecký stíhací letoun si spletl osobní vlak s nákladním.

„Otci se naštěstí nic nestalo, stačil z vlaku vyběhnout. Ukazoval mi ale svou konvičku na kávu, kterou mi maminka připravovala na směnu, byla prostřelená. Byl dost vystrašený. Proto dostal od drážního doktora Smetany neschopenku. Na dráhu ho později jako mašinfíru už vzhledem k věku nepustili. Přeložili ho do Liberce, kde dělal kontrolora nemocných zaměstnanců železnice.“

Jak Otakar Binar vzpomíná, mamince se zpátky do Liberce nechtělo. Obávala se Němců. Tehdy ale ještě nevěděla, že se chystá jejich odsun.

„Já jsem byl rád, když jsem vyměnil hradeckou rovinu za Liberec obklopený Jizerskými a Lužickými horami. Tatínek dostal od dráhy byt, německou majitelku bytu i celého domu vystěhovaly úřady na půdu do malé místnůstky bez vody a sociálního zařízení. Když jsme se přistěhovali, za několik dnů ji odsunuli. Já jsem tam pak měl ateliér. Chápu, že nálada byla v Liberci hodně protiněmecká, odsun ale považuji za velmi krutý.“ 

Obtížnou dobu dlouho připomínala náhradní výplň u dveří bytu sousedů o patro níž.

„Bydlel pod námi německý ředitel pojišťovny nebo banky. Střední výplň u vstupních dveří nebyla dlouho natřená barvou, protože ji někdo prokopl. Nečekaně vpadl do bytu a nařídil mu, ať si ihned sbalí nejnutnější věci a odstěhuje se. Takové byty pak často lidé vykrádali.“

Hned po válce Otakar Binar vstoupil do obnoveného skauta. Liberecká skautská klubovna se nacházela v Lidových sadech a náčelníkem byl profesor Jaroslav Tomsa, který zároveň řediteloval ve Státní průmyslové škole v Liberci, kam začal Binar chodit v roce 1946. Byl zároveň i jeho třídním učitelem.

„Přišel ale komunistický převrat, únor 1948, a pan profesor byl kvůli skautingu ze školy vyhozen, dokonce ho na dva roky zavřeli. Po propuštění se věnoval práci pro Českou besedu.“

Skauti se scházeli jednou týdně, zažili i jeden letní tábor, který si postavili sami, včetně kuchyně.

„Vařili jsme z pětikilových hovězích konzerv. Měli jsme pestrý program, skládali jsme skautské zkoušky, získal jsem Tři orlí pera, to jsou tři celodenní skautské zkoušky. Jedno orlí pero za čtyřiadvacetihodinové mlčení, orlí pero hladu a samoty, kdy jsme museli strávit den a noc mimo tábor s omezenou zásobou potravin a plněním úkolů od vedoucího tábora.“

Skauti si pak dokonce pořídili chalupu v Rudolfově v Jizerských horách, stála pět set korun, složili se na ni. Na tuhle skautskou základnu pak jezdili každý víkend.

Studium architektury

Ještě před studiem na Státní průmyslové škole stavební v Liberci Otakar Binar absolvoval jednoletý kurz u stavitele Eduarda Anděla.

„My jsme vlastně přeskočili z páté třídy obecné školy do měšťanky a chyběl nám jeden rok, takže jsme museli ten rok nahradit na vybrané praxi. Pan stavitel Anděl dělal národního správce firmy jednoho německého architekta, který byl odsunut. Dělali jsme například v budově České besedy, na soudu i ve vězení, kde jsme sekali nové rozvody elektřiny. Bachaři mě tam vodili z vězeňského dvorečka, kde jsem rozdělával maltu. A jak jsem dělal na různých místech, pamatuji si ten obrázek, jak za mnou postupně zavírali těžké mříže, jako za vězněm. Já si myslím, že to bylo rozumné mít tuhle praxi. Dcera studovala také stavební průmyslovku a praxi měli přímo ve škole, to si nemyslím, že stačí.“

Otakar Binar rád vzpomíná na profesora Mojžíška, který vyučoval matematiku a deskriptivní geometrii.

„To byl noblesní pán a vlastenec, dokonce jednou přinesl na hodinu gramofon a pustil nám projev profesora Masaryka. Uměl matematiku a deskriptivu perfektně vysvětlit. Naučil nás také konstrukci perspektivy, je to složitá metodika, a pan profesor vyznával tzv. pekařskou metodiku. Zvládl jsem to tak, že jsem později v ateliéru SIAL a ve Stavoprojektu kreslil perspektivu všem kolegům a kamarádům, i architektovi Karlovi Hubáčkovi. Pana profesora Mojžíška po únoru 1948 ze školy vyhodili stejně jako profesora Holuba nebo profesora Vlka, ten skončil v Jáchymově, tam ho nakonec srazil důlní vozík a zemřel. Pro mě byl ten únor pohroma. Stejně jako pro tatínka, měl totiž nárok na důchod z penzijního drážního fondu, kde se počítaly pro zaměstnance s nočními službami dva odpracované roky za tři. A tihle drážní zaměstnanci pak chodili do důchodu dříve. Tatínek ale jednou přišel domů strašně naštvaný. Komunisté totiž penzijní fond zrušili a jemu dali jen nepatrný invalidní důchod.“

Otakar Binar si v maturitním ročníku nejprve pohrával s myšlenkou studovat místo stavařiny malířství. Hodně totiž kreslil, například plakáty a dokonce i samotné profesory na škole. O tom, že by se měl věnovat výtvarnému umění, ho přesvědčoval ve škole profesor Hlavsa.

„Jel jsem ještě před maturitou do Prahy na talentové zkoušky na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, byla tam fronta uchazečů. Kreslila se hlava jedné dámy, všichni se snažili ji zachytit z profilu, protože zepředu z anfasu je to těžší. Já jsem dostal za úkol ji kreslit z anfasu, tam je ale problém, aby ty oči byly v rovině. Dovedli mne pak k takovému skrčenému profesorovi, Strnad se jmenoval, on pocházel z Valašska, byl známý tím, že ilustroval právě valašskou tématiku. Byl trošku pokřivený proto, že na něj v lese spadl strom. A ten pan profesor mi poradil, ať jdu raději studovat architekturu, když budu mít maturitu z průmyslovky. A tak jsem to za rok zkusil na architekturu.“

Otakar Binar zvládl maturitu bez problémů. I když, jak s úsměvem popisuje, při ní se spolužáky trošku podváděli.

„Měli jsme si otázky přepsat na papír sami. A udělali jsme to tak, že jsme polovinu papírků s otázkami stříhali na lince linkovaného papíru, a druhou polovinu pod linkou. Ta prosvítala, takže jsme při vytahování otázek viděli, jakou si bereme. Tím pádem jsme se každý naučili jen polovinu otázek. Maturitu jsme pak oslavovali na Liberecké výšině, to ještě měla padací most.“

Rok po maturitě strávil v Československé správě silnic v Turnově. Pracoval jako asistent inženýra Smolňaka.

