Katalog KVKLI

Roman Karpaš

Medailon

Jsem rád, že jsem se dožil pádu komunismu a že můžu žít  v souladu sám se sebou.

 

Roman Karpaš se narodil 30. října 1951 v Liberci. Jeho otec Rudolf Karpaš se živil jako malíř pokojů, matka Bohumila, rozená Kosinová, byla v domácnosti a později pracovala v Liazu. Po vychození základní školy se Roman Karpaš dostal na Střední všeobecně vzdělávací školu v Liberci, kde absolvoval tříletý program s rozšířenou výukou matematiky. Po složení maturitní zkoušky nastoupil na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, na které studoval dvouobor výtvarná výchova a matematika. Státní závěrečnou zkoušku vykonal v roce 1974 a začal učit v Liberci.

V roce 1978 učitelské místo Roman Karpaš opustil a na místo toho nastoupil do čela Malé výstavní síně v Liberci. V době normalizace se mu dařilo pořádat kvalitní, politickou ideologií nezatížené výstavy a dávat prostor mladým umělcům. Poprvé si vyzkoušel i editorskou práci při tvorbě na bulletinu literárních a výtvarných prací nazvaného Proměny.

V roce 1988 nastoupil na místo výtvarného a technického redaktora Severočeského nakladatelství. Po sametové revoluci, kdy se podnik rozpadl, přešel do nově založeného nakladatelství Dialog. Později začal sám psát se spoluautory regionální literaturu. První se stala v roce 1996Kniha o Liberci, rozsáhlé dílo o 664 stránkách velkého formátu, které vznikalo tři roky. Kniha se dočkala v roce 2022 už třetího vydání doplněného o hlavní události v Liberci do roku 2020.

V roce 1998 založil Roman Karpaš s přáteli Nakladatelství 555, v němž vyšla řada knih o starých pohlednicích, obrazově bohatá kniha Stalo se na severu Čech 1900/2000 nebo objevná publikace autora Jana Nouzy Rozhledny Čech, Moravy a Slezska. V roce 2001 se nakladatelství rozdělilo na Knihy 555 a Roman Karpaš RK. V něm již vyšlo šest desítek titulů převážně s regionální vlastivědnou tematikou. Výjimečná je zejména rozsáhlá edice Jizerské hory nebo publikace Pohlednice – historie lístků, které zmenšily svět, jež položila základy oboru sběratelství filokartie. Několik obcí Liberecka Karpašovým prostřednictvím vydalo shrnutí své historie.

Roman Karpaš se zabývá také grafickými úpravami pro jiné vydavatele. Od roku 1979 upravil téměř čtyři sta knižních titulů a nespočet propagačních tiskovin. Spoluvytváří vizuální podobu propagačních materiálů pro Oblastní galerii v Liberci a Naivní divadlo Liberec. Pro Kruh autorů Liberecka připravoval od roku 2003 reprezentativní ročenku Kalmanach a dvě čítanky místních literátů. Ve volné umělecké práci se soustřeďuje především na grafiku a od přelomu století i na kresbu. Od realistických začátků, kdy zachycoval atmosféru Jizerských hor, postupně přešel k větším formátům zobrazujícím přírodní detaily. Na začátku devadesátých let se soustředil na již téměř abstraktní vymezování prostorových útvarů, až se přiklonil ke zcela abstraktní tvorbě. V posledních letech řeší výtvarné paralely s neviditelným světem proudících energií a silových polí, které vizualizuje především velkoformátovou kresbou uhlem.

Od roku 2017 začal Roman Karpaš cíleně soustřeďovat díla severočeských autorů, aby podpořil prezentaci zdejších umělců. Vznikla tak Severočeská sbírka, která už čítá na dvě stě obrazů, kreseb, grafik a plastik vytvořených zejména po roce 1945. Za svůj celoživotní přínos v oblasti knižní tvorby a výtvarného umění obdržel v roce 2018 Poctu hejtmana Libereckého kraje.

Mládí

Roman Karpaš se narodil 30. října 1951 v Liberci do rodiny Rudolfa a Bohumily Karpašových. Otec Rudolf Karpaš pocházel z Jičína, odkud se do Liberce se přestěhoval v roce 1947.

„Byl malíř pokojů. Po odsunutých Němcích se v Liberci řada živností uvolnila, proto si táta požádal o živnost malíře pokojů a písma. Po nástupu komunistů k moci si ji udržel, ale pouze do roku 1955. Pak onemocněl a raději přešel pod komunál.“

Matka Bohumila Karpašová, rozená Kosinová, se narodila ve Vídni. Měla pět sourozenců, o které se po smrti rodičů starala. Rudolfa Karpaše si vzala v roce 1947.

„Z prvního manželství mám nevlastního bratra Mirka, který už zemřel a nevlastní sestru Stáňu, která žila v domku pod Ještědem.“

Roman Karpaš od dětství jezdil do přírody a rád maloval. Rovněž navštěvoval libereckou lidovou školu umění.

„V dětství jsem díky tátovi žil entomologií, on byl její velký milovník. Měli jsme velkou sbírku motýlů a brouků, jezdili jsme je dokonce sbírat až na východ Slovenska na Vihorlat. Byl jsem do toho hodně zapálený. Na Vihorlatu mají speciální druh běláska, je to alpský typ, který má černé žilkování. A když jsem viděl ty bukové lesy a přírodu podobnou, jako je v Jizerských horách, tak jsem si řekl: Tenhle bělásek musí žít i u nás! A opravdu jsme v Jizerských horách tuhle vysokohorskou variantu běžného běláska odchytili. Já jsem se ale už sbírání motýlů později věnovat nechtěl, bavila mě výtvarničina. Táta mi říkal, že mě umění neuživí. A že bych měl být lesní inženýr. Proto mám jít nejdříve na gymnázium, tehdy to byla tříletá Střední všeobecně vzdělávací škola SVVŠ. A že mám jít navíc do třídy s rozšířenou výukou matematiky, abych to měl pak na vysoké škole jednodušší. A když už byl táta starší, a já o entomologii neměl už velký zájem, prodal svou unikátní sbírku do Slovenského národního muzea, kde se stala základem sbírek vznikajícího entomologického oddělení.“

Po nástupu na Střední všeobecně vzdělávací školu v Liberci musel věnovat většinu času studiu. I když si to původně nemyslel, matematiku nakonec ve své profesi potřeboval.

„To, že jsme střední školu museli zvládnout za tři roky, bylo těžké. Museli jsme ležet v knihách od rána do večera. Na vysoké škole jsem to ale pak měl opravdu jednodušší. Původně jsem se chtěl hlásit na Akademii výtvarných umění v Praze. Tam se ale posílají přihlášky dřív než na jiné vysoké školy. A tak jsem termín prošvihl. A můj učitel z lidušky Pavel Šulc, kterého jsem měl moc rád a později se stal i mým rádcem ve výtvarničině, mi poradil, ať jdu na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. A tam byl obor se dvěma předměty, které se mohly některým lidem zdát, že k sobě nepasují, výtvarná výchova a matematika. Ale mně se líbil. Když jsem přišel k ústním zkouškám, tak mi profesorka řekla, že jsem ze čtyř set uchazečů měl nejlepší písemku z matematiky. To mě tak rozhodilo, že jsem při ústním pohovoru nebyl schopen nic moc říct. Ale vzali mě.“

V době invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československé socialistické republiky v srpnu 1968 pobýval Roman Karpaš s rodiči na prázdninách v Bulharsku. O vpádu vojsk se dozvěděli z Československého rozhlasu.

„To se člověk cítil naprosto bezmocný. Říkal jsem si, už abychom byli doma! Jako bych vůbec něco dokázal změnit. Nu, byl jsem odbojný středoškolák. A touha postavit se proti okupaci byla nepřekonatelná.“

Domů se rodina navracela přes Jugoslávii, neboť Rumunskem se tehdy nesmělo jezdit.

„A Jugoslávci byli velice vstřícní. Když jsme přijeli do Bělehradu, poslali nás do banky a tam jsme dostali jugoslávské peníze. Byl to dar, abychom tam mohli několik dní, pokud bychom to potřebovali, přežít. Ale vedoucí zájezdu z podniku LIAZ, kde naši pracovali, to hnal rychle zpět domů. Jeli jsme přes Rakousko. A autobus vůbec nezastavoval, aby někdo náhodou neemigroval. Má odbojnost dostala na frak. Doma bylo těžké ozbrojeným okupantům s tanky vzdorovat. Naši komunisty rádi neměli, ale co dělat? Museli jsme následující normalizaci vydržet. A nikdo nevěděl, jak dlouho potrvá. Nakonec jsem SVVŠ úspěšně dostudoval. Některé učitele ale ze školy během normalizace vyhodili. Například profesorku filosofie a psychologie Ilonu Pichlovou, kterou jsme měli moc rádi. Asi se někomu nelíbilo, co nám při hodinách říkala. Vysvětlovala nám nemarxistickou filosofii a tím narazila. Z té mírné přemýšlivé ženy se stal nepřítel státu.“

Vysokoškolská studia

Na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze pracoval Roman Karpaš jako pomocná vědecká síla. Přál si na škole zůstat a vyučovat.

„Jenže oni chtěli nejdříve praxi a pak, že se teprve můžu přihlásit. Na škole učil třeba později světoznámý Zdeněk Sýkora, s ním jsem se několikrát setkal, i když mě přímo neučil. A radil mi. Prostě se mi na univerzitě líbilo. Měli jsme tam kresbu podle modelů, zátiší, dekorativní malbu a keramiku. Absolvoval jsem i základy sochařství, s tím jsem předtím neměl vůbec žádné zkušenosti a ten náš profesor nás považoval lidově řečeno za póvl. A dával nám to nepokrytě najevo. Byl jsem moc rád, když to skončilo. Naopak se mi moc líbilo, že jsme jezdili do plenéru do jižních Čech, tam jsem poprvé v životě dostal od vyučujícího pochvalu. Myslím si, že to byl Cyril Bouda, ale nejsem si úplně jistý. Když jsme malovali v těch jižních Čechách, moc mi ta romantika neseděla, byl jsem zvyklý z Jizerských hor na drsné počasí a přírodu. Ale jednou se chýlilo k bouřce, všechno bylo najednou dramatické jako v Jizerkách a mně se podařilo atmosféru dobře zachytit. A Cyril Bouda řekl: To se to někomu povede a ani neví jak, že jo? Vypadalo to jako pochvala nepochvala, ale nakonec se mé dílko vystavovalo na chodbě školy a já si uvědomil, že jsem udělal opravdu výtvarně hodnotnou práci.“

Po promoci Karpaš pracoval rok v Domě pionýrů a mládeže ve Frýdlantu v Čechách, kde vedl výtvarný kroužek. Poté v roce 1976 nastoupil na základní vojenskou službu v obci Velcí u Jinců v Brdech k silniční a mostní rotě. Neměl ale vojnu jako absolvent roční, nýbrž dvouletou.

„My jsme měli na peďáku tak nemožné vyučující na vojenskou přípravu, že jsme na ni nechodili. A pomstili se nám, a bylo nás víc, že jsme museli jít na vojnu na dva roky. Což bylo hrozné, protože se tam člověk setkal s kluky o pět, šest let mladšími, kteří trpěli komplexem méněcennosti, a chtěli se na někom vyřádit. A já byl ideální oběť. Dělal jsem tam nástěnky a pak promítače. Prima bylo, že kromě velitele do promítací kabiny nikdo nesměl. A já si tam udělal grafickou dílnu a tiskl jsem grafiky. Měl jsem jen emailovou barvu, ale na ty tisky se dodnes rád dívám. Pak jsem ještě krášlil síň tradic a přitom jsem zjistil, že jsem se vlastně ocitl v útvaru bývalých pétépáků. U politruka na štábu, u kterého jsem pracoval, jsem pak zjistil, proč jsem právě zde. Nahlédl jsem do své osobní složky a našel jsem v ní poznámku: Syn živnostníka. Nepovyšovat! To nepovyšování mi tolik nevadilo, za rok si na mne ti, co měli o frčku víc, už vyskakovat nedovolili, ale že jsem ještě v druhé polovině sedmdesátých let nesl cejch syna živnostníka z let padesátých, to mě fakt udivilo."

Učitelem na základní škole

Po odchodu do civilu nastoupil jako pedagog do zbrusu nové základní školy Vrchlického v libereckých Pavlovicích.

„Ve školní budově byly dlouhé chodby a já se těšil, jak je s žáky v hodinách výtvarné výchovy vyzdobíme. Proto mě štvalo, že jsem nevyučoval výtvarku, ale jen matematiku. A tak mne ani moc netěšilo, že jsem měl perfektní rozvrh. Učil jsem pouze první čtyři hodiny a pak jsem měl volno. Což mi vdané učitelky, co měly rodinu a děti, docela záviděly. Tak jsem alespoň založil odpolední výtvarný kroužek.“

Postupem času však narůstaly potíže s ředitelem školy, který se měl zajímat pouze o politickou agitaci u vchodu do školy a upravené nástěnky.

„Chtěl, abych šel na politické školení a neuznal, že jsem měl na vysoké škole marxák a že další školení nepotřebuji. Nešel jsem a místo toho chodil celý týden do školy, abych si konečně zařídil kabinet plný nerozbalených krabic s pomůckami. Ostatní účastníci měli dva dny školení a pak zbytek týdne volno. Stal jsem se u vedení černou ovcí. Ředitel mi také kromě jiného vyčetl, že dávám školákům málo domácích úkolů. Ale já měl jiný systém na to, aby si museli sami potrápit hlavu. Každou hodinu psali desetiminutovku s příklady, takže i já musel jejich práce každý den opravovat. Vlastně jsem tak měl více práce než s opravováním domácích úkolů, které se nedávaly každý den. S tím jsem však u úzkoprsého ředitele nepochodil. Pak mi Karel Čtveráček nabídl místo vedoucího Malé výstavní síně OKS v Liberci, protože odcházel jinam. A bylo to pro mne těžké rozhodování. Na jedné straně jsem chtěl vizuálně povznést novou pavlovickou školu jako určitý vzor pro jiné a na druhou bylo lákavé vedení galerie. Někdo ale řediteli donesl, že jsem tu nabídku dostal. Nebyl jsem ještě vůbec rozhodnut, ale on mi řekl, že když se mi na škole nelíbí, tak půjdu od příštího týdne učit do Hrádku nad Nisou. Tak se zbavil nepohodlného podřízeného, který měl školu rád a s ostatními kolegy ani s dětmi neměl problém. Ještě ten den jsem Karlovi řekl, že místo vedoucího v Malé výstavní síni beru.“

Roman Karpaš školu nerad opouštěl, především kvůli dětem, které byly podle něj velice šikovné a všechny se dostaly na střední školu, přestože mu ředitel vyčítal, že jim dává málo úkolů z matematiky. Pedagogickou činnost pak po desítky let nevykonával. Teprve v nedávné době začal na Liberecké škole fotografie Šimona Pikouse přednášet historii moderního umění a základní kompoziční principy.

Malá výstavní síň

Do Malé výstavní síně v Liberci Roman Karpaš nastoupil v roce 1978. Jednalo se o výstavní síň Okresního kulturního střediska, určenou především pro amatérské výtvarníky a fotografy. Za jeho vedení se stala libereckou legendou. V době normalizace se mu dařilo pořádat kvalitní, politickou ideologií nezatížené výstavy.

„Vystavovala se tam dílka dětí z Domu pionýrů a mládeže, výstavy tam pořádalo také Severočeské nakladatelství, sídlící ve vedlejších prostorách, které mělo své výtvarníky, co za to stáli. Tyhle výstavy měly pevné termíny. A fajn bylo, že dva, tři termíny do roka jsem měl volnou ruku při výběru profesionálních výtvarníků, kteří měli amatérům sloužit jako vzor. Tak to bylo skutečně postaveno a zdůvodněno. A těch pár termínů stačilo na to, aby se tahle výstavní síň stala tak proslulou. Do Liberce jezdili i lidi z Prahy. Rádcem mi byla Naďa Řeháková z Oblastní galerie v Liberci, kde nemohla vystavovat, co by chtěla, protože tam byl ředitelem jeden z normalizátorů Vladimír Volšička. Ze soudobého umění u něj nic neprošlo. Sám byl průměrný malíř, dělnický kádr. Připomenu, že v padesátých letech se na Akademii dostávali hlavně lidé dělnického původu. I když nevylučuji, že přijali i jiné uchazeče, kteří měli talent a prosadili se. Volšička ovšem mezi ně nepatřil. A tím pádem to měla Naďa Řeháková velmi těžké. Uměleckou scénu ale znala skvěle a pomáhala mi s výběrem výtvarníků pro výstavy.“

První uměleckou osobností, které Roman Karpaš upořádal výstavu byl Michael Rittstein, jenž patří k nejvýznamnějším představitelům české expresivní figurální malby.

„Dnes profesor na Akademii, tenkrát persona non grata, prostě nežádoucí. Byl tehdy ještě mladý a ti, co výstavu u nás na severu schvalovali, ho neznali. A tak prošel. Byla to dokonce jeho první výstava, ke které vyšel katalog. Tehdy jsme museli schvalovat tisk katalogů v Ústí nad Labem a s tím byl v případě Rittsteina velký problém. Katalog jsme nakonec vytiskli v Semilech, které tehdy patřily do východních Čech. Na Královéhradecku to šlo tehdy nějak líp, tam se nemuselo poklonkovat! V Ústí nad Labem ano. Když to vypadalo, že Bienále amatérské kresby a grafiky nebude pokračovat, rozhodl jsem se ho přenést do Liberce. Celostátní akce samozřejmě vyžadovala odpovídající katalog. Z Ústí ale přišlo zamítnutí. Podle nás nebylo proč, a tak jsme s tím šli přímo na Ministerstvo kultury. A tam to prošlo! Tenkrát byla ředitelkou Okresního kulturního střediska v Liberci Saša Stuchlíková, tak jsme si padli do náruče, že jsme konečně zvítězili! Omyl! Ústečáci si i tak trvali na svém, ale tisku už stejně nezabránili.“

Když chtěl vystavit Jiřího Načeradského, doporučila mu Naďa Řeháková přibrat i další malíře. V Liberci měl výstavu například i Jaroslav Šerých.

„To, že pražští výtvarníci mohli mít katalog, bylo velké lákadlo. A nevadilo jim, že nevystavují přímo v Praze, ale až někde na okraji v Liberci. Odstavený Jaroslav Šerých se pak oháněl v Praze tím, že, když může vystavovat v Liberci, proč to nejde v hlavním městě? A nakonec s tímhle argumentem uspěl. Dokonce měl výstavu v Praze dřív, než byla naplánovaná v Liberci. Byl jsem nadšený z toho, že na naše vernisáže jezdila spousta milovníků umění odjinud. Prostě proto, že téměř nikde jinde takový výběr současného umění nebyl.“

Roman Karpaš měl zásadu, že každý, kdo dokončí Akademii výtvarných umění nebo Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, musí mít svou první výstavu v Liberci.

„To byl například Václav Benda, úžasná výstava! Pamatuji si, jak k nám do kulturního střediska přišel, a já mu řekl: Tak se podíváme na to, co tvoříte. A on se na mně podíval a docela ostře se zeptal: To vy jako budete rozhodovat o tom, zda tady budu vystavovat? Ale já se nedal a řízl jasnou odpověď: Ano, budu! A jestli se vám to nebude líbit, tak si na mne klidně stěžujte. Pro jistotu jsem ale k návštěvě jeho ateliéru přibral ještě Naďu Řehákovou. Tam jsme oba okamžitě zjistili, že na světě je nový parádní výtvarník. To samé Zbyněk Kubánek, Jablonečák, a několik dalších umělců. V Malé výstavní síni jsem pracoval celkem pět let a vzpomínám na to rád. Byla tam bezvadná parta, všichni při instalaci výstav skvěle pomáhali, byli fajnoví.“

Malá výstavní síň v Liberci sousedila se Severočeským nakladatelstvím. Roman Karpaš se s tamními redaktory přátelil a postupně se díky nim dostával i k další zajímavé práci, grafické úpravě knih. Kromě toho i nadále navrhoval pozvánky, katalogy a plakáty pro Okresní kulturní středisko.

„Kluci z nakladatelství mi skvěle radili, a tak jsem se vlastně vyučil nové profesi. Mohl jsem dokonce vydávat každý rok bulletin literárních a výtvarných prací s názvem Proměny. Spousta lidí se divila, že děláme během normalizace naprosto svobodně necenzurované sešity. Představovali jsme v nich mladé spisovatele, básníky nebo divadelníky, dnes jsou mnozí velice uznávaní. Například Milan Exner nebo Otto Hejnic. Výběr jmen do bulletinu prováděla kolegyně Eliška Vobrubová a já pracoval na výtvarné stránce. Vyšlo pět nebo šest čísel. A šlo to hlavně díky tomu, že jsme byli mimo dosah velkých normalizátorů. Mí vrstevníci určitě znají soudruha Hemka, který řídil kulturu na OV KSČ. Byl samozřejmě naprosto neschopný. Naštěstí jsem k němu nemusel chodit, protože naše věci schvalovali na Okresním národním výboru v Liberci, a tam nechtěli škodit. Museli jsme jim jenom jasně vysvětlit, koho vystavujeme, když by je náhodou někdo napadl, aby měli argumenty, proč to povolili. Karlovi Čtveráčkovi se sice stalo, že mu výstavu zakázali, ale mně nikdy žádný obraz nesundali. I když Jana Pikouse mi vystavit nedovolili, ten byl svým volnomyšlenkářstvím příliš znám.“

Nabídnout zajímavou výstavu veřejnosti se Roman Karpaš nebál ani v případě oslovení Ivana Bukovského, který se v době normalizace potýkal s velkými obtížemi ze strany vládnoucí moci. Společně uspořádali k výročí KSČ výstavu nazvanou Svět klidu a svět násilí.