„Byl to Rus a vždy, když trochu popil, tak mi vyprávěl o hrozných poměrech v Sovětském svazu. Pracovali jsme tehdy na Pyrámu v Turnově, kde jsme stavěli nový přejezd přes železniční most. Pamatuji se, že tam stála cestářská budka. Ti cestáři se tenkrát starali o přidělené úseky silnic, pak se ale zrušila malá údržba a to byla škoda, protože se pak dělala už jen velká údržba. Což je škoda, protože malý rigol se má řešit hned a vyjde to levněji. A proč se ten přejezd dělal? Protože se z Liberce tehdy vozila žula na stavbu pomníku Stalina. Byla to pořádná zátěž na vozovku. Aby tedy nedošlo k neodpustitelnému maléru, tak se všechny mosty a přejezdy zpevňovaly a přestavovaly.“

V roce 1952 byl Otakar Binar přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, obor architektura. Studoval v ateliéru Josefa Gruse, žáka Josefa Gočára, s jehož dílem se Binar setkával mimo jiné už v Hradci Králové. V ročníku byli tři, spolu s ním Jura Hlupý ze Zlína a Marta Kaplerová. Ti se po ukončení studia vzali a společně pracovali ve filmovém studiu Barrandov. Jak Otakar Binar vzpomíná, Jura Hlupý byl uveden jako architekt v titulcích řady filmů. Oba pak pracovali například při zaměřování Sala terreny Valdštejnského paláce v Praze.

„Doba byla ale zlá. Komunisté vyhodili ze školy profesora Františka Tichého. Vzali školu panu profesorovi Janu Sokolovi, která nás měl na dějiny architektury, všechny památky viděl a dokázal o nich krásně vyprávět. Vedle nás měl ateliér profesor Emil Filla, na kterém režim stále hledal nějaké chyby. Pamatuji si, jak šli při pololetním hodnocení studenti do ateliéru pana profesora Filly. Dějiny umění tehdy přednášel profesor Jaromír Pečírka, který propadl socialismu. Studenti dostali za úkol, aby nakreslili, jak se vedou krávy do společného ustájení, když se v rámci kolektivizace rušily chlívy jednotlivých hospodářů a statkářů. Jeden student obraz nedokončil a pan profesor Filla mu tam domaloval terén, nějaký drn. Když jsme vstoupili do ateliéru, profesor Pečírka prvně běžel právě k tomuto studentovi a začal ho hodnotit. A prohlásil, že kompozice a barevnost jsou dobré. Nicméně pokud má hodnotit domalovaný trávník, tak ten není zvládnutý. Načež se pan profesor Filla zhroutil.“

Otakar Binar si pamatuje pietu po Fillově smrti v říjnu 1953. Když zemřel, bylo tělo Emila Filly vystaveno v Rudolfinu.

„Rektor se s ním loučil a začal slovy: ‚Drahý Emile Fillé…‘ Byl to pan profesor Filla, a ne Fillé… Každá doba přináší své nectnosti a tahle doba jich byla plná.“

Ještě za studií, v roce 1954, se Otakar Binar oženil s Věrou Votrubcovou. Seznámili se na plese a pak spolu často jezdívali vlakem do Turnova. Svatbu nakonec sjednali její rodiče. Novomanželé nejprve bydleli ve dvoupokojovém bytě u Binarů, než se rodiče přestěhovali k Votrubcovým v Dožínkové ulici v Liberci. Mladí Binarovi pak měli pro sebe celý byt.

„Neměli jsme to ale jednoduché, hlavně finančně, dostával jsem totiž pouze stipendium ve výši 420 korun. Přes týden jsem byl v Praze a dodělával školu. Třicet jsem dal za kolej, třicet za permanentku, stravoval jsem se v kantýně právnické fakulty. Tam vařili dobře, protože do kantýny chodili studenti práv z řad dělnické třídy. Měli za sebou roční přípravku na Hrubé Skále a během ní udělali maturitu. Kolikrát jsme se neudrželi smíchy, když jsme tyhle dělnické kádry při obědě poslouchali.“

Už během studií Binar začal z finančních důvodů každé prázdniny pracovat v libereckém Stavoprojektu. Otec bral nízký invalidní důchod a musel si přivydělávat topením v kotelně,  matka byla celý život v domácnosti. Otakar Binar proto pracoval v ateliéru II, který vedl architekt Karl Winter, jenž vyprojektoval v třicátých letech 20. století funkcionalistickou jabloneckou radnici.

„Měl ale už svůj věk, a o ateliér již příliš nepečoval. Zakázky dával dohromady pan Krákora. Tehdy jsme s kresličkami pracovali v Hotelu Praha, navrhovali jsme hlavně bytovky. Dělaly se i melouchy. Projekty garáží a různých přístaveb domů. Lidé projekty potřebovali pro stavební povolení. Protože se ale soukromé ateliéry a projekční kanceláře během totality zrušily, obraceli se na nás. Měli jsme dělnického ředitele, bývalého zaměstnance dráhy a ten o projektování nic nevěděl. Chodil po ateliéru, vždy se postavil k nějakému zaměstnanci, který pracoval u rýsovacího prkna, poplácal ho po zádech, a zeptal se: Soudruhu, jak ti ta práce jde? Soudruh odvětil, že dobře a byl si jistý tím, že ředitel nepoznal, že kreslí melouch. Stavoprojekt se pak ovšem dostal do problémů. Další prázdninovou brigádu tam byl už nový ředitel Kolář. Architekt Karel Hubáček, pozdější autor horského hotelu s vysílačem na Ještědu, mu dělal náměstka. Chtěli dát za rok podnik do pořádku a pak se vrátit k architektuře. S Hubáčkem jsem pak úzce spolupracoval, kreslil jsem mu perspektivy a interiéry.“

Otakar Binar rád vzpomíná na vojenskou katedru, kterou absolvoval při vysoké škole. Každý pátek se studenti scházeli na přednášce. Poté dostali zbraně, jeli na Bílou horu a tam cvičili. Na UMPRUM Binar studoval do roku 1958, místo původních pěti let šest, protože vedení školy studium o rok prodloužilo. V rámci diplomové práce vyprojektoval nové divadlo pro Liberec.

„Jednalo se o sorelu čili socialistický realismus v architektuře. Pracoval jsem na projektu celý rok.“

Po promoci šel na zkrácenou základní vojenskou službu a na cvičení.