„Roku 1980 byl totiž se svým spolužákem z Akademie Jiřím Sozanským spoluorganizátorem prvního ze tří neoficiálních výtvarných sympozií v Terezíně. Na výstavu bylo dva dny po zahájení uvaleno na příkaz ÚV KSČ informační embargo, ale zprávu o ní již předtím zveřejnily noviny i televize a zákaz naopak zvýšil návštěvnost. Výstava byla úžasná, komunisti ji ale ztrhali a Jiří Sozanský zůstal až do sametové revoluce v nemilosti. Bukovský měl u nás na výstavě jeden obraz se spokojenými usměvavými mladými lidmi symbolizujícími svět klidu. A pak tam měl obraz o Hirošimě a několik dalších dramatických pláten, které představovaly zase svět násilí. A z ONV mi vzkázali: Dobrý, ale toho klidu je tam nějak málo. Já jsem ovšem výtvarníkům do ničeho nemluvil. A tak to nějak vyšumělo. O tom, co bude v síni viset, jsem se pokusil rozhodnout jen jednou, a to v případě malíře Vladimíra Komárka. Byl jsem u něj dokonce v ateliéru a vybral obrazy, které podle mne vybočovaly z toho, co už od něj všichni znali. A Komárek nakonec přivezl na výstavu úplně něco jiného!“

Malíře a grafika Vladimíra Komárka znal už jako student. Líbily se mu nejvíc jeho grafické listy.

„Já jsem dělal tehdy hlubotisk, na něj jsem potřeboval pořádný lis. Zkoušel jsem to tisknout na různých mandlech, ale nikdy to nedopadlo. Pak mi někdo řekl, že Vladimír má dobrý lis, a tak jsme se dohodli, že k němu můžu zajet. Pamatuji si, že měl v Nedvězí u Semil takovou krásnou japonskou zahrádku a jezírko s lekníny. V něm jsem si máčel papíry, protože se to musí tisknout za mokra. Byl jsem u něj párkrát. Nechtěl jsem ho ale příliš zdržovat od práce, protože se mi dost věnoval, a tak jsem později hledal v Liberci. Pamatuji si, jakou měl krásnou kolekci starých lahví, vzadu v ateliéru pak měl své obrazy srovnané jako v knihovně. Jednou jsem si je vyndal a rozestavil do takové malé výstavky, on přišel a zvolal: Vy jste se u mne nějak zabydlel! Vycházeli jsme ovšem spolu skvěle i v dalších letech. Jen jednou to zaskřípalo. Když jsme se dohodli, že vydáme v Severočeském nakladatelství knihu Od kolébky ke krematoriu, jakési vzpomínky na jeho život. Tehdy jeho vyprávění vycházelo v poloilegálním časopise Okno. Koncem osmdesátých let se nicméně atmosféra uvolnila tak, že bylo možné už vydat knihu. Byli jsme s Vladimírem domluveni, že ji pojmu navíc jako průřez jeho tvorbou. Už jsem to měl do detailů vymyšlené, ale on to nakonec zadal nakladatelství Melantrich. Tím mne hodně našňup! I tím, že to vydání bylo odfláknuté a bez nějakého zvláštního výtvarného doprovodu.“

Severočeské nakladatelství

Po odchodu z Malé výstavní síně Karpaš v roce 1988 nastoupil na místo výtvarného a technického redaktora Severočeského nakladatelství v Liberci.

„Byl jsem tam benjamínek, takže jsem zpočátku nerozhodoval, co se bude vydávat. S nakladatelstvím jsem začal spolupracovat už v době, kdy jsem vedl Malou výstavní síň. Připravoval jsem tehdy edici Postavy a události, tenkrát se do toho nikomu nechtělo, tak mi to zadali. A později, když šel Milan Janáček na volnou nohu, tak jsem zaujal jeho místo.“

Roman Karpaš rád vzpomíná na určitou volnost, jakou v nakladatelství redaktoři měli i na to, že dostal první šanci ilustrovat knihu.

„Měli jsme dělat brožuru pro hornickou brigádu socialistické práce v Podkrušnohoří. V podstatě politické zadání, do kterého se nikomu nechtělo, a tak z toho redaktoři udělali knihu o historii hornictví, kterou dotáhli až k těm hrdinům socialistické práce. Dostala název Černé milióny a já se nesměle zeptal, jestli bych ji nemohl ilustrovat. A opravdu jsem tu práci dostal. Nakonec z toho vznikla krásná obrazová knížka o 336 stranách. A byla dokonce rozebraná! Podobně skvěle dopadla i publikace Svatopluka Technika a Rudolfa Anděla o historii Českého Dubu. Postupně jsem od šéfa Jiřího Švejdy dostal povolení přidat jednu tiskovou barvu, pak ilustrace pana Technika a nakonec ještě barevnou přílohu. A to nebyla v té době sranda. Potřebovali jsme totiž křídový papír, a to bylo za totality nedostatkové zboží. Dostávala ho pouze velká nakladatelství. Z původně jednoduché knížky jsem tak nakonec udělal reprezentativní velkoformátovou publikaci bez ohledu na to, kolik to stálo. To už nyní samozřejmě nejde. V privátním nakladatelství se všechno musí pořádně spočítat, aby se kniha vyplatila.“

Sametová revoluce

V době sametové revoluce se Roman Karpaš postavil na stranu demonstrantů.

„Jestli se proti komunistům nepostavíme teď, tak nestojíme ani za fajfku tabáku, říkali jsme si s kamarády. A to člověk ještě začátkem prosince 1989 nevěděl, jestli to nedopadne jako v roce 1968 a naše kariéra tím pádem neskončí. U mne se to shodou okolností spojilo ještě s jinou věcí. Žádal jsem několikrát o přijetí do Svazu československých výtvarných umělců, a po schválení krajskou pobočkou se na podzim v roce 1989 o mém přijetí mělo v pražském ústředí definitivně rozhodnout. Svaz už byl ale v té době vlastně k ničemu. Snažil se obrodit, ale byla to brzda. A najednou liberečtí výtvarníci chtěli, abych je vedl. To jsem odmítl. Už jsem tušil, že by mohly nastat hlubší reformy a že by nešlo vést profesní organizaci postaru. A taky to tak dopadlo. Najednou byli jako generál bez vojska. Dříve dostávali peníze z ústředí, a pak už nic.“

Manželka Romana Karpaše Mária, která pracovala v Severočeském muzeu v Liberci, se velmi angažovala v Občanském fóru a spoluorganizovala setkání herců s veřejností v Naivním divadle. Roman Karpaš brzy poté vydal pro Libereckou unii výtvarných umělců brožuru o historii výtvarných organizací od roku 1945 do 1990. Byla to jeho první autorská publikace.

„Sehnal jsem na knihu peníze, napsal ji, zalomil a nechal vytisknout. To šlo bez problémů, ale pak začaly potíže. Chtěl jsem, aby výtvarníci dostali po jednom výtisku. Jenže na poštovné pro napytlíkované brožury mi nikdo z unie nechtěl nic dát. Rozhodl jsem se jít na Okresní národní výbor v Liberci a požádat je, aby to rozeslali. Vedoucí odboru kultury, nedokázal nic rozhodnout a nakonec mi řekl, že to by musel požehnat předseda. Tím byl tehdy Jaroslav Mráz. Vyslechl mě a pak udělal do vzduchu kříž. Půlka nákladu zůstala k dispozici zájemcům o historii umění v Díle, prodejně Československého fondu výtvarných umění. Jenže tam ho zlikvidovali, protože v něm byly uvedeny adresy umělců a to by mohlo vést k obcházení obchodu. A tím pádem je to teď velká vzácnost. Něco mají stále výtvarníci, kteří obdrželi výtisk, něco je v knihovně, a jinak nic. Když pak dělali v Ostravě dvacetidílnou encyklopedii výtvarného umění, tak byli rádi, že jsem jim jeden výtisk poslal.“

Soukromým nakladatelem

Roman Karpaš přešel v roce 1990, kdy se Severočeské nakladatelství rozpadlo, do nově založeného nakladatelství Dialog.

„Severočeské nakladatelství už bylo ekonomicky neudržitelné. Bylo nás tam dvacet a vydávalo se patnáct knih ročně. Měl jsem rozdělanou knížku Jana Šebelky Rozhledna Helena, měla to být jeho prvotina. A přestože jsme oba pracovali velice rychle, nakonec jsme knihu před rozpadem nakladatelství stejně nestihli vydat. Tenkrát tiskárny pracovaly hodně pomalu, na vydání se čekalo kolikrát i déle než rok. Rozhlednu Helenu nakonec Honza Šebelka zakomponoval do jiné knížky.“

Nakladatelství Dialog bylo družstvo, jež získalo své jméno podle časopisu Dialog, který v roce 1968 vycházel v Ústí nad Labem. A na jeho tradici „otevřenosti“ chtěli noví pracovníci navázat.

„Najednou se náš redakční kolektiv rozplynul. Zůstal jsem já a Oldřich Škrbel, jazykový redaktor. A nedělali jsme každý tři, čtyři knihy do roka jako dřív, ale mnohem víc. Petr Novotný, který družstvo Dialog spoluzakládal, si nakonec založil vlastní nakladatelství, rovněž Dialog ale s přízviskem knižní velkoobchod a nakladatelství. My jsme s ním spolupracovali a živilo nás to dlouho. Nakonec jsem se rozhodl vydávat knihy jiného druhu a založil si tudíž vlastní nakladatelství.“

První knihou Romana Karpaše byla v roce 1996 Kniha o Liberci. Jedná se o dosud nejobsáhlejší dějiny Liberce mapující historii města od založení první osady, přes obrovský průmyslový rozvoj v 19. století až po 21. století. Kniha se dočkala v roce 2022 už třetího vydání doplněného o hlavní události v Liberci do roku 2020.

„Je doslova paradox, že jsem jako editor začínal právě tak rozsáhlou a složitou knihou. Dříve to ale vydat samozřejmě nešlo. Kdyby se kniha psala za komunistů a podle toho, jak to ve skutečnosti bylo, tak by ji zakázali. Popud k napsání a vydání Knihy o Liberci vzešel ze Severočeského muzea. Má manželka Mária, která tam pracovala jako historička současných dějin, se zúčastňovala všech přípravných schůzek. Ovšem stále se jen schůzovalo a pořád nic. Tak jsem se našňup a řekl jsem, že se do knihy pustím sám. Neměl jsem ale žádné nakladatelské zkušenosti. A navíc jsem musel napsat asi šedesáti autorům, zda by do toho nešli. A sdělit jim, že by sice tahle unikátní kniha mohla vyjít, ale nejsou na ni jisté finance. A tím pádem jim nemůžu slíbit honorář. Nikdo neodmítl! Žili jsme zkrátka v době, která těmto nadšeneckým věcem přála.“

Kniha o Liberci se rodila několik let. Náklady na vydání se vyšplhaly na statisíce korun. Roman Karpaš peníze neměl, a proto se obrátil na majitele nakladatelství Dialog Petra Novotného, se kterým spolupracoval.

„Ten se toho strašně bál. Říkal, že to musí nějak finančně podržet a vyjednal grant na libereckém magistrátu s tím, že musím sehnat šest set objednávek. Tak jsem zase psal na všechny strany: Vážený pane, pokud si tu knihu neobjednáte, tak se budete podílet na tom, že Kniha o Liberci půjde do šuplíku. Nakonec si ji objednali všichni oslovení a byla hned rozebraná. Petr Novotný musel dokonce řešit stížnost libereckého obchodního domu, že si objednali třicet knih a dostali jen patnáct. Přitom nebyla levná, stála v těch devadesátých letech dva tisíce korun, což bylo hodně. Tu svou první knihu jsem omarodil, takové to bylo vypětí. Třetí rozšířené vydání, které vyšlo v roce 2022, se mi už psát nechtělo. Ale naléhal na mne sám primátor, tak co dělat? Řešení se nakonec našlo v tom, že pokračování napíše liberecký kronikář a historik Jan Hnělička z Krajské vědecké knihovny. Děkuji mu moc.“

Roman Karpaš si při vydání Knihy o Liberci uvědomil, že většina záležitostí okolo příprav zůstala na něm – sepsání smluv s autory, grafická úprava, shánění objednávek. Říkal si proto, že kromě náročné distribuce by v podstatě vše mohl jako nakladatel zvládnout sám. Největší problém však viděl s distribucí.

„Dohodl jsem se proto s Agenturou 555 manželů Květy a Pavla Vinklátových, která vydávala časopis Jizerské a Lužické hory. A také ho kolportovala. Tedy měli už distribuční síť a byli naladění na stejné vlně jako já vydávat regionální literaturu.“

Jako první společně vydali knihu Kouzlo starých pohlednic. Motivovala je k tomu úspěšná výstava zorganizovaná Pavlem Vurstou v Malé výstavní síni v Liberci. Kniha se stala fenoménem, a tak Roman Karpaš založil s Vinklátovými Nakladatelství 555. Knih o historických pohlednicích pak vyšlo dvacet. Úspěšná byla i kniha Jana Nouzy Rozhledny Čech, Moravy a Slezska. Po natočení televizního seriálu Rozhlédni se, člověče, se rozhledny těšily značné oblibě.

„Město, které nemělo vlastní rozhlednu, jako by nebylo. A my byli v nakladatelství nadšení, že kniha i seriál měly takový vliv. Ovšem časem byl hlad lidí po těchto informacích ukojen a regionální knihy se už od přelomu tisícletí tak neprodávaly. Musel jsem pak být při výběru titulů opatrnější a mít stále na mysli i ekonomickou stránku. A protože jsme měli dohromady s Vinklátovými trošku jiné představy, nakonec jsme se v Nakladatelství 555 rozešli. Ale v dobrém.“

Z nakladatelství 555 se stalo nakladatelství Knihy 555 a Roman Karpaš založil nakladatelství RK. Pokračoval ve vydávání úspěšných knih historických pohlednic. Začal historickými pohlednicemi Pardubicka a Chrudimska.

„To byl průšvih, nikdo o knihu neměl zájem. Tehdy jsem prodal chalupu a valnou část utržené částky jsem utopil v téhle neúspěšné knize. Pustil jsem se pak s Janem Luštincem z Krkonošského muzea v Jilemnici do knihy o starých kolorovaných diapozitivech Krkonoš. A byly to hezké věci. Úžasná sbírka. Sice nabarvený svět, takové barvy se v přírodě nevidí, diapozitivy nicméně působily dojmem obrazů. Ti koloristé to zkrátka uměli. A tahle kniha už úspěch měla.“

Po zdařilém projektu Krkonoš napadlo Romana Karpaše změřit se na Jizerské hory. Myslel při tom na spolupráci s autorem slavné Knihy o Jizerských horách Miloslavem Nevrlým.

„Míla do toho ale nechtěl, a teď ho chápu. Je spisovatel a ta má kniha měla být stejně věcná jako Kniha o Liberci a potřebovala mnoho autorů zaměřených na určitou oblast. Na celé dosud neukončené edici o Jizerských horách, která vznikla, se zatím podílelo více než dvě stě autorů. Začal jsem nejprve spolupracovat s geologem Pavlem Ocmanem. To byl člověk, který dělal geologický průzkum kolem Nového Města pod Smrkem a strašně ho ta geologie bavila. A hodně se do toho zakousl spolu se svým kamarádem Zdeňkem Knotkem. Napsali dlouhý text do kapitoly neživá příroda, byl nabitý informacemi a já si říkal, že tohle nejde seškrtat, budu ho tam muset dát celý! Přidala se k tomu ještě stejně podrobná geomorfologie a najednou z toho vznikla kniha o šesti set stránkách! To určilo i rozsah dalších dílů.“

Kniha o Jizerských horách se sice neprodávala tak jako Kniha o Liberci, ale i tak vyšla další pokračování.

„Přišli na řadu příroďáci a ti si také napsali své. Takže to nakonec bylo ne na jednu ale na dvě knihy, tedy druhý a třetí díl. Svazky o kultuře a historii pak šly trochu hůř. Lidé, kteří něco umějí a chtějí dělat, jsou dnes tak vytížení, že nemají tolik času. Jde to pak pomaleji. Ale stejně je už čtvrtý díl na světě. A když to půjde, jak má, tak bude v roce 2023 pátý díl, pak šestý a možná dokonce i sedmý.“

Výtvarná činnost

Ve volné umělecké práci se Roman Karpaš soustřeďuje především na grafiku a od přelomu století i na kresbu.

„Když jsem se chtěl dostat do Svazu československých výtvarných umělců, tak jsem tam nosil hromady obrazů a kreseb. Pak jsem zjistil, že můj přítel Miloš Michálek, který je teď profesorem na ústecké fakultě, přinesl šest grafiček A4, byly to linoryty dveří. To se dalo buď odmítnout, ale nedalo se nad tím diskutovat. Aby někdo říkal, ty obrazy, to ještě není ono a tak. Uvědomil jsem si, že musím takový ucelený soubor také dát dohromady, abych uspěl. A mezitím jsem se s mým učitelem z lidušky Pavlem Šulcem, který mi radil, usnesl, na co se zaměřím. Bojoval jsem tehdy s barevností. Jsem noční můra, dělám v noci při umělém světle a na mé výstavě v Naivním divadle v Liberci jsem zjistil, že jsou ty obrazy barevně rozklížené. V denním světle, vše, co jsem tam chtěl dát, jako kmitání, odlesky, to bylo všechno najednou pryč. Pak, když zatáhli závěsy a rozsvítili, tak to bylo sice dobré, ale já si říkal, takhle tedy ne! A dohodli jsme se s Pavlem Šulcem, že se soustředím na grafiku a na obrazy se vykašlu.“

Nejprve vznikl cyklus malých grafik Jizerské hory. Postupně začal Roman Karpaš vytvářet i větší formáty.

„Vznikly mé první šrafované věci. Teprve později jsem na výstavě v Oblastní galerii zjistil, že podobné grafiky dělá výtvarnice, grafička a restaurátorka Marie Blabolilová. Já ji předtím neznal, takže se nedá hovořit o plagiátu. Zkrátka jsme došli k stejnému způsobu vyjadřování. Marie to pochopila, ale její kamarádka výtvarnice Zuzana Nováčková z Kutné hory, která měla výstavu po ní, na mě v grafickém kabinetu křičela: To je ten, co kopíruje Blabolilovou! Tak jsem si řekl dost a žádnou podobnou šrafovanou grafiku jsem už nevytvořil.“

Roman Karpaš se posléze zaměřil na strukturální lepty. A vzpomíná na to, že vynikající prostor k tvorbě měl v době, kdy pracoval jako vychovatel v internátu Montážních závodů v Liberci, než nastoupil do nakladatelství. Jednalo se o detašované pracoviště, kde s ním pracoval i budoucí spisovatel a novinář Jan Šebelka.

„Dohodli jsme se na tom, že se budeme na internátu střídat po týdnu. A ten týden, co jsem měl volno, jsem byl stále u malířského stojanu. A díky tomu jsem se stal opravdickým výtvarníkem.“

Vybrali ho společně s výtvarníkem, grafikem Janem Měřičkou na výstavu ve slovinské Lublani a na mezinárodní trienále do polského Krakova.

„Stále jsem své grafiky zvětšoval, až jsem si musel pořídit větší lis. Vznikl můj cyklus Klece. Což byly zpočátku opravdu klece, v té první ještě létali ptáci, ve druhé ležela vajíčka. Pak se to všechno zabstrakňovalo, zbyly už uzavřené prostory, uvnitř – ven. Jedna Čechoameričanka dělala v Las Vegas výstavu s názvem Symbol svobody – Československo ’90 a byla nadšená, že mé klece úžasně symbolizují se svobodným Československem, jak jsme se z klece dostali ven. Dost to tam zarezonovalo. Rozvíjel jsem svůj nápad dál a vznikl cyklus Dvanáct do tuctu. Jednalo se o grafiky, kde číslo vždy hrálo významnou roli. Třeba pět elementů zapojených do sebe symbolizovalo pětku. Nebo devět šípů, bodců, znamenalo devítku. Moje věci jsou vždy lineární. A já si začal všímat, že linka je vlastně směr. Vektor, který může symbolizovat třeba vítr. Když je silný, linka je dlouhá. Když je mírný, je krátká. Má směr a je to reprezentant celé vzduchové masy. A tak jsem začal chápat, že linie jsou určitým reprezentantem silového pole, které může být narušeno. A u toho jsem zůstal. To je obsah mých grafik a hlavně kreseb. Tvorba grafiky totiž trvá dlouho, děláte ji několik dní od rána do večera. A když mezitím máte ještě jinou práci, tak to trvá i měsíc. A nakonec se vám to nemusí povést. Musíte ji vyleptat. Náročný je pak tisk. Deska se musí roztisknout, tudíž první tři grafiky roztrhám. A trvá to hodinu, než ji připravím k tisku. Takže tři hodiny v tahu. Zabralo to spoustu času. A tak jsem začal dělat kresby.“

Některé kresby Romana Karpaše jsou rozsáhlé. Na jedné z nich pracoval v kostele ve Vítkově u Chrastavy.

„Tenhle odsvěcený kostel jsem znal, protože Jan Měřička, který má pronajatý kostel v Andělské Hoře a dělá v něm sympozia, potřeboval jednou větší prostory a vyhlédl si proto kostel ve Vítkově. Znal jsem Viktora Kačani ze spolku, který se o kostel stará, a napadlo mne, že jestli mám udělat větší kresbu, která nemá být uňamraná ale monumentální, tak ji nemůžu dělat doma, ale rovněž v monumentálním prostoru. V té kresbě se to pak zobrazí. Takže jsem natáhl v kostele čtyřmetrový papír a jel. Měl jsem navíc patnáctimetrový odstup, takže jsem hned viděl, co je nutné opravit. To je na kresbě fajn, že se dá opravovat. Na grafice, co je vyleptané, tam zůstane a nic se nedá měnit. Tématem byla opět silová pole. Výstavu jsem pak dělal v Malé výstavní síni společně s báječným fotografem Karlem Doškem, protože jsem věděl, že celý prostor neobsadím. A Karlovi se podařila neuvěřitelná věc. Spletl jsem na půdě kostela svazky provázků, které se vzájemně napínaly, a kvůli lepšímu světlu jsem je instaloval pod vikýřem. V kostele byla tma, světlo zářilo akorát z vikýře. Karel fotil. A já jsem chtěl, aby se všechno na fotografii jakoby tetelilo. Tak jsem rozvířil prach. Fotky ale byly příšerné. A Karel mi řekl: Hele, já to udělám sám. A jak zasvítilo slunce, tak se provázky rozzářily jako neonové trubice. Bylo to moc pěkné.“

Spolupráce malíře s fotografem se u Romana Karpaše osvědčila i s Šimonem Pikousem. Karpašovi pomáhal ztvárnit jeho vize silových polí, které se snaží zviditelňovat.