„Vojna byla docela zábavná. Tím, že jsme patřili pod ministerstvo kultury, byli jsme v kasárnách společně s herci a muzikanty. Třeba tam byl herec Luděk Munzar nebo korpulentní herec Milan Neděla. Na cvičeních nás oblékli do obnošených vojenských letních mundůrů a jemu bylo všechno malé. Museli mu udělat v kalhotách klín. A omlouval se, když zaveleli k zemi: Pardon, omlouvám se pane majore, mně to bude chvilku trvat! Musel si totiž vždycky kalhoty vykasat. To se ani major neudržel smíchy. A režisér Ladislav Smoček zase četl z vojenských předpisů a vymýšlel si takové vtipy, že se mohli všichni uchechtat. Jezdili jsme do Českého Krumlova, to bylo tehdy město duchů. Bydleli tam jen penzisti, hospody byly otevřené pouze večer na dvě hodiny. Nakonec jsme se šli podívat na zámek, museli jsme tam ale zvonit, protože o prohlídku neměl tehdy nikdo zájem. A v zámeckém divadelním sále pak pozdější operetní i operní zpěvák a filmový herec Karel Fiala zpíval. A bylo to grandiózní!“

Na vojenském cvičení maloval pro nadřízené Švejky. Jak líčí, jeho veliteli se líbilo, jak švejkovsky vyzdobil jednu z učeben a proto ho vyzval, aby v tom pokračoval dál.

„Mí Švejci zdobí i spoustu památníků oficírů z vojny. Velitel měl dokonce na stole knihu Haškova Švejka a pustil na opušťák jen toho, kdo uměl vysvětlit, co se v náhodně otevřené kapitole dělo. Já jsem to znal, ale na opušťák jsem nechtěl, protože jsem byl na cvičení jen měsíc.“

Stavoprojekt

Otakar Binar vzpomíná, že měl celoživotně jediného šéfa – Karla Hubáčka. Přátelil se s ním a kamarádily se i jejich rodiny. V ateliéru Stavoprojektu si, jak vzpomíná, všichni pomáhali a tvořili skvělou partu. Výhodou podle něj bylo, že mezi nimi nebyl žádný komunista.

„První zakázkou byla rekonstrukce Valdštejnských domků. Dělali jsme pak návrhy Libereckých výstavních trhů, v pozdějších letech i projekt hotelu a lázeňské kolonády v Teplicích. Ale hlavně, byli jsme spolutvůrci české stavby 20. století, vysílače a hotelu na Ještědu.“

Ve Stavoprojektu a později i v ateliéru Sdružení inženýrů a architektů v Liberci SIAL, spolupracoval také s architektem Miroslavem Masákem.

„My jsme si s Mirkem rozuměli a obdivuji ho. A jsem rád, že v rámci naší společné profese, na rozdíl ode mne, vedl přesný archiv našich realizací a poskytl mi později fotografie i těch mých.“

Otakar Binar rád vzpomíná na to, jak navrhoval dvacet ročníků Libereckých výstavních trhů. Z LVT se stala výkladní skříň tehdejšího režimu. Výrobci na nich představovali své nejnovější oděvní kolekce a pořádali hojně navštěvované atraktivní módní přehlídky.

„Dneska si říkám, že jsem byl pitomec, když jsem do toho šel. Protože mě to stálo půl roku intenzívní práce, velká sláva a pak se to po skončení LVT demontovalo. A už jsem musel vymýšlet další ročník. Ale bavilo mne to. Jezdili jsme totiž za výrobci po celé zemi. Například až do Aše, kde byl podnik Ohara, výrobce vlněných šatovek, nebo do tehdejšího Gottwaldova čili do Zlína za obuví. Jednali jsme s výrobci o tom, co chtějí vystavovat, pak se to nakreslilo, potom se jelo do Prahy do podniku Pražské výstavnictví, kde jsme návrhy zkompletovali a za pár měsíců bylo LVT zrealizované. Mezitím jsme dělali i jiné menší zakázky. Mimo jiné jsme se s kolegy, architekty Miroslavem Masákem a Lídou Švarcovou, zúčastnili výběrového řízení na československou expozici světové výstavy v Montrealu EXPO 1967. A k našemu překvapení jsme vyhráli.“

Výstavní pavilon v Montrealu nakonec tento tým nerealizoval. Překazilo to vystoupení v televizi, kam je pozval generální komisař Miroslav Galuška.

„Řekli jsme si, ať tam jde Mirek Masák, je to takový pohledný mužský. A když se ho redaktor zeptal, kdo je v tom našem týmu, který navrhl expozici a libreto, tak odpověděl: Pan Binar a slečna Švarcová. A to, že neřekl soudruh Binar, tak byl  průšvih... Tehdy totiž neexistovalo neříct soudruh nebo soudružka. Komisař Galuška pak druhý den nestačil brát telefony od komunistických pohlavárů. Prý, co to tam má za blbce! Po nějaké době jsme to angažmá v Montrealu vzdali. Řekli jsme Galuškovi, že končíme, on byl asi nakonec rád.“

Československý pavilon nakonec navrhli Miroslav Řepa a Vladimír Pýcha. Otakar Binar pak letěl do Montrealu za své peníze, když si zakoupil zájezd od Čedoku.

21. srpen 1968

V souvislosti s přípravou EXPO v Montrealu se Otakar Binar a Miroslav Masák seznámili s dramatikem, disidentem a budoucím prezidentem Václavem Havlem. Slíbili mu, že udělají projekt přestavby jeho chalupy na Hrádečku.

Tak jsme tam jeli, tatínek Václava Havla chalupu zaměřil. Pamatuji se, že to byl velmi noblesní pán. Přijel i herec Jan Tříska, který tam chtěl mít na dvorku svůj vejminek. Václav s Olinkou pak měli mít pro sebe celý dům, který byl do L. Nakonec jsme se pak na Hrádečku zapovídali, že jsme se ani pořádně nedomluvili na detailech. Takže nakonec 20. srpna 1968 přijeli Václav Havel s Janem Třískou do Liberce. Sešli jsme se v Oblastní galerii u kamaráda, sochaře Jiřího Seiferta, s nímž jsem v jednom ročníku studoval UMPRUM. Byla tam i jeho žena Hana, která byla tehdy ředitelkou galerie.“

Diskusi nad přestavbou chalupy na Hrádečku na Trutnovsku zastavila invaze vojsk Varšavské smlouvy.

„Okolo půlnoci zazvonil telefon. Paní Seifertová ho zvedla a dozvěděla se, že jsou v Liberci cizí vojáci. Vyběhli jsme z galerie, proběhli Zámečnickou ulicí a koukáme, jak Moskevskou ulicí projíždějí tanky. Jirka Seifert hodil pod tank lavičku. Samozřejmě se tanku nic nestalo a my si ve finále uvědomili, jakému nebezpečí jsme se vystavili.“

Jak dál vypráví Otakar Binar, všichni šli do Stavoprojektu, odkud byl výhled na náměstí před radnicí. S hrůzou se dívali na to, jak do podloubí bloku domů na náměstí narazil tank. To už byli první mrtví. Třeba zdravotní sestra Eva Livečková.

„Někdo házel podlážky z lešení na tanky, tak toho okupanti sestřelili. Na místě tam zemřeli čtyři lidé. Jak jsme se později dozvěděli, další dva, včetně paní Livečkové, podlehli svým zraněním v nemocnici, kde se z lékařů stali váleční chirurgové.“

V té době už byl na Ještědu hotový dřík horského hotelu na Ještědu, který dělali dělníci z podniku Průmstav Pardubice. A jak Otakar Binar vzpomíná, Karel Hubáček měl velký strach, aby mu ho nerozstříleli, protože se mohli domnívat, že je nahoře nějaká raketová základna. Vedení Stavoprojektu tehdy ještě nabídlo architektům pomoc při šíření protiokupačních letáků. Po tom, co bylo nuceno tehdejší vedení ÚV KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem 27. srpna 1968 v Moskvě po čtyřdenním nátlaku podepsat tzv. moskevský protokol a uznat „dočasnou“ okupaci Československa, ale začal mít Otakar Binar problémy.

„Proběhly prověrky, pamatuji, že mě zpovídalo pět komunistů, mezi nimi byl i jeden můj spolužák ze střední školy. Samozřejmě, že jsem řekl, co si o okupaci myslím, že s ní nesouhlasím. Zakázali mi vykonávat vedoucí funkci a snížili mi plat. Což bylo pro rodinu nepříjemné, protože manželka byla v domácnosti, ale nestěžuji si.“

Otakar Binar se zúčastnil i protestů při výročí invaze 21. srpna 1969, které si vyžádaly desítky zraněných jak mezi demonstrujícími, tak mezi příslušníky Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí.

„Když jsme šli s manželkou z demonstrace domů, tak jsme viděli, jak přijíždějí tři auta plná milicionářů, kteří demonstrující brutálně napadali, za některými běhali až k jejich domům.“

Režim potrestal i architekta Karla Hubáčka. Když v roce 1969 jako jediný český architekt v historii obdržel od Mezinárodního svazu architektů prestižní Perretovu cenu, osobně si ji v Argentině již převzít nemohl.

Horský hotel a vysílač Ještěd

Nejznámější realizací, na které se Otakar Binar podílel, se v šedesátých a sedmdesátých letech stala novostavba horského hotelu a vysílače na Ještědu. V roce 1963 totiž na jeho vrcholu vyhořela horská chata, kterou na počátku dvacátého století postavil Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory. Velmi rychle byla proto vyhlášena soutěž na novou stavbu. Výběrové řízení vyhrál návrh hotelu s vysílačem od architekta Karla Hubáčka.

„Tehdy se vzdal vedení našeho ateliéru. Pochopil, že by nezvládl obě takhle náročné činnosti najednou. Nás to tehdy velice mrzelo a v té chvíli jsme na Hubáčka trochu hubovali. Udělal však, co bylo správné. Projekční činnost měla několik fází. Nejprve byla studie, pak úvodní, zadávací a realizační projekt A v těch jednotlivých fázích se vše muselo zdokumentovat. Já jsem Hubáčkovi kreslil všechny perspektivy. A pak mě vyzval, ať nakreslím i nábytek.“

Jak Otakar Binar vzpomíná, Karel Hubáček měl před sebou velmi náročný úkol, najít generálního dodavatele.

„Hubáček se domlouval s ředitelem Pozemních staveb Jaroslavem Morávkem, že vezme funkci generálního dodavatele. On na to ale neměl lidi. Tehdy se totiž stavěla hlavně panelová sídliště, kde potřebovali hlavně montéry panelů a tesaře na stavbu lešení. Ovšem ti neměli žádné zkušenosti s takovou stavbou, jako byl unikátní hyperboloid na Ještědu. Nakonec si ředitel Pozemních staveb stanovil podmínku, že generálním dodavatelem podnik sice bude, ale Hubáček musí sehnat všechny subdodavatele.“

Karel Hubáček objel na sedmdesát firem a všechny ředitele musel přesvědčit, aby do toho šli. Bylo to podle Otakara Binara obzvlášť složité.

„Protože každý podnik měl stanovený plán. Když ho splnil, tak lidi dostali prémie. Když ho překročil, plán mu příští rok zvýšili. Takže si každý státní podnik bedlivě hlídal, aby nedělal něco navíc. Žádný z nich tudíž neměl o stavbu zájem. Nikdo také nechtěl hotel provozovat. Hubáček se pak obrátil na pana Krause, zástupce investora Ještědu, kterým byl stát. Na něj by se nemělo zapomínat, jak obrovský podíl na celé stavbě měl. Jezdil s Hubáčkem za všemi dodavateli a dokázali sehnat všechno, co potřebovali, včetně provozovatele restaurace a hotelu.“

Otakar Binar při návrhu interiéru horského hotelu vycházel z toho, že by jeho interiér měl zachovávat ducha stavby tohoto futuristického objektu. Používal se při ní hlavně hliník a ocel. Dřevo se proto snažil vyloučit, což však úplně nešlo. Pokud ho použil, navrhl ho natřít na černo. K tomu se hodila bílá, proto je v hotelu častá kombinace těchto dvou barev. Pro hotelové pokoje navrhl systém takzvaných háček, nábytkových modulů, které umožňovaly jednoduché sestavení a zároveň variabilitu. Plast tehdy nebyl obvyklý, Otakar Binar ho ale využil, protože se podle něj k této stavbě hodil.

„Navrhli jsme ale i skleněné artefakty, nádobí a doplňky, na nichž jsem mimo jiné spolupracoval s kamarádem a sklářem z Nového Boru Karlem Wünschem. Na vybavení interiérů se pak podíleli i další vynikající skláři Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Ti původně plánovali vložit do veřejně přístupných částí stavby vysoké skleněné kyvadlo, složené ze dvou čoček, jež by znázorňovalo věčný pohyb. Místo toho ale nakonec zvolili jiné řešení, a sice umístění osmi skleněných emblémů zavrtaných do betonového dříku vysílače. Autorem mříže v hotelové chodbě byl pak výtvarník Jaroslav Klápště a tapiserii na zdi salónku vytvořil Vladimír Křečan. A dnes už legendární závěsná plyšová vajíčka na chodbě hotelu jsem navrhl proto, aby byla ta chodba využitá a zároveň, aby tam lidé měli určité soukromí. Když se třeba jejich blízký díval v pokoji na televizi a oni si chtěli v klidu třeba číst.“

Jak Otakar Binar připomíná, v plášti stavby, kde byly umístěné antény rozhlasového a televizního vysílače, nesmělo být nic kovového. Kovová lanka tedy Karel Hubáček nahradil rybářskými vlasci, na čemž se dohodl přímo s jejich výrobce. Stejně jako se domluvil na vysoké škole, že jejich dílna vyrobí madla barového pultu v restauraci. Originál v ní jsou pak barové stoličky, které tvarem nohy připomínaly Ještěd. Ty vyrobil je podnik Amati Kraslice, známý zejména výrobou trumpet.