„To se v přírodě děje při povrchovém napětí. Máte bublinu, která má venku i uvnitř vyrovnaný tlak. A prostě zaujme přesně ten prostor, který je nejmenší, má nejmenší plochu a tlaky jsou v něm vyrovnané. A bublina, to je málo! A tak jsem dělal své provázky. Máčel jsem je v roztoku, který používají cirkusáci, co dělají obrovské bubliny. Zjistil jsem u nich, jak se ten roztok připravuje. A pak jsem začal provázky se Šimonem fotit. A stačí jenom tetraedr a vidíte ty hrany, jak jsou přesně v tom směru, kdy jsou nejkratší, kdy to má nejmenší povrch. Protože ta blána má samozřejmě tendenci se zcuknout. A vyšly z toho nádherné fotografie!“

Severočeská sbírka

Od roku 2017 začal Roman Karpaš cíleně sbírat díla severočeských autorů. Vznikla Severočeská sbírka, která má podpořit prezentaci severočeských umělců. V současné době čítá na dvě stě obrazů, kreseb, grafik a plastik vytvořených zejména po roce 1945.

„Když jsem dělal pro Kruh autorů Liberecka jejich Kalmanach a občas jsem tam protlačoval výtvarníky, tak jsem si uvědomil, kolik máme na severu Čech úžasných umělců. Znám je většinou osobně. Když jsem jim dělal knihy, tak mi někteří své obrazy dali. Jiné jsem ale také koupil. A některé tvrdě zaplatil. Vytvořil jsem postupně komorní sbírku a chtěl ji vystavit. První skromná výstava proběhla v Knihkupectví U Fryče. Pak byly další, například v semilském nebo jilemnickém muzeu v bývalé jízdárně v Jičíně a jinde. Už celkem deset. Chtěl bych, aby tahle kolekce byla základem pro stálou expozici. A to nevím, jestli se povede.“

V Severočeské sbírce se nacházejí díla osmdesáti severočeských výtvarníků. Lze mezi nimi nalézt práce Vladimíra Komárka, Jaroslava Klápště, Rostislava Zárybnického, Milana Janáčka, či Alexe Berana. Z mladších autorů pak Jiřího Pikouse, Jany Kasalové, Hany Hančové nebo Michala Macháta. Nechybějí ani autoři, kteří se prosadili ve světě, jako například Jan Kotík, Zdeněk Sýkora nebo Jan Koblasa.

Ivana Bernáthová

Místa působení

Výběrová bibliografie

Dílo – knihy

SVOBODA, Jiří A. a Roman KARPAŠ. Archeologové na loveckých stezkách. Ilustroval Pavel DVORSKÝ. Praha: Albatros, 1994, 79 s. ISBN 80-00-00067-9.

KARPAŠ, Roman. Z historie výtvarných organizací na Liberecku: Seznam členů Liberecké unie výtvarných umělců; Výtvarní umělci působící na Liberecku po roce 1945. Liberec: Liberecká unie výtvarných umělců, 1994, 56 s.

KARPAŠ, Roman, et al. Kniha o Liberci. Liberec: Dialog, 1996, 664 s.

BELZA, Jaroslav a Roman KARPAŠ. Sto let městské dopravy v Liberci. Liberec: Dopravní podnik města Liberce, 1997, 79 s.

JŮZLOVÁ, Vlasta, Roman KARPAŠ a Oldřich ŠKRBEL. Čítanka plná dobrodružství. Liberec: Dialog, 1997, 157 s.

KARPAŠ, Roman, Jan MOHR a Pavel VURSTA. Kouzlo starých pohlednic Liberecka. Liberec: Agentura 555, 1997, 159 s., ISBN 80-238-1496-6.

KARPAŠ, Roman, Miloslav BĚLONOŽNÍK a Milan DRAHOŇOVSKÝ. Liberec - město v klínu hor. Liberec: Nakladatelství 555, 1998, 159 s. ISBN 80-902590-1-4.

STŘEDA, Ludvík a Roman KARPAŠ. Čítanka pro nejmenší s obrázky Josefa Lady. Ilustroval Josef LADA. Liberec: Dialog, 1998, 159 s.

DRAHOŇOVSKÝ, Milan, Roman KARPAŠ a Miloslav BĚLOŽNÍK. Liberec: die Stadt im Schosse der Berge. Liberec: Nakladatelství 555, 1998, 154 s. ISBN 80-902590-2-2.

KARPAŠ, Roman, Theodor LOKVENC a Miloslav BARTOŠ. Album starých pohlednic Krkonoš: Album alter Ansichtskarten vom Riesengebirge. Liberec: Nakladatelství 555, 1999, [151] s. ISBN 80-902590-5-7.

KARPAŠ, Roman a Karol BÍLEK. Album starých pohlednic Českého ráje: Album alter Ansichtskarten vom Böhmischen Paradies. Liberec: Nakladatelstí 555, 1999, 154 s. ISBN 80-902590-3-0.

ŠTĚPÁN, Ludvík a Roman KARPAŠ. Čítanka plná pokladů: školní rok ve zvěrokruhu: výběrové texty pro 4. třídu základní školy. Liberec: Dialog, 2000, 159 s., front. ISBN 80-86218-30-9.

ŠTĚPÁN, Ludvík a Roman KARPAŠ. Čítanka plná pokladů: s abecedou za školou: soubor autorských děl k výuce čtení, literární a výtvarné výchovy pro 2. třídu základní školy. Liberec: Dialog, 2000, 156 s. ISBN 80-86218-49-X.

KARPAŠ, Roman a Zdeněk BENEŠ. Praha: album starých pohlednic. Liberec: Nakladatelství 555, 2000, 153 s. ISBN 80-86424-08-1.

KARPAŠ, Roman a Zdeněk BENEŠ. Prague: album of old postcards. Liberec: Nakladatelství 555, 2000, 153 s. ISBN 80-86424-10-3.

KARPAŠ, Roman a Zdeněk BENEŠ. Prag: Album alter Ansichtskarten. Liberec: Nakladatelství 555, 2000, 153 s. ISBN 80-86424-09-X.

KARPAŠ, Roman, Karel STEIN a Miloslav NEVRLÝ. Album starých pohlednic Lužických hor a Ještědu: Album alter Ansichtskarten vom Lausitzer-, Zittauer- und Jeschkengebirge. Liberec: Nakladatelství 555, 2000, 155 s. ISBN 80-86424-01-4.

KARPAŠ, Roman a Robert KVAČEK. Stalo se na severu Čech 1900/2000. Liberec: Nakladatelství 555, 2001, 207 s. ISBN 80-86424-17-0.

KARPAŠ, Roman, Miloslav BARTOŠ a Jan LUŠTINEC. Album starých pohlednic Podkrkonoší: Album alter Ansichtskarten vom Riesengebirgsvorland. Liberec: Nakladatelství 555, 2001, 154 s. ISBN 80-86424-12-X.

KARPAŠ, Roman, Luděk ŠTĚPÁN a Hana VINCENCIOVÁ. Album starých pohlednic – Pardubicko a Chrudimsko: Album alter Ansichtskarten von Pardubice, Chrudim und Umgebung. Liberec: Nakladatelství RK, 2001, 153 s. ISBN 80-903033-0-7.

KARPAŠ, Roman a Jiří ZÁLOHA. Album starých pohlednic - Českokrumlovsko: Album alter Ansichtskarten von Böhmisch Krumau und Umgebung. Liberec: Nakladatelství 555, 2001, 153 s. ISBN 80-86424-13-8.

ANDĚL, Rudolf a Roman KARPAŠ. Frýdlantsko: minulost a současnost kraje na úpatí Jizerských hor. Liberec: Nakladatelství 555, 2002, 240 s. ISBN 80-86424-18-9.

LUŠTINEC, Jan, Roman KARPAŠ, Jan BUCHAR a Josef VEJNAR. Krkonoše pohledem Jana Buchara a Josefa Vejnara. Liberec: Nakladatelství RK, 2002, 142 s. ISBN 80-903033-1-5.

ŠTĚPÁN, Ludvík a Roman KARPAŠ. Čítanka plná humoru: cesty za příběhy s dobrodružstvím: výběrové texty literární a výtvarné výchovy pro 6. ročník základní školy a pro odpovídající ročník víceletých gymnázií. Liberec: Dialog, 2003, 166 s. ISBN 80-86218-92-9.

KARPAŠ, Roman a Miloslav MARTAN. Album starých pohlednic - Šumava: Album alter Ansichtskarten vom Böhmerwald und Bayerischen Wald. Liberec: Nakladatelství RK, 2003, 152 s. ISBN 80-903033-3-1.

BÍLKOVÁ, Libuše a Roman KARPAŠ. Kniha o Liberci. 2., dopl. a rozš. vyd. Liberec: Dialog, 2004, 704 s. ISBN 80-86761-13-4.

KARPAŠ, Roman a Pavel KOUKAL. Album starých pohlednic - České středohoří: Album alter Ansichtskarten vom Böhmischen Mittelgebirge. Karpaš, 2004, 149 s. ISBN 80-903033-4-X.

KARPAŠ, Roman. Pohlednice: historie lístků, které zmenšily svět. Liberec: RK, 2005, 208 s. ISBN 80-903033-5-8.

EXNER, Milan a Roman KARPAŠ. Zoufalství. Liberec: Bor, 2006, 170 s. ISBN 80-86807-22-3.

SCHEYBALOVÁ, Jana a Roman KARPAŠ. Český ráj na starých diapozitivech. Liberec: Nakladatelství RK, 2007, 154 s. ISBN 978-80-903033-8-6.

KARPAŠ, Roman. Liberec: staré pohlednice = Reichenberg: alte Ansichtskarten. Liberec: Nakladatelství RK, 2008, 95 s. ISBN 978-80-87100-05-9.

KARPAŠ, Roman. Jizerské hory. 1, O mapách, kamení a vodě. Liberec: Nakladatelství RK, 2009, 576 s. ISBN 978-80-87100-08-0.

KARPAŠ, Roman a Rudolf ANDĚL. Smržovka: pohledy do historie dávné i nedávné. Liberec: Roman Karpaš – RK, 2010, 255 s. ISBN 978-80-87100-13-4.

NEVRLÝ, Miloslav, Roman KARPAŠ a Miloš ZAPLETAL. Jizerské hory na starých diapozitivech. Liberec: Roman Karpaš – RK, 2011, 131 s. ISBN 978-80-87100-15-8.

TAUCHMAN, Aleš a Roman KARPAŠ. Jizerské hory z nadhledu: Jizera mountains from a bird's eye view. Liberec: RK, 2012, 176 s. ISBN 978-80-87100-19-6.

DOSTÁL, Miloslav a Milada DOMÁNKOVÁ, KARPAŠ, Roman, ed. Lučany nad Nisou. Liberec: Pro město Lučany nad Nisou vydal Roman Karpaš, 2013, 176 s. ISBN 978-80-87100-21-9.

KARPAŠ, Roman, Richard VIŠŇÁK a Pavel VONIČKA. Jizerské hory. 2, O rašeliništích, květeně a zvířeně. Liberec: RK, 2013, 440 s. ISBN 978-80-87100-23-3.

KARPAŠ, Roman a Jiří HUŠEK. Jizerské hory. 3, O lesích, dřevu a ochraně přírody. Liberec: RK, 2014, 520 s. ISBN 978-80-87100-26-4.

ŠORM, Josef a Roman KARPAŠ. 140 let průmyslové školy v Liberci. Liberec: Střední průmyslová škola strojní a elektrotechnická a Vyšší odborná škola, 2016, 191 s. ISBN 978-80-87100-33-2.

KARPAŠ, Roman, Anna HABÁNOVÁ, Jan HETVER, et al. Jizerka, Smědava. Liberec: Roman Karpaš RK, 2016, 192 s. ISBN 978-80-87100-32-5.