„Podlaha měla být původně lité mramorové teraco. To jsme ale nesehnali, tak tam byl nakonec koberec. Schody byly mramorové s protismykovými proužky. A ty jednotlivé segmenty nakonec dělali liberečtí automodeláři. Prostě měli jsme mnohdy opravdu originální dodavatele. Byla to spousta práce. O to více mne mrzí, že vinou divoké privatizace Ještědu začátkem devadesátých let dvacátého století spousta nábytku nenávratně zmizela. Vyhodili ho nebo prodali. I když se spousta kousků dala perfektně zrenovovat. O to chvályhodnější je současné úsilí spolku Ještěd 73 o obnovu původního interiéru, osvětlení, salónku, baru i některých hotelových pokojů.“

Základní kámen Ještědu byl položen v červenci 1966. Pro vysoké komunistické funkcionáře a další hosty se slavnostně otevíral 9. července 1973. Pro veřejnost pak později, 21. září 1973.

V červenci práce finišovaly. Pak se nějak Karel Hubáček nepohodl s ředitelem Pozemních staveb, myslím si, že to bylo cílené, že se chtěl Hubáčka zbavit. Volali nám, že nás zvou na slavnostní otevření, kde byli papaláši. Říkali jsme si s Karlem, že tam raději půjdeme, aby si nemysleli, že jsme namyšlení. Sedli jsme si hned u schodiště, kde bylo zavěšené originální vlnité Wünschovo zrcadlo. Vzorní zaměstnanci si přebírali diplomy. Ani jednou nepadlo jméno Hubáček. I když ředitel Pozemních staveb, který seděl vedle ministra, určitě o Hubáčkovi mluvil, protože na nás oba koukali. My jsme vypili kafe, a když ta sláva skončila, tak jsme šli pryč. Dokonce tam prý byl tehdejší generální tajemník ÚV KSČ a pozdější komunistický prezident Gustáv Husák., tehdy se totiž zároveň zahajovaly Liberecké výstavní trhy, na které přijel. A do knihy hostů Husák napsal, že je Ještěd příkladem stavby socialistického realismu. Přitom s ním neměl Ještěd vůbec nic společného. Hubáček si ale z toho nic nedělal.“

Normalizace

S Karlem Hubáčkem Binar pracoval od roku 1968 do roku 1972 v ateliéru SIAL, který spoluzaložili.

„Je to zkratka Sdružení a architektů v Liberci. Jméno SIAL jsem vymyslel já. Luštil jsem křížovky a název SIAL, který je částí zemské kůry, se mi líbil. Založili jsme navíc i Školku SIAL. Fenomén Ještěd a Karel Hubáček totiž přilákaly do Liberce spoustu posluchačů vysokých škol architektury. Tehdejší starosta města Jiří Moulis Školce vyhradil opuštěný hostinec Na Jedlové v libereckých Kateřinkách, kde se architekti se studenty inspirativně scházeli.“

V sedmdesátých letech, kdy vrcholila komunistická normalizace, se Karel Hubáček i Otakar Binar stáhli do ústraní. V roce 1986 získali zakázku na projekt Domu kultury a kolonády v Teplicích. O tři roky později zpracovali pro Teplice projekt Regenerace bloku Krupská-Mírové náměstí.

„Hubáček uměl sehnat zakázky, měl kontakty, uměl lidi přesvědčit, volil ty správné věty. Tu zakázku v Teplicích získal díky tomu, že se znal s jedním stavbyvedoucím. Získali jsme tehdy i zakázku na lázeňský hotel, protože lázně měly bohatý balneo program, ale nedisponovaly dostatečnou ubytovací kapacitou. Měl jsem už nakreslené interiéry. Před dokončením ale přišla sametová revoluce, tehdejší provozovatel Restaurace a jídelny se rozpadly a dnes je místo hotelu obchodní dům. A vzpomínám si na jednu perličku. Za tím hotelem měly stát garáže, a pak si kdosi z tehdejšího vedení podniku vzpomněl, že by mohl někdo od těch garáží na hotel začít střílet, takže výstavbu garáží zakázali. V Teplicích naopak stále stojí tzv. integrovaný dům, kde byly byty, kavárna, cukrárna a drogerie. Má teď novou fasádu. Bohužel je tam ale herna.“

Kromě toho Otakar Binar navrhl také budovu OV KSČ v České Lípě. Jak vzpomíná, tehdy ji nikdo nechtěl dělat. Karel Hubáček jej ale přesvědčil.

„Říkal mi, ty blbče, jednou z toho bude něco jiného. A opravdu je! Je tam hudební škola. Já jsem tehdy navrhl bílé obklady a vzpomínám si, že výrobce měl problémy tolik obkladaček vyrobit, protože tohle zboží bylo hlavně na vývoz. Já jsem měl ale už s přemlouváním obchoďáků z různých podniků zkušenosti z roku 1975. Tam jsem navrhoval pavilon A v areálu Libereckých výstavních trhů, kde jsem nakreslil schodiště obložené obkladačkami s vytlačeným emblémem LVT. Bohužel, obkladači to dělali v době, kdy panoval mráz, dali tam hodně malty, která ještě nebyla tvrdá, a opadalo to. Tehdy to skoro považovali bezmála za sabotáž.“

A ani tento pavilon, ve kterém byly výstavní a prodejní prostory, bar i sál pro 1300 osob, už dnes neexistuje. V roce 2005 bylo rozhodnuto o jeho demolici.

„Ten pavilon A se stavěl v sedmdesátých letech proto, aby na LVT bylo něco stálého. Dříve totiž podnik Pražské výstavnictví, jak jsem už říkal, budoval expozice každý rok nové. Byly to dřevěné stánky. Tak jsme jim jako architekti navrhli, aby provozovali něco s celoročním programem. Aby to byl klimatizovaný pavilon, v němž nebude jako v těch dřevěných strašné horko, které bylo zesílené ještě silnými světly osvětlujícími přehlídková mola. Tehdy ta světla ještě hodně hřála.“

Po sametové revoluci

Listopadovou revoluci v roce 1989 Otakar Binar přivítal. Společně s manželkou chodil demonstrace před libereckou radnici, kde vystupovali stávkující pražští herci i disidenti.

„Byl jsem nadšený. Naivně jsem se domníval, že republika bude rozkvétat. Že si tu šanci, co jsme dostali, náš národ vezme za svou a bude se podle toho chovat. Teď jsem dost rozčarovaný. Vždyť jsme měli donedávna komunisty v parlamentě! Myslím si, že nemáme být na co hrdí.“

Po sametové revoluci v roce 1991 se opět architekti a inženýři sdružili do firmy SIAL Liberec. Ateliérem prošli architekti Radim Kousal, Martin Rajniš, Petr Stolín, Jiří Suchomel a mnozí další. V roce 1998 Otakar Binar SIAL opustil a věnoval se soukromé praxi autorizovaného architekta. Navrhoval hlavně rodinné domy a rekreační chalupy. V roce 2008 mu hejtman Libereckého kraje udělil Poctu hejtmana za spolupodílení se na stavbě Ještědu a vybavení jeho interiérů. O čtrnáct let za svou celoživotní práci obdržel také ocenění Medaile města Liberce.

Ivana Bernáthová

Místa působení

Výběrová bibliografie

Knihy

BAŠE, Miroslav et al. Česká architektura 1945–1995 = Czech architecture 1945–1995. Praha: Obec architektů, 1995. 181 s. ISBN 80-238-2392-2.

BERAN, Lukáš a Švácha, Rostislav, ed. Sial. Olomouc: Arbor vitae, 2010. 381 s. ISBN 978-80-87164-41-9.

BREGANTOVÁ, Polana et al. Dějiny českého výtvarného umění. VI, 1958–2000. Praha: Academia, 2007. 2 sv. (526 s.). ISBN 978-80-200-1489-4.

JIROUTEK, Jiří, ed. Fenomén Ještěd = Phenomenon Ještěd = Phänomen Ještěd. Liberec: J. Jiroutek, 2005. 157 s. ISBN 80-239-5175-0.

KARPAŠ, Roma et al. Kniha o Liberci. 2. vyd. Liberec: Dialog, 2004. 704 s. ISBN 80-86761-13-4.

KARPAŠ, Roman et al. Stalo se na severu Čech 1900/2000. Liberec: Nakladatelství 555, 2001. 207 s. ISBN 80-86424-17-0.

MASÁK, Miroslav, ed. Architekti SIAL. Praha: KANT, 2008. 227 s. ISBN 978-80-86970-79-0.

MASÁK, Miroslav, ŠVÁCHA, Rostislav a VYBÍRAL, Jindřich. Veletržní palác v Praze. Praha: Národní galerie, 1995. 79 s. ISBN 80-7035-089-X.

PŘÍHODA, Luboš. A potom přijely tanky: repetitorium událostí roku 1968 v Liberci. Liberec: Kruh autorů Liberecka, 2009. 191 s. ISBN 978-80-254-6248-5.

SEDLÁKOVÁ, Radomíra. 20. století české architektury. Praha: Titanic, 2006. 235 s. ISBN 80-86652-24-6.

Severočeští výtvarníci. Ústí nad Labem: Severočeské nakladatelství, 1986. 141 s.

ŠEVČÍK, Oldřich a BENEŠ, Ondřej. Architektura 60. let: "zlatá šedesátá léta" v české architektuře 20. století. Praha: Grada, 2009. 502 s. ISBN 978-80-247-1372-4.

URLICH, Petr et al. Šedesátá léta v architektuře očima pamětníků. Praha: Česká technika - nakladatelství ČVUT, 2006. 303 s. ISBN 80-01-03413-5.

VORLÍK, Petr, FRAGNER, Benjamin a BERAN, Lukáš, ed. Ještěd: evidence hodnot poválečné architektury = an inventory of the qualities of post-war architecture. Praha: Výzkumné centrum průmyslového dědictví a Fakulta architektury ČVUT v Praze, 2010. 95 s. ISBN 978-80-01-04475-9.

ZEMAN, Jaroslav. Liberec: urbanismus, architektura, industriál, pomníky, objekty, památky. Liberec: Knihy 555, 2011. 176 s. ISBN 978-80-86660-33-2.

 

Články      

Ceny soutěže pro Montreal. In: Lidová demokracie. 1965, roč. 21, č. 13 (14. 1. 1965), s. 1. ISSN 0323-1189.

Čestnou medaili města Liberce dostanou skláři a architekti. In: Liberecký deník. 2022, roč. 30 č. 123 (27. 5. 2022), s. 1. ISSN 1214-8571.

Čeští a němečtí senioři se o víkendu poučili o historii. In: Liberecký deník. 2010, roč. 18, č. 265 (15. 11. 2010), s. 1. ISSN 1214-8571.

Členové zastupitelstva statutárního města Liberce. In: Vpřed. 1990, roč. 31, č. 95 (27. 11. 1990), s. 1. ISSN 2533-4115.

DOLANOVÁ, Lenka. Ještěd – evidence hodnot poválečné architektury. In: A2. 2010, roč. 6, č. 4 (17. 2. 2010), s. 4. ISSN 1803-6635.

DOUBNER, Karel, STARČEVIČ, Petr, ČERNÝ Zdeněk et al. Teplický kaleidoskop. In: Architektura ČSR. 1988, č. 3. s. 44–54.

Dr. Gustáv Husák na slavnostním zahájení LVT. In: Lidová demokracie, 1971, roč. 27, č. 167 (16. 7. 1971), s. 1. ISSN 0323-1189.

ELIÁŠOVÁ, Klára. Sial. In: Stavba. 2010, roč. 17, č. 3 (2. 9. 2010), s. 2. ISSN 1210-9568.

Hejtman udělil Pocty osobnostem kraje. In: Liberecký deník. 2008, roč. 16, č. 250 (23. 10. 2008), s. 2. ISSN 1214-8571.

Ještědu hrozí, že nebude kulturní památkou. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2008, roč. 19, č. 107 (7. 5. 2008), s. 1. ISSN 1210-1168.

Ještědu navracejí původní lesk. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2016, roč. 27, č. 110 (11. 5. 2016), s. 61. ISSN 1210-1168.

JIRKALOVÁ, Karolina. Sial pro dnešní den. In: Art&antiques. 2010, roč. 9, č. 7 (10. 7. 2010), s. 7. ISSN 1213-8398.

KALINA, Matěj. Ukojení tužeb ve věži na Ještědu. In: Nedělní svět. 2005, roč. 2, č. 23 (5. 6. 2005), s. 29. ISSN 1214-6749.

KARÁSKOVÁ, Iva a Jiří BLÁHA. Adaptace a nerealizovaná dostavba Naivního divadla v Liberci: Karel Hubáček, Otakar Binar, Václav Bůžek, Zdeněk Patrman. In: Liberec: ročenka liberecké architektury. 2011, č. 7, s. 48–51. ISSN 1801-6227.

KLEVISOVÁ, Naďa. Obrazy a design. In: Hospodářské noviny. 2008, roč. 52. č. 31 (13. 2. 2008), s. 21. ISSN 0862-9587.

Komentované prohlídky začínají. Připomenou "století osmiček". In: Liberecký deník. 2018, roč. 26, č. 88 (16. 4. 2018), s. 3. ISSN 1214-8571.

Komise už vybírá, jak se opraví hotel a vysílač na Ještědu. In: Liberecký deník. 2017, roč. 25, č. 130 (6. 6. 2017), s. 3. ISSN 1214-8571.