KARPAŠ, Roman a Petr FREIWILLIG. Jizerské hory. 4, O historii a umění do roku 1813. Liberec: RK, 2019, 456 s. ISBN 978-80-87100-43-1.

KARPAŠ, Roman, Miroslav DEML, Jiří HUŠEK, et al. Velká Jizera – Orle. Liberec: Roman Karpaš RK, 2022, 176 s. Klenoty Jizerských hor. ISBN 978-80-87100-50-9.

KARPAŠ, Roman, Libuše BÍLKOVÁ, Stanislav BIMAN, et al. Kniha o Liberci. Třetí doplněné a rozšířené vydání. Liberec: Roman Karpaš RK, 2022, 784 s. ISBN 978-80-87100-49-3.

 

Dílo – články

KARPAŠ, Roman. Kresby na asfaltu. In: Průboj. 1974, roč. 26 (č. 254 (26.  27. 10. 1974), s. 7. ISSN 1804-5782.

KARPAŠ, Roman. Překvapení na roku Husovy a Jablonecké ulice. In: Vpřed. 1977, roč. 18, č. 65 (16. 8. 1977), s. 2. ISSN 2533-4115.

KARPAŠ, Roman. Nevšední výstava v Liberci. In: Průboj. 1977, roč. 29, č. 192 (16. 8. 1977), s. 5. ISSN 1804-5782.

KARPAŠ, Roman. Humor na závěr výstavního roku. In: Průboj. 1978, roč. 30, č. 304 (24. 12. 1978), s. 15. ISSN 1804-5782.

KARPAŠ, Roman. Svět očima dětí. In: Vpřed. 1979, roč. 20, č. 30 (13. 4. 1979), s. 5. ISSN 2533-4115.

KARPAŠ, Roman. Se Stanislavem Holým o tom, jak se maluje smích. In: Vpřed. 1979, roč. 20, č. 98 (7. 12. 1979), s. 5. ISSSN 2533-4115.

KARPAŠ, Roman. Konfrontace divadelní fotografie. In: Vpřed. 1980, roč. 21, č. 76 (19. 9. 1980), s. 5. ISSN 2533-4115.

KARPAŠ, Roman. Držitel světové ceny. In: Vpřed. 1981, roč. 22, č. 24 (27. 3. 1981), s. 5. ISSN 2533-4115.

KARPAŠ, Roman. Výstava obrazů v Liberci. In: Průboj. 1988, roč. 40, č. 94 (22. 4. 1988), s. 5. ISSN 1804-5782.

KARPAŠ, Roman. Janáčkovy ilustrace ve vlastivědném muzeu v Rumburku. In: Průboj. 1988, roč. 40, č. 253 (26. 10. 1988), s. 5. ISSN 1804-5782.

KARPAŠ, Roman. Chata nebo rozhledna? Nejlépe obě!. In: Krkonoše. 2002, roč. 35, č. 5, s. 34. ISSN 0323-0694.

KARPAŠ, Roman. Pomníky "otce turnerů." In: Krkonoše. 2002, roč. 35, č. 10, s. 34. ISSN 0323-0694.

KARPAŠ, Roman. První "elektrický vlak" pod Jizerkami. In: Krkonoše. 2002, roč. 35, č. 11, s. 34. ISSN 0323-0694.

KARPAŠ, Roman. Před 100 lety: konečně dost vody pro Liberec. In: Krkonoše. 2002, roč. 35, č. 6, s. 34. ISSN 0323-0694.

KARPAŠ, Roman. Předchůdci nejstarší zoo v Čechách. In: Krkonoše. 2002, roč. 35, č. 7, s. 34. ISSN 0323-0694.

KARPAŠ, Roman. Soušská přehrada, aneb, Trnitá cesta od myšlenky k realizaci. In: Krkonoše. 2002, roč. 35, č. 12, s. 34. ISSN 0323-0694.

KARPAŠ, Roman. Škola ve Frýdlantě. In: Krkonoše. 2002, roč. 35, č. 9, s. 34. ISSN 0323-0694.

KARPAŠ, Roman. Budování soustavy přehrad v Jizerských horách odstartováno. In: Krkonoše. 2003, roč. 36, č. 7, s. 34. ISSN 0323-0694.

KARPAŠ, Roman. Malé divadlo stoleté. In: Krkonoše. 2003, roč. 36, č. 3, s. 34. ISSN 0323-0694.

KARPAŠ, Roman. Nakladatelství 555, jedna z etap na redaktorské cestě. In: SvětLIK. roč. 1, č. květen–červen, s. 16–21. ISSN 1214-2751.

KARPAŠ, Roman. Německý horský spolek na rozcestí. In: Krkonoše. 2003, roč. 36, č. 5, s. 34. ISSN 0323-0694.

KARPAŠ, Roman. Nový kostel v Desné. In: Krkonoše. 2003, roč. 36, č. 6, s. 34. ISSN 0323-0694.

KARPAŠ, Roman. Rudolf Slavík v paměti pohlednic i blízkých. In: Krkonoše – Jizerské hory. 2003, roč. 36, č. 9, s. 14–16. ISSN 0323-694.

KARPAŠ, Roman. Secesní dům Bayer v Liberci. In: Krkonoše – Jizerské hory. 2003, roč. 36, č. 10, s. 34. ISSN 0323-0694.

KARPAŠ, Roman. Vodní areál u Novoveské ulice. In: Krkonoše – Jizerské hory. 2003, roč. 36, č. 8, s. 34. ISSN 0323-0694.

KARPAŠ, Roman. Vratislavice nad Nisou - obec na rozhraní. In: Krkonoše. 2003, roč. 36, č. 4, s. 34. ISSN 0323-0694.

KARPAŠ, Roman a Pavel D. VINKLÁT. Neumím jen pravopis a obchod. In: Krkonoše – Jizerské hory. 2004, roč. 37, č. 3, s. 36. ISSN 0323-0694.

KARPAŠ, Roman. Fotograf Jan Pikous st. In: Kalmanach 2005/2006. Liberec: Kruh autorů Liberecka, 2005, s. 82–86. ISBN 80-239-5084-3.

KARPAŠ, Roman. Smržovka a Tanvald povýšeny na město. In:  Krkonoše – Jizerské hory. 2005, roč. 38, č. 6, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Návštěva u Michala Machata. In: Kalmanach 2007/2008. Liberec: Kruh autorů Liberecka, 2007, s. 72–77. ISBN 978-80-254-0717-2.

KARPAŠ, Roman. I sochy mohou cestovat. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2006, roč. 39, č. 3, s. 35. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Jäcklova bouda. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2006, roč. 39, č. 10, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Josef II v Novém Městě pod Smrkem. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2006, roč. 39, č. 9, s. 7. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Zbigniew Frączkiewicz. In: Kalmanach 2008/2009. Liberec: Kruh autorů Liberecka, 2008, s. 98–100. ISBN 978-80-254-3356-0.

KARPAŠ, Roman. Modernizovaná radnice v Českém Dubu. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2007, roč. 40, č. 7, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Obecní dům v Semilech otevřen. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2008, roč. 41, č. 11, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Sto let a dost!. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2008, roč. 41, č. 12, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Janov nad Nisou povýšen na městys. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2009, roč. 42, č. 6, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Jizerské hory: o mapách, kamení a vodě. In: Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku. 2008, s. 245–248. ISBN 978-80-87095-02-7.

KARPAŠ, Roman. Kořenovská kaple slouží věřícím. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2009, roč. 42, č. 11, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Liberečtí hasiči budou konečně ve svém. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2009, roč. 42, č. 1, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Okresní spořitelna v Jilemnici otevřena. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2009, roč. 42, č. 10, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Ruprechtice mají druhý kostel. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2009, roč. 42, č. 8, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Sáňkařská dráha na Ještědu. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2009, roč. 42, č. 12, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Semilský Dělnický dům. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2009, roč. 42, č. 7, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Z hospody kulturní centrum. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2009, roč. 42, č. 4, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Bílá Nisa teče do přehrady. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2010, roč. 43, č. 7, s. 39. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Další pomník císaři. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2010, roč. 43, č. 8, s. 39. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Kostel v Horním Maxově. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2010, roč. 43, č. 11, s. 39. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Městské lázně v Jablonci nad Nisou otevírají. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2010, roč. 43, č. 5, s. 39. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Mladá fotografie. In: Kalmanach 2010/2011. Liberec: Kruh autorů Liberecka, 2010, s. 106–107. ISBN 978-80-254-7868-4.

KARPAŠ, Roman. Ozdoba Lidického náměstí. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2010, roč. 43, č. 9, s. 39. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Po stopách jizerskohorských žulařů. In: Ročenka jizersko-ještědského horského spolku. 2009, roč. 8, s. 99–106. ISBN 978-80-87095-03-4.

KARPAŠ, Roman. Rozhledna na Špičáku má konečně i horskou chatu. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2010, roč. 43, č. 12, s. 39. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Ruprechtický kostel stoletý. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2010, roč. 43, č. 10, s. 39. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Textilní škola v novém. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2010, roč. 43, č. 4, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Zavedení železniční vlečky. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2010, roč. 43, č. 6, s. 39. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Ze soukromé elektrárny se stává městská. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2010, roč. 43, č. 1, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Alex Beran, malíř Jizerských hor. In: Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku. Liberec: Jizersko-ještědský horský spolek, 2011, roč. 10, s. 81–88. ISBN 978-80-87095-07-2.

KARPAŠ, Roman. Liberec má další kostel. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2011, roč. 44, č. 6, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Libverdský hotel Helm v troskách. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2011, roč. 44, č. 10, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Na Bramberku bude nová rozhledna. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2011, roč. 44, č. 7, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Nová rozhledna na Táboře. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2011, roč 44, č. 9, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Nové Město pod Smrkem má lázně. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2011, roč. 44, č. 2, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Nové sáňkařské dráhy připravené na zimu. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2011, roč 44, č. 11, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Priebschovy textilky akciovou společností. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2012, roč. 45, č. 1, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. První velkopekárny v Liberci. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2011, roč. 44, č. 5, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Půvaby starých pohlednic. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2011, roč. 44, č. 12, s. 29. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Rychnov u Jablonce nad Nisou povýšen na město. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2011, roč. 44, č. 12, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Začíná se stavět Liebiegovo městečko. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2011, roč. 44, č. 4, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Zima se horskému spolku prodražila. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2011, roč. 44, č. 3, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Činnost horského spolku v Jizerských horách. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2012, roč. 45, č. 3, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Druhé liberecké kasárny ožily. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2012, roč. 45, č. 10, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Lesní divadlo na Mariánské Hoře. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2012, roč. 45, č. 7, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Mšeno nad Nisou městysem. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2012, roč. 45, č. 11, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Novoměstští evangelíci mají konečně kostel. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2012, roč. 45, č. 8, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Oprava Karlovského mostu. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2012, roč. 45, č. 9, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Plovárna na Harcovské přehradě. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2012, roč. 45, č. 6, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Starosti i úspěchy horského spolku. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2012, roč. 45, č. 2, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Wenzel Franz Jäger v Severočeském muzeu. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2012, roč. 45, č. 12, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Wimpelmann s novou korouhví. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2012, roč. 45, č. 5, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Začala stavba tramvajové trati pod Ještěd. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2012, roč. 45, č. 4, s. 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Jizerské hory: o rašeliništích, květeně a zvířeně. In: Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku. Liberec: Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku, 2013, roč. 12, s. 177–180. ISBN 978-80-87095-11-9.