KOUT, Vlastislav. Komerční banka do Liberce. In: Architekt. 1992, roč. 38, č. 25–26 (prosinec 1992), s. 12. ISSN 0862-7010.

Krajští radní dali 100 tisíc na salónek v Ještědu. In: Liberecký deník. 2013, roč. 21, č. 131 (6. 6. 2013), s. 1. ISSN 1214-8571.

Krása a křehkost dob minulých. In: Vpřed. 1969, roč. 20, č. 16 (24. 4. 1969), s. 3. ISSN 2570-6802.

KUBIŠTOVÁ, Jitka. Sial v České Lípě. In: Umění = The Art: časopis Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky. 2011, roč. 59, č. 1. s. 59–70. ISSN 0049-5123.

LANGER, Jiří. Fenomén Ještěd vyšel v obrazech. In: Liberecký den. 2005, roč. 13, č. 189 (13. 8. 2005), s. 14. ISSN 1214-8571.

LANGER, Jiří. Ještěd je v dějinách technicismus. In: Liberecký den. 2004, roč. 12, č. 19 (4. 2. 2004), s. 19. ISSN 1214-8571.

LÁNSKÝ, Tomáš.  Mobiliář z Ještědu dostalo Severočeské muzeum darem. In: Jablonecký deník. 2012, roč. 20, č. 240 (13. 10. 2012), s. 2. ISSN 1214-8512.

LÁNSKÝ, Tomáš. Rodinné stříbro je zpátky: Lidé vracejí mobiliář Ještědu, který sami rozkradli. In: Liberecký deník. 2012, roč. 20, č. 104 (3. 5. 2012), s. 3. ISSN 1214-8571.

Liberecké projekty pod lupou. In: Čs. architekt. 1967, roč. 13, č. 17, s. 2–3.

Lidé poslali 150 tisíc na obnovu baru na Ještědu. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2015, roč. 26, č. 106 (7. 5. 2015), s. 2. ISSN 1210-1168.

Lidé poznají historii kina, které postavil tvůrce Ještědu. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2012, roč. 23, č. 111 (12. 5. 2012), s. 2. ISSN 1210-1168.

LUBAS, Miloslav. Bar na Ještědu se vrátí v čase. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2014, roč. 25, č. 159 (10. 7. 2014), s. 5. ISSN 1210-1168.

MÁLEK, Petr. Popraskaná skla na kolonádě nahradí nová. In: Teplický deník. 2017, roč. 25, č. 172 (27. 7. 2017), s. 1. ISSN 1214-8563.

Na Hubáčkovy spolupracovníky zatím chybí peníze. Přispívejte. In: Liberecký deník. 2015, roč. 23, č. 264 (12. 11. 2015), s. 3. ISSN 1214-8571.

Na Ještěd se vrací původní kosmická křesla. In: Hospodářské noviny. 2013, roč. 57, č. 139 (19. 7. 2013), s. 5. ISSN 0862-9587.

Nad knihou se sejdou architekti a umělci. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2011, roč. 22, č. 284 (6. 12. 2011), s. 1. ISSN 1210-1168.

Nové využití Veletržního paláce. In: Tvorba. 1981, č. 23 (10 6. 1981, s. 20. ISSN 0139-5513.

Obnova Ještědu pokračuje. Do baru se vrátí původní stolky. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2014, roč. 25, č. 287 (9. 12. 2014), s. 2. ISSN 1210-1168.

Osobnosti sklářského umění a architektury: na začátku června byla předána Medaile města Liberec významným architektům a výtvarníkům. In: Zpravodaj Liberec. Liberec: Statutární město Liberec, 2022. červen, s. 24.

Patří Ludvík XIV. na Ještěd?. In: Liberecký den. 2020, roč. 28, č. 133 (9. 6. 2020), s. 2. ISSN 1214-8571.

PETRÁŠKOVÁ, Martina. Retro na Ještědu pokračuje. In: Liberecký deník. 2014, roč. 22, č. 161 (12. 7. 2014), s. 1. ISSN 1214-8571.

PETRÁŠKOVÁ, Martina. Své křeslo tu můžete mít i vy. In: Liberecký deník. 2013, roč. 21, č. 166 (19. 7. 2013), s. 1. ISSN 1214-8571.

PLCHOVÁ, Zina. Legendy české architektury. In: Profit. 2011, roč. 22, č. 20 (16. 5. 2011), s. 62. ISSN 1212-3498.

PLUHAŘ, Adam. Unikátní plány architektů: jak se rodil slavný Ještěd. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2011, roč. 22, č. 16 (20. 1. 2011), s. 3. ISSN 1210-1168.

Pocta umělcům a architektům. In: Vpřed. 1967, roč. 8, č. 19 (11. 5. 1967), s. 1. ISSN 2533-4115.

POLÁK, Michael. Kontroverzní SIAL se vrací do Liberce. In: Sedmička. 2011, roč. 3, č. 3 (20. 1. 2011), s. 15.

POLÁK, Michael. Nový architekt má opravit Ještěd. In: Právo – Severovýchodní Čechy. 2016, roč. 26, č. 200 (26. 8. 2016), s. 8. ISSN 1211-2119.

POLÁK, Michael. Tvůrci Ještědu se po mnoha letech sešli. In: Právo – Severovýchodní Čechy. 2016, roč. 26, č. 74 (30. 3. 2016), s. 16. ISSN 1211-2119.

POLÁK, Michael. V Liberci kabaret o tvůrcích Ještědu. In: Právo – Severovýchodní Čechy. 2018, roč. 28, č. 230 (4. 10. 2018), s. 24. ISSN 1211-2119.

POSPĚCHOVÁ, Petra. Kraj chce Ještěd svěřit jeho autorům. In: Hospodářské noviny. 2008, roč. 54, č. 192 (30. 9. 2008), s. 7. ISSN 0862-9587.

POSPISZYL, Tomáš. SIAL: liberecký ostrov svobody. In: Lidové noviny. 2011, roč. 24, č. 276 (26. 11. 2011), s. 2. ISSN 0862-5921.

PROCHÁZKA, Vítězslav. Úsilí libereckých architektů o zlidštění architektury. In: Architektura ČSR, 1968, č. 8, s. 483–499.

PROKOPOVÁ, Milada. Hrdinové kraje: stavitelé Ještědu i sklář. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2008, roč. 19, č. 250 (23. 10. 2008). ISSN 1210-1168.

PROKOPOVÁ, Milada. Hrdinové kraje: stavitelé Ještědu i sklář. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2008, roč. 19, č. 250 (23. 10. 2008), s. 3. ISSN 1210-1168.

PŠENIČKOVÁ, Jana. Architekti: Zachraňte Ještěd. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2011, roč. 22, č. 22 (27. 1. 2011), s. 2. ISSN 1210-1168.

PŠENIČKOVÁ, Jana. Herci vzdají hold třem proslulým architektům. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2018, roč. 29, č. 209 (8. 9. 2018), s. 17. ISSN 1210-1168.