KARPAŠ, Roman. Jizerské hory: o lesích, dřevu a ochraně přírody. In: Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku. Liberec: Jizersko-ještědský horský spolek, 2014, roč. 13, s. 209–210. ISBN 978-80-87095-12-6.

KARPAŠ, Roman. Kozí stezka. In: Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku. Liberec: Jizersko-ještědský horský spolek, 2015, roč. 14, s. 91–100. ISBN 978-80-87095-14-0. ISSN 1214-1585.

KARPAŠ, Roman. Některé hájovny v české části Jizerských hor. In: Lesnická práce. 2015, roč. 94, č. 3, s. 32–34. ISSN 0322-9254.

KARPAŠ, Roman. Jizerka. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2017, roč. 50, č. 4, 37. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Vladimír Komárek - grafika. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2018, roč. 51, č. 12, s. 30. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Alex Beran. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2019, roč. 52, č. 12, s. 30–31. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Josef Václav Scheybal. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2019, roč. 52, č. 2, s. 30–31. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman. Severočeská sbírka: výtvarní umělci Libereckého kraje ze sbírky R. Karpaše. In: Muzejní čtvrtletník. 2019, roč. 16, č. 4, s. 1–2. ISSN 1801-4054.

KARPAŠ, Roman. Ladislav Karoušek. In: Krkonoše. Jizerské hory. Ilustroval Ladislav KAROUŠEK. 2021, roč. 54, č. 2, s. 30–31. ISSN 1214-9381.

JUNKER, Ullrich, Otokar SIMM, Roman KARPAŠ a Arkadiusz LIPIN. In memoriam dr. Przemysława Wiatera.In: Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku. V Liberci: Jizersko-ještědský horský spolek, 2020, roč. 19, s. 101–109. ISBN 978-80-87095-27-0.

DOSTÁL, Libor, Pavel D. VINKLÁT a Roman KARPAŠ. Šámalův pomník na Nové Louce. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2022, roč. 55, č. 2, s. 37. ISSN 1214-9381.

 

Dílo – katalogy výstav

KARPAŠ, Roman a Josef ŠKODA. Josef Škoda: obrazy: Podještědské muzeum Karoliny Světlé 19. 5. – 8. 8.1982 : Malá výstavní síň OKS Liberec 12. 8. – 5. 9. 1982. Liberec: Okresní kulturní středisko, 1982, 1 složený list.

KACAFÍREK, Pavel a Roman KARPAŠ. Pavel Kacafírek: /kresby/: Malá výstavní síň Liberec. V Liberci: Okresní kulturní středisko, [1985], 1 složený list (6 stran).

ŘEHÁKOVÁ, Naďa, Roman KARPAŠ a Iva BORISJUKOVÁ. Roman Karpaš. Grafické cykly: [Katalog výstavy]. Ústí nad Labem: Unie výtvarných umělců ústecké oblasti, [1993], ISBN 80-85097-06-0.

KLIVAR, Miroslav a Roman KARPAŠ. Jan Kristofori: [Katalog výstavy]. Liberec: Oblastní galerie. Liberec, 1993, [18] s. ISBN 80-85050-10-2.

ŘEHÁKOVÁ, Naďa, Roman KARPAŠ a Iva BORISJUKOVÁ. Roman Karpaš. Grafické cykly: [Katalog výstavy]. Ústí nad Labem: Unie výtvarných umělců ústecké oblasti, [1993], ISBN 80-85097-06-0.

KARPAŠ, Roman. Roman Karpaš: silová pole = force fields: [Oblastní galerie v Liberci, 14. 6. – 9. 9. 2012.  Liberec: Oblastní galerie v Liberci, [2012], [16] s. ISBN 978-80-85050-96-7.

KARPAŠ, Roman a Eva VÝTISKOVÁ. Roman Karpaš: kresby a grafiky: [Oblastní galerie v Liberci 27. 4. – 10. 6. 2001. Liberec: Oblastní galerie v Liberci, 2001, [17] s. ISBN 80-85050-25-0.

 

Dílo – mapy

KARPAŠ, Roman. Petřín: kruhový výhled. Liberec: Nakladatelství 555, [2003?], 1 kruhová mapa. ISBN 80-86424-03-0.

KARPAŠ, Roman. Petřín: panoramatic circular view. Liberec: Nakladatelství 555, [2003?], 1 kruhová mapa. ISBN 80-86424-05-7.

KARPAŠ, Roman. Petřín: Rundblick. Liberec: Nakladatelství 555, [2003?], 1 kruhová mapa. ISBN 80-86424-04-9.


Knihy

TYPLT, Jaromír, ed. Malá výstavní síň 1975–2004. Liberec: Cesty, 2005, 59 s. ISBN 80-239-5138-6.

 

Články      

„Potřebuji opravdovost...“. In: Severočeský regionální deník. 1993, roč. 3, č. 302 (30. 12. 1993), s. 8. ISSN 2571-208X.

Autoři spojili fotografii s kresbou. In: Liberecký den. 2003, roč. 11, č. 225 (25. 9. 2003), s. 19. ISSN 1214-8571.

BAĎURA, Jaroslav. Jak předkové viděli budoucnost. In: Mladá fronta Dnes – Moravskoslezský kraj. 2008, roč.  19,, č. 241 (14. 10. 2008), s. 1. ISSN 1210-1168.

Bienále amatérské kresby a grafiky 84. In: Průboj. 1984, roč. 36, č. 116 (18. 5. 1984), s. 5. ISSN 1804-5782.

BŘEZINOVÁ, Dagmar. Přísnost editora přinesla kvalitu. In: Jablonecký deník. 2013, roč. 21, č. 241 (16. 10. 2013), s. 8. ISSN 1214-8512.

Fotografové a výtvarníci zahajují tradičně rok výstavou. In: Vpřed. 1979, roč. 20, č. 103–104 (28. 12. 1979), s. 7. ISSN 2533-4115.

GARBOVÁ VOLNÁ, Gabriela. Boj o galerii: šéf i přes kritiku zůstává. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2022, roč. 33, č. 7 (10. 1. 2022), s. 11. ISSN 1210-1168.

GARBOVÁ VOLNÁ, Gabriela. Galerie pod palbou. Situaci řeší i kraj. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2021, roč. 32, č. 258 (8. 11. 2021), s. 16. ISSN 1210-1168.

GARBOVÁ VOLNÁ, Gabriela. Šéf galerie rezignoval. V minulosti čelil kritice. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2022, roč. 33, č. 183 (8. 8. 2022), s. 13. ISSN 1210-1168.

Grafika Romana Karpaše. In: Průboj. 1989, roč. 41, č. 106 (6. 5. 1989), s. 5. ISSN 1804-5782.

HEJNIC, Otto. Severočeská sbírka v Turnově. In: SvětLIK. 2019, roč. 17, č. 74, s. 38–41. ISSN 1214-2751.

HEJZLAR, Tomáš. Přemýšlivé experimentátorství Romana Karpaše. In: Haló noviny. 2012, roč. 22, č. 187 (11. 8. 2012), s. 4. ISSN 1210-1494.

HORA, Jakub. Grafik a fotograf společně. In: Právo. 2003, roč. 13,, č. 230 (1. 10. 2003), s. 11. ISSN 1211-2119.

HORA, Jakub. Janáček vzpomíná na divadlo. In: Právo – Liberecký kraj. 2004, roč. 14, č. 256 (3. 11. 2004), s. 16. ISSN 1211-2119.

HORA, Jakub. Klasik liberecké grafiky konečně v Oblastní galerii. In: Právo. 2001, roč. 11, č. 97 (26. 4. 2001), s. 11. ISSN 1211-2119.

HORA, Jakub. Liberecká Malá výstavní síň oslavila své pětadvacetiny. In: Mladá fronta Dnes. 2000, roč. 11, č. 129 (3. 6. 2000), s. 3. ISSN 1210-1168.

HORA, Jakub. Roman Karpaš je nočním ptákem liberecké grafiky. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2002, roč. 13, č. 213 (12. 9. 2002), s. 4. ISSN 1210-1168.

HORA, Jakub. Roman Karpaš: Z grafika nakladatelem. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2005, roč. 16, č. 89 (16. 4. 2005), s. 4. ISSN 1210-1168.

Jak to může dopadnout, když se malíř potká s hlínou. In: Hradecké noviny. 1998, roč. 7, č. 157 (8. 7. 1998), s. 6. ISSN 1210-602X.

Kniha vypráví o lidové stavbě. In: Českolipský deník. 2009, roč. 17, č. 301 (30. 12. 2009), s. 7. ISSN 1214-8482.

Kouzlo prastarých pohlednic a jejich dnešní křest Podporou dobré myšlenky... In: Deník Jablonecka. 1997, roč. 5, č. 250 (24. 10. 1997), s. 5. ISSN 1214-8512.

Krajinomalba Jizerských hor. In: Liberecký den. 1997, roč. 5, č. 252 (27. 10. 1997), s. 5. ISSN 1214-8571.

KRÁLOVÁ, Milena. Kostel Panny Marie Sněžné oživí dnes umělecká díla. In: Liberecký den. 1999, roč. 7, č. 136 (12. 6. 1999), s. 8. ISSN 1214-8571.

KRUPKA, Jaroslav. Podstata mé práce je to, co není vidět. In: Lidové noviny. 2009, roč. 22, č. 185 (10. 8. 2009), s. 16. ISSN 0862-5921.

Křest unikátní knihy dnes večer v muzeu. In: Deník Pojizeří. 2002, roč. 10, č. 260 (8. 11. 2002), s. 19. ISSN 1214-8555.

LANGROVÁ, Hana. Česko­německá čítanka pomůže učitelům obou jazyků. Liberecký deník. 2012, roč. 20, č. 37 (13. 2. 2012), s. 7. ISSN 1214-8571.

LANGROVÁ, Hana. Vzpomínají na staré Jizerky. In: Českolipský deník. 2011, roč. 19, č. 250 (25. 10. 2011), s. 7. ISSN 1214-8482.

Liberečtí autoři vydali Kalmanach. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2004, roč. 15, č. 14 (17. 1. 2004), s. 4. ISSN 1210-1168.

Liberečtí klasici vystavují u Fryče. In: Liberecký deník. 2018, roč. 26, č. 23 (27. 1. 2018), s. 2. ISSN 1214-8571.

Literáti Liberecka se poprvé nyní předvádějí společně. In: Liberecký den. 2004, roč. 12, č. 18 (21. 1. 2004), s. 19. ISSN 1214-8571.

LUKUVKA, Luděk. Frýdlantské rekapitulování Romana Karpaše. In: Liberecký deník. 2016, roč. 24, č. 232 (4. 10. 2016), s. 13. ISSN 1214-8571.

MALÁ, Martina. Pohlednice jsou zrcadlem starých časů. In: Mladá fronta Dnes – Pardubický kraj. 2001, roč. 12, č. 237 (11. 10. 2001), s. 7. ISSN 1210-1168.

MIKULIČKA, Jan. Knihy mapují Liberec a Smrk. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2008, roč. 19, č. 261 (6. 11. 2008), s. 5. ISSN 1210-1168.

MIKULIČKA, Jan. Knihy představují Jizerské hory. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2007, roč. 18, č. 264 (12. 11. 2007), s. 7. ISSN 1210-1168.

MIKULIČKA, Jan. Unikátní kniha podrobně mapuje historii Smržovky. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2010, roč. 21,, č. 194 (21. 8. 2010), s. 5. ISSN 1210-1168.

MIKULIČKA, Jan. Vystavují Pečinka a Karpaš. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2006, roč. 17, č. 61 (13. 3. 2006), s. 4. ISSN 1210-1168.

MINSTROVÁ, Zuzana. Nová kniha mapuje dramatické okamžiky kraje. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2001, roč. 12, č. 263 (10. 11. 2001), s. 3. ISSN 1210-1168.

MINSTROVÁ, Zuzana. Proslulá autorka konečně v Liberci. In: Liberecký den. 2005, roč. 13,, č. 272 (22. 11. 2005), s. 18. ISSN 1214-8571.

MINSTROVÁ, Zuzana. Smrk se dočkal první samostatné knížky. In: Liberecký deník. 2008, roč. 16, č. 261 (6. 11. 2008), s. 26. ISSN 1214-8571.

MINSTROVÁ. Zuzana. Výtvarník dostal výstavu. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2001, roč. 12, č. 101 (30. 4. 2001), s. 3. ISSN 1210-1168.

MISTROVÁ, Zuzana. Principál Ypsilonky křtil knížku starých pohlednic Liberce. In: Liberecký deník. 2008, roč. 16,, č. 270 (18. 11. 2008), s. 30. ISSN 1214-8571.

NEEDRLE, Jiří. Jaké bylo Středohoří před sto lety. In: Mladá fronta Dnes – Kultura a volný čas – Severní Čechy. 2004, roč. 15, č. 221 (21. 9. 2004), s. 9. ISSN 1210-1168.

O nakladateli knihy rozhodl kraj mimo obvyklá pravidla. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2005, roč. 16, č. 226 (26. 9. 2005), s. 3. ISSN 1210-1168.

O regionální literaturu je zájem. In: Českolipský deník. 2020, roč. 28, č. 28 (3. 2. 2020), s. 3. ISSN 1214-8482.

Ocenění od hejtmana dostal i předválečný starosta Liberce. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2018, roč. 29,, č. 252 (30. 10. 2018), s. 15. ISSN 1210-1168.

PAVLÍČKOVÁ, Jana. Kultovní Kniha o Liberci se rozšířila. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2022, roč. 33, č. 138 (14. 6. 2022), s. 13. ISSN 1210-1168.

PLUHAŘ, Adam. Dlažba pod sklem, kostra, voda. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2013, roč. 24,, č. 202 (30. 8. 2013), s. 2. ISSN 1210-1168.

PLUHAŘ, Adam. Kniha o Smrku je rozsáhlejší. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2011, roč. 22, č. 239 (12. 10. 2011), s. 3. ISSN 1210-1168.

PLUHAŘ, Adam. Ojedinělý projekt: pouť po Liberci doprovodí promluvy pamětníků. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2013, roč. 24, č. 203 (31. 8. 2013), s. 1. ISSN 1210-1168.

PLUHAŘ, Adam. Ojedinělý projekt: pouť po Liberci doprovodí promluvy pamětníků. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2013, roč. 24,, č. 203 (31. 8. 2013), s. 1. ISSN 1210-1168.

Pokřtí velký sborník. In: Právo. 2003, roč. 13, č. 283 (4. 12. 2003), s. 16. ISSN 1211-2119.

Přehlídka amatérské kresby a grafiky. In: Vpřed. 1982, roč. 23, č. 45 (4. 6. 1982), s. 5. ISSN 2533-4115.

Přemýšlivý grafik. In: Severočeský regionální deník. 1993, roč. 3, č. 9 (13. 1. 1993), s. 5. ISSN 2571-208X

Roman Karpaš dnes potěší mnohé sběratele pohlednic. In: Liberecký den. 2005, roč. 13, č. 264 (11. 11. 2005), s. 21. ISSN 1214-8571.

Roman Karpaš pokřtí v muzeu knihu o historii pohlednic. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2005, roč. 16, č. 264 (11. 11. 2005), s. 4. ISSN 1210-1168.

Roman Karpaš vydal třetí díl rozsáhlé knihy o Jizerských horách. In: Liberecký deník. 2014, roč. 22, č. 263 (10. 11. 2014), s. 3. ISSN 1214-8571.

Roman Karpaš zkusil uhlovou kresbu. In: Liberecký den. 2000, roč. 8, č. 205 (2. 9. 2000), s.  8. ISSN 1214-8571.

Rozhovor o výtvarnících. In: Vpřed. 1981, roč. 22, č. 80 (9. 10. 1981), s. 5. ISSN 2533-4115.

Severočeská sbírka konečně. In: Jičínský deník. 2020, roč. 28, č. 117 (21. 5. 2020), s. 2. ISSN 1210-6062.

Severočeská sbírka v Krkonošském muzeu. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2022, roč. 55, č. 3, s. 12. ISSN 1214-9381.

SŮRA, Jan. Kniha o Liberci skončí patrně u soudu. In: Mladá fronta Dnes. 2004, roč. 15, č. 97 (24. 4. 2004), s. 1. ISSN 1210-1168.

ŠEBELKA, Jan. Další kulturní rána pro Liberec. Končí uznávaná galerie. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2013, roč. 24, č. 268 (18. 11. 2013), s. 1. ISSN 1210-1168.

ŠEBELKA, Jan. Letecká panoramata Jizerských hor ohromí. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2012, roč. 23, č. 293 (15. 12. 2012), s. 3. ISSN 1210-1168.

ŠEBELKA, Jan. Nakladatelství 555 představí Album starých pohlednic. In: Liberecký den. 2000, roč. 8, č. 159 (11. 7. 2000), s. 9. ISSN 1214-8571.

ŠEBELKA, Jan. Politický boj o primátora se přesouvá na náměstí. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2011, roč. 22, č. 80 (5. 4. 2011), s. 1. ISSN 1210-1168.

ŠEBELKA, Jan. Regionální nakladatelé: větší daň nás zlikviduje. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2011, roč. 22, č. 62 (15. 3. 2011), s. 2. ISSN 1210-1168.

ŠEBELKA, Jan. Z císařových lázní bude velkolepá galerie. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2010, roč. 21, č. 141 (18. 6. 2010), s. 1. ISSN 1210-1168.

ŠIMR, Petr. Název: Umělci slavili ve své Mekce. In: Liberecký den. 2005, roč. 13, č. 30 (5. 2. 2005), s. 17. ISSN 1214-8571.

ŠRŮTKOVÁ, Jana. Osud sochy není všem lhostejný. In: Liberecký den. 2002, roč. 10, č. 210 (9. 9. 2002), s. 17. ISSN 1214-8571.

ŠVECOVÁ, Jana. "Jedinečný projekt." Nová kniha udivuje. In: Liberecký deník. 2019, roč. 27, č. 264 (14. 11. 2019), s. 3. ISSN 1214-8571.

ŠVECOVÁ, Jana. Poctu získal předválečný starosta, fotograf i vědec. In: Liberecký deník. 2018, roč. 26, č. 252 (30. 10. 2018), s. 3. ISSN 1214-8571.

TAMPIER, Libor. Bývalé skladiště už slouží umění celé čtvrtstoletí. In: Liberecký den. 2000, roč. 8, č. 122 (26. 5. 2000), s. 7. ISSN 1214-8571.

TAMPIER, Libor. Nějak se nám to vymklo z rukou, tvrdí nakladatel knihy Stalo se na severu Čech 1900/2000 Roman Karpaš. In: Liberecký den. 2001, roč. 10, č. 272 (22. 11. 2001), s. 7. ISSN 1214-8571.

V Libereckém kraji chceme spravedlivou soutěž. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2005, roč. 16, č. 215 (13. 9. 2005), s. 3. ISSN 1210-1168.

VINKLÁT, Pavel D. Karpaš šedesátníkem. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2011, roč 44, č. 12, s. 37. ISSN 1214-9381.

VODSEĎÁLEK, Petr. Pavel Hlubuček zůstává šéfem galerie. Kraj ho podržel. In: Českolipský deník. 2022, roč. 30,, č. 3 (5. 1. 2022), s. 3. ISSN 1214-8482.

VODSEĎÁLEK, Petr. Ředitel galerie je trnem v oku umělců. In: Liberecký deník. 2021, roč. 30, č. 285 (10. 12. 2021), s. 1. ISSN 1214-8571.

VODVÁRKOVÁ, Lenka. Historie přehrad v kraji sahá až na začátek dvacátého století. In: Liberecký den. 2002, roč. 10, č. 190 (16. 8. 2002), s. 16. ISSN 1214-8571.

Výběr obrazů a plastik ze Severočeské sbírky. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2021, roč. 54, č. 7, s. 11. ISSN 1214-9381.

Výtvarník představí grafiky s tajemstvím. In: Liberecký deník. 2012, roč. 20, č. 139 (14. 6. 2012), s.  7. ISSN 1214-8571.

WIENER, Egon. Milovníci liberecké historie mají svého zastánce. In: Liberecký deník. 2008, roč. 16, č 41 (18. 2. 2008), s. 8. ISSN 1214-8571.

 

Rozhovory

KARPAŠ, Roman a Jan ŠEBELKA. V Jizerkách je stále co objevovat. In: Mladá fronta Dnes – Liberecký kraj. 2008, roč. 19, č. 269 (15. 11. 2008), s. 3. ISSN 1210-1168.

KARPAŠ, Roman a Blažena HUŠKOVÁ. Jak vznikala největší kniha o Jizerských horách. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2010, roč. 43, č. 2, s. 30–31. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman a Markéta KROUPOVÁ. Karpaš: Počítačová grafika je příliš dokonalá, což jde proti mé "umatlanosti". In: Liberecký deník. 2012, roč. 20, č. 179 (2. 8. 2012), s. 7. ISSN 1214-8571.

KARPAŠ, Roman a Petr VODSEĎÁLEK. Člověk je tady doma a zdejší kraj mu něco říká. In: Liberecký deník. 2013, roč. 21, č. 254 (1. 11. 2013), s. 5. ISSN 1214-8571.

KARPAŠ, Roman a Zuzana ŠTĚPANOVIČOVÁ. Výtvarník Roman Karpaš. In: Kalmanach 2016/2017. Liberec: Kruh autorů Liberecka, 2016, s. 81–88. ISBN 978-80-904798-8-3.

KARPAŠ, Roman a Jiří LOUDA. "Četl bych rád, ale není čas". In: Liberecký deník. 2018, roč. 26, č. 141 (19. 6. 2018), s. 2. ISSN 1214-8571.

KARPAŠ, Roman a Pavel D. VINKLÁT. Nakladatelství jednoho muže. In: Krkonoše. Jizerské hory. 2019, roč. 52, č. 1, s. 32–35. ISSN 1214-9381.

KARPAŠ, Roman a Jiří LOUDA. Šuplíky zůstaly po listopadu 89 prázdné. In: Liberecký deník. 2020, roč. 28, č. 283 (5. 12. 2020), s. 3. ISSN 1214-8571.

Citace

BERNÁTHOVÁ, Ivana. Roman Karpaš. Databáze regionálních osobností [online databáze]. Krajská vědecká knihovna v Liberci, @2024. Datum aktualizace 29. 05. 2023, [cit. 2024-02-23]. Dostupné z: https://www.osobnostilibereckehokraje.cz/osobnosti/id:59739