Salonek na Ještědu se po čtyřiceti letech vrátí do původní podoby. In: Liberecký deník. 2013, roč. 24, č. 68 (21. 3. 2013), s. 2. ISSN 1214-8571.

SMÍŠEK, Zdeněk. Otakara Binara Liberec stále zajímá. In: Právo – Dům a bydlení. 2015, roč. 25, č. 17 (29. 4. 2015), s. 13. ISSN 1211-2119.

Spousta věcí se vyhodila nebo rozkradla, mrzí architekta Ještědu. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2013, roč. 24, č. 68 (21. 3. 2013), s. 1. ISSN 1210-1168.

Stavbu jsem vymyslel z nerozvážnosti. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj.  Dnes. 2005, roč. 16, č. 229 (30. 9. 2005), s. 3. ISSN 1210-1168.

STIEBEROVÁ, Eva. Dům kultury v Teplicích slaví třicátiny. In: Teplický deník. 2016, roč. 24, č. 256 (2. 11. 2016), s. 3. ISSN 1214-8563.

STRATILÍK, Ondřej. Pánbůh ví, co na vrcholku bude. In: Lidové noviny. 2013, roč. 26, č. 222 (23. 9. 2013), s. 4. ISSN 0862-5921.

STRNADOVÁ, Lenka. Muzeum umění ukazuje to nejlepší z ateliéru Sial. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2010, roč. 21, č. 128 (3. 6. 2010), s. 5. ISSN 1210-1168.

SŮRA, Jan. Další cíl Ještědu: seznam UNESCO. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2005, roč. 16, č. 229 (30. 9. 2005), s. 3. ISSN 1210-1168.

ŠEBELKA, Jan. Ještědu je dnes čtyřicet let. Přichystal velkolepé oslavy. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2013, roč. 24, č. 221 (21. 9. 2013), s. 1. ISSN 1210-1168.

ŠVÁCHA, Rostislav. Architektura světové úrovně. In: Rudé právo. 1988, roč. 68–69, č. 210 (6. 9. 1988), s. 5. ISSN 0032-6569.

ŠVECOVÁ, Jana. 140 let založení si připomene také liberecká "stavebka". In: Liberecký deník. 2016, roč. 24, č. 215 (13. 9. 2016), s. 5. ISSN 1214-8571.

ŠVECOVÁ, Jana. Ještěd přivítal pamětníky na rok 73. In: Liberecký deník. 2016, roč. 24, č. 72 (26. 3. 2016), s. 3. ISSN 1214-8571.

Teplice chtějí zkrášlit lázeňskou kolonádu. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2016, roč. 27, č. 178 (1. 8. 2016), s. 13. ISSN 1210-1168.

TRDLA, Martin. Další poklad z Ještědu: stolek pro kavárnu. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2018, roč. 29, č. 265 (14. 11. 2018), s. 13. ISSN 1210-1168.

Tři první ceny našim architektům. In: Průboj. 1968, roč. 20, č. 189 (10. 7. 1968), s. 1. ISSN 1804-5782.

V Doksech zavzpomínali na Hubáčka. In: Českolipský deník. 2014, roč. 22, č. 47 (25. 2. 2014), s. 2. ISSN 1214-8482.

VEPŘEK, L. Zimní středisko Ještěd. 1967, roč. 15, č. 24 (28. 1. 1967), s. 2. ISSN 0323-1224.

VODSEĎÁLEK, Petr. Ještěd slavil narozeniny v mlze. In: Liberecký deník. 2014, roč. 22, č. 222 (22. 9. 2014), s. 1. ISSN 1214-8571.

VODSEĎÁLEK, Petr. Obnovu Ještědu zkritizovali. In: Liberecký deník. 2020, roč. 28, č. 133 (9. 6. 2020), s. 1. ISSN 1214-8571.

VOLNÁ GARBOVÁ, Gabriela. Návrat do historie. Ještěd čekají opravy za stamiliony. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2020, roč. 31, č. 130 (5. 6. 2020), s. 13. ISSN 1210-1168.

VOLNÁ GARBOVÁ, Gabriela. Známí autoři Šumných měst připravili kabaret o Hubáčkovi. In: Liberecký deník. 2018, roč. 26, č. 231 (5. 10. 2018), s. 2. ISSN 1214-8571.

Výtvarné řešení výstavy. In: Cesta míru. 1959, ro. 8, č. 89 (1. 8. 1959), s. 3. ISSN 0411-6364.

Vzpomínky na výstavbu Ještědu sepíší studenti. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2015, roč. 26, č. 120 (25. 5. 2015), s. 3. ISSN 1210-1168.

Z dílen našich výtvarníků. In: Stráž severu. 1948, roč. 4, č. 130 (4. 6. 1948), s. 4. ISSN 2336-419X.

 

Rozhovory

BINAR, Otakar a Jan SŮRA. Spoluautor Ještědu: Raději tam nechodím. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2005, roč. 16, č. 248 (22. 10. 2005), s. 3. ISSN 1210-1168.

BINAR, Otakar a (pet). Architekt Binar: Do černobílé kombinace bych šel znovu. In: Liberecký deník. 2013, roč. 21, č. 166 (19. 7. 2013), s. 1. ISSN 1214-8571.

BINAR, Otakar a (pet). Architekt Binar: Návrh mám prostě uložený někde v hlavě. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2013, roč. 24, č. 166 (19. 7. 2013), s. 1. ISSN 1210-1168.

BINAR, Otakar a Jan ŠEBELKA. Báli jsme se, že nám Ještěd Rusové rozstřílí. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2013, roč. 24, č. 222 (23. 9. 2013), s. 1. ISSN 1210-1168.

BINAR, Otakar a Václav HNÁTEK. "Kvůli Ještědu psal Hubáček i Husákovi". In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2015, roč. 26, č. 26 (31. 1. 2015), s. 3. ISSN 1210-1168.

BINAR, Otakar a Alena VOLFOVÁ. Ještěd místo Hrádečku. In: Literární noviny. 2015, roč. 26, č. 6 (11. 6. 2015), s. 27. ISSN 1210-0021.

BINAR, Otakar a Karen RONOVÁ. Na otevření Ještědu přijel i Husák: architekt Otakar Binar vzpomíná na potíže okolo stavby hotelu na Ještědu. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2019, roč. 30, č. 54 (5. 3. 2019), 18. ISSN 1210-1168.

BINAR, Otakar a Karel ČTVERÁČEK. „Důležitý je každý takový prostor, kde se lidé cítí dobře: rozhovor s Otakarem Binarem. In: Liberec: ročenka liberecké architektury. 2008, roč. 4, s. 84–91. ISSN 1801-6227.

Citace

BERNÁTHOVÁ, Ivana. Otakar Binar. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2024. Datum aktualizace 10. 02. 2023, [cit. 2024-04-17]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:59402